Další Nová generace

 

Nanosvět výtarné divadlo masek

Until I Find it

dvě inscenace studentů HAMU, divadlo Disk 7.listopadu
 

    Bylo to další představení volné série, která mapuje úsilí a výsledky studentů HAMu v oblasti nonverbálního a tanečního divadla.

 

    První představení Nanosvět bylo velkým osvěžením. Na jevišti jsme viděli jakási vtipně výtvarně pojednaná stvoření připomínající mořské korály a podobné potvory. "Tanečníci", kteří měli tyto "kostýmy" na sobě je ovládali téměř virtuózně. Při tom šlo o nejen technicky nesmírně obtížné, ale i velmi poetické a humorné kreace. Potvůrky se předváděly, koketovaly či bojovaly jedna s druhou, občas se ze "skořápky" vylíhlo něco jako červ - herec jen kostýmu. Na představení bylo i několik malých dětí. Smály se často a velmi upřímně, dospělí ale častěji, protože některé pohybové fóry byly pro děti těžké. Tanečníky byli studenti Nonverbálního a komediálního divadla na HAMU Eliška Brtníková, Jana Klímová, Pavel Richta a Markéta Vacovská. Bylo až k nepochopení, jak mohli něco takového zvládnout, pomohla mi v tom až zmínka v programu, že většina z nich se věnuje pozemní a vzdušné akrobacii. Výtečnou hudbu složil Zdeněk Bartošík.

 

    Druhé představení Until I Find It byla typická "programově intelektuální tanečně-baletní kreace". Nebudu zde opisovat to, co v programu deklarovala autorka choreografie Mirka Eliášová. Tanečníci byli tři, všichni dobří. Nejlepší byl Petr Opavský. Tančil muže, který zápasí s životními problémy ať už skutečnými nebo psychologickými. Jeho problémy a stresující okolí vyjadřovali dva další tanečníci. Když zrovna "nezpracovávali" hlavního hrdinu tak se střídavě věnovali přípravě řízku, který během inscenace dodělali. Celá inscenace končí tím, že se chystají jej zkonzumovat.  Při této inscenaci se už děti nebavily, možná na tom byli stejně i někteří jiní diváci. Změnilo se to před koncem představení, kdy se po celé ploše jeviště rozkutálelo hrozně moc kuliček (i skleněnek) nasvícených efektně reflektory umístěnými při zemi. To se děti probudily. Já jsem ocenil taneční kvality herců, ale po nedlouho po Rybě mají u mě inscenace tohoto zaměření trochu smůlu.    

Vydařená alternativa - za minulým ročníkem KALD DAMU

 

    Jan Jirků : Marnotratný syn

    13 tisíc vteřin režie Ondřej Pavelka

 

    Již několik let se úspěšně snažím vidět všechny inscenace DAMU v Disku. Obvykle se mi více líbil repertoár (i provedení) souboru Katedry činoherního divadla (KČD). Jenže tento rok se to obrátilo o 180 stupňů. Soubor Katedry alternativního a loutkového divadla (KALD) i jeho repertoár mě si mě získal tak, že na ně tak hned nezapomenu. O letošním repertoáru KČD jsem už v blogu psal.  

 

    Jako první jsem od alternativců loni viděl Spalovače mrtvol. Líbil se - a kdybych ho viděl znovu po tom, co jsem herce blíže poznal - by se mi asi líbil ještě víc. Ke vé tehdejší glose nechci nic dodávat.

 

    Pro mne druhou inscenací bylo 13 tisíc vteřin. Herci nastudovali pod režijním vedením Ondřeje Pavelky tři "aktovky", které uváděli v jednom večeru. První byla variace na hru W. Shakespeara Večer tříkrálový, druhou byl "ohlas čechovovských motivů" vycházející z dramatu Tři Sestry a třetí rozverné improvizované studentské představení "ze současnosti". Byl to herecký koncert a ukázka mimořádně inteligentní práce s textem. Již zde se projevilo to, co charakterizovalo tvorbu tohoto ročníku nejvíce. Všichni herci hráli s neuvěřitelným nasazením a současně velmi uvolněně. Nebylopři tom rozdílu mezi hlavní a vedlejší roli, skutečně kolektivní dílo.  Už je to dlouho, co jsem inscenaci viděl, proto o ní víc psát nebudu.

 

    Poslední inscenací, kterou jsem od nich viděl byla Naida. Na nadšení, které jsem vyjádřil v příslušné glose, nemám co měnit. Skutečně divadelní hody.

 

    Nakonec jsem si nechal inscenaci Marnotratný syn.  Byla to bez jakýchkoli pochyb nejlepší loňská inscenace v Disku. Dokonce asi patří mezi "zlatý fond" inscenací DAMU - a že je tam konkurence. Už sám námět hry je velmi aktuální. Mladý muž "ze zapadákova" není (stejně jako většina z nás) spokojen s kvalitou televizních seriálů. A rozhodne se, že bude psát lepší. Jenže jeho jedinou kvalifikací je tato nespokojenost a "neochota dělat kompromisy". A tak sledujeme jeho pokusy. Herci střídavě představují postavy jeho her a herce, kteří je mají - a nechtějí - hrát. Jejich dialogy "mimo role" jsou velmi vtipné, ukázky z tvorby vystihují výborně plytkost této formy. Tento základní motiv je doplněn příběhy z vlastního života autora. Sní o "velké" lásce, ale není schopen navázat plnohodnotný vztah, seznámíme se s třemi jeho partnerkami. Vidíme také rodiče autora. Jenže se ukáže, že pouhé předsevzetí dělat něco lépe vůbec nestačí a konec konců vede k hloupějším výsledkům než macha, kterou kritizoval. Vrcholem je když postava hry namíří samopal na autora a vskřikne "Ruče vzhůru od klávesnice!".

    Všichni herci excelovali, těžko si představit výrazně lepší představení. Byl jsem na něm ještě jednou letos na podzim a způsobil, že na něm bylo 12 kolegů. Všem se to líbilo.

 

    Velmi mne zaujali všichni herci tohoto ročníku. Byli dobří nejen herecky, ale i jinak - hra na hudební nástroje, zpěv tanec. Věřím, že se všichni výborně uplatní a už se těším až se s nimi zase setkám. Vypadá to, že si jejich kvalit všimli i kompetentní, mnoho z nich bude hostovat v Národním. Zmíním se tu jen o některých, výborní však byli všichni bez vyjímek.

 

    Anna Schmidtmajerová má mimořádný mimický talent. Měla trochu smůlu, že v mnohých inscenacích hrála "krásku" a tak neměla dost příležitostí ukázat všechno, co v ní je. Hodně se mi líbila i v Pannenkách.

    Anita Krausová je výborná herečka. Zůstala mi vědomí hlavně jako chytrá a ironická postava z Marnotratného syna. Mám radost, že jsem teď objevil, že dostala příležitost v Národním. A tak jí možná v příštích týdnech uvidím hned dvakrát - v Rubínu i v Národním. Už se těším.

    Alena Bazalová názorně ukázala, že herečku nedělá postava podle momentální módy, ale něco jiného. Byla výborná ve "vedlejších rolích".

    Ondřej Bauer byl výborný v hlavní roli Marnotratného syna.

    Karel Kratochvíl byl dobrý v hlavní roli Spalovače mrtvol, především mě zaujal jako "smrťák" v Marnotratném synovi. A strašně rád jsem se s ním potkal v tanečním divadle Ponec ve vynikající inscenaci Ryba.

 

P.S. Teď jsem zjistil, že v připravované inscenaci Žebrácké opery (hlavní role je svěřena předloňskému absolventa DAMU Vojtěchu Dykovi) budou děvky hrát Anna Schmidtmajerová, Anita Krausová a Alena Bazalová.   

 

Ryba - okouzlen a zcela unesen čistotou mimořádné inscenace

 

Ryba - taneční divadlo o cestě ryby oceánem

režie a choreografie Lenka Bartůňková

27.října Divadlo Ponec
 

    Nejsem sice "odborník", ale určitě jsem velký fanda s nemalými diváckými zkušenostmi. Proto snad mohu srovnávat. Chodím na balet, taneční či pohybové divadlo a podobné žánry velmi často. O hodně častěji, než by to vyplývalo z počtu glos v tomto blogu (a je jich tu dost) - mnohdy totiž nestačím glosu napsat nebo se mi jí vůbec nechce psát.  

 

    Představení Ryba Lenky Bartůňkové  bylo pro mne zjevením. Svojí koncepcí, lyrikou, propracovaností, hloubkou prožitku, nápady jak choreografickými, tak scénografickými a režijními, i kvalitou provedení nemá v posledních několika letech v pražském kulturním životě obdoby. Zcela si získalo nejen moji duši a srdce, ale i vědomí a rozum. Kdyby to nebyl nesmysl, mohl bych říci, že jsem se do inscenace na první pohled "zamiloval". Určitě se mi v mysli budou mnohokrát vybavovat jednotlivé obrazy. Už se nemohu dočkat až půjdu na další reprizu, která je 2. prosince. 

 

    O takhle kvalitním díle se píše v době, která superlativy nešetří (spíše neumí používat nic jiného), hrozně obtížně. Zkusím tedy vyjít ze srovnání a omezím se na žánr tanečního divadla (ať už to znamená cokoli). Hodně souborů se (někdy až úporně) snaží o (post)moderní projev - chtějí  vyjádřit problematičnost a neukotvenost hodnot našeho současného života a/nebo "velké ideje". Volí proto zpravidla prostředky, které nějak provokují či testují hranice ještě únosného. Často doplňují své inscenace zcela netanečními zcizujícími prvky (neorganické předměty na scéně - pytle s pískem, loupaná cibule, extatické výkřiky, a.t.d.). Jedním z cílů je zpravidla "znásilnit" divákovy zkušenosti, estetická schémata, chápání a cítění a teprve na "onom spáleništi" navázat s ním kontakt. Případné estetické hodnoty pak divák získává "až dodatečně" podle toho, jak se dokázal naladit na cítění autorů inscenace. Nebo podle toho, o jak (ne)kvalitní inscenaci šlo. Hodně (jiných nebo i těch samých) souborů se snaží upoutat především kvalitou provedení, za níž však často mnoho dalšího už není. Při pokusu o popis jejich tance (nebo spíš inscenací) se člověku vnucují silná adjektiva expresivní, šokokující, bořící, demytizující, strhující, mimořádný, bezbřehé, (pře/ne)oganizované, anarchistické,  obrovské nasazení ... a další.
    Jinou typologickou skupinou jsou (mě hodně sympatické) inscenace, jejichž hlavním obsahem je "radost z tance", někdy se však bohužel nedají "přečíst  i jinak".

    Aby bylo jasno, nijak si na kvalitu pražské taneční divadelní scény nestěžuji, naopak, libuji si, že si ji můžu užívat. Ona šíře pohledů i způsobů provedení je až neuvěřitelná a velmi obohacující. A nedá se to bohužel všechno stihnout a tím méně absorbovat. Mluvil jsem o tom jen proto, abych ukázal v čem všem je Ryba jiná a nová. 

 

    Při sledování  inscenace Ryba jsem na žádná adjektiva nemyslel. A přece se mi jedno jediné v hlavě usídlilo - čistota. Čistota ideje, čistota přírody, čistota života, čistota tance, čistota jevištích prostředků, čistota mládí,čistota mysli - Čistota velkého Umění i umění. S tím se často nesetkáte. A kdyby to nebyl de facto projev agrese, rád bych Lenku Bartůňkovou poznal i jinak. Musí to být fascinující žena (ve významu člověk - nebo naopak?). 

 

    Lenka Bartůňková získala Cenu Sazky za rok 2008 a z prostředků, kterými je cena dotována, vytvořila toto představení. Autorka žila poslední dva roky ve Španělsku a pro "příběh" o rybě našla bezprostřední inspiraci u románského Majáku v Galicii. Nejde však o nic prvoplánově ilustrativního či narativního. Atmosféra moře je vytvářena velmi nápaditou scénografií. I když uvidíme sítě, rybáře i rybu v nich, vždy jde o poetický obraz, ne o příručku o rybolovu. Hudební doprovod je tvořen jednak "přírodními" zvuky, jednak lidovými písněmi. Choreografie i její ztvárnění tanečníky jsou však tak silné, že máte spíše dojem, že hudba a scéna doprovází tanec než naopak. Pohyby jsou, jak už jsem napsal velmi čisté, jdou přímo ze srdce, dívkám to hodně slušelo. Pokud se vám však podaří na chvíli uniknout citům a snažíte se tanec trochu analyzovat, zjistíte, že jde i technicky o mimořádně náročné kreace, navíc postavené s obrovským vtipem - např. pohyb tanečnice v umělohmotném lavoru nebo "pa de deux" s míčkem. Muselo to dát hodně práce vymyslet a vyrobit scénografii i tanec nastudovat. Výsledek je však pravým opakem upracovanosti.  

 

    Všichni tanečníci byli mimořádně dobří. Proto si zaslouží, abychom je vyjmenovali. Byly to tři ženy - autorka a choreografka Lenka Bartůňková, Johana Matoušková, Eliška Kašparová a dva muži - Jan Březina a Karel Kratochvíl. Lenka Bartůňková byla výborná, ostatní dvě tanečnice však nebyly o nic horší. Oba pánové je zdařile doplňovali. Znal jsem z dřívějška jen Karla Kratochvíla, který loni absolvoval KALD DAMU a svými výkony v Disku (hlavní role ve Spalovači mrtvol a především smrťák v Marnotratném synovi - "Trabantamtam") všechny, kteří měli správný čuch a představení alternativců si loni nenachali ujít, musel uchvátit.

 

    Nemám tak bujnou fantazii, abych si dokázal představit někoho, komu by se tohle představení mohlo nelíbit, nanejvýš nebudete tak "slintat jako já". Proto ho všem doporučuji. Jedinou podmínkou je umět se uvolnit. 

Asi chodím moc často do divadla

 

Emotion Collection

divadlo Kolowrat 23.10.

 

    Na malé scéně Národního divadla v paláci Kolowrat jsem viděl mnoho výborných inscenací, o mnohých jsem zde psal. Po velkém zážitku baletně-nebaletního představení Camufla.AGE jsem pochopitelně zastříhal ušima, když jsem si přečetl, že se zde připravuje nové představení Emotion Collection. O to více, že spolutvůrci jsou dva lidé, kterých si hodně vážím. Jan Budař, který napsal hudbu k písním, a Zuzana Šimáková, o jejíchž choreografiích i tanečních výkonech jsem v blogu psal mnohokrát.

    Jenže asi chodím do divadel příliš často, protože jsem všechny složky tohoto "proudu hudby, umění a tance", jak představení autorka nazývá, viděl někde jinde o hodně lepší (s vyjímkou písní, ale i ty by asi lépe vyzněly na koncertě). Představení mne tedy dost zklamalo. Jeho hlavní autorkou je Tereza Helšusová, která ho vydává za vyjádření pocitů ženy, která se v třicítce ocitá na křižovatce. Jde o pásmo písní, "scének", tanečních a baletních čísel. Písně Jana Budaře (dle programu složil hudbu, neuvádí se tam, kdo je autorem textů, které byly zajímavé a poetické) zpívala zajímavě Elena Sonenshine. Choreografii obstarala Zuzana Šimáková. Odvedla jako vždy dobrou práci, ale na špatném místě. Bylo tam několik silných momentů, jinak však šlo o nesourodé doplnění "estrády", jak na mne celé představení působilo. Poezie tam bylo málo, texty nehýřili ani nápady, vtipy mi připadaly laciné. A kvalitní taneční divadlo to rozhodně nebylo ani koncepcí ani kvalitou provedení.  

    Domnívám se, že celkový matný dojem nebyl dán jen tím, že jsem sice na křižovatce, ale na jiné než žena ve třícítce. Představení lze vidět, ale za daný čas a peníze máte v Praze (i v tomto prostoru) mnoho daleko lepších možností.
 

My, hrdinové

Jean-Luc Lagarce
představení Divadla Na zábradlí

 

    Jsem v rozpacích, zda mám tuhle glosu vůbec psát. Představení této hry francouzského dramatika v Divadle Na zábradlí se mi totiž vůbec nelíbilo. Ale asi bude dobré jak pro mne samotného, tak i pro případné čtenáře, když si poznamenám proč.

    Hra líčí vnitřní problémy kočovné herecké společnosti i jejích jednotlivých členů. Sám text hry mi nepřipadal nijak zvlášť zajímavý či podnětný, skoro všechny "zápletky" (jestli se vůbec tohle slovo dá použít) byly snadno předvídatelné a de facto jejich "řešení" či vyústění bylo ještě plytčejší než ony sami. Netvrdím, že se z tohoto textu nedala udělat zajímavá inscenace, ale tahle to rozhodně nebyla. Scéna byla okázalá, ale bez poezie. A tak jediným kladem z mého hlediska byly výkony herců. Ač dělali, co mohli, na silný divácký zážitek to nestačilo. Dobrý byl především Jiří Ornest, občas to ale připomínalo to, co s čím se můžeme setkat v nenápaditých inscenacích klasického baletu. Herec předvádí své sólo a ostatní (nejen diváci, ale i herci) na to zírají. Diváci pak uprostřed dramatu zatleskají brilantnímu technickému provedení "skoků či piruet" v dané etudě a nezbývá jim než doufat, že něco podobně dobrého uvidí třeba ještě jednou. Děj se při tom nikam neposune a zůstává dále skoro stejně nudný. Kromě vyslovených komedií jsem mockrát nezažil, aby se v činohře tleskalo "na otevřené scéně" uprostřed jednání. A skoro se mi zdá, že je to "ze zoufalství". A tedy špatné vysvědčení pro inscenaci a dost ponižující pro herce, kterému tím obecenstvo dává najevo, že jeho osobně si váží, ale na zaujetí hrou samou už dávno rezignovalo. S trochu ironie by se dalo říci, že titul hry se vztahoval jak na herce, tak na diváky, že jsme to společnými silami nějak doklepali až do (také nevýrazného) konce. Pokud nejste hrdinové, tak Vám návštěvu tohohle představení nedoporučuji. Přesto však jdu Na zábradlí asi za deset dní znovu (a před tím ještě podruhé na Českou pornografii).