Kultura a zážitky - Rudolf Kryl (rsk)

Konec dobrý, všechno dobré

2012-02-13T11:41:00.000+01:00

Vladimír Sorokin: Třicátá Mariina láska
dramatizace: Karel Steigerwald
režijní úprava a režie: Viktorie Čermáková
Divadelní studio Továrna
Nová scéna, 28.ledna 2011

Glosu jsem napsal už dost dávno a nějak se nemohl odhodlat ji zveřejnit. Není vlastně neslušné psát o něčem, co se lidem, kterých si vážím a které mám rád, nepovedlo? Ale ne, moje glosy přece nejsou soudem, ale záznamem mých pocitů a zážitků.

Na tohle představení jsem se (trochu navzdory upoutávkám v programu) hodně těšil. Mělo to dva důvody.

Tím hlavním bylo, že jsem byl nadšený z jiné (také "sexuálně" zaměřené) inscenace studia Továrna v režii Viktorie Čermákové Česká pornografie podle románu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Viděl jsem ji dvakrát a následně tuto knihu přečetl (po částech) asi pětkrát (měl jsem ji několik měsíců na nočním stolku a bral ji jako medicínu před spaním). Zakoupil jsem (a přečetl) i všechny ostatní knihy této autorky.
Druhým důvodem bylo, že v inscenaci Třicátá Mariina láska mělo hrát (a hrálo) mnoho herců, které mám hodně rád.

Jenže jsem byl velmi zklamán. V první polovině inscenace bylo naskládáno (bez ladu a skladu) mnoho explicitních sexuálních exhibicí bez zjevného důvodu či smyslu. Druhá polovina pak byla dlouhou komsomolskou schůzí plnou frází, které jsme tak dobře znali z informační kanálů "za komunismu". Smysl hry jsem nepochopil (a z reakcí obecenstva bylo jasné, že jsem zdaleka nebyl sám). Ač herci dělali, co mohli, ten průšvih prostě zachránit nešel. Málem jsem nabyl dojmu, že i předloha musí být nesmysl. Když jsem se pak od jednoho kolegy, kterého jsem před návštěvou představení varoval, dověděl, že kniha je dobrá, hned jsem si jí půjčil. Měl pravdu.

A tak to dobře dopadlo. Kdybych to (špatné) představení neviděl, asi bych si knihu nepřečetl - a to by bylo škoda. Vladimír Sorokin ve své knize popisuje s (typicky ruskou) ironií a nadsázkou poměry v Moskevské intelektuální "opoziční" společnosti, kterou spojuje jen nechuť k oficiálním strukturám a kvazihodnotám. Její příslušníci se chytají každé možnosti jak se odlišit, ale nemají sílu dělat kolektivně něco smysluplného. Trpí zejména tím, čím ruská inteligence trpí již několik století - odcizením od "běžných lidí", kterým nerozumějí a kteří nemohou rozumět jim. Jak málo se změnilo od dob děkabristů! Komunisté to nezpůsobili, jen na půl století znemožnili, aby se to mohlo začít měnit. V knize je ústřední postavou mladá dívka Marie, která se postupně stýká s mnoha představiteli oné alternativní společnosti. Aby to bylo věrohodnější, prožívá s jejími představiteli i sexuální vztahy (které navíc dokáží "zabavit" jakoukoli společnost, která zrovna nemá co na práci). Kniha končí (zhruba ve dvou třetinách) tím, že Marie nalezne zalíbení v mužném stranickém funkcionáři, který ji po společné noci (která už se nebude nikdy opakovat) vezme do továrny a udělá z ní údernici a vzornou komsomolku. Marie tak konečně nachází soudruhy i "smysl života". Postupně se však v knize z jednotlivých odstavců, vět i slov ztrácí význam a posledních několik desítek stránek je "opsáno" ze zpravodajství TASU (oficiální tisková agentura SSSR).

Dramatizace románu se snaží "příběh" románu sledovat co nejpřesněji. Jen z některých sexuálních scén, které na papíře zabírají třeba jeden nebo dva odstavce (a lze je chápat i obrazně jako vyjádření bezvýchodnosti), buduje režisérka polopatickou a až nechutně doslovnou "show" na mnoho minut. Také jsou do hry přeneseny skoro všechny postavy románu - a že jich je. Hra také končí "nekonečnou" komsomolskou schůzí a utopením se frázemi. Jenže to, co je zajímavé na papíře, je nekonečně nudné na jevišti.

Převedení románu do hry se nepovedlo. A nejen to. Nepovedl se ani přepis "z ruštiny do češtiny" (to se netýká překladu knihy, který je dobrý). Ono je to totiž těžké. Nestačí překládat "slovo od slova" či "větu od věty". Mnohdy nelze to, co je v ruštině pravdivé a smysluplné, v češtině vůbec vyslovit aniž by se z toho nestal blábol. Pamatuji si ze střední školy na rozdíl dojmů, který ve mě vyvolávaly verše Majakovského - v českém překladu "Probůh to musel být debil" a originále "Byl to chytrý a vnímavý člověk, který byl celou svou bytostí puzen k tomu, aby se stále angažoval, ale žil v náročné době, jejíž pnutí nakonec nemohl vydržet".

Když už jsem si půjčoval knihu, která sloužila jako východisko inscenace, půjčil jsem si i o něco drsnější Den opričníka od tohoto autora. Je to působivá kniha, navíc přeložená tak, že se člověku nad každou druhou větou vybaví jak asi zněla v originále.

Geisslers Hofcomoedianten - radost z (nejen barokního) divadla

2012-01-29T10:47:00.000+01:00

Don Juan aneb Strašlivé hodování
18.prosince 2011
Moliére, Petr Hašek: Lakomec
18.ledna 2012
soubor Geisslers Hofcomoedianten
malá scéna Divadla ABC

Udělalo mi obrovskou radost, že jsem se setkal s další divadelní skupinou, která dělá fantastické divadlo. Jméno Geisslers Hofcomoedianten si dali podle principála divadelní společnosti hraběte Šporka, která působila před třista lety v Praze a v Kuksu. A jsou skutečně vynikající. Mají už něco za sebou (existují již od roku 2002) a překvapí tím jak je to, co dělají, na jedné straně dokonale promyšlené a profesionální (v tom dobrém slova smyslu) a jak moc živé je to umění na straně druhé. Velká radost jak pro diváky, tak pro účinkující. Vycházejí z principů barokního divadla, které mají dokonale zažité. Nestaví mu však pomník či dokonce náhrobek, ale s úctou a jemným nadhledem využívají jeho principy a oslavují ho. Vytvářejí tak mimořádně svěží představení, která jsou jak doušek čisté vody. Byl jsem na nich zatím dvakrát.

Představení Don Juan aneb Strašlivé hodování vytvořili na základě "lidového" textu loutkové hry z roku 1770 s názvem Strassliwi Hodowani nebo Don Jean mordirz sweho Pana Bratra Don Carlos v 3 dílích. Hra je v jejich provedení nesmírně vtipná, má velký spád a poskytuje jednotlivým hercům prostor pro malé herecké koncerty. Krásné divadlo.

Pokud se na prvním představení autorsky, podílel celý soubor, má adaptace Moliérova Lakomce autora - Petra Haška. Tohle představení patřilo k nejlepším, která jsem kdy viděl. Bylo prostě dokonalé. Přesto, že se v představení používají prvky muzikálů a grotesky a že děj je posunut kamsi do první poloviny dvacátého století, kdy vládl swing a filmová groteska zažívala svoje zlaté období, zůstali Geissleři věrni "baroknímu" přístupu k divadlu.

Aniž bych se chtěl pasovat do role vykladače divadelních principů, musím přesto zmínit, co pro mne ono "barokní" v jejich inscenacích znamená. Jednotlivé postavy hry mají jasně daný (a srozumitelný) charakter, který lze chápat jako znak. Herci jsou tak osvobozeni od nutnosti "klenout psychologický vývoj postavy ve hře" tak, aby nebyly pro diváka "obyčejným" znakem, ale hlubokomyslnou hádankou či záhadou a podnětem k filosofování. To bylo (často dokonce explicitně deklarovanou) povinností divadelníků od devatenáctého století až do poloviny dvacátého, kdy část z nich intuitivně začala chápat, že tento "psychologický" přístup je, i když přinesl nevídané zkvalitnění divadelní produkce, vlastně pastí. To vyvolalo mnoho nových "postmoderních" divadelních směrů. Geissleři nejdou směrem k těmto formálním výbojům, ale čerpají hodnoty ze starších pramenů.
I když jsem termín "znak" myslel obecněji, zkusme ho na chvíli pro analogii chápat jako "písmeno". Pro běžné (tím nemyslím nekvalitní) divadlo je pociťováno jako klad, když se postava, která na počátku hry působí jako "i", vyvine do "ů", přičemž si vzdělaní diváci a kritici myslí, že ve skutečnosti jde o "w". V "barokním" divadle je od začátku jasné o jaké písmeno jde. Herci se proto mohou soustředit na "kaligrafii" (i to "i" jde napsat mnoha způsoby) a diváci mohou čerpat mimořádně silné zážitky z jemností stínování jednotlivých tahů. To pochopitelně nijak nevadí tomu, aby ve hře byly motivy, které nespočívají na jednotlivých znacích, ale na slovech a větách. A navíc díky pochopení role znaků samých i na jejich "kombinacích", které slovy nejsou.
Už toho musím nechat. Ještě jeden barokní rys jsem v inscenacích Geisslerů viděl. Vrcholná barokní architektura má mimořádný cit pro urbanismus. Neexistuje žádný princip, který by nebyla ochotna obětovat začlenění díla do kontextu, ve kterém má stát. Na rozdíl od pozdějších architektonických směrů však toto "obětování" není myšleno ani chápáno jako popření onoho principu, ale "paradoxně" jako potvrzení jeho platnosti a skutečného významu.

Všichni herci jsou výborní. I když každý filigránsky pracuje na své roli, nevadí při tom v rozletu ostatním, proto typicky vidíme mnoho akcí najednou. Inscenace obsahuje mnoho vtipných detailů. Neuvěřitelně komického efektu se dosahuje např. vytvářením ruchů. Postavy, které právě hrají, nevytvářejí žádné zvuky. Bouchnou-li do stolu, pijí-li, píší-li na virtuálním psacím stroji, ozve se příslušný zvuk od stolečku vedle scény, kde sedí herci, kteří právě nehrají, a dělají "ruchaře". Jak už jsem řekl, všichni herci hráli perfektně, přesto však musím vyzvednout to, co předvedla Vendula Štíchová, to se často nevidí.

Tenhle zážitek by si nikdo, kdo má divadlo rád, neměl nechat ujít.

Jak jsem se ztratil - lahůdka z Dlouhé

2012-01-25T14:26:00.000+01:00

Ludvík Aškenazy - Jan Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá Vánoční povídka
Režie: Jan Borna
Hudební aranžmá: Milan Potoček a Jan Vondráček

Divadlo v Dlouhé je tak dobré, že je škoda, když člověk některou jejich inscenaci mine, proto se snažím. Možná se podaří, že uvidím všechny inscenace kromě jedné. V rámci této "akce" jsem navštívil hru Jak jsem se ztratil. Mají ji na rertoáru již od roku 2000 a podle údajů z webu již měla 340 repríz. A při tom na nasazení herců se to nijak negativně nepromítlo. Je to neskutečně kvalitní a poetické představení, které by jiný režisér a jiný soubor takhle asi nedokázali. Publikum bylo věkově neuvěřitelně rozmanité. Určitě jsem tam nebyl ani zdaleka nejstarší a kousek ode mne byly holčičky tak pětileté. Asi představení nedokáži charakterizovat lépe než podtitul, který mu dal autor

Divadelní revue pro nás, kteří jsme byli mladí v šedesátých letech,
a hlavně pro naše děti (a vnuky).

Bohužel jsem si to nepřečetl předem a tak mne nenapadlo vzít vnoučata s sebou, ale už mám lístky na březen, takže to napravím.
Ludvík Aškenazy psal krásnou češtinou, pamatuji na povídku Malý Alenáš. Za normalizace musely být i jeho knihy z veřejných knihoven vyřazeny. Hrdinná knihovnice je však nezlikvidovala, ale vytvořila z "ilegální" fond, ze kterého půjčovala jen prověřeným. Měly jsme tak několik měsíců Praštěné pohádky od Aškenazyho. Byla to nejmilejší kniha mé nejstarší dcery. Teď si uvědomuji, že se musím podívat, jestli se někde nedostanou.

Celý sbor hraje (nejen jako herci, ale i jako muzikanti) skutečně výborně a s očividnou radostí ze života. Nemá cenu někoho vydělovat. Snad jen představitele hlavní role Pavla Pavla Tesaře, který hraje malého chlapce obrovsky přesvědčivě a navíc krásně zpívá. Jako všechny inscenace Jana Borny je představení působivé i hudebně. Tento večer přidávali sedm písní. Naposled Jedu domů po trati ..... z filmu Alois Nebel. I když jsem ho viděl a píseň jsem několikrát poslouchal na netu, teprve zde jsem si plně uvědomil, jak je dobrá - a byl z ní naměkko.

Představení patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Dlouhé (a tím pádem i vůbec) vidět. Neváhejte!

Třetí kauza v Rubínu - Kauza Maryša

2012-01-19T17:52:00.000+01:00

Petr Kolečko: Kauza Maryša
režie: Daniel Špinar
Divadlo Rubín, 8.ledna 2012

Do malého divadélka Rubín chodím moc rád (chodil jsem tam, i když ne tak často, i před více než třiceti lety - a Ondřej Pavelka s Evou Salzmannovou už tam hráli tehdy). Viděl jsem skoro celý repertoár, mnohé inscenace i dvakrát. Je to taková laboratoř divadelní práce, kde špatné věci prostě neuvidíte. Mám tuhle partu autorů inscenací i herců hodně rád.

Inscenaci, o které píši předcházely "v této sérii" dvě. Kauza Salome mi doslova vyrazila dech dvěma aspekty: ostrostí svého pohledu (odpovídající "předloze") na zpovykanost dnešní (bohaté) společnosti a excelentním výkonem Pavly Beretové. Hned po představení mi bylo jasné, že bych ho rád viděl ještě jednou. Kauza Médeia ukazuje situaci (dnes bohužel hodně obvyklou), kdy muž opouští ženu kvůli jiné mladší. Opět zde byli výborné výkony Jany Strykové a Zuzany Stavné, které se opíraly o znamenitě napsané dialogy Petrem Kolečkem. Představení se mi hodně líbilo, ale v mé paměti trochu prohrávalo s tím, co jsem si pamatoval o Salome. Před Vánocemi nastala příznivá konjunkce třech okolností. Dávali obě Kauzy, byly na to lístky a já měl čas. Tak jsem obě Kauzy viděl znovu během dvou dní. A zjistil jsem, že jsou ještě lepší, než jsem si pamatoval. Také Médeia si ve srovnání polepšila, rozhodně není o nic mělčí.

V takové situaci jsem si nemohl nechat ujít nové představení dvojice Kolečko - Špinar, Kauzu Maryša. Tentokrát je hlavním motivem osud "zelené vdovy" - ženy bez skutečné náplně života, která žije v přepychu vedle nemilovaného muže, ve skutečnosti většinou však o samotě. Je však otázkou, zda by to s ní dopadlo lépe, kdyby svého Vávru milovala. Tentokrát je dominantní hlavní role Maryši, kterou výborně hraje Jana Stryková. Ostatní (Zuzana Stavná, Ondřej Pavelka, Lukáš Příkazký a Alena Štréblová) hrají také dobře, ale jejich role jim nedávají tolik příležitostí. Dialogy jsou, jako u Petra Kolečka vždy, excelentní a vtipné, ozvláštnění jim dodává použití moravského nářečí a v kontrastu s "podnikatelskou Prahou". Hra má spád a hodně jí prospěl i výtvarně povedený návrh scény, který udělal režisér Dan Špinar.

Bezvýchodnost postavení Maryši je zvýrazněna tím, že se jí prostě nic nedaří - ani zabít Vávru. A Francek už taky dostal rozum a podniká v IT v Praze. Na rozdíl od biblického příběhu či antické mytologie nenachází hrdinka české (provinční) hry dostatek odvahy řešit svoji situaci radikálně. A místo tragedie tak máme co dělat s fraškou, což neznamená, že to její "hrdiny" poznamená méně.

Kauza Maryša je vskutku povedené představení. Určitě na něj zajděte.

Co si má člověk z divadla odnášet?

2012-01-19T15:51:00.000+01:00

Dennis Kelly: Láska a peníze
režie Štěpán Otčenášek
Divadlo v Dlouhé, 16.ledna 2012

Začnu tuhle glosu nadbytečným "alibi odstavcem" (jaké sám nesnáším). Totiž konstatováním, že glosy v tomhle blogu nejsou (a nemohou být) "kritickými recenzemi", že se v nich nepokouším o "objektivní zhodnocení" toho či onoho, ale slouží že mi k subjektivnímu zaznamenání pocitů a úvah, které ve mě to které představení vyvolalo. Možná ještě větším důvodem pro to, abych je psal, je, že si tak mnohé inscenace (a jména jejich tvůrců) lépe zapamatuji.

Otázka v názvu téhle glosy je dost nesmyslná. Jednoduchá není ani pro ty, kdo tam jdou krást - zas tak moc cenných věcí tam asi není. V minulosti (v přítomnosti asi taky, jen trochu zastřeněji) bylo pokládání takových otázek hodně často zneužíváno mocnými k potlačování nepohodlné kultury - "co to pracujícímu lidu dá?". A co si má s takovou nesmyslnou otázkou počít "normální inteligentní divák"? Vždyť je to strašně individuální a liší se divák od diváka a představení od představení. Navíc určitě nelze poměřovat kvalitu přestavení tím, co jsme si odnesli z něho odnesli. Proto mne hodně překvapilo, že jsem si ji sám dost naléhavě tentokrát položil. Navíc po představení divadla, které považuji (skoro ve všech ohledech) za nejlepší v Praze. Ale k tomu se vrátím.

Ve hře vystupuje osm postav. Dalo by se říci i čtyři dvojice, ale to by moc přesné nebylo. Je však pravdou, že v každém okamžiku některá z postav "komunikuje" s některou jinou a ostatní herci, pokud jsou přítomni na scéně, se toho obvykle neúčastní (někdy se neúčastní ani "adresát" promluv). Použil jsem slovo "komunikuje" ze dvou důvodů. Jednak občas herci občas "předčítají" mailovou korespondenci, jednak je dnes používáno v situacích, kdy se se nedají používat klasická obyčejná slova (mluví, hovoří, píše, vyznává se, hádá se a pod.), protože ta implicitně předpokládávají, že "komunikace" má nějaký obsah (na kterém aspoň někomu záleží). Jednotlivé promluvy postav hry jsou však do velké míry sémanticky vyprázdněné a citově falešné, není ani jasné co kdo (a komu) vlastně předstírá. Přesně tak, jak se s tím setkáváme v současném životě. V tomhle smyslu je to hra strašně realistická. Zdá se, že režisér tento aspekt ještě podtrhl.

Tak, jako vždy v Divadle v Dlouhé, jsou všichni herci výborní. Dokázali okoukat "komunikační" zlozvyky dnešního života tak dokonale, až to bere dech. Asi by hru lépe zahrát nešlo.

Ona všeobecná degenerace mluveného (i psaného - noviny, knihy už se tolik nečtou) projevu mě hrozně deptá a nejsem dalek toho, přikládat ji "vinu" (rozhodně větší než aspektům hospodářským) za problémy pocitu bezvýchodnosti, které si mnozí prožíváme. Většinou si ani mluvčí ani publikum vůbec nekladou otázku, co ta slova, která se nesou éterem, znamenají či by mohla znamenat. Mnohdy také nic neznamenají a jsme schopni se k nim nějak vztahovat jen z toho, kdo je řekl a jaký dojem z něho máme.

A o tom (pro mne) byla tahle hra. Realistické popsání krizové situace v našem myšlení, vztazích a "komunikaci". Jenže bez katarze. Hra skončí do vytracena. A mně dokonce napadlo, že by celý její text šlo chápat jako součást onoho informačního šumu. A zdá se mi, že autor by proti takové interpretaci vlastně ani nic nenamítal, že to asi byl jeho skutečný (i když možná ne jediný) záměr. Prostě já jsem viděl dokonalé předvedení toho, co mne deptá. Zanechme všech nadějí.

Možná jsem už moc starý, ale raději bych si z divadla odnášel něco jiného než depku. Vzpomínám si, že se mi vždy líbila představení (např. Havel, Zelenka, Ionesco, ..), která karikovala stav společnosti. Ale byla tam nadsázka a jakýsi (byť třeba jen tušený) vzdor proti onomu stavu.

Přes všechno, co jsem tu napatlal, návštěvu představení doporučuji (jako ostatně úplně všech představení v Dlouhé). Přeji Vám, abyste hru interpretovali jinak než já.

O Janáčkovi poprvé - Listy důvěrné

2012-01-13T22:15:00.002+01:00

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
režie Lucie Bělohradská
Divadlo Kolowrat, 26.září 2011

Na tohle představení jsem šel ze dvou důvodů. Tím vážnějším bylo rozhodnutí vidět co nejvíc představení, ve kterých hraje Jiří Štěpnička, tím druhým (který vlastně jen posiloval ten první) byla dobrá zkušenost s inscenacemi, které jsou uváděny na komorní scéně Národního - v Divadle Kolowrat. Představení se mi moc líbilo, ale doporučovat už ho nemá smysl, protože už má za sebou derniéru.

Životní osudy Leoše Janáčka jsou nesmírně zajímavé a dost kontroverzní. V původní verzi téhle glosy jsem se podivoval nad tím, že za námět pro hru si je zvolil cizinec - irský dramatik Brian Friel a ne nějaký český autor. A měl jsem v tom (skoro) jasno. Česká (kulturní) veřejnost spotřebovala dost úsilí, aby se vyrovnala s hudbou Leoše Janáčka. Po tom, co se "jeho fandům" podařilo prosadit obecné (vskutku se už týká široké veřejnosti?) uznání kvalit jeho hudby, se jim (celkem pochopitelně) nechtělo ohrožovat "pověst velikána" nesnadně interpretovatelnými podrobnostmi z jeho života. Zamýšlet se veřejně nad jeho osobností je pro nás stále ještě silné kafe. Chce to hodně odvahy, nadhledu, znalostí, pochopení, sebedůvěry a schopnost nepředpojatého uvažování. Absence takových úvah v informacích "pro běžné lidi" byla příčinou, že pro mne bylo mnoho faktů, které jsem se ve hře dověděl, velikým překvapením.

Jenomže už to neplatí. Už máme i českou hru. Milan Uhde a Miloš Štědroň připravili pro Provázek inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou jsem mezitím navštívil. Až tam jsem (možná) leccos pochopil. Nevím však, zda by to bylo možné bez toho, co mi dala a o čem mě donutila přemýšlet hra, o které právě píši.

Ale nebudu předbíhat, musím se vrátit k inscenaci, kterou na základě hry Briana Friela vytvořila v dramaturgii Ivy Klestilové režisérka Lucie Bělohradská. Formálně šlo o činohru "šmrcnutou koncertem". Celou dobu je na jevišti přítomen Eve Quartet, který během večera (po částech) zahraje celý kvartet Listy důvěrné, který dal hře název.

Ve hře jsou čtyři postavy. Tři z nich jsou skutečné, čtvrtou - dnešní studentku, která píše o Janáčkovi disertaci, si autor přidal, aby mohl do hry vpašovat faktografické údaje i jejich "hodnocení". Tu hrála Lucie Žáčková. Tehdy jsem ji ještě moc neznal. S nelehkou rolí se vyrovnala velmi dobře.

Hlavní postavou je pochopitelně Leoš Janáček, kterého znamenitě (jak jinak?) hraje Jiří Štěpnička. Jeho role při tom nebyla vůbec snadná. Musel střídat polohy účastníka dění, když četl ze svých dopisů a znovu prožíval to, co cítil při jejich psaní, s polohami vzdělaného umělce, který i když dokáže mít nad svým životem nadhled, obhajuje své pocity, skutky a "právo na lásku", když odpovídal neodbytné studentce.

Ještě zbývají dvě ženy, které v konci Janáčkova života bojovaly (nebo se jen dělily?) o přízeň a zájem tehdy již známého a slavného skladatele. Jeho žena Zdenka a "jeho můza" Kamila Stösslová.

Zdenku hraje výtečně Jaromíra Mílová. Její postava byla vlastně jediná snadno pochopitelná a věrohodná - žena, která svého muže miluje a velmi těžko nese to, jak necitelně se k ní chová a de facto jí opouští kvůli mladší ženě, kterou považuje za svou múzu. Kamilu líčí inscenace jako povrchní ženu, která (se souhlasem svého manžela) zčásti opětuje city, které jí Janáček vyznává. Skladatel jí psal několik dopisů denně, veřejně se vyznával z toho, že inspirací k jeho tvorbě je jeho láska k ní. Dokonce ji Listy důvěrné - včetně autorských práv - věnoval. Postava Janáčka čte ze svých dopisů Kamile, vyznává jí lásku a uvažuje nad svým životem i tvorbou. Musí při tom odrážet otázky studentky, která nemůže pochopit, co tak velký umělec může vidět na (nejen podle jejího názoru - zde do značné míry mluví i za autora hry) tak nezajímavé a nudné ženě, která je typickou představitelkou nepříliš vzdělané maloměšťačky. Postava Kamily je také ve hře hodně "plochá", moc toho nenamluví, většinu doby jen leží na pianě a předvádí své půvaby. Hrála ji Sabina Králová.

I Janáček ve hře občas připustí, že Kamila "ve skutečnosti" není tou, za kterou ji pokládá. Jenže co je to skutečnost? I trouba jako já pochopí, že pro takového umělce jsou vlastní pocity a víra nekonečněkrát důležitější než nějaká "skutečnost". Jinak by mohl být třeba účetním, ale nemohl by složit tak úžasnou hudbu, která obsahuje tak hluboké city, že se nad nimi budou dojímat další generace ještě za mnoho let. Takže není tak jasné, kdo koho vlastně využívá. Kamila na návrh svého muže zpeněžila milostnou korespondenci od skladatele. Janáček by bez toho, že naplno prožíval své city k ní, nebyl schopen takového tvůrčího vzepětí (v jeho případě to není fráze). A jeho žena měla prostě smůlu (více o tom, co to mohlo způsobit, jsem se dověděl až od Provázků).

Celkové vyznění hry bylo ohromně posíleno přítomností kvarteta, které znamenitě zahrálo skladby a motivy, o nichž postavy mluvily. Kdyby Národní nemělo Jiřího Štěpničku, asi by si na tuhle hru nemphlo troufnout.

Bylo to výborné představení, člověk z něj odcházel nejen plný pocitů z krásné hudby, ale kdesi v mysli se mu ještě několik dní vynořovaly otázky po smyslu života, obsahu umění, roli osobnosti, zodpovědnosti a vztahu umění a jeho tvůrce. Jedinou jistotou je, že život je složitější "než si dovedeme představit" a spolehlivě se vzepře jakémukoli pokusu o zaškatulkování. Asi se to netýká jen životů geniů - tam je to jen víc vidět.

Trochu moc ideologie

2012-01-13T17:50:00.001+01:00

Muži
Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR
Divadlo Ponec, 12.ledna 2012

Viděl jsem kdysi v La Fabrice jednu inscenaci autorky tohoto představení - Malou smrt, která se mi líbila. druhým setkáním s ní bylo, když Adéla Laštovková-Stodolová alternovala za Lenku Wágnerovou v Perfektním dni.
I tahle zkušenost byla důvodem, proč jsem na její nové představení Muži těšil. Jenže mne moc nezaujalo, dokonce by se dalo říci, že se mi nelíbilo. Nejde ani v přeneseném smyslu slova o taneční divadlo. Těžko bych hledal termíny, kterým bych žánr popsal. To pochopitelně není vadou, naopak často se mě taková nezařaditelná představení hodně líbí. Jenže tentokrát se mi zdálo, že všechno je podřízeno ideologii, která skoro kape z každé minuty představení. Ostatně autoři se k tomu v programu (pyšně) hlásí:

"Jak si v dnešní době žijí muži? Není toho na ně někdy moc? Když se v mužích probudí zvířata, volání smečky se nedá odolat. Šest mužů se vydává na cestu do divočiny, aby našli odpovědi na ty nejniternější otázky. Vyrovnávají se tam se svými problémy a především sami se sebou. Stagnace, potlačená agrese, homosexualita, víra nebo nepřítomný otec.. Pořád je co řešit. Přitom jen fakt, že se muž stane otcem, je důvod k tomu být na sebe hrdý. Přestaňme se tak konečně koukat na muže s předsudky, které nám vštěpuje naše společnost. Divadelní představení na pomezí mnoha žánrů je inspirováno skutečnými příběhy mužů."

Jenže já bych to viděl spíš na to, že se v představení ukazuje, jak muže vidí (chce, je schopna vidět) autorka, než jak tomu je "ve skutečnosti".

Na jevišti vidíme šest herců, kteří se stylizují do role vlků a jednu tanečnici (Zuzana Stavná), která ztělesňuje fenku, která má svým tělesnem na ony samce velký vliv. Obraz vlčí smečky sestávající ze šesti samců a jedné "hostující" samice odpovídá přírodní realitě (podle mých pocitů) stejně málo jako psychologickým problémům a snažením dnešních lidských samců. Pochopitelně nikomu (tím méně umělcům) neberu právo na jejich vyhraněný názor, který navíc nemusím nutně chápat, aby se mi inscenace líbila. Jenže by mi neměl být vnucován s takovou úporností (a skoro až polopaticky). Větší části obecenstva se však představení jistě líbilo, mnoho z nich se smálo skoro při každém vlčím zavytí - a že tihle vlci vyli skoro pořád. Možná je to dobrý krok, jak do Ponce přilákat nové diváky.

Na druhé straně je nutné objektivně říci, že "řemeslně" bylo představení uděláno velmi dobře. Všichni herci byli dobří a dělali, co mohli, nápaditá byla scéna, osvětlení i hudba.

Kdo to dočetl až sem, ví, že návštěvu představení doporučovat nebudu. Na druhé straně nelituji toho, že jsem ho viděl, určitě na něj ale nepůjdu znovu, což jinak dost často dělám.

Tarfuffe na Vinohradech

2012-01-07T20:32:00.002+01:00

Moliére: Tartuffe
režie Štěpán Pácl
Vinohradské divadlo, 5.ledna 2011

I když hru znám dost dobře, rozhodl jsem se zajít na Tartuffa i na Vinohrady. Impulsem byla zmínka na facebooku Jany Strykové, že v tom hraje. Když jsem zjistil, že to režíruje Štěpán Pácl, našel jsem nejbližší volný termín a (po malém extempore s pí pokladní) zakoupil lístek. Viděl jsem před tím minimálně dvě inscenace této hry. Před delším časem od Astorky s vynikajícím Milanem Lasicou a přede dvěma roky hru nastudoval můj oblíbený ročník KČD DAMU. Představení v Disku mne zcela nadchlo. Obě tato představení hrála Moliéra "jako současnou hru".

Vinohradské pojetí je blíže originálu. Výprava je velkolepá, scéna Pavla Svobody je nádherná a nápaditá a spolu fantaskními barokními kostýmy má velký podíl na kvalitě divadelního zážitku. Režisérovi představení krásně drží pohromadě a nemá slabších chvilek. Nesnažil o násilnou aktualizaci. Jen v druhé části asi přeložil některé repliky "jazykem dneška". Také scéna svádění Elmíry Tartuffem (nebo to bylo naopak?) byla asi prodloužena, aby mohl vyniknout komediální talent Jany Strykové. Tak se ale asi v Moliérově době hrálo. Byl to praktik, který jistě znal přednosti a slabiny svého souboru a pracoval s nimi. Všichni herci hráli s chutí a výborně. Přesto vynikali představitelé hlavních rolí - Svatopluk Skopal jako Orgon, Jana Stryková jako jeho žena, Lukáš Příkazký v titulní roli a Oldřich Vlach v menší roli Kleanta. V případě Lukáše Příkazkého jsem si nemohl nevzpomenout na jeho Aljošu v Bratřích Karamazových. Zdálo se mi jen, že Lucie Juřičková mohla z postavy komorné (hlavně v první půli má vlastně ze všech největší prostor) vytěžit podstatně více. Při té příležitosti jsem si vybavil výborný výkon Marie Štípkové v Disku.

Celkově se mi představení hodně líbilo, plně mne zaujalo i když jsem text dost dobře znal. Je velkou službou autorovi bez přehnaných snah o sebeexhibici. Každému proto jeho návštěvu doporučuji.

Jediné, co mne zarazilo bylo obecenstvo. Jednak bylo hlediště zaplněno asi jen tak 60-70% (při tom premiéra byla na podzim), jednak hodně diváků zjevně "přišlo na něco jiného". Moji sousedé dokonce po přestávce odešli. Naopak reakce mladých, které jsem vyslechl o přestávce a ve frontě na šatnu, by jistě autory inscenace potěšily. Je škoda, že divadlo nenabízí (snad se nemýlím) nějaké větší slevy pro studenty. Nechodím na Vinohrady moc často a tak nevím, zda je to pravidlo či výjimka. Herecký sbor má toto divadlo beze sporu vynikající, k repertoáru jsem (od lidí, kterým v této oblasti věřím) slyšel a četl různé výhrady. Musím tam ale zajít častěji sám a přesvědčit se na vlastní "hlavu". Ale kde vzít čas, když jsem i v Disku byl v této sezóně zatím jen jednou.

Na světě je krásně - Veselé skoky

2011-12-31T17:07:00.002+01:00

Babybox
soubor Veselé skoky v Divadle v Celetné
30.12.2011

O souboru Veselé skoky jsem v blogu již napsal dvě oslavné glosy. První shrnovala dojmy z jejich prvních tří inscenací, druhá vznikla po Havranovi. Vyznal jsem se v nich svým obdivem nebo spíše láskou k téhle partě mladých lidí. Už asi nemám co dodat. Budu se jen citovat, že jejich představení považuji za

totální a obousměrnou léčbu divadlem

Na jejich představení jsem již poslal - s absolutním úspěchem - mnoho lidí. Reklamu dělám dál, ale s čím dál tím menší efektivitou, protože všichni mí známí a příbuzní na nich již byli (nebo si netroufnou se mě přiznat, že ne). Teď mi došlo, dvě z mých vnoučat dorostla do věku, kdy je jde do divadla vzít. Byl jsem na představení tohoto souboru možná už desetkrát, ale naposledy před rokem. A to je moc, proto jsem využil možnosti jít na Babox (který jsem viděl jen jednou) znovu.

Ač jsem věděl, že představení je dobré, přesto znovu mne překvapilo, jak moc dobré bylo. Všech sedm herců nebo chcete-li tanečníků bylo vynikajících a během celého představení sršeli nápady. Koncentrovaná infekční radost ze života a pohybu, neskutečný zdroj inteligentního optimismu. Zajděte a přesvědčíte se sami. To se tak hned nevidí. Když jsem tohle napsal, uvědomil jsem si, že už znám ještě jednu partu mladých herců šířících radost ze života skoro stejně intenzivně (ale na zcela jiném principu). Je to kabaret Calembour, který občas hraje v Divadle na Kampě. O nich jsem ještě glosu nestačil napsat.

Soubor Veselé skoky znám od roku 2005 nebo 2006. Přišel jsem na ně tak, jsem chtěl sledovat další tvorbu ročníku KČD DAMU, který jsem měl moc rád (končil v sezóně 2004/5). A vlastně oni mohou za to, že od té doby je DISK mým "domácím divadlem". Hned tři z nich - Václav Jílek, Jan Meduna a Eva Leimbergerová ve Veselých skocích vystupovali. Oba pány jsem viděl i včera.

Asi by se slušelo jmenovat tři tvůrce, kteří inscenace Veselých skoků tvoří. Jsou to Martin Pacek, Jana Hanušová a Miroslav Hanuš. A zde mne v programu čekalo jedno velké překvapení. Díky fotografiím jsem zjistil, že tím Miroslavem Hanušem je herec, kterého jsem už mnohokrát obdivoval v Divadle v Dlouhé. Od výkonu v roli Amalrica již si ho pamatuji aktivně. Je obdivuhodné, jak mnohostranní někteří umělci jsou.

Pokud jste ještě Veselé skoky neviděli, dožeňte to. Je to vskutku účinný životabudič.

UMĚNÍ vnímat UMĚNÍ - pěkný dárek k Vánocům

2011-12-25T18:23:00.000+01:00

Michael Třeštík: UMĚNÍ vnímat UMĚNÍ
nakladatelství Gasset, Praha, 2011

Koupil jsem si k Vánocům výbornou knihu Michaela Třeštíka a již jsem velkou část přečetl. Byl jsem na ni upozorněn rozhovorem, který s ním měli v rozhlase. Ten pořad se mi zas tak moc nelíbil, ale jsem moc rád, že jsem si knihu koupil.

Autor si vytyčil jako úkol napsat "něco jako knihu na noční stolek pro normální lidi". A aniž bych se tím prohlašoval za normálního, skutečně se mu to podařilo. V knize se snaží ze všech možných stran osvětlit to, co považuje za podstatné k tomu, aby čtenáři usnadnil vnímání výtvarného umění. Virtuózně kombinuje citace z literatury se zaujímáním vlastních (skutečně prožitých a promyšlených) názorů a použitím "praktických" příkladů. Jednotlivé partie je radost číst - i když to někdy musíte udělat několikrát. Zcela vyjímečný je při tom autorův přístup k věci. Za výchozí postuláty si položil m.j. tyto zásady:

"máme-li porozumět složitosti složitého, nemůžeme je redukovat na něco jednoduchého"

"mou ctižádostí nebylo seznamovat čtenáře s myšlenkami někoho, ale s myšlenkami o něčem".

Důležité je, že vše, co si v knize přečtete, skutečně něco znamená a autor si za to "ručí". Když se zavádí nějaký (nejednoznačný) termín, nikdy není použit jako "mlha" pro rozplyznutí tématu. V knize se seznámíte s mnoha pohledy, které by Vás nenapadly, autor Vám je ale nepředkládá jako jedině správné, ale naopak Vás nabádá, abyste se vztahu k umění spoléhali především na sebe.

Knihu moc doporučuji. Mám pocit, že není moc oborů lidské činnosti, které by měly takhle kvalitní "rukověť" pro neprofesionály.

Etudy pro pět hereček

2011-12-02T18:08:00.000+01:00

Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť
12.října, studio Švandova divadla

Lístky na tohle představení jsem si koupil původně kvůli dvěma herečkám. Z plakátů jsem totiž zjistil, že v ní hraje (jako host) Marie Štípková, která si mne získala svými výkony v DISKu. A jak se mi zdá, trochu "prokaučovala" možnost zakotvit v některém z divadel. Druhou byla Eva Leimbergerová, kterou jsem poznal také v DISKu - jen o něco dřív. Ta však v inscenaci nehrála, nahradila ji však další z mých oblíbenkyň Martina Krátká, která - jak se (pro mne) později ukázalo - přešla od Provázků do Švanďáku a zacelila tak díru, která odchodem Evy Leimbergerové vznikla. To ve mě vyvolalo smíšené pocity (podle hloupého vtipu je to pocit když vaše tchyně spadne s vaším novým autem do propasti). Na jedné straně jsem si nedovedl představit, že by někdo mohl z kolektivu tak rozjetého divadla jakým současná Husa na provázku nesporně je, a na druhé straně budu mít možnost vidět Martinu Krátkou častěji.

Inscenace se uvádí ve studiu ve sklepě, které je pro tento typ komorního divadla nesmírně vhodné. Hra je skutečně velkou příležitostí pro všech pět hereček, které předvádějí hluboké psychologické sondy do "ženské duše". Hra v podstatě nemá děj či příběh. Matka a čtyři dcery žijí samy v domě a vzpomínají na svého mladšího bratra, který od nich (údajně) odešel po tom, co se nepohodl s otcem, který již nežije. A čekají až se jim vrátí a vrátí tak i smysl jejich (promarněných) životů. Není při tom jasné, zda se to skutečně stalo a zda onen očekávaný bratr není jen symbolem pro jejich sny a nenaplněné životní touhy. Ženy vedou dlouhé monology, ve kterých téměř nereagují (rozhodně ne pozitivně) na ostatní. Teprve z programu jsem se dověděl, že jsem už jednu hru tohoto autora My hrdinové viděl v Divadle Na zábradlí. Ta inscenace se mi tenkrát moc nelíbila, ale možná mi pomohla najít si cestu k představení, o kterém píši.

Inscenace se mi především kvůli výkonům hereček hodně líbila. Byla ukázkovým příkladem toho, co "na živo" v divadle člověka zaujme, ale kdyby se na to koukal "v bedně" asi by nejpozději po 15 minut přepnul na nějakou ptákovinu. Všechny herečky byly dobré, kromě hereckých výkonů všechny i pěkně a s chutí muzicírovaly. Nejvíc mne zaujala Petra Hřebíčková, kterou jsem dosud neznal. Musím se podívat v čem ještě hraje. Jistě má na to, aby se dostala do mého "klubu vyvolených herců", u kterých mi stačí k návštěvě nějakého představení jen to, že tam hrají oni. Dobré byly i Martina Krátká a Apolena Veldová v roli matky. Marie Štípková byla dobrá, ale měla nejmenší roli a jak ze zkušenosti (např.) vím - mám ji rád a proto jsem ji na divadle viděl již více než 20 krát - více jí sluší hlavní nebo aspoň větší role.

Inscenaci bych doporučil - ne však každému, ale především těm, kteří se považují za divadelní fajnšmekry.

Třaskavá směs - Hordubal na Provázku

2011-12-02T16:37:00.000+01:00

Karel Čapek: Hordubal

první díl projektu Čapek na provázku

režie Jan Antonín Pitínský

Archa, 20.dubna 2011

V rámci své spanilé jízdy do Prahy uvedlo Divadlo Husa na provázku i znamenitou inscenaci Čapkova Hordubala. Jak každý ví, kniha vypráví o návratu Juraje Hordubala, kterého bída vyhnala do Ameriky, domů na východní Slovensko. Vydělával si jako horník. Peníze nejprve posílal domů, ale když odešel jeho gramotný kamarád, který mu s tím pomáhal, sám to již nedokázal a tak je šetřil v bance. Odkradli ho, ale přesto si ještě odvážel "majlant". Byl z domova osm let, posledních pět o něm žena neměla zprávy. Po návratu domů zjistí, že ženě pomáhá čeledín, který vede jeho hospodářství - sice velmi úspěšně, ale zcela jinak, než by to dělal on sám. Prodali horská políčka, koupili louky v nížině a vydělávají na chovu koní pro armádu. Žena se Jurajovi za ty roky odcizila a vztah se nedaří obnovit. Ani vesnice Juraje nepřijala dobře a navíc se mu posmívají, že se mu žena spouští s čeledínem. Vzniká tak třaskavá situace, která nakonec vyvrcholí násilnou smrtí hlavního hrdiny.

Já ale měl na mysli jinou třaskavou směs - setkání souboru Divadla Husa na provázku, který výtečně vede Michálek ke skutečně tvůrčímu přístupu a naprostému odevzdání se práci, s režisérem J.A.Pitínským. Vzniklo tak naprosto fantastické představení, které všechny diváky od samého počátku až do konce zcela pohltí. Zcela mimořádně kvalitní je pohybová a hudební stránka inscenace. V programu se dovíte, že se celý soubor podílel na pohybové koncepci představení. Není to určitě fráze. A nedovedu si představit, že by to jiný soubor takhle výborně dokázal (možná jen Divadlo v Dlouhé). V symbolické rovině předvádějí herci "kravičky" a "koně" jak pohybově, tak i zvukově. Jen tahle složka představení by (pro mne) stála za to, abych na představení šel několikrát. I (zatím) jediné shlédnutí však způsobilo, že mi tyto scény nikdy z paměti (a z podvědomí) nevymizí. Celý soubor hrál jak o život - vždyť o něj vskutku šlo. Nemá cenu uvádět všechny výborné herce, to bych jen opisoval celé obsazení. Jednu vyjímku však udělat musím. Vladimír Hauser v hlavní roli Hordubala podává zcela mimořádný výkon, který se jen tak nevidí.
Tohle je inscenace, kterou si žádný fanda divadla prostě nesmí nechat ujít.

Být či nebýt

2011-11-18T13:59:00.001+01:00

Nick Whitby: Být či nebýt
režie: Daniel Špinar
Stavovské divadlo, 31.března 2011

Autoři to s publikem tohohle představení vůbec neměli lehké. Zatímco já jsem šel "na Špinara", většina obecenstva šla "na Donutila". Ten to jako televizní hvězda vůbec neměl lehké, diváci na něj reagují jako doma na gauči, když koukají na ty (často) hrůzy, ve kterých je ochoten hrát. Proto trvalo skoro půl představení než bylo obecenstvo vzít jeho postavu "vážně" (to zní u komedie blbě). Naopak já jsem čekal promyšlenou a (aspoň trochu) avantgardní inscenaci, ale byl jsem na (zdánlivě) obyčejné komedii. Když nám to všem konečně někdy okolo poloviny došlo, mohli jsme to vnímat normálně a nepředpojatě.

Děj se odehrává za druhé světové války ve Varšavě a hrdiny jsou členové (ne příliš dobrého) divadelního souboru, kteří využijí svých hereckých schopností k ošálení gestapa. Na tomto základě se odehrává mnoho (někdy víc a někdy míň) vtipných situací. Jaksi v druhém plánu se autor zamýšlí nad podstatou hereckého povolání a nad tím, jaké může vliv na "skutečné osobní" životy a vztahy jednotlivých herců. Hra byla napsána podle filmu Ernsta Lubitsche z roku 1941. Hrozně mne překvapilo, že takový film mohl v té době vzniknout. Určitě by bylo hodně zajímavé ho vidět.

Herci hráli dobře, někdy bylo těžké, aby postavy vypadaly věrohodně. Asi nejméně se to dařilo Václavu Postráneckému v roli gestapáka. Naopak dobře to zvládali Jan Dolanský, Miroslav Donutil a Miluše Šplechtová.

Inscenace to byla dobrá, neuděláte chybu, když na ní půjdete, ale na druhé straně (pro mne) nepatří mezi vrcholné divadelní zážitky.

František Hrubín a Štěpán Pácl

2011-11-09T12:46:00.000+01:00

František Hrubín: Křišťálová noc
režie Štěpán Pácl
Švandovo divadlo, 21.října 2011

Zjišťuji, že v poslední době si vybírám z divadelních inscenací více podle tvůrců než podle hry. Štěpán Pácl si mne - navždy (i když vzhledem k mému věku to zas dlouho nebude) - získal uvedením hry Brand, o které jsem v blogu již psal. Byla to pozoruhodná inscenace, při přípravě které tvůrčí kolektiv projevil minimálně stejnou "zabejčenost" jako hlavní hrdina Ibsenova dramatu. Ta není sama o sobě hodnotou, musí být pořádně "vyfutrována" talentem a schopnostmi. A těmi Štěpán Pácl i jeho kolegové disponují v míře ne zcela obvyklé.
Proto jsem zajásal, že je možno vidět jeho inscenaci ve Švanďáku. Ani jsem si předem nic nepřečetl, o jakou hru jde. Pamatuji se na původní inscenaci Hrubínovy Srpnové neděle v ND ze šedesátých let (myslím, že to bylo ve Stavovském). Křišťálovou noc jsem tehdy ani později neviděl. Obě hry jsou zasazeny do podobného prostředí. A tahle hra se mi líbila víc než Srpnová neděle, která na všechny zapůsobila tak silně především proto, že vznikla jako jedna z prvních her, které opustily schéma "socialistické realismu" (zaplať pánbů už dnes málo lidí skutečně ví, co to bylo a jak strašně se to ve všech sférách života projevovalo). Poselství Křišťálové noci mi připadá "aktuálnější" (fuj to je slovo). Možná to ale bylo hlavně kvalitami téhle Páclovy inscenace, těžko říci. Nebudu raději vyprávět příběh hry, ani to "co chtěl básník říci". Nutně by to bylo hloupé. Kromě hry samotné mě zaujaly výkony všech herců, jak členů hereckého ansáblu Švandova divadla, tak i posil Milostava Königa a Jany Pidrmanové. Bylo to hodně působivé představení. Mohu ho každému, kdo nejde do divadla "jen odpočívat", doporučit. Kupte si i program, dozvíte se dost zajímavého o vzniku hry.
Z inscenace je vidět, že její autoři mají k této době hluboký vztah a snaží se jí pochopit ve všech souvislostech a bez předpojatých zjednodušování. Hodně lituji, že jsem neviděl předchozí Páclovu inscenaci slavné hry Josefa Topola Konec Masopustu. Věřím, že bych ji v jeho pojetí pochopil spíše než současné Pitínského provedení v Národním.

Dost mne vyděsilo, že ač to byla teprve asi třetí nebo čtvrtá repríza, divadlo bylo poloprázdné. A na webu nabízeli týden před představením slevu s uvedením nějakého bizardního (už si ho nepamatuji) důvodu, který však implicitně vyvolával dojem, že nejde o kvalitní představení. S touhle ustrašeností hodně kontrastovala Barnumská reklama, kterou jsem viděl před prázdninami na Malostranském náměstí. Projížděl tam malý náklaďáček s megafony, jehož jediným nákladem byl poutač s reklamou na inscenaci Křišťálové noci. . Takhle se obvykle divadelní představení - možná s vyjímkou muzikálů Lucie Bílé - neinzerují. Naposledy jsem tak viděl jet "velikého Paroubka" před volbami. Mám dojem, že Švandovo divadlo neumí dobře (na rozdíl třeba od Divadla v Dlouhé) pracovat s diváky. "Vychovat" si je tak, aby divadlu fandili a chodili tak (skoro) všichni na představení různých žánrů a zaměření. Možná, že pro obecenstvo, které se třese na Biomanželku, je moc těžké přepnout na Hrubína.

Tři hodiny s (živým) Mozartem

2011-11-05T21:16:00.000+01:00

W.A.Mozart: Figarova svatba
Stavovské divadlo, 31.října 2011

V poslední době chodím na operu čím dál, tím víc, ale stále se za toho "skutečného" operního diváka neodvažuji považovat a to, co o operních představeních ve svých glosách píši, mám potřebu stále relativizovat. Tenhle týden se to možná změnilo. Měl jsem zcela mimořádný a bezprostřední operní zážitek (chtělo by se napsat "orgasmus") na představení Figarovy svatby. Myšlenky mi ani na chvíli neutíkaly někam jinam, dokázal jsem se celou dobu soustředit na představení a hudbu, děj mi nepřipadal plytký. Občas se mi zdálo, že chápu, jak strašnou radost musel mít skladatel, když tuhle operu skládal. A já se k němu nevztahoval jako ke klasikovi, ale jako k současníkovi, který tvoří takovou krásu i pro mne. Tahle nálada mě neopustila ani po představení. Dokonce jsem se zabýval myšlenkou zda nekřivdím nynějším autorům "muzikálů", když na ně nechodím.Vždyť Mozartovy opery byly "muzikály té doby".

Na právě tohle představení jsem šel kvůli Facebooku. Někdo tam umístil zprávu, že hlavní role budou zpívat Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková, které mám oba moc rád. Zpívali oba překrásně, ale "zapadlo" to, protože zpívali (a hráli) perfektně úplně všichni. Musím jmenovat alespoň Vladimíra Chmela jako hraběte, Jitku Svobodovou jako hraběnku a Michaelu Kapustovou jako Cherubína.
Fantastické obsazení, ve kterém obecenstvo nemuselo (jak to někdy bývá) hledat hvězdy, úplně všichni zpívali "úplně normálně" a přirozeně s očividnou radostí, kterou se jim (nějakou magií) dařilo přenášet i do mysli a srdcí obecenstva. Na tomhle jistě měli velkou zásluhu i autoři inscenace a orchestr dirigovaný Tomášem Netopilem.

Vřelé díky všem, kdo se o tento krásný večer zasloužili.

P.S. Kdysi - asi to bylo ještě za minulého pana ředitele - visíval na Národním plakát, zde kterého se dalo přečíst kdo z hlavních herců hraje v daném měsíci v kterém představení. A to pro operu, balet i činohru. Dnes se občas snažil takovou informaci získat, ale nepodařilo se mi to. Ani pokladní netušili, zda je to někde zveřejněno.

Spifire Company reloaded

2011-11-05T19:11:00.000+01:00

Nedotknutelní
Spitfire Company
režie Petr Boháč
Roxy/NOD 3.listopadu 2011

Tvorbu Miřenky Čechové sledují hodně dlouho (jistě víc než pět let), ještě dříve než se (nejen) kolem ní utvořilo společenství Spitfire company, na které se "jaksi automaticky" přenesly mé sympatie. Viděl jsem většinu jejich inscenací a zlákal okolo deseti z svých známých, aby na ně chodili také. I všichni ostatní ode mne jméno Miřenka znali. Moje okouzlení vedlo k tomu, že jsem "v obluzení" do blogu napsal ódu na Miřenku. Protože je tak dlouhá, že ji asi nikdo nebude schopen přečíst celou, uvedu i přímý odkaz na její pointu. Napsáním téhle glosy (kterou, jak nyní vidím, by šlo chápat i jako etudu, jak stupňovat superlativy i bez přiblblých citoslovců typu "wow" - tehdy mi to však šlo "od srdce") jsem se "literárně" tak vyčerpal, že jsem již o dalších inscenacích (např. Svět odsouzencův - viděl jsem třikrát nebo Chaplinův proces - viděl jsem jak pánskou, tak i dámskou variantu) neměl sílu napsat, i když se mi moc líbily. Pak mi soubor trochu zmizel z obzoru a tak jsem získal možnost chodit i "jinam".

Teď jsem se tedy vypravil do NODu na jejich představení Nedotknutelní. Hrají v něm dvě ženy Markéta Vacovská a Miřenka Čechová a jeden muž Robert Janč. Vlastně jsem měl napsat tančí, protože pro mne to bylo bylo především taneční představení a slovní projev herců "jen" dokresloval náladu a pocity, obsah jsem v něm nehledal (myslím, že stejné poselství obdrželi i ti z diváků, kteří česky vůbec neuměli). Obě dámy byly výborné. Vedle nich měl Robert Lanč trochu smůlu - i když byl velmi dobrý, pro mne jim jen sekundoval. Asi nejsem spravedlivý, ale na mne většinou v tanečních představeních působí muži vždy o něco méně než jejich partnerky (vyjímkou jsou skupiny NANOHACH a DOT504, kde jsem jako divák "genderově korektní").
Velmi rád jsem viděl po letech Miřenku Čechovou znovu. Ukázala opět, jak mistrovsky ovládá své pohyby i gesta. "Královnou večera" však byla bezesporu Markéta Vacovská, která svým přirozeným a (živočišně - je to míněno jako nejvyšší pochvala) ženským tanečním projevem s minimem stylizace, ale plným půvabu a síly mládí, okouzlila všechny.

Představení se mi moc líbilo a těším že soubor budu moci zase někdy vidět.

P.S. Režisér Petr Boháč v programu označil typ divadla, které produkují, za "totální". Je možná zajímavé, že ke stejnému adjektivu - i když s trochu jiným odůvodněním (ve vší skromnosti dodám, že ne horším) - jsem dospěl ve své glose v roce 2008 i já.

Kupec benátský - vynikající představení ve Stavovském

2011-11-05T17:48:00.000+01:00

W.Shakespeare: Kupec benátský
režie Martin Čičvák
Stavovské divadlo, 4.listopadu 2011, derniéra

Na tohle představení jsem chtěl jít již dlouho, ale nějak mi to nevycházelo, až jsem se najednou dověděl, že bude derniéra. S obrovskou klikou jsem ještě dostal lístek a díky tomu nebyl ochuzen o obrovský divadelní zážitek. Pokud si vzpomínám, byla to jedna z nejlepších Shakespearovských inscenací, kterou jsem kdy viděl (vybavuje se mi jen jedno srovnatelně dobré, Pitínského Romeo a Julie v Astorce). U her tohoto autora jde dnes (skoro) vždy o interpretaci - děj každý předem zná. Nechce se mi dělat "chytrého" a rozebírat či komentovat pojetí autorů inscenace. Spokojím se s tím, že vytvořili dílo, které bylo živé, mělo spád a zcela "aktuální" hluboké poselství, které by bylo hřích zploštit do pár neumělých vět. Navíc dali autoři všem hercům mimořádné příležitosti k vytvoření živoucích postav. V téhle inscenaci skutečně nebylo "malých rolí".

Do divadla jsem šel s tím, že "jdu na Štěpničku", jenže ouha. I když podal jeden ze svých nejlepších výkonů (a to si nastavil v posledních letech sám laťku proklatě vysoko), jeho Shylock nevyčníval nad ostatní, ale byl součástí divadelní hostiny, kde skvělé ukázky hereckého umění odváděli všichni. Nejtěžší to měl Igor Bareš v roli Antonia, která jediná byla (už od autora) abstrakcí, ne reálným člověkem. Zhostil se toho výborně. Oslnivě hrála Lucie Žáčková v roli Porcie, stala "královnou večera". Velmi rád jsem opět viděl Jana Dolanského (ako Graziana), který mne zaujal svým výkonem v Rackovi. Jak už jsem řekl, všichni byli výborní a nemá cenu zatěžovat glosu opisováním obsazení. Zmíním se jen o tom, že i Alexandr Minajev, který hrál dvě (zcela) vedlejší postavy dokázal obecenstvo okouzlit.

Když jsem tady rozplýval nad výkony herců Národního v Rackovi, málem jsem hledal příčinu v "obrácení gradu" hlediště- jeviště. Moc rád to beru zpět. Nemá smysl tohle představení doporučovat, protože se už hrát nebude. Jsem si ale jist, že bude ještě dlouho žít v duších a myslích těch, kteří měli štěstí, že ho mohli vidět. Na takhle dobré divadlo se vlastně zapomenout nedá.

Divadlení hostina U stolu

2011-10-16T12:32:00.000+02:00

Ingmar Bergman: Po zkoušce
brněnské Divadlo U stolu
14.října ve studiu Švandova divadla

Asi před rokem jsem se šťastnou shodou okolností dostal na jedno pražské představení Divadla U stolu. Divadlo jsem dosud vůbec neznal a byl jsem natolik nadšen, že jsem se začal vážně zabývat (byť zatím jen teoretickou) přípravou zájezdů do Brna. Ale někdy má člověk štěstí, divadlo si naplánovalo v říjnu zájezd do Prahy hned se čtyřmi tituly. Koupil jsem si lístky na všechny a doporučil to i svým známým. Právě jsem se vrátil ze třetího představení. Všechna byla vynikající, možná se dá již ze čtyř jejich inscenací, které jsem mohl vidět, trochu zobecnit. Divadlo U stolu lze charakterizovat především odvahou inscenovat témata, která se na první pohled divadelnímu zpracování vzpouzejí, dokonalou přípravou textů her a "neomylným" výběrem herců pro jednotlivé inscenace a role. Prostě divadelní pošušňání.

Mám určitě v plánu napsat o všech inscenacích, začnu úchvatnou adaptaci Bergmanova televizního filmu Po zkoušce.

Kdo nějaké Bergmanovy filmy viděl, dobře ví, že vyprávět "jejich obsah" je naprostá pošetilost. Nicméně od něčeho se musíme odrazit. Na začátku představení jsme svědky dialogu stárnoucího režiséra s mladou herečkou Annou, které svěřil velkou roli v připravované hře. Jde vlastně spíše o režisérův monolog občas přerušovaný šikovnou snahou Anny o získání trvalejší režisérovy přízně. Tempo hry není v této části nijak závratné. Autor i inscenátoři vlastně diváka trochu uspávají, aby následující nástup byl o to působivější. Z konverzace Anny s režisérem se dovídáme, že se znal již s její matkou, ke které neměla dcera moc dobrý vztah. A najednou přijde ostrý střih zpět v čase a hra nabírá na šílených obrátkách. Anna se stane nehybnou a to, co se na scéně děje nereaguje ani gesty. Na scéně se objeví Annina matka jako stárnoucí herečka, která se snaží za každou cenu získat zpět režisérovu přízeň jak v pracovním, tak především v intimním životě. Režisér se snaží odmítat, ona v zoufalství přechází do hysterie a vyčítání. Tahle část končí jejím odchodem když ji režisér slíbí, že za chvíli za ní přijde. V tom okamžiku ožívá Anna jsme svědky jejich strhujícího "souboje". Oba se pouštějí jeden do druhého i každý sám do sebe jako postavy z nejlepších Bergmanových filmů. Aby sonda do chování, motivací, cílů a triků obou mohla být skutečně hluboká, používá autor a inscenátoři "jednoduchý trik": Oba nevedou přímo dialog, ale "uvažují" na nahlas o tom, co by mohli udělat a jak by mohli reagovat na to, co by mohl udělat ten druhý. Působí to jako hodně současné divadlo. Prostě krása.

Hru nastudoval režisér Ondřej Elbel, skromnou výpravu navrhla Kateřina Bláhová - působivé bylo především využití makety jeviště a loutek herců. Herecké výkony byly oslňující. Nikoho z nich jsem neznal, proto byl zážitek ještě silnější.

Začnu Evou Novotnou, která ukázala v roli matky v krátkém čase obdivuhodný výkon ukazující "ze všech stran i zevnitř" portrét stárnoucí ženy, která ztrácí sebevědomí i smysl života. A tak hledá spásu v pokusu (v jehož úspěch sama moc nevěří) o připoutání bývalého milence. Je to paní herečka.

Druhou ženskou roli Anny hraje Marie Vančurová (na internetu jsem našel, že působí v divadle Jeseník). Z počátku předvádí naivní adeptku herečky, která je poctěna nabídkou na hlavní roli, ale nevěří moc ve své kvality, tak se snaží "pojistit to půvabem svého mládí". V druhé části hry do ní "něco vjede" a najednou je svému partnerovi důstojnou sokyní. Postupně nachází ve své roli ženu, která dovede využít zájem staršího a (na první pohled silnějšího) muže o sebe k tomu, aby si plně uvědomila sílu své osobnosti, jež již najednou nespočívá jen v jejím mládí, ale .... . Je to vynikající výkon. A nemohu se ubránit dojmu, že takovýhle výkon se musí hluboce odrazit i v duši herečky samé (nejen té, kterou tak znamenitě hraje).

Mužskou roli režiséra hraje Martin Siničák. Je to mimořádný výkon ukazující velkou vnitřní sílu herce i zažitou "hereckou techniku". Zobrazil inteligentního avšak stárnoucího umělce, který ač je stále dobrý, vidí, že síly již nepřibývají a podvědomě hledá potvrzení sebe sama ve vztahu s mladou herečkou. Při tom je mu vnitřně jasné, že jde především o něho - a teprve v druhé řadě o ní. Postava je složitá, herec se s ní vyrovnal naprosto dokonale.

Takovýhle herecký koncert se moc často nevidí - zázrak ve sklepě. Rád bych to viděl ještě jednou.

Racek ve Stavovském

2011-10-08T19:05:00.000+02:00

A.P.Čechov: Racek
režie: Michal Dočekal
Stavovské divadlo 28.září 2011

Chodím do Národního poměrně často (a rád). Teď se v (informačních) kanálech a na ministerstvech hodně řeší problematika opery a baletu. Při tom možná větším problémem je činohra.
Komorní scéna v Kolowratu umožňuje inscenovat "lahůdky", budovy Národního a Stavovského jsou však pro (soudobou) činohru dost velkým hendikepem. Herci se musí soustředit především na "uřvání" obrovského prostoru - a tak člověk (zvláště takový, který chodí na galerii) mnohdy ani nedokáže plně ocenit jejich (nesporné) kvality. Možná také "vzdálenost od publika" vede k jistému odcizení herců a jisté (nežádoucí) "profesionalizaci" jejich výkonů. Pochopitelně jsou i inscenace, které tyto hendikepy "zázračně" překonávají - např. Pitínského Radúz Mahulena, mnohé ale tento zápas prohrávají (abych zůstal u těch, kde hlavní roli hraje Vojtěch Dyk, např. Žebrácká opera).

Možná i pro to sáhl šéf činohry v nové inscenaci k nestandardnímu řešení, které znám z Divadla v Dlouhé (např.) - posadil diváky na jeviště a herci hrají v jejich těsné blízkosti na jeho hraně - v tomto případě většinou před stylizovanou "oponou", někdy využívají i obrovského hlediště. A hodně se to povedlo.

Pro mne to měli autoři inscenace dost těžké. V mé duši byly ještě poměrně čerstvé příjemné dojmy a zážitky z velmi dobré inscenace Racka v podání jednoho z mých nejoblíbenějších ročníků v Disku, kterou jsem viděl hned dvakrát (ale glosu jsem ještě nestačil dopsat). A tak jsem na počátku "fandil hostům". Tentokrát jsem rychle pocítil, že inscenace Národního bude přece jen o hodně lepší než ta z Disku jak "objektivně", tak pocitově.

Jde o jednu z nejlepších inscenací (nejen Čechova), které jsem kdy viděl. Přispěli k tomu stejnou měrou všichni herci. Žádný z nich nepřehrával (příjemně mne to překvapilo především u Davida Prachaře), neexhiboval se, ale s "láskou a nasazením" všichni tvořili kolektivní dílo. Divák tak viděl, že jde bez vyjímky skutečně o prvotřídní herce. Trepleva hrál hrozně dobře Jan Dolanský, kterého jsem dosud moc neznal. Ostatní role vytvořili "staří mazáci" (dámám se omlouvám) - Tatjana Medvecká, František Němec, David Prachař, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Johanna Tesařová a Alexej Pyško.

Ten, kdo hru zná a umí počítat, si jistě uvědomil, že jednu ženskou postavu jsem vynechal. A to hned tu hlavní - Ninu Zarečnou. V ten večer, kdy jsem na tom byl, ji hrála Eva Josefíková. Ne, to jsem se vyjádřil špatně - měl jsem napsat ztělesnila. Zvláště v prvním dějství působila jako zjevení přirozené krásy mládí, nevinnosti a opravdovosti. Mohlo by se zdát, že vlastně nehraje, jen prožívá. V druhém dějství, kdy její postava dospěla do stáří i problémů, které herečka z vlastní zkušenosti znát nemůže, se jen potvrdilo, že jde o jeden z největších talentů našeho divadla. Jistě jí k tomuhle výkonu pomohli svými výkony i nasazením ostatní herci.
Evu Josefíkovou jsem vůbec neznal, v programu jsem si přečetl, že studuje na DAMU. Už jsem se těšil, že ji letos uvidím v DISKu. Jenže je asi teprve v druháku, snad se příštího roku dožiju. Z internetu jsem se dověděl, že ji "objevil" Zdeněk Troška - abych se přiznal většinu jeho filmů zrovna nemusím, ale "čuch na herce" má obdivuhodný.V mladé generaci máme hodně výborných hereček ( o mnoha z nich jsem v blogu psal) - s Evou Josefíkovou to nebudou mít slečny lehké.

Nenavštívit tuhle inscenaci (alespoň jednou) by byl neskutečný hřích. Není moc míst, kde byste příslušný deficit zážitků mohli dohnat.

Vynikající balet z Olomouce

2011-10-08T17:41:00.000+02:00

Frida
balet Moravského divadla Olomouc
libreto, choreografie a režie" Robert Balogh
Stavovské divadlo, 22.září 2011

Pokud mohu, snažím se sledovat dění v baletu a tanečním divadle. K tomu patří i návštěvy hostujících souborů, kdy otázka zní "buď teď nebo nikdy". Z nějakých takových důvodů jsem navštívil i představení baletního souboru z Olomouce. A prozradím hned pointu glosy, že to bylo mimořádně dobré představení.

Balet je věnován životu mexické surrealistické malířky Fridy Kahlo. O malířce jsem toho věděl málo (to mi ale obecně nevadí - nemám "vyprávěcí" balety moc rád), o souboru vůbec nic. Dost podrobně - byť na dostatečně obecné rovině sleduje představení zajímavý a pohnutý život slavné malířky. Do té míry, že v programu "obsah" baletu je skoro totožný s jejím stručným životopisem. Když si v druhém přečteme, že s ní otřásl samovolný potrat, vidíme to i na scéně, má to tam ale svoji roli, význam i decentní vyjádření.

Představení mělo výbornou úroveň, jeho autorovi Robertu Baloghovi se podařilo vytvořit živé představení, které mělo obdivuhodný spád i hloubku sdělení. Dokonale při tom využil kvalit souboru, kterého je uměleckým vedoucím. Výkon Renáty Mrózkové v titulní roli byl zcela ojedinělý. Role jí zcela sedla a tak její vystoupení patří k tomu nejlepšímu, co jsem na kdy baletním jevišti viděl (konkurence je, určitě jsem viděl za život podstatně více než stovku inscenací, hodně i v podání slavných zahraničních souborů). I ostatní sólisté byli dobří. Co mně však u oblastního souboru (to nemá být výraz podceňování, ale naopak obdivu) obrovsky překvapilo byla mimořádná kvalita sboru - taková se moc často nevidí.

Pražské obecenstvo ukázalo svoji vyspělost tak tím, že bylo skoro vyprodáno, tak tím, že potlesk na konci představení byl skutečně intenzivní a o podstatně delší než je v "běžných" představením obvyklé. Dosud jsem měl důvod jet do Olomouce důvod jen na činohru - působí tam Klára Klepáčková , po které se mi stýská, a Jiří Suchý z Tábora (ještě, že je mohu vidět na Kampě v kabaretu Calembour) - teď abych tam zajel i kvůli baletu.

Jedna z mála věcí, na které můžeme být hrdí, je jak kvalitní divadelní soubory v republice máme.

Cena Divadelních novin

2011-10-08T14:45:00.000+02:00

Vyhlášení Ceny Divadelních novin mne vysloveně potěšilo, dostala ji totiž Helena Dvořáková z Divadla v Dlouhé za roli Ysé v inscenaci Polední úděl. Představení mne okouzlilo a právě Helena Dvořáková v něm podala zcela mimořádný výkon. Budu se citovat:

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou partnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno, a která přesto v sobě nalézá ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Potěšila mne i další z (vedlejších) nominací pro Alici Nelis za působivou inscenaci opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti) v prostorách Bohnické psychiatrické léčebny. Moc se mi to líbilo, ale glosu jsem ještě napsat nestačil.

Divadlo Letí - Zpověď masochisty

2011-10-08T14:22:00.002+02:00

Roman Sikora: Zpověď masochisty
režie Martina Schlegelová
Divadlo Letí ve studiu Švandova divadla
6.října 2011

O souboru divadla Letí vím již dlouho, ale nějak jsem se na ně nedostal (upřímně řečeno jsem se tématiky některých inscenací trochu bál). Tentokrát to vyšlo - a stálo to vskutku za to.

Těsně před představením jsem opět měl obavy, aby hra nebyla hlavně o psychologii a praktikách masochistů. Viděl jsem na to téma (dle mého ne moc dobrý) dokumentární film. Z inscenace bylo vidět, že minimálně režisérka ten film viděla taky. Ale autor Roman Sikora využil téma k napsání politické satiry, která vyjadřuje nedobré pocity, které z vývoje společnosti má mnoho lidí. Nechci ale zatěžovat tenhle blog politikou, tak nebudu tady záměr aurora a vyznění hry komentovat. Jeden čas jsem myslel, že se z podobných problémů budu vykecávat v blogu jiném, ale pak jsem se na to vykašlal, když jsem zjistil, že šílenému tempu vymýšlení - to není dobré slovo, vznikají určitě jinak než přemýšlením - šílených nápadů se našim politikům prostě nedá stačit.
I když je hra přísně o dnešku (na jevišti uvidíte i masky Mirka s Petrem - těch z vlády), má přece jen silný "nadčasový" obsah. Hra je koncipována jako zpověď muže s masochistickými sklony, kterému se nedaří nacházet v soukromém životě to, co ho uspokojuje. Až jednou přijde na to, že může dojít vyvrcholení jako podřízený v zaměstnání (nebo chcete-li v životě veřejném). Dosáhne skoro dokonalého štěstí - jenže nakonec se to zvrtne - a je odsouzen být již navždy nespokojený. Nápad je to nosný, který Vás dokáže zaujmout po více než 90 minut, které představení trvá. Autor vytvořil pro hlavní postavu i osobitý styl mluvy (mimo jiné posuny sloves, přídavných jmen a příslovcí až na úplný konec vět). Je to velmi působivé a vtipné. K úspěch inscenace přispěla jistě i režisérka.
Největší dojem na mě však udělaly vynikající herecké výkony. Tomáš Kobr hraje hlavní roli a v podstatě nesleze ze scény. Zaujal mne již vedlejší (němé) roli Mistera Propera v inscenaci Svrbí v Rubínu. Tentokrát si to vynahradil a skoro celou inscenací odmluvil sám. Byl to nezapomenutelný výkon. I všichni tři další herci (Zuzana Onufáková, Richard Fiala a Tomáš jeřábek) byli výborní.

Inscenaci by jste si neměli nechat ujít - je to výborné divadlo. A nepletu-li se bude se reprízovat ještě jednou již v říjnu.

Othello

2011-10-02T19:29:00.000+02:00

Othello
balet Yuriho Vámose podle W.Shakespeara na hudbu Leoše Janáčka
Národní divadlo, někdy víc jak před rokem

První glosu blogu jsem vlastně začal psát, abych si ujasnil proč se mi tak hrozně líbila Vámošova inscenace Prokofjevova baletu Romeo a Julie, kterou tak mnoho lidí strhalo. Asi měsíc jsem svoje bláboly rozesílal lidem jak "spamy o kultuře". To bylo nesmyslné, tak jsem založil tenhle blog a úvahu o několika inscenacích Prokofjevova baletu jsem do něj zařadil. Sice se mi nepodařilo na Romea a Julii jít znovu, ale v duchu se mi tahle inscenace vybavuje stále.

Proto jsem s velkým očekáváním šel i na další balet tohoto autora - na Othella. Jenže tahle inscenace mě vůbec nezaujala. Dokonce se dá říci, že se mi vůbec nelíbila. Hudba se mi k tomu, co se na jevišti dělo, nehodila, chreografie se zdála moc "popisnou", scéna s obrovskými rukami se příliš ukazovala sama o sobě. Bohužel to nezachránily ani výkony tanečníků - s jedinou výjimkou Karla Audyho, který byl naopak v roli Jaga fantastický.

To, že se mě inscenace nelíbila samozřejmě neznamená, že je špatná. Jen to, že Yuri Vámos je autor, který dokáže svou tvorbou rozdělovat publikum a vyvolávat silné reakce.

Popelka

2011-10-02T18:56:00.004+02:00

Sergej Prokofjev: Popelka
balet Národního Divadla
10.září 2011

Jde o jednu z nejlepších inscenací baletu pražského Národního divadla v posledních letech. Představení je úchvatné a v podstatě nemá slabé místo.

Autorem choreografe i režisérem je Jean - Christophe Maillot, který působí jako choreograf a ředitel slavného Les Ballets de Monte-Carlo. Teprve, když jsem si doma četl program, jsem si uvědomil, že jsem francouzský soubor viděl hostovat v Praze s Romeem a Julií. Tenkrát se mi jejich pojetí moc nelíbilo. Tahle Popelka je jiné kafe.
I ostatní tvůrci inscenace pocházejí z Francie. Přinesli souboru ND nejen nové pohledy na klasické dílo, ale zdá se, že mu vdechli i novou sílu. Scéna je jednoduchá, moderní a nesmírně působivá - a při tom na sebe zbytečně neupozorňuje a na druhé straně neruší. Kostýmy jsou trochu nezvyklé - například všechny ženy kromě Popelky mají na hlavě něco stylizovaného, co rozhodně ani nepřipomíná vlasy nebo účes (mě se vybavovali různí brouci z Ferdy mravence) - ale jsou působivé a svoji "provokativností" přispívají k celkovému dojmu. Velkou zásluhu na úspěchu inscenace má jistě i to, že se tančí na živou a nikoli reprodukovanou hudbu, jak je (bohužel) v ND zvykem.

Všichni tanečníci tančili s očididnou chutí a byli doopravdy výborní. Především to potěšilo u sboru, u něj není taková kvalita vždy vidět. Já jsem měl štěstí na obsazení (i když alternace jsou jistě také dobré). Hlavní roli matky a víly (byla na jevišti většinu času) tančila fantasticky Aya Watanabe. Již jsem si jí všiml mnohokrát - a zdaleka nejen kvůli (u nás) exotického zjevu. Popelku tančila Jade Clayton. Byl to mimořádně působivý výkon. Tančila přirozeně bez baletních manýr, měla krásné a při tom nenačinčané kostýmy, rozpuštěné krásné vlasy - prostě Popelka, jak si ji (nejen) děti představují. Třetí hvězdou představení byl v roli prince Viktor Konvalinka, který se stává velkou oporou souboru. Tančí mimořádně přirozeně a s nebývalým vtipem v každém pohybu.

Na představení jistě půjdu (nejméně) ještě jednou. Rozhodně to stojí za to. Návštěvu představení doporučuji všem Jistě se bude líbit i těm, kteří si dosud cestu k baletu nenašli.

Klinická smrt blogu

2011-10-02T16:34:00.000+02:00

Skoro jsem přestal blog psát. Hlavním důvodem nebylo ani tak, to že jsem měl málo času a (zaplať pánbů ne závažné) zdravotní potíže, ale především to, že jsem nestíhal mnoho podstatných věcí. A tak bych měl výčitky svědomí, že si píši pro sebe takové pindy a jiné záležitosti odbývám. Někdy mi to ale chybělo, možná že bych se psaním glos uklidnil a pak našel dost sil i na jiné. kdo ví.
Do divadel jsem ale naštěstí chodit nepřestal, je to jedna z věcí, které mne drží nad vodou. Díky diáři jsem jsem spočítal, že v minulé divadelní sezóně jsem byl v divadlech či na koncertech dohromady skoro šedesátkrát - a bez glos v tom začínám mít trochu guláš. Snad mi vybude letos víc času.

Furianti z Dlouhé

2011-06-20T10:01:00.003+02:00

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
režie Jan Borna
soubor Divadla v Dlouhé
divadlo Pod Palmovkou 19.6.

Už mi docházejí superlativy, jde o naprosto dokonalou inscenaci. Podílí se na tom celý soubor Divadla v Dlouhé. Jan Borna opět dokázal, že v kategorii (kterou de facto sám vytvořil) "hudební činohry" nemá sobě rovna (aspoň v Praze). Je naprosto obdivuhodné jak lehce jeho inscenace plynou, aniž by při tom cokoli ztrácely na závážnosti tématu. Jeho herci mu rozumějí a dovedou se do hry zapojit způsobem, který se jen tak nevidí. S přípravou tohoto představení pomáhali jako asistenti režie i dva z nich Miroslav Hanuš a Jan Vondráček.
Bylo by nesmyslné chválit výkony jednotlivých herců, protože všichni na place váleli. V tomto představení není malých rolí ani herců "do počtu". Omezím se proto jen na to, že jsem moc rád, že v tomto souboru zakotvil Jan Meduna z jednoho z mých oblíbených ročníků v Disku - a svou výbornou hrou na trumpetu posílil band herců tohoto divadla. Byl jsem v posledních měsících na čtyřech představeních Divadla v Dlouhé - a tak už začínám znát a mít rád všechny herce téhle výtečné a sehrané party.
Už se těším, že na ně půjdu na podzim znovu. Je obdivuhodné jak široký mají repertoár a na jaké úrovni ho zvládají. Zajděte do tohohle divadla a neprohloupíte.

Tři zajímavé choreografie

2011-06-18T22:58:00.002+02:00

Miniatura
choreografie Roser López Espinosa
Tao Te
choreografie Ference Fehér
Passo - duo
choreografie a provedení Ambra Senatore

Tanec Praha - EVROPSKÁ TANEČNÍ LABORATOŘ 1
Divadlo Ponec, 13.června

Týden po zahájení jsem po druhé navštívil představení festivalu Tanec Praha a možná se mi tenhle večer líbil ještě o něco víc než ten první. Sestával se ze tří velmi rozdílných představení. Jedno však měla všechna tři společná - poctivou snahu autorů o hledání nových forem tanečního sdělení a vynikající výkony interpretů.

První inscenací večera byla Miniatura španělské choreografky Roser López Espinosy. Spolu s ní tančila druhá dívka Maria Campos Arroyo. Obě byly výborné. Trvalo nějakou dobu než si mne toto představení získalo. Obecně nejsem totiž velkým příznivcem různých filmových efektů na divadle. A tohle představení jich bylo plné. Začíná tak, že se z projektoru umístěného na scéně promítá taneční vystoupení za záda dvou dívek sedících na jevišti. Dívky ze různě hýbají, sahají si ve správnou chvíli na správné místo na zádech, převlékají se - a tak vznikají různé efekty. Tato část trvá poměrně dlouho. Teprve za nějakou dobu dívky vstanou a začnou tančit - a to už si mě získaly. Choreografie byla nevtíravá, ale hodně působivá asi především tím, že tanečnice předváděly své vlastní téma. Další použitou technikou byla obyčejná digitální kamerka položená na zemi před první řadou. Jedna z dívek před ní položila nohu a na konci jeviště tančila druhá tak, že to na plátně vypadalo, že tančí hned na noze hned pod nohou partnerky. Za chvíli si místo vyměnily a zase tančila první na ruce té druhé. Bylo to zajímavé a kupodivu docela přirozeně působící. Bylo příjemné se na produkci těchto dvou španělských dívek dívat.

Druhá choreografie byla naprostým kontrastem. Nejen proto, že křehké dívky vystřídali dva tanečníci s velmi syrovým a mužným projevem. Jedním z interpretů byl opět autor choreografie - Ferenc Fehér. Ten vlastně mohl za to, že jsem si koupil lístek právě na tento večer. Zaujala mne totiž jeho choreografie uváděná na loňském festivalu. Partnera mu dělal o hodně mladší Ákos Dózsa. Oba tančili zcela dokonale, byl to možná nejlepší taneční výkon "mužského dua", který jsem kdy viděl. Inspirací k choreografii byla kniha čínského filosofa Lao-c'e Tao Te Ťing. Ne, že bych to poznal, ale bylo to v programu. Netroufl bych si vykládat význam předvedeného tance, ale byly v něm stopy po asijském bojovém umění, až úporná snaha o to něco dokázat a ovládnout partnera, střídaná okamžiky "harmonie s vesmírem".

Na počátku vidíme dva muže v podřepu jíst nějakou vánočku, na konci se po velmi dramatickém ději k nedojenému jídlu oba "filosoficky" vracejí. Tanec byl technicky a fyzicky mimořádně náročný, oba interpreti tančili jak o život, již v polovině produkce byli propoceni . Překvapilo mě, co všechno se dá dělat v saku (pro mne je to spíš svěrací kazajka). Mimořádně působivé představení "silového" tanečního stylu. Ferenc Fehér je prostě frajer.

Třetí část byla opět zcela jiná. Jmenovala se Passo -duo a tančila její autorka Ambra Senatore. Ke konci představení se k ní připojila "její dvojnice" Caterina Basso. Na samém konci však divák vidí, že ve skutečnosti si tyto dvě ženy vůbec podobné nejsou a vše to byl mam a klam paruky a šatiček. To by však dnes, kdy ženy střídají účesy, barvu (některé i délku) vlasů a nehtů rychleji než kabelky, na představení nestačilo. Námětem choreografie bylo to, že nic nemusí být tím, jak to vypadá. Interpretka má obrovské osobní charizma, kterému velmi rychle podlehnete. I když to zní divně, napadla by mě při pokusu o popis projevu tanečnice dvě adjektiva: inteligentní a působivé. Tuhle ženy bych také moc rád ještě někdy viděl tančit.

Jestli to půjde takhle dál, je nutno těm, které program festivalu vytvářely, hodně nahlas poděkovat a těšit se, že budou mít příště stejně dobrou ruku (spíš je potřeba otevřených duší a plných kapes).

Kabaret Prévert - Bulis

2011-06-18T20:04:00.001+02:00

Kabaret Prévert - Bulis
soubor Divadla v Dlouhé
scénář a režie Jan Borna
klub Švandova divadla, 16.června 2011

Lístky na nejlepší představení Divadla v Dlouhé se shánějí dlouho. Již několik let jsem chtěl navštívit toto kabaretní představení. Až letos se mi to podařilo - možná i proto, že se kvůli další etapě rekonstrukce divadla hrálo na cizí půdě - na Smíchově. I kdybych však lístek neměl, asi bych se na něj tento den dostal, protože se právě konala "slavná stávka" a tak nebyl sálek úplně plný. Prostředí sklepního klubu Švandova divadla mi přišlo pro toto představení docela vhodné.

Kabaret je složen ze skladeb Jiřího Bulise (autor hudby k představením Divadla Na provázku v sedmdesátých letech) a několika skečů Jacquese Préverta. Autor a režisér pásma Jan Borna i v něm ukázal mimořádný talent k "hudebním" představením (o některých jsem v blogu psal) - tentokrát by tam uvozovky vlastně být neměly. Všichni herci hrají na hudební nástroje (někteří na několik) a výtečně a s chutí a nasazením zpívají. Přesto, že se představení hraje již šestý rok, vůbec nevypelichalo a je stále svěží. Při tom kvalita výkonu herců vychází především z toho, že jsou dokonalí profesionálové a ne jen z nadšení. To ostatně u souboru Divadla v Dlouhé obdivuji vždy - profesionalita v jejich podání je jednoznačně kladem a neubírá jim na přesvědčivosti, mám proto u nich stejně autentický silný divadelní zážitek jako z představení v Disku (to je moje "domovské" divadlo). V některých jiných souborech je bohužel "profesionalita" jen výrazem vyhoření, machy a nezájmu.

Nemá cenu vypichovat jednotlivé aktéry představení, všichni byli výborní. Navíc tenhle typ představení je (v Bornově režie zvláště) jaksi z definice kolektivním dílem. Byl to příjemný večer, ocenil jsem i to, že se v kabaretu neobjevily laciné narážky na momentální situaci. I když to neznamená, že představení nebylo aktuální. Refrén poslední písně zní

"V této bláznivé době při mě stůj "

Kdyby se Vám podařilo sehnat lístky, určitě na tenhle kabaret zajděte, zdroj životního optimizmu potřebujeme všichni.

Granhøj Dans

2011-06-18T17:12:00.002+02:00

Dance me to the end on/off love
na hudbu Leonarda Cohena
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 20 hodin

2men2mahler
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 22:15 hodin

Rok se s rokem sešel a zase je tu festival Tanec Praha - tentokrát se mi podaří vidět šest představení. A hned v den zahájení jsem stihl dvě. V Ponci byly k vidění dvě inscenace dánského souboru Granhøj Dans. Obě mne překvapila.

První inscenace byl vlastně koncert hudby Leonarda Cohena, který byl scénicky inscenován vedoucím souboru Palle Granhøjem. Vystoupení začínalo recitací Cohenových veršů a pantomimou dvou mužů, čekal jsem tedy komorní taneční představení na reprodukovanou hudbu, ale za chvíli se ozvala z temnoty scény hudba a zpěv. Chvíli jsem obdivoval dokonalost záznamu a ozvučení, jenže za chvíli se objevil celý "orchestr" - asi 15 hudebníků. Všichni krásně (i sólově) zpívali a v jednu chvíli bylo na scéně 9 kytaristů. Hudebně to bylo úchvatné. Taneční složku představení obstarávali jen asi čtyři tanečníci. Hudbu zdařile doplňovala, ale (pro mne) byla "jen" doprovodem. Představení se mi líbilo, ocenil jsem, že "taneční soubor" nerespektuje škatulky, ale pustí se do díla, které by vlastně patřilo žánrově trochu jinam. Neznám analogii na české scéně.

Větší část publika na druhé představení nezůstala - a o hodně přišla. Nejprve byly vyhlášeny výsledky České taneční platformy - najdu-li čas, napíši o nich samostatnou glosu.

Oba tanečníci představení 2men2mahler předvedli udivující fyzickou kondici, akrobatické schopnosti i nadání ke "klaunským" výstupům, že by všichni představitelé "nového cirkusu" museli závidět. Tolik pohybových (a zvukových) nápadů se málokdy do jedné hodiny vejde. Oba používali celou řadu pomůcek: Velmi vtipně tyč, ale i dva kompresory, kterými jednak vyluzovali různé zvuky, jednak nafukovali balonky do falických symbolů. Při tom to většinou (alespoň pro nás, co na taneční a pohybové divadlo chodíme častěji) nebylo laciné a mělo to i svoji poezii tance, která není cirkusová. Hodně jsem obdivoval pohybovou fantasii autorů. Na celkovém dojmu se podstatně podílel hudební doprovod - kromě reprodukované balkánské hudby především živá interpretace Mahlerovy hudby houslistou a vynikajícím zpěvákem, která vytvářela zajímavé protiklady s tím, jak a kde je obvykle interpretována. Bylo by zajímavé vidět reakci koncertního publika, kdyby mu k Mahlerovi promítali klipy s těmito tanečníky.

Já bych Tohle představení bych hodně rád viděl ještě jednou, ale do Dánska kvůli tomu asi nepojedu.

Byl to hodně slibný začátek festivalu.

Nenechte si ujít výstavu "Konec avantgardy?"

2011-06-18T16:32:00.002+02:00

Konec avantgardy?
Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu
výstava v Městské knihovně , 26.5.-25.9.

Předsevzal jsem si, že budu v blogu víc psát i o výstavách, které mne zaujaly, ale nedodržel jsem to. Hlavním důvodem je, že nestíhám napsat glosy ani o divadlech. A také se mi na mnoho výstav, které jsem chtěl vidět, nepodařilo zajít. Tahle výstava je ale výjimkou. Považoval bych za neodpustitelné, kdybych se nepokusil na ni upozornit.

Je to už několikátá výstava v této galérii, která se odvážně a úspěšně snaží vypořádat s obtížným tématem. Kurátoři i výtvarníci odvedli velmi poctivou a kvalifikovanou práci. Kvalita instalace dle mého názoru snese srovnání s jakoukoli výstavou v zahraničí. Návštěva výstavy přispěje (určitě nejméně pro moji generaci) k lepšímu pochopení doby, o které pojednává a v které jsou kořeny všeho toho, co nás následně potkalo a v čem jsme prožili první půlku života. Je na ní mnoho prací autorů, o kterých jsem sice slyšel nebo četl, ale vlastně jsem jejich tvorbu neznal. Kromě toho uvidíte i mnoho obrazů od autorů, které jste pravděpodobně neznali. Nejsou tam jen obrazy, velkou pozornost věnuje výstava i fotografii a různým dokumentům. Jak už jsem v této galérii zvyklý, doprovodný text k jednotlivým částem výstavy je velmi zajímavý a napsán tak, že je srozumitený a vystihuje poměr kurátorů k jednotlivým aspektům tématu aniž nějak znásilňoval postoj návštěvníků. Takže se nevyplatí jej "přeskakovat", což na většině výstav ( po přečtení několika prvních) dělám. Chtěl jsem si koupit katalog, ale cena přes 1300 mě (zatím?) odradila. Určitě však na výstavu půjdu ještě alespoň jednou.

Polední úděl - divadelní posvícení

2011-05-22T13:11:00.014+02:00

Paul Claudel: Polední úděl
režie Hana Burešová
Divadlo v Dlouhé, 19.května 2011

Chodím do Divadla v Dlouhé hodně rád. Obdivuji šíři repertoáru i rozmanitost stylů, které tento soubor předvádí. Myslím, že typické pro tento soubor je, že vychází z poctivě zvládnutého divadelního řemesla. To jim umožňuje uvádět na výborné úrovni hry hry různých žánrů a držet si stabilní oblibu široké divácké obce. Mají na tom zásluhu všichni, kmenovými režiséry Hanou Burešovou a Janem Bornou počínaje a výborným hereckým ansámblem jistě nekonče.

Občas si tento soubor nadělí i nějakou tu lahůdku, o níž si myslí, že nebude pro všechny diváky, a tak si dovolí i scénografické řešení, před kterým blednou pokusy "avantgardních scén". Již dvě inscenace jsou koncipovány tak, že diváci sedí na jevišti. Psal jsem tu o vynikající Faidře. Tam se ještě herci o jeviště dělili s diváky. V Poledním údělu už ho nechali celé divákům a sami se přestěhovali na rampu vybudovanou před prvními řadami. Inscenace přitom znamenitě využívá celého hlediště, nejen k okouzlujícím výtvarným efektům, ale i pro některé herecké akce. Scénu vytvořil Martin Černý. První jednání se odehrává na lodi. Látka která přikrývá sedadla je nasvícena a zvedána vzduchem z kompresorů tak, že vytváří dokonalou kulisu oceánu. Herci se opírají o zábradlí na palubě hned směrem k moři, hned směrem k divákům. V druhém jednání vytváří hlediště atmosféru starého hřbitova, ve třetím se zjevuje hlavní hrdinka (nebo její duch, jak chcete) "na nebesích" - na balkóně. Nebylo by však dobře, kdybych vyvolal v někom dojem, že fascinující scénografie je to jediné, co dělá inscenaci tak kvalitní. Tím hlavním jsou totiž zcela mimořádné herecké výkony všech čtyřech představitelů. A ono scénografické řešení umožňuje divákům sledovat jejich výkony z bezprostřední blízkosti. Tím si soubor nadělil podobné možnosti, jaké skýtá Kolowrat Národnímu divadlu, aniž by musel mít vlastní komorní scénu.

Paul Claudel se vyrovnával s autobiografickou látkou velmi bolestně a dlouho. První verzi textu napsal již v 2005 jako soukromou publikaci pro 150 přátel, k divadelní inscenaci ve Francii svolil až v roce 1948. Je při tom zajímavé (a pro moji generaci skoro nepředstavitelné), že český překlad vyšel pouhých pět let po onom soukromém tisku a na divadle se hra uváděla v Praze o jedenáct let dříve než ve Francii.
Přestože je hra plná filosofujících úvah o životě a zabývá se city hlavních představitelů do velké hloubky a velmi stylizovaně, jde o autobiografickou hru, která se v prvních dvou jednáních velmi těsně drží toho, co autor zažil a co ho poznamenalo na celý život. Autor pracoval jako diplomat mimo jiné i v Číně. Jeden čas chtěl odejít ze světského života a stát se mnichem. Když se to rychle nepovedlo, získal pocit, že ho "Bůh odvrhl" a vrátil se zpět do společnosti. Na lodi plující do Číny se setká s vdanou ženou Ysé, která má čtyři děti a ve svém manželství není spokojená. Ta ho úplně okouzlí a prožívají spolu hluboký vztah, který je však oba ničí. Nejsem si jist, zda byl dobrý nápad předchozí odstavce do glosy psát. Je to rouhání převést tak hluboký text do pár vět. Proto toho nechám.

Ve znamenité režii hrají nepředstavitelně dobře čtyři herci.

Miroslav Táborský představuje De Cize, muže oné osudové ženy. Jeho postava má ve hře nejmenší prostor a neprochází žádným velkým vývojem. Herec ji hraje s citem pro uměřenost.

Druhou postavou hry je Amalric, kterého si autor vymyslel. Je to muž prostý, čestný, jednoduchých zásad, má všechny rád, je spolehlivý a dostatečně sebevědomý. Autor ho staví jako protiklad ke dvěma hlavním postavám, které se svými city nechávají zcela pohltit. V prvním jednání na lodi seznamuje ostatní společnost. Hlavní hrdinku Ysé kdysi miloval, ale ona ho odmítla (v jednom dialogu připouští, že jen proto, že se nechal lehce odbýt). Ač stále věří, že by byl pro Ysé "tím pravým", povzbuzuje svého přítele Mesu v klíčících citech k Ysé. Postavu Amalrica, která vlastně drží hru pohromadě, vytvořil okouzlujícím způsobem Miroslav Hanuš.

Postavu autora, který se ve hře jmenuje Mesa, hraje Marek Němec. Jeho text není jednoduché hrát. Nemá vlastně mnoho akcí, ale o to víc neuvěřitelně dlouhých a náročných (občas až extatických) filosofujících monologů i dialogů. Dokáže udržet "dramatično" i když filosofuje. Dobře se mu podařilo vyjádřit ohromení mladého muže, který se dosud zajímal jen o "Boží pravdy" při střetu se silnou a uhrančivou ženskou bytostí. Jiskření mezi ním a Ysé bylo možná šlo i naměřit. Na jeho výkon určitě nezapomenete. Teprve druhý den mi došlo, že jsem ho už viděl ve hře Kodaň v Celetné, je to "pan herec".

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou patrnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno, a která přesto v sobě nalézá ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Nevidět tuto inscenaci by byl vysloveně hřích, určitě se pokusím zajít na ní ještě alespoň jednou. Z celého srdce děkuji všem, kteří tyhle divadelní hody pro diváky přichystali.

Strašně dobrá kniha

2011-05-15T15:00:00.006+02:00

Mariusz Szczygiel: Udělej si ráj
nakladatelství Dokořán

Před zhruba rokem jsem tu psal o knize Gottland Mariusze Szczygiela, ze které se člověk dověděl od polského autora z české historie mnohem více než z knih autorů českých. Navíc obrovsky čtivou formou. I když kniha pojednává o českých reáliích, neomezuje se na jejich popis či triviální interpretaci, ale autor klade sobě i čtenářům daleko hlubší otázky. To také vysvětluje, že kniha byla přeložena do mnoha jazyků a měla značný úspěch i mimo Polsko a Česko. Někteří známí, kterým se kniha také hodně líbila, mi říkali, že jim z ní bylo smutno. Já takové pocity neměl - asi jsem ji četl jinak. To už tak úplně neplatí o nové knize autora, jejíž překlad nyní vyšel. Ta provokuje myšlenky po smyslu ... (sem si po přečtení ní knihy můžete doplnit to, co tam patří).

Nová kniha Udělej si ráj je možná ještě lepší než ta první a zabývá se explicitně hlubšími aspekty (nejen) českého života. Autor opět jako v Gottlandu představuje několik představitelů české kultury (Egon Bondy, David Černý, Halina Pawlovská, ....) a v rozhovorech s nimi zaujímá svůj postoj ke specifikám české kultury a života. Při sbírání materiálu na knihu mluvil resp. si mailoval i s mnoha "obyčejnými" lidmi. Velká pozornost je věnována otázkám víry a obrovskému rozdílu v tom, jak ji chápe polská a česká společnost. Je vidět, že autor je nejen vynikající spisovatel, ale především, že problematice, o které píše, dokonale rozumí a nezanedbal žádný z pramenů. Projevilo se i tím, že seznam literatury má více než dvě stránky a tím, že v knize je dost poznámek pod čarou, které se na tyto prameny odkazují. To není v beletri ani v "literatuře faktů" moc obvyklé.

I když je kniha velmi "hluboká", je neuvěřitelně čtivá, přečetl jsem ji skoro za jednu noc. Jenže takovéhle knihy se nedají přečíst jen jednou, určitě se vyplatí se k ní vracet. Občas jsou totiž velmi závažné postřehy soustředěny jen do jedné či dvou vět. Ocenil jsem také, že Mariusz Szczygiel se očividně vyhýbal v knize faktům či motivům, které svádějí k triviálním interpretacím resp. byla kontaminována zájmem bulvárních medií a televize (např. i když se v knize mluví o mnoha artefaktech Davida Černého, vůbec není zmíněna Entropa).

Určitě si knihu kupte, vyplatí se mít ji nějaký čas na nočním stolku a k jednotlivým partiím se vracet.

P.S. Při nákupu knížky jsem zažil něco, co mne na současném stavu naší společnosti hodně štve. Kupoval jsem několik knih v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Nechodím tam často a proto mne překvapilo, jak to tam chodí. V přízemí velké prodejny byla jediná prodavačka, která obsluhovala pokladnu, odpovídala ochotně a kvalifikovaně na dotazy a dokonce hledala zákazníkům knihy v regálech. Tuto její činnost znuděně pozorovali dva "bezpečnostní pracovníci" - typické gorily, které by člověk čekal spíše v nočních klubech či veřejných domech. Asi by tedy naopak tam měly být nějaké knihkupkyně (možná tam nějaké kvůli platovým poměrům jsou, ale tenhle aspekt nemám na mysli). Zkusil jsem se - cvičně - jednoho z nich zeptat na jednu knížku. Dost ho to vyděsilo, ale agresivní nebyl. Zjevně se nudil, když se jednomu zákazníkovi podařilo shodit sloupek knih ze stolku na zem, podařilo se mu po chvíli svalovou hmotu přeskupit tak, že se ke knihám sehnul. To už ale přispěchala s výrazem plným obav od pokladny prodavačka a raději knihy urovnala sama. Vypadalo to, že se nebojí o sebe, ale o knihy. Pro úplnost musím dodat, že v prvním patře byla také jedna prodavačka (ne tak kvalifikovaná), ale sama bez goril.

Je strašné, kolik mužů v produktivním věku se "fláká" jako bezpečnostní agenti. Při tom jejich možnosti zabránění nekalostem nejsou velké (např. nesmějí nikoho legitimovat, natožpak si data o něm někam zapsat, když jim to sám nepovolí). V bankách se ani případným lupičům nesmějí silou postavit. Pokud mají vlastníci obchodů pocit, že takové strážce potřebují, měli by je zaměstnat i nějak jinak. Jinak je to líheň potenciálních přestupníků resp. zločinců. Nudícím se gorilám nezbývá nic jiného než uvažovat o tom, jak by něco šlo ukrást a osnovat (naštěstí většinou jen platonicky) příslušné plány.
Kdysi jsem se snažil odhadnout, kolik lidí se v naší (tehdy socialistické československé) republice živí jako kádrováci. Vyšlo mi, že by určitě zabydleli celý Beroun. Obávám se, že nyní by v naší (kapitalistické a jen české) republice zaplnili bezpečnostní pracovníci snadno Plzeň.

Zde jsem člověkem

2011-05-07T22:38:00.002+02:00

Here I am Human!
The Tiger Lillies
Divadlo Archa, 15.února 2011

Jde o vtipné představení, které vlastně dělá (inteligentní a vtipnou) "vatu" vystoupení dnes známé britské kabaretní skupiny The Tiger Lillies. Jak se můžete dočíst v programu (kupte si ho, najdete tam texty písní i jejich překlady), skupina má k Praze vřelý vztah, vystupovala již v devadesátých letech v pražských hospodách. Toto představení vzniklo okolo písní, které složili inspirováni Rabelaisovým románem Gargantua a Pantagruel na výzvu ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba.

Kabaretní styl skupiny je zajímavý a jistě si Vás získá, texty jsou vtipné, ale já bych si je s mojí angličtinou příliš nevychutnal - byl jsem proto vděčný, že se jejich překlad promítal synchronně (jako v opeře). Divadelní složku představení napsal Jocelyn Clarke a režie se ujal Jiří Havelka. Scénu tvoří obří "dárková kolekce" všeho, co je potřeba k tomu, abychom mohli být "zde člověkem". Od prezervativů, přes různé depilační a masážní přístroje, deodoranty, ..... až k prostředkům k aseptickému odstranění mrtvoly. O prospěšnosti a nezbytnosti toho všeho nás přesvědčuje v roli samého Boha Jiří Bartovanec. Text je to vtipný a "jdoucí do hloubky". Aby nám mohl všechna ona udělátka názorně předvést, jsou součástí oné dárkové kolekce i dva lidé - figuranti Adam a Eva. Hrají je (má oblíbená) Zuzana Stavná a nedávný absolvent DAMU Jiří Zeman. Divadelní složka zdařile doplňuje vystoupení hudební skupiny.

Příští měsíc se má představení v Arše opět několikrát reprízovat. Půjdete-li na to, dobře se pobavíte a navíc si budete moci koupit některá CD skupiny, která vám autoři ochotně podepíší. Představení se mi líbilo. Největší dojem na mě však udělalo to, že jsme už (alespoň v kultuře) "součástí světa". Nějak si na to nemohu zvyknout.

Očistná hudební lázeň - Vojtěch Dyk a B Side Band

2011-05-01T16:35:00.001+02:00

Vojtěch Dyk a B Side Band
koncert
30.dubna 2011, La Fabrika

To, že Vojtěch Dyk zpívá výtečně i jazz vím již dlouho, byl jsem totiž již na jednom jazzovém koncertě, kde také účinkoval, ale nestačil jsem o něm napsat. Protože hudební scénu zas tak moc nesleduji, nic mi jméno kapely B Side Band neříkalo.
Koncert byl naprosto úžasný. Brněnský swingový orchestr ve velkém obsazení 20 hráčů hrál hrozně dobře, asi jsem takový výkon kapely ještě nezažil. A Vojta Dyk byl očividně v dobré náladě a při chuti. Zpíval "jak pánbů", zejména jeho "nástrojová" sóla, kdy "na hubu" vedl improvizační dialog s trumpetistou či v závěru s basákem, byla jak z jazzového nebe.

Je až neuvěřitelné, co všechno Vojtěch Dyk stačí ve špičkové kvalitě dělat. Vzpomínám jen na Vlastimila Bubníka, který byl ve své době současně oporou našeho národního mužstva jak v hokeji, tak ve fotbale.

Nemá cenu to rozkecávat, ale byl to určitě jeden z nejsilnějších kulturních zážitků v tomhle roce.

Pět krásných hodin s operou

2011-04-23T20:38:00.001+02:00

Richard Wagner: Parsifal
dirigent John Fiore, režie jiří Heřman
Národní divadlo 22.dubna 2011

Jak už jsem v tomhle blogu vícekrát psal, mám vážné obavy, co s pražskou operní scénou udělají avizované neplánované zásahy z politických míst. Tyto obavy spolu s tím, že objevuji kvality současného repertoáru opery Národního divadla, mají za následek, že chodím na opery daleko víc než dříve, a to i na kusy, kde bych to sám neočekával.

Tohle byl můj vůbec první Wagner. I když inscenace byla vydařená ve všech směrech, bylo to asi poprvé, kdy jsem (jakkoli je to nesmysl) viděl "víc operu než divadlo". Při tom to na začátku na takový dojem nevypadalo. První jednání mi dlouho (trvá téměř dvě hodiny) připadalo (skoro neúnosně) "ukecané", kdy většinu času zpíval představitel Gurnemance o tom, co se přihodilo v minulosti, a na jevišti se nic nedělo. Bylo nutné sledovat titulky, jinak by z toho člověk nic neměl, a to nemám rád. Mimoděk se mi během těchto nekonečných árií vybavila paralela z výtvarného umění. Mám již dlouho rád gotickou malbu (od té doby, kdy jsem někdy na začátku VŠ chodil na přednášky do galérie k pánovi, který se - myslím - jmenoval Balík a dovedl hodinu a půl povídat o jednom či maximálně dvou obrazech). Líbí se mi především obrazy krásného slohu a vrcholné české gotiky (Mist Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře), ale nemám vztah k "zaťatým" a strašně narativním obrazům německé provenience zhruba o půl století mladším - a to i přes to, že dovedu pochopit, proč jsou právě takové. Postupně mne však hudba získávala. Zlomilo se to v druhém dějství, zejména v jeho druhé půli, kdy se už také "nic nedělo", ale Eva Urbanová v roli Kundry a Mafred Hemm v roli Parsifala zpívali jak z nebes. A šlo chápat (nebo vycítit?) o čem zpívají i bez čtení titulků. Pak už jsem byl jejich až do konce (který přišel už po čtvrt na dvanácté, když se začínalo v šest).

Dle mého všichni zpívali hrozně dobře, nejen sólisté, ale i sbor (posílený Pražským filharmonickým sborem, který se občas přesunul na druhou galérii, takže hlasy vycházely vsktutku z hůry). Režie ani scéna se nesnažily prosadit na úkor díla samého. Velmi působivé bylo "pískoviště" ve středu scény, které jen různým nasvícením a úpravou povrchu (které obřadně prováděl tajemný muž, který se občas zjevoval) proměňovalo charakter scény.
Nemá cenu vyprávět "děj" opery a necítím se na to, abych se snažil interpretovat její poselství. Bylo však tento večer umocněno dvěma okolnostmi. Jednak se hrálo na Velký pátek, kdy se třetí jednání opery odehrává, jednak toto představení bylo oslavou životního jubilea Evy Urbanové.

Všem tohle představení doporučují. Vzhledem k nákladnosti se asi mnohokrát hrát nebude.

Blbá Veruna

2011-04-23T19:30:00.002+02:00

Arnošt Goldflam: Blbá Veruna
inscenace Divadla Husa na provázku
Archa,5.února 2011

Tak jsem měl zas štěstí, že jsem si všiml, že v Arše hostují Provázci a ještě s hrou Arnošta Goldflama. Od té doby, co jsem viděl - dokonce ve dvou provedeních v Kolowratu a v Dlouhé - jeho U Hitlerů v kuchyni, mám laskavý humor a hraní si s češtinou tohoto autora ještě radši.
Hra líčí na příběhu "obyčejné rodiny" celkový pocit ze života ve "vyspělé socialistické společnosti". Neklade si nějaké příliš sofistikované cíle, ale atmosféru té doby se v inscenaci podařilo i díky kvalitám hereckého souboru vystihnout velmi dobře. Hra není příliš popisná ani politicky aktivistická, ale díváme se zpět laskavýma očima moudrého člověka. Hra je vybavena dobovými písněmi i aktualitami. Například se líčí "barevná televize", která vznikala tím, že se před černobílý televizor postavil barevný filtr (nahoře modrý - nebe, dole zelený- trávník). Už jsem zapomněl, že se jako velká vymoženost prodával.

Zjistil jsem, že ke své škodě současné herce od Provázků vlastně moc neznám (od té doby se mi to už podařilo napravit). Byli všichni výborní, mne však tento večer zaujaly především dvě dámy.

Anežka Kubátová hrála titulní roli mladičké dívenky, která ještě (skoro) všemu věří a dovede se stále upřímně divit, s neobyčejnou lehkostí a přirozeností. Až by člověk myslel, že to nemusí hrát, ale, že taková je. Jenže je nejen velmi mladá a krásná, ale i velmi talentovaná herečka s hodně rozmanitými výrazovými prostředky (to jsem poznal v dalších inscenacích, kde jsem ji viděl). Dává do hraní v každém okamžiku skutečně vše - ostatně jako skoro všichni z tohoto souboru.
Druhá dáma - Ivana Hloužková - hrála znamenitě roli matky. Obdivují na ní s jakým elánem a bezprostředností jde do všech rolí. Ani v těch nejmenších ji nejde přehlédnout. Tenhle večer navíc znamenitě zpívala nejen v rámci představení, ale i po něm, na křtu nové knihy Arnošta Goldflama. Křest prý nebyl plánován a tak měl vskutku rodinnou atmosféru. Jako prémii mám tak k hezkému zážitku knížku podepsanou od autora.

Návštěvu této pohodové inscenace každému doporučuji. Jak se ukázalo, byla pro mne výborným předkrmem před hostinou, kterou servíroval tento soubor v Arše v dubnu, kdy jsem na nich byl pětkrát.

Martina Krátká od Provázků

2011-04-17T11:01:00.009+02:00

Zatím jsem moc glos jednotlivým osobnostem nevěnoval, psal jsem většinou o představeních nebo o souborech. Někdy je však třeba udělat výjimku. Martina Krátká z Divadla Husa na provázku dovede své publikum vskutku "očarovat". Když je na jevišti, vyzařuje z ní nějaké fluidum, kterému je velmi těžko odolat. Když se snažím vybavit si nějakou jinou jinou herečku s tak uhrančivým projevem napadá mi jen mladá Marie Málková, kterou jsem viděl někdy v šedesátých letech Na zábradlí v roli Antigony - však také Jan Grossman jejímu kouzlu podlehl.

Martinu Krátkou jsem poprvé viděl asi před rokem v pražské Arše na loutkovém představení Husy na provázku pojednávajícím o "zemi Karla Gotta" (název jsem už zapomněl). Představení se mi líbilo, ale moc si z něj již nepamatuji. Bylo vtipné a pěkně ilustrovalo, co zaujalo mladé na vyprávění o "komunistickém blahobytu". Hned při příchodu herci vyvolávali atmosféru tím, že za zvuků mistrových písní rozdávali obecenstvu banány - symbol přepychu těch let. Hráli tam dva mladíci a dívka. Na počátku představení jsem se obdivoval tomu, co všechno dovede se svým obličejem udělat. Uměla ho "zmluchlat" tak, že loutky televizních gumáků by z toho musely dostat komplex. Ke konci představení však u mne převládl strach "aby jí to proboha nezůstalo". Proto jsem měl velkou radost, když jsem ji za pár hodin viděl v kuloárech divadla a byla "v pohodě". Ztratil jsem program a glosu o sérii představení, které bylo tohle součástí, jsem nenapsal. A tím si neosvojil ani hereččino jméno. Její zjev se však usadil někde poměrně hluboko ve mě. Nevím kde přesně - v paměti, v duši, v mozku, v srdci, ve vědomí nebo v podvědomí - ale to je jedno kde, důležité bylo, že mi s ním uvnitř "bylo hezky" a měl jsem se podvědomě na co těšit - že se jednou zase objeví živá přede mnou na jevišti.

A skutečně se to stalo. Viděl jsem ji na představení brněnského Divadla u stolou. Měla tam malou, ale pro ní jako šitou, roli mladé cikánečky, která svým kouzlem očarovala hlavního hrdinu, aby mu pak náhle zmizela ze života. Představení to bylo nádherné a píši o něm jinde. Měl jsem stejně velkou radost ze setkání s Hrabalem jako s ní. A to mě ještě čekal týden hostování Provázků v Praze.
Byl jsem na nich (a proč si nepřiznat, do značné míry především na ní) celkem pětkát během čtyř dní. Byl to krásný týden. Jistě o těch představeních ještě napíši. Martina Krátká hrála - a moc dobře - ve všech pěti přestaveních. Viděl jsem ji jako Markétku a Jeshuu v Mistrovi a Markétce, jako Hafii v Hordubalovi, .... . Hodně jí sedl pižduch v pohádce Václava Havla.

Jeden kolega (velký, mladý, silný, kus chlapa), který také byl na výtečném představení Hordubala, mi (po tom, co jsem mu prozradil, že mám Martinu Krátkou rád) říkal, že je také v dětské roli Hafie a při stylizaci kravičky hodně zaujala, ale že si po představení kladli otázku, jak může hrát "obyčejné dospělé" role. Ujistil jsem ho, že "dospělé" snadno, ale obyčejné sotva. Je to ten typ herečky, která do každé role dá tak mnoho ze sebe, že žádná - byť sebemenší - postava nezůstane "obyčejnou". Kromě značné fyzičky, mimických schopností a hereckých dovedností je tam vždy jakýsi (metafyzický) přesah, nebo lépe řečeno osobní kouzlo. Kdybych to uměl, napsal bych pro ni psychologickou roli osamělé košíkářky (sportovkyně, ne řemeslnice), která se svěřuje s životními trampotami i radostmi obrovskému míči, který se na ní příšerně kření a dělá jí nejrůznější schválnosti. Naštěstí to neumím, takže se můžu těšit, že ji uvidím v něčem lepším. A už se na to moc těším.

Příliš hlučná samota

2011-04-17T10:20:00.004+02:00

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
úprava a režie Ivo Krobot
Divadlo u stolu
DISK, 20.března 2011

Tak jsem měl opět štěstí, že jsem nepřehlédl v programu "mého domácího divadla DISK" možnost vidět divadelní adaptaci Hrabalovy knihy v podání brněnského Divadla u stolu. Jak stárnu, tak si stále více vážím Bohumila Hrabala. Považuji jeho tvorbu za vrchol (nejen) české literatury, která nejen, že kouzelně popisuje zvláštní atmosféru u nás v druhé polovině dvacátého století, ale dotýká se i samotné podstaty "člověčenství". Začal jsem na počest autora psát v blogu příběhy ze života Hrabaliana, ale nějak to nestíhám, tak jich zatím je jen pár. Skoro lituji, že jsem se ani nepokusil setkat se s autorem naživo, ale určitě bych byl v takové zkoušce "shledán lehkým".

Není vůbec jednoduché inscenovat literaturu obecně - a filosofující text Bohumila Hrabala už vůbec. Tahle inscenace se však hodně povedla. Jistě k tomu přispěly nejen umělecké kvality jejích autorů i herců, ale i to, že všichni zúčastnění očividně mají k Hrabalovi silný osobní vztah.Všichni herci byli výborní - a své věci oddaní, těžko někoho z nich vydělovat. Zmíním se explicitně o dvou. Nejtěžší úlohu měl Jan Kolařík, který představoval hlavní roli Háňi. Skoro neslezl ze scény, jen občas mu pomohl sám Bohumil Hrabal ze záznamu autorského čtení (jeho hlas mne překvapil, pamatoval jsem si ho už z doby, kdy byl starý, tady mluvil muž plný sil). Pro mne bylo velkým přínosem, že jsem opět viděl na jevišti Martinu Krátkou, která mě zaujala asi před rokem, ale nevěděl jsem, jak jmenuje. Hrála jen malou roli, ale pro ni jak ušitou - mladou cikánečku, která svým osobním kouzlem a půvabem prozářila část života hlavního hrdiny, aby pak z něj zmizela stejně neočekávaně jako se v něm objevila. Já jsem na tom byl líp, protože mne čekal pražský zájezd Provázků, kde jsem si ji mohl užít vskutku hodně (leč ne dosytosti).

Inscenace určitě stojí za návštěvu a knížka za přečtení.

Operní skvost v Národním - Hry o Marii

2011-03-13T23:59:00.000+01:00

Bohuslav Martinů: Hry o Marii
režie: Jiří Heřman
Národní divadlo, 13.března

Jde o jedno z nejlepších (nejen) operních představení, které jsem kdy viděl. Kromě sboru Národního divadla v něm učinkují i Pražský filharmonický, Kühnův dětský sbor a Balet Národního divadla.

Bylo by asi nesmyslné - a navíc k tomu nejsem povolán - vyzdvihovat kvality hudby Bohuslava Martinů. Nebudu se zde rozepisovat ani o kvalitách orchestru a jednotlivých zpěváků, i když mě všichni připadali výborní. Kdysi jsem chodil koncerty vážné hudby poměrně pravidelně a mám mnoho silných zážitků s Pražským filharmonickým sborem. Určitě nejsou nyní horší.

Režisér si uměl vybrat výborné spolupracovníky, budu jmenovat choreografa Jana Kodeta, autora scény Pavla svobodu a návrhářku kostýmů Alexandru Gruskovou. Všichni dohromady se zpěváky a tanečníky vytvořili velkolepé a obrovsky působivé divadelní představení, na které se nedá zapomenout.

Určitě byste si ho neměli nechat ujít i když třeba nejste fandy opery.

Velmi si vážím působení Jiřího Heřmana na pozici šéfa opery Národního divadla. Kdybych měl říci, který soubor Národního divadla je nyní "nejzajímavější" asi bych neváhal a označil operu, i když jsem častějším divákem baletu (ale kvality Petra Zusky si uvědomuji již dlouho a nic tak převratného se tam v poslední době neudálo) a činohry. Dle mého názoru se Jiřímu Heřmanovi podařilo dát dohromady fantastický repertoár. Nebál se nových a neobvyklých forem a udělal tak z mnoha operních představení velmi kvalitní divadlo. Tím se mu podařilo přilákat do hlediště i obecenstvo, které dosud mělo k operám trochu odtažitý vztah (včetně mě). Namátkou jmenuji La finta giardiniera, Zítra se bude tančit všude, Tosca, Káťa Kabanová, Rinaldo, Dobře placená procházka a představení o němž teď píši.

Proto mne dost vyděsily zprávy o silovém řešení organizace pražské operní scény. Je možná pravda, že dva operní domy jsou trochu přepych, ale představa, že se něco dá vyřešit "z roku na rok" a navíc "shora" je absurdní. Kvalitní operní ansámbl a repertoár nelze vybudovat dřív než za tři roky úsilí. Proto mne nepřekvapila rezignace Jiřího Heřmana na místo šéfa opery s odůvodněním, že rychlé změny shora (již se ví, že být musí a dokdy, ale neví se jaké) se musí negativně projevit na kvalitě. Jsem přesvědčen, že se bude na dobu jeho působení v čele opery ND dlouho vzpomínat. Doufejme, že budou noví šéfové natolik rozumní, že mu umožní vytvářet další inscenace.

39 stupňů

2011-03-13T22:17:00.000+01:00

John Buchanan a Alfred Hitchcock: 39 stupňů
režie: David Ondříček
Dejvické divadlo, 8.února

Vždycky jsem říkal a v tomhle blogu i vícekrát psal, že Dejvické divadlo je ne-li nejlepší, tak alespoň jedno z nejlepších divadel v Praze.Jenže zhruba před rokem jsem si uvědomil, že jejich současného repertoáru vlastně znám jen menší část. Tvrdě jsem na tom zapracoval a nyní mi zbývá už jen Dealers Choice a poslední premiéra.

Hru nastudoval na motivy filmu Alfreda Hitchcocka (filmový) režisér David Ondříček. A moc se mu to povedlo. Ve hře hrají čtyři herci dohromady asi 20 postav, scény se rychle střídají - jako ve filmu. Obsahem - o něj však nejde - je nepříliš důvtipný detektivní příběh. Půvab inscenace je v dokonalých dialozích (a monolozích) a úžasném vystižení atmosféry "filmu noir", rychlých střizích a obrovském citu pro detaily.

Všichni čtyři herci byli dokonalí. Jaroslav Plesl a David Novotný jsou již dnes hvězdy první velikosti, kterým (mimo Dejvické divadlo) není rovno. Václava Neužila tolik neznám, ale byl také výborný. A všechny dámské role hraje obvykle Simona Babčáková, která je nyní na mateřské. A tak ji zastupuje jedna z nejlepších hereček, které máme - Tatiana Vilhelmová (tak kvalitní náhradníky nemá ani Real ani Barcelona).

Jde i v obrovské konkurenci Dejvického divadla o mimořádné představení, které byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Brut

2011-03-13T21:37:00.005+01:00

Brut
skupina NANOHACH, choreografie Fabrice Ramalingom
studio ALT@ , 23.února 2011

Skupinu NANOHACH mám rád už delší dobu. Vlastně mě jejich představení Naměkko Naostro, které jsem viděl v Roxy přivedlo k tomu, abych chodil na taneční divadlo v tom smyslu, jak jej představuje repertoár Divadla Ponec, častěji. Od té doby jsem viděl skoro všechna jejich představení, ale o mnoha z nich jsem glosu nestačil nestačil napsat. Ani o tom, které je (podle mne) nejlepší - Miluj mne, které jsem viděl už dvakrát a pokud to stihnu, možná půjdu ještě jednou. Zaujali mne především opravdovostí svého úsilí o kvalitu, schopností laskavého humoru a pochopitelně i tanečními schopnostmi. Mám je hodně rád. Proto jsem chtěl vidět i jejich další představení. Měl jsem trochu potíž. Ze dvou dní, ve kterých představení Brut uváděli, jsem mohl jen v tom prvním a v týž den se dávalo v Ponci představení Mah Hunt, do kterého jsem nyní zamilovaný a toužil jsem ho vidět podruhé. Vše ale dopadlo šťastně, Mah Hunt jsem mohl vidět už 13.února.

Pokud mne mysli nešálí, skupina NANOHACH se od počátku cílevědomě snaží navazovat kontakty se zahraničními choreografy. Tentokrát to byl Francouz Fabrice Ramalignom. Představení se mi líbilo, jen jsem - na to, že šlo o představení skupiny NANOHACH - postrádal jejich obvyklý humor. Když o tom tak přemýšlím, napadá mi, že žádné dvě představení této skupiny nejsou stejná. Tohle představení bylo pojato hodně výtvarně, tanečníci vytvářeli scény, které se podobaly obrazům, sochám či architektuře. Bylo to dáno i působivými kostýmy - všichni tanečníci (i tanečnice) účinkovali "nahoře bez" (řečeno s Werichem i divák nemrava si tak mohl přijít na své). Nemá velký smysl dávat tanci výklad, kdybych však musel tohle představení nějak charakterizovat, řekl bych, že se zabývalo vztahem (napětím) mezi jednotlivcem a jeho okolím, vývojem a "silovým" působením těchto vztahů. Velmi často totiž některý z tanečníků šel sám proti formaci ostatních. Choreografie měla velké tempo střídané dlouhými "klidovými pasážemi". Byla tak asi hodně náročná nejen na fyzičku tanečníků, ale i na jejich psychické soustředění. Tanečníci hodně využívali k předání pocitů mimiky a dlouhých (výmluvných) pohledů na druhého či do obecenstva (na to jsme však právě od tohoto souboru zvyklí i z jiných inscenací).

Všichni tanečníci byli výborní. Obsazení však nebylo typické, pozvali si na pomoc vynikající Terezu Lenerovou, která tančila i v Sunyatě a Palo Kršiaka, kterého jsem, pokud vím ještě neviděl.
Z kmenových tanečníků tak zbyla Lea Švejdová, kterou si pamatuji především z inscenace NaměkkoNaostro a Jan Malík. Ten opět předvedl svůj obvyklý vysoký standard. I když mne původně zaujaly především jeho kolegyně, je jasné, že má na výkonech skupiny velký podíl (asi i koncepční a organizační). Nakonec zůstali ze skupiny jen tito dva, když si Eliška Kašparová (plánují o ní napsat glosu již dlouho, ale nějak nemohu najít čas ani odvahu) při přípravě inscenace zlomila nohu.

Zastoupila ji Kateřina Stupecká, kterou mám od jejích inscenací Da Capo a především úchvatné Synyaty (viděl jsem dvakrát a kdyby byl čas, šel bych zas) také moc rád. Na secvičení záskoku měla jen jeden a půl dne. Když jsem ji tak viděl znovu zblízka, teprve jsem si uvědomil, co mě na ní kromě toho, že je očividně výbornou tanečnicí a obrovsky nadanou choreografkou, také zaujalo. Kdyby byla obraz (a je moc dobře, že není), musela by být od Botticelliho (vím, o čem mluvím, viděl jsem většinu jeho obrazů ve světových galériích, na jeho nedávnou výstavu jsem se speciálně vypravil i do Franfurtu). Při sledování představení jsem nevěděl, že zástup byl tak na rychlo a zkoušel jsem si představit jaký vliv na představení mohlo mít nahrazení jedné výrazné osobností druhou (přece jen) typově dost odlišnou. Přes nutnost rychle si roli osvojit byla opět vynikající.

Inscenátor Fabrice Ramalignom vystoupil s krátkým komentářem před i po představení. Po představení byla, jak je nyní v módě (např. 420People) beseda s diváky. Moderovala ji (šéf?)redaktorka nějakého odborného časopisu. Její jméno i název časopisu jsem ke své škodě přeslechl. Ukázalo se totiž, že mluví strašně chytře, jak to dovedou jen lidé, kteří své věci skutečně rozumějí a nemají zapotřebí něco předstírat. Udělala na mne hodně dobrý dojem tím jak věcně (mírně ironicky) a hlavně bez nic (mě) neříkajících vznešených frází, které se často vyskytují v recenzích, diskusi vedla. Asi by stalo se na ten časopis někdy podívat. Nemám moc ve zvyku diskutovat o věcech, kterým z přítomných rozumím nejméně, ale svrběl mě jazyk s jednou otázkou. A ona ji položila sama hned jako první - týkala se absence humoru v inscenaci, prý byl v "anotaci" dokonce slibován.

Nevím jak často a zda vůbec se představení Brut bude reprizovat, rozhodně ho však všem, kteří mají taneční divadlo rádi, doporučuji.

P.S. Dodatečně jsem se dověděl, že paní, která diskusi moderovala, je Jana Návratová, redaktorka časopisu Taneční Zóna.

Co se stalo, když Nora ...

2011-03-13T14:27:00.002+01:00

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela

Nová scéna, 9.března

Už vůbec nestíhám psát do blogu, naštěstí zatím stíhám chodit do divadel. Frontu už ani nelze spočítat, bude to víc než 50. Při tom pro mne je dobře, když si své dojmy nějak zapíši. Budu to asi muset řešit tak, že glosy budou jen stručné a bez větších ambicí na přesné formulace.

Na tohle představení jsem nešel primárně kvůli autorce, jejíž tvorbu skoro neznám. A charakteristika, kterou jsem si o ní mohl přečíst v různých kanálech by se dala zjednodušeně shrnout jako "extrémní levicový feminizmus" mě nijak nelákala. Zajímala mne inscenace a výkon herečky Kateřiny Winterové, kterou jsem - pokud si pamatuji - ještě na jevišti neviděl. Vím o ní jen to, že některé z mých dětí hodně chodily na koncerty skupiny Extasy od S. Therese, které je zpěvačkou.

Inscenace se mi líbila. O námětu a textu si netroufám něco psát - bylo by to nutně plytké. Jasné ale je, že autorka je skutečnou osobností a že by asi stálo za to se s její tvorbou podrobněji seznámit. Určitě bylo hodně těžké tuto předlohu realizovat. Z počátku se mne hra trochu iritovala, postupem času jsem jí především kvůli vynikajícím výkonům tří hlavních představitelů přicházel na chuť. Jen nevím proč je nutné velké jeviště Nové scény zaplňoval tak mnoha "komparsisty" (setkal jsem se s tím i v nepříliš podařených inscenacích hostujících souborů Třicátá Mariina láska a Úl).

Kateřina Winterová hrála vskutku výborně a jistě si za tento výkon nominaci na Thálii zaslouží. Pomohlo jí i to, že dva hlavní představitelé mužských rolí Igor Bareš a Vladislav Beneš prokázali, že dovedou s bravurou zvládnout i dosti schématické postavy.

Celkově musím říci, že jde o zajímavou inscenaci, kterou je dobré vidět, ale že bych ji nějak zvlášť všem doporučoval to ne.

Ibsen jak ho neznáte

2011-01-26T09:18:00.007+01:00

Henrik Ibsen: Brand-Oheň
inscenace o.p.s. Masopust, režie Štěpán Pácl
někdy v létě 2010 v "prostoru Preslova", nyní se hraje v Celetné

Tahle glosa bude nejen o konkrétní velmi zajímavé inscenaci, ale především o bohatosti současné divadelní scény v Praze, ale k tomu se dostaneme.

Brand je drama ve verších z velmi ranného období slavného norského dramatika. Původně ho autor ani nezamýšlel inscenovat. A dodnes je velmi málo známé. Hlavní hrdinou dramatu je mladý kněz, který zastává velmi nekompromisní životní postoje, jeho heslem je "všechno nebo nic". Dostává se tím nejprve do problémů v rodinném životě a později i ve společností, kterou si svojí neústupností a důsledností dokázal na chvíli získat. Postavil před ní obtížný, ale "snadno formulovatelný" cíl - postavit v městečku nový velký chrám. V tom ho - po chvíli váhání - (zištně) podpořily i hospodářské a církevní autority. Jenže když byl chrám hotov, ukázalo se, že pro kněze byl chrám jen jedním milníkem na cestě "k Bohu", s jehož dosažením se nejde spokojit. Dokonce naopak - završením tohoto cíle se pro kněze vyjevila jeho nedostatečnost a "zbytečnost". V tomto okamžiku se rozchází nejprve s elitami a postupně i se svými dosavadními podporovateli, kteří nehodlají trvale obětovat úsilí, pohodlí a materiální statky jen pro vyšší cíle. Na závěr hry hlavní hrdina hyne jako oběť laviny (nebo davu nespokojených bližních - to si musí vybrat divák).

Inscenace je pojata velmi "moderně" - např. úsilí o službu (Bohu) je na scéně symbolizováno praním špinavého prádla. Scéna je velmi jednoduchá - nělik stolů, židlí a škopíků s vodou. Opravdovost podtrhuje živá hudba. Herecký soubor tvoří většinou absolventi DAMU. Hlavní roli hraje znamenitě Milostav König, kterého si pamuji především z vynikající inscenace Faidra z Dlouhé. Všichni herci jsou výborní a hrají s nesmírným zaujetím, bylo by nespravedlivé některé z nich vydělovat, jde o vskutku kolektivní dílo. Spokojím se tím, že i zde hraje Pavla Beretová (již více krát jsem se musel - i v tomhle blogu - podivovat nad tím, v jak mnoha výborných inscenacích zcela různých žánrů hraje).

Hru nelze (dnes) brát brát doslova, při polopatickém výkladu některých dilemat kněze se někdy můžeme jeho "zatvrzelosti" divit. Jenže smysl hry a hlavně inscenace je jiný. Žijeme ve společnosti, kde "kompromisy" maskují když ne přímo nemorálnost a podvody, tak alespoň absenci pozitivních životních hodnot. Nelze se tedy divit, že čím dál tím větší část společnosti hledá "záchranu" v důsledných životních postojích (i když nemusí být nutně tak extrémně radikální).

Insenaci vytvořila o.p.s. (obecně prospěšná společnost) Masopust, která již v minulosti uvedla dvě divadelní hry, které jsem však bohužel neviděl (ani o nich nevěděl). Radikalitu a úpornost Ibsena i jeho hlavního hrdiny nevyjádřili autoři jen vlastní inscenací, ale i její několikaletou přípravou. Z programu se dočtete, že látka je zaujala již během studia na DAMU, kde to měli jako "povinnou četbu", ale nedovedli si představit, jak by ji šlo předvést na divadle. Po několika letech si na to troufli. A vzali to z gruntu. Pořídili nový překlad z norštiny a příprava inscenace trvala více než rok. Při tom to dělali "po práci" a bez velké finanční podpory. Vytvořené dílo příliš nepropagovali. Já se o něm dověděl dost náhodně z recenze premiéry na nějakém zdroji na internetu. V létě se hra několikrát hrála v prostoru Preslova. Koncem minulého roku jsem se s radostí dověděl, že získali podporu Divadla v Celetné, kde na jaře hru několikrát provedou.

Nevím, zda se mi podaří vidět představení ještě jednou. Každému fandovi divadla však její návštěvu vřele doporučuji. Zvláště v souvislosti s možnosti vidět i Peer Gynta v Disku. Asi jen zřídka (možná kromě Norska) se naskytne příležitost vidět obě ranné Ibsenovy veršované skladby v jednom městě ve stejné době. Je to jen jeden z mnoha projevů toho, jak nesmírně kvalitní a rozmanitá je současná divadelní scéna. Užime si toho. Masopust není jediným sdružením herců, které mimo stabilizované soubory realizují své představy o divadle. Stojí za to nich pátrat.

Dva večery v Disku - Ibsen a Brecht

2011-01-25T17:53:00.006+01:00

Henrik Ibsen: Peer Gynt
režie Adam Rut, KČD DAMU
9. ledna, Divadlo Disk

Bertolt Brecht:V houštinách měst
KČD DAMU
19. ledna, Divadlo Disk

Tak se mi konečně podařilo vidět další dvě inscenace nového ročníku KČD DAMU. Dojem z nich byl zcela odlišný.

Peer Gynt je velmi dlouhá hra psaná ve verších. Pochází z ranného Ibsenova období a původně byla napsána jako kniha bez úmyslů ji inscenovat - to napadlo autora až později. Je zajímavé, že v současné době můžeme v podání mladých herců v Praze vidět i druhou veršovanou Ibsenovu hru z téhož období Brand - Oheň v podání o.p.s. Masopust (kterou tvoří absolventi DAMU). Viděl jsem ji asi před půl rokem ještě v prostoru Preslova, ale ještě jsem o ní glosu nestačil napsat, i když se na to dlouho chystám. Nicméně velmi doporučuji ji shlédnout. Bude se několikrát hrát v Divadle v Celetné.

Již jsem z Disku namlsán minulými ročníky, že studenti jsou schopni na překvapivě vysoké úrovni zvládnout i velmi náročné hry. Peer Gynt patří mezi nejlepší inscenace "klasických" divadelních her. Přestože trvá skoro tři hodiny a (jak jsem už řekl) jde o veršovanou hru se stylizovanými postavami, které spíše připomínají postavy báje či mýtu než skutečné lidi, budete unešeni "spádem" inscenace i hloubkou pocitů, kterými Vás zahrne. Jistě na tom má zásluhu nejen režisér Adam Rut, který projevil velké schopnosti i odvahu, když na troufl na takové sousto, ale i autoři scény, kostýmů i živé hudby (dvě piana).
Všichni herci - i těch nejmenších rolí -podali mimořádně soustředěné a kvalitní výkony. Jan Hušek odevzdal v titulní roli nezapomenutelný výkon. Během celé inscenace skoro nesleze z jeviště, má ohromný rozsah nesmírně těžkého textu, role je nesmírně náročná i fyzicky. Až se člověk diví, že to jde vůbec zvládnout -bohatýrský výkon. Z ostatních mě speciálně zaujala Ivana Krmíčková v roli matky.

Neviděl jsem žádnou z inscenací Peera Gynta v pražských divadlech, ale nedovedu si představit, že by některá mohla být působivější. Rozhodně na Peera jděte, je to mimořádný divadelní zážitek, na který se nezapomíná.

Také hra V houštinách měst pochází z ranného období svého autora - Bertolda Brechta. Ani ona nebyla původně koncipována jako divadelní hra a kladla na inscenátory obrovské nároky. Bez mučení se však přiznám, že mi hra nesedla. Zjednodušeně se dá říci, že jsem ani myšlenkově ani pocitově hru příliš nepochopil. I když se v programu píše (údajně podle autora), aby divák nepátral po motivech postav, kdybych musel charakterizovat to, o čem hra byla, napadaly by mne asi zcela jiné věci než se daly přečíst v programu. Bylo jistě nesmírně obtížné tuto složitou a (myšlenkově) "roztěkanou" hru inscenovat. Všichni dělali, co mohli, ale já tentokrát zůstal mimo. Jedinou výjimkou bylo, že jsem začal oceňovat herecké výkony Markéty Frösslové (hrála jednu z hlavních rolí i v Peeru Gyntovi), která vynikajícím způsobem hrála (pro mě jedinou lidsky pochopitelnou) roli sestry jednoho z hlavních hrdinů. Někdy mám ve zvyku jít na představení, kterým jsem nerozuměl ještě jednou. Tentokrát to asi neudělám (ale kdoví). Třeba mi to dojde až časem, svou hlubokou stopu ve mě inscenace zanechala.

Tosca - skoro na poslední chvíli

2011-01-16T19:24:00.003+01:00

Giacomo Puccini: Tosca
režie: Vladimír Morávek
Národní divadlo, 20.prosince 2010

Dal jsem na - jak se ukázalo, tentokrát dobrou - radu dcery a navšívil skoro na poslední chvíli (na začátek ledna byla plánována derniéra) - inscenaci Pucciniho Toscy. Lístek jsem si koupil již asi dva měsíce dopředu, jinak bych na to asi nešel. Koncem listopadu jsem se totiž dověděl, že ve stejný den dávají v Ponci choreografii mojí momentální favoritky Lenky Vágnerové Perfektní den, kterou jsem moc chtěl vidět. Ale ještě jsem nedošel do stavu, že bych již zakoupený lístek nechal propadnout. Toscu jsem již kdysi dávno viděl (nemohu si vzpomenout kde - asi to nebylo v Čechách) a nezanechala ve mě přiliš kladných emocí. Měli to tedy autoři se mnou těžké. Přesto mne představení zcela nadchlo.

I když všechny složky představení byly vynikající, tentokrát mne nejvíc zaujala hudba a vynikající výkony pěvců (obvykle - co by hudební analfabet - vnímám operu převším jako divadlo). Všichni sólisté i sbor zpívali jako o život (vždyť o něj také šlo), ale Anda-Louise Bozga jako Tosca a Ivan Kusnjer jako Scarpia byli zcela oslniví.

Vladimír Morávek opět předvedl, že má velkou fantazii a dovede vytvořit báječné představení. Výprava i kostýmy byly velkolepé, ale "nevadily", vše sloužilo opeře, nic nebylo samoúčelné, ale naopak vytvářelo obrovsky působivou atmosféru. Moc tak dobrých operních představení jsem neviděl.

Na závěr něco potěšitelného - na webových stránkách divadla jsem jsem se před chvílí dočetl, že inscenace se bude pro velký úspěch uvádět i v sezóně 2011/12. Rozhodně na to jděte.

Dvě ceny

2011-01-16T18:12:00.002+01:00

Cena filmových kritiků pro film
Pouta - režie Radim Špaček
hlavní role Ondřej Malý

Cena Divadelních novin za nejlepší inscenaci roku
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti
divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot
Dejvické divadlo

Normálně moc udílení cen nesleduji, ale z těhle dvou jsem měl velkou radost.

Větší z té filmové, protože se mi film Pouta líbil hodně moc a nemohl jsem pochopit, že se nesetkal s větším ohlasem. A nad tím, co jsem se o něm dočetl, jsem mohl jen kroutit hlavou. Teprve nedávno film vyšel na DVD. Koupil jsem si ho a shlédl ještě jednou. A líbil se mi zas - jen na obrazovce jsem nemohl vychutnat ty krásné záběry. Všem doporučuji film vidět, jde i podle mého názoru o jeden z nejlepších českých filmů. Nebudu tady opakovat, co jsem už napsal v glose, ale neodpustím si možnost ocitovat alespoň kus:

....I když se tedy (film) vlastně zabývá politickou situací, není vůbec konvenční ani prvoplánový. Nebudu tady rozvádět příběh filmu, navíc jako u (skoro všech) dobrých filmů příběh je sice důležitý, ale rozhodně není to hlavní. Hlavní poselstvím (pro mne) je popis situace ve společnosti, která (skoro nevyhnutelně) nutí všechny účastníky "hrát" podle lose-lose strategie. Jedinou postavou, která nekončí špatně, je mladá dívka (zdaleka nikoli teenagerka), která má přirozenou sílu žít autenticky podle svých citů a intuicí. Tím působí jako velká osobnost, která je schopna (rozhodně nechtěně) silně ovlivňovat ostatní postavy, které se (napovrchu) jeví jako hlubší, inteligentnější a důležitější. Chcete-li, můžete v tom najít optimistické poselství filmu. Nad nelidskou dobou (nebyla jen tenkrát) můžeme vyhrát (nebo alespoň moc neprohrát) jen autentickými životními postoji, kdy si (natožpak jiným) nepotřebujeme něco dokazovat.

Ta divadelní asi mnoho lidí, kteří měli to štěstí, že inscenaci Muže bez minulosti mohli vidět, nepřekvapila. Kolektivu (zde to není fráze) Dejvického divadla se pod vedením Miloslava Krobota podařilo vytvořit kouzelné představení. Opět se omezím na krátkou citaci z glosy o předastavení:

Seženete-li lístky, určitě na Muže bez minulosti jděte. Moc lepších představení v životě neuvidíte (i když jste třeba podstatně mladší než já a máte na to víc času).

Kauza Médeia

2011-01-10T22:51:00.010+01:00

Eurípidés - Kolečko - Špinar : Kauza Médeia
Studion Rubín, 10.1.2011

Po vynikající Kauze Salomé, kterou jsem byl nadšen, sáhli Petr Kolečko a Daniel Špinar po další klasické tragedii, aby ji "přenesli do našich dní". A - i když tentokrát jde o "lehčí žánr" - opět se to povedlo. Vzniklo tak další velmi dobré představení divadelního studia Rubín. Tentokrát nedošlo oproti předloze k tak velkému posunu "děje". Jen mluva a pojednání problematiky byly "moderní" - i když současné Médey si to asi "tak neberou" a nedovedou být tak důsledné.

Daniel Špinar měl opět velmi štastnou ruku na obsazení obou hlavních rolí. A nejen to. Dokázal herečkám vytvořit takové podmínky, že to jistě byly jedny z jejich nejlepších rolí. Už mne to u něj nepřekvapuje.

Médeiu hrála Jana Stryková, kterou jsem již viděl - a obdivoval - již mnohokrát (např. ve Špinarově inscenaci Hedy Gablerové nebo v Pornohvězdách). Je to jedna z nejlepších hereček mladé generace - a že je tam konkurence. Je dobrá i v inscenacích, kde má jen štěk - např role krávy v Sopránu ze Slapské přehrady, nebo v inscenacích, které moc nepovedly, jako rosnička v Úlu. Tady měla hlavní roli a byla opět vynikající.

Roli Glauké - mladé dívky, která svedla Médeina manžela Iásona, hrála Zuzana Stavná. Vlastně jsem ji viděl poprvé v činoherní roli. Ale uchvátila mě svým výkonem v obou tanečních představeních, které jsem viděl. Především v česko-katalánském projektu Očištění/Depurados, po kterém jsem si předsevzal, že tuhle herečku musím sledovat. Také hned dostala v mém blogu - jako jedna z mála - svůj štítek pro vyhledávání. Druhým představením, kde jsem ji viděl, bylo taneční představení Malá smrt v La Fabrice, kde tančila i "Salomé" Pavla Beretová. Výborným nápadem bylo nechat herečku v představení Médeia mluvit "materčinou" - slovensky. I když její postava byla psychologicky jednodušší, přesto to byla kvalitní herecká příležitost, kterou dokázala "Cuzika" využít a byla Janě Strykové nejméně rovnocennou partnerkou. I když to asi není genderově korektní, musím říci, že jí to v téhle inscenaci hodně slušelo - takže se asi moc diváků Iásonovi nedivilo (navzdory tomu, že Médeia proplula mezi Scyllou a Charybdou).

I autorovi Petrovi Kolečkovi očividně spolupráce s Danielem Špinarem velmi svědčí. Dle mého názoru s ním napsal své nejlepší hry. Zdá se mi, se v nich dokázal ukáznit a hry netrpěly takovou roztěkaností jako např. Úl. Můžeme se jen těšit, co dalšího z této dvojice spolužáku z DAMU (už tam byli vynikající) ještě vznikne.

Pro mne bylo potvrzením dobrého vkusu autorů inscenace, že si k pohybové spolupráci pozvali Lenku Vágnerovou, kterou jsem pro sebe objevil teprve nedávno.
Je jistě velkou zásluhou Petra Kolečka a jeho spolupracovníků, že se kolem studia Rubín soustřeďují výrazné osobnosti současného českého divadla. Vyplatí se tam chodit pravidelně.

Dva vynikající americké filmy

2011-01-05T23:22:00.003+01:00

The Kids are All Right - Děcka jsou v pohodě
režie Lisa Cholodenko

The Social Network
Režie: David Fincher

Jak už jsem tady psal, chodím do divadla častěji než do kina. Právě jsem se vrátil z premiéry vynikajícího filmu "Děcka jsou v pohodě". Byl to mimořádný zážitek. V pomyslném žebříčku se ten film dostal nadohled od mého oblíbeného Forest Gumpa. Nemá cenu tady vyprávět příběh filmu ani jmenovat vynikající herce. Stačí konstatovat, že jde o mimořádně vtipný a při tom i psychologicky hluboký film. Na rozdíl od některých evropských filmů se v "problémech nehrabe" a na rozdíl od hodně amerických filmů nevypráví jen (neúnosně zjednodušený) příběh. Byť je situace hrdinů filmů (možná jen zatím) nepravděpodobná, přesto jsou motivace i chování všech naprosto věrohodné. Do velké míry k tomu přispěli všichni herci, jejich výkony jsou mimořádně kvalitní. Obdivoval jsem to, že režisérka "nikam nespěchala" a tak vytvořila film, který zcela vyhověl kritérium, které pro hodnocení filmů používám: "Každých 40 vteřin dobrého filmu je stejně dobrých jako celý film".
Prostě výborný film. Zajděte na to, budete se nejen výborně bavit, ale situace hrdinů Vám vleze pod kůži a budete se nuceni se s tím sami nějak vyrovnat. A protože film není plochý ani prvoplánový, určitě nedojdete všichni ke stejnému stanovisku. Pro mne je například tvrzení, že jde o důkaz, jak moc výchově dětí prospívá rodina tvořená dvěma lesbickými matkami, stejně výstižné jako, že Forest Gump ukazuje jakou výhodu mají mrzáčci před ostatními dětmi.

Druhým filmem, který jsem před časem viděl a moc se mi líbil je Sociální síť, která vypráví příběh okolo vzniku Facebooku. Někde jsem četl, že není zcela přesný, ale probůh proč by měl být. Je to také výborný film, i když ve srovnání s prvním by u mne o několik délek prohrál.

Hrabaliana IV - Kvilda

2010-11-26T15:58:00.006+01:00

V poslední době se mi nedaří najít čas k psaní blogu. Zanedbal jsem i hlavní okruh témat - divadlo. O to víc témata okrajová. Je třeba to napravit.
Tato glosa je další součástí volné série (skoro) neuvěřitelných příběhů, které staly v mém okolí a kterou jsem na počest Bohumila Hrabala nazval Hrabaliana. Jeho díla jsou plné příběhů, které se "stát nemohly".

Ten příběh se skutečně stal - kolegyni, kterou jsem znal poměrně dlouho - skoro deset let původně jako studentku, později jako spolupracovnici. Byla to (a stále je) velmi inteligentní, zodpovědná a štíhlá (i když ne vyzáblá) dívka a (později) žena. Všechny ty tři vlastnosti jsou podstatné. Asi nemá cenu měnit její jméno, protože všichni, kteří ji znají, tu historii minimálně slyšeli a ostatním je jedno jestli se jmenovala Lucie či Kunhuta. Budeme jí tedy říkat Kristýna.

A začneme od konce. Kristýna učila na střední škole, v pátek odučila svou výuku, rozloučila se s kolegyněmi a ještě večer odjela se svým přítelem a jeho kamarády na weekend na Kvildu. Byla jich celá parta, v sobotu si dali několik desítek kilometrů na horských kolech. To už Kristýně začalo být špatně a tak se rozhodli, že pokud jí nebude ráno dobře, pojedou do nemocnice. V noci jí bolelo břicho a musela často chodit na záchod. K ránu tam opět šla a její přítel, který už měl o ní strach, stál za dveřmi. Najednou Kristýna vykřikla, přítel vešel dovnitř a oznámil jí, že právě do mísy porodila. Do té doby ani oni, ani nikdo z jejich okolí nevěděl, že je těhotná (později se ukázalo, že jediní, kteří si to mysleli, byli její žáci z gymplu - kluci ne holky). Tatínek to zvládl na jedničku, holčička byla - jak se ukázalo v porodnici, kam je všechny tři dopravila sanitka - donošená a zdravá. Vážila skoro tři a půl kila.

Je to k nevíře, že nikdo nic nepoznal. Že jsem ničeho nevšiml já, je normální, ale ostatní? Kristýna s přítelem bydleli ve stejném domě (ne bytě) jako její rodiče. Necelý měsíc před porodem byla se svojí nejlepší přítelkyní lyžovat ve Francii a bydlely spolu na pokoji a ani tu nic nenapadlo. Dodatečně Kristýna vzpomínala, že asi před třemi, čtyřmi měsíci ji přestal chutnal na večírcích alkohol, jinak nepozorovala nic (pro odborníky je třeba dodat, že menstruace neměla a lékaři jim řekli, že to budou řešit až když budou chtít mít děti). Od svého gynekologa, s nímž to po porodu probírala, se Kristýna dověděla, že takový případ, kdy se matka doví, že byla těhotná, až při samovolném porodu, není zase tak moc výjimečný a je v literatuře (ne u Hrabala, ale lékaři) vícekrát popsán.

Holčičce nějakou dobu říkali podle místa narození Kvilda.

Aby to nebylo tak fádní, bylo vše spojeno s dalšími příhodami.

Já se o tom, že Kristýna je matkou, dověděl tak, že mi v pondělí zavolala její kamarádka, že se mi musí říci něco důležitého o laboratoři (pro zrakově postižené, které jsem dělal "šéfa" a ve které obě tehdy na částečný úvazek pracovaly), ale že to nejde říci po telefonu. Bál jsem se, že byla vykradena nebo tam někdo měl úraz. Ale Kristýna mi po ní vzkazovala, že asi týden nebude moci přijít do práce. Pochopitelně tam už přišla jen návštěvu asi za půl roku.

O největší rozruch se však postarala matrikářka v Železné Rudě, kam Kvilda patří. Vyšlo najevo, že tam pracuje jen tři roky a za tu dobu se tam nikdo nenarodil a ona umí vyplnit jen úmrtní list. Když na ní naléhali, aby rodný list vydala, zaujala právní názor (pokud to nevíte, tak našem "právním" státě můžete hlásat jakoukoli pitomost a když ji označíte jako právní názor, nemůžete být za to popotahováni), že dítě se narodilo až tam, kde odešla z matky placenta. A to už bylo v porodnici v blízkém městě a ona tedy rodný list vydávat nemusí. A tak vedly dvě matriky správní řízení a holčička měla po celou tu dobu dvě rodná čísla (ani jedno však nebylo platné). Nakonec to úřednice ze Železné Rudy prohrála a rodný list vystavit musela. Bohužel jí však prozradili, že Kristýna se s otcem dítěte chtějí vzít. A tak iniciativně zapsala příjmení matky, jaké bude mít po svatbě, aby holčička nebyla dokazatelně nemanželská a neměla tak zkažený život. Když jí namítali, že matka toho jména v den porodu neexistovala, poradila jim, aby si tedy rodný list napsali sami, když jsou tak chytří.

Svatba byla asi za půl roku. Jedním ze svatebních darů byla záchodová mísa s pomalovaným prkénkem. Když se odklopilo to poslední, byl tam zespodu nápis "Nečum a roď!".

Život přináší příběhy, které nejdou vymyslet, ale musí se stát.

P.S. Dnes už má Kristýna tři krásné děti. Druhý porod byl skoro standardní (i když velmi rychlý) v porodnici. Zato třetí byl opět "s anekdotou". Rozhodli se, že bude rodit doma za pomoci porodní asistentky. Jenže to přišlo opět velmi rychle a asistentka nebyla k dispozici. Naštěstí tatínek se (zcela náhodně) objevil několik minut před hodinou H doma a s asistencí porodní asistentky na mobilu vše perfektně zvládl. Aby si byli jisti, že je vše v pořádku, jeli maminku a děťátko ukázat do porodnice. Sestřička na příjmu se zeptala "A kdo byl u porodu?". Kristýna s hrdostí na svého manžela odpověděla "Tatínek". Sestřičce se rozzářila očka a pronesla nezapomenutelnou větu: "A víte, že v takovém případě budete muset zaplatit poplatek 700 Kč (tou částkou si nejsem jist) za přítomnost otce u porodu?". Když to odmítli jako pitomost a když se navíc ukázalo, že po zjištění, že matka i dítě jsou v pořádku, chtějí odjet zpět domů, nechali je "trestně" čekat skoro tři hodiny na chodbě nemocnice na lékařskou zprávu.

Umírněnost ztracených

2010-11-26T12:53:00.008+01:00

Umírněnost ztracených
Dekka dancers
Nová scéna, 24.11.2010

Již jsem v blogu vícekrát psal o představeních Miniatury, která se konala přibližně jednou za rok ve Stavovském divadle a byla věnována choreografiím členů baletu Národního divadla. Pokud to šlo, snažil jsem se na na ně chodit. Vždy to byl zajímavý zážitek. V tomto roce došlo ke dvěma změnám. Tanečníci vytvořili sdružení s názvem Dekka dancers a představení se přestěhovala ze Stavovského na Novou scénu. První změna se asi týká tanečníků a choreografů samých, z druhé určitě těží diváci. Komorním choreografiím sluší menší jeviště i blízký kontakt diváků daleko víc.

Tento večer se skládal ze tří choreografií.

První White is colour of sorrow vytvořila Hana Turečková na hudbu Alfréda Schnittkeho. Moc se mi líbila. Již jsem ji jednou před rokem viděl a tehdy jsem ji nedokázal docenit - možná to bylo i tím, že jsem byl od tanečníků na galérii hrozně daleko. Autor hudby svůj koncert vytvořil po návratu z nemocnice, který ho do značné míry traumatizoval. Autorce se podařilo vystihnout náladu hudby. Všichni tanečníci byli vynikající, speciálně jsem si všiml Edity Raušerové a Alexandra Katsapova.

Druhá choreografie Persistence of Losers Toma Rychetského a Viktora Konvalinky měla obrovský ohlas u mladých diváků. Mimo jiné pro to, že v ní byla postava spidermana. Mě tenhle rozměr nechával celkem chladným, protože jsem tyto filmy nějak minul. Na můj vkus bylo představení poslepováno z příliš mnoha (pro mne) nesourodých částí, asi bych si více užil kdyby bylo rozděleno do několika "homogenějších" kusů. Jednotlivé části byly však výborné - především dlouhý duet Viktora Konvalinky se Zuzanou Šimákovou. Všichni tanečníci byli opět výborní - kromě dvou zmíněných mne zaujala nejvíc Sylva Nečasová, o které jsem tu už také několikrát psal.

Poslední byla kratší avšak působivější choreografie Side effects Emira Faddy. Byla doplněna filmovými dotáčkami a jevištními efekty (např. umělé vlny vznikající vháněním vzduchu do dlouhého umělohmotového "pytle" - viděl jsem ho prvé na představení Ryba v Ponci). Obvykle mi takové věci spíše vadí, ale zde byly integrální součástí inscenace. Opět odvedli všichni tanečníci výborné výkony .

Předností těchto představení je především kvalita provedení daná vynikající úrovní celého souboru baletu Národního divadla. Je vidět, že všichni tanečníci vystupují v těchto představeních rádi a s velkým nasazením. Vzhledem k tomu, že nemívají mnoho repríz (nanejvýš jednu až dvě) jde o velmi autentický divadelní zážitek, který si vychutnávají nejen diváci, ale i všichni účinkující.

Svěcení jara

2010-11-26T11:19:00.001+01:00

Svěcení jara
představení z choreografií Petra Zusky
Národní divadlo, 18.11.2010

Tohle představení vzniklo díky finanční krizi. Původně bylo plánováno představení složené z choreografií slavných amerických autorů, jenže to by bylo v současné době příliš drahé. A tak šéf baletu sestavil představení z toho, "co našel ve svých šuplících". To ale neznamená, že by šlo o nezajímavé představení. Mě se hodně líbilo.

Sestává se ze tří částí. Nejméně mne zaujala úvodní choreografie na hudbu 1.symfonii D-dur Gustava Mahlera. Možná to bylo tím, že jsem-li unaven, mívám na baletních představeních problémy soustředit se na začátek představení. Spíše to bylo tím, že v choreografii bylo pro mne příliš mnoho "spartakiádních synchronizovaných přesunů do předem daných geometrických tvarů". A ty "přebily" dojem z výborných individuálních výkonů všech tanečníků. Na koncepci představení se asi podepsalo to, že byla vytvořena pro vystoupení souboru na světové výstavě v Šanghaji.

Střední část byla "sázka na jistotu". Byla sestavena ze tří parádních baletních čísel, které Petr Zuska napsal pro hvězdy pražského souboru pro vystupování na různých gala představeních v cizině. Všechny tyto krátké balety byly velmi působivé.

První - Deja vu tančili Alexandr Katsapov a Adéla Pollertová. Již jsem tuhle nápaditou, náročnou a velmi vtipnou choreografiii jednou viděl a líbila se mi tentokrát ještě víc. Skutečně parádní kousek. Oba tanečníci byli jako vždy vynikající.
Jako druhá byla "Lyrická"na motivy rusínských a slovenských lidových balad. Tančili ji Petr Zuska se Zuzanou Susovou.
Poslední před přestávkou byl titul "Empty title" ve vynikajícím provedení Nikoly Márové a Michala Štípy. Půvab tohohle kousku spočíval především ve stylových kontrastech jeho částí.

I když druhá část představení byla výborná a mimořádně působivá, přesto nás vrchol večera teprve čekal ve Stravinského Svěcení jara. Již jsem balet na tuto hudbu viděl (minimálně) třikrát. Poprvé někdy v polovině sedmdesátých let v nějakém menším divadle v tehdejším Leningradě. Na tohle první setkání nemohu zapomenout, byl to jeden z nejsilnějších divadelních zážitků. Po druhé jsem Svěcení jara viděl na festivalu Tanec Praha v podání vynikajícího kanadského souboru v Sazka aréně. A z představení jsem skoro nic neměl. Začalo skoro hodinu po plánovaném začátku, protože všichni baletní diváci jakožto potenciální teroristé museli projí detektory jako na letišti. Byl však k dipozici jeden jeden. Přišel jsem asi 15 minut před začátkem a stál pak skoro tři čtvrtě hodiny ve frontě na dešti a poslouchal, jak z tlampače na nás kdosi křičí "Vaše představení začne za deset minut", ale nezačalo ani když se všichni dostali dovnitř. A pak začalo proslovy - byly asi čtyři a všechny se překládaly do angličtiny i francouzštiny (byl totiž přítomen francouzský velvyslanec). Pak se ještě předávaly ceny - a za asi 70 minut jsme se probojovali k přestávce, která také nebyla zrovna krátká. To už jsem byl zralý ke spánku, z něhož mne Stravinský vzbudil vždy jen na chvíli. Takže "sporem" si myslím, že představení muselo být hodně zajímavé.

Petr Zuska vytvořil svou inscenaci Svěcení jara původně pro West Australian Ballet. Zpracování tématu je osobité a v celkovém vyznění není v rozporu s původním "obsahem" baletu, je však více abstraktní. Hodně se mi líbilo. Na scéně jakýsi "oltář" sestavený z klád, na něm jsou v úvodu (a pak opět na konci) představení "naskládáni" všichni tanečníci. Celý soubor zvládl obtížnou choreografii s vysokými nároky na "fyzičku" excelentně. Výborní byli i oba sólisté - Edita Raušerová a Petr Strnad. Podle programu oba tančili tuto roli ten večer poprvé. Edity Raušerové již jsem si všiml dříve a v některé z předchozích glos o ní psal.

I když nebylo úplně vyprodáno, obecenstvo si toto výborné představení užilo. Jistě stojí na něj zajít.

Tanec Praha 2010 v Ponci

2010-11-13T18:09:00.003+01:00

Twins, Companie Pál Freák
Site-specific, Sebastian Belmar & DOT504
7.června divadlo Ponec

Happy, polský soubor, choreografie Nigel Charnock
10.června, divadlo Ponec

Navzdory skomírajícímu zdraví se mi podařilo navštívit dvě výborná představení festivalu Tanec Praha v divadle Ponec (a ještě mám lístky na další dvě v Karlíně). A obě stála vskutku za to.

První večer patřil znamenití produkci dvou maďarských tanečníků Twins. Choreografie Pála Freáka si pohrávala s fenoménem dvojčat. Oba muži byli mimořádně fyzicky i tanečně vyspělí. Některé technické prvky - např. “provaz svisle” (který se stal logem tohoto ročníku) se jen tak nevidí. Celá produkce byla ve velkém tempu - a když se choreografovi nezdálo dost velké, obul tanečníkům kolečkové brusle. Viděli jsme i jakousi hrazdu. Tyto technické finesy však nebyly natolik dominantní, aby přebily dojem z tance samého.

Pro mne byl tento večer zajímavý i tím, že se předávala cena diváků z České taneční platformy, kterou obdržely tanečnice skupiny ME-SA za site-specific produkci Echoes, která se konala v synagóze na Palmovce. Bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem kdy viděl, a tak jsem pro ně hlasoval i já. Mám je hodně rád, tak jsem měl z ocenění skoro takovou radost jako ony.

Po skončení večera ještě zorganizoval hostující Sebastian Belmar spolu s částí skupiny DOT504 site-specific kreaci na dvoře za divadlem, ke které využil tam stojící maringotky stavební firmy. Hudebníci stáli na jejich střechách, tanečníci tančili před nimi, v nich a vůbec kde se dalo. Příjemný dojem posílilo krásné počasí (druhý den se představení reprizovalo a v oné době byl v Praze dost velký slejvák- vzpomínal jsem na ně).

Druhý večer byla na pořadu choreografie Nigela Charnocka Happy, kterou sestavil pro polské tanečníky (dávala se pak i v Londýně). Bylo to zajímavé především srovnáním s jeho produkcí Miluj mne, kterou vytvořil v Praze pro skupinu NANOHACH, kterou už jsem viděl dvakrát, moc se mi líbila, ale stále jsem nenašel čas o ní glosu dopsat. Bylo mimořádně zajímavé, co vnímavého cizince v obou slovanských kulturách (které však dost nepochopitelně nikdy moc nekomunikovaly) zaujalo.

V českém představení bylo více (intelektuálských) vtipů, důrazu na jednotlivce zmítající se v pochybách a svých pocitech. Jako doprovod byly použity i české lidové písničky (např. “..já ne, já ne to ty to ty, zouvalas mi moje boty.. ”

Polská verze byla víc “natvrdo”, většinou šlo o tanec celé skupiny, velkou roli hrál alkohol a smrt. Jednotlivec se nemohl osudu vzepřít a ani ho to nenapadlo. Rozhodně neměl čas “dumat nad svými citečky" - a když by to hrozilo byla tu flaška a vábící kolový tanec ostatních. Mnoho písní z hudebního doprovodu bych tipnul spíš na ukrajinské nebo ruské.

Historický monolog

2010-11-08T09:24:00.005+01:00

Milada Součková: Historický monolog
režie Jan antonín Pitinský
hraje Eva salzmannová
Kolowrat 20.října 2010

Musím začít trochu jinak. Již před začátkem vlastního představení jsem měl mimořádně silný zážitek. Na tomhle představení jsem totiž měl (ne, že bych o to nějak zvlášť stál) reálnou šanci být věkově podprůměrný divák. Asi nakonec průměr byl pod mým věkem, na to vzhledem k malé kapacitě sálu těch několik mlaďochů asi stačilo, ale byl jsem určitě mladší než věkový medián. Nevím čím to bylo, že zrovna ten večer tam bylo tolik milých staříků a stařenek, asi skupinou předplatného. Vzpomínám si na opačný efekt. Nevím už jak, ale dostal jsem tip na koncert nějaké mladé francouzské zpěvačky v klubu Delta. O konání jsem se dověděl asi čtyři týdny předem, tak jsem tam zavolal a zamluvil si lístek. Při tom byly z druhé strany cítit zřejmé rozpaky - a to nebyl videotelefon. Když na koncetr přišel, zjistil jsem, že sál je poloprázdný - tak 40-45 lidí. A moje děti by tam byly za starce. Druhý nejstarší v sále neměl ani polovinu mých let. Věkový průměr posluchačů jsem určitě srazil nejméně o rok. Zpěvačka nezpívala špatně, ale hudbě jsem moc nerozuměl - byl ten druh produkce, kdy na jeden stisk klávesy se ozve "celý orchestr" tak neodbytně, že jeho zvuk musí ukončit až stisk klávesy jiné. Asi to bylo "tvrdé" (nevím, co to znamená, a když jsem se někdy na to ptal svých studentů, nedovedli mi to vysvětlit jinak než na příkladech, které jsem však neznal, a tak jsem zústal "natvrdlý" já).

Ale zpátky k představení, na které jsem šel s velkými očekáváními. Hra je vlastně zpovědí prezidenta Háchy resp. jeho busty tváří v tvář bustě T.G. Masaryka. Monolog se vede "mimo čas", takže Hácha může používat např. příměrů s chováním komunistů. Háchu stělesňuje Eva Salzmannová a T.G.M. její manžel Karel Steigerwald. Oba jsou před začátkem představení "napatláni do bronzové barvy", takže iluze bust je skoro dokonalá. Během hry se s tím, jak monolog trvá a pokračuje intimějších poloh, "šminky" po velkých kusech opadávají a především obličej "Háchy" ožívá. Po polovině hry pak dva fámulové, které oběma postavám na jevišti sekudují, přivezou umyvadlo a herci mají možnost umýt si obličeje od jistě protivného nánosu cizí hmoty. Hra je skutečně monologem, protože K.Steigerwald nepronese během celé hry ani slovo. To však neznamená, že nehraje. Zprvu ilustruje odmítání morálních kompromisů zakladatelem státu a ke konci je už spíš manželem herečky, kterou pouhou svojí přítomností podporuje v její těžké roli.

Eva Salzmanová předvádí vrcholný herecký výkon, režisér se snažil téma inscenovat tak, aby zaujalo. Slabinou však byl samotný text hry, která nepřinesla žádný nový a překvapivý pohled na téma, které je jistě jak nepochopené, tak aktuálmí. Snad se ho někdy v budoucnosti podaří někumu jinému zpracovat lépe.

Úl

2010-11-08T08:35:00.002+01:00

Thomase Zielinsky, Petra Kolečko: Úl
"soubor" Divadla Rubín
Malá scéna, listopadu

Hodně fandím partě kolem divadélka Rubín, viděl jsem většinu jejich repertoáru. Inscenace Salome, Svrbí a Kouzelník patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Líbil se mi i jejich výlet na větší jeviště klubu Roxy s parodickým muzikálem Pornohvězdy. A tak jsem jsem vypravil i na jejich novou věc na scéně Nové Scény. Když nic jiného tak proto, abych viděl jak se vyrovnají s prostorem jeviště, na které by se jejich divadélko (i se zázemím) vešlo celé několikrát.

Tentokrát se jim však příliš nevedlo i to přesto, že všichni herci dělali co mohli (a většina z nich toho umí doopravdy hodně). Dle mého názoru totiž nebylo téma - nebo spíš jeho zpracování - dost nosné. Viděli jsme tak řadu více či méně povedených scének a výstupů, které se ale nepovedlo dát dohromady. To není odsudek, ale "jen" můj dojem. Dobře vím, že někdy (a zvláště v těchto žánrech) je hranice mezi vynikající inscenací a .... (nevím co napsat, aby to bylo výstižné) dost klikatá a velmi tenká. A jen nemnohým je dáno, aby byli vždy na její "správné" straně. Teď však bylo i k té hranici dost daleko. Já jsem své návštěvy nelitoval - viděl jsem řadu herců (spíš hereček), které mám rád - ale myslím, že tuhle inscenaci lze bez velké újmy vynechat. Už se těším, až půjdu cca za dva týdny na novou inscenaci v jejich divadélku. O to víc, že v ní hraje Jana Pidrmanová.

Carmen

2010-11-06T21:17:00.002+01:00

Carmen
choreografie a libreto Ján Ďurovčík
Slovenské divadlo tanca
6.11.2010 Divadlo Kalich

Je tomu hodně dávno, v roce 1997 (jak jsem našel na internetu), kdy jsem viděl na Nové Scéně v rámci festivalu Tanec Praha balet Bratislavského divadla tanca Pták ohnivák na hudbu Igora Stravinského. představení mne ohromilo a dodnes si ho dost živě pamatuji. Zásluhu na tom neměli jen výborní tanečníci a hudba, kterou mám hodně rád, ale především originální koncepce a choreografie Jána Ďurovčíka. "Děj" baletu se odehrává na ruské vesnici, tanečníci většinu doby tančí v holinkách. Přes - a možná právě pro - tento posun představení dokonale vystihlo hudbu a "ruskou duši". Bylo zřejmé, že jde o choreografa od boha nadaného. Tehdy jsem si řekl, že tenhle soubor musím ještě někdy vidět. Jenže jako mnoho jiných podobných předsevzetí jsem to neuskutečnil. Částečnou omluvou mi může být, že Já Ďurovčík se přesunul do oblasti, kam se mi nechtělo následovat ani jeho - do (komerčního - to není míněno jako nadávka) muzikálu. Nyní např. režíruje muzikál Robin Hood v Divadle Kalich.

Až před asi rokem jsem se někde dočetl, že inscenaci Ptáka ohniváka obnovil a měl s ní velké úspěchy např. v Japonsku a USA. Nějak jsem ale nezaregistroval, že by se hrála v Praze. Proto jsem s radostí přivítal, že nově utvořené Slovenské divadlo tanca, které Ján Ďurovčík vede, hostovalo jednou v Praze s inscenací Carmen. Šlo opět o vrcholný divadelní zážitek. Představení mělo neuvěřitelné tempo a tanečníci byli skvělí. Hudba Rodiona Ščedrina byla dost modernizována a především posazena do pekelného tempa. Choreografické prvky si nehrály na španělský folklór, naopak byly mnohdy výrazně ovlivněny folklórem slovenským. Především představitel Escamilia nezapřel, že je skoro deset let sólistou Lúčnice.

Kdyby to někdy dávali ještě jednou, určitě na to zajděte. Mě se to moc líbilo, ale nebyl jsem už tak nadšený jako z Ptáka ohniváka. Zdálo se mi, že tohle představení tolik neslouží hudbě, ale dává přednost efektu. To v žádném případě není výtka, ale jen můj pocit.

Mah hunt - svátek tance v Ponci

2010-10-25T14:55:00.006+02:00

Mah Hunt
Lenka Vágnerová Pavel Mašek
Divadlo ponec, 24.10.2010

V poslední době chodím na taneční divadlo ještě častěji než obvykle, tak se mi ani moc nechtělo tuto část svého "divadelního portfolia" aktuálně rozšiřovat. Málem bych tohle představení propásl. Kdybych ho minul, byla by to obrovská škoda. Zachránilo mě to, že jsem někde v rádiu slyšel rozhovor s oběma tanečníky a z něj se dověděl, že jsou to "Ti dva", co spáchali fantastické "pa de deux" s taškou v La putyce. Na to moc zapomenout nejde, ale jména tanečníků jsem si nezapamatoval. Viděl jsem oba v představeních DOT504. Tanečnici - když pro nic jiného, tak pro její půvaby - prostě nelze přehlédnout, ale nijak jsem neměl důvod pamatovat si jejich jména. Nedávno jsem tu psal o vystoupení jiné dvojice z Dot504 a musím konstatovat, že "po částech" mám tento soubor ještě radši než "po hromadě".

Tohle představení si Lenka Vágnerová a Pavel Mašek vytvořili sami pro sebe a jde jim tedy "z duše". Je obdivuhodné, co dva mladí, technicky mimořádně vybavení a inteligentní (všechny tyto vlastnosti objevíte do minuty po začátku představení) tanečníci dokáží vykouzlit na téma "různé aspekty lovu" a vydrží jim to okolo hodiny. Obecenstvo je celou dobu "jejich", od srdce se zasměje mimořádným tanečním nápadům, které je jistě stejně obtížné "vymyslet" (asi se nevymýšlí, ale talentovaným jedincům se nějak zjevují) jako zatančit. A je skoro jisté, že by na tohle (či jíné, které by jim bylo blízské) téma dokázali vytvořit ještě několik stejně vynikajících představení. Jde o choreografii s nosnou ideou (kterou ale nejde adekvátně vyslovit), mající svoji poetiku a především hrozně moc humoru. Nejde při tom jen o výborné okamžté "gagy" (podané s vrcholnou taneční kulturou a vkusem), ale i o vtipy, které mají kontext mnoho minut vzdálený. Prostě krása. Nevím, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice, ale je vidět, že jejich angažmá v La putyce nebylo náhodné. I z tohoto čistě tanečného představení dýchá stejná vůně opravdovosti, poctivosti, laskavého humoru a prvotřídní profesinality. Pokud jste někdy slyšeli klišé "živé umění" a měli z mluvčího špatný pocit, tak tady zjistíte, že existuje i jak strašně moc může být živé.

Nechci plýtvat superlativy, ale takhle očividně talentovaných inteligentních lidí, kteří navíc navíc mají ze své perfektně odvedené práce neskrývanou radost, moc v žádném odvětví života nenajdete. A každé setkání s nimi a jejich tvorbou je svátkem - tentokrát tanečním.

Je nadbytečné psát to, že tohle představení vskutku všem doporučuji. Jen bych měl dodat, že díky humoru je přístupné skutečně každému, i těm, kteří si hodinu divadla bez mluvení nedovedou představit. Určitě budete mít úspěch, vezmete-li na to představení někoho, koho máte rádi (jen u dětí si nejsem jist, i když na představení byly dvě okolo 10 let).

P.S. V průběhu roku 2011 jsem na tomto představení byl ještě dvakrát. A jsem si jist, že bych tam i příště opět našel něco nového.

Sunyata

2010-10-17T21:21:00.010+02:00

Sunyata
choreografie: Kateřina Stupecká
světelný design: Jan Komárek
hudba: Jan Burian
Ponec, 4. října 2010 a 8.listopadu

Před rokem jsem tu psal o velkém dojmu, který na mne udělala drobná tanečnice Kateřina Stupecká svým představením Da Capo, za který dostala (poslední) Cenu sazky za "objev tanci". Cena byla dobře finančně oceněná a její laureát byl povinen prostředky použít na přípravu samostného představení v následujícím roce. "Velkému mágu" Sazky Hušákovi moc nefandím, ale zánik téhle ceny vzhledem k finančním potížím jeho impéria, je určitě jednou ze špatných zpráv pro českou kulturu.

Skutečně jsem se na novou choreografii Kateřiny Stupecké hodně těšil. To, co jsem viděl, předčilo všechna moje očekávání. Už jsem navštívil hodně tanečních představení, ale tohle bylo "něco nového". Nevzpomínám si na žádnou přímou ani nepřímou analogii. Nešlo při tom o chtěnou originalitu za každou cenu, ale o hloubku prožitku přetavenou do excelentní a působivé taneční formy. Nejsem zase takový odborník, ale "jen" zanícený fanda, ale připadaly mi i čistě technické prostředky nové. Autorka našla výborné spolupracovníky v Janu Komárkovi, který se postaral o světla, a Janu Burianovi, který napsal hudbu. Obě složky s choreografií dokonale harmonovaly, především světelný design je integrální součástí díla. Jan Komárek hodně experimentuje na české taneční scéně, mě se z "jeho" představení podařilo vidět jen jedno, ale zatím jsem o něm nenapsal.

Představení Sunyata je mimořádně působivé. I když apriori nemám "kecy v programech" moc rád, tentokrát udělám výjimku a ocituji "poslání" z programu. Má i "literární" úroveň, je přímo od autorky a hodně vystižné. Věřte, že tancem umí Kateřina Stupecká vyjádřit své myšlenky a pocity ještě lépe.

Plodná prázdnota

Ať se vám to líbí, nebo ne, život je drama, často plné podivných postav a šílených scén. Každý člověk hraje na svém vlastním jevišti a všichni se nějak snažíme tomuto množství dějství porozumět. Nikdo neviděl předem scénář a každý člověk hraje svou specifickou roli. Každý je ve své snaze postihnout zápletku postavou, která hledá svého autora. Choreografie inspirovaná dílem Thomase Moora Temné noci duše vytvořená z prostředků Ceny SAZKY za “objev v tanci” 2009.

Temná noc má neobvyklou řídící funkci v životě duše. Když dorazíme do temné říše podsvětí, je člověk hlouběji než jeho vlastní emoce. Je pod depresí, pod černou náladou, prošel skrz tyto věci až na místo, kde už nejsou. A tento sestup má svá stádia, strach se mění v prázdnotu, není o čem mluvit, není co pochopit. Přiblíží se ticho, i sny ztratí svou živost. Tady jste za emocemi. Prázdnota, kterou pociťujete nemusí být vaše, rozhodně ne vaše osobní. Je to prostě vakuum života.

Krása. Je to hodně výstižné, určitě bych po shlédnutí představení nedokázal tohle formulovat, ale teď je mi jasné, že - mimo jiného - tam i právě tohle je. Doporučuji si přečíst rozhovor s autorkou na stránkách divadla Ponec.

Diváky odděluje po celou dobu představení od jeviště (relativně masivní) umělohmotná opona. Ta umožňuje mnoho "světelných zázraků" a zároveň odděluje "obyčejný svět" diváků od onoho magického světa "plodné prázdnoty". Podle nasvícení buď vidíme celou hloubku jeviště nebo černou tmu z níž se vynořují buď celé postavy nebo např. jen jejich ruce. Tanec má skutečně metafyzické rozměry, skoro chybí interakce postav, výraz jejich vůle či citů, není zde vůbec přítomen mužský a ženský princip, ani náznak nějaké reflexe reality obyčejného světa. Postavy se o cosi jen těžce uchopitelného snaží a přesto, že se to nedaří, ne svém pohybu stále pokračují. Není však jasný zdroj jejich energie ani nějaký směr či cíl jejich "snažení". Ve skutečnosti nejde o snahu, ale o jakési skoro mechanické pohyby, vyjadřující nesmírně niterné pnutí a pokusy alespoň na chvíli se z něj vymanit a opětné návraty zpět (z výskoku na zem). To jsou ale jen takové žvásty, sílu představení nelze do nich převést.

V představení kromě autorky tančili ještě tři další vynikající tanečníci. Všichni podali mimořádně kvalitní výkon. Představení muselo být fyzicky - a vzhledem ke své abstraktnosti i nárokům na přesnost prostorového provedení i mentálně - hodně náročné. Energie z tanečníků sálala do hlediště tak mocně, že nás před vážnými následky zachránila asi jen ona umělohmotná opona, která je oddělovala. Tančili Tereza Lenerová, o které jsem tu dnes již psal, Petr Opavský, který už tu má také glosu, a Jan Vrána, kterého jsem zatím nezaznamenal.

Vřele Vám doporučuji tohle představení zhlédnout. Nejbližší příležitost je 8. listopadu, půjdete-li, pak se tam určitě setkáme (ale ani to by Vás nemělo odradit).

P.S. Dojem z druhého shlédnutí představení byl skoro stejně silný jako při premiéře. Zkalila ho jen skutečnost, že malý sálek byl zaplněn tak ze čtvrtiny (a to šlo pokud vím teprve o třetí provedení). A to jsem ještě přítomost sedmi diváků zařídil já. Bylo mi líto obrovského úsilí autorů inscenace i tanečníků, které museli vynaložit, aby pak měli takhle málo diváků. Máme sice krásnou scénu pro tanečního divadlo, ale nějak se nedaří přitáhnout resp. vychovat si publikum. Nejsem takový skeptik, abych si myslel, že by se pro takhle kvalitní kulturu diváci najít nedali.

Dvě působivé choreografie

2010-10-17T20:16:00.002+02:00

Proměnná
Tereza Lenerová a Einat Ganz

Void amongst Humans
choreografie: Jarek Cemerek
tančí: Helena Arenbergová a Jarek Cemerek

Ponec, 19.9.2010

Tenhle nedělní večer se vskutku podařil, viděl jsem v Ponci hned dvě výborné choreografie.

První z nich - Proměnná - je společným projektem české tanečnice Terezy Lenerové a její izraelské kolegyně Einat Ganz (díky genetice si ani na chvíli nepoložíte otázku která je která). Jde o působivé taneční představení, které ukazuje proměnný vztahu dvou bytostí (zde žen). Chvíli jaky jakoby jedna druhé vadila - a byť sedí v nejtěsnější blízkosti, jedinou snahou je aby nedošlo ke kontaktu, za chvíli se potkávají a zase zkouší, co ta druhá ve vzájemném vztahu ještě připustí. Pohybová složka je doprovázena i střídmým mluveným slovem - čeština izraelské tanečnice je dost půvabná. Obě autorky i tanečnice byly výborné, rád na představení vzpomínám.

Druhá choreografie Jarka Cemereka byla jedním z nejlepších tanečních duet, které jsem kdy viděl. Tanec byl tak silný a působivý, že jsem se ani nepokoušel o jeho interpretaci, vadila by mi. Helenu Arenbergovou již odlišuji dlouho, viděl jsem ji minimálně v pěti představeních (např. 1, 2) a vždy byla naprosto vynikající. Je to "paní tanečnice". Potěšilo mě, že jsem ji asi pětkrát viděl i v hledišti (na netanečních představeních) - má i dobrý vkus. Pokud máte taneční divadlo rádi, určitě neprohloupíte, když se vydáte na kterékoli, ve kterém vystupuje. Jarek Cemerek jí byl důstojným partnerem. Téměř určitě jsem ho již viděl také, ale dosud jsem ho neodlišoval.

V programu jsem se dočetl, že východiskem k tvorbě tohoto dílka byl pokus vyjádřit pocity lidí v anonymním světě. Jistě ano, ale tohle bylo tak dobré, že mi takové zploštění tanečního zážitku do několika vět připadá nejen přebytečné, ale dokonce rouhavé. Na téhle úrovni mám raději tanec "an sich". K čemu slova?
Nemá smysl se zabývat otázkami jaký je rozdíl mezi baletem a tanečním divadlem. Představení v první části tohoto večera jistě bylo taneční divadlo, druhá choreografie třeba také, ale označení balet by jí slušelo také. Někdy ho užívám pro zdůraznění kvality tanečního pohybu (ne, že by nebyly špatné a špatně provedené balety). Věřím, že Helena s Jarkem by se s tímhle představením uplatnili i v jakékoli konkurenci (moderního) baletu.

Obě představení stojí za shlédnutí, kvůli druhému se klidně vzdejte jiných požitků a vsadil bych se, že nebudete litovat.

Reparát

2010-10-17T17:12:00.003+02:00

Velmi společenské tance
režie: jiří Havelka
herci KALD DAMU ročník 2008
Ponec, 4.října

Navštívil jsem derniéru představení Velmi společenské tance, které vzniklo jako absolventské představení KALD DAMU v roce 2008 a které po té bylo dva roky s velkým úspěchem uváděno v divadle Ponec. Pravděpodobně šlo o nejúspěšnější DAMácké představení měřeno úspěchem následného uvádění mimo DISK. Důvodem mé návštěvy nebylo to, že by se mi tehdy představení tak moc líbilo. Dokonce tomu bylo naopak a své zklamání z toho, že jsem očekával něco zcela jiného, jsem tehdy vyjádřil v (asi trochu) nespravedlivé kritické glose. Důvodem pro onen reparát bylo i to, že jsem zjistil, že v představení hraje i Marie Štípková z loňského ročníku KČD DAMU, která je jednou z nejlepších mladých hereček.

Jsem rád, že jsem představení viděl ještě jednou. Jeho nesporným kladem zaujetí všech herců i bezprostřední kontakt herců s publikem. Přesto jsem se přesvědčil, že "to není můj šálek čaje". Mnohé výhrady, které jsem tehdy k inscenaci měl, bych napsal - teď už bez ironických vložek - znovu. Není to však nedostatek inscenace, ale to, že jsem (coby stařec) neschopen se ztotožnit s její poetikou.

Radúz a Mahulena

2010-10-17T16:37:00.012+02:00

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
režie: Jan Antonín Pitínský
hudba: Vít Zouhar
scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
živá hudba: Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
8.září 2010, Národní divadlo

Na inscenaci Radúze a Mahuleny jsem šel především pro to, že v ní hlavní role hrají moji oblíbenci Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, které sleduji již od jejich působení v Disku (a můžete si o nich přečíst v mnoha glosách tohohle blogu). Jinak jsem nic mimořádného nečekal. Jenže to jsem přehlédl, že režii má jedna z nejvýznamnějších osobností současného divadla režisér Jan Antonín Pitínský. Tenhle režisér má obrovskou fantasii a umění převést originální nápady až do vynikajících inscenací. Již jsem viděl mnoho jeho opusů a vždy šlo o prvotřídní, působivé, autentické a velmi zajímavé divadlo. Je štěstím pro národní kulturu, že je na volné noze a působí tak v mnoha divadlech. Nikdy nezapomenu na jeho představení Romeo a Julie v Divadle Astorka.

Radúz a Mahulena je zcela jedinečná inscenace, která je na scéně Národního skutečně zjevením. Všechny její složky jsou nesmírně kvalitní a velmi vyvážené, proto jsem také výjimečně do prefixu glosy uvedl všechny autory.

Mnoho lidí si pamatuje film, ve kterém hrál Radúze Jan Tříska. Z každého jeho záběru tryskal patos, výtvarně se film inspiroval obrazy Jana Preislera a hudebně byl postaven na Sukově hudbě. Celkově to však bylo něco neživého a dost muzeálního. Dramaturgyně (nemám obecně feministické novotvary rád, ale tady to tak necítím) spolu s režisérem našli odvahu přistoupit k tomuto dramatu "moderně" a vytvořili kouzelné představení, které respektuje autora a při tom vytváří osobitou poetiku. Je zážitek sledovat reakce mladých lidí, kteří tam přišli se školou a při tom akceptovali pohádkový děj i jeho "poselství" a při tom se i výtečně baví.

Scéna i kostýmy jsou kombinací laskavé nadsázky postavené na ohlasech slovenského folklóru a současných minimalistických tendencí v divadelním výtvarnictví. Nejdůležitějším faktorem, který přispěl ke kvalitě inscenace, však byla hudba a způsob její prezentace. Málokdy vidíte v činoherním představení na scéně živý orchestr. V tomto případě vynikající soubor Collegium 1704, který se pod vedením Václava Lukse systematicky věnuje autentické interpretaci barokní hudby. Tento soubor přispěl v Národním divadle i k mimořádné kvalitě inscenace opery Rinaldo. Děj často posunovali i vynikající zpěváci tohoto souboru. Autorem hudby je Vít Zounar. V programu si přečtete několik velmi zajímavých textů o dramatu i jeho autorovi. Režisér do programu přispěl jen krátkým příspěvkem, ve kterém se svěřil s tím, že měl výhružné telefonáty když vešlo ve známost, že v inscenaci nechce použít Sukovu hudbu. Hudba je moderní, ale zjevně hlavně v úvodu a na konci inspirovaná barokní hudbou (zaslechnete i citace z Mozartovy Kouzelné flétny). Uprostřed inscenace však hudební doprovod využívá i zcela jiných motivů. Po přestávace režisér zařadil promítání úryvků ze slavného filmu Buena Vista Social klub, ve kterém hrají staří kubánští hudebníci. Vojtěch Dyk s Pavlou Beretovou při tom (oblečeni skoro současně) na scéně tančí. To, že v hudebně pojaté inscenaci dali autoři pěveckou příležitost Vojtěch Dykovi, který je nejméně stejně dobrým zpěvákem jako hercem, nikoho nepřekvapí, ale velkou zpěváckou příležitost dostane i Pavla Beretová, která zpívá "jen" jako herečka. Hudba i výtvarné pojetí vytváří předpoklady k vyznění inscenace, o kterém však rozhodují režisérova koncepce a vynikající herecké výkony. Bylo zajímavé a překvapivé, jak těch několik herců (málokdy jich na scéně je víc než 3-4) ovládlo velké jeviště Národního divadla, které je jindy s třeba patnácti herci "skoro prázdné".

Představitelé hlavních rolí Pavla Beretová s Vojtěchem Dykem byli v této inscenaci úžasní - a to jsem oba viděl již mnohokrát. Ostatní herci neměli k dispozici tak velkou plochu, ale k mimořádnému zážitku přispěli nemenší měrou. Mě velmi příjemně překvapila Marie Málková, kterou si pamatuji především z dávných inscenací Divadla na Zábradlí, kde mne uchvátila jako Antigona (v téhle roli si ji vybavím i na smrtelné posteli, pokud to bude v posteli, kdo ví) , matka Ubu i v hrách Václava Havla. Pochopitelně jsem ji od té doby viděl vícekrát, ale už nikdy mne tak neoslovila, až teď.

Kdybyste si tuhle inscenaci nechali ujít, těžko to nějak jinak doženete, byla by to nesmírná škoda.

Choďte do Disku

2010-10-17T11:46:00.023+02:00

Carlo Goldoni: Poprask na laguně
KČD DAMU, Disk 16.října

Ještě mám hlavu plnou výkonů herců minulého ročníku KČD DAMU (ač jsem ještě nestačil napsat glosy o všech jejich představeních), které mám hodně rád, a už je tu nový ročník. A je dost slibný.

Váháte-li zda nebo kam máte jít do divadla, je DISK určitě jednou z nejlepších voleb. Velmi se vyplatí i systematické sledování této scény. Nejen proto, že se orientujete v generaci mladých herců a můžete k nim získat osobní vztah, ale i proto, že dramaturgie je dlouhodobě velmi dobrá.

Obvykle nechodím na představení těsně po premiéře. Tentokrát jsem po dni plném dost nepříjemné práce na internetu zjistil, že v Disku ještě mají lístky, a tak jsem neváhal. Představení Goldoniho Poprasku na laguně se hrálo teprve podruhé. Všichni herci byli výborní. Těžko zatím někoho z nich vydělovat, to se pozná až když je člověk vidí vícekrát. Navíc tahle inscenace je kolektivní dílo všech, všichni mají stejnou příležitost a všichni jí využili. Vynikající herecký výkon podal Petr Borovec v roli patlajícího patrona Fortunata. Udržet míru a nevypadnout z role, která má specifickou řečovou vadu je mimořádně těžké. Sympatie diváků si získal Jan Hušek, který utrpěl při premiéře úraz a tak musel hrát s francouzskými holemi. Jemu i autorům inscenace se podařilo toho "využít".

Inscenace byla výborná. Opět, jako už mockrát před tím jsem musel obdivovat originální scénografické pojetí. V málo kterém divadle můžete vidět tolik variací scény. Divadlo je živým pomníkem architekta Hubáčka.

Rozhodně návštěvu této inscenace doporučuji, budete se skoro dvě hodiny výtečně bavit s inteligentními a schopnými mladými lidmi (nejen na jevišti).

Modrovous

2010-07-09T12:39:00.006+02:00

Modrovous/suovordoM
Pavla Tenorová, Karel František Tománek a kol.
režie: Petra Tejnorová
Dejvické divadlo, 10.května

Na síti jsem zjistil překvapivou věc, že (ještě) lze koupit lístky na tuto inscenaci Dejvického divadla, tak jsem po nich „skočil“. Byla po delší době první návštěva v tomto výborném divadélku (velikostí, nikoli významem).

Představení se mi hodně líbilo. Bylo však vidět, že pro některé diváky bylo dost obtížné. Konkrétně v mém blízkém okolí bylo několik mužů tak mezi čtyřicítkou a padesátkou, kteří vysloveně (dokonce nahlas) „trpěli“ a neodešli jen proto, že nebyla přestávka. Asi představení nepochopili nebo – a to by bylo logičtější i když méně pravděpodobné – ho pochopili lépe než ostatní.

Jakkoli je nesmyslné pokoušet se vykládat „smysl“ uměleckých děl (zvláště pokud jejich autoři jsou tak výrazné osobnosti jako Petra Tejnorová), je možné říci, že hlavním tématem hry jsou rozporná očekávání, se kterými se muži musí dnes (ve vztazích) vyrovnávat. A jak je (resp. jejich smysl) přes veškerou snahu nechápou a jak jim vlastně nemohou dostát. Prostě to nemají jednoduché - a jak tomu tak bývá – odnesou to ženy, které rozpor mezi tím, o jakém muži sní a s jakým jsou schopny a ochotny žít, nezvládají také. Prostě takové „optimistické téma“ ze života.

Tato problematika je exponována ve čtyřech postavách. Hlavní hrdina, hraje ho výtečně Jaroslav Plesl, „má poměr“ (fuj to je obrat, ale napsat jen vztah se mi nějak nechtělo) se třemi ženami „najednou“. Je to však jen symbolické, rozhodně se neřeší otázky nevěry, kdyby tam byly páry tři, smysl by se úplně vytratil. Každá z žen k němu přistupuje jinak, ale žádná mu to zrovna neulehčuje – a sobě pochopitelně také ne. Všechny tři představitelky jsou také výborné. Jsou to Martha Issová, Jana Holcová a Simona Babčáková. Prostě je to herecký koncert.

Hra má poměrně nejednoduchou formu. Kdesi jsem četl rozhovor s autorkou, který se hodně točil okolo její záliby ve filmech. Přímo v textu hry je mnoho odkazů na známé filmy a i ve stavbě hry lze vycítit inspirační zdroje z výstavby filmových scénářů. Dialogy jsou velmi dobře postaveny – a jdou hercům nádherně „z huby“. Nejvíce mne zaujaly ty, které opakovaně vedou Jaroslav Plesl a Martha Issová. To je požitek. Svoji zálibu v pohybovém divadle demonstrovala režisérka tím, že do hry přidala dvě další „virtuální“ taneční role, jejichž představitelé Jakub Gottwald a Lucia Kašiarová nepronesou ani slovo, nepředstavují žádné osoby, ale procházejí jednotlivými scénami a svým tanečním – někdy až akrobatickým – projevem "komentují" jednání a pocity postav skutečných. Bylo to docela působivé.

Modrovous je výborné a velmi dobře zahrané divadlo. Zdálo se však, že na rozdíl od Krobotova Muže bez minulosti, který je přímým převedením filmu na jeviště, není tohle představení „úplně pro každého“. Ale jděte na to!

La Putyka

2010-07-07T17:36:00.005+02:00

La Putyka
Rostislav Novák
La Fabrika, 5.července

Představení vzniklo původně pro festival nového cirkusu na Letné. Mělo tam i po přenesení do prostor La Fabriky obrovský úspěch, získalo mnoho cen a stalo se fakticky živoucí legendou, na kterou nejdou vůbec sehnat lístky. Měl jsem štěstí, že představení bylo přeneseno do Prahy, když sešlo z vystoupení na kterémsi festivalu. A tak jsem – světe div se – dostal emailem nabídku zamluvit si lístek. Pochopitelně jsem neváhal.

Hnutí nového cirkusu vzniklo ve Francii a Rostislav Novák chtěl (jistě především sobě, proto je to tak dobré) dokázat, že lze udělat „ryze české“ představení tohoto směru. A tak se „hra“ odehrává v české hospodě. Ti z účinkujících, kteří právě nevystupují, předstírají, že spí zmoženi alkoholem resp. dále nasávají. Pásmo spojuje svými monology hospodský. Všichni vystupující jsou akrobaticky a tanečně nesmírně nadaní a je vidět, že svá čísla jak co do koncepce, tak co do provedení, vůbec ale vůbec neodflákli. Přímo naopak, je dost těžké si představit kvalitnější účinkující. Vidíme akrobacii na trampolíně, pozemní akrobacii, fantastický tanec dvojice s kabelou, .... . O vynikající hudební doprovod se starají členové skupiny Nightwork (Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a spol.). Jedna z dívek, která krásně zpívala, mi stále někoho připomínala, ale měla takovou paruku, že jsem ji nemohl poznat, i když bych se vsadil o mnoho, že ty oči dobře znám. Teprve doma jsem z internetu zjistil, že to byla Anna Schmidtmajerová, kterou jsem obdivoval již v Disku. Jsem hrozně rád, že jsem ji zase viděl - a navíc v tak dobré společnosti. Slušelo to ale všem.

Někdy jsem poněkud ostražitý vůči (nejen) představením, která se „za života“ stala legendou. Tohle je ale něco jiného. Doušek živé vody (nebo chcete-li raději pivečka jako křen) servírovaný s obrovským vtipem, nasazením, opravdovostí, láskou a profesionalitou. Nelze než všem účinkujícím a „principálovi“ Rostislavu Novákovi ze srdce poděkovat za neopakovatelný zážitek … a za to „že jsou“ (nemusí to být vždy lehké).

Již delší čas mám velké mínění o celkové úrovni dění na našich divadlech. Zdá se mi dokonce, že je to ještě lepší než byla éra vznikající malých divadel na počátku šedesátých let, kterou jsem jako mladý zažil a užil si. Je podivuhodné, jak rozmanitá nynější divadelní scéna je a kolik máme mladých nadaných herců, režisérů, tanečníků, hudebníků, … (a to vlastně neznám divadla regionální). Vlastně jsem tenhle blog začal psát proto, abych své známé a studenty upozornil na skvosty, které je možno v současnosti vidět (a taky trochu ve strachu, aby to neskončilo jako ta šedesátá léta). Užívejme si našich divadelníků a snažme se být tam, kde působíme, tak dobří jako oni (i když to se mnoha z nás nepovede, je to moc dobrý cíl). A ... Nedejme se!

Kdyby někdo vybíral nejpodařenější představení naší doby, jistě by nemohl La putyku vynechat.

Viva La Fabrika!

Out of Context

2010-07-06T20:00:00.025+02:00

Out of Context – for Pina
Les balelets C de la B
choreografie Alain Platel
závěrečné představení festivalu Tanec Praha 2010
Karlínské divadlo, 29.června 2010

    Letos jsem byl na festivalu Tanec Praha celkem čtyřikrát, dokonce jsem navštívil obě představení v Karlínském divadle. Možná k tomu přispělo i to, že letos pořadatelé v anonci představení „nevyhrožovali“ jako v minulosti jmény celebrit, které tam za vysoké vstupné mohu v hledišti potkat. O vynikajícím představení izraelské choreografky jsem už v blogu psal. I když to bylo zcela mimořádné taneční představení, jehož dojmy si teprve teď „sedají na místo“ (dokonce mám chuť již publikovanou glosu přepsat, což obvykle nedělám), přesto to bylo „jen jedno z tanečních představení“, které jsem měl možnost vidět.

    Představení Out of Context bylo však „úplně mimo“ …. (za ty tři tečky si můžete doplnit, co chcete a bude to pravda). Nějak se mi zdá, že mimo byly i anonce tohoto přestavení. Mohli jsme si v nich přečíst, že se autor v přestavení „obrátil do nitra lidské duše … atd“. Naštěstí jsem si před návštěvou divadla přečetl rozhovor s Alainem Platelem. Dověděl jsem se tak, že autor vystudoval speciální pedagogiku a že začal hledat estetiku v pohybech duševně i tělesně postižených. To byl klíč, se kterým bylo vnímání představení lehčí (ne lehké).

    Na počátku vidíme prázdné jeviště se stohem dek a několika mikrofony. Z publika se postupně zvedá celkem devět mladých lidí a každý z nich po příchodu na jeviště odloží své šaty a jen ve spodním prádle se zahalí jednou z dek, najde si nějaké místo na jevišti, kde čeká až to zvládnou ostatní. Ještě dlouho dobu pak všichni stojí zahaleni v dekách. Pak se pomalu začne baletní představení.

    Vidíme sóla, pa de deux, „tanec“ v menších skupinách, někdy, ale ne často, jsou v akci všichni. Ti, kteří nejsou právě aktivní, se zahalí ve svých dekách a tvoří výtvarné pozadí. Tanec jsem napsal v uvozovkách proto, že všechny pohyby jsou odvozeny z pohybů postižených lidí. Vidíme tanečníky uprostřed pohybu ztrácet koordinaci a padat, pohyby končetin vyvolávají dojmy, které známe z toho jak chodí lidé po obrně, jeden tanečník předvádí „tanec jednonohého“, … . Vše je při tom prováděno „dokonale“, uvědomujeme si, že se díváme na prvotřídně baletně vybavené umělce. To, co předvádějí, není parodie, ale balet postavený na tomto pohybovém „tvarosloví“. Pokud to mohu posoudit, cílem nebylo ukazovat hlubší city postižených ani zprostředkovat jiné hlubší významy. Ty si muselo publikum doplnit samo. A nebylo to jednoduché. Vidíme-li arabskou či čínskou knihu, můžeme se obdivovat výtvarnému půvabu písmen, ale pokud neznáme jejich význam, obsah si příliš nevychutnáme. Někteří diváci se občas zasmáli. Mě se zdálo, že se tím pokusili uvolnit z přetlaku, který „tanec“ vyvolával a tak se ho pokusili uchopit jako gagy (které znají). Jistě jste mnohokrát viděli klauny, jak napodobují pohyby opilců (já např. včera večer v super kvalitě na představení La Putyka), zatím jsme asi ale nedospěli tak daleko (je to suché konstatování bez nejmenšího přídechu jakéhokoli hodnocení, tím spíš ne "morálního"), abychom se smáli napodobováním pohybů postiženého (ale už se umíme zasmát koktání). Já jsem inscenaci chápal tak, že se v ní autor – možná jen pro tentokrát – nepokusil tímto novým jazykem něco zprostředkovávat, ale chtěl skutečně „jen“ ukázat estetiku nových „baletních prvků“, které vycházejí z toho, zač se společnost ještě nedávno styděla (vzpomeňte např. toho, že před moskevskou olympiádou byli postižení z města vystěhováni, aby nekazili dojem). Jistě je přínosné takto se nad těmito pohyby mnoha našich bližních zamyslet. Otázkou však je, co by takovému baletu zdravých říkali sami postižení. Uvědomme si, že jde o něco úplně jiného než když sami postižení hrají divadlo či sportují. Kdyby ten, kdo s nimi podobné aktivity provozuje, napodoboval jejich nepodařené (nejsou tak zamýšleny) pohyby, asi by z toho moc radosti neměli. Uvidíme-li tedy, zda jde o nové paradigma baletu (z výtvarného umění jsme na takové estetické „protipohyby“ už zvyklí) nebo „jen“ o jednorázový zajímavý pokus „překročit hranice“.

    Představení nemá přirozené vyvrcholení, končí ve stejném duchu jako začalo. Tanečníci složí své deky opět na hromadu, oblečou se do svých civilních šatů, které celou dobu ležely na jevišti, a ledabyle odcházejí sednout si do publika. Skoro jsem si oddechl, že „jim to nezůstalo“.

Byl to obrovský zážitek.

Muž bez minulosti

2010-07-06T17:47:00.008+02:00

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti
divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot
Dejvické divadlo, 16.května

    Po dost dlouhé době se mi podařilo opět navštívit Dejvické divadlo. A to hned dvakrát – zázraky se dějí. A opět jsem byl hodně překvapen atmosférou obou inscenací. Dejvické divadlo Vás vždy znovu dokáže překvapit. Ke každé inscenaci zde přistupují vždy „od nuly“, jde skutečně o (divadelní) tvorbu v původním slova smyslu a ne jen o stále opakované předvádění dosažené úrovně. Když k tomu přičtete skutečně mimořádné kvality všech herců, promyšlenou dramaturgii a v neposlední řadě publikum, které se jim podařilo vychovat, dostanete se ke zdrojům překvapivého jevu, že právě v tomto malém sálku v Zelené ulici se již hodně let dělá nejkvalitnější divadlo v Praze. Kdysi jsem viděl všechny jejich inscenace. V paměti mi zůstaly především hry Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství a Teremin, které jsem obě viděl dvakrát a nemohu na scény z nich zapomenout (přesto, že tehdy jsem své paměti ještě nepomáhal glosami v blogu).

    V současné době se v mnoha divadlech setkáte s hrami, které jsou divadelní adaptací známých filmů. Je to nový trend, dosud jsem se mohli setkávat spíše s filmovými adaptacemi divadelních her. Inscenace Muž bez minulosti patří do této skupiny, jde o divadelní pásmo, které převádí na jeviště téma slavného filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho (který jsem však bohužel neviděl). Jde o příběh muže, kterého přepadnou a zbijí v metru. On v důsledku úrazu hlavy ztratí paměť a začíná tak zcela nový život mezi nezaměstnanými v chudinském předměstí Helsinek. Ve hře je (zvláště na tak malé jeviště) mnoho postav. Hlavní hrdina postupně navazuje vztahy s ostatními a buduje si novou identitu (ne ve smyslu dokladů či jména, ale v přístupu k životu). Hodně mu pomůže vztah s příslušnicí Armády spásy. Když už se resocializuje, zjistí policie jeho pravou totožnost. Doví se, že do Helsinek se vydal skoro před rokem za výdělkem z malého městečka na severu země, kde žije jeho žena. Bolestně se rozloučí s lidmi, kteří mu pomohli začít znovu žít a vydá se za ženou. Tam zjistí nejen to, že si ji již nepamatuje, ale i to, ženě vůbec nechybí, protože ona již žije s jiným mužem. Ani toto setkání mu nevrátí paměť, doví se například, že „v minulém životě“ byl zapřísáhlým abstinentem, zatímco nyní mu v nové komunitě stejně jako mnoha jiným chudým Finům vodka pomáhá zvládat životní problémy. Vrátí se tedy s úlevou do své nové společnosti.

    Hra není vystavěna z nějakých hlubokomyslných dialogů, ale je pásmem volně řazených scén či scének, které vtahují diváky do příběhu a vyvolávají příslušné city. I když je to k nevíře, zapomenete, že jste diváky v divadle a máte pocit jako byste s postavami žili. Jako v těch nejlepších filmech. Velkou úlohu v inscenaci hraje hudba a písně. Ve zpěvu se vystřídají prakticky všichni herci. Jejich pěvecké kvality jsou překvapivé. Hudbu připravil Marek Doubrava.

    Všichni herci hrají výborně a velmi civilně. Těžko někoho z nich vydělovat. Nejvíce prostoru však ve hře mají David Novotný v hlavní roli a Tatiana Vilhelmová jako příslušnice Armády spásy Irma, která v něm našla zalíbení. Avšak i ten poslední (takový tam není) herec - včetně psa, který ve hře vystupuje - odvede stoprocentní výkon. To je jistě zásluhou režiséra a autora adaptace pro divadlo Miroslava Krobota. Připravil nyní adaptaci jiného filmu – Dogville – na Národním divadle. Jsem zvědav, jak se mu tam ve velkém sále a s cizím souborem vedlo.

Seženete-li lístky, určitě na Muže bez minulosti jděte. Moc lepších představení v životě neuvidíte (i když jste třeba podstatně mladší než já a máte na to víc času).

Káťa Kabanová

2010-07-05T15:45:00.002+02:00

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
režie: Robert Wilson, dirigent: Tomáš Netopil
Národní divadlo, 1.července

   Hodně fandím současnému vedení opery Národního divadla v systematickém úsilí o budování repertoáru, který je zajímavý nejen hudebně, ale i jako divadlo. Ne vždy se tato snaha setkává s pochopením u kritiky a někdy s ní má potíže i obecenstvo. Nová inscenace Káti Kabanové se v recenzích setkala se zdrženlivým přijetím. Četl jsem (náhodou) asi tři. Všechny měly společné to, že se jejich autoři ani nesnažili napsat, zda se jim představení líbilo nebo ne, ale uchylovali se k obecným „kecům“ o stylu režie Roberta Wilsona, případně „varovali“, že představení je náročné na diváky. Tentokrát však bylo skoro plno a bylo vidět, že to, co bylo pro kritiky s apriorními škatulkami oříškem, se obyčejným divákům hodně líbilo a „neměli s tím problém“.

   Z mého (zcela laického pohledu) pohledu režisér sloužil především Janáčkově hudbě. Tím, že scéna je velmi abstraktní, pohyby herců do krajnosti stylizované – někdy se pohybují doslova jako loutky a práce se světly vypichuje většinu doby jen zpívající postavu (případně jen její obličej), dává režisér divákovi možnost soustředit se Janáčkovu hudbu a zpěv samotný, aniž by ho přitom připravil o divadelní zážitek. Scéna je černobílá, kostýmy také, i herci jsou nalíčeni výrazně „na bílo“. Má to asi stejné příčiny jako líčení mimů – ukázat, že jde o abstrakci, nikoli o předvádění (chcete-li kopírování) reálného života. Oni kritici konstatovali, že jde typický a vyhraněný osobní styl tohoto režiséra. Jiné jeho inscenace jsem neviděl, ale připadá mi víc než komické kritizovat osobitý přístup interpretů právě k Janáčkovi, pro něhož je právě osobitý přístup k hudbě nejpodstatnějším rysem. Na druhé straně režisér asi operu hodně upravil – odrazilo se to na poznámce v programu, že „popis děje vztahuje k inscenaci Roberta Wilsona v Národním divadle“. Mě to nevadilo, částečně proto, že operu tak dobře neznám, ale hlavně pro to, že na operních představeních vůbec nehledám realizmus ani logiku libreta.

   Mě se představení hodně moc líbilo. Pokud to dovedu posoudit, všichni zpěváci byli výborní. Především mne okouzlila Christina Vasileva v titulní roli Káti.

   Každému, kdo na představení zajde, se dostaneme velmi emotivního divadelního zážitku a možnosti vychutnat si Janáčkovu hudbu.

Tančiareň

2010-06-29T14:26:00.017+02:00

Tančiareň

představení Slovenského národního divadla

Divadlo Karlín, 27.června

Kdyby se mě někdo zeptal jaká je pravděpodobnost, že (sám od sebe a dobrovolně) navštívím třikrát v jednom týdnu Karlínské divadlo, řekl bych asi něco unáhleného, protože ten typ divadla, který se tam (třeba dobře) provozuje, zrovna nemusím. Ale naštěstí bych se nesázel, že to není možné. Jako puberťák jsem totiž četl různé populární knížky o matematice a dodnes mi utkvěla historka o jakémsi učiteli matematiky, který uzavřel (podle něj) výhodnou sázku, ve které vsadil jízdní kolo (to tenkrát bylo v Rusku bohatství) proti jedné kopějce. Vsadil se o to, že příštích 500 lidí, kteří půjdou kolem domu, nebudou všichni stejného pohlaví. Jenže pak okolo pochodoval vojenský útvar. V mém případě byly tím vojenským útvarem dva festivaly - Tanec Praha a Dny slovenského divadla, jejichž část se v Karlíně odehrávala.

Asi každému, kdo viděl znamenitý a působivý film Ettore Scuoly “Le Bal” - Tančírna z roku 1983, uvízly některé z jeho obrazů navždy v mysli. Film se odehrává v jediném prostředí pařížské tančírny během padesáti let. Ve filmu se vůbec nemluví jen se střídají návštevníci, hudba, tance i účel, ke kterému místnost slouží (za války lazararet). I když se v něm vůbec nemluví, stal se film velmi silnou demonstrací běhu evropských dějin.

V roce 2001 vytvořili Martinové Huba a Porubjak ve Slovenském národním divadle na stejném principu “činoherní” představení, ve kterém učinkoval skoro celý soubor SND. Hra ilustruje vývoj slovenských dějin od dvacátých let až po rozpad Československa vznik Slovenské republiky. Představení vyhrálo v roce 2001 soutěž Divadelné dosky a je dodnes na repertoáru. Když jsem se dověděl, že ho bude možné vidět v Praze, pochopitelně jsem si ho nemohl nechat ujít. I když si ohromě vážím schopností slovenských divadelníků, měl jsem přesto trochu obavy, zda se úspěšný filmový projekt podaří “převést a scénu”. Jenže to jsem nevěděl, že Scolův film byl přepisem divadelního představení pařížského divadla LeThéatre du Campagnol z roku 1981.

Hra byla “sestavená” znamenitě, taneční a herecké výkony všech účinkujících (mohlo jich být okolo třiceti) byly výborné. Vystupovali v ní zcela mladí herci (ktorých menom nepoznám) i “staří známí” (např. Emília Vášáriová, Ladislav Chudík, Kamila Magálová, Zuzana Kanócz, .. ). Člověk si zavzpomínal na melodie, které ho provázely skoro celým životem. I když se pražské Národní v posledních několika letech také snaží o netradiční divadelní formy (spíše opera a balet než činohra), nevím, zda by si na podobné představení mohlo troufnout, asi ne. Ještě, že máme Slováky.

Byl to nejen pro mne, ale pro všechny diváky mimořádný zážitek. Obecenstvo tleskalo dlouhou dobu ve stoje. Protože není pravděpodobné, že by se podařilo představení ještě někdy do Prahy přivést, zkuste na něj zajet do Bratislavy, určitě “sa to oplatí”. Jsem hrozně rád, že rozpad společného státu neochromil kulturní kontakty mezi Čechy a Slováky. Nevynechám žádnou příležitost na slovenská divadla chodit, slovenčinu mohu poslouchat i od studentů, kterých je na matfyzu mnoho. Jen slovenské filmy není snadné vidět, v tom by se mohlo něco udělat.

Yesterday

2010-06-25T20:18:00.003+02:00

Yesterday
Jasmin Vardimon Company
v rámci festivalu Tanec Praha
Hudební divadlo Karlín, 23.června

Letos jsem se dostal na celkem na čtyři představení festivalu Tanec Praha. Třetím z nich bylo představení Yesterday izraelské choreografky Jasmin Vardimon, která žije a tvoří v Londýně. Byl to mimořádně silný zážitek.

I když mám raději taneční představení v komornějším prostředí, tenhle soubor dokázal ovládnout i velký prostor Karlínského divadla i publikum, které zřejmě na taneční divadlo tak často nechodí. Pro tyto diváky jsou zařazeny i mimotaneční prvky. Někdy nechává autorka herce “přednášet” i dost dlouhé proslovy, které by obstály i v “estrádách” (ne)blahé paměti. Můžeme vidět i mnoho působivých moderních scénických vizuálních prostředků - projekce, kreslení “elektronických perem” a mnoho jiných, které neumím pojmenovat. Naštěstí však tyto technické divy nezastiňují vlastní tanec - i když obecenstvo odměnilo velkým potleskem např. to, že se na záda tanečníků promítla písmena tvořící název představení (matně jsem si při tom vzpomněl na zážitky z Moskvy, kde jsem byl v sedmdesátých letech na stáži a kde obecenstvo vždy odměnilo potleskem na otevřené scéně sebemenší technický trik - např. když na scéně “vyšel měsíc”).

Choreografie byla mimořádně nápaditá a pro tanečníky jistě nesmírně náročná. Je velkým požitkem vidět tak kvalitní soubor. Choreografka má velký smysl nejen pro tanec a fyzický projev, ale i pro scénické vyznění díla. Přes to, že se inscenace skládá z mnoha jednotlivých scén, drží překvapivě pohromadě - některé “taneční” prvky se pravidelně opakují. Všichni účinkující byli mimořádně dobří nejen technicky (i velmi náročné kreace předváděli “jakoby nic”), ale i výrazem.

Byl to mimořádně silný zážitek, který se v Praze tak často nevidí.

Kultovní představení

2010-06-25T18:58:00.005+02:00

Kultovní představení
hrají Vojtěch Dyk a Jakub Prachař, režie SKUTR
24.května La Fabrika

Po dobrých zkušenostech s repertoárem, který je možno vidět v rekonstruovaném průmyslovém objektu La Fabrika v Holešovicích, jsem se tam vydal opět. Jako většina představení této scény, nehraje si inscenace na přílišné intelektuálno, ale snaží se zaujmout diváky dokonale zvládnutým poctivým “řemeslem” (v tomto případě staví na mimořádných schopnostech obou protagonistů k nejen muzikálním improvizacím). Jakoby vedení scény chtělo demonstrovat postoj, že hrát - ve smyslu kecat někým napsaný text - může každý, ale zdaleka ne každý je tak dobrý pohybově či muzikálně jako herci vystupující na této scéně. Možná je to reakce na dobu, v níž skutečně kecají všichni, ale “pracuje” - a umí pracovat - jen málokdo.

Kultovní představení je vlastně moderní kabaretní pásmo, kde se dialogy střídají s pěveckými čísly a muzikálními parodiemi. Oba představitelé jsou výborní, výkon Vojtěcha Dyka se mi líbil o poznání víc. Dokáží navázat a po celou dobu udržet těsný kontakt s publikem. Představení nemá slabá místa. Pokud na to půjdete, určitě se budete celou dobu výborně bavit a pokud tyto dva mladé muže zatím nemáte rádi, teď si je určitě “zamilujete”.

Heda Gablerová

2010-06-18T20:13:00.006+02:00

Henrik Ibsen: Heda Gablerová
režie Daniel Špinar
Švandovo divadlo, 17.června 2010

Už jsem se kvůli pracovnímu zaneprázdnění a hlavně kvůli hodně rozkolísanému zdravotnímu stavu dlouho k blogu nedostal. Naštěstí jsem i v té době do divadel mohl chodit dál. A tak mám hrozně moc rozepsaných a ještě víc nezačatých glos “v hlavě”. Uchýlil jsem se proto k již osvědčené metodě - zásobníku - psát glosy od aktuálních ke starším. Snad to zvládnu aspoň zčásti dohnat.

Na představení jsem po nedávné zkušenosti z Národního divadla nešel ani tak kvůli Ibsenovi, ale především kvůli režisérovi Danielovi Špinarovi a dvěma herečkám, které mám rád, Janě Strykové (která mne okouzlila v Pornohvězdách) a Evě Leimbergerové (ta patřila do “mého ročníku” na DAMU - tehdy jsem však ještě blog nepsal - a vystupuje i s Veselými skoky). Nezklamal mne nikdo z těch čtyř.
Nejsem schopen posuzovat, jak moc se autoři inscenace (překlad František Frölich, úprava Daniel Špinar a Martina Kinská) drželi předlohy a původního smyslu díla. A také to pro mne není podstatné. Jisté je, že autorovi posloužili tím, že jeho hru předvedli jako zajímavé a “aktuální” představení, ve kterém všechny postavy mluví současným jazykem a které má (byť nijak přehnaný) spád. Pokud jsem to mohl posoudit, zaujalo i velmi mladé diváky, kterých v (ne zcela plném) sále byla skoro polovina. Myslím, že by z téhle inscenace Ibsen mohl mít radost.
Představení se odehrává na působivé scéně a - jak už jsem u tohoto režiséra zvyklý - všichni herci hrají výborně. Těžko z nich někoho vydělovat. Výjimkou je pochopitelně představitelka titulní role Hedy Jana Stryková, která skoro nesleze z jeviště a má nejtěžší úkol. Postavy ostatních totiž nemají velký vývoj (jen se divák postupně dovídá větší podrobnosti o jejich minulosti) a de facto “jen” vytvářejí prostor pro to, aby se mohly projevit vlastnosti a postoje hlavní hrdinky. Byl to velký výkon zahrát tuto roli tak “přirozeně”. Už se těším až Janu Strykovou opět někdy uvidím.

Jde o dobré a zajímavé představení, mohu ho všem doporučit.

Blackbird

2010-05-09T14:02:00.004+02:00

David Harrover: Blackbird

hrají Jiří Štěpnička a Jana Pidrmanová

režie Jiří Pokorný

Divadlo Kolowrat, 19.dubna

Většina přestavení na komorní scéně Národního divadla, která je vybudována na půdě Kolowratského paláce, jsou skutečné skvosty. Umožňuje to vynikajícím hercům, které má Národní k dispozici, zahrát si v repertoáru, který by na velké scéně byl nepředstavitelný. Konkurence je tedy velká. Představení Blackbird přesto nad jiné vyniká a těžko můžete nyní zažít v Praze na divadle silnější zážitek.

Při tom, kdybyste si pouze přečetli, o čem hra je, tak na to raději ani nepůjdete. Hra se odehrává v "reálném čase" a prožíváme hodinové setkání dvou lidí, které spojuje osudová a kontroverzní událost z jejich minulosti. Mužovi je 56 a v jeho práci ho vyhledá mladá žena, kterou před patnácti lety jako dvanáctiletou svedl. Byl za to odsouzen na hodně let a po propuštění na svobodu mu trvalo mnoho let uspořádat si nový život. Oba se "od té doby" neviděli a tak je mezi nimi mnoho otázek. Hra rozhodně není popisem pedofilie, soudem nad ní, o to méně pak její oslavou. Kdo normální by se na něco takového vydržel hodinu koukat. "Ve skutečnosti" (co to je?) je hra "o něčem jiném". Kdybych musel téma hry pojmenovat, řekl bych asi, že je o síle, slabosti, trvalosti a pomíjivosti lidských citů a hranicích možností vzájemného pochopení. Ale je blbost takhle silnou hru vykládat. Autor je hodně slavný a hru napsal "na zakázku" pro mezinárodní divadelní festival v Edinburghu v roce 2005. Od té doby patří ve světě mezi nejvíce hrané hry.

Pražské uvedení má dokonalé obsazení, nedovedu si představit lepší. Oba představitelé to při tom neměli vůbec jednoduché. Oba se dokonale doplňují (kdyby jen jeden z nich byl jen na okamžik o trochu slabší, asi by to celou hru úplně rozhodilo) a společně vytvořili jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl.

Musím začít s Jiřím Štěpničkou, který herecky zraje jako víno. Znám ho (jako každý) pochopitelně hodně dlouho, ale nijak zvlášť mne kdysi svými výkony neuchvacoval. Byl pro mne "jen" jedním z mnoha dobrých herců. Jenže v posledních asi deseti letech se z něj stává naprostá herecká hvězda. A jeho výkon právě v této inscenaci je tak excelentní, že na něj jen sotva dokážete zapomenout, pokud na to půjdete.

Jak už jsem řekl, na úspěchu inscenace má velký podíl i jeho partnerka Jana Pidrmanová. Tu znám dobře z DISKu. V roce 2008 mne mimořádně zaujala nejprve v malé roli v špičkové inscenaci Bratrů Karamazových a pak v hlavní roli muzikálu Štěstí dam. Velmi jsem se proto těšil, že ji opět uvidím. Z krásné dívky se stala ještě hezčí mladá žena. Hereckou příležitost, kterou dostala, chytla za pačesy. Byl to výkon na stejné úrovni jako u jejího partnera.

Silnější a opravdovější herecké výkony jen tak neuvidíte.

Kouzelník

2010-05-08T20:17:00.006+02:00

Kouzelník
Studio Rubín, 7.května 2010

hrají Roman Štabrňák a Barbora Poláková

Tak se mi zastesklo po Studiu Rubín a byl jsem tam zase dvakrát. Jednou na politickém kabaretu R und R, který se mi zase tak moc nelíbil, a tak o něm psát nebudu a na představení Kouzelník, které mne pro změnu nadchlo - však už jsem také zamluvil lístky na konec června pro skoro celou rodinu.

Hrají v něm dva herci - Roman Štabrňák a Barbora Poláková (kvůli níž jsem tam vlastně šel). Představení je to zcela mimořádné. Základní devizou jsou neuvěřitelné kouzelnické schopnosti herce Romana Štabrňáka. Zabývá se kouzlením od raného dětství, daleko dříve než mu přišlo na um, že by mohl být hercem. Nelze si vůbec představit, že by se nějaký herec za jeden či dva roky naučil tolik - a tak dobře - kouzel, a už vůbec ne kvůli jednomu představení. Tyto magické schopnosti umožnily postavit inscenaci, která pojednává o kouzelníkovi, jeho problémech, vztahu k bohu,životu obecně a k jeho partnerce obvzlášť. Na textu se podíleli sami herci, režisér, dramaturg, ... . V tomto smyslu jde tedy o kolektivní dílo, které vytvořilo půdu pro mimořádné herecké výkony obou protagonistů. z kontextu je jasné, že do hry Roman propašoval i mnoho svých osobních zážitků - např. z vystoupení v televizi se Štěpánkou Haničincovou.

Dodatečně jsem si uvědomil (a na fotkách z webu připomněl), že jsem oba viděl zářit už v roce 2006 v Disku ve vynikající inscenaci Don Juan - a hrála tam i Zuzana Stavná (kdybych si už tenkrát psal blog, nezapomněl bych na ně tak trestuhodně).

Roman Štabrňák nejen výtečně kouzlí (vidíme hrdličky, králíka, šátky, karty i přeříznutí asistentky), ale i výborně hraje. Barbora Poláková hraje hned několik postav. Kromě asistentky, milenky a manželky (v jedné osobě) i Štěpánku a faráře. Hraje znamenitě a bez jejího pohybového a komediálního talentu by představení nemohlo vzniknout.

Je to výborné a osvěžující představení, které je obdobně jako představení v La Fabrice postaveno na poctivém kumštu. Kouzlí se tam, ale nepodvádí.

La Fabrika

2010-05-08T19:16:00.005+02:00

Mistr a žák

Skutr - inscenace pohybovéno divadla

La fabrika, 28.března

Malá smrt - taneční divadlo

režie Adéla Laštovková Stodolová

La fabrika, 23.dubna

Už delší dobu jsem se chystal do nového divadelního prostoru, který vznikl z továrních hal v Holešovicích. Bohužel jsem propásl zajímavé inscenace v loňském roce. prostor je příjemný a má alespoň dva sály - hlavní a "slévárnu". Skupině herců a režisérů točící se kolem této scény se podařilo prosadit s inscenací La putyka (režie Rostislav Novák), která získala mnoho ocenění a na kterou proto vůbec nejde sehnat lístky.

Šel jsem na představení Mistr a žák. Představení je založeno na obrovské kondici a pohybovém nadání všech představitelů. Jejich projev hraničí s kvalitně provedenou akrobacií (však také jde o úpravu inscenace, která byla uváděna v rámci festivalu Nový cirkus na Letné). To je však "jen" východisko nebo chcete-li předpoklad k tomu, aby mohli předvést výsostné divadlo. Druhým zdrojem je inspirace východním uměním. Vidíme příběh Mistra, jeho famula a žáka, který se chce vetřít k mistrovi do učení. O hudební stránku se stará Jakub Prachař, který bubnuje, zpívá a hraje zpěvačku. Jde o svéráznou pohybově nesmírně náročnou a vtipnou improvizaci. I když (možná jen zatím) není "cirkusový" styl výrazu mým oblíbeným a nevyznám se ani v citacích východních příběhů, musel jsem ocenit vtip a mimořádné kvality inscenace i herců. Je až k neuvěření, co všechno dokáží a kolik nejen pohybových nápadů mají. Tři hlavní role vytváření Rostislav Novák, Petr Horníček a Jiří Kohout. Nemám to slovo rád, ale možná je adekvátnější mluvit o nich jako o perfomerech než jako o hercích. Ale, kdo by se staral o terminologii. Na představení určitě stojí za to jít, zaručuji Vám, že se budete celou dobu dobře bavit a navíc nenačerpáte vůbec žádnou negativní energii.

Když už jsem se jednou do tohohle divadla vypravil, tak jsem musel navštívit i druhou inscenaci, tentokrát spíše tanečního divadla - Malá smrt. Ta se odehrávala v menším ze sálů - ve slévárně. Ne, že by pro mne byly anonce představení nějak moc důležité, ale tady jsem si přečetl, že jde o "poetické taneční divadlo". Představení se mi moc líbilo, ale adjektivum poetické bych mu asi dal jako poslední. Koncepce vycházela opět především z fyzických dispozic všech šesti tanečníků (herců) a jejich velkého nasazení. Při tom autorka inscenace využívala vrchovatě (pro mne možná až nezvykle moc) konkrétního prostředí, ve které se hrálo. Herci šplhali po žebřících k nástropnímu jeřábu, pohybovali se ve výškách, dívky strávily dost velkou část představení ve velké kádi s vodou (byla teplá - seděl jsem v první řadě, tak mne párkrát postříkaly). Představení se mi velmi líbilo. Tančily v něm tří dívky: autorka Adéla Laštovková Stodolová, Zuzana Stavná (kterou jsem si o několik týdnů později vychutnal v Disku na inscenaci Depurados v DISKU) a Pavla Beretová (asi jí to dalo zabrat, ale tanečním specialistkám se vyrovnala - je hrozně fajn, že takhle nyní vypadají mladé hvězdy souboru Národního divadla). Všechny byly výborné. Muži - zde by se chlapci vůbec nehodilo - zvládali své náročné role také "s přehledem" (to je blbý, ale nějak mne teď lepší slova nenapadají). Byli to Jakub Gottwald (toho určitě znám z DISKu, ale zatím neodlišuji), Jan Meduna a Petr Vršek.

Soudě podle těchto dvou večerů (jistě jsem v tam nebyl naposledy - už mám lístek na Kultovní představení) se tým SKUTR úspěšně snaží o pojetí divadla důsledně vycházejícího z dokonalého ovládnutí fyzického pohybu. A teprve na tomto "poctivém" základu vytváří případné hodnoty další. Nevím, do jaké míry je to reakce na dobu, v níž většina věří v to, že všechno jde okecat, ale každopádně je to právě proto hodně sympatické a navíc i důvěryhodné.

Na představení Mistr a žák jsem byl krátce po té, co jsem se vrátil z výletu po galeriích v USA. A obecenstvo mě překvapilo. Bylo jiné než znám z divadel, kam obvykle chodím. Bylo tam mnoho "reprezentativních" (reprezentovaly jak své patrnery, tak sebe) krásných žen, všechny s vkusem, ale hodně namalované. Po Američankách, na které jsem se díval týden před tím, to byl obrovský rozdíl. To, že jsou tady ženské hezčí, nepřekvapuje, ale že se Američanky ve srovnání s Češkami skoro vůbec nemalují, bych nikdy netipoval (třeba jako příslušnice pragmatického národa vědí, že by to stejně nepomohlo). Překvapilo mě i kolik lidí na představení bylo a v duchu jsem vedení scény blahopřál k úspěšné propagaci. V Ponci musí tiše závidět. Pak jsem se však dočetl, že i v La Fabrice musí (přes úspěch La putyky) ukončovat pro nedostatek diváků uvádění více her, které mají rádi. A tak mám smůlu.

I na druhém představení bylo plno (sál je však menší) a obecenstvo už mi připadalo stejné jako v DISKu (i když to možná bylo i tím, že už jsem byl měsíc doma zpátky).

Zajděte někdy do LA Fabriky, určitě neprohloupíte.

Po neurčitém integrálu musela přijít na řadu cibule

2010-05-03T20:30:00.003+02:00

Holding Fast

taneční představení skupiny Dot504

choreografie Jozef Fruček (SK), Linda Kapetanea (GR)

Divadlo Ponec 7.dubna

Zhruba před rokem jsem tu psal o představení skupiny Dot504 týchž choreografů 100 Wounded Tears. Úroveň tanečníků i jejich nasazení mě tehdy velmi zaujala. A nejen ta, v tomhle představení bylo i mnoho "provokujících" a zcela netanečních prvků, které mi sice vysloveně nevadily, ale klidně bych se bez nich obešel. Desítky umělohmotových ještěrů, hromady písku, ... vyvrcholilo to zřejmě tím, že jedné dívce (učinkující, ne divačce) rozmačkali po obličeji cibuli, kterou před tím musela loupat. Protože jsem viděl i vlastní představení autorů choreografie UNA, tušil jsem, že to bylo asi jimi, ne tanečníky skupiny DOT504 samými, přesto mne zajímalo, jak vypadalo představení Holding Fast, které předcházelo. Proto jsem využil možnosti, že bylo reprízována a zašel na to.

Tohle představení se mi moc líbilo - ještě víc než Wounded Tears. Všichni tanečníci byli opět vynikající, choreografie nápaditá a propracovaná. Tématicky bylo představení srovnatelné s jinou vynikající inscenací Neila Charnocka Miluj mne skupiny NANOHACH, kterou jsem mezi tím již viděl dvakrát, ale nestačil o ní ještě napsat. Jenže vyzněním ne. Bez pochyby musíme obdivat dokonalý taneční projev skupiny DOT504. Jenže jen obdivovat. Skupinu NANOHACH si po inscenaci Miluj mne musíte zamilovat (i když třeba "objektivisticky" posuzováno nejsou jejich výkony tak "dokonalé"). Ale abych nebyl nevděčný a nevěnoval tuhle glosu chvále jiné inscenace. Bez uzardění musím říci, že Holding Fast je výborné představení, které by si žádný příznivec tanečního divadla neměl nechat ujít.

A také jsem přišel na to, proč (pravděpodobně) musela v následujícím představení přijít na řadu cibule. Holding Fast začíná tím, že jeden tanečník visí na tabuli hustě popsané vzorečky z "vyšší" matematiky. Bylo vidět, že ten kdo tabuli popisoval více méně věděl, co píše. Dívka tabuli nejprve okolo tanečníka a potom i pod ním smaže a dál se tabule používá jako rekvizita. Asi v polovině představení Helena Arenbergerová začne ze "skript" předčítat tvrzení o primitivních funkcích (pro nematematiky: je to jedna z definicí neurčitého integrálu). Vzhledem k profesionální deformaci jsem to poslouchal a tvrzení byla v podstatě dobře, jen podávaná s cílem, aby ozvláštnila atmosféru, ne s cílem, aby jim mohlo být rozumět. Její kolega na tabuli psal ilustrující formulky a obrázky.

Když skupina a autoři choreografie měli takový úspěch s inscenací, kterou ozvláštňovala definice neurčitého integrálu, museli si nutně položit otázku kam dál? K tenzorům na varietách? To by asi běžný divák vůbec neodlišil. A cibule to jistila.

Amadeus

2010-05-02T12:36:00.002+02:00

Peter Shaffer: Amadeus
představení Slovenského Národního divadla
Stavovské divadlo, 25.dubna 2010

Opět jsem měl možnost vidět špičkové představení slovenského divadla. V naší společnosti je Amadeus spojen především se jménem Miloše Formana, který na podkladě hry Petera Shaffera vytvořil velmi úspěšný film. Možná by se dokonce našlo hodně lidí, kteří jméno autora hry vůbec nikdy neslyšeli. Autor na textu své hry pracoval i mnoho let po její divadelní premiéře, dále ji přepisoval. Inscenace Slovenského Národního divadla vychází z poslední verze.

Bylo to výborné představení. Zcela mimořádný výkon odvedl Martin Huba v roli Salieriho, dobře mu sekundoval Ondřej Koval roli Mozarta. Ostatní, i když také hráli dobře, vlastně jen vytvářeli prostředí pro tyto dva představitele. Martin Huba měl i režii tohoto představení. Na jevišti byli živí muzikanti, pochopitelně byla hra doprovázena i nahrávkami Mozartových skladeb.

I filmová verze je vlastně psychologicky víc o Salierim než o Mozartovi, je tam i hodně adorace Mozartova talentu. Tahle divadelní verze soustředila ještě větší pozornost na postavu Salieriho a zvýraznila i postoje dalších "kulturních pracovníků" u dvora Josefa II, kteří se také obtížně vyrovnávali se svérázným géniem. Nemá smysl rozebírat tady rozdíly v pojetí filmu a hry. Bylo příjemné, že hra jen neopakovala to, co tak dobře známe z filmu.

Jak skoro vždy bylo vystoupení slovenských divadelníků v Praze mimořádným divadelním zážitkem, tentokrát ještě umocněným geniálním výkonem Martina Huby.

Choďte na slovenské divadlo! Trochu jsem se styděl, že zdaleka nebylo vyprodáno.

Dva večery s Janem Bornou

2010-05-02T10:58:00.007+02:00

Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer:

Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách

úprava textu a režie Jan Borna a kol.

Divadlo v Dlouhé, 9.září 2009

Arnošt Goldflam: U Hitlerů v kychyni

režie Jan Borna

Divadlo v Dlouhé, někdy na podzim 2009

Některá předsevzetí se uskutečňují strašně těžko (a to i když je člověk totální nekuřák a nikdy moc nechlastal). Před časem jsem si předsevzal, že bych rád viděl víc představení, které v Divadle v Dlouhé režíruje Jan Borna.

Po prázdninách jsem využil ochablosti návštěvníků této scény a podařilo se mi poměrně snadno sehnal lístek na Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách. Je to zdařilá parodie na reklamní kampaně všeho druhu. Na scéně vidíme tři kravaťáky, kteří se nám snaží vnutit svůj produkt "kondenzovaného" Shakespeara a přesvědčují nás o tom, jak je jejich nabídka výhodná finančně i kolik času ušetříme a při tom budeme ve společenské konverzaci mít výhodu i před těmi, kteří Shakespeara skutečně viděli nebo četli. Celkový dojem doplňuje i zhuštěné vydání všech Shakespearových sonetů na jedné stránce v programu. Jistě jste také viděli v telce reklamu na "WS něco". Tušili jste, že ta zkratka jsou iniciály slavného alžbětinského dramatika? Nyní se tedy objeví s aktovkami s tím nápisem na jevišti tři herci. Jsou na všechno sami. V různých bednách mají přichystány rekvizity k jednotlivým představením. V inscenaci výborně hrají Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček. Přestavení trvá přes dvě hodiny bez přestávky a pochopitelně nemůže držet vrcholné tempo po celou dobu. Střídají se tedy "super" čísla s o trochu slabšími, ale nenudíte se ani chvíli. Pravděpodobně nejsilnější je "zrapovaný" Othelo, na kterého jistě nezapomenete. Však ho také opakují jako přídavek. Je to mimořádně kvalitní divadlo.

Druhým představením, které se mi podařilo shlédnout, byla inscenace U Hitlerů v kuchyni, kterou jsem již viděl v podání herců Národního divadla jako scénické čtení v divadle Kolowrat. Inscenace v Dlouhé je pojata jako nápaditá (hudební) show, jejíž scénky drží pohromadě svými spojovacími texty sám autor hry Arnošt Goldflam. Jde o nápaditý pohled na "obyčejné lidské" stránky jedné z nejzrůdnějších postav historie. Hitlera v různých situacích hraje postupně pět herců. Dosahuje se tím dalších rozměrů komických situací. Všichni herci hrají a zpívají obrovsky dobře. Inscenace se mi velmi líbila, i když mne scénické čtení v Národním asi zaujalo o něco více (možná především proto, že to bylo první setkání s tímto kvalitním textem).

Jan Borna má mimořádné schopnosti k velmi muzikálním inscenacím, ve kterých dokáže zapálit k mimořádným výkonům všechny účinkující. Jeho cit pro výběr vhodných písní muziky obecně nemá u nás obdoby. Spolu s Hanou Burešovou drží Divadlo v Dlouhé na hodně vysoké úrovni. Přišli byste o hodně, kdybyste si nenavykli tohle divadlo navštěvovat.

Farma v jeskyni po dvou letech

2010-05-02T09:55:00.003+02:00

Divadlo

inscenace souboru Farma v jeskyni

Prostor Preslova 9, 27.dubna

O souboru (to asi není to správné slovo) Farma v jeskyni jsem již v blogu psal. Je to mezinárodní společenství lidí kolem vedoucího Vilama Dočolomanského, kteří se sami definují nejen svými inscenacemi pohybového divadla, ale i - možná především - svým široce pojatým výzkumem a předáváním získaných poznatků a přístupů (nejen) herecké veřejnosti. Tímto přístupem jsou jistě nejen v Česku velmi ojedinělí. Doslova výzkumný přístup má dva důsledky. Na jedné straně těžko někde jinde můžete vidět tak intenzivní a do nejmenšího detailu promyšlené inscenace se zcela mimořádnými výkony všech tanečníků. Na druhé straně však je pro jejich fandy inscenací i jejich repríz velmi málo. Když vynechám workshopy, o nichž si nejsem jist, zda jsou pro diváky, musel jsem na další inscenaci čekat dva roky.

Divadlo vychází z tanců jihoamerických (brazilských) otroků. Formálně jde o divadlo na divadle. Vidíme nejen "herce" resp. tanečníky, kteří předvádějí jednoduchý - spíše symbolický - příběh, ale i jejich diváky, kteří dávají temperamentně najevo své emoce během představení a aktivně se čas od času zapojují do tance. V programu si přečteme, že představení je výsledkem dvou výzkumných cest do jižní Ameriky, kde se soubor setkal jak s etnografy a výzkumníky, ale i s lidovými tanečníky samotnými. Podobným způsobem již před tím byla připravena představení Sclavi (ohlasy kultury slovanských emigrantů do Ameriky) a Sonety temné lásky (Andaluzie a Ferederic García Lorca). To druhé jsem bohužel již nestihl.

Nemá cenu vyjmenovávat tady přednosti souboru. Žádné "kecy" nemohou postihnout hloubku prožitku učinkujícících i diváků (to pořadí není omyl). Prostě to musíte vidět a pak bychom si o tom možná byli schopni povídat nebo raději vydávat neartikulované zvuky a chápavě mlčet.

Soubor zabydlel industriální budovu na Smíchově, v Preslově ulici, kterou se snaží s podporou Švandova divadla, města i státních institucí postupně přeměnit v multikulturní instituci. Nevýhodou je dle mého malá divácká kapacita sálu, kde dominuje jeviště.

Návštěva libovolného představení Farmy v jeskyni je mimořádně silným zážitkem, který jinde jistě nezažijete. Připravte se však na to, že to bude klást nároky i na Vás, není to vůbec oddechová kultura.

Očištění / Depurados

2010-05-01T22:34:00.003+02:00

Sarah Kane: Očištění / Depurados

mezinárodní pohybový divadelní projekt Veroniky Riedlbauchové

Divadlo DISK, 28.dubna 2010

Jsem Disku jako doma. A na všechna představení "nonverbálního" divadla, která jsou na této "mé" scéně uváděna, chodím už skoro automaticky. I tentokrát to byl mimořádný zážitek.

Absolventka režie KALD DAMU Veronika Riedelbauchová přivedla na jeviště Disku svůj mezinárodní projekt, ve kterém hrají španělští a čeští herci. Pohybové divadlo bylo postaveno na základě stejnojmenné hry britské dramatičky Sarah Kane. Sarah Kane ani tuto její hru neznám, ale z toho, co jsem si mohl přečíst v programu, se autorskému kolektivu podařilo chmurnou atmosféru originálu tlumočit silným způsobem.

Herci nejenom tančí (většinu diváků by asi tohle sloveso ani nenapadlo použít), ale i hraje své (většinou) monology ve své mateřštině. Chvíli tak slyšíme češtinu, chvíli španělštinu. Porozumění "obsahu" to vůbec nevadí. Hlavní složku poselství nese pohybová složka představení.

Všichni herci byli zejména pohybově hodně dobří. Nejvíc mne zaujala představitelka hlavní role Grace Zuzana Stavná. Byl to po všech stránkách vrcholný herecký výkon. Herečku jsem si nepamatoval, ale přesto mi připadala povědomá. Nahlédnutím na Internet jsem zjistil, že jsem ji asi viděl kdysi v jednom představení v Disku (to jsem tam ještě z blbosti na všechna představení nechodil) a hlavně, že jsem ji před týdnem viděl ve výborném představení Malá smrt v La Fabrice (ještě jsem o něm nestačil napsat). Hodně rád bych ji brzo viděl někde znovu.

Představení je režijně, koncepčně, scénograficky a vlastně i po všech stránkách vynikající a mohu ho každému doporučit. Musíte si asi ale pospíšit, dlouho se z technických důvodů hrát nemůže.

Tolstoj a peniaze

2010-05-01T21:39:00.003+02:00

Jan Novák: Tolstoj a peniaze

Divadlo Astorka Korzo´90

Švandovo divadlo 9.dubna 2010

Jak jsem už se tady vícekrát vyznal, hodně rád chodím na hostování slovenských divadel v Praze. A divadlo Astorka patří mezi nejlepší a moje nejoblíbenější. Tentokrát jsem si málem nevšiml toho, že opět hostují ve Švanďáku. Ale dobře to dopadlo, alespoň jedno představení jsem viděl.

V minulých (možná už deseti) letech hrála Astorka v Praze mnoho her ruské klasiky. Tentokrát to byla hra českého autora žijícího v USA Jana Nováka, která se, jak už název napovídá zabývala vztahem L.N.Tolstého k penězům. Jak známo spisovatel a filosof hlásal návrat ke skromnosti a hodnotám prostého života na venkově. Na druhé straně jeho knihy a divadelní hry měly velký úspěch i finanční a vedl se svou početnou rodinou ne zcela skromný život šlechtice. Mnohé z dětí již byly schopni peníze jen rozhazovat. O to, aby rodina měla dostatek financí na svůj provoz se starala jeho manželka. Spisovatel často podléhal svému okolí a byl ochoten se svých autorských práv zříci nebo je neuplatňovat. Složitý vztah Tolstého a jeho ženy (nejen ve vztahu k penězům - velmi se milovali i navzájem zraňovali) byl vlastně hlavním tématem zajímavé hry.

Hra byla velmi dobrá, ale nejsem si jist, zda by vyzněla tak zajímavě i v podání jiného souboru.

Všichni herci, jak už to u Astorky bývá, byli vynikající. Největší příležitost dokázat své kvality dostali především představitelé Tolstého Vlado Černý, jeho ženy Szidi Tóbiás a Čertkova Petr Šimun. Já jsem hrozně rád opět viděl "svého Romea a Julii" Lukáše Latináka a Rebeku Polákovou.

Kdykoli budete mít to štěstí, že budete moci navštívit některou z inscenací Divadla Astorka, neváhejte a využijte příležitosti, určitě nebudete zklamáni. Já začínám vážně uvažovat o zájezdu do Bratislavy, jehož hlavní náplní by byly návštěvy Divadla Astorka. Snad se mi to někdy povede.

P.S. V obecenstvu bylo velmi mnoho (i mě) známých herců a především hereček - nejméně deset. To ale nebyl hlavní dojem z obecenstva, které, abych se přiznal, trochu mne děsilo. Vzpomínám si, jak úděsně na mne zapůsobilo, když jsem se poprvé setkal v televizi s americkými inscenacemi, ve kterých byl již zakomponován smích "obecenstva", zřejmě proto aby člověk věděl, kde (ne čemu) se má člověk smát. Dnes už mi to nepřijde (ale taky se na televizi už v podstatě nedívám). Tohle obecenstvo zřejmě bylo sitcomy vychováno, protože kdykoli na jevišti bylo něco "vtipného", považovalo mnoho diváků za nutné se hlasitě křečovitě zasmát, jinak by si to tak neužili. A při tom hra sitcomem rozhodně nebyla a ony scény nebyly zcela jistě myšleny jako gagy vydírajíci smích. Herci byli tak dobří, že to s noblesou zvládli. S vtipem vyřešili i trapas při přebírání kytek, kdy slečna, která to měla na starosti, názorně předvedla, že počítání do deseti je obtížná činnost.

Skutečná událost - výstava Zdeňka Sýkory

2010-05-01T18:02:00.003+02:00

Výstava Zdeňka Sýkory

Galerie v Městské knihovně

skončila 2.května

Snažím se od roku 2002 jezdit každý rok po evropských galeriích, letos jsem se dokonce rozšoupl a jel se podívat i na galerie za velkou louži - v New Yorku, Washingtonu a Pensylvanii. Mám toho tedy poměrně dost "nakoukáno". Jen zcela výjimečně lze v Praze vidět výstavu, která by jistě mohla být pýchou kterékoli světové galerie. A navíc jde o výstavu českého výtvarníka. Galerie města Prahy uspořádala výstavu k devadesátinám českého malíře Zdeňka Sýkory.

    Malíř patří mezi v cizině neznámější české umělce (např. v Muzeu moderního umění v Pařížském Centre Pompidue je zastoupen jen on a Kupka). V Čechách tak populární není. I já jsem o něm něco málo věděl, možná ale hlavně proto, že se narodil a žije v Lounech. Odtamtud totiž pochází většina mých předků, narodil jsem se tam také a dodnes tam mám příbuzné. Druhým důvodem možná bylo, že používal ke své tvorbě již velmi dávno počítač, s čím mu pomáhal kolega (sice ne moc blízký) z fakulty doc. Blažek. Znal jsem i některé jeho obrazy a architektonické realizace. Líbily se mi, ale nějak nadšený jsem z nich nikdy nebyl. Navíc jsem obecně trochu skeptický k "formálním výbojům" ve výtvarném umění a k použití počítačů tím více. Měl jsem pocit, že často jde o něco, co časem ztratí na své hodnotě a bude to moci za chvíli "udělat každý".

    Jenže omyl. I když v tvorbě Zdeňka Sýkory hraje generátor náhodných čísel podstatnou roli, není ničím jiným než "pouhým" nástrojem v rukou umělce, který by jiným byl k ničemu. Obdobně jako by Rembrandt nemohl namalovat své obrazy bez znalosti způsobu přípravy olejových barev, ale sebelepší znalosti o přípravě barev neudělají z nikoho Rembrandta. Liniové obrazy Zdeňka Sýkory vznikají na základě "partitury", kterou na základě vstupních údajů zadaných umělcem, vytvoří na základě náhodných čísel počítač. Přenesením údajů z této "partitury" na plátno vznikne jakýsi složitý rámec pro "omalovánky". Vlastní malba pak spočívá už jen ve vybarvování plošek této omalovánky správnými barvami (ty jsou také předem dány při tvorbě partitury). Takhle to zní hrozně mechanicky, ale výsledné obrazy mají svůj osobitý styl (který sotva někdo může napodobit) a velmi překvapivě i bohatý vnitřní život. Na rozdíl od mnoha jiných současných malířů, kteří tvoří rychle a v momentální extatické náladě, pracuje Zdeněk Sýkora hrozně pracnou, zdlouhavou a téměř "úřednickou" metodou. Avšak výsledná plátna jsou možná "blíže Bohu" než tvorba mnoha z nich. Svět prostě není jednoduchý a úspěšně jej může "ovládnout" jen výjimečný talent, který "pracuje" poctivě a má dost síly na to, aby zůstal ve svém úsilí stále autentický. Kupodivu je právě tohle pro nás netalentované velmi dobrá zpráva i zdroj naděje ve smysl všehomíra (a umění speciálně).

    Výstava je výborně uspořádána a velmi názorně ukazuje umělecký vývoj Zdeňka Sýkory od v podstatě realistických obrazů krajinek až k liniovým obrazům, které vytváří v posledních několika desetiletích. I když jsem mnohé z obrazů z reprodukcí znal, teprve v tomto celku jsem dokázal docenit o jak výrazného a vskutku originálního umělce jde. Hodně k tomu přispělo i promítání hodinového televizního filmu, jehož většinu tvoří rozhovor s umělcem.

    Myslím, že tahle výstava umožnila návštěvníkům, kteří si na ni vyhradili dost času, možnost pochopit (na velmi netypickém příkladu), co je skutečné umění. Koupil jsem si jak katalog, tak knihu rozhovorů s autorem doplněnou o DVD s filmem o autorovi. Mohu si tedy dojmy z výstavy oživit. Když si mě budete předcházet, můžeme si film pustit společně. Stojí to za to.

Česká taneční platforma 2010

2010-04-18T15:58:00.004+02:00

Ryba

choreografie Lenky Bartůňkové

Ponec 16.dubna

Echoes

taneční vystoupení skupiny ME-SA a multiinstrumentalistky Gabriely Vermelho

Synagoga na Palmovce, 17.dubna 2010, 21:30

Začnu s druhým představením Echoes, které mne velmi silně oslovilo. Skupina tří tanečnic, která si říká ME-SA vznikla při spolupráci s (jiho)korejskou choreografkou Ji-Eun Lee, jejíž díla interpretovaly. I já jsem jednu její choreografii v jejich podání viděl a v blogu o ní napsal glosu. Inscenace Echoes - nešlo jen o choreografii - ale skutečně o globálně pojaté divadelní taneční představení, ve kterém byl tanec hluboce propojen s prostředím, ve kterém se odehrával, a s hudbou, bylo jejich prvním samostatným počinem. Přizvaly si ke spolupráci vynikající multiinstrumentalistku Gabrielu Vermelho, která mne očarovala při představení Havran souboru Veselé skoky. Šel jsem tedy na mladé "staré známé". A rozhodně jsem nelitoval. I ve velké konkurenci českého tanečního divadla to byl mimořádně silný zážitek.

V prostoru synagogy je na začátku přítmí, jen místa, kde by v katolickém kostele byl oltář (moc se nevyznám v topologii synagog), jsou velmi skromně osvětlena. Leží tam s nohami opřenými o povalené lavice tři dívky. Několik minut je vidíme, jak se protahují. Teprve po začátku začátku hudby postupně vstávají, zůstávají však každá sama. Vždy se osvítí nějaký intimní prostor v synagoze a v něm jedna z nich sólově tančí - a scénář počítá s tím, že se (stojící) obecenstvo k příslušnému místu přesune. Druhé dvě tanečnice stojí bez hlesu každá na jiném místě ve tmě. Tanec vyjadřuje hluboce prožívané pocity nejistoty až strachu. Každá z tanečnic se vyjadřuje vlastním způsobem a zůstává se všemi problémy sama. Sílu výrazu podtrhuje prostředí staré duchovní stavby a především hudební doprovod, který, jak diváci v druhé polovině představení s překvapením zjistí, obstarává jediná žena - Gabriela Vermelho. Je totiž ve tmě, takže přesně netušíme, odkud zvuky přesně přicházejí.

V druhé části představení se osvítí hlavní loď synagogy, dívky odstraní plachtu z hromady v boční lodi, ve které jsou polštářky pro obecenstvo. Tak se zjistí, že prkna, která dosud vadila v přesunech za tanečnicemi, mají posloužit jako lavice pro diváky. Nyní tančí dívky "dohromady" a za nimi je vidět i hudebnice.

Hudba je zčásti předem nahraná, je však doplňována živými efekty - zpěvem, netradiční syrovou hrou na violu, různými netradičními bicími nástroji, mačkáním papíru těsně u mikrofonu, ... . Hudební složka tvoří mimořádně důležitou složku představení - i když pro puristy vlastně o hudbu v klasickém smyslu slova nešlo, spíše o koláž konkrétních zvuků vyvolávajících (i) hudební asociace. Protože nejsem nijak hudebně vzdělán, mohu to připodobnit k některým (kdysi avantgardním) směrům ve výtvarném umění, kdy malíři tvořili nové hodnoty tím, že se rozešli s klasickými strnulými principy akademického umění. Podstatným rysem určujícím kvalitu při tom bylo především to, že do svých děl dávali mnoho "ze sebe" a nešlo jen o (lacinou) provokaci (jako u jejich pozdějších "následovníků"). Troufnu si říci, že Gabriela Vermelho je zcela mimořádný talent, který se dovede vyjadřovat mnoha formami. Její životní elán, síla a opravdovost je obdivuhodná. Už se moc těším, kdy se s ní a s její tvorbou zase někdy setkám.

V programu jsem si přečetl, že inspirací k tomuto dílu byla i tvorba básnířky Silvie Plathové. I když jsem ještě žádné z jejích veršů nečetl, asi mi k chápání tohoto rozměru inscenace přispělo představení studentů DAMU, které jsem viděl na Zlovazu před dvěma roky - asi bych si jej po tomhle zážitku ze synagogy už dokázal lépe vychutnat.

Všechny tři tanečnice byly mimořádně dobré a do inscenace i samotného tanečního provedení daly ze sebe hrozně mnoho. Jistě si zaslouží, abychom uvedli jejich jména. Jsou to Hana Kalousková, Martina Lacová a Karolina Párová (neumím je rozlišit a jen doufám, že jsem poznal, která z nich je Martina Lacová, kterou jsem cca před rokem viděl i samostatně). Viděl jsem je jen dvakrát, ale už si troufnu každému doporučit návštěvu libovolného z jejich dalších projektů (nemám to slovo rád, ale zde "sedí"). Určitě tím získáte mnoho autentických hlubokých zážitků.

Hrozně jsem se těšil na představení Lenky Bartůňkové Ryba, na které jsem v blogu napsal oslavnou ódu. Měl jsem kvůli autorce velkou radost z toho, že bylo narváno, i když tentokrát jsem způsobil návštěvu jen deseti diváků (na rozdíl od zrušeného představení na podzim, na které se chystalo skoro dvacet kolegů a studentů). I tentokrát se mi představení moc líbilo, ale už jsem nebyl tak "u vytržení". Z něj mne vyvádělo kromě jiných i to, že na představení jedni známí vzali s sebou celou rodinu i s dětmi, pro které to skutečně nebylo. Trpící děti seděly přímo přede mnou a nemohl jsem je nevnímat. To můj syn si to vychutnat dokázal (je však asi o 25 let starší). Tanečnice byly stejné a určitě stejně dobré jako při prvním představení, noví tanečníci však byly o poznání horší než jejich předchůdci. Také jsem marně čekal na některá konkrétní taneční čísla, která jsem si dobře pamatoval.

P.S. Na další představení letošní přehlídky se už asi nedostanu, ale docela mne potěšilo, že z výběru, který autoři do přehlídky Česká taneční platforma zařadili, již znám více choreografií. O 100 Wounded Tears souboru DOT504 jsem tu napsal glosu, v blogu můžete najít i glosu o představení Mirky Eliášové Until I Find It (o jiné její velmi důležité akci mám již velmi dlouho rozepsanou další glosu). Viděl jsem i sólové představení Dory Hoštové Tore, o kterém jsem však nenapsal.

P.P.S. Udělalo mi velkou radost, když jsem se dodatečně dověděl, že cenu diváků na přehlídce dostaly tanečnice ze skupiny ME-SA za inscenaci Echoes. Je vidět, že diváci mají vkus a dovedou ocenit skutečnou kvalitu.

Silná pětka

2010-04-03T16:51:00.005+02:00

Kdyby si někdo dal tu práci (ne, že by to za to stálo), zjistil by, že jsem v blogu vychvaloval v Disku především čtyři herečky z ročníků, které již absolvovaly. Byly to (pořadí není podstatné):

Pavla Beretová 1, 2, 3, 4, 5
Lucie Polišenská 1, 2, 3
Anita Krausová 1, 2, 3
Jana Pidrmanová 1

První tři již jsem mohl vidět v Národní divadle (i když Lucie je "doma" spíše na Vinohradech).

Jen o Janě Pidrmanové jsem nevěděl, kde je (je)jí začátek. Už jsem po ní chtěl vyhlásit pátrání. A hle - teď se objevila hned v hlavní roli v inscenaci BlackBird v Kolowratu (ještě jsem neviděl, ale už mám lístky) - a některé indicie naznačují, že nejde v ND jen o jedno hostování. Už se na ni moc těším.

Jsem hodně rád, nejen proto, že mám tak všechny čtyři pěkně "po ruce" - bydlím kousek od Národního divadla, ale především proto, že vedení činohry ND má tak dobrý vkus při výběru mladých hereček.

Kdyby bylo skutečně pravda, že si herečky vybírají podle glos v mém blogu, pak už určitě vědí, kterou si mají vybrat z ročníku, který právě končí. Nebudu tady to jméno uvádět, abych to nezakřikl. Čtenáři blogu však dobře vědí koho mám na mysli.

Ale vážně, věřím, že o ní vědí a minimálně uvažují i když můj blog třeba vůbec neznají (ano i takoví lidé mohou mít - i když je to k nevíře - o divadle přehled).

Daniel Špinar je "pan režisér"

2010-03-07T10:59:00.007+01:00

hry, které jsem v jeho režii viděl:

Bratři Karamazovi, Disk, dvakrát 2008

Homo 06, Disk 2008

Anglická milenka, Národní divadlo, Kolowrat 2009

Vojcek, Divadlo Na Vinohradech, 2009

Kauza Salome, Rubín, 2010

Nepamatuji se, ale asi jsem v blogu ještě žádnou glosu nevěnoval divadelnímu režisérovi. Hodně často totiž režiséra "přehlédnu" resp. si nezapamatuji jeho jméno, abych poznal, že další z inscenací, které mne zaujmou, má téhož autora. Daniel Špinar je výjimkou. Bez nejmenších jde o jednoho z neoriginálnějších a z nejtalentovanějších mladých režisérů.

Jako první jsem viděl jeho Bratry Karamazovy v Disku. Inscenace se mi líbila hned napoprvé a také jsem o ní v blogu napsal. Teprve při druhé návštěvě jsem však plně docenil její kvality. Po třetí jsem se na tohle představení již nedostal a hodně toho lituji. Dodnes vidím mnoho scén a asi na tuto hru nedokážu nikdy zapomenout. Byla to jedna z nejlepších divadelních inscenací, které jsem kdy viděl. Myslím, že to byla skutečná událost v divadelním životě Prahy. Při jednom představení seděl kousek ode mne Ivan Trojan, který hrál ve slavné inscenaci téhož kusu v Dejvickém divadle. Špinarovo pojetí a výkony mého oblíbeného ročníku KČD DAMU v tomto představení způsobily, že jsem pak nebyl tak nadšený "rekonstrukcí" Dejvické inscenace v Zelenkově filmu.

Strašně dobrá byla i inscenace Homo 06, která vznikla původně jen jako studiová práce na DAMU. Měla však velké úspěchy v Disku a pokud vím ještě se dodnes občas hraje v Rubínu - musím na to ještě jednou zajít. Touhle inscenací jsem byl nadšen, ale nějak jsem přehlédl, že ji vytvořil týž režisér jako Bratry Karamazovy. Režisérovi se podařilo přes kontroverzní téma vytvořit nevídaně poetickou atmosféru, která se člověku zapsala do podvědomí jak celkovým dojmem, tak i mnoha detaily. Opět zřejmě měl velký podíl na výkonech herců. Však mu také všichni tři hlavní představitelé Pavla Beretová, Vojtěch Dyk i Lukáš Příkazký zůstali věrní. A rozhodně na tom on ani oni neprodělali.

I na Anglickou milenku do Kolowratu jsem šel, aniž bych věděl, že režiséra inscenace již znám. Hra sama mne zase tak úplně neoslnila. Jde o příběh starší ženy, která zabila svou sestřenici a k činu se přiznala, avšak nikomu není jasné proč čin spáchala. Pátrá po tom vyšetřovatel - znamenitě ho hraje Vladislav Beneš. Nejde však o detektivku, ale o analýzu lidské psychiky a vyhoření vztahu dvou lidí. V první části vyslýchá vyšetřovatel manžela vražedkyně (Jiří Štěpnička), v druhé vražedkyni samu (Kateřina Burianová). Na scéně je jen stůl a dvě židle v místnosti vyšetřovatele. Režijně byla hra ztvárněna mistrovsky. Mladý režisér dal inscenaci tvar a vytvořil velké herecké příležitosti, kterých se přední herci Národního divadla s chutí a výborným výsledkem chopili.

Kdysi jsem do Vinohradského chodil dost často, je to však už dávno. Plánoval jsem to napravit, ale nějak se to nedařilo, protože mne zcela vytěžovala divadla, která jsou stálou součástí mého divadelního portfolia. Jednou jsem šel kolem Vinohradského a zjistil, že mají ještě lístky na inscenaci kontroverzní hry Georga Büchnera Vojcek z první poloviny devatenáctého století, která de facto nebyla dopsána a zůstala torzem. A právě na tohle představení jsem kvůli Danielovi Špinarovi chtěl jít. Inscenace měla obrovský úspěch u kritiky - později získala cenu Afreda Radoka, ale chladný ohlas u obecenstva tohoto divadla, které je zřejmě zvyklé na jiný typ divadla (nemýlím-li se, derniéra bude už v dubnu tohoto roku - nemáte tedy již moc času). Nebudu tady popisovat děj hry ani se rozebírat její poselství. Bylo by to nutně dost povrchní, na to toho o hře i autorovi vím příliš málo. Inscenace byla však velmi zajímavá, i když na diváky dost náročná. Mě se líbila, i když bych si ji asi více vychutnal na menším jevišti a s méně herci - některé "davové scény" mi spíše vadily (ale možná je to tím, že jsem zvyklý na menší scény). Scéna byla jednoduchá a pro někoho možná i provokativní. Tvoří ji lešení s obrovskou reklamní fotkou lepé děvy. Jako v jiných Špinarových inscenacích bylo vidět, že hodně pracoval s herci. Většina postav je v jakési permanentní křeči -zvláště se to projevovalo u postavy hejtmana, kterou hrál Martin Stropnický, jehož fistulce jsem občas nerozumněl. Nejvíce mne zaujal představitel blázna Michal Kern, který diváky do atmosféry představení v dlouhém prologu uvádí a pak se často objevuje jako kontrapunkt k "normálním" postavám. Dobří byli i představitelé Vojcka Pavel Batěk a Marie Lucie Štěpánková. Asi by to také chtělo jít na inscenaci ještě jednou, ale asi to už nestihnu.

O inscenaci Kauzy Salome Petra Kolečka jsem v blogu psal včera.

Daniel Špinar dokázal, že má velký cit pro vedení herců a je schopen z nich "vyždímat" víc než jejich maximum. O jeho talentu svědčí i to, jak široký je rozsah prostředků, které používá. Od komorní a velmi civilní Anglické milenky s hereckými klasiky, přes expresivní hluboké inscenace na malých scénách s hereckými vrstevníky, až k hlučné a výpravné inscenaci Vojcka na velké scéně Vinohradského divadla. Jistě se vyplatí jeho tvorbu sledovat - a chodit "na něj" i když třeba o hře nebudeme moc vědět.