Nielen vzpomienka na bratislavské divadel'né pondielky

rsk

Koza aneb Kdo je Silvie?

společný projekt Činoherního klubu a bratislavského divadla Aréna

Pro mladší čtenáře mých glos musím nejprve něco vysvětlit. Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý (a mal vel'a oviec), byly v televizi každé pondělí divadelní inscenace z bratislavského studia. Byly obrovsky kvalitní jak dramaturgicky, tak především hereckými výkony. A já jsem považoval za velkou smůlu, když jsem někdy nemohl být v pondělí večer doma. Mezi zhruba 15-20 herci, kteří tuto káru dlouhá léta táhli, byli i Emilía Vášáryová a Juraj Kukura.

Včera jsem v Činoherním klubu viděl inscenaci hry Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Silvia - a byl nadšený. Oba hlavní protagonisté předváděli skutečný herecký koncert (byl jsem rád, že ve slovenštině - viděl jsem oba hrát i v češtině, ale vzhledem k povaze hry jim užívání "materinského jazyka" nesvazovalo křídla). I oba sekundující - především představitel syna - hráli perfektně.

Již jsem od Albeeho kdysi viděl Kdo se bojí Virginie Woolfové a ještě něco, ale nevzpomínám si co. Tahle hra je však zcela mimořádná.

Řeší se v ní problém "obyčejné" americké rodiny:

Otec, bohatý a světově úspěšný architekt, pociťující první známky stárnutí (na začátku inscenace slaví padesátiny), své manželce byl vždy věrný , i když se mu zato kolegové a přátelé často smáli.

Matka a manželka je velmi inteligentní, krásná a především velmi korektní dáma, která svého muže a rodinu nesmírně miluje.

Oba jsou kultivovaní - umějí citovat Shakespera, kterého kdysi coby ochotníci hráli, pro svého jediného syna (jak je dnes v dramatech obvyklé homosexuálního) se s velkým úspěchem a pochopením snaží vytvořit chápavou rodinnou atmosféru. Jako všichni úspěšní američané od psychoanalytiků dobře vědí, že si všichni v rodině mají (stále) všechno říkat. Proto se manžel své ženě - mezi řečí - svěří i s tím, že se zamiloval do kozy. Ta to veme jako vtip a slíbí, že obstará seno. Problém však nastane, když rodinný přítel pošle manželce dopis, ve které ji na tuto manželovu - již půl roku trvající - nevěru upozorňuje. A manžel není ochoten to zapřít, ale ... .

Autor vede svoji hru po (jak každý chápe, ale asi si sotva někdo dovede představit) velmi úzké hraně s obrovskou imaginací a cizelérskými dialogy (častěji monology) - a vydrží to bez ztráty vkusu či spádu neuvěřitelných 90 minut až do závěrečného tragického vyústění.

Naprosto k neuvěření je, že pokud byste chtěli, bylo by možné hru chápat zcela realisticky jako rešení (dojde k němu) problému s kozou. Přitom však silně promlouvá i k těm, kteří si (zatím?) nedovedou příslušnou situaci ve svém životě představit.

P.S. Tato incenace měla premiéru v roce 2004 - proč mi o ní někdo neřekl?