A cirkus bude? - La Putyka v Minoru

A cirkus bude?
soubor La putyka
Námět: Miloš Macourek, Scénář a režie: Rostislav Novák  
Texty písní: Petr Vodička, Hudba: Jan Matásek, Scéna: Hynek Dřízhal, Kostýmy: Kristina Záveská Choreografie: Lenka Vágnerová  

Divadlo Minor, 11. května 2012

Myslím, že každý, kdo se o divadlo alespoň trochu zajímá, musel alespoň slyšet o souboru La Putyka, který dal dohromady Rostislav Novák. Přinášejí na česká jeviště principy nového cirkusu v mimořádně nápaditém provedení. Jméno si nechali po svém prvním představení, které přišlo jako blesk z čistého nebe a s nímž sklízejí dodnes velké úspěchy jak u nás, tak v zahraničí. Viděl jsem všechna jejich představení, naposledy s vnučkami hru A cirkus bude? v Divadle Minor.

Je to nádherné představení, které se dětem velmi líbí (viděli to vnoučata ve věku od 4 do 14 let), ale vůbec se jim nepodbízí, dokonce mnoho vtipů je vysloveně "pro dospělé". Hra začíná jako setkání dospělých, vzpomínajících na svá školní léta, děj ale není to podstatné. Je to představení plné výtvarné a pohybové poezie, vtipných dialogů - a pochopitelně i "cirkusových" výkonů. Všichni herci byli výborní a bylo vidět, že hráli s obrovskou chutí.

Je to krásné rodinné představení, kde se baví všichni. Nepochybně se Vám bude líbit i bez dětí. k návštěvě budete mít nyní víc příležitostí. La Putyka bude přes léto dávat všechna svá představení v cirkusovém stanu Chapiteaux na Letné.

Deváté srdce - Juraj Herz umí

Juraj Herz, Jan Drbohlav, Josef Hanzlík: Deváté srdce
režie: Juraj Herz
Stavovské divadlo, 10.dubna 2012

Navštívil jsem další z "rodinných pohádkových" inscenací činohry Národního divadla. Není to lehký žánr. Na rozdíl od Sněhové královny, která se mi zdála dost křečovitá a ani vnučku přiliš nezaujala, jde o velmi povedené představení.

Juraj Herz se vrátil k tématu svého slavného filmu z roku 1978 (který jsem však bohužel neviděl) a dokázal i na  divadle vytvořit okouzlující atmosféru, která strhla nejen diváky, ale i herce. Všichní hrají jak o život a s plným nasazením. Člověk si maně vzpomene na atmosféru filmů a televizních inscenací pro děti ze sedmdesátých let, kdy "nebylo co hrát" a tak v nich s plným nasazením hráli všichni nejlepší herci té doby. Nemá smysl opisovat obsazení, tady nebylo malých rolí a odbytých výkonů. Spokojím se jen tím, že mne potěšilo, že v hlavních rolích se potkali představitelé dvou ročníků KČD DAMU, které jsem miloval (a stále miluji) Pavla Beretová a Igor Orozovič.

Nebudu to dál rozkecávat. Jde o výtečné představení, které si nenechte ujít ať je Vám kolik chce. Děti s sebou vemte, ale bude se Vám to určitě líbit i bez nich. Jen se nenechte zmást anotací autorů, která doporučuje hru až od 8 let. Já bych to posunul o tři dolů.

SND v Praze - další koncert Martina Huby

W. Shakespeare: Coriolanus
Slovenské národní divadlo
úprava a režie: Diego de Brea
Stavovské divadlo, 28.dubna 2012

Christpher Hampton: Popol a vášeň
podle romínu Sándora Máraia Sviece dohorávajú
režie: Roman Polák
v hlavní roli Martin Huba
Stavovské divadlo, 29.dubna 2012

Jak už jsem v blogu mockrát napsal, snažím se navštívit co nejvíce slovenských inscenací, které je možné v Praze vidět. K úspěšnosti přispívá i efekt "teď nebo nikdy". Proto jsem navštívil i dvě hostování souboru SND ve Stavovském divadle.

Sobotní inscenace Shakespearova Coriolana, kterou připravil slovinský režisér Diego de Brea mne nijak nezaujala. Proto o ní psát nebudu.

To nedělní večer bylo posvícení. Slovenské národní divadlo uvádělo komorní (doma ho uvádějí ve studiu) hru, kterou na motivy románu maďarského spisovatele (narodil se v Košicích) Sándora Máraie Sviece dohárajú anglický dramatik Christopher Hampton. Toho všichni známe z  jiné slané dramatizace - Nebezpečných známostí. Hra je tak dobrá, že si člověk teprve teď uvědomuje, že podíl autora byl jistě obrovský i u této známé dramatizace.  Ve hře vystupují čtyři herci. Dva z nich - Dušan Jamrich a Eva Křížiková de facto jen (ale znamenitě) sekundují hlavní postavě, kterou hraje oslňujícím způsobem Martin Huba. Čtvrtou postavou je mladá divka, která nepromluví ani slovu a objeví se jen občas jako zhmotnění manželky vzpomínek hlavního hrdiny na jeho manželku.

Hra vlastně "nemá děj", ale jde "koncentrát psychologie" postav, které ač patří do (i když ne tak dávno) zaniklého světa mají překvapivě mnoho říci i nám. a při tom je ta psychologie tak dramatická! V tom je vlastně velká podobnost s nebezpečnými známostmi.

Výtečná hra, výtečně zahraná. Díky bratia. 
V tosvěta zdánlivěNetroufám si tady v několika větách vystihnout hlubokou psychologii postav, které jsou zdánlivě vzdáleny naší době,

Tichý Tarzan - další divadelní zázrak od Provázků

Tichý Tarzan
scénář Simona Petrů
spolupráce na scénáři: Petr Jan Kryštof
režie: Anna Petrželková
v hlavní (a titulní) roli: Ivana Hloužková
Husa na Provázku v Divadle Archa, 13.4.2012

Na Divadle Husa na provázku začínám být závislý, chodím na ně už dlouho a už skoro dva roky jsem nevynechal žádné z jejich pražských představení. Dá se tedy říci, soubor i jeho poetiku celkem dobře znám. Přesto se jim často podaří mě zcela překvapit. Naposledy se to stalo včera.

Bylo to fantastické a fantasticky dobré představení.

Hra Tichý Tarzan je o kyjovském fotografovi Miroslavu Tichém. Vím o něm od té doby, co jsem náhodou při své poslední návštěvě Paříže v roce 2008 viděl "jeho" výstavu v Centre Pompidue. S existencí takového člověka, jeho tvorbou, osudem i s tím, jak se stal slavným a jak mu to bylo úplně jedno se musel každý, kdo se o něm dověděl, nějak vyrovnat. Asi půl roku jsem sháněl všechny dostupné informace a otravoval s tím všechny známé i studenty na přednáškách. Vybudoval jsem si proto k tomu to člověku (přesněji řečeno k tomuto úkazu, protože člověka jsem neznal jinak než z toho, co o něm někdo napsal nebo natočil) docela  silný vztah. Samotné jeho fotografie mě zase tolik nenadchly (dokonce jsem nepociťoval jako průšvih, že jsem se nedostal na "jeho" velkou výstavu v Praze), ale samotnou skutečnost, že takový člověk v naší zemi žije (teď už ne) považuji za velmi podstatnou pro jakékoli úvahy o smyslu našeho bytí.

Je dost těžké si představit obtížněji uchopitelné téma pro divadelní hru. Její autorky mají můj nelíčený obdiv. Začíná to již výborným názvem hry. Dokázaly do hry dostat vše podstatné, jak pocitově, tak výtvarně. Velmi rozumně omezili faktografii na nezbytné minimum. Při tom se nenechaly vtáhnout do jakýchkoli hodnotících motivů, které by nutně byly (zvláště poměřovány životem originálního umělce) laciné. Myslím, že hra měla co říci jak těm, kdo faktografii znali, tak i těm, kdo o  se o panu Tichém ten večer dověděli poprvé (i když takových už dnes asi moc není). Výborným nápadem bylo svěřit hlavní roli herečce. Tím se podtrhla skutečnost, že sama osoba hlavního hrdiny je skoro neuvěřitelná, jakoby nepatřila do "našeho obyčejného světa".

Velký podíl na kvalitě inscenace mají, jak je to u Provázků obvyklé, herci. Možná je dokonce takový tvůrčí podíl všech herců na kvalitách každé inscenace tím, co Provázky nejvíc charakterizuje a co nemá v této intenzitě u nás obdoby.

Roli Miroslava Tichého hraje - naprosto úžasně - Ivana Hloužková. Je to výkon, na který se nedá zapomenout. A podle mého si za ní zaslouží nějakou cenu, např. Thalii, jen není jasné, zda za mužský nebo ženský herecký výkon. Obsazení Ivany Hloužkové do této role dalo inscenaci potřebný "surrealistický" rozměr. Kvality Ivany Hloužkové oceňuji již dlouho, například.  Je obdivuhodné s jakým nasazení hraje i drobné úlohy v jiných inscenacích.

I všichni ostatní herci hrají výborně. Gabriela Štefanová hraje většinu doby skutečnou postavu ženy, která pomáhala Miroslavu Tichému s řešením problémů praktického života a obětavě se o něho starala po mnoho let. Ostatní čtyři hráli mnoho různých postav. Anička Duchoňová s Anežkou Kubátovou vynikaly především ve scénách, kde hrály mladé slečny (objekty, které fotograf zabíral) a předváděly jejich "obyčejné" hovory. Na oba muže Vladimíka Hausera a Roberta Mikuše připadlo mnoho drobných postav, které zprostředkovaly kontext událostí.

Inscenace byla výborná i ve zdánlivých detailech, bez kterých by se její kvality vytratily. Osvěžením bylo používání jihomoravského dialektu nebo práce s vývojkou, kterou už asi mnoho dnešních mladých lidí samo nezažilo. Výtvarná úroveň bylo mimořádná. Herci hráli střídavě před a za poloprůhledným pozadím a mnohokrát "strnuli" jako na fotografii.

Tohle představení bych hrozně rád viděl (aspoň) ještě jednou, snad se to povede.

Těším se i na další představení Provázků, první uvidím již dnes večer.

P.S. Nemýlím-li se, pracoval Miroslav Tichý (podobně jako Bohumil Hrabal) nějakou dobu ve sběrných surovinách. Srovnání s dnešními překupníky měděných kabelů říká o tom, kam jsme se posunuli docela dost.

Manson - působivé pohybové divadlo

Manson
Teatr novogo fronta  & DOT504
Koncept a režie: Aleš Janák
NOD Roxy 23.února a 15.března

O divadelní skupině Teatr novogo fronta vím dlouho. Chtěl jsem na ně někdy zajít, ale protože to nebyla "priorita", nějak jsem vždy jejich představení propásl. K tomu, že se tak nestalo opět, podstatnou mírou přispělo, že se ke spolupráci spojili s Lenkou Vágnerovou a Pavlem Maškem, jejichž vystoupení by na mém seznamu "must see" byla hrozně vysoko (kdybych by tak pečlivý, že bych si takový seznam vytvářel). Jejich schopnostem se obdivuji již dlouho. Tak jsem se dověděl o představení Manson dostatečně včas a návštěvu si naplánoval. A po jeho shlédnutí mi bylo jasné, že to musím vidět ještě jednou. Povedlo se.

Představení je motivováno osobou Charlese Mansona, zločince, který unikl trestu smrti jen proto, že byl tento trest v Kalifornii zrušen. Sám se považuje za nadčlověka pověřeného vyššími silami páchat násilí. Před a po představení promítají v předsálí film, na kterém se svými vizemi extaticky vystupuje. O tom chlapíkovi jsem nevěděl nic - a vůbec mi to nechybělo. A nehodlám po tom pátrat ani po představení, které se mi hodně líbilo. Prostě to ke štěstí nepotřebuji. Četl jsem nějakou recenzi, kde autorka představení rozebírala a posuzovala podle toho jak věrně se drží "skutečnosti", dokonce citovala jména jednotlivých obětí a místa zločinů. Mě by takové vědomosti asi dokonce rušily, jsem totiž proti dějovým baletům (možná nespravedlivě) zaujat. Tohle ovšem není balet. Kdybych musel (ale proč?) označit žánr asi bych použil spíše pohybové divadlo než taneční.  Pro mne - a věřím, že i pro autory - to představení nebylo o jednom konkrétním nebezpečném šílenci, ani o tom, zda šílencem je či není, ale o zlu a násilí jako takovém a o tom zda a jak jsme ho schopni vnímat, zda a za jakou cenu mu jsme schopni čelit (ať ve společnosti nebo "v sobě"). Pochopitelně, že prvotní inspirací pro autora byla v tomto případě "skutečnost".  Ale od toho jsou na světě "umělci", aby byli schopni své pocity a chápání světa přetavit do "umělecké" formy a tak nám je předávat jako poselství a ne jako nějakou soudničku.

Na počátku tančí Lenka Vágnerová s Pavlem Maškem úchvatným způsobem variace na téma násilí. Jako rekvizita jim slouží nůž. Po nějaké době se k nim přidává i Irina Andreeva. Všichni tři jsou výborní a choreografie velmi působivá.

Do hry vstupuje po té poprvé vstupuje autor Aleš Janák s proslovem, ve kterém ponižuje svůji oběť, které před tím uřízl ucho (jde zřejmě o citaci skutečného Mansona). Po té vidíme intermezzo z mexické vesnice, kde na chvíli vidíme dokonce humorné scény. Tak, aby vynikla následující scéna vraždy.Velkou posilou byla Irina Andreeva, která "tančila" s obrovskou chutí a elánem. Její malá postava ji vůbec neomezuje, naopak ji umí využít.

Velmi nápaditá je scéna, na které se přemísťují tři  neúplné krychle, na kterých dochází k různým honičkám. Zde se naplno projevují mimořádné schopnosti všech tří tanečníků. K nim se posléze znovu připojuje i Aleš Janák.

Inscenace je velmi působivá a pomalu spěje ke svému závěru. Vidíme pátrání policie, dopadení zločince a vše končí scénami z věznice, kde Manson se svými komplici tráví doživotní trest.

Nevím jestli byl dobrý nápad zařadit do glosy odkazy na obrázky. Asi to případným čtenářům umožnilo mít realističnější představu, ale na druhé straně mě to omezilo "v rozletu" co napsat. Další nevýhodou může být, že obrázky časem zmizí z míst, kam se nyní odkazuji.

Návštěvu představení všem, kteří mají alespoň trochu pevné nervy, velmi doporučuji. Asi moc lepších představení tohoto žánru neuvidíte a navíc je to tak působivé, že na to jen tak nezapomenete.

Díky všem za silný zážitek.

koncert skupiny Lanugo

Lanugo
koncert skupiny, Jazz Dock, 11.března 2012 od 22:00

Chodím hodně do divadel, a tak velmi dobře vím, že v této oblasti je hrozně moc kvalitních souborů i inscenací.   Jen (sporem) tuším, že není možné, aby to v jiných oblastech kultury bylo propastně horší. Na koncerty moc nechodím, nedá se stihnout všechno. Nedávno jsem z facebooku dostal pozvánku na koncert do Jazz Docku a při probírání programu jsem narazil na skupinu Lanugo, o které jsem (jako o mnoha jiných) nevěděl vůbec nic. Díky další internetové vymoženosti jsem si přehrál několik jejich skladeb a dospěl k názoru, že je musím slyšet.

Zvláštností koncertu bylo, že zpěvačka skupiny Markéta Foukalová je v pokročilém stadiu těhotenství a tak se de facto na nějaký čas loučila s obecenstvem. I když na to nejsem expert, skoro by si to zasloužilo popis módní kreace, kterou měla na sobě. Hodně moc jí to slušelo. Na jejich stránkách jsem našel fotku těch šatů z doby, kdy ještě těhotenství nebylo vidět.

Skupina hrála fantasticky, zpěvačka mne svým projevem zcela nadchla. Krásný večer si užili všichni diváci - sálek byl úplně plný. Koupil jsem si obě CD skupiny, tak si budu mít co hrát. A už se těším na další koncerty. 

P.S. Nedávno jsem byl s vnučkami v Divadle v Dlouhé na dětském představení Myška z bříška, kde se m.j. názorně předvádělo, co se děje s nenarozeným miminkem, když maminka jede drncavým autobusem. Nevěřil bych, že to ve mě zůstane´"natrvalo". Úplně jsem ty scény z symbolizované dělohy viděl, když zpěvačka "opilá muzikou" řádila "břicho nebřicho". 

Těhotenství ze všech stran

Taťjana Lehenová - Jan Borna: Myška z bříška
režie: Jan Borna, výprava: Jaroslav Milfajt

Ferenczová Zuza: Problém
režie: Karel Král, hraje slovenská sekce Divadla v Dlouhé 

Divadlo v Dlouhé 4.března

Do divadlo chodím moc rád a často. Často i vícekrát na jednu inscenaci. Tentokrát jsem byl dokonce v jednom dni na dvou inscenacích v jednom divadle. Nebylo to sice poprvé, kdy jsem byl jeden den na více představeních - rekord mám čtyři za den a sedm za tři dny (ale to bylo na festivalu Zlomvaz, tak se to nedá tak počítat), ale přesto to není úplně dobrá strategie. Průšvih z toho nebyl proto, že jsem byl v mém oblíbeném Divadle v Dlouhé, že odpolední představení bylo pro děti a já na něm byl s vnučkami, a konec konců i proto, že se obě hry týkaly stejné problematiky.

Myška z bříška  je nápaditě a vkusně udělané představení pro děti, které jim chce přiblížit skutečnost, že se děti rodí mamince z bříška. Představení vzniklo na základě knihy autorky Taťjany Lehenové, která v programu krásně popisuje, proč knihu napsala a jakými patáliemi musela projít, aby kniha vznikla (shodou okolností závěrečná etapa prosazovaní již dříve napsané knihy splývala s jejím vlastním těhotenstvím). Určitě si program kupte,  i ten krátký text stojí za to. Sálá z něj pozitivní energie, radost ze života, zdravé sebevědomí i sebeironie. Není divu, že se dramatizace látky ujal Jan Borna, jehož inscenace jsou studnicí těchto hodnot.
 Malí diváci jsou provázeni celým těhotenstvím od situace, kdy to budoucí maminka ještě neví, přes zdravotní prohlídky a získání těhotenského průkazu, sdělení toho budoucímu tatínkovi, nevolnosti, divné chutě nasávající maminky (okurky se šlehačkou) až k porodu a návratu s miminem domů. Jádro hry spočívá v rozhovorech maminky s plodem - protože se neví, co to bude, říká mu Myška. Občas jsou to dialogy, sem tam tam monology, kdy se obě svěřují té druhé se svými problémy. Obě představitelky hlavních rolí - Lenka Veliká jako maminka a Magdaléna Zimová jako Myška byly výborné. Mužské role byly tentokrát (pochopitelně) jen do počtu. Ve hře je mnoho písní, jejichž hudbu napsal Jan Vondráček - můžete si koupit i CD. Nápaditá a velmi funkční je scéna.

Děťátko je v jakémsi válci, který se pořád otáčí, který nedovolí Myšce ani chvíli lenošit. Její představitelka Magdaléna Zimová udělala za večer mnoho "salt" a kotrmelců - musela být hodně unavená. Číslo na obrázku ukazuje šestý měsíc, bříško už je velké. Na vnučky (4 a 7 let) udělalo dojem, jak se děťátko připravovalo k porodu. Vůbec se mu nechtělo, ale pak pochopilo, že končí legrace, sundalo si myší ouška, navléklo helmu, vzalo do ruky pupeční šňůru a skočilo. Překvapilo mne, že asociace z představení se hluboko vtiskly i do mého podvědomí. Několik týdnů po tom, jsem byla na koncertě skupiny Lanugo. Jejich zpěvačka byla v pokročilém těhotenství a na čas se tak loučila s publikem. A občas "řádila" tak, že se mi vybavily kotrmelce, které musí dělat její Myška.  

Máte-li malé děti, určitě na Myšku z bříška zajděte.


Původně jsem měl lístek jen na druhé představení  - Problém. Slibovalo totiž koktejl smíchaný ze dvou ingrediencí jež mám rád- slovenského divadla a Divadla v Dlouhé. Hrají v něm totiž slovenští herci působící v Dlouhé. Již jsem měl výbornou zkušenost z představení Ja Malkáč. Hru Problém napsala autorka Zuza Ferencová hodně dobře. Na povrchu jde o skoro komediální text plný pubertálních výrazů středoškoláků, který však dost nemilosrdně ukazuje, že přes všechno machrování jsou na všechno sami, protože dospělí v jejich okolí buď zcela chybí (hlavní "hrdinka" nemá matku, její kamarád otce) nebo jsou nepoužitelní. A tak hlavní hrdinka - ač je schopna svůj Problém (nechtěné těhotenství) vidět realisticky - není schopna ho "úspěšně" řešit. Přesnost vystižení problému autorkou (asi nechtěně) vystihla jakási porota soutěže her pro mladé diváky, která označila text za nejlepší, ale cenu mu nedala: prý je vhodný pro dospělé, u mládeže by mohl vyvolat „nemístné opičení se“. A tak (explicite nevyřčeným) poselstvím hry je, že bychom se v přístupu k mladým neměli po téhle porotě nemístně opičit.

Hra se hraje na chodbě před divadelní kavárnou jako "scénické čtení" ozvláštněné loutkami a skromnou, ale o to působivější výpravou. Všichni čtyři herci Magdaléna Zimová, která hraje "hlavní roli", Martin Matejka, který hraje jejího kamaráda, a Martin Veliký s Peterem Vargou, kteří hrají spolužačky Kiku a Iku a obstarávají mnoho efektů, jsou skutečně výborní. Pro mne bylo velkým zážitkem slyšet krásnou slovenštinu. 


Tato komorní inscenace nijak nezaostává za jinými představení Divadla v Dlouhé - a že tam je obrovská konkurence. Pokud můžete, na inscenaci zajděte. S rezervací lístků si musíte pospíšit, asi se to nebude hrát mockrát a kapacita prostor, kde se hraje, je velmi omezená.

Svaly, kosti, šlachy a vtip Andrey Miltnerové

Fractured
Vynalézavá cesta do světa pod kůží, do světa svalů a šlach, cesta jinam 
námět, choreografie a interpretace by A. Miltnerová
studio ALTA, 25.února 2012

Pokud někdo tenhle blog čte, ví, že se snažím navštěvovat představení tanečního a pohybového divadla (zvládnu však napsat glosy jen tak o polovině z nich). Přesto jsem občas hodně překvapen něčím, co je zcela nové. Do studia ALTA jsem v rámci festivalu Malá inventura šel na představení mé oblíbené skupiny ME-SA Solos, o kterém ještě napíšu. Před ním jsem viděl fantastickou kreaci Andrey Miltnerové - tanečnice, kterou jsem dosud neznal.

Hned na počátku vidíme nápaditě nasvícená záda lidského těla. Dívka je po celou dobu v hlubokém předklonu s rukama na zemi a předvádí hru svalů a šlach. Celkový dojem je jako z anatomického atlasu případně - i když to z ní strašně - z nějakého béčkového hororu, kde se ukazují znetvořená těla nebo dokonce ze řeznictví. Přesto je dojem velmi silný a když si člověk "zvykne" ocení i velkou vtipnost celé koncepce. Za celou dobu inscenace (asi 15 minut) nevidíme hlavu tanečnice jinak než ze zátylku nebo "shora", když ji narovná.  Na chvíli přenese váhu na ruce a předvede nám hru svalů na nohou. Na rozdíl od vystoupení kulturistů resp. kulturistek, která jsou pro mne buď k smíchu nebo ve mě vyvolávají znechucení, jde tady o něco jiného. Jde o svého druhu "tělesnou ironii", která je, jakkoli se to z tohohle povídání může zdát divné, nesmírně chytrá a vtipná. Není mi vůbec jasné jak mohla tanečnice tuhle kreaci navrhnout a nacvičit - vždyť se vůbec nemůže vidět, ale kamery asi dělají zázraky. Velký podíl na kvalitě choreografie má výborně vybraná hudba a především svícení, jichž autorem je J.Komárek.

Teprve při děkovačce vidíme něco jiného než maso - krásnou dívku.

Na tohle představení nelze zapomenout a kdyby byla možnost určitě na to zajděte.   

O Janáčkovi podruhé - Leoš aneb tvá nejvěrnější

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější
režie: Vladimír Morávek
Husa na provázku v divadle Archa, 11.prosince 2011

Pro některé faktografické poznámky o Janáčkově životě může pomoci přečíst si glosu o inscenaci hry Listy důvěrné.

Pražská představení brněnské Husy na provázku jsou (určitě nejen) pro mě vždy velkým svátkem. Proto jsem si nemohl nechat ujít ani tohle (a prošvihl jsem kvůli němu i novou premiéru mé oblíbené taneční skupiny ME-SA). A byl to po všech stránkách vrcholný (chce se napsat nejen divadelní) zážitek.

Husa na provázku není obyčejné divadlo, ale kulturní instituce, která má širší záběr. Jak to u Provázků bývá zvykem, přistoupili i k tématu Janáček velmi zevrubně, sérií přednášek, které se po dobu celého roku zabývaly jednotlivými aspekty života a tvorby Leoše Janáčka. Na jejich základě se opět dali dohromady autor Milan Uhde a skladatel Miloš Štědroň,  aby se úspěšně se poprali jak s tématem, tak i se svojí vlastní legendou, kterou z nich vytvořila dnes už dávná spolupráce na Baladě pro banditu. A rozhodně své příznivce nezklamali. Vznikl tak podklad k inscenaci velmi zajímavé divadelně, hudebně (a kupodivu i faktograficky).

Nad tímhle základem režisér Vladimír Morávek sklenul opulentní (fuj, to jsou slova, to druhé jsem určitě ještě nikdy aktivně nepoužil, ale patří sem právem) divadelní stavbu. Mnohým jeho styl nevyhovuje, připadá jim uřvaný a přeplněný výtvarnými symboly. Jenže to je neporozumění a nedorozumění. Nedošlo jim, že Morávek je duší (a tělem) vlastně operní režisér. Plně jsem si uvědomil po shlédnutí jeho fantastické Toscy v Národním divadle. A opera (až na vyjímky) prostě vyžaduje velkou výpravu. Přenést tento "operní" přístup do činohry není vůbec snadné (rozhodně je snadnější inscenovat operu jako činohru). V činohře totiž sebepůsobivější výprava musí být jen doplňkem "libreta" a ne naopak. Ať se to komu líbí nebo ne, vytýkat Morávkovi "operní přístup" právě ve hře o Janáčkovi je dost podivné (stejnou mírou byl takový postup zcela oprávněný a velmi efektivní u Mistra a Markétky).

Hned když přijdeme do divadla jsme zaujati "scénou". Tu tvoří velký stůl, na němž jsou poházeny různé předměty. V jeho čele stojí obrovská socha Pegase, pod nímž v závěru inscenace Mistr sedí. Ještě je tu několik ženských soch v nadživotní velikosti.

Hra nemá (v klasickém smyslu) pevný děj. Jde o pásmo, ve kterém se mísí hudba, zpěv, monology (častěji než dialogy) herců i pohybové akce. Jednotlivé motivy se často vrací nebo se naopak objevují "průhledy" do budoucnosti, často probíhá několik akcí najednou. O to, aby se v tom divák vyznal, pečuje jeden herec, který (mimo to, že sám představuje několik postav) dělá jakéhosi průvodce inscenací. Tento večer to byl Robert Mikluš (alternuje s ním Jiří Kniha). Formálně je hra zasazena do debaty dvou kritiků, kteří se přou o to, kolik procent Janáčkovy tvorby vyjadřuje lásku (jestli se dobře pamatuji 3 nebo 8). Inscenace se snaží pokrýt celý skladatelův život. Mladého Janáčka hraje Martin Donutil, staršího Martin Havelka. Oba jsou výborní. Seznamujeme se s ženami, ke kterým měl Janáček v jednotlivých obdobích svého života nějaký vztah. Jeho poměr k nim nebyl nikdy jednoduchý ani pro něj, ani pro ně. V jistém smyslu "nejhůř" na tom byla jeho žena Zdenka. Úryvky z jejích vzpomínek nalezneme v programu. Před svojí smrtí ji Mistr opustil kvůli vdané paní Kamile Stösslové. Celý soubor odevzdal vynikající výkon, takže nemá cenu jednotlivé členy vyjmenovávat. Kromě "stabilních" hereček v inscenaci uvidíte i uslyšíte i Gabrielu Vermelho, která symbolizuje "osud" resp. smrt. Její účast je především v hudební složce představení velmi podstatná. Je neuvěřitelné, s kolika vynikajícími soubory tato všestranná umělkyně vystupuje. Když vynechám čistě hudební tělesa (mezi která patří i orchestr Berg), jsou to v divadelní branži např. Veselé skoky a již zmiňovaná ME-SA. Severočeské divadlo uvádí balet na její hudbu Jessie a Morgianna.

Mohl bych tady toho o inscenaci nakecat ještě hodně, ale nemělo by to smysl. Bylo to jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl. Autoři, soubor i režisér se se složitou tématikou vypořádali zcela geniálně. Rád bych tuhle hru viděl ještě aspoň jednou.

Geisslers Hofcomoedianten - radost z (nejen barokního) divadla

Don Juan aneb Strašlivé hodování
18.prosince 2011
Moliére, Petr Hašek: Lakomec
18.ledna 2012
soubor Geisslers Hofcomoedianten
malá scéna Divadla ABC


Lakomce jsem viděl ještě podruhé 19.února tamtéž - a nadšen jsem byl stejně jako poprvé


Udělalo mi obrovskou radost, že jsem se setkal s další divadelní skupinou, která dělá fantastické divadlo. Jméno Geisslers Hofcomoedianten si dali podle principála divadelní společnosti hraběte Šporka, která působila před třista lety v Praze a v Kuksu. A jsou skutečně vynikající. Mají už něco za sebou (existují již od roku 2002) a překvapí tím jak je to, co dělají, na jedné straně dokonale promyšlené a profesionální (v tom dobrém slova smyslu) a jak moc živé je to umění na straně druhé. Velká radost jak pro diváky, tak pro účinkující.  Vycházejí z principů barokního divadla, které mají dokonale zažité. Nestaví mu však pomník či dokonce náhrobek, ale s úctou a jemným nadhledem využívají jeho principy a oslavují ho. Vytvářejí tak mimořádně svěží představení, která jsou jak doušek čisté vody. Byl jsem na nich zatím dvakrát.

Představení Don Juan aneb Strašlivé hodování vytvořili na základě "lidového" textu loutkové hry z roku 1770 s názvem  Strassliwi Hodowani nebo Don Jean mordirz sweho Pana Bratra Don Carlos v 3 dílích. Hra je v jejich provedení nesmírně vtipná, má velký spád a poskytuje jednotlivým hercům prostor pro malé herecké koncerty. Krásné divadlo.

Pokud se na prvním představení autorsky, podílel celý soubor, má adaptace Moliérova Lakomce autora - Petra Haška. Tohle představení patřilo k nejlepším, která jsem kdy viděl. Bylo prostě dokonalé. Přesto, že se v představení používají prvky muzikálů a grotesky a že děj je posunut kamsi do první poloviny dvacátého století, kdy vládl swing a filmová groteska zažívala svoje zlaté období, zůstali Geissleři věrni "baroknímu" přístupu k divadlu.

Aniž bych se chtěl pasovat do role vykladače divadelních principů, musím přesto zmínit, co pro mne ono "barokní" v jejich inscenacích znamená. Jednotlivé postavy hry mají jasně daný (a srozumitelný) charakter, který lze chápat jako znak. Herci jsou tak osvobozeni od nutnosti "klenout psychologický vývoj postavy ve hře" tak, aby nebyly pro diváka "obyčejným" znakem, ale hlubokomyslnou hádankou či záhadou a podnětem k filosofování. To bylo (často dokonce explicitně deklarovanou) povinností divadelníků od devatenáctého století až do poloviny dvacátého, kdy část z nich intuitivně začala chápat, že tento "psychologický" přístup je, i když přinesl nevídané zkvalitnění divadelní produkce, vlastně pastí. To vyvolalo mnoho nových "postmoderních" divadelních směrů. Geissleři nejdou směrem k těmto formálním výbojům, ale čerpají hodnoty ze starších pramenů.
 I když jsem termín "znak" myslel obecněji, zkusme ho na chvíli pro analogii chápat jako "písmeno". Pro běžné (tím nemyslím nekvalitní) divadlo je pociťováno jako klad, když se postava, která na počátku hry působí jako "i", vyvine do "ů", přičemž si vzdělaní diváci a kritici myslí, že ve skutečnosti jde o "w". V "barokním" divadle je od začátku jasné o jaké písmeno jde. Herci se proto mohou soustředit na "kaligrafii" (i to "i" jde napsat mnoha způsoby) a diváci mohou čerpat mimořádně silné zážitky z jemností stínování jednotlivých tahů. To pochopitelně nijak nevadí tomu, aby ve hře byly motivy, které nespočívají na jednotlivých znacích, ale na slovech a větách. A navíc díky pochopení role znaků samých i na jejich "kombinacích", které slovy nejsou.
Už toho musím nechat. Ještě jeden barokní rys jsem v inscenacích Geisslerů viděl. Vrcholná barokní architektura má mimořádný cit pro urbanismus. Neexistuje žádný princip, který by nebyla ochotna obětovat začlenění díla do kontextu, ve kterém má stát. Na rozdíl od pozdějších architektonických směrů však toto "obětování" není myšleno ani chápáno jako popření onoho principu, ale "paradoxně"  jako potvrzení jeho platnosti a skutečného významu.


 Všichni herci jsou výborní. I když každý filigránsky pracuje na své roli, nevadí při tom v rozletu ostatním, proto typicky vidíme mnoho akcí najednou. Inscenace obsahuje mnoho vtipných detailů. Neuvěřitelně komického efektu se dosahuje např. vytvářením ruchů. Postavy, které právě hrají, nevytvářejí žádné zvuky. Bouchnou-li do stolu, pijí-li, píší-li na virtuálním psacím stroji, ozve se příslušný zvuk od stolečku vedle scény, kde sedí herci, kteří právě nehrají, a dělají "ruchaře". Jak už jsem řekl, všichni herci hráli perfektně, přesto však musím vyzvednout to, co předvedla Vendula Štíchová, to se často nevidí.

Tenhle zážitek by si nikdo, kdo má divadlo rád, neměl nechat ujít.

Jak jsem se ztratil - lahůdka z Dlouhé

Ludvík Aškenazy - Jan Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá Vánoční povídka
Režie: Jan Borna
Hudební aranžmá: Milan Potoček a Jan Vondráček

Divadlo v Dlouhé je tak dobré, že je škoda, když člověk některou jejich inscenaci mine, proto se snažím.  Možná se podaří, že uvidím všechny inscenace kromě jedné. V rámci této "akce" jsem navštívil hru Jak jsem se ztratil. Mají ji na rertoáru již od roku 2000 a podle údajů z webu již měla 340 repríz. A při tom na nasazení herců se to nijak negativně nepromítlo. Je to neskutečně kvalitní a poetické představení, které by jiný režisér a jiný soubor takhle asi nedokázali. Publikum bylo věkově neuvěřitelně rozmanité. Určitě jsem tam nebyl ani zdaleka nejstarší a kousek ode mne byly holčičky tak pětileté.  Asi představení  nedokáži charakterizovat lépe než podtitul, který mu dal autor

Divadelní revue pro nás, kteří jsme byli mladí v šedesátých letech,
a hlavně pro naše děti (a vnuky).

Bohužel jsem si to nepřečetl předem a tak mne nenapadlo vzít vnoučata s sebou, ale už mám lístky na březen, takže to napravím.
Ludvík Aškenazy psal krásnou češtinou, pamatuji na povídku Malý Alenáš. Za normalizace musely být i jeho knihy z veřejných knihoven vyřazeny. Hrdinná knihovnice je však nezlikvidovala, ale vytvořila z "ilegální" fond, ze kterého půjčovala jen prověřeným. Měly jsme tak několik měsíců Praštěné pohádky od Aškenazyho. Byla to nejmilejší kniha mé nejstarší dcery. Teď si uvědomuji, že se musím podívat, jestli se někde nedostanou.

Celý sbor hraje (nejen jako herci, ale i jako muzikanti) skutečně výborně a s očividnou radostí ze života. Nemá cenu někoho vydělovat. Snad jen představitele hlavní role Pavla Pavla Tesaře, který hraje malého chlapce obrovsky přesvědčivě a navíc krásně zpívá. Jako všechny inscenace Jana Borny je představení působivé i hudebně. Tento večer přidávali sedm písní. Naposled Jedu domů po trati ..... z filmu Alois Nebel. I když jsem ho viděl a píseň jsem několikrát poslouchal na netu, teprve zde jsem si plně uvědomil, jak je dobrá - a byl z ní naměkko.

Představení patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Dlouhé (a tím pádem i vůbec) vidět. Neváhejte!

Na světě je krásně - Veselé skoky

Babybox
soubor Veselé skoky v Divadle v Celetné
30.12.2011


O souboru Veselé skoky jsem v blogu již napsal dvě oslavné glosy. První shrnovala dojmy z jejich prvních tří inscenací, druhá vznikla po Havranovi. Vyznal jsem se v nich svým obdivem nebo spíše láskou k téhle partě mladých lidí. Už asi nemám co dodat. Budu se jen citovat, že jejich představení považuji za

totální a obousměrnou léčbu divadlem 

Na jejich představení jsem již poslal - s absolutním úspěchem - mnoho lidí. Reklamu dělám dál, ale s čím dál tím menší efektivitou, protože všichni mí známí a příbuzní na nich již byli (nebo si netroufnou se mě přiznat, že ne). Teď mi došlo, dvě z mých vnoučat dorostla do věku, kdy je jde do divadla vzít. Byl jsem na představení tohoto souboru možná už desetkrát, ale naposledy před rokem. A to je moc, proto jsem využil možnosti jít na Babox (který jsem viděl jen jednou) znovu.

Ač jsem věděl, že představení je dobré, přesto znovu mne překvapilo, jak moc dobré bylo. Všech sedm herců nebo chcete-li tanečníků bylo vynikajících a během celého představení sršeli nápady. Koncentrovaná infekční radost ze života a pohybu, neskutečný zdroj inteligentního optimismu. Zajděte a přesvědčíte se sami. To se tak hned nevidí. Když jsem tohle napsal, uvědomil jsem si, že už znám ještě jednu partu mladých herců šířících radost ze života skoro stejně intenzivně (ale na zcela jiném principu). Je to kabaret Calembour, který občas hraje v Divadle na Kampě. O nich jsem ještě glosu nestačil napsat.

Soubor Veselé skoky znám od roku 2005 nebo 2006. Přišel jsem na ně tak, jsem chtěl sledovat další tvorbu ročníku KČD DAMU, který jsem měl moc rád (končil v sezóně 2004/5). A vlastně oni mohou za to, že od té doby je DISK  mým "domácím divadlem". Hned tři z nich - Václav Jílek, Jan Meduna a Eva Leimbergerová ve Veselých skocích vystupovali. Oba pány jsem viděl i včera.

Asi by se slušelo jmenovat tři tvůrce, kteří inscenace Veselých skoků tvoří. Jsou to Martin Pacek, Jana Hanušová a Miroslav Hanuš. A zde mne v programu čekalo jedno velké překvapení. Díky fotografiím jsem zjistil, že tím Miroslavem Hanušem je herec, kterého jsem už mnohokrát obdivoval v Divadle v Dlouhé. Od výkonu v roli Amalrica již si ho pamatuji aktivně. Je obdivuhodné, jak mnohostranní někteří umělci jsou.

Pokud jste ještě Veselé skoky neviděli, dožeňte to. Je to vskutku účinný životabudič.

Třaskavá směs - Hordubal na Provázku

Karel Čapek: Hordubal

první díl projektu Čapek na provázku

režie Jan Antonín Pitínský

Archa, 20.dubna 2011

V rámci své spanilé jízdy do Prahy uvedlo Divadlo Husa na provázku i znamenitou inscenaci Čapkova Hordubala. Jak každý ví, kniha vypráví o návratu Juraje Hordubala, kterého bída vyhnala do Ameriky, domů na východní Slovensko. Vydělával si jako horník. Peníze nejprve posílal domů, ale když odešel jeho gramotný kamarád, který mu s tím pomáhal, sám to již nedokázal a tak je šetřil v bance. Odkradli ho, ale přesto si ještě odvážel "majlant". Byl z domova osm let, posledních pět o něm žena neměla zprávy. Po návratu domů zjistí, že ženě pomáhá čeledín, který vede jeho hospodářství  - sice velmi úspěšně, ale zcela jinak, než by to dělal on sám. Prodali horská políčka, koupili louky v nížině a vydělávají na chovu koní pro armádu. Žena se Jurajovi za ty roky odcizila a vztah se nedaří obnovit. Ani vesnice Juraje nepřijala dobře a navíc se mu posmívají, že se mu žena spouští s čeledínem. Vzniká tak třaskavá situace, která nakonec vyvrcholí násilnou smrtí hlavního hrdiny.

Já ale měl na mysli jinou třaskavou směs - setkání souboru Divadla Husa na provázku, který výtečně vede Michálek ke skutečně tvůrčímu přístupu a naprostému odevzdání se práci, s režisérem J.A.Pitínským. Vzniklo tak naprosto fantastické představení, které všechny diváky od samého počátku až do konce zcela pohltí. Zcela mimořádně kvalitní je pohybová a hudební stránka inscenace. V programu se dovíte, že se celý soubor podílel na pohybové koncepci představení. Není to určitě fráze. A nedovedu si představit, že by to jiný soubor takhle výborně dokázal (možná jen Divadlo v Dlouhé). V symbolické rovině předvádějí herci "kravičky" a "koně" jak pohybově, tak i zvukově. Jen tahle složka představení by (pro mne) stála za to, abych na představení šel několikrát. I (zatím) jediné shlédnutí však způsobilo, že mi tyto scény nikdy z paměti (a z podvědomí) nevymizí. Celý soubor hrál jak o život - vždyť o něj vskutku šlo. Nemá cenu uvádět všechny výborné herce, to bych jen opisoval celé obsazení. Jednu vyjímku však udělat musím. Vladimír Hauser v hlavní roli Hordubala podává zcela mimořádný výkon, který se jen tak nevidí.
Tohle je inscenace, kterou si žádný fanda divadla prostě nesmí nechat ujít.

Tři hodiny s (živým) Mozartem

W.A.Mozart: Figarova svatba
Stavovské divadlo, 31.října 2011

V poslední době chodím na operu čím dál, tím víc, ale stále se za toho "skutečného" operního diváka neodvažuji považovat a to, co o operních představeních ve svých glosách píši, mám potřebu stále relativizovat. Tenhle týden se to možná změnilo. Měl jsem zcela mimořádný a bezprostřední operní zážitek (chtělo by se napsat "orgasmus") na představení Figarovy svatby. Myšlenky mi ani na chvíli neutíkaly někam jinam, dokázal jsem se celou dobu soustředit na představení a hudbu, děj mi nepřipadal plytký. Občas se mi zdálo, že chápu, jak strašnou radost musel mít skladatel, když tuhle operu skládal. A já se k němu nevztahoval jako ke klasikovi, ale jako k současníkovi, který tvoří takovou krásu i pro mne. Tahle nálada mě neopustila ani po představení. Dokonce jsem se zabýval myšlenkou zda nekřivdím nynějším autorům "muzikálů", když na ně nechodím.Vždyť Mozartovy opery byly "muzikály té doby".

Na právě tohle představení jsem šel kvůli Facebooku. Někdo tam umístil zprávu, že hlavní role budou zpívat Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková, které mám oba moc rád. Zpívali oba překrásně, ale "zapadlo" to, protože zpívali (a hráli) perfektně úplně všichni. Musím jmenovat alespoň Vladimíra Chmela jako hraběte, Jitku Svobodovou jako hraběnku a Michaelu Kapustovou jako Cherubína.
Fantastické obsazení, ve kterém obecenstvo nemuselo (jak to někdy bývá) hledat hvězdy, úplně všichni zpívali "úplně normálně" a přirozeně s očividnou radostí, kterou se jim (nějakou magií) dařilo přenášet i do mysli a srdcí obecenstva. Na tomhle jistě měli velkou zásluhu i autoři inscenace a orchestr dirigovaný Tomášem Netopilem.

Vřelé díky všem, kdo se o tento krásný večer zasloužili.

P.S. Kdysi - asi to bylo ještě za minulého pana ředitele - visíval na Národním plakát, zde kterého se dalo přečíst kdo z hlavních herců hraje v daném měsíci v kterém představení. A to pro operu, balet i činohru. Dnes se občas snažil takovou informaci získat, ale nepodařilo se mi to. Ani pokladní netušili, zda je to někde zveřejněno.

Kupec benátský - vynikající představení ve Stavovském

W.Shakespeare: Kupec benátský
režie Martin Čičvák
Stavovské divadlo, 4.listopadu 2011, derniéra

Na tohle představení jsem chtěl jít již dlouho, ale nějak mi to nevycházelo, až jsem se najednou dověděl, že bude derniéra. S obrovskou klikou jsem ještě dostal lístek a díky tomu nebyl ochuzen o obrovský divadelní zážitek. Pokud si vzpomínám, byla to jedna z nejlepších Shakespearovských inscenací, kterou jsem kdy viděl (vybavuje se mi jen jedno srovnatelně dobré, Pitínského Romeo a Julie v Astorce). U her tohoto autora jde dnes (skoro) vždy o interpretaci - děj každý předem zná. Nechce se mi dělat "chytrého" a rozebírat či komentovat pojetí autorů inscenace. Spokojím se s tím, že vytvořili dílo, které bylo živé, mělo spád a zcela "aktuální" hluboké poselství, které by bylo hřích zploštit do pár neumělých vět. Navíc dali autoři všem hercům mimořádné příležitosti k vytvoření živoucích postav. V téhle inscenaci skutečně nebylo "malých rolí".

Do divadla jsem šel s tím, že "jdu na Štěpničku", jenže ouha. I když podal jeden ze svých nejlepších výkonů (a to si nastavil v posledních letech sám laťku proklatě vysoko), jeho Shylock nevyčníval nad ostatní, ale byl součástí divadelní hostiny, kde skvělé ukázky hereckého umění odváděli všichni. Nejtěžší to měl Igor Bareš v roli Antonia, která jediná byla (už od autora) abstrakcí, ne reálným člověkem. Zhostil se toho výborně. Oslnivě hrála Lucie Žáčková v roli Porcie, stala "královnou večera". Velmi rád jsem opět viděl Jana Dolanského (ako Graziana), který mne zaujal svým výkonem v Rackovi. Jak už jsem řekl, všichni byli výborní a nemá cenu zatěžovat glosu opisováním obsazení. Zmíním se jen o tom, že i Alexandr Minajev, který hrál dvě (zcela) vedlejší postavy dokázal obecenstvo okouzlit.

Když jsem tady rozplýval nad výkony herců Národního v Rackovi, málem jsem hledal příčinu v "obrácení gradu" hlediště- jeviště. Moc rád to beru zpět. Nemá smysl tohle představení doporučovat, protože se už hrát nebude. Jsem si ale jist, že bude ještě dlouho žít v duších a myslích těch, kteří měli štěstí, že ho mohli vidět. Na takhle dobré divadlo se vlastně zapomenout nedá. 

Divadlení hostina U stolu

Ingmar Bergman: Po zkoušce
brněnské Divadlo U stolu
14.října ve studiu Švandova divadla

Asi před rokem jsem se šťastnou shodou okolností dostal na jedno pražské představení Divadla U stolu. Divadlo jsem dosud vůbec neznal a byl jsem natolik nadšen, že jsem se začal vážně zabývat (byť zatím jen teoretickou) přípravou zájezdů do Brna. Ale někdy má člověk štěstí, divadlo si naplánovalo v říjnu zájezd do Prahy hned se čtyřmi tituly. Koupil jsem si lístky na všechny a doporučil to i svým známým. Právě jsem se vrátil ze třetího představení. Všechna byla vynikající, možná se dá již ze čtyř jejich inscenací, které jsem mohl vidět, trochu zobecnit. Divadlo U stolu lze charakterizovat především odvahou inscenovat témata, která se na první pohled divadelnímu zpracování vzpouzejí, dokonalou přípravou textů her a "neomylným" výběrem herců pro jednotlivé inscenace a role. Prostě divadelní pošušňání.

Mám určitě v plánu napsat o všech inscenacích, začnu úchvatnou adaptaci Bergmanova televizního filmu Po zkoušce.

Kdo nějaké Bergmanovy filmy viděl, dobře ví, že vyprávět "jejich obsah" je naprostá pošetilost. Nicméně od něčeho se musíme odrazit. Na začátku představení jsme svědky dialogu stárnoucího režiséra s mladou herečkou Annou, které svěřil velkou roli v připravované hře. Jde vlastně spíše o režisérův monolog občas přerušovaný šikovnou snahou Anny o získání trvalejší režisérovy přízně. Tempo hry není v této části  nijak závratné. Autor i inscenátoři vlastně diváka trochu uspávají, aby následující nástup byl o to působivější. Z konverzace Anny s režisérem se dovídáme, že se znal již s její matkou, ke které neměla dcera moc dobrý vztah. A najednou přijde ostrý střih zpět v čase a hra nabírá na šílených obrátkách. Anna se stane nehybnou a to, co se na scéně děje nereaguje ani gesty. Na scéně se objeví Annina matka jako stárnoucí herečka, která se snaží za každou cenu získat zpět režisérovu přízeň jak v pracovním, tak především v intimním životě. Režisér se snaží odmítat, ona v zoufalství přechází do hysterie a vyčítání. Tahle část končí jejím odchodem když ji režisér slíbí, že za chvíli za ní přijde. V tom okamžiku ožívá Anna jsme svědky jejich strhujícího "souboje". Oba se pouštějí jeden do druhého i každý sám do sebe jako postavy z nejlepších Bergmanových filmů. Aby sonda do chování, motivací, cílů a triků obou mohla být skutečně hluboká, používá autor a inscenátoři "jednoduchý trik": Oba nevedou přímo dialog, ale "uvažují" na nahlas o tom, co by mohli udělat a jak by mohli reagovat na to, co by mohl udělat ten druhý. Působí to jako hodně současné divadlo. Prostě krása.

Hru nastudoval režisér Ondřej Elbel, skromnou výpravu navrhla Kateřina Bláhová - působivé bylo především využití makety jeviště a loutek herců. Herecké výkony byly oslňující. Nikoho z nich jsem neznal, proto byl zážitek ještě silnější.

Začnu Evou Novotnou, která ukázala v roli matky v krátkém čase obdivuhodný výkon ukazující "ze všech stran i zevnitř" portrét stárnoucí ženy, která ztrácí sebevědomí i smysl života. A tak hledá spásu v pokusu (v jehož úspěch sama moc nevěří) o připoutání bývalého milence. Je to paní herečka.

Druhou ženskou roli Anny hraje Marie Vančurová (na internetu jsem našel, že působí v divadle Jeseník). Z počátku předvádí naivní adeptku herečky, která je poctěna nabídkou na hlavní roli, ale nevěří moc ve své kvality, tak se snaží "pojistit to půvabem svého mládí".  V druhé části hry do ní "něco vjede" a najednou je svému partnerovi důstojnou sokyní. Postupně nachází ve své roli ženu, která dovede využít zájem staršího a (na první pohled silnějšího) muže o sebe k tomu, aby si plně uvědomila sílu své osobnosti, jež již najednou nespočívá jen v jejím mládí, ale .... . Je to vynikající výkon. A nemohu se ubránit dojmu, že takovýhle výkon se musí hluboce odrazit i v duši herečky samé (nejen té, kterou tak znamenitě hraje).

Mužskou roli režiséra hraje Martin Siničák. Je to mimořádný výkon ukazující velkou vnitřní sílu herce i zažitou "hereckou techniku". Zobrazil inteligentního avšak stárnoucího umělce, který ač je stále dobrý, vidí, že síly již nepřibývají a podvědomě hledá potvrzení sebe sama ve vztahu s mladou herečkou. Při tom je mu vnitřně jasné, že jde především o něho - a teprve v druhé řadě o ní. Postava je složitá, herec se s ní vyrovnal naprosto dokonale.

Takovýhle herecký koncert se moc často nevidí - zázrak ve sklepě. Rád bych to viděl ještě jednou.

Racek ve Stavovském

A.P.Čechov: Racek
režie: Michal Dočekal
Stavovské divadlo 28.září 2011

Chodím do Národního poměrně často (a rád). Teď se v (informačních) kanálech a na ministerstvech hodně řeší problematika opery a baletu. Při tom možná větším problémem je činohra.
Komorní scéna v Kolowratu umožňuje inscenovat "lahůdky", budovy Národního a Stavovského jsou však pro (soudobou) činohru dost velkým hendikepem. Herci se musí soustředit především na "uřvání" obrovského prostoru - a tak člověk (zvláště takový, který chodí na galerii) mnohdy ani nedokáže plně ocenit jejich (nesporné) kvality. Možná také "vzdálenost od publika" vede k jistému odcizení herců a jisté (nežádoucí) "profesionalizaci" jejich výkonů. Pochopitelně jsou i inscenace, které tyto hendikepy "zázračně" překonávají - např. Pitínského Radúz Mahulena, mnohé ale tento zápas prohrávají (abych zůstal u těch, kde hlavní roli hraje Vojtěch Dyk, např. Žebrácká opera).

Možná i pro to sáhl šéf činohry v nové inscenaci k nestandardnímu řešení, které znám z Divadla v Dlouhé (např.) - posadil diváky na jeviště a herci hrají v jejich těsné blízkosti na jeho hraně - v tomto případě většinou před stylizovanou "oponou", někdy využívají i obrovského hlediště. A hodně se to povedlo.

Pro mne to měli autoři inscenace dost těžké. V mé duši byly  ještě poměrně čerstvé příjemné dojmy a zážitky z velmi dobré inscenace Racka v podání jednoho z mých nejoblíbenějších ročníků v Disku, kterou jsem viděl hned dvakrát (ale glosu jsem ještě nestačil dopsat). A tak jsem na počátku "fandil hostům". Tentokrát jsem rychle pocítil, že inscenace Národního bude přece jen o hodně lepší než ta z Disku jak "objektivně", tak pocitově.

Jde o jednu z nejlepších inscenací (nejen Čechova), které jsem kdy viděl. Přispěli k tomu stejnou měrou všichni herci. Žádný z nich nepřehrával (příjemně mne to překvapilo především u Davida Prachaře), neexhiboval se, ale s "láskou a nasazením" všichni tvořili kolektivní dílo. Divák tak viděl, že jde bez vyjímky skutečně o prvotřídní herce. Trepleva hrál hrozně dobře Jan Dolanský, kterého jsem dosud moc neznal. Ostatní role vytvořili "staří mazáci" (dámám se omlouvám) - Tatjana Medvecká, František Němec, David Prachař, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Johanna Tesařová a Alexej Pyško.

Ten, kdo hru zná a umí počítat, si jistě uvědomil, že jednu ženskou postavu jsem vynechal. A to hned tu hlavní - Ninu Zarečnou. V ten večer, kdy jsem na tom byl, ji hrála Eva Josefíková. Ne, to jsem se vyjádřil špatně - měl jsem napsat ztělesnila. Zvláště v prvním dějství působila jako zjevení přirozené krásy mládí, nevinnosti a opravdovosti. Mohlo by se zdát, že vlastně nehraje, jen prožívá. V druhém dějství, kdy její postava dospěla do stáří i problémů, které herečka z vlastní zkušenosti znát nemůže, se jen potvrdilo, že jde o jeden z největších talentů našeho divadla. Jistě jí k tomuhle výkonu  pomohli svými výkony i nasazením ostatní herci.
Evu Josefíkovou jsem vůbec neznal, v programu jsem si přečetl, že studuje na DAMU. Už jsem se těšil, že ji letos uvidím v DISKu. Jenže je asi teprve v druháku, snad se příštího roku dožiju. Z internetu jsem se dověděl, že ji "objevil"  Zdeněk Troška - abych se přiznal většinu jeho filmů zrovna nemusím, ale "čuch na herce" má obdivuhodný.V mladé generaci máme hodně výborných hereček ( o mnoha z nich jsem v blogu psal) - s Evou Josefíkovou to nebudou mít slečny lehké.

Nenavštívit tuhle inscenaci (alespoň jednou) by byl neskutečný hřích. Není moc míst, kde byste příslušný deficit zážitků mohli dohnat.

Divadlo Letí - Zpověď masochisty

Roman Sikora: Zpověď masochisty
režie Martina Schlegelová
Divadlo Letí ve studiu Švandova divadla
6.října 2011 


O souboru divadla Letí vím již dlouho, ale nějak jsem se na ně nedostal (upřímně řečeno jsem se tématiky některých inscenací trochu bál). Tentokrát to vyšlo - a stálo to vskutku za to.

Těsně před představením jsem opět měl obavy, aby hra nebyla hlavně o psychologii a praktikách masochistů. Viděl jsem na to téma (dle mého ne moc dobrý) dokumentární film. Z inscenace bylo vidět, že minimálně režisérka ten film viděla taky. Ale autor Roman Sikora využil téma k napsání politické satiry, která vyjadřuje nedobré pocity, které z vývoje společnosti má mnoho lidí. Nechci ale zatěžovat tenhle blog politikou, tak nebudu tady záměr aurora a vyznění hry komentovat. Jeden čas jsem myslel, že se z podobných problémů budu vykecávat v blogu jiném, ale pak jsem se na to vykašlal, když jsem zjistil, že šílenému tempu vymýšlení - to není dobré slovo, vznikají určitě jinak než přemýšlením - šílených nápadů se našim politikům prostě nedá stačit.
I když je hra přísně o dnešku (na jevišti uvidíte i masky Mirka s Petrem - těch z vlády), má přece jen silný "nadčasový" obsah. Hra je koncipována jako zpověď muže s masochistickými sklony, kterému se nedaří nacházet v soukromém životě to, co ho uspokojuje. Až jednou přijde na to, že může dojít vyvrcholení jako podřízený v zaměstnání (nebo chcete-li v životě veřejném). Dosáhne skoro dokonalého štěstí - jenže nakonec se to zvrtne - a je odsouzen být již navždy nespokojený. Nápad je to nosný, který Vás dokáže zaujmout po více než 90 minut, které představení trvá. Autor vytvořil pro hlavní postavu i osobitý styl mluvy (mimo jiné posuny sloves, přídavných jmen a příslovcí až na úplný konec vět). Je to velmi působivé a vtipné. K úspěch inscenace přispěla jistě i režisérka.
Největší dojem na mě však udělaly vynikající herecké výkony. Tomáš Kobr hraje hlavní roli a v podstatě nesleze ze scény. Zaujal mne již vedlejší (němé) roli Mistera Propera v inscenaci Svrbí v Rubínu. Tentokrát si to vynahradil a skoro celou inscenací odmluvil sám. Byl to nezapomenutelný výkon. I všichni tři další herci (Zuzana Onufáková, Richard Fiala a Tomáš jeřábek) byli výborní.

Inscenaci by jste si neměli nechat ujít - je to výborné divadlo. A nepletu-li se bude se reprízovat ještě jednou již v říjnu.

Popelka

Sergej Prokofjev: Popelka
balet Národního Divadla
10.září 2011

Jde o jednu z nejlepších inscenací baletu pražského Národního divadla v posledních letech. Představení je úchvatné  a v podstatě nemá slabé místo.

Autorem choreografe i režisérem je Jean - Christophe Maillot, který působí jako choreograf a ředitel slavného Les Ballets de Monte-Carlo. Teprve, když jsem si doma četl program, jsem si uvědomil, že jsem francouzský soubor viděl hostovat v Praze s Romeem a Julií.  Tenkrát se mi jejich pojetí moc nelíbilo. Tahle Popelka je jiné kafe.
I ostatní tvůrci inscenace pocházejí z Francie. Přinesli souboru ND nejen nové pohledy na klasické dílo, ale zdá se, že mu vdechli i novou sílu. Scéna je jednoduchá, moderní a nesmírně působivá - a při tom na sebe zbytečně neupozorňuje a na druhé straně neruší. Kostýmy jsou trochu nezvyklé - například všechny ženy kromě Popelky mají na hlavě něco stylizovaného, co rozhodně ani nepřipomíná vlasy nebo účes (mě se vybavovali různí brouci z Ferdy mravence) - ale jsou působivé a svoji "provokativností" přispívají k celkovému dojmu. Velkou zásluhu na úspěchu inscenace má jistě i to, že se tančí na živou a nikoli reprodukovanou hudbu, jak je (bohužel) v ND zvykem.

Všichni tanečníci tančili s očididnou chutí a byli doopravdy výborní. Především to potěšilo u sboru, u něj není taková kvalita vždy vidět. Já jsem měl štěstí na obsazení (i když alternace jsou jistě také dobré). Hlavní roli matky a víly (byla na jevišti většinu času) tančila fantasticky Aya Watanabe. Již jsem si jí všiml mnohokrát - a zdaleka nejen kvůli (u nás) exotického zjevu. Popelku tančila Jade Clayton. Byl to mimořádně působivý výkon. Tančila přirozeně bez baletních manýr, měla krásné a při tom nenačinčané kostýmy, rozpuštěné krásné vlasy - prostě Popelka, jak si ji (nejen) děti představují. Třetí hvězdou představení byl v roli prince Viktor Konvalinka, který se stává velkou oporou souboru. Tančí mimořádně přirozeně a s nebývalým vtipem v každém pohybu. 

Na představení jistě půjdu (nejméně) ještě jednou. Rozhodně to stojí za to. Návštěvu představení doporučuji všem Jistě se bude líbit i těm, kteří si dosud cestu k baletu nenašli.

Furianti z Dlouhé

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
režie Jan Borna
soubor Divadla v Dlouhé
divadlo Pod Palmovkou 19.6.

Už mi docházejí superlativy, jde o naprosto dokonalou inscenaci. Podílí se na tom celý soubor Divadla v Dlouhé. Jan Borna opět dokázal, že v kategorii (kterou de facto sám vytvořil) "hudební činohry" nemá sobě rovna (aspoň v Praze). Je naprosto obdivuhodné jak lehce jeho inscenace plynou, aniž by při tom cokoli ztrácely na závážnosti tématu. Jeho herci mu rozumějí a dovedou se do hry zapojit způsobem, který se jen tak nevidí. S přípravou tohoto představení pomáhali jako asistenti režie i dva z nich Miroslav Hanuš a Jan Vondráček.
Bylo by nesmyslné chválit výkony jednotlivých herců, protože všichni na place váleli. V tomto představení není malých rolí ani herců "do počtu". Omezím se proto jen na to, že jsem moc rád, že v tomto souboru zakotvil Jan Meduna z jednoho z mých oblíbených ročníků v Disku - a svou výbornou hrou na trumpetu posílil band herců tohoto divadla. Byl jsem v posledních měsících na čtyřech představeních Divadla v Dlouhé - a tak už začínám znát a mít rád všechny herce téhle výtečné a sehrané party.
Už se těším, že na ně půjdu na podzim znovu. Je obdivuhodné jak široký mají repertoár a na jaké úrovni ho zvládají.  Zajděte do tohohle divadla a neprohloupíte.