Racek ve Stavovském

A.P.Čechov: Racek
režie: Michal Dočekal
Stavovské divadlo 28.září 2011

Chodím do Národního poměrně často (a rád). Teď se v (informačních) kanálech a na ministerstvech hodně řeší problematika opery a baletu. Při tom možná větším problémem je činohra.
Komorní scéna v Kolowratu umožňuje inscenovat "lahůdky", budovy Národního a Stavovského jsou však pro (soudobou) činohru dost velkým hendikepem. Herci se musí soustředit především na "uřvání" obrovského prostoru - a tak člověk (zvláště takový, který chodí na galerii) mnohdy ani nedokáže plně ocenit jejich (nesporné) kvality. Možná také "vzdálenost od publika" vede k jistému odcizení herců a jisté (nežádoucí) "profesionalizaci" jejich výkonů. Pochopitelně jsou i inscenace, které tyto hendikepy "zázračně" překonávají - např. Pitínského Radúz Mahulena, mnohé ale tento zápas prohrávají (abych zůstal u těch, kde hlavní roli hraje Vojtěch Dyk, např. Žebrácká opera).

Možná i pro to sáhl šéf činohry v nové inscenaci k nestandardnímu řešení, které znám z Divadla v Dlouhé (např.) - posadil diváky na jeviště a herci hrají v jejich těsné blízkosti na jeho hraně - v tomto případě většinou před stylizovanou "oponou", někdy využívají i obrovského hlediště. A hodně se to povedlo.

Pro mne to měli autoři inscenace dost těžké. V mé duši byly  ještě poměrně čerstvé příjemné dojmy a zážitky z velmi dobré inscenace Racka v podání jednoho z mých nejoblíbenějších ročníků v Disku, kterou jsem viděl hned dvakrát (ale glosu jsem ještě nestačil dopsat). A tak jsem na počátku "fandil hostům". Tentokrát jsem rychle pocítil, že inscenace Národního bude přece jen o hodně lepší než ta z Disku jak "objektivně", tak pocitově.

Jde o jednu z nejlepších inscenací (nejen Čechova), které jsem kdy viděl. Přispěli k tomu stejnou měrou všichni herci. Žádný z nich nepřehrával (příjemně mne to překvapilo především u Davida Prachaře), neexhiboval se, ale s "láskou a nasazením" všichni tvořili kolektivní dílo. Divák tak viděl, že jde bez vyjímky skutečně o prvotřídní herce. Trepleva hrál hrozně dobře Jan Dolanský, kterého jsem dosud moc neznal. Ostatní role vytvořili "staří mazáci" (dámám se omlouvám) - Tatjana Medvecká, František Němec, David Prachař, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Johanna Tesařová a Alexej Pyško.

Ten, kdo hru zná a umí počítat, si jistě uvědomil, že jednu ženskou postavu jsem vynechal. A to hned tu hlavní - Ninu Zarečnou. V ten večer, kdy jsem na tom byl, ji hrála Eva Josefíková. Ne, to jsem se vyjádřil špatně - měl jsem napsat ztělesnila. Zvláště v prvním dějství působila jako zjevení přirozené krásy mládí, nevinnosti a opravdovosti. Mohlo by se zdát, že vlastně nehraje, jen prožívá. V druhém dějství, kdy její postava dospěla do stáří i problémů, které herečka z vlastní zkušenosti znát nemůže, se jen potvrdilo, že jde o jeden z největších talentů našeho divadla. Jistě jí k tomuhle výkonu  pomohli svými výkony i nasazením ostatní herci.
Evu Josefíkovou jsem vůbec neznal, v programu jsem si přečetl, že studuje na DAMU. Už jsem se těšil, že ji letos uvidím v DISKu. Jenže je asi teprve v druháku, snad se příštího roku dožiju. Z internetu jsem se dověděl, že ji "objevil"  Zdeněk Troška - abych se přiznal většinu jeho filmů zrovna nemusím, ale "čuch na herce" má obdivuhodný.V mladé generaci máme hodně výborných hereček ( o mnoha z nich jsem v blogu psal) - s Evou Josefíkovou to nebudou mít slečny lehké.

Nenavštívit tuhle inscenaci (alespoň jednou) by byl neskutečný hřích. Není moc míst, kde byste příslušný deficit zážitků mohli dohnat.