Deváté srdce - Juraj Herz umí

Juraj Herz, Jan Drbohlav, Josef Hanzlík: Deváté srdce
režie: Juraj Herz
Stavovské divadlo, 10.dubna 2012

Navštívil jsem další z "rodinných pohádkových" inscenací činohry Národního divadla. Není to lehký žánr. Na rozdíl od Sněhové královny, která se mi zdála dost křečovitá a ani vnučku přiliš nezaujala, jde o velmi povedené představení.

Juraj Herz se vrátil k tématu svého slavného filmu z roku 1978 (který jsem však bohužel neviděl) a dokázal i na  divadle vytvořit okouzlující atmosféru, která strhla nejen diváky, ale i herce. Všichní hrají jak o život a s plným nasazením. Člověk si maně vzpomene na atmosféru filmů a televizních inscenací pro děti ze sedmdesátých let, kdy "nebylo co hrát" a tak v nich s plným nasazením hráli všichni nejlepší herci té doby. Nemá smysl opisovat obsazení, tady nebylo malých rolí a odbytých výkonů. Spokojím se jen tím, že mne potěšilo, že v hlavních rolích se potkali představitelé dvou ročníků KČD DAMU, které jsem miloval (a stále miluji) Pavla Beretová a Igor Orozovič.

Nebudu to dál rozkecávat. Jde o výtečné představení, které si nenechte ujít ať je Vám kolik chce. Děti s sebou vemte, ale bude se Vám to určitě líbit i bez nich. Jen se nenechte zmást anotací autorů, která doporučuje hru až od 8 let. Já bych to posunul o tři dolů.

Angažovanost nebo jen bublina?

Lucy Prebble: Enron
režie Michal Dočekal
Národní divadlo, 24.února 2012

Činohra Národního divadla se odhodlala uvést skoro čerstvou (premiéra byla v roce 2009) hru mladé anglické autorky zabývající se současnou krizí (kapitalistického) "volného trhu". Jak se autorka sama v rozhovoru přiznala, "vždycky chtěla napsat hru o byznysu, protože je to prostředí, které se na jevišti příliš nevyskytuje". Hra obsahuje tolik odkazů na žargon byznysu, že dramaturgyně Lenka Kolihová-Havlíková považovala za nezbytné doplnit program stručným "výkladovým slovníčkem". Dočteme se v něm např, že bublina je situace, kdy hodnota akcií neodpovídá "skutečné" hodnotě společnosti, ale založená jen na víře akcionářů v jejich hodnotu. Pak snadno může (nebo dokonce musí) dojít k náhlému a nepředvídatelnému hodnoty akcií a krachu společnosti. Mám neodbytný dojem, že sama hra může být jen takovou bublinou, jejíž hodnota spočívá především (možná dokonce jen) v aktuálnosti tématu a v tom, že je "na trhu" nejlepší (proto, že je tam jediná). Nemluvím zatím o inscenaci, ale jen o hře samé.

Autorka na jeviště přivedla historii bankrotu americké energetické společnosti Enron. Snažila se při tom co nejvíce držet skutečnosti - třem hlavním postavám dokonce ponechala jejich jména. Podle mého názoru právě tohle (možná nejen to) způsobilo, že hra zůstává dost na povrchu. 
Ve hře vystupuje mnoho postav, ale jen čtyři jsou podstatné, ostatní tvoří jen "křoví". Hlavním "hrdinou" je Jefrey Skilling, který je prototypem sebevědomých a schopných absolventů manažérských studií. Podaří se mu prosadit na kontrolních orgánech (firmy, které chtějí být na burze, musí o sobě zveřejňovat povinně hodně informací) nový způsob účetnictví, který legálně umožňoval započítávat (nutně nejisté) budoucí výnosy do zisku firmy. Tímto trikem se mu podařilo zmnohonásobit cenu akcií firmy. Získal si tím úctu a respekt stávajícího vedení firmy, které ho přestalo kontrolovat a věřilo v jeho "nadpřirozené schopnosti". Představitelem původního vedení je Ken Lay, který má mnoho kontaktů do nejvyšší politiky, ale skutečnému vedení firmy se již nevěnuje a proto mu ani nerozumí, jen konzumuje slávu a bohatství. Jestliže u Skillinga si divák musí klást otázky o jeho charakteru, Lay to "myslí dobře" a jeho vina spočívá především v nezodpovědnosti a nekvalifikovanosti. Třetí skutečnou postavou je Andy Fastow, schopný účetní nepevného charakteru. Skilling ho přistihl při podvodu a za to, že ho nepotrestal a celou věc ututlal, si koupil Fastovovu věrnost. Fastow pak vymyslel a realizoval způsob, jak dluhy Enronu "odklánět" do spřátelené společnosti založené jen za tím účelem. To už pochopitelně legální nebylo, ale dlouho to Enronu procházelo.
Jistou protiváhu těmto třem, kteří byli (ve skutečnosti i ve hře) odsouzení za podvodné jednání, které vedlo ke krachu Enronu, ve hře tvoří vymyšlená ženská postava Klaudie Roe. Zprvu se také Skillingovi obdivuje, ale po té, co s ním prohrává karierní závody ve firmě, není ochotná přejímat jeho praktiky a je nakonec donucena firmu opustit. Klaudie reprezentuje ve hře lidi, kteří neztratili zdravý úsudek ani základní instinkty co je a co už není dobré. Možná, že není náhodou, že tuto roli svěřila autorka právě ženě a ne muži. V jedné ze závěrečných scén hry Roe Skillingovi říká, že nechce, aby je někdo spolu viděl, protože by mohla utrpět její pověst.
Když se situace společnosti Enron stává již neudržitelnou, vyplácí Skilling zaměstnancům velkou část mzdy v akciích a agituje je, aby do nich nich investovali všechny svoje úspory. Sám tajně prodává svoje akcie (díky opčnímu programu za vysoké ceny) a posléze firmu těsně před krachem opouští. Řízení firmy se vrací do rukou Kena Laye, který však není schopen ani rozpoznat skutečný stav věcí, natož ho zachraňovat. Dojde k velkému krachu, všichni zaměstnanci jsou propuštěni a řady z nich přichází na mizinu. Zmínění tři "hrdinové" jsou odsouzeni. Andy Fastow dostává snížený trest, protože s vyšetřovateli spolupracoval při odhalení sofistikovaných podvodů v účetnictví firmy.
Hra tedy odhaluje nekalé praktiky "vrcholových manažérů", kteří hrají své hry (někdy i legální) bez ohledu na realitu a možná rizika. Tím je "aktuální" a lechtá diváky svojí "odvážností". Nešetří (v obecné rovině) ani politiky. Ve hře se mluví (ne úplně srozumitelně) o negativním vlivu deregulace cen elektřiny v Kalifornii. Nejsem schopen posoudit do jaké míry je to pravda, ale četl jsem několik reakcí na hru, kde se tvrdilo, že v tomto ohledu autorka souvislosti nepochopila. Třeba jo, třeba ne  - nevím. Rozhodně je však od ní nemohl pochopit žádný z diváků.
 Hra měla velký úspěch v Británii, ale propadla v Americe. Mohlo být tím, že v USA je velká číst střední třídy nějak osobně angažována na obchodu s akciemi a tedy mu rozumí daleko víc než Evropané. Kauza Enronu navíc s americkou společností otřásla natolik, že mnoho lidí se v ní docela dobře vyzná. Proto je možná (nutně) splošťující výklad autorky zklamal.   

Rozepsal jsem o námětu hry především proto,abych mohl lépe komentovat inscenaci samu. Její autoři dělali, co mohli. David Matásek hraje Skillinga výborně. V jeho podání jsou i jak delší "ekonomické" výklady, tak i odhalování psychologie úspěšného a domýšlivého manažera divácky zajímavé. Václav Postránecký v roli Kana Laye i Petra Špalková v roli Klaudie Roe hrají dobře, jejich postavy jsou však dost "ploché", takže s tím víc dělat nešlo. To Jan Dolanský dostal roli morálně nepevného Andy Fastowa, který osciluje mezi pocitem méněcenosti "velkým účetnickým mágem" větší příležitost, kterou plně využil.
Ve hře je mnoho dalších postav, které však jen dotváří kolorit společnosti či scény. Mnoho herců tak hraje více malých roliček. Výprava je náročná a mnohdy na sebe zbytečně strhává pozornost. V inscenaci je několik "muzikálových" vložek, které se však zrovna moc nepovedly. Ten, kdo si před inscenací přečetl program, si však na své přišel. V jedné scéně křepčí v popředí mladí muži a z kontextu je jasné, že jsou to makléři na burze. Za nimi na můstku však tančí a odhalují se mladé ženy (kvůli tomu na to nechoďte, žádná v tom moc daleko nedojde). Určitě nikdo z diváků nepoznal, co dívky představují. Nám, co jsme si přečetli program, však bylo jasno - byly to komodity.

Jak je z předešlého patrno, hra ani inscenace mne moc nezaujaly. Možná však byla "plochost" obsahu hry oním (skoro) bombastickým provedením (asi nechtěně) realisticky zobrazena.

Na představení rozhodně chodit nemusíte. Pokud však půjdete, nebudete vyloženě zklamání, pokud se nebudete snažit podstatě věci porozumět a spokojíte se s pocitem, že umělci jsou v odporu ke prohnilosti dnešní společnosti (bank a velkých koncernů zejména) na "naší straně".

Myslím, že kdyby hra byla postavena na monolozích Skillinga a jednom či dvěma jeho oponentech, tak by to mohlo být nesmírně zajímavé a (aspoň trochu) poučné. Nestalo se.

Nová hra Petra Zelenky - Ohrožené druhy

Petr Zelenka: Ohrožené druhy
Nová scéna ND, 8.února 2012

Všechny hru Petra Zelenky, které jsem viděl, mne nadchly. Nejen Příběhy obyčejného šílenství a Teremin v Dejvickém divadle, ale i méně známé Odchody vlakov v Astorce.  Oceňoval jsem fantastické dialogy stejně jako to, že sdělení her byla hluboká a úspěšně se vzpírala triviálním výkladům. Proto jsem se na novou hru Petra Zelenky hodně těšil. A vůbec jsem nebyl zklamán - jde opět o výborné divadlo.

Autor hru na Nové scéně i režíroval. Je vidět, že myšlením je především filmovým režisérem. Jednotlivé scény se rychle střídají jako ve filmu. Scéna je navržena velmi jednoduše a jen malými změnami - často jen přinesením či odnesením židlí a stolů (což zvládnou sami herci) - poskytuje dojem změny prostředí. Všichni herci jsou zcela přesvědčiví. Působí to tak, že jim autor a režisér dal dostatek důvěry a prostoru, aby si mohli role osvojit natolik, že vlastně nemusí hrát. Při tom dialogy jsou dost náročné na přesnost i "timing" a určitě neposkytují prostor pro přílišnou improvizaci.

Nemá smysl se tady pokoušet hru nějak vykládat, bylo by to hloupé (stejně jako většina recenzí, které jsem o hře četl). Abych ale mohl inscenaci něco vůbec napsat, musím hodně zjednodušeně načrtnout děj. Hlavním hrdinou je uznávaný fotograf Jeremy, který si zakládá na své nekomerčnosti. Přihodí se mu, že je vtažen dvěma "mladými kreativci" do reklamního projektu na nový medikament. Ukáže se, že skutečným objednatelem nejsou ti dva, ale jeho bývalý spolužák Jan. Jan je bohatý a úspěšný, ale nemá štěstí ve svých vztazích. Je homosexuální, ve hře proto vidíme i jeho mladého partnera, který právě Jana opouští. Jeremy začne mít pochyby zda byl preparát, který má propagovat, dostatečně vyzkoušen a tak dělá spolu s oněmi dvě reklamními pracovníky (ty mezitím Jan z projektu vyhodil) "partyzánskou" kampaň proti léku. Podaří se jim jeho běžný prodej zarazit. Aby vše nebylo tak černobílé, od Jeremyho odchází jeho žena, o kterou se postará Jan, a Jeremy  v závěru přijímá pozici řiditele PR koncernu vyrábějícího homeopatika. Tak se role obou mužů  prohodí. Jeremy je bohatý a plně zapojený do bussinesu a Jan je chudý, ale začíná se mu dařit zvládat životní problémy. Už toho musím nechat. Věřte, že i přes tenhle blábol je to moc dobrá hra.

Jako ve všech Zelenkových hrách jsou všechny dialogy hodně vtipné a mnohdy značně překvapivé. Autor  těží z napětí mezi slangem dnešní "ukomunikované" doby, ve které se slovo "kreativní" stalo téměř  synonymem umělého života, jehož obraz nám vnucují média, a zbytky přirozeného jazyka, kterým se pokoušíme vyjádřit to, co prožíváme "ve skutečnosti". Jenže nám nedošlo, že hranice mezi těmito dvěma světy, kterou ještě cítíme, se nám jaksi rozplizla. A společnosti chybí "absolutní kritéria", která by nám umožňovala se orientovat. Těm starým už nevěříme a nová jsme si nedokázali vytvořit - a tak je všechno hrozně relativní a nespolehlivé. A mnohdy tak záleží to, kde se ocitneme, více na "shodě okolností" než na dodržování nějakých zásad. Postavy Zelenkových her se vzpírají nějakému jednoznačnému dělení na "kladné a záporné", jak by to rádi viděli někteří kritici, kteří ve svých recenzích pokrytecky "vinili" hlavní postavu Jeremyho z nedostatku morálky.

Tahle inscenace dokázala využít (přece jen) menšího prostředí Nové scény k tomu, aby mohly vyniknout kvality hereckého souboru. Jeremyho hraje výborně i velmi civilně Jiří Štěpnička, jeho oponenta neméně výtečně Igor Bareš. Vedle nich podává přesvědčivý výkon Miluše Šplechtová v roli ženy Jeremyho. Těmto představitelům  (nejen) asistuje mladá generace - dva kreativci Jan Dolanský (toho už jsem viděl výtečně hrát dříve) a Sabina Králová (tu jsem viděl na divadle asi jen jednou v malé roli). Jejich rolí je vnášet do nejen svěžest mládí, ale také (obludnou) mluvu současného newspeaku reklamního světa. Oba hráli moc dobře. Mládež doplňoval i homosexuální milenec Janův - Hanka, kterého hrál Michal Kern.

Návštěvu představení doporučuji - a nedejte na recenze (ani na tuhle glosu), nesahají hře po kotníky.

O Janáčkovi poprvé - Listy důvěrné

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
režie Lucie Bělohradská
Divadlo Kolowrat, 26.září 2011

Na tohle představení jsem šel ze dvou důvodů. Tím vážnějším bylo rozhodnutí vidět co nejvíc představení, ve kterých hraje Jiří Štěpnička, tím druhým (který vlastně jen posiloval ten první) byla dobrá zkušenost s inscenacemi, které jsou uváděny na komorní scéně Národního - v Divadle Kolowrat. Představení se mi moc líbilo, ale doporučovat už ho nemá smysl, protože už má za sebou derniéru.

Životní osudy Leoše Janáčka jsou nesmírně zajímavé a dost kontroverzní. V původní verzi téhle glosy jsem se podivoval nad tím, že za námět pro hru si je zvolil  cizinec - irský dramatik Brian Friel a ne nějaký český autor. A měl jsem v tom (skoro) jasno. Česká (kulturní) veřejnost spotřebovala  dost úsilí, aby se vyrovnala s hudbou Leoše Janáčka. Po tom, co se "jeho fandům" podařilo prosadit obecné (vskutku se už týká široké veřejnosti?) uznání kvalit jeho hudby, se jim (celkem pochopitelně) nechtělo ohrožovat "pověst velikána" nesnadně interpretovatelnými podrobnostmi z jeho života. Zamýšlet se veřejně nad jeho osobností je pro nás stále ještě silné kafe. Chce to hodně odvahy, nadhledu, znalostí, pochopení, sebedůvěry a schopnost nepředpojatého uvažování. Absence takových úvah v informacích "pro běžné lidi" byla příčinou, že pro mne bylo mnoho faktů, které jsem se ve hře dověděl, velikým překvapením.

Jenomže už to neplatí. Už máme i českou hru. Milan Uhde a Miloš Štědroň připravili pro Provázek inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou jsem mezitím navštívil. Až tam jsem (možná) leccos pochopil. Nevím však, zda by to bylo možné bez toho, co mi dala a o čem mě donutila přemýšlet hra, o které právě píši. 


Ale nebudu předbíhat, musím se vrátit k inscenaci, kterou na základě hry Briana Friela vytvořila v  dramaturgii Ivy Klestilové režisérka Lucie Bělohradská. Formálně šlo o činohru "šmrcnutou koncertem".  Celou dobu je na jevišti přítomen Eve Quartet, který během večera (po částech) zahraje celý kvartet Listy důvěrné, který dal hře název.

Ve hře jsou čtyři postavy. Tři z nich jsou skutečné, čtvrtou - dnešní studentku, která píše o Janáčkovi disertaci, si autor přidal, aby mohl do hry vpašovat faktografické údaje i jejich "hodnocení". Tu hrála Lucie Žáčková. Tehdy jsem ji ještě moc neznal. S nelehkou rolí se vyrovnala velmi dobře.

Hlavní postavou je pochopitelně Leoš Janáček, kterého znamenitě (jak jinak?) hraje Jiří Štěpnička. Jeho role při tom nebyla vůbec snadná. Musel střídat polohy účastníka dění, když četl ze svých dopisů a znovu prožíval to, co cítil při jejich psaní, s polohami vzdělaného umělce, který i když dokáže mít nad svým životem nadhled, obhajuje své pocity, skutky a "právo na lásku", když odpovídal neodbytné studentce. 

Ještě zbývají dvě ženy, které v konci Janáčkova života bojovaly (nebo se jen dělily?) o přízeň a zájem tehdy již známého a slavného skladatele. Jeho žena Zdenka a "jeho můza" Kamila Stösslová.

Zdenku hraje výtečně Jaromíra Mílová. Její postava byla vlastně jediná snadno pochopitelná a věrohodná - žena, která svého muže miluje a velmi těžko nese to, jak necitelně se k ní chová a de facto jí opouští kvůli mladší ženě, kterou považuje za svou múzu. Kamilu líčí inscenace jako povrchní ženu, která (se souhlasem svého manžela)  zčásti opětuje city, které jí Janáček vyznává. Skladatel jí psal několik dopisů denně, veřejně se vyznával z toho, že inspirací k jeho tvorbě je jeho láska k ní. Dokonce ji Listy důvěrné - včetně autorských práv - věnoval. Postava Janáčka čte ze svých dopisů Kamile, vyznává jí lásku a uvažuje nad svým životem i tvorbou. Musí při tom odrážet otázky studentky, která nemůže pochopit, co tak velký umělec může vidět na (nejen podle jejího názoru - zde do značné míry mluví i za autora hry) tak nezajímavé a nudné ženě, která je typickou představitelkou nepříliš vzdělané maloměšťačky.  Postava Kamily je také ve hře hodně "plochá", moc toho nenamluví, většinu doby jen leží na pianě a předvádí své půvaby. Hrála ji Sabina Králová.

I Janáček ve hře občas připustí, že Kamila "ve skutečnosti" není tou, za kterou ji pokládá. Jenže co je to skutečnost? I trouba jako já pochopí, že pro takového umělce jsou vlastní pocity a víra nekonečněkrát důležitější než nějaká "skutečnost". Jinak by mohl být třeba účetním, ale nemohl by složit tak úžasnou hudbu, která obsahuje tak hluboké city, že se nad nimi budou dojímat další generace ještě za mnoho let. Takže není tak jasné, kdo koho vlastně využívá. Kamila na návrh svého muže zpeněžila milostnou korespondenci od skladatele. Janáček by bez toho, že naplno prožíval své city k ní, nebyl schopen takového tvůrčího vzepětí (v jeho případě to není fráze).  A jeho žena měla prostě smůlu (více o tom, co to mohlo způsobit, jsem se dověděl až od Provázků).

Celkové vyznění hry bylo ohromně posíleno přítomností kvarteta, které znamenitě zahrálo skladby a motivy, o nichž postavy mluvily. Kdyby Národní nemělo Jiřího Štěpničku, asi by si na tuhle hru nemphlo troufnout. 


Bylo to výborné představení, člověk z něj odcházel nejen plný pocitů z krásné hudby, ale kdesi v mysli se mu ještě několik dní vynořovaly otázky po smyslu života, obsahu umění,  roli osobnosti, zodpovědnosti a vztahu umění a jeho tvůrce. Jedinou jistotou  je, že život je složitější "než si dovedeme představit" a spolehlivě se vzepře jakémukoli pokusu o zaškatulkování. Asi se to netýká jen životů geniů - tam je to jen víc vidět.

Být či nebýt

Nick Whitby: Být či nebýt
režie: Daniel Špinar
Stavovské divadlo, 31.března 2011

Autoři to s publikem tohohle představení vůbec neměli lehké. Zatímco já jsem šel "na Špinara", většina obecenstva šla "na Donutila". Ten to jako televizní hvězda vůbec neměl lehké, diváci na něj reagují jako doma na gauči, když koukají na ty (často) hrůzy, ve kterých je ochoten hrát. Proto trvalo skoro půl představení než bylo obecenstvo vzít jeho postavu "vážně" (to zní u komedie blbě). Naopak já jsem čekal promyšlenou a (aspoň trochu) avantgardní inscenaci, ale byl jsem na (zdánlivě) obyčejné komedii. Když nám to všem konečně někdy okolo poloviny došlo, mohli jsme to vnímat normálně a nepředpojatě.

Děj se odehrává za druhé světové války ve Varšavě a hrdiny jsou členové (ne příliš dobrého) divadelního souboru, kteří využijí svých hereckých schopností k ošálení gestapa. Na tomto základě se odehrává mnoho (někdy víc a někdy míň) vtipných situací. Jaksi v druhém plánu se autor zamýšlí nad podstatou hereckého povolání a nad tím, jaké může vliv na "skutečné osobní" životy a vztahy jednotlivých herců. Hra byla napsána podle filmu Ernsta Lubitsche z roku 1941. Hrozně mne překvapilo, že takový film mohl v té době vzniknout. Určitě by bylo hodně zajímavé ho vidět.

Herci hráli dobře, někdy bylo těžké, aby postavy vypadaly věrohodně. Asi nejméně se to dařilo Václavu Postráneckému v roli gestapáka. Naopak dobře to zvládali Jan Dolanský, Miroslav Donutil a Miluše Šplechtová.

Inscenace to byla dobrá, neuděláte chybu, když na ní půjdete, ale na druhé straně (pro mne) nepatří mezi vrcholné divadelní zážitky.

Tři hodiny s (živým) Mozartem

W.A.Mozart: Figarova svatba
Stavovské divadlo, 31.října 2011

V poslední době chodím na operu čím dál, tím víc, ale stále se za toho "skutečného" operního diváka neodvažuji považovat a to, co o operních představeních ve svých glosách píši, mám potřebu stále relativizovat. Tenhle týden se to možná změnilo. Měl jsem zcela mimořádný a bezprostřední operní zážitek (chtělo by se napsat "orgasmus") na představení Figarovy svatby. Myšlenky mi ani na chvíli neutíkaly někam jinam, dokázal jsem se celou dobu soustředit na představení a hudbu, děj mi nepřipadal plytký. Občas se mi zdálo, že chápu, jak strašnou radost musel mít skladatel, když tuhle operu skládal. A já se k němu nevztahoval jako ke klasikovi, ale jako k současníkovi, který tvoří takovou krásu i pro mne. Tahle nálada mě neopustila ani po představení. Dokonce jsem se zabýval myšlenkou zda nekřivdím nynějším autorům "muzikálů", když na ně nechodím.Vždyť Mozartovy opery byly "muzikály té doby".

Na právě tohle představení jsem šel kvůli Facebooku. Někdo tam umístil zprávu, že hlavní role budou zpívat Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková, které mám oba moc rád. Zpívali oba překrásně, ale "zapadlo" to, protože zpívali (a hráli) perfektně úplně všichni. Musím jmenovat alespoň Vladimíra Chmela jako hraběte, Jitku Svobodovou jako hraběnku a Michaelu Kapustovou jako Cherubína.
Fantastické obsazení, ve kterém obecenstvo nemuselo (jak to někdy bývá) hledat hvězdy, úplně všichni zpívali "úplně normálně" a přirozeně s očividnou radostí, kterou se jim (nějakou magií) dařilo přenášet i do mysli a srdcí obecenstva. Na tomhle jistě měli velkou zásluhu i autoři inscenace a orchestr dirigovaný Tomášem Netopilem.

Vřelé díky všem, kdo se o tento krásný večer zasloužili.

P.S. Kdysi - asi to bylo ještě za minulého pana ředitele - visíval na Národním plakát, zde kterého se dalo přečíst kdo z hlavních herců hraje v daném měsíci v kterém představení. A to pro operu, balet i činohru. Dnes se občas snažil takovou informaci získat, ale nepodařilo se mi to. Ani pokladní netušili, zda je to někde zveřejněno.

Kupec benátský - vynikající představení ve Stavovském

W.Shakespeare: Kupec benátský
režie Martin Čičvák
Stavovské divadlo, 4.listopadu 2011, derniéra

Na tohle představení jsem chtěl jít již dlouho, ale nějak mi to nevycházelo, až jsem se najednou dověděl, že bude derniéra. S obrovskou klikou jsem ještě dostal lístek a díky tomu nebyl ochuzen o obrovský divadelní zážitek. Pokud si vzpomínám, byla to jedna z nejlepších Shakespearovských inscenací, kterou jsem kdy viděl (vybavuje se mi jen jedno srovnatelně dobré, Pitínského Romeo a Julie v Astorce). U her tohoto autora jde dnes (skoro) vždy o interpretaci - děj každý předem zná. Nechce se mi dělat "chytrého" a rozebírat či komentovat pojetí autorů inscenace. Spokojím se s tím, že vytvořili dílo, které bylo živé, mělo spád a zcela "aktuální" hluboké poselství, které by bylo hřích zploštit do pár neumělých vět. Navíc dali autoři všem hercům mimořádné příležitosti k vytvoření živoucích postav. V téhle inscenaci skutečně nebylo "malých rolí".

Do divadla jsem šel s tím, že "jdu na Štěpničku", jenže ouha. I když podal jeden ze svých nejlepších výkonů (a to si nastavil v posledních letech sám laťku proklatě vysoko), jeho Shylock nevyčníval nad ostatní, ale byl součástí divadelní hostiny, kde skvělé ukázky hereckého umění odváděli všichni. Nejtěžší to měl Igor Bareš v roli Antonia, která jediná byla (už od autora) abstrakcí, ne reálným člověkem. Zhostil se toho výborně. Oslnivě hrála Lucie Žáčková v roli Porcie, stala "královnou večera". Velmi rád jsem opět viděl Jana Dolanského (ako Graziana), který mne zaujal svým výkonem v Rackovi. Jak už jsem řekl, všichni byli výborní a nemá cenu zatěžovat glosu opisováním obsazení. Zmíním se jen o tom, že i Alexandr Minajev, který hrál dvě (zcela) vedlejší postavy dokázal obecenstvo okouzlit.

Když jsem tady rozplýval nad výkony herců Národního v Rackovi, málem jsem hledal příčinu v "obrácení gradu" hlediště- jeviště. Moc rád to beru zpět. Nemá smysl tohle představení doporučovat, protože se už hrát nebude. Jsem si ale jist, že bude ještě dlouho žít v duších a myslích těch, kteří měli štěstí, že ho mohli vidět. Na takhle dobré divadlo se vlastně zapomenout nedá. 

Racek ve Stavovském

A.P.Čechov: Racek
režie: Michal Dočekal
Stavovské divadlo 28.září 2011

Chodím do Národního poměrně často (a rád). Teď se v (informačních) kanálech a na ministerstvech hodně řeší problematika opery a baletu. Při tom možná větším problémem je činohra.
Komorní scéna v Kolowratu umožňuje inscenovat "lahůdky", budovy Národního a Stavovského jsou však pro (soudobou) činohru dost velkým hendikepem. Herci se musí soustředit především na "uřvání" obrovského prostoru - a tak člověk (zvláště takový, který chodí na galerii) mnohdy ani nedokáže plně ocenit jejich (nesporné) kvality. Možná také "vzdálenost od publika" vede k jistému odcizení herců a jisté (nežádoucí) "profesionalizaci" jejich výkonů. Pochopitelně jsou i inscenace, které tyto hendikepy "zázračně" překonávají - např. Pitínského Radúz Mahulena, mnohé ale tento zápas prohrávají (abych zůstal u těch, kde hlavní roli hraje Vojtěch Dyk, např. Žebrácká opera).

Možná i pro to sáhl šéf činohry v nové inscenaci k nestandardnímu řešení, které znám z Divadla v Dlouhé (např.) - posadil diváky na jeviště a herci hrají v jejich těsné blízkosti na jeho hraně - v tomto případě většinou před stylizovanou "oponou", někdy využívají i obrovského hlediště. A hodně se to povedlo.

Pro mne to měli autoři inscenace dost těžké. V mé duši byly  ještě poměrně čerstvé příjemné dojmy a zážitky z velmi dobré inscenace Racka v podání jednoho z mých nejoblíbenějších ročníků v Disku, kterou jsem viděl hned dvakrát (ale glosu jsem ještě nestačil dopsat). A tak jsem na počátku "fandil hostům". Tentokrát jsem rychle pocítil, že inscenace Národního bude přece jen o hodně lepší než ta z Disku jak "objektivně", tak pocitově.

Jde o jednu z nejlepších inscenací (nejen Čechova), které jsem kdy viděl. Přispěli k tomu stejnou měrou všichni herci. Žádný z nich nepřehrával (příjemně mne to překvapilo především u Davida Prachaře), neexhiboval se, ale s "láskou a nasazením" všichni tvořili kolektivní dílo. Divák tak viděl, že jde bez vyjímky skutečně o prvotřídní herce. Trepleva hrál hrozně dobře Jan Dolanský, kterého jsem dosud moc neznal. Ostatní role vytvořili "staří mazáci" (dámám se omlouvám) - Tatjana Medvecká, František Němec, David Prachař, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Johanna Tesařová a Alexej Pyško.

Ten, kdo hru zná a umí počítat, si jistě uvědomil, že jednu ženskou postavu jsem vynechal. A to hned tu hlavní - Ninu Zarečnou. V ten večer, kdy jsem na tom byl, ji hrála Eva Josefíková. Ne, to jsem se vyjádřil špatně - měl jsem napsat ztělesnila. Zvláště v prvním dějství působila jako zjevení přirozené krásy mládí, nevinnosti a opravdovosti. Mohlo by se zdát, že vlastně nehraje, jen prožívá. V druhém dějství, kdy její postava dospěla do stáří i problémů, které herečka z vlastní zkušenosti znát nemůže, se jen potvrdilo, že jde o jeden z největších talentů našeho divadla. Jistě jí k tomuhle výkonu  pomohli svými výkony i nasazením ostatní herci.
Evu Josefíkovou jsem vůbec neznal, v programu jsem si přečetl, že studuje na DAMU. Už jsem se těšil, že ji letos uvidím v DISKu. Jenže je asi teprve v druháku, snad se příštího roku dožiju. Z internetu jsem se dověděl, že ji "objevil"  Zdeněk Troška - abych se přiznal většinu jeho filmů zrovna nemusím, ale "čuch na herce" má obdivuhodný.V mladé generaci máme hodně výborných hereček ( o mnoha z nich jsem v blogu psal) - s Evou Josefíkovou to nebudou mít slečny lehké.

Nenavštívit tuhle inscenaci (alespoň jednou) by byl neskutečný hřích. Není moc míst, kde byste příslušný deficit zážitků mohli dohnat.

Othello

Othello
balet Yuriho Vámose podle W.Shakespeara na hudbu Leoše Janáčka
Národní divadlo, někdy víc jak před rokem

První glosu blogu jsem vlastně začal psát, abych si ujasnil proč se mi tak hrozně líbila Vámošova inscenace Prokofjevova baletu Romeo a Julie, kterou tak mnoho lidí strhalo. Asi měsíc jsem svoje bláboly rozesílal lidem jak "spamy o kultuře". To bylo nesmyslné, tak jsem založil tenhle blog a úvahu o několika inscenacích Prokofjevova baletu jsem do něj zařadil. Sice se mi nepodařilo na Romea a Julii jít znovu, ale v duchu se mi tahle inscenace vybavuje stále.

Proto jsem s velkým očekáváním šel i na další balet tohoto autora - na Othella. Jenže tahle inscenace mě vůbec nezaujala. Dokonce se dá říci, že se mi vůbec nelíbila. Hudba se mi k tomu, co se na jevišti dělo, nehodila, chreografie se zdála moc "popisnou", scéna s obrovskými rukami se příliš ukazovala sama o sobě. Bohužel to nezachránily ani výkony tanečníků - s jedinou výjimkou Karla Audyho, který byl naopak v roli Jaga fantastický. 

To, že se mě inscenace nelíbila samozřejmě neznamená, že je špatná. Jen to, že Yuri Vámos je autor, který dokáže svou tvorbou rozdělovat publikum a vyvolávat silné reakce.

Popelka

Sergej Prokofjev: Popelka
balet Národního Divadla
10.září 2011

Jde o jednu z nejlepších inscenací baletu pražského Národního divadla v posledních letech. Představení je úchvatné  a v podstatě nemá slabé místo.

Autorem choreografe i režisérem je Jean - Christophe Maillot, který působí jako choreograf a ředitel slavného Les Ballets de Monte-Carlo. Teprve, když jsem si doma četl program, jsem si uvědomil, že jsem francouzský soubor viděl hostovat v Praze s Romeem a Julií.  Tenkrát se mi jejich pojetí moc nelíbilo. Tahle Popelka je jiné kafe.
I ostatní tvůrci inscenace pocházejí z Francie. Přinesli souboru ND nejen nové pohledy na klasické dílo, ale zdá se, že mu vdechli i novou sílu. Scéna je jednoduchá, moderní a nesmírně působivá - a při tom na sebe zbytečně neupozorňuje a na druhé straně neruší. Kostýmy jsou trochu nezvyklé - například všechny ženy kromě Popelky mají na hlavě něco stylizovaného, co rozhodně ani nepřipomíná vlasy nebo účes (mě se vybavovali různí brouci z Ferdy mravence) - ale jsou působivé a svoji "provokativností" přispívají k celkovému dojmu. Velkou zásluhu na úspěchu inscenace má jistě i to, že se tančí na živou a nikoli reprodukovanou hudbu, jak je (bohužel) v ND zvykem.

Všichni tanečníci tančili s očididnou chutí a byli doopravdy výborní. Především to potěšilo u sboru, u něj není taková kvalita vždy vidět. Já jsem měl štěstí na obsazení (i když alternace jsou jistě také dobré). Hlavní roli matky a víly (byla na jevišti většinu času) tančila fantasticky Aya Watanabe. Již jsem si jí všiml mnohokrát - a zdaleka nejen kvůli (u nás) exotického zjevu. Popelku tančila Jade Clayton. Byl to mimořádně působivý výkon. Tančila přirozeně bez baletních manýr, měla krásné a při tom nenačinčané kostýmy, rozpuštěné krásné vlasy - prostě Popelka, jak si ji (nejen) děti představují. Třetí hvězdou představení byl v roli prince Viktor Konvalinka, který se stává velkou oporou souboru. Tančí mimořádně přirozeně a s nebývalým vtipem v každém pohybu. 

Na představení jistě půjdu (nejméně) ještě jednou. Rozhodně to stojí za to. Návštěvu představení doporučuji všem Jistě se bude líbit i těm, kteří si dosud cestu k baletu nenašli.

Pět krásných hodin s operou

Richard Wagner: Parsifal
dirigent John Fiore, režie jiří Heřman
Národní divadlo 22.dubna 2011

Jak už jsem v tomhle blogu vícekrát psal, mám vážné obavy, co s pražskou operní scénou udělají avizované neplánované zásahy z politických míst. Tyto obavy spolu s tím, že objevuji kvality současného repertoáru opery Národního divadla, mají za následek, že chodím na opery daleko víc než dříve, a to i na kusy, kde bych to sám neočekával.

Tohle byl můj vůbec první Wagner. I když inscenace byla vydařená ve všech směrech, bylo to asi poprvé, kdy jsem (jakkoli je to nesmysl) viděl "víc operu než divadlo". Při tom to na začátku na takový dojem nevypadalo. První jednání mi dlouho (trvá téměř dvě hodiny) připadalo (skoro neúnosně) "ukecané", kdy většinu času zpíval představitel Gurnemance o tom, co se přihodilo v minulosti, a na jevišti se nic nedělo. Bylo nutné sledovat titulky, jinak by z toho člověk nic neměl, a to nemám rád. Mimoděk se mi během těchto nekonečných árií vybavila paralela z výtvarného umění. Mám již dlouho rád gotickou malbu (od té doby, kdy jsem někdy na začátku VŠ chodil na přednášky do galérie k pánovi, který se - myslím - jmenoval Balík a dovedl hodinu a půl povídat o jednom či maximálně dvou obrazech). Líbí se mi především obrazy krásného slohu a vrcholné české gotiky (Mist Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře), ale nemám vztah k "zaťatým" a strašně narativním obrazům německé provenience zhruba o půl století mladším - a to i přes to, že dovedu pochopit, proč jsou právě takové. Postupně mne však hudba získávala. Zlomilo se to v druhém dějství, zejména v jeho druhé půli, kdy se už také "nic nedělo", ale Eva Urbanová v roli Kundry a Mafred Hemm v roli Parsifala zpívali jak z nebes. A šlo chápat (nebo vycítit?) o čem zpívají i bez čtení titulků. Pak už jsem byl jejich až do konce (který přišel už po čtvrt na dvanácté, když se začínalo v šest).

Dle mého všichni zpívali hrozně dobře, nejen sólisté, ale i sbor (posílený Pražským filharmonickým sborem, který se občas přesunul na druhou galérii, takže hlasy vycházely vsktutku z hůry). Režie ani scéna se nesnažily prosadit na úkor díla samého. Velmi působivé bylo "pískoviště" ve středu scény, které jen různým nasvícením a úpravou povrchu (které obřadně prováděl tajemný muž, který se občas zjevoval) proměňovalo charakter scény.
Nemá cenu vyprávět "děj" opery a necítím se na to, abych se snažil interpretovat její poselství. Bylo však tento večer umocněno dvěma okolnostmi. Jednak se hrálo na Velký pátek, kdy se třetí jednání opery odehrává, jednak toto představení bylo oslavou životního jubilea Evy Urbanové. 

Všem tohle představení doporučují. Vzhledem k nákladnosti se asi mnohokrát hrát nebude.

Operní skvost v Národním - Hry o Marii

Bohuslav Martinů: Hry o Marii
režie: Jiří Heřman
Národní divadlo, 13.března

Jde o jedno z nejlepších (nejen) operních představení, které jsem kdy viděl. Kromě sboru Národního divadla v něm učinkují i Pražský filharmonický, Kühnův dětský sbor a Balet Národního divadla.

Bylo by asi nesmyslné - a navíc k tomu nejsem povolán - vyzdvihovat kvality hudby Bohuslava Martinů. Nebudu se zde rozepisovat ani o kvalitách orchestru a jednotlivých zpěváků, i když mě všichni připadali výborní. Kdysi jsem chodil koncerty vážné hudby poměrně pravidelně a mám mnoho silných zážitků s Pražským filharmonickým sborem. Určitě nejsou nyní horší.

Režisér si uměl vybrat výborné spolupracovníky, budu jmenovat choreografa Jana Kodeta, autora scény Pavla svobodu a návrhářku kostýmů Alexandru Gruskovou. Všichni dohromady se zpěváky a tanečníky vytvořili velkolepé a obrovsky působivé divadelní představení, na které se nedá zapomenout.

Určitě byste si ho neměli nechat ujít i když třeba nejste fandy opery.

Velmi si vážím působení Jiřího Heřmana na pozici šéfa opery Národního divadla. Kdybych měl říci, který soubor Národního divadla je nyní "nejzajímavější" asi bych neváhal a označil operu, i když jsem častějším divákem baletu (ale kvality Petra Zusky si uvědomuji již dlouho a nic tak převratného se tam v poslední době neudálo) a činohry. Dle mého názoru se Jiřímu Heřmanovi podařilo dát dohromady fantastický repertoár. Nebál se nových a neobvyklých forem a udělal tak z mnoha operních představení velmi kvalitní divadlo. Tím se mu podařilo přilákat do hlediště i obecenstvo, které dosud mělo k operám trochu odtažitý vztah (včetně mě).  Namátkou jmenuji La finta giardiniera, Zítra se bude tančit všude, Tosca, Káťa Kabanová, Rinaldo, Dobře placená procházka a představení o němž teď píši.

Proto mne dost vyděsily zprávy o silovém řešení organizace pražské operní scény. Je možná pravda, že dva operní domy jsou trochu přepych, ale představa, že se něco dá vyřešit "z roku na rok" a navíc "shora" je absurdní. Kvalitní operní ansámbl a repertoár nelze vybudovat dřív než za tři roky úsilí. Proto mne nepřekvapila rezignace Jiřího Heřmana na místo šéfa opery s odůvodněním, že rychlé změny shora (již se ví, že být musí a dokdy, ale neví se jaké) se musí negativně projevit na kvalitě. Jsem přesvědčen, že se bude na dobu jeho působení v čele opery ND dlouho vzpomínat. Doufejme, že budou noví šéfové natolik rozumní, že mu umožní vytvářet další inscenace.

Co se stalo, když Nora ...

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela

Nová scéna, 9.března

Už vůbec nestíhám psát do blogu, naštěstí zatím stíhám chodit do divadel. Frontu už ani nelze spočítat, bude to víc než 50. Při tom pro mne je dobře, když si své dojmy nějak zapíši. Budu to asi muset řešit tak, že glosy budou jen stručné a bez větších ambicí na přesné formulace.

Na tohle představení jsem nešel primárně kvůli autorce, jejíž tvorbu skoro neznám. A charakteristika, kterou jsem si o ní mohl přečíst v různých kanálech by se dala zjednodušeně shrnout jako "extrémní levicový feminizmus" mě nijak nelákala. Zajímala mne inscenace a výkon herečky Kateřiny Winterové, kterou jsem - pokud si pamatuji - ještě na jevišti neviděl. Vím o ní jen to, že některé z mých dětí hodně chodily na koncerty skupiny Extasy od S. Therese, které je zpěvačkou.

Inscenace se mi líbila.  O námětu a textu si netroufám něco psát - bylo by to nutně plytké. Jasné ale je, že autorka je skutečnou osobností a že by asi stálo za to se s její tvorbou podrobněji seznámit. Určitě bylo hodně těžké tuto předlohu realizovat. Z počátku se mne hra trochu iritovala, postupem času jsem jí především kvůli vynikajícím výkonům tří hlavních představitelů přicházel na chuť. Jen nevím proč je nutné velké jeviště Nové scény zaplňoval tak mnoha "komparsisty" (setkal jsem se s tím i v nepříliš podařených inscenacích hostujících souborů Třicátá Mariina láska a Úl).

Kateřina Winterová hrála vskutku výborně a jistě si za tento výkon nominaci na Thálii zaslouží. Pomohlo jí i to, že dva hlavní představitelé mužských rolí Igor Bareš a Vladislav Beneš prokázali, že dovedou s bravurou zvládnout i dosti schématické postavy.

Celkově musím říci, že jde o zajímavou inscenaci, kterou je dobré vidět, ale že bych ji nějak zvlášť všem doporučoval to ne.

Tosca - skoro na poslední chvíli

Giacomo Puccini: Tosca
režie: Vladimír Morávek
Národní divadlo, 20.prosince 2010

Dal jsem na - jak se ukázalo, tentokrát dobrou - radu dcery a navšívil skoro na poslední chvíli (na začátek ledna byla plánována derniéra) - inscenaci Pucciniho Toscy. Lístek jsem si koupil již asi dva měsíce dopředu, jinak bych na to asi nešel. Koncem listopadu jsem se totiž dověděl, že ve stejný den dávají v Ponci choreografii mojí momentální favoritky Lenky Vágnerové Perfektní den, kterou jsem moc chtěl vidět. Ale ještě jsem nedošel do stavu, že bych již zakoupený lístek nechal propadnout. Toscu jsem již kdysi dávno viděl (nemohu si vzpomenout kde - asi to nebylo v Čechách) a nezanechala ve mě přiliš kladných emocí. Měli to tedy autoři se mnou těžké. Přesto mne představení zcela nadchlo.

I když všechny složky představení byly vynikající, tentokrát mne nejvíc zaujala hudba a vynikající výkony pěvců (obvykle - co by hudební analfabet - vnímám operu převším jako divadlo). Všichni sólisté i sbor zpívali jako o život (vždyť o něj také šlo), ale Anda-Louise Bozga jako Tosca a Ivan Kusnjer jako Scarpia byli zcela oslniví.

Vladimír Morávek opět předvedl, že má velkou fantazii a dovede vytvořit báječné představení. Výprava i kostýmy byly velkolepé, ale "nevadily", vše sloužilo opeře, nic nebylo samoúčelné, ale naopak vytvářelo obrovsky působivou atmosféru. Moc tak dobrých operních představení jsem neviděl.

Na závěr něco potěšitelného - na webových stránkách divadla jsem jsem se před chvílí dočetl, že inscenace se bude pro velký úspěch uvádět i v sezóně 2011/12. Rozhodně na to jděte.

Umírněnost ztracených

Umírněnost ztracených
Dekka dancers
Nová scéna, 24.11.2010


Již jsem v blogu vícekrát psal o představeních Miniatury, která se konala přibližně jednou za rok ve Stavovském divadle a byla věnována choreografiím členů baletu Národního divadla. Pokud to šlo, snažil jsem se na na ně chodit. Vždy to byl zajímavý zážitek. V tomto roce došlo ke dvěma změnám. Tanečníci vytvořili sdružení s názvem Dekka dancers a představení se přestěhovala ze Stavovského na Novou scénu. První změna se asi týká tanečníků a choreografů samých, z druhé určitě těží diváci. Komorním choreografiím sluší menší jeviště i blízký kontakt diváků daleko víc.

Tento večer se skládal ze tří choreografií.

První White is colour of sorrow vytvořila Hana Turečková na hudbu Alfréda Schnittkeho. Moc se mi líbila. Již jsem ji jednou před rokem viděl a tehdy jsem ji nedokázal docenit - možná to bylo i tím, že jsem byl od tanečníků na galérii hrozně daleko. Autor hudby svůj koncert vytvořil po návratu z nemocnice, který ho do značné míry traumatizoval. Autorce se podařilo vystihnout náladu hudby. Všichni tanečníci byli vynikající, speciálně jsem si všiml Edity Raušerové a Alexandra Katsapova.

Druhá choreografie Persistence of Losers Toma Rychetského a Viktora Konvalinky měla obrovský ohlas u mladých diváků. Mimo jiné pro to, že v ní byla postava spidermana. Mě tenhle rozměr nechával celkem chladným, protože jsem tyto filmy nějak minul. Na můj vkus bylo představení poslepováno z příliš mnoha (pro mne) nesourodých částí, asi bych si více užil kdyby bylo rozděleno do několika "homogenějších" kusů. Jednotlivé části byly však výborné - především dlouhý duet Viktora Konvalinky se Zuzanou Šimákovou. Všichni tanečníci byli opět výborní - kromě dvou zmíněných mne zaujala nejvíc Sylva Nečasová, o které jsem tu už také několikrát psal.

Poslední byla kratší avšak působivější choreografie Side effects Emira Faddy. Byla doplněna filmovými dotáčkami a jevištními efekty (např. umělé vlny vznikající vháněním vzduchu do dlouhého umělohmotového "pytle" - viděl jsem ho prvé na představení Ryba v Ponci). Obvykle mi takové věci spíše vadí, ale zde byly integrální součástí inscenace. Opět odvedli všichni tanečníci výborné výkony .

Předností těchto představení je především kvalita provedení daná vynikající úrovní celého souboru baletu Národního divadla. Je vidět, že všichni tanečníci vystupují v těchto představeních rádi a s velkým nasazením. Vzhledem k tomu, že nemívají mnoho repríz (nanejvýš jednu až dvě) jde o velmi autentický divadelní zážitek, který si vychutnávají nejen diváci, ale i všichni účinkující.   

Svěcení jara

Svěcení jara
představení z choreografií Petra Zusky
Národní divadlo, 18.11.2010

Tohle představení vzniklo díky finanční krizi. Původně bylo plánováno představení složené z choreografií slavných amerických autorů, jenže to by bylo v současné době příliš drahé. A tak šéf baletu sestavil představení z toho, "co našel ve svých šuplících". To ale neznamená, že by šlo o nezajímavé představení. Mě se hodně líbilo.

Sestává se ze tří částí. Nejméně mne zaujala úvodní choreografie na hudbu 1.symfonii D-dur Gustava Mahlera. Možná to bylo tím, že jsem-li unaven, mívám na baletních představeních  problémy soustředit se na začátek představení. Spíše to bylo tím, že v choreografii bylo pro mne příliš mnoho "spartakiádních synchronizovaných přesunů do předem daných geometrických tvarů". A ty "přebily" dojem z výborných individuálních výkonů všech tanečníků. Na koncepci představení se asi podepsalo to, že byla vytvořena pro vystoupení souboru na světové výstavě v Šanghaji.

Střední část byla "sázka na jistotu". Byla sestavena ze tří parádních baletních čísel, které Petr Zuska napsal pro hvězdy pražského souboru pro vystupování na různých gala představeních v cizině. Všechny tyto krátké balety byly velmi působivé.

První - Deja vu tančili Alexandr Katsapov a Adéla Pollertová. Již jsem tuhle nápaditou, náročnou a velmi vtipnou choreografiii jednou viděl a líbila se mi tentokrát ještě víc. Skutečně parádní kousek.  Oba tanečníci byli jako vždy vynikající.
Jako druhá byla "Lyrická"na motivy rusínských a slovenských lidových balad. Tančili ji Petr Zuska se Zuzanou Susovou.
Poslední před přestávkou byl titul "Empty title" ve vynikajícím provedení Nikoly Márové a Michala Štípy. Půvab tohohle kousku spočíval především ve stylových kontrastech jeho částí.

I když druhá část představení byla výborná a mimořádně působivá, přesto nás vrchol večera teprve čekal ve Stravinského Svěcení jara. Již jsem balet na tuto hudbu viděl (minimálně) třikrát. Poprvé někdy v polovině sedmdesátých let v nějakém menším divadle v tehdejším Leningradě. Na tohle první setkání nemohu zapomenout, byl to jeden z nejsilnějších divadelních zážitků. Po druhé jsem Svěcení jara viděl na festivalu Tanec Praha v podání vynikajícího kanadského souboru v Sazka aréně. A z představení jsem skoro nic neměl. Začalo skoro hodinu po plánovaném začátku, protože všichni baletní diváci jakožto potenciální teroristé museli projí detektory jako na letišti. Byl však k dipozici jeden jeden. Přišel jsem asi 15 minut před začátkem a stál pak skoro tři čtvrtě hodiny ve frontě na dešti a poslouchal, jak z tlampače na nás kdosi křičí "Vaše představení začne za deset minut", ale nezačalo ani když se všichni dostali dovnitř. A pak začalo proslovy - byly asi čtyři a všechny se překládaly do angličtiny i francouzštiny (byl totiž přítomen francouzský velvyslanec). Pak se ještě předávaly ceny - a za asi 70 minut jsme se probojovali k přestávce, která také nebyla zrovna krátká. To už jsem byl zralý ke spánku, z něhož mne Stravinský vzbudil vždy jen na chvíli. Takže "sporem" si myslím, že představení muselo být hodně zajímavé.


Petr Zuska vytvořil svou inscenaci Svěcení jara původně pro West Australian Ballet. Zpracování tématu je osobité a v celkovém vyznění není v rozporu s původním "obsahem" baletu, je však více abstraktní. Hodně se mi líbilo. Na scéně jakýsi "oltář" sestavený z klád, na něm jsou v úvodu (a pak opět na konci) představení "naskládáni" všichni tanečníci. Celý soubor zvládl obtížnou choreografii s vysokými nároky na "fyzičku" excelentně. Výborní byli i oba sólisté - Edita Raušerová a Petr Strnad. Podle programu oba tančili tuto roli ten večer poprvé. Edity Raušerové již jsem si všiml dříve a v některé z předchozích glos o ní psal.

I když nebylo úplně vyprodáno, obecenstvo si toto výborné představení užilo. Jistě stojí na něj zajít.

Radúz a Mahulena

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
režie: Jan Antonín Pitínský
hudba: Vít Zouhar
scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
živá hudba: Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
8.září 2010, Národní divadlo

Na inscenaci Radúze a Mahuleny jsem šel především pro to, že v ní hlavní role hrají moji oblíbenci Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, které sleduji již od jejich působení v Disku (a můžete si o nich přečíst v mnoha glosách tohohle  blogu). Jinak jsem nic mimořádného nečekal. Jenže to jsem přehlédl, že režii má jedna z nejvýznamnějších osobností současného divadla režisér Jan Antonín Pitínský. Tenhle režisér má obrovskou fantasii a umění převést originální nápady až do vynikajících inscenací. Již jsem viděl mnoho jeho opusů a  vždy šlo o prvotřídní, působivé, autentické a velmi zajímavé divadlo. Je štěstím pro národní kulturu, že je na volné noze a působí tak v mnoha divadlech. Nikdy nezapomenu na jeho představení Romeo a Julie v Divadle Astorka.

Radúz a Mahulena je zcela jedinečná inscenace, která je na scéně Národního skutečně zjevením. Všechny její složky jsou nesmírně kvalitní a velmi vyvážené, proto jsem také výjimečně do prefixu glosy uvedl všechny autory.

Mnoho lidí si pamatuje film, ve kterém hrál Radúze Jan Tříska. Z každého jeho záběru tryskal patos, výtvarně se film inspiroval obrazy Jana Preislera a hudebně byl postaven na Sukově hudbě. Celkově to však bylo něco neživého a dost muzeálního. Dramaturgyně (nemám obecně feministické novotvary rád, ale tady to tak necítím) spolu s režisérem našli odvahu přistoupit k tomuto dramatu "moderně"  a  vytvořili kouzelné představení, které respektuje autora a při tom vytváří osobitou poetiku. Je zážitek sledovat reakce mladých lidí, kteří tam přišli se školou a při tom akceptovali pohádkový děj i jeho "poselství" a při tom se i výtečně baví.

Scéna i kostýmy jsou kombinací laskavé nadsázky postavené na ohlasech slovenského folklóru a současných minimalistických tendencí v divadelním výtvarnictví. Nejdůležitějším faktorem, který přispěl ke kvalitě inscenace, však byla hudba a způsob její prezentace. Málokdy vidíte v činoherním představení na scéně živý orchestr. V tomto případě vynikající soubor Collegium 1704, který se pod vedením Václava Lukse systematicky věnuje autentické interpretaci barokní hudby. Tento soubor přispěl v Národním divadle  i k mimořádné kvalitě inscenace opery Rinaldo. Děj často posunovali i vynikající zpěváci tohoto souboru. Autorem hudby je Vít Zounar. V programu si přečtete několik velmi zajímavých textů o dramatu i jeho autorovi. Režisér do programu přispěl jen krátkým příspěvkem, ve kterém se svěřil s tím, že měl výhružné telefonáty když vešlo ve známost, že v inscenaci nechce použít Sukovu hudbu. Hudba je moderní, ale zjevně hlavně v úvodu a na konci inspirovaná barokní hudbou (zaslechnete i citace z Mozartovy Kouzelné flétny). Uprostřed inscenace však hudební doprovod využívá i zcela jiných motivů. Po přestávace režisér zařadil promítání úryvků ze slavného filmu Buena Vista Social klub, ve kterém hrají staří kubánští hudebníci. Vojtěch Dyk s Pavlou Beretovou při tom (oblečeni skoro současně) na scéně tančí. To, že v hudebně pojaté inscenaci dali autoři pěveckou příležitost Vojtěch Dykovi, který je nejméně stejně dobrým zpěvákem jako hercem, nikoho nepřekvapí, ale velkou zpěváckou příležitost dostane i Pavla Beretová, která zpívá "jen" jako herečka.  Hudba i výtvarné pojetí vytváří předpoklady k vyznění inscenace, o kterém však rozhodují režisérova koncepce a vynikající herecké výkony. Bylo zajímavé a překvapivé, jak těch několik herců (málokdy jich na scéně je víc než 3-4) ovládlo velké jeviště Národního divadla, které je jindy s třeba patnácti herci "skoro prázdné".
 
Představitelé hlavních rolí Pavla Beretová s Vojtěchem Dykem byli v této inscenaci úžasní - a to jsem oba viděl již mnohokrát. Ostatní herci neměli k dispozici tak velkou plochu, ale k mimořádnému zážitku přispěli nemenší měrou. Mě velmi příjemně překvapila Marie Málková, kterou si pamatuji především z dávných inscenací Divadla na Zábradlí, kde mne uchvátila jako Antigona (v téhle roli si ji vybavím i na smrtelné posteli, pokud to bude v posteli, kdo ví) , matka Ubu i v hrách Václava Havla. Pochopitelně jsem ji od té doby viděl vícekrát, ale už nikdy mne tak neoslovila, až teď.

Kdybyste si tuhle inscenaci nechali ujít, těžko to nějak jinak doženete, byla by to nesmírná škoda.

Káťa Kabanová

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
režie: Robert Wilson, dirigent: Tomáš Netopil
Národní divadlo, 1.července 


   Hodně fandím současnému vedení opery Národního divadla v systematickém úsilí o budování repertoáru, který je zajímavý nejen hudebně, ale i jako divadlo. Ne vždy se tato snaha setkává s pochopením u kritiky a někdy s ní má potíže i obecenstvo. Nová inscenace Káti Kabanové se v recenzích setkala se zdrženlivým přijetím. Četl jsem (náhodou) asi tři. Všechny měly společné to, že se jejich autoři ani nesnažili napsat, zda se jim představení líbilo nebo ne, ale uchylovali se k obecným „kecům“ o stylu režie Roberta Wilsona, případně „varovali“, že představení je náročné na diváky. Tentokrát však bylo skoro plno a bylo vidět, že to, co bylo pro kritiky s apriorními škatulkami oříškem, se obyčejným divákům hodně líbilo a „neměli s tím problém“.

   Z mého (zcela laického pohledu) pohledu režisér sloužil především Janáčkově hudbě. Tím, že scéna je velmi abstraktní, pohyby herců do krajnosti stylizované – někdy se pohybují doslova jako loutky a práce se světly vypichuje většinu doby jen zpívající postavu (případně jen její obličej), dává režisér divákovi možnost soustředit se Janáčkovu hudbu a zpěv samotný, aniž by ho přitom připravil o divadelní zážitek. Scéna je černobílá, kostýmy také, i herci jsou nalíčeni výrazně „na bílo“. Má to asi stejné příčiny jako líčení mimů – ukázat, že jde o abstrakci, nikoli o předvádění (chcete-li kopírování) reálného života. Oni kritici konstatovali, že jde typický a vyhraněný osobní styl tohoto režiséra. Jiné jeho inscenace jsem neviděl, ale připadá mi víc než komické kritizovat osobitý přístup interpretů právě k Janáčkovi, pro něhož je právě osobitý přístup k hudbě nejpodstatnějším rysem. Na druhé straně režisér asi operu hodně upravil – odrazilo se to na poznámce v programu, že „popis děje vztahuje k inscenaci Roberta Wilsona v Národním divadle“. Mě to nevadilo, částečně proto, že operu tak dobře neznám, ale hlavně pro to, že na operních představeních vůbec nehledám realizmus ani logiku libreta.

   Mě se představení hodně moc líbilo. Pokud to dovedu posoudit, všichni zpěváci byli výborní. Především mne okouzlila Christina Vasileva v titulní roli Káti.

   Každému, kdo na představení zajde, se dostaneme velmi emotivního divadelního zážitku a možnosti vychutnat si Janáčkovu hudbu.

Blackbird

 

David Harrover: Blackbird

hrají Jiří Štěpnička a Jana Pidrmanová

režie Jiří Pokorný

Divadlo Kolowrat, 19.dubna 

    Většina přestavení na komorní scéně Národního divadla, která je vybudována na půdě Kolowratského paláce, jsou skutečné skvosty. Umožňuje to vynikajícím hercům, které má Národní k dispozici, zahrát si v repertoáru, který by na velké scéně byl nepředstavitelný. Konkurence je tedy velká. Představení Blackbird přesto nad jiné vyniká a těžko můžete nyní zažít v Praze na divadle silnější zážitek.

    Při tom, kdybyste si pouze přečetli, o čem hra je, tak na to raději ani nepůjdete. Hra se odehrává v "reálném čase" a prožíváme hodinové setkání dvou lidí, které spojuje osudová a kontroverzní událost z jejich minulosti. Mužovi je 56 a v jeho práci ho vyhledá mladá žena, kterou před patnácti lety jako dvanáctiletou svedl. Byl za to odsouzen na hodně let a po propuštění na svobodu mu trvalo mnoho let uspořádat si nový život. Oba se "od té doby" neviděli a tak je mezi nimi  mnoho otázek. Hra rozhodně není popisem pedofilie, soudem nad ní, o to méně pak její oslavou. Kdo normální by se na něco takového vydržel hodinu koukat. "Ve skutečnosti" (co to je?) je hra "o něčem jiném". Kdybych musel téma hry pojmenovat, řekl bych asi, že je o síle, slabosti, trvalosti a pomíjivosti lidských citů a hranicích možností vzájemného pochopení. Ale je blbost takhle silnou hru vykládat. Autor je hodně slavný a hru napsal "na zakázku" pro mezinárodní divadelní festival v Edinburghu v roce 2005. Od té doby patří ve světě mezi nejvíce hrané hry. 

    Pražské uvedení má dokonalé obsazení, nedovedu si představit lepší. Oba představitelé to při tom neměli vůbec jednoduché. Oba se dokonale doplňují (kdyby jen jeden z nich byl jen na okamžik o trochu slabší, asi by to celou hru úplně rozhodilo) a společně vytvořili jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl.

 

    Musím začít s Jiřím Štěpničkou, který herecky zraje jako víno. Znám ho (jako každý) pochopitelně hodně dlouho, ale nijak zvlášť mne kdysi svými výkony neuchvacoval. Byl pro mne "jen" jedním z mnoha dobrých herců. Jenže v posledních asi deseti letech se z něj stává naprostá herecká hvězda. A jeho výkon právě v této inscenaci je tak excelentní, že na něj jen sotva dokážete zapomenout, pokud na to půjdete.

 

    Jak už jsem řekl, na úspěchu inscenace má velký podíl i jeho partnerka Jana Pidrmanová. Tu znám dobře z DISKu. V roce 2008 mne mimořádně zaujala nejprve v malé roli v špičkové inscenaci Bratrů Karamazových a pak v hlavní roli muzikálu Štěstí dam. Velmi jsem se proto těšil, že ji opět uvidím. Z krásné dívky se stala ještě hezčí mladá žena. Hereckou příležitost, kterou dostala, chytla za pačesy. Byl to výkon na stejné úrovni jako u jejího partnera.

 

    Silnější a opravdovější herecké výkony jen tak neuvidíte.

Silná pětka

 

    Kdyby si někdo dal tu práci (ne, že by to za to stálo), zjistil by, že jsem v blogu vychvaloval v Disku především čtyři herečky z ročníků, které již absolvovaly. Byly to (pořadí není podstatné):

 

• Pavla Beretová 1, 2, 3, 4, 5
• Lucie Polišenská 1, 2, 3
• Anita Krausová 1, 2, 3
• Jana Pidrmanová 1 

 

    První tři již jsem mohl vidět v Národní divadle (i když Lucie je "doma" spíše na Vinohradech).

 

    Jen o Janě Pidrmanové jsem nevěděl, kde je (je)jí začátek. Už jsem po ní chtěl vyhlásit pátrání. A hle - teď se objevila hned v hlavní roli v inscenaci BlackBird v Kolowratu (ještě jsem neviděl, ale už mám lístky) - a některé indicie naznačují, že nejde v ND jen o jedno hostování. Už se na ni moc těším.

 

    Jsem hodně rád, nejen proto, že mám tak všechny čtyři pěkně "po ruce" - bydlím kousek od Národního divadla, ale především proto, že vedení činohry ND má tak dobrý vkus při výběru mladých hereček.

 

    Kdyby bylo skutečně pravda, že si herečky vybírají podle glos v mém blogu, pak už určitě vědí, kterou si mají vybrat z ročníku, který právě končí. Nebudu tady to jméno uvádět, abych to nezakřikl. Čtenáři blogu však dobře vědí koho mám na mysli.

    Ale vážně, věřím, že o ní vědí a minimálně uvažují i když můj blog třeba vůbec neznají (ano i takoví lidé mohou  mít - i když je to k nevíře - o divadle přehled).