baletní představení Národního divadla
Santa says Cut It!
choreografie Johan Greben a Uri Ivgi
Carmen
choreografie Mats Ek
I když se v posledních letech vědomě snažím o zmenšování (vý)toku nebezpečného obsahu informačních kanálů do mé hlavy, přesto mi nemohly ujít velmi záporné kritiky, které se skoro ve všech z nich na toto představení objevovaly. Mimo jiné asi způsobily i to, že se toto představení hraje jen velmi zřídka. Neprávem. Především první část představení patří mezi nejlepší baletní představení, které bylo během posledních cca deseti let (co to systematičtěji sleduji), možné v Národním divadle vidět.
Balet Santa says Cut It! vytvořili dva mladí choreografové Johan Greben (Nizozemsko) a Uri Ivgi (Izrael) na výzvu šéfa baletu ND Petra Zuzky. Jde tedy o světovou premiéru. Hudbu - v níž převažují bicí - k představení vytvořila Nizozemská skupina Percossa. Na výsledku je vidět, že hudba musela vznikat "současně" s choreografií. Jak inscenace pokračuje, nejsme schopni "oddělit" hudbu od pohybu (i když je to přirozený cíl baletu, málokdy je ho dosaženo v takové míře). Scéna je velmi jednoduchá, ale působivá a vzdáleně připomíná U-rampu. Hlavní postava baletu - muž, který je jediný oblečen do rudého trikotu se z hrany U-rampy spouští s nožem v ruce mezi ležící sbor oblečený do černých "unisex" trikotů. Po krátkém tanci se rozbíhá proti U-rampě na zabodává do ní nůž. Ten jen nasvětlen ostrým světlem a dlouhou dobu tvoří "úběžník" scény. Za zvuků percusí se postupně jednotliví členové sboru budí a v pravidelném geometrickém tvaru každý tančí svůj part. Nikdy netančí daný motiv jen jeden a nikdy všichni to samé. Pohyby jsou zdánlivě více odvozeny z gymnastiky než z obvyklých baletních póz (nemám na mysli Labutí jezero, ale "moderní balet"). Díky vynikajícímu provedení a souladu s hudbou je to však esence baletního výrazu. Již na konci této části jsem "byl jejich". Po té si celý sbor postupně upravuje kostýmy do tvaru, že již i z galerie poznat, kdo je muž a kdo žena. Na jevišti již není útvar, ale vždy skupina sólistů. Taneční figury jsou zcela neokoukané a nesmírně působivé. Já jsem mimo jiné poznal i inspiraci dětskými hrami - takhle jsme v mateřské školce napodobovali žabičky a opice. Celkově jsem byl celou kreací zcela unesen - a potěšilo mne, že jsem nebyl sám. Aplaus po této části byl znatelně silnější a spontánnější než po druhé části.
Všichni tanečníci odvedli mimořádný výkon. Tančili jak o život a s viditelnou chutí (vždyť budou mít možnost si to zopakovat až za půl roku). V mých očích se tak soubor trochu rehabilitoval za několik nevýrazných výkonů, které jsem v Národním v poslední době viděl - už si zase myslím, že jde o vynikající soubor. Vzhledem ke charakteru tance nejde někoho vydělovat, přesto jsem celou dobu sledoval Zuzanu Šimákovou snadno rozeznatelnou podle barvy vlasů.
Poněkud přezíravý postoj, který tuto inscenaci v Národním provází, ilustrovalo násilné ukončení ovací. Ač obecenstvo (nejen já) ještě nebylo dostatečně "vytleskané", ovace neutuchaly a ani tanečníci ještě nenaznačili potleskem, že už si další pokračování ovací nepřejí, inspicient zatáhl oponu - ne tu látkovou, ale rovnou onu železnou, protipožární. Při baletu Carmen (kde se na scéně kouřili doutníky jeden za druhým a nebezpečí požáru bylo nepochybně podstatně věší) si to nedovolil.
Nemá smysl (zvláště u tak "abstraktního" baletu) pokoušet se vykládat název. Přesto se o to na výzvu novináře Petr Zuzka pokusil následujícím způsobem:
"Jde o skupinu lidí žijících v nějakém systému, který určuje a determinuje jejich existenci, avšak uvnitř každého z nich klíčí touha stát se individualitou, jedinečnou bytostí. Takový systém člověk touží prolomit. Tato myšlenka se pak promítá do jevištního tvaru a odtud také název kreace."
Druhou část tvoří balet na hudbu, kterou na motivy Bizetovy Carmen dal dohromady Rodion Ščedrin. Choreografie (prý) slavného švédského autora Matse Eka má ale trochu smůlu. Tím, že jde po tanečních orgiích moderního baletu nemá šanci zaujmout či překvapit. Zjistil jsem, že mi po první části dokonce vadí některé neorganicky začleněné "typicky baletní" figury, např. skoky Escamilia.
Taneční výkony byly výborné. Sylva Nečasová v roli Carmen (kterou jsem zřejmě v sólovém partu viděl poprvé) byla velmi dobrá - i když si dovedu představit výkon jak více taneční, tak i více "živočišný" (a dokonce i oboje současně). Asi je to ale více záležitost choreografa než tanečnice. Přes velmi krátkou dobu jejich pobytu na scéně mne velmi svými výkony zaujaly Nikola Márová (Micaela) a Zuzana Šimáková (jejíž role byla tak nevýznamná, že v programu nebyla mezi sólisty vůbec uvedena). Pánové – Alexander Katsapov, Michal Štípa a Tomáš Rychetský - odvedli své stabilně dobré výkony, ale tentokrát mne nijak mimořádně neoslovili.
Docela by mne zajímalo, jaký dojem by na mne tato inscenace udělala kdybych nebyl uhranut tou předchozí. Rozhodně celé představení stojí za návštěvu. Nenechte se od návštěvy odradit ani vysokou pravděpodobností, že mne tam potkáte (chci na to jít ještě alespoň jednou a hrají to tak 3-4 za rok).
Štítky: balet, Národní divadlo
