Kouzelník

 

Kouzelník
Studio Rubín, 7.května 2010

hrají Roman Štabrňák a Barbora Poláková  

    

    Tak se mi zastesklo po Studiu Rubín a byl jsem tam zase dvakrát. Jednou na politickém kabaretu R und R, který se mi zase tak moc nelíbil, a tak o něm psát nebudu a na představení Kouzelník, které mne pro změnu nadchlo - však už jsem také zamluvil lístky na konec června pro skoro celou rodinu.

 

    Hrají v něm dva herci - Roman Štabrňák a Barbora Poláková (kvůli níž jsem tam vlastně šel). Představení je to zcela mimořádné. Základní devizou jsou neuvěřitelné kouzelnické schopnosti herce  Romana Štabrňáka. Zabývá se kouzlením od raného dětství, daleko dříve než mu přišlo na um, že by mohl být hercem. Nelze si vůbec představit, že by se nějaký herec za jeden či dva roky naučil tolik - a tak dobře - kouzel, a  už vůbec ne kvůli jednomu představení. Tyto magické schopnosti umožnily postavit inscenaci, která pojednává o kouzelníkovi, jeho problémech, vztahu k bohu,životu obecně a k jeho partnerce obvzlášť. Na textu se podíleli sami herci, režisér, dramaturg, ... . V tomto smyslu jde tedy o kolektivní dílo, které vytvořilo půdu pro mimořádné herecké výkony obou protagonistů. z kontextu je jasné, že do hry Roman propašoval i mnoho svých osobních zážitků - např. z vystoupení v televizi se Štěpánkou Haničincovou.

     Dodatečně jsem si uvědomil (a na fotkách z webu připomněl), že jsem oba viděl zářit už v roce 2006 v Disku ve vynikající inscenaci Don Juan - a hrála tam i Zuzana Stavná (kdybych si už tenkrát psal blog, nezapomněl bych na ně tak trestuhodně).

 

    Roman Štabrňák nejen výtečně kouzlí (vidíme hrdličky, králíka, šátky, karty i přeříznutí asistentky), ale i výborně hraje. Barbora Poláková hraje hned několik postav. Kromě asistentky, milenky a manželky (v jedné osobě) i Štěpánku a faráře. Hraje znamenitě a bez jejího pohybového a komediálního talentu by představení nemohlo vzniknout.

 

    Je to výborné a osvěžující představení, které je obdobně jako představení v La Fabrice postaveno na poctivém kumštu. Kouzlí se tam, ale nepodvádí.

La Fabrika

 

Mistr a žák

Skutr - inscenace pohybovéno divadla  

La fabrika, 28.března

 

Malá smrt - taneční divadlo

režie Adéla Laštovková Stodolová 

La fabrika, 23.dubna

    Už delší dobu jsem se chystal do nového divadelního prostoru, který vznikl z továrních hal v Holešovicích. Bohužel jsem propásl zajímavé inscenace v loňském roce. prostor je příjemný a má alespoň dva sály - hlavní a "slévárnu". Skupině herců a režisérů točící se kolem této scény se podařilo prosadit s inscenací La putyka (režie Rostislav Novák), která získala mnoho ocenění a na kterou proto vůbec nejde sehnat lístky. 

 

    Šel jsem na  představení Mistr a žák. Představení je založeno na obrovské kondici a pohybovém nadání všech představitelů. Jejich projev hraničí s kvalitně provedenou akrobacií (však také jde o úpravu inscenace, která byla uváděna v rámci festivalu Nový cirkus na Letné). To je však "jen" východisko nebo chcete-li předpoklad k tomu, aby mohli předvést výsostné divadlo. Druhým zdrojem je inspirace východním uměním. Vidíme příběh Mistra, jeho famula a žáka, který se chce vetřít k mistrovi do učení. O hudební stránku se stará Jakub Prachař, který bubnuje, zpívá a hraje zpěvačku. Jde o svéráznou pohybově nesmírně náročnou a vtipnou improvizaci. I když (možná jen zatím) není "cirkusový" styl výrazu mým oblíbeným a nevyznám se ani v citacích východních příběhů, musel jsem ocenit vtip a mimořádné kvality inscenace i herců. Je až k neuvěření, co všechno dokáží a kolik nejen pohybových nápadů mají. Tři hlavní role vytváření Rostislav Novák, Petr Horníček a Jiří Kohout. Nemám to slovo rád, ale možná je adekvátnější mluvit o nich jako o perfomerech než jako o hercích. Ale, kdo by se staral o terminologii. Na představení určitě stojí za to jít, zaručuji Vám, že se budete celou dobu dobře bavit a navíc nenačerpáte vůbec žádnou negativní energii.

    Když už jsem se jednou do tohohle divadla vypravil, tak jsem musel navštívit i druhou inscenaci, tentokrát spíše tanečního divadla - Malá smrt. Ta se odehrávala v menším ze sálů - ve slévárně. Ne, že by pro mne byly anonce představení nějak moc důležité, ale tady jsem si přečetl, že jde o "poetické taneční divadlo". Představení se mi moc líbilo, ale adjektivum poetické bych mu asi dal jako poslední. Koncepce vycházela opět především z fyzických dispozic všech šesti tanečníků (herců) a jejich velkého nasazení. Při tom autorka inscenace využívala vrchovatě (pro mne možná až nezvykle moc) konkrétního prostředí, ve které se hrálo. Herci šplhali po žebřících k nástropnímu jeřábu, pohybovali se ve výškách, dívky strávily dost velkou část představení ve velké kádi s vodou (byla teplá - seděl jsem v první řadě, tak mne párkrát postříkaly). Představení se mi velmi líbilo. Tančily v něm tří dívky: autorka Adéla Laštovková Stodolová, Zuzana Stavná (kterou jsem si o několik týdnů později vychutnal v Disku na inscenaci Depurados v DISKU) a Pavla Beretová (asi jí to dalo zabrat, ale tanečním specialistkám se vyrovnala - je hrozně fajn, že takhle nyní vypadají mladé hvězdy souboru Národního divadla). Všechny byly výborné. Muži - zde by se chlapci vůbec nehodilo - zvládali své náročné role také "s přehledem" (to je blbý, ale nějak mne teď lepší slova nenapadají). Byli to Jakub Gottwald (toho určitě znám z DISKu, ale zatím neodlišuji), Jan Meduna a Petr Vršek.  

 

    Soudě podle těchto dvou večerů (jistě jsem v tam nebyl naposledy - už mám lístek na Kultovní představení) se tým SKUTR úspěšně snaží o pojetí divadla důsledně vycházejícího z dokonalého ovládnutí fyzického pohybu. A teprve na tomto "poctivém" základu vytváří případné hodnoty další. Nevím, do jaké míry je to reakce na dobu, v níž většina věří v to, že všechno jde okecat, ale každopádně je to právě proto hodně sympatické a navíc i důvěryhodné. 

 

    Na představení Mistr a žák jsem byl krátce po té, co jsem se vrátil z výletu po galeriích v USA. A obecenstvo mě překvapilo. Bylo jiné než znám z divadel, kam obvykle chodím. Bylo tam mnoho "reprezentativních" (reprezentovaly jak své patrnery, tak sebe) krásných žen, všechny s vkusem, ale hodně namalované. Po Američankách, na které jsem se díval týden před tím, to byl obrovský rozdíl. To, že jsou tady ženské hezčí, nepřekvapuje, ale že se Američanky ve srovnání s Češkami skoro vůbec nemalují, bych nikdy netipoval (třeba jako příslušnice pragmatického národa vědí, že by to stejně nepomohlo). Překvapilo mě i kolik lidí na představení bylo a v duchu jsem vedení scény blahopřál k úspěšné propagaci. V Ponci musí tiše závidět. Pak jsem se však dočetl, že i v La Fabrice musí (přes úspěch La putyky) ukončovat pro nedostatek diváků uvádění více her, které mají rádi. A tak mám smůlu.

    I na druhém představení bylo plno (sál je však menší) a obecenstvo už mi připadalo stejné  jako v DISKu (i když to možná bylo i tím, že už jsem byl měsíc doma zpátky).

 

    Zajděte někdy do LA Fabriky, určitě neprohloupíte.

Po neurčitém integrálu musela přijít na řadu cibule

 

Holding Fast

taneční představení skupiny Dot504

choreografie Jozef Fruček (SK), Linda Kapetanea (GR) 

Divadlo Ponec 7.dubna

    Zhruba před rokem jsem tu psal o představení skupiny Dot504 týchž choreografů 100 Wounded Tears. Úroveň  tanečníků i jejich nasazení mě tehdy velmi zaujala. A nejen ta, v tomhle představení bylo i mnoho "provokujících" a zcela netanečních prvků, které mi sice vysloveně nevadily, ale klidně bych se bez nich obešel. Desítky umělohmotových ještěrů, hromady písku, ... vyvrcholilo to zřejmě tím, že jedné dívce (učinkující, ne divačce) rozmačkali po obličeji cibuli, kterou před tím musela loupat. Protože jsem viděl i vlastní představení autorů choreografie UNA, tušil jsem, že to bylo asi jimi, ne tanečníky skupiny DOT504 samými, přesto mne zajímalo, jak vypadalo představení Holding Fast, které předcházelo. Proto jsem využil možnosti, že bylo reprízována a zašel na to.

 

    Tohle představení se mi moc líbilo - ještě víc než Wounded Tears. Všichni tanečníci byli opět vynikající, choreografie nápaditá a propracovaná. Tématicky bylo představení srovnatelné s jinou vynikající inscenací Neila Charnocka Miluj mne skupiny NANOHACH, kterou jsem mezi tím již viděl dvakrát, ale nestačil o ní ještě napsat. Jenže vyzněním ne. Bez pochyby musíme obdivat dokonalý taneční projev skupiny DOT504. Jenže jen obdivovat. Skupinu NANOHACH si po inscenaci Miluj mne musíte zamilovat (i když třeba "objektivisticky" posuzováno nejsou jejich výkony tak "dokonalé"). Ale abych nebyl nevděčný a nevěnoval tuhle glosu chvále jiné inscenace. Bez uzardění musím říci, že Holding Fast je výborné představení, které by si žádný příznivec tanečního divadla neměl nechat ujít.

 

    A také jsem přišel na to, proč (pravděpodobně) musela v následujícím představení přijít na řadu cibule. Holding Fast začíná tím, že jeden tanečník visí na tabuli hustě popsané vzorečky z "vyšší" matematiky. Bylo vidět, že ten kdo tabuli popisoval více méně věděl, co píše. Dívka tabuli nejprve okolo tanečníka a potom i pod ním smaže a dál se tabule používá jako rekvizita. Asi v polovině představení Helena Arenbergerová začne ze "skript" předčítat tvrzení o primitivních funkcích (pro nematematiky:  je to jedna z definicí neurčitého integrálu). Vzhledem k profesionální deformaci jsem to poslouchal a tvrzení byla v podstatě dobře, jen podávaná s cílem, aby ozvláštnila atmosféru, ne s cílem, aby jim mohlo být rozumět. Její kolega na tabuli psal ilustrující formulky a obrázky.

    Když skupina a autoři choreografie měli takový úspěch s inscenací, kterou ozvláštňovala definice neurčitého integrálu, museli si nutně položit otázku kam dál? K tenzorům na varietách? To by asi běžný divák vůbec neodlišil. A cibule to jistila.

 

Amadeus

 

Peter Shaffer: Amadeus

představení Slovenského Národního divadla    

Stavovské divadlo, 25.dubna 2010

    Opět jsem měl možnost vidět špičkové představení slovenského divadla. V naší společnosti je Amadeus spojen především se jménem Miloše Formana, který na podkladě hry Petera Shaffera vytvořil velmi úspěšný film. Možná by se dokonce našlo hodně lidí, kteří jméno autora hry vůbec nikdy neslyšeli. Autor na textu své hry pracoval i mnoho let po její divadelní premiéře, dále ji přepisoval. Inscenace Slovenského Národního divadla vychází z poslední verze.

    Bylo to výborné představení. Zcela mimořádný výkon odvedl Martin Huba v roli Salieriho, dobře mu sekundoval Ondřej Koval  roli Mozarta. Ostatní, i když také hráli dobře,  vlastně jen vytvářeli prostředí pro tyto dva představitele. Martin Huba měl i režii tohoto představení. Na jevišti byli živí muzikanti, pochopitelně byla hra doprovázena i nahrávkami Mozartových skladeb.

    I filmová verze je vlastně psychologicky víc o Salierim než o Mozartovi, je tam i hodně adorace Mozartova talentu. Tahle divadelní verze soustředila ještě větší pozornost na postavu Salieriho a zvýraznila i postoje dalších "kulturních pracovníků" u dvora Josefa II, kteří se také obtížně  vyrovnávali se svérázným géniem. Nemá smysl rozebírat tady rozdíly v pojetí filmu a hry. Bylo příjemné, že hra jen neopakovala to, co tak dobře známe z filmu.

    Jak skoro vždy bylo vystoupení slovenských divadelníků v Praze mimořádným divadelním zážitkem, tentokrát ještě umocněným geniálním výkonem Martina Huby. 

    Choďte na slovenské divadlo! Trochu jsem se styděl, že zdaleka nebylo vyprodáno.

Dva večery s Janem Bornou

Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer:

Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách

úprava textu a režie Jan Borna a kol.

Divadlo v Dlouhé, 9.září 2009
 

Arnošt Goldflam: U Hitlerů v kychyni

režie Jan Borna

Divadlo v Dlouhé, někdy na podzim 2009
 

    Některá předsevzetí se uskutečňují strašně těžko (a to i když je člověk totální nekuřák a nikdy moc nechlastal). Před časem jsem si předsevzal, že bych rád viděl víc představení, které v Divadle v Dlouhé režíruje Jan Borna.

    Po prázdninách jsem využil ochablosti návštěvníků této scény a podařilo se mi poměrně snadno sehnal lístek na Souborné dílo Wiliama Shakespeara ve 120 minutách. Je to zdařilá parodie na reklamní kampaně všeho druhu. Na scéně vidíme tři kravaťáky, kteří se nám snaží vnutit svůj produkt "kondenzovaného" Shakespeara a přesvědčují nás o tom, jak je jejich nabídka výhodná finančně i kolik času ušetříme a při tom budeme ve společenské konverzaci mít výhodu i před těmi, kteří Shakespeara skutečně viděli nebo četli. Celkový dojem doplňuje i zhuštěné vydání všech Shakespearových sonetů na jedné stránce v programu. Jistě jste také viděli v telce reklamu na "WS něco". Tušili jste, že ta zkratka jsou iniciály slavného alžbětinského dramatika? Nyní se tedy objeví s aktovkami s tím nápisem na jevišti tři herci. Jsou na všechno sami. V různých bednách mají přichystány rekvizity k jednotlivým představením.  V inscenaci výborně hrají Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček. Přestavení trvá přes dvě hodiny bez přestávky a pochopitelně nemůže držet vrcholné tempo po celou dobu. Střídají se tedy "super" čísla s o trochu slabšími, ale nenudíte se ani chvíli. Pravděpodobně nejsilnější je "zrapovaný" Othelo, na kterého jistě nezapomenete. Však ho také opakují jako přídavek. Je to mimořádně kvalitní divadlo.

    Druhým představením, které se mi podařilo shlédnout, byla inscenace U Hitlerů v kuchyni, kterou jsem již viděl v podání herců Národního divadla jako scénické čtení v divadle Kolowrat. Inscenace v Dlouhé je pojata jako nápaditá (hudební) show, jejíž scénky drží pohromadě svými spojovacími texty sám autor hry Arnošt Goldflam. Jde o nápaditý pohled na "obyčejné lidské" stránky jedné z nejzrůdnějších postav historie. Hitlera v různých situacích hraje postupně pět herců. Dosahuje se tím dalších rozměrů komických situací. Všichni herci hrají a zpívají obrovsky dobře. Inscenace se mi  velmi líbila, i když mne scénické čtení v Národním asi zaujalo o něco více (možná především proto, že to bylo první setkání s tímto kvalitním textem).

    Jan Borna má mimořádné schopnosti k velmi muzikálním inscenacím, ve kterých dokáže zapálit k mimořádným výkonům všechny účinkující. Jeho cit pro výběr vhodných písní muziky obecně nemá u nás obdoby. Spolu s Hanou Burešovou drží Divadlo v Dlouhé na hodně vysoké úrovni. Přišli byste o hodně, kdybyste si nenavykli tohle divadlo navštěvovat. 

Farma v jeskyni po dvou letech

 

Divadlo

inscenace souboru Farma v jeskyni

Prostor Preslova 9, 27.dubna

 

 

    O souboru (to asi není to správné slovo) Farma v jeskyni jsem již v blogu psal. Je to mezinárodní společenství lidí kolem vedoucího Vilama Dočolomanského, kteří se sami definují nejen svými inscenacemi pohybového divadla, ale i - možná především - svým široce pojatým výzkumem a předáváním získaných poznatků a přístupů (nejen) herecké veřejnosti. Tímto přístupem jsou jistě nejen v Česku velmi ojedinělí. Doslova výzkumný přístup má dva důsledky. Na jedné straně těžko někde jinde můžete vidět tak intenzivní a do nejmenšího detailu promyšlené inscenace se zcela mimořádnými výkony všech tanečníků. Na druhé straně však je pro jejich fandy inscenací i jejich repríz velmi málo. Když vynechám workshopy, o nichž si nejsem jist, zda jsou pro diváky, musel jsem na další inscenaci čekat dva roky.

 

    Divadlo vychází z tanců jihoamerických (brazilských) otroků. Formálně jde o divadlo na divadle. Vidíme nejen "herce" resp. tanečníky, kteří předvádějí jednoduchý - spíše symbolický - příběh, ale i jejich diváky, kteří dávají temperamentně najevo své emoce během představení a aktivně se čas od času zapojují do tance.  V programu si přečteme, že představení je výsledkem dvou výzkumných cest do jižní Ameriky, kde se soubor setkal jak s etnografy a výzkumníky, ale i s lidovými tanečníky samotnými. Podobným způsobem již před tím byla připravena představení Sclavi (ohlasy kultury slovanských emigrantů do Ameriky) a Sonety temné lásky (Andaluzie a Ferederic García Lorca). To druhé jsem bohužel již nestihl.

 

    Nemá cenu vyjmenovávat tady přednosti souboru. Žádné "kecy" nemohou postihnout hloubku prožitku učinkujícících i diváků (to pořadí není omyl). Prostě to musíte vidět a pak bychom si o tom možná byli schopni povídat nebo raději vydávat neartikulované zvuky a chápavě mlčet.

 

    Soubor zabydlel industriální budovu na Smíchově, v Preslově ulici, kterou se snaží s podporou Švandova divadla, města i státních institucí postupně přeměnit v multikulturní instituci. Nevýhodou je dle mého malá divácká kapacita sálu, kde dominuje jeviště.

 

    Návštěva libovolného představení Farmy v jeskyni je mimořádně silným zážitkem, který jinde jistě nezažijete. Připravte se však na to, že to bude klást nároky i na Vás, není to vůbec oddechová kultura.