La Putyka

La Putyka
Rostislav Novák
La Fabrika, 5.července


Představení vzniklo původně pro festival nového cirkusu na Letné. Mělo tam i po přenesení do prostor La Fabriky obrovský úspěch, získalo mnoho cen a stalo se fakticky živoucí legendou, na kterou nejdou vůbec sehnat lístky. Měl jsem štěstí, že představení bylo přeneseno do Prahy, když sešlo z vystoupení na kterémsi festivalu. A tak jsem – světe div se – dostal emailem nabídku zamluvit si lístek. Pochopitelně jsem neváhal.

Hnutí nového cirkusu vzniklo ve Francii a Rostislav Novák chtěl (jistě především sobě, proto je to tak dobré) dokázat, že lze udělat „ryze české“ představení tohoto směru. A tak se „hra“ odehrává v české hospodě. Ti z účinkujících, kteří právě nevystupují, předstírají, že spí zmoženi alkoholem resp. dále nasávají. Pásmo spojuje svými monology hospodský. Všichni vystupující jsou akrobaticky a tanečně nesmírně nadaní a je vidět, že svá čísla jak co do koncepce, tak co do provedení, vůbec ale vůbec neodflákli. Přímo naopak, je dost těžké si představit kvalitnější účinkující. Vidíme akrobacii na trampolíně, pozemní akrobacii, fantastický tanec dvojice s kabelou, .... . O vynikající hudební doprovod se starají členové skupiny Nightwork (Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a spol.). Jedna z dívek, která krásně zpívala, mi stále někoho připomínala, ale měla takovou paruku, že jsem ji nemohl poznat, i když bych se vsadil o mnoho, že ty oči dobře znám. Teprve doma jsem z internetu zjistil, že to byla Anna Schmidtmajerová, kterou jsem obdivoval již v Disku. Jsem hrozně rád, že jsem ji zase viděl - a navíc v tak dobré společnosti. Slušelo to ale všem.

Někdy jsem poněkud ostražitý vůči (nejen) představením, která se „za života“ stala legendou. Tohle je ale něco jiného. Doušek živé vody (nebo chcete-li raději pivečka jako křen) servírovaný s obrovským vtipem, nasazením, opravdovostí, láskou a profesionalitou. Nelze než všem účinkujícím a „principálovi“ Rostislavu Novákovi ze srdce poděkovat za neopakovatelný zážitek … a za to „že jsou“ (nemusí to být vždy lehké).

Již delší čas mám velké mínění o celkové úrovni dění na našich divadlech. Zdá se mi dokonce, že je to ještě lepší než byla éra vznikající malých divadel na počátku šedesátých let, kterou jsem jako mladý zažil a užil si. Je podivuhodné, jak rozmanitá nynější divadelní scéna je a kolik máme mladých nadaných herců, režisérů, tanečníků, hudebníků, … (a to vlastně neznám divadla regionální). Vlastně jsem tenhle blog začal psát proto, abych své známé a studenty upozornil na skvosty, které je možno v současnosti vidět (a taky trochu ve strachu, aby to neskončilo jako ta šedesátá léta). Užívejme si našich divadelníků a snažme se být tam, kde působíme, tak dobří jako oni (i když to se mnoha z nás nepovede, je to moc dobrý cíl). A ... Nedejme se!

Kdyby někdo vybíral nejpodařenější představení naší doby, jistě by nemohl La putyku vynechat.

Viva La Fabrika!

Kultovní představení

Kultovní představení
hrají Vojtěch Dyk a Jakub Prachař, režie SKUTR
24.května La Fabrika

Po dobrých zkušenostech s repertoárem, který je možno vidět v rekonstruovaném průmyslovém objektu La Fabrika v Holešovicích, jsem se tam vydal opět. Jako většina představení této scény, nehraje si inscenace na přílišné intelektuálno, ale snaží se zaujmout diváky dokonale zvládnutým poctivým “řemeslem” (v tomto případě staví na mimořádných schopnostech obou protagonistů k nejen muzikálním improvizacím). Jakoby vedení scény chtělo demonstrovat postoj, že hrát - ve smyslu kecat někým napsaný text - může každý, ale zdaleka ne každý je tak dobrý pohybově či muzikálně jako herci vystupující na této scéně. Možná je to reakce na dobu, v níž skutečně kecají všichni, ale “pracuje” - a umí pracovat - jen málokdo.

Kultovní představení je vlastně moderní kabaretní pásmo, kde se dialogy střídají s pěveckými čísly a muzikálními parodiemi. Oba představitelé jsou výborní, výkon Vojtěcha Dyka se mi líbil o poznání víc. Dokáží navázat a po celou dobu udržet těsný kontakt s publikem. Představení nemá slabá místa. Pokud na to půjdete, určitě se budete celou dobu výborně bavit a pokud tyto dva mladé muže zatím nemáte rádi, teď si je určitě “zamilujete”.

La Fabrika

 

Mistr a žák

Skutr - inscenace pohybovéno divadla  

La fabrika, 28.března

 

Malá smrt - taneční divadlo

režie Adéla Laštovková Stodolová 

La fabrika, 23.dubna

    Už delší dobu jsem se chystal do nového divadelního prostoru, který vznikl z továrních hal v Holešovicích. Bohužel jsem propásl zajímavé inscenace v loňském roce. prostor je příjemný a má alespoň dva sály - hlavní a "slévárnu". Skupině herců a režisérů točící se kolem této scény se podařilo prosadit s inscenací La putyka (režie Rostislav Novák), která získala mnoho ocenění a na kterou proto vůbec nejde sehnat lístky. 

 

    Šel jsem na  představení Mistr a žák. Představení je založeno na obrovské kondici a pohybovém nadání všech představitelů. Jejich projev hraničí s kvalitně provedenou akrobacií (však také jde o úpravu inscenace, která byla uváděna v rámci festivalu Nový cirkus na Letné). To je však "jen" východisko nebo chcete-li předpoklad k tomu, aby mohli předvést výsostné divadlo. Druhým zdrojem je inspirace východním uměním. Vidíme příběh Mistra, jeho famula a žáka, který se chce vetřít k mistrovi do učení. O hudební stránku se stará Jakub Prachař, který bubnuje, zpívá a hraje zpěvačku. Jde o svéráznou pohybově nesmírně náročnou a vtipnou improvizaci. I když (možná jen zatím) není "cirkusový" styl výrazu mým oblíbeným a nevyznám se ani v citacích východních příběhů, musel jsem ocenit vtip a mimořádné kvality inscenace i herců. Je až k neuvěření, co všechno dokáží a kolik nejen pohybových nápadů mají. Tři hlavní role vytváření Rostislav Novák, Petr Horníček a Jiří Kohout. Nemám to slovo rád, ale možná je adekvátnější mluvit o nich jako o perfomerech než jako o hercích. Ale, kdo by se staral o terminologii. Na představení určitě stojí za to jít, zaručuji Vám, že se budete celou dobu dobře bavit a navíc nenačerpáte vůbec žádnou negativní energii.

    Když už jsem se jednou do tohohle divadla vypravil, tak jsem musel navštívit i druhou inscenaci, tentokrát spíše tanečního divadla - Malá smrt. Ta se odehrávala v menším ze sálů - ve slévárně. Ne, že by pro mne byly anonce představení nějak moc důležité, ale tady jsem si přečetl, že jde o "poetické taneční divadlo". Představení se mi moc líbilo, ale adjektivum poetické bych mu asi dal jako poslední. Koncepce vycházela opět především z fyzických dispozic všech šesti tanečníků (herců) a jejich velkého nasazení. Při tom autorka inscenace využívala vrchovatě (pro mne možná až nezvykle moc) konkrétního prostředí, ve které se hrálo. Herci šplhali po žebřících k nástropnímu jeřábu, pohybovali se ve výškách, dívky strávily dost velkou část představení ve velké kádi s vodou (byla teplá - seděl jsem v první řadě, tak mne párkrát postříkaly). Představení se mi velmi líbilo. Tančily v něm tří dívky: autorka Adéla Laštovková Stodolová, Zuzana Stavná (kterou jsem si o několik týdnů později vychutnal v Disku na inscenaci Depurados v DISKU) a Pavla Beretová (asi jí to dalo zabrat, ale tanečním specialistkám se vyrovnala - je hrozně fajn, že takhle nyní vypadají mladé hvězdy souboru Národního divadla). Všechny byly výborné. Muži - zde by se chlapci vůbec nehodilo - zvládali své náročné role také "s přehledem" (to je blbý, ale nějak mne teď lepší slova nenapadají). Byli to Jakub Gottwald (toho určitě znám z DISKu, ale zatím neodlišuji), Jan Meduna a Petr Vršek.  

 

    Soudě podle těchto dvou večerů (jistě jsem v tam nebyl naposledy - už mám lístek na Kultovní představení) se tým SKUTR úspěšně snaží o pojetí divadla důsledně vycházejícího z dokonalého ovládnutí fyzického pohybu. A teprve na tomto "poctivém" základu vytváří případné hodnoty další. Nevím, do jaké míry je to reakce na dobu, v níž většina věří v to, že všechno jde okecat, ale každopádně je to právě proto hodně sympatické a navíc i důvěryhodné. 

 

    Na představení Mistr a žák jsem byl krátce po té, co jsem se vrátil z výletu po galeriích v USA. A obecenstvo mě překvapilo. Bylo jiné než znám z divadel, kam obvykle chodím. Bylo tam mnoho "reprezentativních" (reprezentovaly jak své patrnery, tak sebe) krásných žen, všechny s vkusem, ale hodně namalované. Po Američankách, na které jsem se díval týden před tím, to byl obrovský rozdíl. To, že jsou tady ženské hezčí, nepřekvapuje, ale že se Američanky ve srovnání s Češkami skoro vůbec nemalují, bych nikdy netipoval (třeba jako příslušnice pragmatického národa vědí, že by to stejně nepomohlo). Překvapilo mě i kolik lidí na představení bylo a v duchu jsem vedení scény blahopřál k úspěšné propagaci. V Ponci musí tiše závidět. Pak jsem se však dočetl, že i v La Fabrice musí (přes úspěch La putyky) ukončovat pro nedostatek diváků uvádění více her, které mají rádi. A tak mám smůlu.

    I na druhém představení bylo plno (sál je však menší) a obecenstvo už mi připadalo stejné  jako v DISKu (i když to možná bylo i tím, že už jsem byl měsíc doma zpátky).

 

    Zajděte někdy do LA Fabriky, určitě neprohloupíte.