Tanec Praha 2010 v Ponci

 

Twins, Companie Pál Freák
Site-specific, Sebastian Belmar & DOT504
7.června divadlo Ponec

Happy, polský soubor, choreografie Nigel Charnock
10.června, divadlo Ponec

    Navzdory skomírajícímu zdraví se mi podařilo navštívit dvě výborná představení festivalu Tanec Praha v divadle Ponec (a ještě mám lístky na další dvě v Karlíně). A obě stála vskutku za to.

    První večer patřil znamenití produkci dvou maďarských tanečníků Twins. Choreografie Pála Freáka si pohrávala s fenoménem dvojčat. Oba muži byli mimořádně fyzicky i tanečně vyspělí. Některé technické prvky - např. “provaz svisle” (který se stal logem tohoto ročníku) se jen tak nevidí. Celá produkce byla ve velkém tempu - a když se choreografovi nezdálo dost velké, obul tanečníkům kolečkové brusle. Viděli jsme i jakousi hrazdu. Tyto technické finesy však nebyly natolik dominantní, aby přebily dojem z tance samého.

Pro mne byl tento večer  zajímavý i tím, že se předávala cena diváků  z České taneční platformy, kterou obdržely tanečnice skupiny ME-SA za site-specific produkci Echoes, která se konala v synagóze na Palmovce. Bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem kdy viděl, a tak jsem pro ně hlasoval i já. Mám je hodně rád, tak jsem měl z ocenění skoro takovou radost jako ony.

Po skončení večera ještě zorganizoval hostující Sebastian Belmar spolu s částí skupiny DOT504 site-specific kreaci na dvoře za divadlem, ke které využil tam stojící maringotky stavební firmy. Hudebníci stáli na jejich střechách, tanečníci tančili před nimi, v nich a vůbec kde se dalo. Příjemný dojem posílilo krásné počasí (druhý den se představení reprizovalo a v oné době byl v Praze dost velký slejvák- vzpomínal jsem na ně).

Druhý večer byla na pořadu choreografie Nigela Charnocka Happy, kterou sestavil  pro polské tanečníky (dávala se pak i v Londýně). Bylo to zajímavé především srovnáním  s jeho produkcí Miluj mne, kterou vytvořil v Praze pro skupinu NANOHACH, kterou už jsem viděl dvakrát, moc se mi líbila, ale stále jsem nenašel čas o ní glosu dopsat. Bylo mimořádně zajímavé, co vnímavého cizince v obou slovanských kulturách (které však dost nepochopitelně nikdy moc nekomunikovaly) zaujalo.

V českém představení bylo více (intelektuálských) vtipů, důrazu na jednotlivce zmítající se v pochybách a svých pocitech. Jako doprovod byly použity i české lidové písničky (např. “..já ne, já ne to ty to ty, zouvalas mi moje boty.. ”

Polská verze byla víc “natvrdo”, většinou šlo o tanec celé skupiny, velkou roli hrál alkohol a smrt. Jednotlivec se nemohl osudu vzepřít a ani ho to nenapadlo. Rozhodně neměl čas “dumat nad svými citečky" - a když by to hrozilo byla tu flaška a vábící kolový tanec ostatních. Mnoho písní   z hudebního doprovodu bych tipnul spíš na ukrajinské nebo ruské.

   

Historický monolog

Milada Součková: Historický monolog
režie Jan antonín Pitinský
hraje Eva salzmannová
Kolowrat 20.října 2010

Musím začít trochu jinak. Již před začátkem vlastního představení jsem měl mimořádně silný zážitek. Na tomhle představení jsem totiž měl (ne, že bych o to nějak zvlášť stál) reálnou šanci být věkově podprůměrný divák. Asi nakonec průměr byl pod mým věkem, na to vzhledem k malé kapacitě sálu těch několik mlaďochů asi stačilo, ale byl jsem určitě mladší než věkový medián. Nevím čím to bylo, že zrovna ten večer tam bylo tolik milých staříků a stařenek, asi skupinou předplatného. Vzpomínám si na opačný efekt. Nevím už jak, ale dostal jsem tip na koncert nějaké mladé francouzské zpěvačky v klubu Delta. O konání jsem se dověděl asi čtyři týdny předem, tak jsem tam zavolal a zamluvil si lístek. Při tom byly z druhé strany cítit zřejmé rozpaky - a to nebyl videotelefon. Když na koncetr přišel, zjistil jsem, že sál je poloprázdný - tak 40-45 lidí. A moje děti by tam byly za starce. Druhý nejstarší v sále neměl ani polovinu mých let. Věkový průměr posluchačů jsem určitě srazil nejméně o rok. Zpěvačka nezpívala špatně, ale hudbě jsem moc nerozuměl - byl ten druh produkce, kdy na jeden stisk klávesy se ozve "celý orchestr" tak neodbytně, že jeho zvuk musí ukončit až stisk klávesy jiné. Asi to bylo "tvrdé" (nevím, co to znamená, a když jsem se někdy na to ptal svých studentů, nedovedli mi to vysvětlit jinak než na příkladech, které jsem však neznal, a tak jsem zústal "natvrdlý" já). 

Ale zpátky k představení, na které jsem šel s velkými očekáváními. Hra je vlastně zpovědí prezidenta Háchy resp. jeho busty tváří v tvář bustě T.G. Masaryka. Monolog se vede "mimo čas", takže Hácha může používat např. příměrů s chováním komunistů. Háchu stělesňuje Eva Salzmannová a T.G.M. její manžel Karel Steigerwald. Oba jsou před začátkem představení "napatláni do bronzové barvy", takže iluze bust je skoro dokonalá. Během hry se s tím, jak monolog trvá a pokračuje intimějších poloh, "šminky" po velkých kusech opadávají a především obličej "Háchy" ožívá. Po polovině hry pak dva fámulové, které oběma postavám na jevišti sekudují, přivezou umyvadlo a herci mají možnost umýt si obličeje od jistě protivného nánosu cizí hmoty. Hra je skutečně monologem, protože K.Steigerwald nepronese během celé hry ani slovo. To však neznamená, že nehraje. Zprvu ilustruje odmítání morálních kompromisů zakladatelem státu a ke konci je už spíš manželem herečky, kterou pouhou svojí přítomností podporuje v její těžké roli.

Eva Salzmanová předvádí vrcholný herecký výkon, režisér se snažil téma inscenovat tak, aby zaujalo. Slabinou však byl samotný text hry, která nepřinesla žádný nový a překvapivý pohled na téma, které je jistě jak nepochopené, tak aktuálmí. Snad se ho někdy v budoucnosti podaří někumu jinému zpracovat lépe.

Úl

Thomase Zielinsky, Petra Kolečko: Úl
"soubor" Divadla Rubín
Malá scéna, listopadu

Hodně fandím partě kolem divadélka Rubín, viděl jsem většinu jejich repertoáru. Inscenace Salome, Svrbí a Kouzelník patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Líbil se mi i jejich výlet na větší jeviště klubu Roxy s parodickým muzikálem Pornohvězdy. A tak jsem jsem vypravil i na jejich novou věc na scéně Nové Scény. Když nic jiného tak proto, abych viděl jak se vyrovnají s prostorem jeviště, na které by se jejich divadélko (i se zázemím) vešlo celé několikrát.

Tentokrát se jim však příliš nevedlo i to přesto, že všichni herci dělali co mohli (a většina z nich toho umí doopravdy hodně). Dle mého názoru totiž nebylo téma - nebo spíš jeho zpracování - dost nosné. Viděli jsme tak řadu více či méně povedených scének a výstupů, které se ale nepovedlo dát dohromady. To není odsudek, ale "jen" můj dojem. Dobře vím, že někdy (a zvláště v těchto žánrech) je hranice mezi vynikající inscenací a .... (nevím co napsat, aby to bylo výstižné) dost klikatá a velmi tenká. A jen nemnohým je dáno, aby byli vždy na její "správné" straně. Teď však bylo i k té hranici dost daleko. Já jsem své návštěvy nelitoval - viděl jsem řadu herců (spíš hereček), které mám rád - ale myslím, že tuhle inscenaci lze bez velké újmy vynechat. Už se těším, až půjdu cca za dva týdny na novou inscenaci v jejich divadélku. O to víc, že v ní hraje Jana Pidrmanová.