Historický monolog

Milada Součková: Historický monolog
režie Jan antonín Pitinský
hraje Eva salzmannová
Kolowrat 20.října 2010

Musím začít trochu jinak. Již před začátkem vlastního představení jsem měl mimořádně silný zážitek. Na tomhle představení jsem totiž měl (ne, že bych o to nějak zvlášť stál) reálnou šanci být věkově podprůměrný divák. Asi nakonec průměr byl pod mým věkem, na to vzhledem k malé kapacitě sálu těch několik mlaďochů asi stačilo, ale byl jsem určitě mladší než věkový medián. Nevím čím to bylo, že zrovna ten večer tam bylo tolik milých staříků a stařenek, asi skupinou předplatného. Vzpomínám si na opačný efekt. Nevím už jak, ale dostal jsem tip na koncert nějaké mladé francouzské zpěvačky v klubu Delta. O konání jsem se dověděl asi čtyři týdny předem, tak jsem tam zavolal a zamluvil si lístek. Při tom byly z druhé strany cítit zřejmé rozpaky - a to nebyl videotelefon. Když na koncetr přišel, zjistil jsem, že sál je poloprázdný - tak 40-45 lidí. A moje děti by tam byly za starce. Druhý nejstarší v sále neměl ani polovinu mých let. Věkový průměr posluchačů jsem určitě srazil nejméně o rok. Zpěvačka nezpívala špatně, ale hudbě jsem moc nerozuměl - byl ten druh produkce, kdy na jeden stisk klávesy se ozve "celý orchestr" tak neodbytně, že jeho zvuk musí ukončit až stisk klávesy jiné. Asi to bylo "tvrdé" (nevím, co to znamená, a když jsem se někdy na to ptal svých studentů, nedovedli mi to vysvětlit jinak než na příkladech, které jsem však neznal, a tak jsem zústal "natvrdlý" já). 

Ale zpátky k představení, na které jsem šel s velkými očekáváními. Hra je vlastně zpovědí prezidenta Háchy resp. jeho busty tváří v tvář bustě T.G. Masaryka. Monolog se vede "mimo čas", takže Hácha může používat např. příměrů s chováním komunistů. Háchu stělesňuje Eva Salzmannová a T.G.M. její manžel Karel Steigerwald. Oba jsou před začátkem představení "napatláni do bronzové barvy", takže iluze bust je skoro dokonalá. Během hry se s tím, jak monolog trvá a pokračuje intimějších poloh, "šminky" po velkých kusech opadávají a především obličej "Háchy" ožívá. Po polovině hry pak dva fámulové, které oběma postavám na jevišti sekudují, přivezou umyvadlo a herci mají možnost umýt si obličeje od jistě protivného nánosu cizí hmoty. Hra je skutečně monologem, protože K.Steigerwald nepronese během celé hry ani slovo. To však neznamená, že nehraje. Zprvu ilustruje odmítání morálních kompromisů zakladatelem státu a ke konci je už spíš manželem herečky, kterou pouhou svojí přítomností podporuje v její těžké roli.

Eva Salzmanová předvádí vrcholný herecký výkon, režisér se snažil téma inscenovat tak, aby zaujalo. Slabinou však byl samotný text hry, která nepřinesla žádný nový a překvapivý pohled na téma, které je jistě jak nepochopené, tak aktuálmí. Snad se ho někdy v budoucnosti podaří někumu jinému zpracovat lépe.

Blackbird

 

David Harrover: Blackbird

hrají Jiří Štěpnička a Jana Pidrmanová

režie Jiří Pokorný

Divadlo Kolowrat, 19.dubna 

    Většina přestavení na komorní scéně Národního divadla, která je vybudována na půdě Kolowratského paláce, jsou skutečné skvosty. Umožňuje to vynikajícím hercům, které má Národní k dispozici, zahrát si v repertoáru, který by na velké scéně byl nepředstavitelný. Konkurence je tedy velká. Představení Blackbird přesto nad jiné vyniká a těžko můžete nyní zažít v Praze na divadle silnější zážitek.

    Při tom, kdybyste si pouze přečetli, o čem hra je, tak na to raději ani nepůjdete. Hra se odehrává v "reálném čase" a prožíváme hodinové setkání dvou lidí, které spojuje osudová a kontroverzní událost z jejich minulosti. Mužovi je 56 a v jeho práci ho vyhledá mladá žena, kterou před patnácti lety jako dvanáctiletou svedl. Byl za to odsouzen na hodně let a po propuštění na svobodu mu trvalo mnoho let uspořádat si nový život. Oba se "od té doby" neviděli a tak je mezi nimi  mnoho otázek. Hra rozhodně není popisem pedofilie, soudem nad ní, o to méně pak její oslavou. Kdo normální by se na něco takového vydržel hodinu koukat. "Ve skutečnosti" (co to je?) je hra "o něčem jiném". Kdybych musel téma hry pojmenovat, řekl bych asi, že je o síle, slabosti, trvalosti a pomíjivosti lidských citů a hranicích možností vzájemného pochopení. Ale je blbost takhle silnou hru vykládat. Autor je hodně slavný a hru napsal "na zakázku" pro mezinárodní divadelní festival v Edinburghu v roce 2005. Od té doby patří ve světě mezi nejvíce hrané hry. 

    Pražské uvedení má dokonalé obsazení, nedovedu si představit lepší. Oba představitelé to při tom neměli vůbec jednoduché. Oba se dokonale doplňují (kdyby jen jeden z nich byl jen na okamžik o trochu slabší, asi by to celou hru úplně rozhodilo) a společně vytvořili jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl.

 

    Musím začít s Jiřím Štěpničkou, který herecky zraje jako víno. Znám ho (jako každý) pochopitelně hodně dlouho, ale nijak zvlášť mne kdysi svými výkony neuchvacoval. Byl pro mne "jen" jedním z mnoha dobrých herců. Jenže v posledních asi deseti letech se z něj stává naprostá herecká hvězda. A jeho výkon právě v této inscenaci je tak excelentní, že na něj jen sotva dokážete zapomenout, pokud na to půjdete.

 

    Jak už jsem řekl, na úspěchu inscenace má velký podíl i jeho partnerka Jana Pidrmanová. Tu znám dobře z DISKu. V roce 2008 mne mimořádně zaujala nejprve v malé roli v špičkové inscenaci Bratrů Karamazových a pak v hlavní roli muzikálu Štěstí dam. Velmi jsem se proto těšil, že ji opět uvidím. Z krásné dívky se stala ještě hezčí mladá žena. Hereckou příležitost, kterou dostala, chytla za pačesy. Byl to výkon na stejné úrovni jako u jejího partnera.

 

    Silnější a opravdovější herecké výkony jen tak neuvidíte.

Rande dvou dam s V.K.Klicperou

 

Václav Kliment Klicpera: Jan za chrta dán

scénické čtení 

Kolowrat, 2.prosince 2009

hrají: Luba Skořepová a Lucie Polišenská 

 

    Tohle pěkné a nevšední představení spískala Luba Skořepová jako oslavu hned několika výročí. Je tomu 150 let od smrti autora a 63 let od uvedení této hry ve Studiu Národního divadla pod vedením Jindřicha Honzla. V této inscenaci hrála mladá Luba Skořepová hlavní roli Krasky. Podařilo se jí nalézt původní text tohoto představení a spolu s režisérem a autorem výtvarného rešení Jiřím Pokorným přizvali k účasti Lucii Polišenskou, loňskou absolventku DAMU, které je letos tolik, kolik bylo Lubě Skořepové tehdy. Ale dost početních příkladů.

 

    V inscenaci hrají všechny role zmíněné dvě dámy, podporuje je jen hlas Aloise Švehlíka ze záznamu a muž převádějící kostlivce, který však nepronese ani slovo. A při tom, nebo spíš právě proto je to pěkná a příjemná divadelní podívaná.

    Luba Skořepová je ve svém věku plna duševních a fyzických sil a její chuť do života a tvořivý potenciál by jí mohl závidět každý. Přečtete si na v časopise Národního divadla (č.2 - 2009/10 na straně 9) její text k inscenaci. Stojí to za to. Kdo (na) to má? Lubu Skořepovou znám pochopitelně již dlouho, ale mimořádně mě zaujala svým výkonem ve scénickém čtení loni na této scéně. Proto jsem ji hodně chtěl vidět znovu.

 

    Mnoho z diváků šlo na představení především kvůli této dámě.  Já jsem se však stejně těšil i na druhou herečku, které podle mého sluší označení dáma (přes její mládí) také - Lucii Polišenskou. Jejích velkých hereckých kvalit jsem si všiml již před dvěma roky, kdy ve třetím ročníku DAMU alternovala v hlavní ženské roli Tequily v inscenaci Láska vole s Pavlou Beretovou. V tom, že jde o mimořádně dobrou herečku, mě nestačilo zviklat ani to, že ve čtvrťáku se svým ročníkem neměla v Disku moc dobrých rolí. jsem rád, že si ji všimla i velká divadla - pokud vím hraje i v Divadle Na Vinohradech.

 

    Jak už jsem říkal, každá z hereček hraje tři role a občas obě zaskakují i za "vypravěče". Jejich velký věkový rozdíl je pochopitelně znát, ale ne v kvalitách hereckého výkonu. Naopak to jen podtrhuje půvaby staré češtiny, která se na nás z jeviště line. Nevím pro kterou z nich to byla větší odvaha pustit se do takové spolupráce "přes dvě (nebo tři?) generace". Ale spolu s diváky si to obě užily.  

 

    Klicpera byl učitelem (mimo jiné i J.K.Tyla, který u něj doma i bydlel a o prázdninách spolu psali), který přistupoval k psaní dramatických textů velmi zodpovědně, jako ke službě vlasti. Byl tak jedním těch mála nadaných a obětavých mužů, kteří podřídili své ambice zájmům českého národa, jehož kulturu se jim podařilo (znovu)vydupat ze země. Dnes se jejich díla zdají být naivními (těžko pochopit, kde se vzal již za dvacet let Mácha se svým Májem), ale ona zaujatost pro věc může v nápaditém kabátě oslovit i dnes.

A tak Vám mohu tuhle divadelní lahůdku doporučit ke zhlédnutí. Budete se pak spolu se mnou těšit i na další divadelní počiny Luby Skořepové.  Ať jí ten elán ještě dlouho vydrží.

Asi chodím moc často do divadla

 

Emotion Collection

divadlo Kolowrat 23.10.

 

    Na malé scéně Národního divadla v paláci Kolowrat jsem viděl mnoho výborných inscenací, o mnohých jsem zde psal. Po velkém zážitku baletně-nebaletního představení Camufla.AGE jsem pochopitelně zastříhal ušima, když jsem si přečetl, že se zde připravuje nové představení Emotion Collection. O to více, že spolutvůrci jsou dva lidé, kterých si hodně vážím. Jan Budař, který napsal hudbu k písním, a Zuzana Šimáková, o jejíchž choreografiích i tanečních výkonech jsem v blogu psal mnohokrát.

    Jenže asi chodím do divadel příliš často, protože jsem všechny složky tohoto "proudu hudby, umění a tance", jak představení autorka nazývá, viděl někde jinde o hodně lepší (s vyjímkou písní, ale i ty by asi lépe vyzněly na koncertě). Představení mne tedy dost zklamalo. Jeho hlavní autorkou je Tereza Helšusová, která ho vydává za vyjádření pocitů ženy, která se v třicítce ocitá na křižovatce. Jde o pásmo písní, "scének", tanečních a baletních čísel. Písně Jana Budaře (dle programu složil hudbu, neuvádí se tam, kdo je autorem textů, které byly zajímavé a poetické) zpívala zajímavě Elena Sonenshine. Choreografii obstarala Zuzana Šimáková. Odvedla jako vždy dobrou práci, ale na špatném místě. Bylo tam několik silných momentů, jinak však šlo o nesourodé doplnění "estrády", jak na mne celé představení působilo. Poezie tam bylo málo, texty nehýřili ani nápady, vtipy mi připadaly laciné. A kvalitní taneční divadlo to rozhodně nebylo ani koncepcí ani kvalitou provedení.  

    Domnívám se, že celkový matný dojem nebyl dán jen tím, že jsem sice na křižovatce, ale na jiné než žena ve třícítce. Představení lze vidět, ale za daný čas a peníze máte v Praze (i v tomto prostoru) mnoho daleko lepších možností.
 

Tento způsob Boudy se mi zdál docela šťastným

 

                   Desátý kus Boudy
                            scénické čtení
                           divadlo Kolowrat 25.června 2009

    V několika posledních letech si soubor činohry Národního divadla vždy na konci sezóny udělal pod názvem projekt Bouda radost uvedením trochu uvolněného repertoáru a to často v netradičních prostorech (vzpomínky na Boudu - budoucí odkaz). Trochu hrozilo, že se z tohoto výborného nápadu, který měl divákům (možná ale především hercům) dát stylově i obsahově neokoukané šance, stane jakési klišé. Asi proto letos zvolilo vedení činohry pro tato vystoupení netradičně tradičnější formu. Během roku uvedli na komorní scéně divadla Kolowrat tři scénická čtení. Skoro na konci sezóny pak pro fajnšmekry všechna přestavení tohoto "cyklu" najednou v jednom večeru. Nemohl jsem tam chybět. Byl to vskutku nezapomenutelný zážitek. A zdaleka nejen proto, že divadelní představení tak trvalo i s dvěma přestávkami pět hodin.

    Především se dramaturgii podařilo nalézt velmi silné předlohy, které by však bylo obtížně možné uvést na velkých jevištích. Forma scénického čtení jednak umožnila inscenace připravit rychleji, jednak byla velmi zajímavá i divácky. V běžném představení je divákova pozornost odváděna od textu scénou, kostýmy a jinými vizuálními efekty. Zde byly scénograficky a kostýmově pojednány jen první a třetí část. Při druhé seděli čtyři civilně oblečení herci u stolu s textem. Zde člověk viděl, že může mít vrcholný zážitek i ze čtení, kdy herci neumí text nazpaměť, ale to neznamená, že by nehráli. Moc se mi tenhle večer líbil.

    V první části četla Luba Skořepová text Pravidla slušného chování v moderní společnosti francouzského autora Jeana Luca Lagarce. Dramatik se nechal inspirovat skutečnou knihou z přelomu století, která pojednává o společenských pravidlech. Moc toho nezměnil. Naopak cituje doslovně a podrobně. Žádoucího účinku dosahuje tím, že posloucháme tyto rady v jednom kuse skoro hodinu, čímž se nám odhaluje absurdnost takového přístupu k životu a jeho problémům. Při tom kdybychom vzali (skoro) kterékoli z těchto pravidel samo o sobě, dovedli bychom přes to, že se doba za století dost změnila, dobře pochopit jeho motivaci či dokonce užitečnost. Začíná se narozením a končí ..... jak jinak než pohřbem. Ohromuje také absurdní dokonalost těchto pravidel, která pamatují "na všechny eventuality". Na příklad při narození se rozlišuje mezi narozením jednoho dítěte a dvojčat, mezi tím zda rodiče jsou manžely, zda je otec přítomen v místě porodu, zda je znám a je-li znám, zda je je živ, a je-li živ, zda je známo místo jeho pobytu. Svoji roli hraje samozřejmě i to, zda se k otcovství hlásí nebo ne. Máme tak  před sebou tak dokonalý návod k řešení všech problémů, že už vlastně lidé, kteří tyto problémy mají, nejsou vůbec důležití.
    Je to analogie současné situace, kdy nám všichni bulvárem počínaje a "seriózními informačními zdroji" konče sugerují, že je nebezpečné žít autenticky, ale že máme všechny své problémy (s rodiči, alergiemi, pomočováním se přes den či jen v noci, s partnery, dětmi, nemocemi, penězi, bydlením, sháněním práce, nudou, přepracovaností, dovolenou, tloušťkou či hubeností, odpočinkem, úzkostmi, svatbou, rozvodem, pohřbem, výběrem oblečení či mobilu, nevěrou či vírou, ....) svěřit profesionálům. Důležité při tom není, že něčemu rozumějí, ale že jsou .... profesionálové. Proč bychom si svůj život měli kazit sami, když to za nás za peníze mohou udělat jiní.
   Luba Skořepová vystupuje v "pánském" kostýmku a hůlčičkou. Má neuvěřitelnou vervu. I když je text hodně kvalitní, je také nesmírně těžký na interpretaci. Musí se číst vážně, bez smíchu, jen s jemnou ironií. A při tom se nesmí ztratit pozornost diváků při čtení "suchých pravidel". Herečka beze zbytku využila půvabů a moudrosti svého věku a podala zde zcela mimořádný výkon. 

    Po stránce textové bylo asi vrcholem večera scénické čtení novely(?) Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů.  Všichni čtyři herci byli výborní, ale to, co předváděli Vladislav Beneš a Saša Rašilov bylo zcela fascinující. Moc tak dobrých výkonů jsem v životě neviděl. Jsou to "páni herci". Od Arnošta Goldflama jsem již viděl či v rozhlase slyšel celou řadu inscenací či textů. U takovéto textu nemá smysl psát "o čem to bylo". Tenhle měl všechny klady, na které jsme u tohoto autora zvyklí. Především neotřelé myšlení a asociace, krásnou a nápaditou češtinu, velkou intelektuální úroveň a při tom byl plný člověčiny. Herci i incenátoři museli autorovi udělat velkou radost.

    Třetí část večera tvořilo sólové vystoupení matadora inscenací v Boudách Davida Prachaře v inscenaci Bitevní plán pro dvě šunky od Raymonda Cousse. Herec v naturalistickém obleku čuníka předvádí monolog prasete v posledním týdnu jeho života. Kus je plný jak gagů, tak i hlubokomyslných úvah o svobodě a smyslu života. Text je vysoce intelektuální a vypointovaný do posledních detailů. Jenže o něco malinko méně by možná bylo o hodně více. Totéž se v jisté míře dá říci i o vynikajícím výkonu hlavního představitele.

    Byla to krásná a dostatečně dlouhá divadelní hostina. Mohla být i v nepřeneseném významu, kdyby ušlechtilé záměry vedení Národního divadla nepřekazil .... déšť. V úvodu představení vystoupil šéf činohry Michal Dočekal, přivítal nás, varoval před délkou představení (naprostá většina diváků vydržela do konce) a sdělil nám, že nám na přestávky objednal na nádvoří grilované párky a příslušné nápoje, ale že vzhledem k lijáku budeme muset vzít za vděk divadelním klubem.     

Zítra se bude ...

  

                            Zítra se bude ...
                                   Jiří Nekvasil a Aleš Březina
                                   operní představení
                                   Divadlo Kolowrat 22.června

    Touto inscenací zašel současný šéf opery Národního divadlo Jiří Nekvasil pravděpodobně nejdál ve své snaze o moderní tvář operního domu. Projevuje se to jak zdařilými inscenacemi Mozartovskými, o který jsem v blogu již psal, a zvaním zahraničních inscenačních týmů, tak i zcela současnými českými počiny např. operou Dobře placená procházka.

    Operní představení se zdařile snaží vyrovnat s faktem z naší nedávné historie, kdy byla po vykonstruovaném politickém procesu popravena Milada Horáková. Lidé mé generace jsou k "politickým agitkám" apriorně dost podezíraví. Musím však konstatovat, že inscenace se mimořádně povedla. Je nesmírně působivá jak "občansky", tak hudebně a divadelně. Přispěli k tomu všichni autoři i účinkující, jistě by však nešlo se o něco takového pokusit bez účasti Soni Červené. Je obdivuhodné jaký výkon - nejen pěvecký - podává. Je vidět, že látku má hluboce prožitou (i když to zní jako fráze) - celým životem.  

    Na scéně miniaturního divadélka Kolowrat je orchestr, sbor a sólisté - někdy až dvacet učinkujících. Obecenstvo má tedy jen malou převahu. Autoři inscenace tohoto faktu téměř intimního kontaktu s obecenstvem znamenitě využili. Hlavní roli na scéně Daniela Dvořáka  hraje  poloprůhledné zrcadlo. Chvíli skrz něj obecenstvo sleduje děj, aby se hned vzápětí mohlo podívat samo sobě do tváře. Když se to stane poprvé, vidíme různé uculování. Rychle všem však dojde, že to má symbolizovat to, že téma se nás všech stále dotýká, že i mladší generace (mě bylo v době procesu pět let) se s těmito skutečnostmi musejí nějak vyrovnat. Není to laciné a "funguje to".
    Soně Červené výtečně sekunduje svým falsetem druhý sólista Jan Mikušek. Jeho nepřirozený hlas zdůrazňuje zrůdnost soudní mašinérie. Ostatní "role" kontrastně vytvářejí velmi mladí lidé resp. ještě děti z Kühnova dětského sboru  a sboru Canti di Praga, kteří poukazují na roli "nevinných" členů zfanatizované či netečné společnosti. "Libreto" tvoří autentické ukázky z policejních protokolů a ze soudní síně, poslední dopis popravené a další autentické dokumenty. Jsou doplněny ohlasy budovatelských písní té doby. Muzika je velmi krásná a plně opravňuje, aby se inscenace nazývala operou. Hraje instrumentální soubor PurPpur s dirigentem Marko Ivanovičem.

    Je to výsostné divadlo.

Na ústupu

 

    William Nicholson: Na ústupu
         hrají Iva Janžurová, František Němec a Saša Rašilov
        inscenace ND v Paláci Kolowrat

     Hra se jmenuje v originále "The Retreat from Moscow". Očekával jsem něco z "velké vlastenecké války", ale šlo o výtečnou psychologickou hru o stárnoucích manželích, odehrávající se v současné Anglii. Ten název hra dostala proto, že jeden z jejích hrdinů - starý učitel historie si libuje v četbě dokumentů a strastech Napoleonova ústupu z Ruska. A v jistém smyslu si lze hru vyložit i jako otázku, co všechno je ještě na ústupu (např. ve jménu zachování vlastního života) dovoleno a co už ne.

    Leze mi na klávesnici fráze, že šlo o herecký koncert všech tří představitelů, jenže nešlo. Všem postavám se dalo stále věřit, u koncertu stále víte, že umělci "jen" koncertují a můžete tak nanejvýš obdivovat jejich profesionální kvality, a ani Vás nenapadne jim věřit, že je to doopravdy. Nicméně šlo o naprosto špičkové herecké výkony. Manželský pár hráli Iva Janžurová a Jan Němec. U nich se již jaksi předpokládá vynikající herecký výkon. Přesto budete uneseni. Jejich syna hraje Saša Rašilov. Jistě pro něj nebylo lehké prosadit se vedle takových hereckých hvězd tak, aby nebyl na jevišti jen do počtu. A zvládl to perfektně, byl zcela rovnocenným hráčem dramatu. Velmi příjemně mne překvapil.

    Oba hlavní představitelé do svých rolí dozráli, dokonce jsou asi v reálu o něco starší než hrdinové, které hrají. Manželka je velmi kultivovaná, má velký přehled v literatuře, je schopná recitovat mnoho básní, sama verše píše. To se jejímu manželovi na ní také velmi líbilo a celý život se snažil se jí přiblížit. Manželka si zvykla, že je hybatelem nejen vztahu, ale celé rodiny, a velmi těžce nese, že manžel "se k ničemu nemá" a že jejich život se pohybuje v zaběhaných kolejích. A tak nevědomky vytváří doma pro manžela nesnesitelnou atmosféru stálého sledování a komentování co právě (ne)dělá. Manžel, jak už to bývá, časem chce mít svůj klid a ženiny neustálé výzvy ho neprovokují k akci, ale k pasivní rezistenci a předstírání ještě většího "zpapučovatění" u své oblíbené četby. Učí na škole dějepis a náhodou se seznámí s rozvedenou matkou jednoho ze svých žáků, která o něj projevuje zájem a založila jejich vztah na "chápání jeho osobnosti". A tak, když ho jeho žena opět vyzývá, aby "probůh aspoň něco, jedno co, udělal", rozhodne se, že se přestěhuje ke své nové známé a manželku opustí. V tomto okamžiku se ukáže, že (zdánlivě) silnější žena nedokáže novou situaci pochopit, ustát ani akceptovat, zažívá těžké deprese a slibuje hory doly, když se muž k ní vrátí. Muž jednak cítí, že se vrátit nemůže, jednak má výčitky, že ubližuje a ničí život ženě, které si stále velmi váží, má ji rád, ale žít s ní již nedokáže (zde je paralela s tím, co se dělo na ústupu Napoleonovy armády z Ruska). Vykreslení povah a způsobu uvažování obou se autorovi hry velmi podařilo. Nemoralizuje, nedává snadné návody k řešení, "jen" chápe.

    Zajímavá a velmi inspirující je postava jejich syna, který má oba rodiče rád a obou si velmi váží. Je z toho nešťastný i když chápe jak otce, tak matku. Snaží se matce seč může pomáhat zvládnout nastalou samotu, je to však těžký úkol, který skoro nejde zvládnout. Do nitra synova uvažování nejlépe nahlédneme v situaci, kdy jeho matka vyhrožuje sebevraždou, protože život pro ní ztratil smysl. On jí říká, že mu to nesmí udělat, že je to zrada na něm. Pochopil by to, kdyby byla smrtelně nemocná, ale takhle by se zpronevěřila poslání, které na světě má. Rodiče jsou průzkumníci, kteří svým jednáním ukazují dětem, co je čeká (může čekat). Je hrozně pravděpodobné, že děti na tom budou v budoucnu stejně jako rodiče nyní a bez zpráv oněch průzkumníků bude pro ně zvládat (zcela nové) situace o hodně těžší. To jsem to hodně zjednodušil, raději na to jděte, ať to máte nezkreslené. Jak už jsem řekl, Saša Rašilov hraje syna (ne)obyčejně dobře a věrohodně. Bylo to asi poprvé, kdy jsem ho viděl (takhle zářit).

    Rozhodně hra stojí za zhlédnutí, těžko někde uvidíte lepší herecké výkony nebo věrohodněji podanou psychologii postav.

Camoufl.AGE

 

    taneční divadlo Jana Kodeta a Janka Růžičky

    divadlo Kolowrat

 

    Tato inscenace je dalším (a úspěšným) počinem baletu Národního divadla v hledání moderního baletního výrazu a jeho přiblížení obecenstvu. Někde jsem četl, že to "není balet", ale já si myslím, že jde jen o reklamní trik jak přilákat nebaletní obecenstvo. Jistě, v inscenaci jsou prvky, které z hlediska puristů do baletu nepatří, ale takových jsem viděl mnoho i na hlavní scéně - např. v některých choreorgrafiích Zuzany Šimákové. Z každého pohybu tanečníků je však vidět jejich (dobré) baletní školení a umění, a ony "nebaletní" výstupy nijak nevadí, naopak výborně dokreslují (to je asi málo spíše samy vytvářejí) atmosféru díla.

    Kromě choreografie a výborných tanečních výkonů Vás jistě neméně zaujme hudební a výtvarná složka díla. Všechny jsou ve vzácném souladu. Protože u hudby a taneční složky se to jaksi předpokládá (i když to vůbec není samozřejmé), vyniká o to více řešení výtvarné a kostýmní. Přes občasnou extravaganci na sebe nestrhává nadměrně pozornosti, ale slouží celku. Již dlouho jsem neviděl tak neokázalé a při tom nesmírně působivé použití principu laterny magiky. Některé filmové dotáčky pozadí za tanečníky by byly i samy o sobě nesmírně působivými výtvarnými díly. Styl inscenace je navýsost moderní. Tím chci říci, že čerpá výtvarně, hudebně i pohybově ze současné "cool" kultury (omlouvám se případným mladým čtenářům blogu - oni by asi použili jiné slovo), možná ji někde jemně paroduje, ale rozhodně se jí nevysmívá, ale snaží se vytáhnout z ní maximum skutečně estetických hodnot (až jsem zhrozil, co jsem to napsal, nicméně je to pravda). Celkové výbornému dojmu z inscenace podstatně přispívá intimní prostředí divadélka Kolowrat, kde máte k tanečníkům jen několik metrů.

        Pokud jste alespoň trochu vnímaví k tanečnímu projevu, určitě se vám bude inscenace také líbit jako mě.

    Největší kamufláží je program, kde jsou uveřejněny samé záporné (já si myslím, že smyšlené) kritiky na představení. Přijdete-li dřív, přečtěte si je před představením a určitě se vám pak bude líbit ještě víc.