I bestseller může být výborná kniha

 

Mariusz Szczygiel: Gottland

 

    Konec roku jsem strávil s horečkou v posteli. Mělo to i své výhody. Dočetl jsem další knížku od Petry Hůlové a přečetl v jednom kuse knihu o Česku od polského publicisty.

 

    Je to prý bestseller. To nemůžu posoudit, ale je to výjimečně dobrá kniha. Polský novinář Mariusz Szczygiel v ní soustředil více než deset svých reportáží o Češích a poměrech v naší zemi. Reportáže mají různou délku - od jednoho či dvou odstavců až do desítek stránek. Všechny jsou však vynikající nejen svými postřehy a jazykem, ale především obrovsky seriózním přístupem k problematice. Poznáte to nejen z textu samého, ale i z poznámek a seznamu pramenů, který má kvality, jež by mu mohla závidět leckterá "vědecká" publikace. A při tom je to obrovsky čtivé. Mnohé z těchto témat nebylo (pokud vím) tak dobře zpracováno v žádném českém pramenu, takže si nejenom počtěte, ale dozvíte se z knihy mnoho nových informací, navíc pohledem chápavého cizince. 

 

    Pokud byste tuhle knihu vynechali, přijdete vskutku o hodně.  

Hrabal a Menzel

    Někdy v šedesátých letech (byl jsem na gymplu nebo v na začátku vejšky) byla situace s knihami hodně jiná než dnes. Vždy, když vyšlo něco nekonformějšího, byla to velká událost. Vycházel časopis Nové knihy, v němž jste se mohli s předstihem dovědět, co daný týden vyjde. Všechna knihkupectví v celé republice začala prodávat nové knížky ve stejný den a stejnou hodinu (už nevím, který to byl, ale asi středa nebo čtvrtek). A často se před nimi vytvářely fronty na několik hodin. A pokud jste neměli známého prodavače knih, bylo nutné je vystát, jinak nebyla šance. Nedostatkové byly kuchařky, detektivky, překlady světové literatury, ale především knihy nekonformních českých spisovatelů. Často jsem proto stával ve frontách i já. Na Kunderu, Vaculíka, Kříže, Seiferta, Švoreckého, Párala, Uhdeho, Hrabala a mnohé jiné.

   Musím se přiznat, že tehdy jsem si dlouho nedokázal k tvorbě Bohumila Hrabala (Taneční hodiny, Ostře sledované vlaky, ...) najít ten správný poměr a tak mne z oněch autorů zaujal asi nejméně. Velmi mi pomohl Jiří Menzel svým (kon)geniálním zfilmováním Ostře sledovaných vlaků. Já do té doby nedokázal vzít Hrabalovo vyprávění "tak jak bylo" a hledal v něm nějaké odreagování se (pro mne tehdy) starého autora. Po zhlédnutí filmu jsem najednou prokoukl. Možná bych to mohl srovnat s tím, když jsem dostal první brýle - najednou bylo čtení zase požitkem. Od té doby mám knihy Bohumila Hrabala moc rád. Dokonce jsem dospěl do stadia, kdy z českých spisovatelů (nejen) oněch let považuji Hrabala za daleko největšího. Jeho schopnost zachytit pomocí vyprávění úplně nepravděpodobných, ale o to pravdivějších, autentických příběhů nejen základní lidské emoce, ale i "ducha" té které doby je obdivuhodná a stále mne nepřestává překvapovat.

    Menzel pak natočil řadu dalších Hrabalovských filmů (Skřivánci na niti, Slavnosti sněženek, ....). Všechny se mi svojí člověčinou hodně líbily, ale už jsem jejich "první pomoc" nepotřeboval. Paradoxně - nebo zákonitě - se mi nejméně líbil film na motivy mé nejoblíbenější Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Asi to bylo především proto, že jsem si při četbě už "natočil film svůj". Myslím si ale, že filmu trochu ublížilo, že byl pojat tak "velkoryse" s německou koprodukcí. Bylo by zajímavé porovnat scénář natočeného filmu se scénářem filmu na stejné téma, který měl Jiří Menzel připravený mnoho let před tím a který nesměl natočit (možná si vzpomínáte na extempore s rákoskou na filmovém festivalu v Karlových Varech).

    Jiří Menzel je bezesporu jedním z našich největších filmových režisérů, který i když byl zcela svůj, vždy především sloužil filmované látce. I jeho nehrabalovské filmy, především Vesničko má středisková, patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Necítím se povolán hodnotit jeho tvorbu, ale hrozně mne s.... rádoby kritici, kteří mu vyčítají nedostatek "politické angažovanosti".

    Díky nejen za Hrabala, pane Jiří.

P.S. Mám hrozně rád Feliniho film Amarcord. Kdysi jsem viděl v televizi nějaký pořad se Zdeňkem Svěrákem, kde se vyznal z toho, že právě tenhle film také miluje. A dodal, že touží, aby o některém jeho scénáři někdo řekl, že od Feliniho opisoval. Díky Jiřímu Menzelovi se to ve Vesničce mé střediskové (skoro dokonale) podařilo. Těžko by to někdo jiný dokázal.

 

Tento způsob Boudy se mi zdál docela šťastným

 

                   Desátý kus Boudy
                            scénické čtení
                           divadlo Kolowrat 25.června 2009

    V několika posledních letech si soubor činohry Národního divadla vždy na konci sezóny udělal pod názvem projekt Bouda radost uvedením trochu uvolněného repertoáru a to často v netradičních prostorech (vzpomínky na Boudu - budoucí odkaz). Trochu hrozilo, že se z tohoto výborného nápadu, který měl divákům (možná ale především hercům) dát stylově i obsahově neokoukané šance, stane jakési klišé. Asi proto letos zvolilo vedení činohry pro tato vystoupení netradičně tradičnější formu. Během roku uvedli na komorní scéně divadla Kolowrat tři scénická čtení. Skoro na konci sezóny pak pro fajnšmekry všechna přestavení tohoto "cyklu" najednou v jednom večeru. Nemohl jsem tam chybět. Byl to vskutku nezapomenutelný zážitek. A zdaleka nejen proto, že divadelní představení tak trvalo i s dvěma přestávkami pět hodin.

    Především se dramaturgii podařilo nalézt velmi silné předlohy, které by však bylo obtížně možné uvést na velkých jevištích. Forma scénického čtení jednak umožnila inscenace připravit rychleji, jednak byla velmi zajímavá i divácky. V běžném představení je divákova pozornost odváděna od textu scénou, kostýmy a jinými vizuálními efekty. Zde byly scénograficky a kostýmově pojednány jen první a třetí část. Při druhé seděli čtyři civilně oblečení herci u stolu s textem. Zde člověk viděl, že může mít vrcholný zážitek i ze čtení, kdy herci neumí text nazpaměť, ale to neznamená, že by nehráli. Moc se mi tenhle večer líbil.

    V první části četla Luba Skořepová text Pravidla slušného chování v moderní společnosti francouzského autora Jeana Luca Lagarce. Dramatik se nechal inspirovat skutečnou knihou z přelomu století, která pojednává o společenských pravidlech. Moc toho nezměnil. Naopak cituje doslovně a podrobně. Žádoucího účinku dosahuje tím, že posloucháme tyto rady v jednom kuse skoro hodinu, čímž se nám odhaluje absurdnost takového přístupu k životu a jeho problémům. Při tom kdybychom vzali (skoro) kterékoli z těchto pravidel samo o sobě, dovedli bychom přes to, že se doba za století dost změnila, dobře pochopit jeho motivaci či dokonce užitečnost. Začíná se narozením a končí ..... jak jinak než pohřbem. Ohromuje také absurdní dokonalost těchto pravidel, která pamatují "na všechny eventuality". Na příklad při narození se rozlišuje mezi narozením jednoho dítěte a dvojčat, mezi tím zda rodiče jsou manžely, zda je otec přítomen v místě porodu, zda je znám a je-li znám, zda je je živ, a je-li živ, zda je známo místo jeho pobytu. Svoji roli hraje samozřejmě i to, zda se k otcovství hlásí nebo ne. Máme tak  před sebou tak dokonalý návod k řešení všech problémů, že už vlastně lidé, kteří tyto problémy mají, nejsou vůbec důležití.
    Je to analogie současné situace, kdy nám všichni bulvárem počínaje a "seriózními informačními zdroji" konče sugerují, že je nebezpečné žít autenticky, ale že máme všechny své problémy (s rodiči, alergiemi, pomočováním se přes den či jen v noci, s partnery, dětmi, nemocemi, penězi, bydlením, sháněním práce, nudou, přepracovaností, dovolenou, tloušťkou či hubeností, odpočinkem, úzkostmi, svatbou, rozvodem, pohřbem, výběrem oblečení či mobilu, nevěrou či vírou, ....) svěřit profesionálům. Důležité při tom není, že něčemu rozumějí, ale že jsou .... profesionálové. Proč bychom si svůj život měli kazit sami, když to za nás za peníze mohou udělat jiní.
   Luba Skořepová vystupuje v "pánském" kostýmku a hůlčičkou. Má neuvěřitelnou vervu. I když je text hodně kvalitní, je také nesmírně těžký na interpretaci. Musí se číst vážně, bez smíchu, jen s jemnou ironií. A při tom se nesmí ztratit pozornost diváků při čtení "suchých pravidel". Herečka beze zbytku využila půvabů a moudrosti svého věku a podala zde zcela mimořádný výkon. 

    Po stránce textové bylo asi vrcholem večera scénické čtení novely(?) Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů.  Všichni čtyři herci byli výborní, ale to, co předváděli Vladislav Beneš a Saša Rašilov bylo zcela fascinující. Moc tak dobrých výkonů jsem v životě neviděl. Jsou to "páni herci". Od Arnošta Goldflama jsem již viděl či v rozhlase slyšel celou řadu inscenací či textů. U takovéto textu nemá smysl psát "o čem to bylo". Tenhle měl všechny klady, na které jsme u tohoto autora zvyklí. Především neotřelé myšlení a asociace, krásnou a nápaditou češtinu, velkou intelektuální úroveň a při tom byl plný člověčiny. Herci i incenátoři museli autorovi udělat velkou radost.

    Třetí část večera tvořilo sólové vystoupení matadora inscenací v Boudách Davida Prachaře v inscenaci Bitevní plán pro dvě šunky od Raymonda Cousse. Herec v naturalistickém obleku čuníka předvádí monolog prasete v posledním týdnu jeho života. Kus je plný jak gagů, tak i hlubokomyslných úvah o svobodě a smyslu života. Text je vysoce intelektuální a vypointovaný do posledních detailů. Jenže o něco malinko méně by možná bylo o hodně více. Totéž se v jisté míře dá říci i o vynikajícím výkonu hlavního představitele.

    Byla to krásná a dostatečně dlouhá divadelní hostina. Mohla být i v nepřeneseném významu, kdyby ušlechtilé záměry vedení Národního divadla nepřekazil .... déšť. V úvodu představení vystoupil šéf činohry Michal Dočekal, přivítal nás, varoval před délkou představení (naprostá většina diváků vydržela do konce) a sdělil nám, že nám na přestávky objednal na nádvoří grilované párky a příslušné nápoje, ale že vzhledem k lijáku budeme muset vzít za vděk divadelním klubem.     

Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj

 

                                        Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj
                                                    nakladatelství Torst, 2006

    Již jsem v blogu psal glosu o inscenaci Česká pornografie, která na základě této prózy vznikla. Protože se mi inscenace hodně líbila, knížku jsem si koupil a neprohloupil jsem, ba byl jsem nadšen. Při jejím čtení jsem si liboval tak jako naposledy snad při čtení knih mého oblíbeného Josepha Hellera (mám na mysli spíše Nemalujte si to a Gold za všechny peníze než známější Hlavu XXII).

    Knížka je fiktivním monologem prostitutky, která "bez zábran" medituje o světě a životě a roli jejího povolání v něm. Je psána v ich-formě, zdánlivě jednoduchá žena má velmi mnoho trefných postřehů nejen o erotice, mužích, ženách, .... , ale i o věcech daleko obecnějších  a hlubších. Tato stylizace umožňuje autorce vyslovit to, co by jinak asi vyslovit nešlo. A navíc zábavnou formou.     

    Nevím, zda má smysl se pokoušet o charakterizaci knihy. Aby mi bylo rozumět, uvedu dvě ukázky. Vybral jsem takové, které jsou "mládeži přístupné" a navíc nepotřebují znalost "odborné terminologie".

    První je ze začátku knihy.   

".... Digisvět mne moří, jako kdybych nebyla dost rychlá, a přitom jsem ještě úplně mladá, holá a potřebuji teplo a laskání, abych vykvetla jako květina, kterou je každá žena, a dnes už i muži jsou květinami, o které je třeba pečovat. Tolik práce s pečováním, na které chybějí pracovní síly, a proto se musejí otevírat pracovní trhy přivandrovalcům, které ještě štěstí s neštěstím neunavilo, i když o sebe neumějí tak pěkně dbát, a trochu to tím pak na našich ulicích kazí. Jenže i kazy do digisvěta patří. protože pak už by přece nebylo co zlepšovat a velkoprůmysl by zvadl jako lilie. ...."

   

    A druhá skoro z konce:

.... jenže já jich (peněz) mám i hrstičku na rozhazování a třeba i na tu kašmírovou šálu lososové barvy, ačkoli ani bez ní by mi zima na krk nebyla, a tomu já říkám nadbytek, a kvůli němu když se chodí na nákup, není to pak nic jiného než čiré potěšeníčko. Čili se na tu šálu, jak je tam na pěkné figuríně pěkně nahozená v nákupní galerii, pěkně dívám a jsem si vědoma všech zádrhelů. Nejenomže cenička je pořádná, ale také, že ta figurína, na které visí, je opravdu fajnová a i všechno to další, co má kromě šály na sobě, je opravdu fajnové, a člověk tak někdy chce vypadat jako ona a zapomene, že si kupuje jen tu šálu, a když si ji pak doma před zrcadlem ovine jako priznicův obklad ke svým obnošeným svrškům, přijde nevyhnutelné zklamání. Je to stejné jako s reklamou na šampon a instantní boloňské makarony v pytlíku. Po umytí hlavy se člověk nijak té krásné slečně z reklamy nezapodobá, stejně ani po uvaření těch makarónů té pěkné hospodyňce s malou prdelkou, co ty makarony v telce vynášela do nebe, a nakonec i ta jejich rodinná pohoda, kterou nad kouřícím hrncem u nich v telce mají, má s tou ve skutečném doma společný jen ten kulatý kuchyňoobývákový stůl, a ten váš má třeba navíc ještě vyvrklanou nohu. ....

     Styl, kterým je kniha psána, bych přirovnal k principu kubistických obrazů. Každé téma vidíme z mnoha (ne-li ze všech) zorných úhlů najednou.

Mám vyslovenou radost z očekávání, kam se věta (souvětí), kterou právě čtu, zatočí a jaká překvapení mě přichystá. Při tom se autorka k mnoha tématům mnohokrát vrací a tím onen efekt holografického zachycení tématiky ještě posiluje. Knížku určitě po prvním přečtení jen tak neodložíte, ale budete se k ní (resp. jejím částem) vracet.

Stejný pocit jsem měl u Hellerovy knihy Nemalujte si to, kterou asi většina lidí bude považovat za vysloveně intelektuálskou. Tohle není intelektuálně níže, jen je to větší sranda a týká se to problematiky, která je (bude/byla) pro všechny aktuální. 

P.S.
Na základě dobrého dojmu jsem si koupil i další knížky této autorky. Ještě jsem je všechny nepřečetl, ale jasné, že bude patřit mezi mé nejoblíbenější autory. Třeba se zmůžu na nějakou glousu o jejích dalších knihách. Určitě jde o vynikající a nesmírně inteligentní vyspělou spisovatelku. Přeji jí i sobě mnoho dalších pěkných knih.

 

Oněgin byl Rusák

  

      divadlení pásmo na motivy knihy Ireny Douskové napsal spolu s autorkou Jan Borna, který má i režii                   

    Tak jsem se zas jednou dostal do Divadla v Dlouhé a zase se mi tam hodně líbilo (i když, jestli se nemýlím jsem o něm v blogu psal jen jednou - o výtečné inscenaci Faidra, musím to někdy dohnat). Oproti klasickému tématu šlo tentokrát o kus z nedávné minulosti (pro mě dokonce skoro současnosti).

    Irena Dousková po velkém úspěchu, který měla její próza Hrdý Budžes, jejíž dramatizaci až na divadelní Parnas vynesla svým výkonem Bára Hrzánová, napsala i další knihu o tom, jak vnímali normalizační dusno a bezčasí mladí lidé. V Hrdém Budžesovi vidíme dobu očima žákyně základní školy. Oněgin byl Rusák pojednává o radostech a strastech gymnazistů "za komunismu" osmdesátých let. Úspěch Hrdého Budžese nebyl pro inscenátory vůbec výhodou, spíš naopak, bylo velmi těžké nezklamat naděje a očekávání, se kterými diváci přicházeli. Přímo geniálním nápadem bylo vytvořit divadelní pásmo, v němž skoro žádná scéna netrvala déle než pár minut (s výjimkou téměř realistického inscenování prvomájového průvodu s obecenstvem), ale dohromady dosahovaly velké účinnosti a především byly velmi věrohodné. O to, aby obecenstvo celé  představení (trvá skoro tři hodiny) vydrželo svěží, se starají velmi kvalitně (jak po stránce inscenační, tak především hudební) uváděné písně té doby. 

     Všichni herci hráli výtečně a především velmi přesvědčivě. Není vůbec jednoduché hrát věrohodně gymnazisty (kolik takových úspěšných pokusů jste viděli?). Mimořádné byly kvality předvedených písní. O spád inscenace se zasloužila i velmi nápaditá scénografie (tím je asi toto divadlo proslulé).

    Návštěvu představení doporučuji zcela všem, všichni si přijdou na své. Nejen ti, kteří tyto časy pamatují. Když jsem na tom byl já, byla většina diváků ve věku gymnasistů a bavili se skvěle a nepochybuji, že se o nedávné historii dověděli z téhle inscenace daleko víc (a hlouběji) než z jiných zdrojů.

P.S. Našel jsem nějaký starší časopis s kritikou na knihu Oněgin byl Rusák a zase jsem jednou nevěřil svým očím. Kritik (nebo to byla kritička?) knize vytýkal, že se autorce podařilo jen (sic!!!!) realisticky a věrohodně zobrazit dobu, ale bohužel(?) za cenu, že se nevěnovala hlubším zamyšlením nad příčinami tehdejšího stavu.  Nevím jak vy, ale mě je u takových (nevěrohodných) kritik bohužel o příčinách zcela jasno.

P.P.S. Většinou jsem v Dlouhé viděl inscenace Hany Burešové. Teď vidím, že budu muset dohnat i ty, které vytvořil Jan Borna. Má velký múzický (a muzikantský) talent a jde o mimořádnou osobnost. Doporučuji vám najít si interview, které s ním měla nedávno Pavlína Wolfová v Reflexu.

Spalovač mrtvol po čtyřiceti letech

rsk 

    Spalovač mrtvol

    Fuks, Filcíková, Vašíček - inscenace KALD DAMU

    Novela Ladislava Fukse Spalovač mrtvol byla v roce 1967, kdy poprvé vyšla, skutečnou událostí v české literatuře. Přečetli ji tehdy skoro všichni.  A těm, kdo jí nečetl, ji zpopularizoval film Juraje Herze s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Po tomto filmu není jednoduché tuto látku inscenovat.
    Je jasné, že nemá cenu pokoušet se napodobovat Rudolfa Hrušínského, ale že je nutné pojmout látku nově pro další generaci. Autoři inscenace ji pojali jako sérii "klipů" netrvajících více než 2-4 minuty (člověk si vzpomene na hlášky televizních pracovníků, že současný divák nedokáže sledovat šot delší než 63 vteřin - možná už je to dnes jen 58, a než to budete číst bude to jen 56) proložených (nebo, že by to bylo naopak?) monology hlavního "hrdiny". Působivý hudební doprovod obstarával bubeník přítomný celou dobu na jevišti. Vzhledem k této koncepci neměla většina herců, vlastně všichni s výjimkou výtečného představitele hlavní role  Karla Kratochvíla, příliš možností předvést, co v nich je.
    Inscenace zachovala - a předala těm, kteří ji neznali - hlavní myšlenku díla, že lidé, kteří nemají svoje hodnoty ukotveny hluboko v sobě, se mohou při absurdní změně poměrů ve společnosti navzdory "dobrým úmyslům" chovat jakkoli zrůdně. Já bych však přivítal hlubší psychologické vykreslení jednotlivých postav. Také ukončení hry prvním úmrtím mi připadalo poněkud předčasné.

    Jak bývá v Disku obvyklé, byli moji sousedé v hledišti (několikrát) mladší než já. Mladý muž po pravé ruce se dvěma dívkám, s nimiž v divadle byl, svěřil, že se "docela bál". A dvě slečny po levé ruce měly stejný pocit jako já: "Já myslela, že bude pauza, a on už je to konec!".

Život není černobílý, ale nemusí být ani šedý

- dvě knížky a jeden film

rsk

Tereza Boučková:

Indiánský běh, Rok kohouta

film Smradi

Nechci se na blogu příliš často pouštět do oblasti literatury - to bych se mohl upsat. A navíc - na rozdíl od mladých let - nejsem aktuálně příliš pilným čtenářem (třeba to "v penzi" bude zase lepší). Tyhle dvě knížky bych však chtěl všem doporučit. Obě mají de facto formu "deníku", ale jsou dost "hustý".

Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta (který se s její matkou rozvedl). V Indiánském běhu popisuje svoje rodinné zážitky, postoje z dob normalizace a život v okruhu signatářů Charty '77. V Roku kohouta zpracovává zejména svoji desiluzi z toho, jak dopadla její rodina (spolu s druhým manželem osvojili dvě romské děti).

Víc o tom psát nebudu, život prostě nejde zploštit do několika vět či odstavců. Knihy si nekladou za cíl zprostředkovat nějaké téze, které by šly odpapouškovat. Jsou "skutečně o životě" a o (úporné) snaze prožít ho - navzdory všemu - intensivně a poctivě.

Obě knížky, o kterých mluvím, patří nepochybně k tomu nejlepšímu, co nám nejnovější česká próza může nabídnout. Pokud jste někde četli recenze druhé knihy, nenechte se jimi odradit ani vmanipulovat do nějakého apriorního očekávání. Vše bude - pro každého - jinak.

V úvodu se zmiňuji o filmu Smradi. Bohužel jsem se na něj nedostal, i když jsem věděl, že musí být dobrý. Musím to dohnat. Film může být svého druhu prologem ke knize Rok kohouta.

P.S. Citát z náhodně vybrané stránky Roku kohouta:

"Kde je radost? (Voli jí vypili.)"

Seneca v Dlouhé

rsk

Seneca : Faidra - režie Hana Burešová

Zázrakem se mi podařilo sehnat lístek na představení Faidry v Divadle v Dlouhé - a byl jsem unešen. Těžko si lze představit působivější jevištní pojednání textu, který je inscenačně - i jinak - jen velmi těžce uchopitelný. Odborníci se prý dokonce přou (jak se můžete dočíst v programu, jehož zakoupení také doporučuji), zda byl vůbec v antice text původně určen ke hraní (a zda veřejně či jen v soukromí) nebo "jen" k recitaci, či zda šlo jen o čistou literární formu. V Senecově textu jednotlivé postavy pronášejí své monology (které slouží rozvoji "děje" až v druhém plánu) skoro bez (lacině) dramatických interakcí. Režisérka tuto vlastnost textu nijak nepotlačovala, naopak na tom založila celý inscenační postup.

Nemá smysl vykládat zde mytologický příběh, o kterém text pojednává, a vůbec už si netroufám psát o jeho autorově interpretaci. I když bych si byl býval s někým, kdo to také viděl, rád na to téma popovídal.

Inscenace probíhá celá na jevišti - jsou na něm i diváci (jen ve čtyřech či pěti řadách). Scéna a výprava jsou nesmírně jednoduché a při tom velmi působivé a výrazně přispívají k celkovému dojmu. Tím je dosaženo velmi intimního prostoru, kde nám hrdinové tragedie jsou "skoro na dosah". A je tomu tak nejen v prostorovém smyslu slova. Všichni herci hrají s velkým osobním nasazením a s vcítěním se do textu (kdybych napsal do role znamenalo by to něco jiného) a při tom s obrovskou ukázněností, díky které se po celou dobu daří "držet žánr". Takže to "na dosah" je jen skoro - měl jsem dojem, že kdyby někoho napadlo tu ruku skutečně vztáhnout, prošla by "skrz" aniž by jakkoli narušila běh tragedie či inscenace. Stejně jako v textu samém jsme velmi blízko ideám a "podstatě věcí", ale postavy samy si od nás drží distanc - ostatně stejně jako jedna od druhé.

Všichni herci hrají výborně, nikdo se nesnaží vyniknout sám o sobě, všichni slouží (v nepřeneseném smyslu slova) autorovi a jeho textu. Je proto těžko někoho z nich vydělovat - snad jen představitelku titulní role Faidry Helenu Dvořákovou (dostala za ni cenu Alfreda Radoka).

Suma sumárum - jde o jednu z nejlepších divadelních inscenací, kterou jsem kdy viděl.