Kombinatorické divadelní hrátky Jiřího Havelky

Dvě inscenace Jiřího Havelky

Já hrdina
KALD DAMU,
Divadlo Disk, 12.února 2012

Černá díra
Dejvické divadlo, 17.ledna 2012

Jiří Havelka je jedním z nejzajímavějších režisérů mladé generace. I když jsem zatím mnoho jeho inscenací neviděl, mohu se pokusit o charakterizaci jednoho z jeho postupů, které je všechny spojují. Je to opakování jednoho "tématu" v mnoha variacích. Dosahuje tím jakési plastičnosti pohledu.

Jako první jsem viděl velmi úspěšnou inscenaci z Disku Velmi společenské tance, která mne příliš nezaujala , pravděpodobně z "generačních" důvodů a možná i pro to, že jsem očekával taneční divadlo. Na představení jsem zašel po letech znovu, ale neoslovila mne příliš ani napodruhé.

Naopak inscenací Černá díra v Dejvickém jsem byl zcela nadšen. Obdobně jako Velmi společenské tance nemá hra vlastně žádný děj. Vidíme jen (zdánlivě) banální scénku z baru u benzinové pumpy na kterési americké dálnici. Ta se mnohokrát opakuje v nejrůznějších variacích. Postavy mění svoji motivaci, někdy si herci "vyměňují" role. Režisér tak dal možnost hereckému souboru, aby se vyřádil. A všichni herci toho dokonale využili. Byla to jedna z nejlepších komedií (i když to možná není dobrý název), kterou jsem kdy v divadle viděl. Rád bych se na ní ještě někdy dostal.

Letos se Jiří Havelka vrátil do DISKu, aby se studenty vytvořil pásmo Já hrdina, které sám nazval českou (Mašín)érií. Je to svým způsobem "divadlo faktu". Zabývá se příběhem bratří Mašínů. Inscenace kombinuje (několikrát opakované) rekonstrukce činů, kterých se bratři a jejich kolegové dopustili, s citacemi politiků, novinových článků, zákonů, definicí z wikipedie i pozdějších výpovědí bratrů samotných. Je to působivé a je velmi těžké si představit jiný způsob uchopení této látky. Diváci dostanou na začátku hlasovací lístek, který mají po představení hodit do urny. Jsou na ní dvě možnosti Vrazi - Hrdinové. Na inscenaci navazuje i webová stránka. Nechce se mi (tady) pouštět do politika, kterým se inscenace zabývá. Představení to je hodně zajímavé a určitě patří do poctivých a povedených pokusů o "alternativní divadlo".

Návštěvu představení bych doporučil jednak těm, kteří se zajímají o divadlo soustavněji, jednak těm, které zajímají souvislosti příběhu bratří Mašínů. 

Reparát

Velmi společenské tance
režie: jiří Havelka
herci KALD DAMU ročník 2008
Ponec, 4.října

Navštívil jsem derniéru představení Velmi společenské tance, které vzniklo jako absolventské představení KALD DAMU v roce 2008 a které po té bylo dva roky s velkým úspěchem uváděno v divadle Ponec. Pravděpodobně šlo o nejúspěšnější DAMácké představení měřeno úspěchem následného uvádění mimo DISK. Důvodem mé návštěvy nebylo to, že by se mi tehdy představení tak moc líbilo. Dokonce tomu bylo naopak a své zklamání z toho, že jsem očekával něco zcela jiného, jsem tehdy vyjádřil v (asi trochu) nespravedlivé kritické glose. Důvodem pro onen reparát bylo i to, že jsem zjistil, že v představení hraje i Marie Štípková z loňského ročníku KČD DAMU, která je jednou z nejlepších mladých hereček.

Jsem rád, že jsem představení viděl ještě jednou. Jeho nesporným kladem zaujetí všech herců i bezprostřední kontakt herců s publikem. Přesto jsem se přesvědčil, že "to není můj šálek čaje". Mnohé výhrady, které jsem tehdy k inscenaci měl, bych napsal - teď už bez ironických vložek - znovu. Není to však nedostatek inscenace, ale to, že jsem (coby stařec) neschopen se ztotožnit s její poetikou.

Stvoření (přece jen) stálo za to

 

Stvoření

představení KALD DAMU

Divadlo Disk 22.ledna   

   

    Ten den jsem vůbec neplánoval jít do divadla, jen jsem si musel jít vyzvednout rezervovaný lístek na druhý den. Navíc jsem byl jsem po dlouhé době skutečně v krizi. Měl jsem totiž za sebou jednání na třech úřadech, která byla i na mne příliš depresivní (a jsem v této oblasti dost zkušený i odolný). Jejich výsledkem byly chmurné úvahy o budoucnosti civilizace (když ne na Zemi vůbec, tak alespoň v naší zemi). Jsem rád, že ještě měli lístky a já v Disku zůstal. Bylo to představení, které určitě patří mezi ta nejlepší, která se tam kdy dala vidět. Navíc na mne působilo jako balzám. Čišela z něj hravost, energie, radost a porozumění.

    Jde o autorský projekt na téma legend a mýtů o stvoření světa. Vedoucí, která studenty při práci na inscenaci vedla, v programu napsala, že mnoho měsíců se studenti "jen" seznamovali s pojetím o stvoření světa u různých národů a kultur a diskutovali o nich. Při tom přišli mimo jiné i na to, že všechny tyto legendy mají mnoho společného. Teprve na základě této "výzkumné" činnosti jeden z nich napsal scénář, na jehož realizaci se pak všichni podíleli. Představení tedy vznikalo formou autorské dílny. Zcela jistě na něm během repríz ještě dále pracují (jeden z aktérů měl na představení rodiče a u kafe jsem zaslechl, že ještě ten ten vypouštěli některé pasáže, které "tak úplně nefungovaly").

    Hra se skládá z asi devíti částí. Každá z nich je (někdy velmi) volně inspirována nějakou legendou o stvoření a vždy jeden z herců v ní má hlavní slovo resp. úlohu, ostatní mu "jen" přihrávají. Celkově je to však velmi kolektivní dílo (v tomto ohledu bylo srovnatelné snad jedině vynikající představení Naida loňského ročníku KALD).

    Všichni herci hráli výtečně a se zjevným zaujetím. Těžko někoho vydělovat v tak kolektivním výkonu. Přece je jsem si zvlášť povšiml dvou. Milana Hajna pro všemi póry tryskající herecké  nadání (však po něm sáhli i z konkurenční katedry pro inscenaci Markety Lazarové). Druhou byla Elena Volpi pro to, že z ní vyzařovala (je to jen můj tip) "hotová osobnost" (ono také studovat herectví v jazyku, který není mateřský, není nijak jednoduché).

    K vynikající úrovni představení přispěla obrovským dílem i scénografka Marianna Stránská. Při představení sedí diváci po delší straně sálu (všichni na vyvýšených místech). Scéna pod nimi je "zařízena" množstvím papírových krabic. Je jich mnoho a navíc každý z herců má jednu svoji osobní, kterou si dotlačí před první řadu a v ním svoje propriety k představení (kostýmy, láhev s pitím, šminky, talisman). V přestávkách mezi jednotlivými čísly se herci ve svých krabicích s větším či menším zaujetím přehrabují. Scénografka v programu vzpomíná na to, jak se v mládí ráda probírala krabicemi harampádí u svých předků a jaké slastné pocity v ní a jejích kamarádkách vyvolávalo otevírání krabic v nichž jim jakýsi vzdálený příbuzný posílal ze Švýcarska obnošené šatstvo - a čokoládu.

    Pro mne bylo příznivé i řazení jednotlivých legend. Jedna (už jsem zapomněl jakého národa) totiž hlásá, že svět vznikl ze zvratků jednoho z (proto)bohů. Kdyby tím představení začínalo, tak nevím, co by to ten den se mnou udělalo. 

   

Bouře v Disku

 

W.Shakespeare: Bouře
inscenace KALD DAMU

14.října 2009 DISK

 

    Tento ročník jsem v Disku začal s alternativci. Kdysi - někdy po roce 1980 jsem viděl tehdy slavnou inscenaci Bouře, v níž hlavní roli Kalibana hrál Radan Rusev. Byl spolu s Janem Kačerem duší divadelního spolku, který si podle této inscenace dal jméno. V tehdejší inscenaci se skutečně vše točilo kolem Kalibana a živočišného projevu jeho představitele.

 

    Tahle Bouře byla jiná, ne tak "exhibicionistická", ale zaujala také. Zajímavé bylo především  "loutkářské" pojetí scénografie a časté použití filmových dotáček i online snímání. Celé představení začíná parodií (nebo chcete-li ohlasem) upoutávek na jiné filmy, které dnes zabírají tak prvních minut při návštěvě kina. Při nich se nám představí celý ročník. Vlastní scéna je pak loutkařsky-filmová. Vlevo "pod balkonem" je velký stůl, na kterém je vytvořena malá krajina, kterou snímají dvě kamery. Jejich obraz se promítá na plátno za scénou a tvoří tak pozadí pro herce. Kamery obsluhuje i udělátka na stole animuje dívka, která je tak de facto "řiditelkou inscenace". Občas berou malé kamery do rukou i herci a obrazy z nich vidíme na plátně také. Při takovémhle popisu to zní divně, ale vše dohromady (jak by řekli v rádiích) "funguje perfektně".

 

    Jinak je hra pojata civilně, herci jsou dobří, ale žádný mi nějak speciálně v mysli neutanul.

 

    I když hra asi nebude patřit k nejlepším inscenacím v Disku, je zajímavá a stojí za to ji vidět.

Vydařená alternativa - za minulým ročníkem KALD DAMU

 

    Jan Jirků : Marnotratný syn

    13 tisíc vteřin režie Ondřej Pavelka

 

    Již několik let se úspěšně snažím vidět všechny inscenace DAMU v Disku. Obvykle se mi více líbil repertoár (i provedení) souboru Katedry činoherního divadla (KČD). Jenže tento rok se to obrátilo o 180 stupňů. Soubor Katedry alternativního a loutkového divadla (KALD) i jeho repertoár mě si mě získal tak, že na ně tak hned nezapomenu. O letošním repertoáru KČD jsem už v blogu psal.  

 

    Jako první jsem od alternativců loni viděl Spalovače mrtvol. Líbil se - a kdybych ho viděl znovu po tom, co jsem herce blíže poznal - by se mi asi líbil ještě víc. Ke své tehdejší glose nechci nic dodávat.

 

    Pro mne druhou inscenací bylo 13 tisíc vteřin. Herci nastudovali pod režijním vedením Ondřeje Pavelky tři "aktovky", které uváděli v jednom večeru. První byla variace na hru W. Shakespeara Večer tříkrálový, druhou byl "ohlas čechovovských motivů" vycházející z dramatu Tři Sestry a třetí rozverné improvizované studentské představení "ze současnosti". Byl to herecký koncert a ukázka mimořádně inteligentní práce s textem. Již zde se projevilo to, co charakterizovalo tvorbu tohoto ročníku nejvíce. Všichni herci hráli s neuvěřitelným nasazením a současně velmi uvolněně. Nebylopři tom rozdílu mezi hlavní a vedlejší roli, skutečně kolektivní dílo.  Už je to dlouho, co jsem inscenaci viděl, proto o ní víc psát nebudu.

 

    Poslední inscenací, kterou jsem od nich viděl byla Naida. Na nadšení, které jsem vyjádřil v příslušné glose, nemám co měnit. Skutečně divadelní hody.

 

    Nakonec jsem si nechal inscenaci Marnotratný syn.  Byla to bez jakýchkoli pochyb nejlepší loňská inscenace v Disku. Dokonce asi patří mezi "zlatý fond" inscenací DAMU - a že je tam konkurence. Už sám námět hry je velmi aktuální. Mladý muž "ze zapadákova" není (stejně jako většina z nás) spokojen s kvalitou televizních seriálů. A rozhodne se, že bude psát lepší. Jenže jeho jedinou kvalifikací je tato nespokojenost a "neochota dělat kompromisy". A tak sledujeme jeho pokusy. Herci střídavě představují postavy jeho her a herce, kteří je mají - a nechtějí - hrát. Jejich dialogy "mimo role" jsou velmi vtipné, ukázky z tvorby vystihují výborně plytkost této formy. Tento základní motiv je doplněn příběhy z vlastního života autora. Sní o "velké" lásce, ale není schopen navázat plnohodnotný vztah, seznámíme se s třemi jeho partnerkami. Vidíme také rodiče autora. Jenže se ukáže, že pouhé předsevzetí dělat něco lépe vůbec nestačí a konec konců vede k hloupějším výsledkům než macha, kterou kritizoval. Vrcholem je když postava hry namíří samopal na autora a vskřikne "Ruče vzhůru od klávesnice!".

    Všichni herci excelovali, těžko si představit výrazně lepší představení. Byl jsem na něm ještě jednou letos na podzim a způsobil, že na něm bylo 12 kolegů. Všem se to líbilo.

 

    Velmi mne zaujali všichni herci tohoto ročníku. Byli dobří nejen herecky, ale i jinak - hra na hudební nástroje, zpěv tanec. Věřím, že se všichni výborně uplatní a už se těším až se s nimi zase setkám. Vypadá to, že si jejich kvalit všimli i kompetentní, mnoho z nich bude hostovat v Národním. Zmíním se tu jen o některých, výborní však byli všichni bez vyjímek.

 

    Anna Schmidtmajerová má mimořádný mimický talent. Měla trochu smůlu, že v mnohých inscenacích hrála "krásku" a tak neměla dost příležitostí ukázat všechno, co v ní je. Hodně se mi líbila i v Pannenkách.

    Anita Krausová je výborná herečka. Zůstala mi vědomí hlavně jako chytrá a ironická postava z Marnotratného syna. Mám radost, že jsem teď objevil, že dostala příležitost v Národním. A tak jí možná v příštích týdnech uvidím hned dvakrát - v Rubínu i v Národním. Už se těším.

    Alena Bazalová názorně ukázala, že herečku nedělá postava podle momentální módy, ale něco jiného. Byla výborná ve "vedlejších rolích".

    Ondřej Bauer byl výborný v hlavní roli Marnotratného syna.

    Karel Kratochvíl byl dobrý v hlavní roli Spalovače mrtvol, především mě zaujal jako "smrťák" v Marnotratném synovi. A strašně rád jsem se s ním potkal v tanečním divadle Ponec ve vynikající inscenaci Ryba.

 

P.S. Teď jsem zjistil, že v připravované inscenaci Žebrácké opery (hlavní role je svěřena předloňskému absolventa DAMU Vojtěchu Dykovi) budou děvky hrát Anna Schmidtmajerová, Anita Krausová a Alena Bazalová.   

 

Naida

        derniéra představení KALD DAMU
        25.5.2009 Disk

    V minulé glose jsem konstatoval, že se budu muset k čekajícím námětům na glosy chovat jako k zásobníku. A protože se předsevzetí mají  - alespoň někdy - dodržovat, tak tedy zásobník .....

    Právě jsem se vrátil z Disku a pln zážitků se ti svěřuji, můj "deníčku". Představením jsem byl nadšen. Nedivil bych se, kdyby na něj (a možná i na ostatní představení téhle party) divadelní kritika jednou vzpomínala jako na první kus Voskovce a Wericha West Pocket Revue. Ostatně proč chodit pro příměry tak daleko, když už i já pamatuji něco obdobného. Nemýlím-li se, tak druhým představením (tehdy) liberecké Ypsilonky byla Carmen nejen podle Bizeta, také na operní námět. Mám to představení stále před očima (a to jsem ho viděl jen dvakrát), že bych o něm asi mohl ještě dnes klidně napsat dost podrobnou glosu. Jenže, jak jsem si našel na Síti, bylo to už před 43 léty - to by byl panečku zásobník. Taky jsem se tam dočetl, že o tomhle představení Ypsilonky natočil Evald Schorm krátký film. Neznám ho, ale zkuste si ho někde najít. Určitě to bude stát za to. A kdyby byl ke stažení, dejte mi vědět, kde.

    Svou první glosu o představení v Disku v této sezóně (to byl ale soubor KČD) jsem zakončil popisem pocitů, které jsem měl při děkovačce. Bylo by tedy stylové, abych popsal - neméně silné pocity, která ve mě vyvolala děkovačka (souboru KALD) při představení posledním (nejen pro mne - byla to derniéra této hry a jedno z posledních představení těchto studentů v Disku). Ze všech herců byla vidět radost z práce a (navzdory rozvernosti představení - to je blbost, mimo jiné právě proto) oprávněné herecké sebevědomí. Umějí to a vědí to.

    Jen tím, že příprava operní inscenace trvá velmi dlouho si lze vysvětlit, že Národní divadlo (které ostatně nechá kouzelník během představení Naida na dvě minuty zmizet) se nebálo konkurence souboru KALD a přišlo několik týdnů po premiéře Naidy se svojí verzí modernizované Rusalky. Však také dostali od kritiků (i když žádný z nich neodhalil pravé důvody) co proto.

    Představení je inspirované Rusalkou do té míry, že první část je doslovným přehráváním původního Kvapilova libreta, které Dvořák tak proslavil. Nevystupují zde ale obvyklé postavy, ale ikony moderního světa - poručík Colombo, Mick Jagger, Nscho-tschi, Marylin Monroe, Laurel a Hardy, James Dean a Madonna. Své si řekne, dokud není dirigentem vykázán do patřičných mezí, i Ježíš Nazaretský. Rusalku hraje - a dokud se nevzbouří - i výtečně zpívá Josef Guruncz. Všichni herci při přehrávání operního libreta důsledně a vynalézavě předvádějí a domýšlejí základní atributy postav, které hrají. Tak dobře, že by jednotlivé postavy jistě dokázali pojmenovat i diváci, kteří si nevzali program. 

    Po jisté době se herci vzbouří proti dirigentovi a začíná volné pásmo inteligentních monologů, dialogů, skečů a písniček. Přítomné matematiky v hledišti (ano byli tam i jiní matfyzáci) mohlo potěšit názorné předvedení toho, jak strašný by byl svět bez číslovek. Vše má ohromný spád a diváci si to pěkně užijí. Celé představení provází živá hudba, scéna je velmi jednoduchá, ale velmi účinná. Kontrapunktem k tomu, co se děje na jevišti, je předčítání z teoretizujících teatrologických statí názorně ilustrované výstupy dvou kamenů (kulatého a kostky) v loutkovém divadle. Loutkáři Ondřej Mueller (nemám správné u na klávesnici) a Jakub Vašíček přidali ještě asi 10 minutové loutkové představení po děkovačce.
Myslím, že právě na této inscenaci se projevilo, že jedním z učitelů tohoto ročníku byl Jan Borna

    Píši tuhle glosu skutečně v noci po divadle, dochází mi síly, ani dvě skleničky portského to nezachrání. Musím končit, už se nedostane na poznámky o jednotlivých hercích. Ale to nevadí. Za prvé to bylo skutečně kolektivní dílo a za druhé ve frontě na glosy jsou ještě další dvě představení téhle fajn party. Dám si třetí skleničku mého oblíbeného portského a půjdu s přáním, abych se v divadle zase někdy tak dobře pobavil, spát. Příští pokus je za tři dny v Semaforu. Dobrou noc.

Spalovač mrtvol po čtyřiceti letech

rsk 

    Spalovač mrtvol

    Fuks, Filcíková, Vašíček - inscenace KALD DAMU

    Novela Ladislava Fukse Spalovač mrtvol byla v roce 1967, kdy poprvé vyšla, skutečnou událostí v české literatuře. Přečetli ji tehdy skoro všichni.  A těm, kdo jí nečetl, ji zpopularizoval film Juraje Herze s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Po tomto filmu není jednoduché tuto látku inscenovat.
    Je jasné, že nemá cenu pokoušet se napodobovat Rudolfa Hrušínského, ale že je nutné pojmout látku nově pro další generaci. Autoři inscenace ji pojali jako sérii "klipů" netrvajících více než 2-4 minuty (člověk si vzpomene na hlášky televizních pracovníků, že současný divák nedokáže sledovat šot delší než 63 vteřin - možná už je to dnes jen 58, a než to budete číst bude to jen 56) proložených (nebo, že by to bylo naopak?) monology hlavního "hrdiny". Působivý hudební doprovod obstarával bubeník přítomný celou dobu na jevišti. Vzhledem k této koncepci neměla většina herců, vlastně všichni s výjimkou výtečného představitele hlavní role  Karla Kratochvíla, příliš možností předvést, co v nich je.
    Inscenace zachovala - a předala těm, kteří ji neznali - hlavní myšlenku díla, že lidé, kteří nemají svoje hodnoty ukotveny hluboko v sobě, se mohou při absurdní změně poměrů ve společnosti navzdory "dobrým úmyslům" chovat jakkoli zrůdně. Já bych však přivítal hlubší psychologické vykreslení jednotlivých postav. Také ukončení hry prvním úmrtím mi připadalo poněkud předčasné.

    Jak bývá v Disku obvyklé, byli moji sousedé v hledišti (několikrát) mladší než já. Mladý muž po pravé ruce se dvěma dívkám, s nimiž v divadle byl, svěřil, že se "docela bál". A dvě slečny po levé ruce měly stejný pocit jako já: "Já myslela, že bude pauza, a on už je to konec!".

Dva večery plné hlášek

rsk

Ondřej Lázňovský: Hra

Jiří Havelka a kolektiv: Velmi společenské tance

DISK - katedra alternativního a loutkového divadla

O jiné inscenaci tohoto souboru jsem už jednu glosu psal. Viděl jsem tedy letos tři inscenace "alternativců", asi nejvíce se mi z nich líbil Titus Andronicus. Tyhle dvě hry byly "fakt hustý".

Hra velmi volně vychází ze slavného příběhu Egona Ervina Kische o prostitutce Tonce (později zvané Šibenice), která byla ochotna strávit noc ve vězení s hromadným vrahem, aby tak splnila jeho poslední přání před popravou. Představení je pojednáno jako "pařba" skupiny mladých lidí. Na počátku herci sedí mezi publikem, ze kterého "jsou vylosováni" ke hře, v ní si pak losují o postavy, které mají ve "virtuální počítačové" hře ztělesňovat. Zřejmě má být ústředním motivem představení rozpor mezi "realitou" hráčů, ve které se všichni snaží "být v pohodě", zaujímat efektní postoje a pózy, ohromovat provokativními "hláškami", a "virtuálním" světem hry, ve kterém se odehrávají "skutečné" příběhy, vyžadující osobní nasazení a angažovanost. Inscenace mi připadala jako vynikající ateliérové cvičení - performance - pro studenty herectví (i když i v tomto směru by se možná dalo vytěžit více - vybavují se mi guruové divadelní improvizace Ivan Vyskočil, Jaroslav Dušek a Jan Schmid - třeba by herci mohli o role losovat doopravdy a každý večer tak hrát jinou roli). Zdálo se mi ale, že autor - jakkoli herci se snažili seč mohli - neměl dost imaginace (a štěstí), aby svůj překvapivý (a možná i nosný) nápad dokázal dotáhnout až do dobré (celovečerní) hry.

Velmi společenské tance je "hra" postavená na "hláškách". Po začátku se objeví herečka, která čte z knížky "hlubokomyslné úvahy" nejprve o namlouvání - prvních kontaktech holek a kluků. Po té se objeví několik párů, které tančí jako v tanečních a "předvádějí" kratičké scénky končící nějakým "hodně vtipným" odmítnutím partnera. Asi se každému vybaví školní besídka, na které chovanci předvádějí vzpomínky na svoje taneční. Scének je mnoho, žádná netrvá déle než několik málo replik, každá však končí nějakou "hláškou". K oddělení scének je používáno několik technik. Dívky mají na šatech ozdoby, které drží na suchém zipu a mohou je - jako vyjádření přízně - dát chlapci do místa, kde se nosí motýlek, nebo - jako výraz nepřízně - jim ho zase vzít. Případně pár - nebo některý jiný - začne tančit.

Po nějaké době se objeví dívka z úvodu znovu a přečte úvahu o další etapě vztahů mezi chlapci a děvčaty. Objevuje se pak ještě několikrát, aby "uvedla" scénky mající pojednat (stále) závažnější témata z oblasti partnerských vztahů. Končí se u nutnosti vzájemné tolerance. Scének je mnoho, jen velmi výjimečně některá naváže na nějakou z předchozích. S postupem doby postavy "vynaleznou" i další způsob ukončení výstupu - několik jadrných "sprostých" slov, které pak nahradí "mechanizace" - vyfocení páru mobilním telefonem. Cvak a může začít další scénka. Herci, kteří zrovna nepředvádějí nějakou konverzaci upadnou do nečinnosti a sedí na jedné ze židlí, které tvoří jediné vybavení scény. Na druhé straně během představení zapomenete na představu povedené školní besídky a všimnete si, že herci hrát skutečně umějí - na tak malé ploše je to skutečný kumšt.

Vzhledem ke kvantitě nelze požadovat kvalitu scének. Jeden příklad: "Dívka přijde pozdě, chlapec na ní čeká, mezitím mu odtáhnou auto. On nadává dívce, že chodí pozdě, ona ho upozorňuje, že přehlédl oznámení o čištění ulice. On volá - zřejmě na policii: Tady Gottwald, odtáhli jste mi auto. Odkud? Z politických vězňů. Dvě sprostá slova (nevadí mi, ale zapomněl jsem, která přesně byla použita) a konec." Nechci být nespravedlivý, ale takhle jsou asi vystavěné filmy Kameňák I - III (teď se mi s hrůzou vybavila myšlenka, že bych mohl být nespravedlivý naopak k autorům Kameňáků, ale nikdo po mě nemůže chtít, abych kvůli nějaké spravedlnosti na Kameňáky šel).

I hra KČD o homosexuálech Homo 06 je vlastně kaleidoskopem jednotlivých - zdánlivě nesouvisejících - vystoupení. Tam však pokud jedno neumocňuje dojem z ostatních, tak jej aspoň násobí. Navíc je to představení mimořádně nápadité výtvarně i pohybově. Ve společenských tancích se však jen výjimečně "sečtou" působení dvou scének. Hra tak nepůsobí hloubkou (ta je rovna hloubce nejpovedenější scénky) ani poetikou, ale hrubou silou - množstvím. Možná je to do značné míry (alespoň podle záměru autorů) obraz současného světa, kde nikdo nechce nést zodpovědnost - a nic nesouvisí s ničím.

Již jsem to tu jednou psal. Inscenace katedry činoherního divadla si klidně dovedu představit jako výborné hry v libovolném dobrém divadle. To, že je hrají studenti herectví je "jen" další "přidaná hodnota", v žádném případě ne omezení nebo dokonce omluva nedostatků. U "alternativců" to tak není, jen velmi těžko si dovedu představit uvedení některé z těchto inscenací mimo studentské prostředí. Ale třeba to tak má být. Absolventi KČD budou v budoucnosti při hraní "Kameňáků" frustrováni nostalgickými vzpomínkami na to, jak na škole hráli Bratry Karamazovy; absolventi KALD budou s nadějí vstřícně očekávat jakoukoli inscenaci, do které je v budoucnu obsadí.

Jakou alternativu má alternativa ?

rsk

William Shakespeare: Titus Andronicus - Let mouchy - DISK Katedra alternativního a loutkového divadla

Již mnoho let hrozně rád chodím do divadla DISK. Na DAMu působí dvě katedry a tedy i dva studentské soubory:

katedra činoherního divadla a katedra alternativního a loutkového divadla. Podle názvů bych tipoval, že by se mi zpravidla měly líbit především inscenace "alternativců", jenže tomu tak vůbec není.

Dlouhodobě se mi vždy velmi líbí (až jsem jimi nadšen - např. letos) (skoro všechna) představení činoherní katedry. Při tom mnoho z nich je celkovým pojetím režijním, hereckým i scénografickým velmi odvážných a nekonvenčních - letos např. Bratři (Karamazovi). Působí to dojmem, že právě proto, že nemají alternativu napsánu na (vývěsním) štítě, jsou pro ně všechny dveře k experimentům otevřeny dokořán. O inscenacích této katedry napíši jindy.

Každý rok jdu "pro kontrolu" i na 2-3 inscenace katedry alternativního divadla. A - nepamatuji si to přesně - většina inscenací této katedry mě příliš nenadchla (i když výjimky jistě také byly). Často jsem v nich cítil jistou chtěnost a/nebo křeč.

Včera jsem navštívil inscenaci nepříliš známé první Shakespearovy tragedie Titus Andonicus. Hra je plná mrtvol a násilí bez jeho hlubšího psychologického vysvětlení (to je - jak jsem se dočetl - vlastnost samotného textu hry). Jistě tedy nic snadného k inscenování.

Scénograficky je hra uzavřena do jakési arény na cca 1/3 prostoru divadla. Děj doprovází písněmi, na piano a bicí velmi dobrý vokálně instrumentální soubor Doubravánek. Režisér herce vede ke charakteristice postav především formou pohybu, tělesných kontaktů a pohybových kreací s jednoduchými, ale asociace vzbuzujícími rekvizitami (části kostry a pod). Verbální složka je potlačena na nezbytné minimum - spíše ikonického než psychologického významu. Herci (kromě dvou hlavních) střídavě představují různé role, tyto změny jsou symbolizovány drobnou změnou v jinak velmi "abstraktních" kostýmech. Násilí - jež je evidentně hlavním "hrdinou" hry - je symbolizováno všudypřítomným bílým práškem (viz. P.S. k této glose). Všichni herci jsou bezesporu výborně pohybově disponováni a svoji práci odvádějí se zaujetím.

Jenže všechno dohromady působí jaksi strojově a člověk má pocit, že násilí nepáchají jen postavy dramatu jedna na druhé, ale že se herci ještě nedokázali vzpamatovat z násilí, které na nich páchal (zřejmě) režisér; že byli - podobně jako většina postav hry - vlákáni do sluje z níž není úniku. A tak není divu, že (podle mne) neměli herci na konci představení obvyklou radost, na jakou jsem v Disku zvyklý.

A tak jsem si při odchodu z divadla položil otázku stojící v názvu téhle glosy. Pokud na to půjdete, třeba mi/si na ní dokážete odpovědět.

Dnes jde na tutéž inscenaci můj mladší kolega, který je vášnivý(m ochotníkem). Třeba ho ukecám, aby do blogu napsal svůj "koreferát".

P.S. Na dveřích do sálu je cedulka s oznámením, že "Představení není vhodné, pro lidi s dechovými potížemi". Berte to vážně a pokud možno si nesedejte blízko "pultíku" s bílým práškem (nevím zda je to pudr nebo magnesium). Prášek je totiž používán jako symbol pro zabití (nebo zohavení) a protože během hry zemřou "skoro všichni", mnozí ještě předtím několikrát zohaveni, dostane se do vzduchu 30-50 litrů prášku.