Tahle glosa nebude o kultuře. O svého druhu zážitek (který navíc přímo vyzývá k zamyšlení) však jistě jde. Velké firmy na nás svými reklamami útočí doslova na každém kroku. Někdy to (nejen z daňových důvodů) maskují jako "pomoc dobré věci". Většinou jde ale stále hlavně o reklamu. Někdy se však povede jim skrytě vnutit témata, o která by příliš nestály. To se povedlo Adrianě Sklenaříkové Karembeu s firmou Avon, jejímiž zákazníky jsou převážně (možná dokonce jen) ženy. Paní Sklenaříková Karembeu se sama tituluje jako ambasadorka, budeme ji tedy v dalším říkat vyslankyně.
Než půjdeme dál, dobře si prohlídnete následující fotografii pouličního poutače (omlouvám se za neodstraněné odlesky, ale aspoň máte možnost poznat, kde je).
Paní vyslankyně nám nesděluje nic menšího než, že již samo to, že nám partner nedovoluje někam odejít, je domácí násilí, i kdyby nás kvůli tomu ještě nebil.
Nemám s touto formou domácího násilí vlastní zkušenosti ani jako oběť, natožpak jako násilník. Přesto jsem však (na základě mnoha vyprávění a literatury) přesvědčen, že tuto formu domácího násilí (přejímáme, aniž bychom ji jakkoli komentovali, zcela terminologii paní vyslankyně) používají daleko častěji ženy než muži. Kdo s Vás se nesetkal s vyprávěním, nebo dokonce nebyl svědkem toho, jak žena nechtěla partnera pustit do hospody, do práce, na fotbal či na schůzi. A přitom "veřejné mínění" začasté dokonce těmto násilnicím fandilo. To se má teď radikálně změnit.
Jaké důsledky může mít téze paní velvyslankyně pro život společnosti? Kdybychom se to zeptali odborníků, kteří na nás ve stále větším počtu vylézají z informačních kanálů, patrně bychom se dověděli, že "Jistě velmi závažné, ale je těžké je předpovídat, protože jde o výsostně intimní záležitost zainteresovaných lidí". To je sice pravda, ale přesto lze popsat alespoň několik modelových případů.
Méně vzdělané a více impulsivní mužské oběti se asi budou snažit o (doufejme jen) přiměřenou obranu některým z tradičních způsobů (nejen domácího) násilí. Jistě, někteří z nich to dělali i předtím, ale neměli to tak pěkně teoreticky odůvodněno.
(Doufejme) většina vzdělanějších mužských obětí prošla již v minulosti různými vzdělávacími kampaněmi a tak dobře ví, že takové nepromyšlené a nesystematické kroky nemohou jejich postavení natrvalo zlepšit a že společnost již dokonce uzákonila způsob, jak všem obětem všech forem domácího násilí účinně pomoci. Takový týraný muž může (a pro zlepšení atmosféry ve společnosti by vždy měl) prostě zavolat policii. Policie se má pouze přesvědčit, že k domácímu násilí skutečně došlo, a okamžitě násilnici (ne, není to genderově nekorektní, nevyjadřujeme se obecně, ale popisujeme konkrétní případ) vykázat z domu. Pokud se policie bude ptát po meritu věci (zda bránila partnerovi v odchodu do hospody či ne), je víc než pravděpodobné, že se násilnice sama (často i hrdě) přizná. Je pak na ní, aby soudu dokázala, že k násilí nedocházelo, a tak se domohla návratu do domácnosti. Její šance jsou při tom jen minimální, protože tuto formu domácího násilí uplatňují násilnice zpravidla opakovaně (a kdyby zákon tento termín znal, mohli bychom říci i systematicky). Při tom se s tímto svojím počínáním rády kdekomu svěřují. To se pak špatně zapírá. Situace bude pro ně o to těžší, že zákon o domácím násilí (zcela pochopitelně) vůbec nepracuje s možností, že by s původcem násilí byly z domova vykázány i děti.
Protože, jak jsme už řekli, je tento stereotyp jednání velmi častý, bude v případě, že si společnost principy paní vyslankyně do důsledku osvojí, čím dál tím víc rodin (těchto základních buněk společnosti) na pokraji rozvratu. Negativní důsledky takového vývoje mohou být pro společnost takové, že reakce na regulační poplatky je proti tomu idyla. Aby toto rakovinné bujení společnost zastavila, bude muset aktivovat svůj imunitní systém. Jednoduše řečeno, někdo bude muset dostat rozum. Na paní vyslankyni bych moc nevsadil, na soudy ale ještě méně. A protože žádat po obětech domácího násilí, aby se vzdali svých práv jen kvůli falešným a přežilým hodnotám a společenským zvyklostem je (jak nás v mnoha kampaních přesvědčili) vysoce nemorální a sociálně nebezpečné, jedinou nadějí jsou paradoxně policisté (i když se o nich vypráví ještě více vtipů než o blondýnkách - prohlédli jste si plakát vskutku pozorně?).
Situace je ve skutečnosti ještě komplikovanější, takže ke slovu mohou přijít i ombudsman, ministr pro lidská práva a ústavní soud, kteří se zabývají i skutečnou podstatou věcí a důsledky uplatňování zákonů, ne pouze literou zákona (jako většinou soudy obecné). Zcela zákonné vykázání násilnice z domova může totiž paradoxně jen dovršit její zlotřilé záměry. Má-li s obětí děti, nebude moci oběť od nich do hospody jít stejně (podle manuálů organizací pro podporu obětí domácího násilí totiž apriori obětem důvěřujeme a tedy nás ani nenapadlo, že by děti oběť opustila). A i když děti nemají, často vykázáním pominou hlavní důvody, proč oběť z domova prchala. Ale to už je na delší a zevrubnou právní, psychologickou a sociální expertízu, na kterou zde není místo a které by stejně "naši čtenáři" neporozuměli.
Zatím jsme paní vyslankyni (naivně) věřili, že jí jde především o zlepšení situace skutečných obětí domácího násilí. Může to být pochopitelně i jinak, může jít (jen) o fund raising (dolování peněz). Pokud se totiž v různých anketách zvýší počet těch, kteří uvedou, že někdy byli svědky či dokonce obětmi domácího násilí, budou mít organizace, které se snaží obětem pomáhat (což je bez jakýchkoli diskusí prospěšné a potřebné), větší naději na získání příspěvků jak od státu, tak od dalších subjektů. Jenže i tato úvaha může být chybná. Většina těchto organizací je přímo nebo nepřímo navázána na ženské organizace. Jenže teď přibude daleko víc mužských obětí. Málokterý muž je ochoten přiznat, že je doma bit, ale skoro každý si bude stěžovat, že ho partnerka nepouští do hospody (i kdyby to vlastně pravda nebyla). Ukáže-li se (v takových anketách), že mezi mužskou menšinou (žen je v relevantních věkových kategoriích o hodně více) je více obětí domácího násilí než v ženské většině, budou muset stávající organizace o prostředky bojovat s organizacemi pijáků, jejichž programem bude "vyreklamovat" muže z domovů do hospod. Mohou se jmenovat třeba "Pivní kruh bezpečí".
Mám také mnoho podnětných nápadů, které by mohly "společnost spasit". Dosud jsem si myslel, že nejlepším krokem bude - až na to budu mít čas - založit k jejich prosazování zájmová sdružení, teď však vidím, že bych se mohl jmenovat (nebo dát se jmenovat - je v tom nějaký jiný rozdíl než finanční?) vyslancem. Well, velvyslancem. Jen doufám, že k tomu nebude nutné vyhrát nějakou soutěž krásy. To bych už asi nezvládl.
P.S. Pokud čtenář nabyl falešného dojmu, že mám něco proti policii, blondýnkám nebo feminismu, jde o veliký omyl. Naopak násilí - nejen domácí - rázně odmítám.
Problematkou blízkou feminismu se zabývá i glosa
Náhlé prozření v galerii UffiziŠtítky: feminismus
