Náhlé prozření v galerii Uffizi

aneb

skromný příspěvek k aktuálním otázkám (nejen) feminizmu

rsk

Je léto - okurková sezóna, tak tahle glosa bude poněkud odlišná.

O čem tahle glosa není

Tahle glosa nebude o výtvarném umění, i když událost, o které budu mluvit se stala - náhodou - v jedné z nejkrásnějších a nejkvalitnějších světových galerií. Měl jsem to štěstí, že se mi ji podařilo v mém životě již třikrát navštívit. Návštěvu galerie vřele doporučuji. Není neúnosně velká a při tom obsahuje mnoho nesmírně kvalitních obrazů. Jak je dnes (hloupým) zvykem sestavovat různé nej- výběry, tak si asi nelze představit žádný seznam deseti nejvýznamnějších světových galerií, kde by florentská galerie Uffizi chyběla. Ale zpět k hlavnímu tématu glosy.

Jedna historka, kterou jsem také papouškoval

Asi pocházela z jednoho antifeministického článku Josefa Škvoreckého, ve kterém uváděl příklady absurdního chování (nejen) feministek v Americe.

Psal, že za první války v zálivu (Perském, 1990-91) příslušnice americké armády rezolutně požadovaly společné záchody a toalety s vojáky - muži. A tím demonstroval zcela absurdní snahy o rovnost obou pohlaví. Historku jsem si zapamatoval a protože zněla chytlavě, asi jsem ji někdy v příslušném kontextu i citoval.

Co se vlastně doopravdy stalo v galerii

Při mé poslední (doufám, že jen zatím) návštěvě galérie Uffizi jsem byl zdravotně poněkud indisponován a musel proto během asi pětihodinového pobytu v galérii třikrát akutně navštívit WC. Galérie je v druhém patře a toalety v prvním. Protože místnosti v prvním patře renesančního paláce jsou hodně vysoké, sestupuje se k toaletám po několikrát zalomeném schodišti. Probíhal jsem (na poslední chvíli) kolem několikastupu žen, které trpělivě čekaly před svými toaletami (stálo jich tam jistě o hodně více než sto). Raději nemyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby zde stála stejně dlouhá fronta mužů. Když jsem při druhé návštěvě WC vycházel na pánských záchodech z kadibudky, málem jsem narazil do trojice uctivých Japonek (jak se u žen říká) středního věku (nebyly asi o mnoho mladší než já), které se před ní stavěly spořádaně do fronty. Byl jsem natolik překvapen (a jak jsem říkal i dost indisponován), že jsem se nezmohl na žádnou reakci, ani na uctivou poklonu s rukama zkříženýma, která by byla jako uvítání tak neobvyklé návštěvy nepochybně na místě. Je to škoda, protože ji myslím v té situaci (a navíc od evropana) neočekávaly.

Co mi docvaklo

V podstatě ihned jsem pocítil obdiv k těm ženám, že překonaly tabu a zachovaly se jediným rozumným způsobem. Co měly na výběr? Buď strávit většinu času, který měly na prohlídku galerie a možná i celé Florencie (kdysi se u nás promítal film o zájezdu japonských turistů do Evropy, který se jmenoval "Jestliže je úterý, pak musíme být v Belgii") ve frontě na záchod, nebo riskovat vážné hygienické (nebo dokonce zdravotní) problémy. Když jsem se za asi hodinu na záchod musel znovu vrátit (připraven vítací poklonu vyseknout), už jsem žádné dámy na pánském záchodě nepotkal, ale fronta žen před dámskými byla jen čtvrtinová než předtím. A pak, že se v Evropě nedokážeme od asiatů poučit.

Za malou chvilku se mi vybavila historka o vojandách, které netoužily po ničem jiném než společných záchodech s muži. Jenže už jsem ji chápal úplně jinak. Dovedu si představit, že ve vojenském táboře bylo ženských toalet velmi málo a že si (mužští) poddůstojníci pořádně smlsli na jim podřízených vojákyních, které z toho důvodu stabilně chodily na všechny nástupy pozdě. A tak už jsem neviděl "praštěné ultrafeminististky", ale rozumně uvažující ženy bojující proti zjevné (a nesnesitelné) šikaně. I když to pochopitelně ve skutečnosti mohlo být i nějak úplně jinak.

Jaká jsou z toho ponaučení

Jedno je nasnadě - a je univerzální. Nikdy si nemysli, že rozumíš motivacím druhých lidí, pokud neznáš všechny okolnosti. A protože "znát všechny okolnosti" většinou nelze, nikdy (lacině) neodsuzuj jiné pro jejich (tobě) nepochopitelné jednání.

Druhé by si mohly vzít různé feministické organizace (i když jim ho nijak nevnucuji). Někdy by bylo místo zdůrazňování "stejnosti pohlaví" užitečnější (a pro všechny pochopitelnější) trvat spíše na tom, že se ta dvě pohlaví dost liší. Práva by samozřejmě měla být stejná. Například muži by měli mít stejná hlasovací práva jako ženy, avšak kapacita dámských toalet v divadlech by měla být větší než pánských. Jistě jste si všimli, že před dámskými toaletami je vždy veliká fronta. Je to tím, že při návrhu kapacit těchto příslušenství se vychází z falešného předpokladu, že "Všichni jsme si (i) před Záchodem rovni" bez ohledu ta to, kolik času spotřebuje průměrný jedinec (příslušného pohlaví) na uspokojení svých potřeb. Tato nestejnost se pochopitelně týká i uspokojování jiných (zdráhám se napsat podstatnějších) potřeb.

P.S. Ještě jedna historka

Při psaní téhle (vážně míněné) glosy jsem si vzpomněl na humornou a posléze i dramatickou příhodu, která se stala před více než dvaceti lety jednomu mému kolegovi, na obdobných místech, dnes už také v cizině.

Kolega (také matematik) byl (a stále je) vášnivým a přemýšlivým lyžařem. Vykoumal, že lepší službu než obvyklé jégrovky mu při sjezdování poskytnou dámské (pánské snad ještě ani dnes nejsou) silonové punčocháče. Po skončení nějakého semináře na Slovensku si byli s kolegy ještě zalyžovat. V podvečer mu začalo být v horko a uvědomil si, že je stále ještě v "lyžařském". Bylo to v menším podtatranském městečku a protože právě byli před školou (jeho manželka byla učitelka, tak neměl k takovým budovám averzi), vešel do ní a našel záchod, jenže si nevšiml, jaký to je. Byl pak přistižen školníkem (cca o 60 kilo těžším než on) jak na dívčím záchodě slečen do trenek podezřele manipuluje s punčocháči. Nebyl jsem u toho, ale svědci tvrdí, že byl propuštěn do domácího ošetření bez kauce.