Římské noci po dvou letech

rsk

Franco D'Alessandro : Římské noci
se Simonou Stašovou a Oldřichem Víznerem

Po dvou letech jsem znovu viděl inscenaci Římských nocí v Řeznické, které jsem už tady jednou psal. K představení se v blogu vracím ze dvou důvodů.

Za prvé chci všechny případné čtenáře upozornit na to, že jde skutečně o jednu z nejlepších inscenací, které lze nyní v Praze vidět.

Za druhé jsem první glosu psal se značným odstupem (více než rok) od první návštěvy a tak jsem referoval víc o vzpomínkách na představení než o představení samém. Na tom, co jsem napsal, nemusím nic měnit, jen bych to doplnil.

Představení se mi líbilo podruhé ještě víc než poprvé, a to i přesto, že jsem na něj šel s velkými očekáváními. Poprvé jsem byl natolik zaskočen výkonem Simony Stašové, že jsem si jiných věcí tolik nevšímal. S překvapením jsem zjistil, že nosnou postavou, která hru drží pohromadě, není Anna Magnani, ale Tennessee Williams, zde výtečně hraný Oldřichem Víznerem. Teprve na tomto základě může vykvést do plné krásy ženská role Anny Magnani. Jak už jsem napsal minule, jde nepochybně o životní roli Simony Stašové a jistě o jeden z nejlepších ženských hereckých výkonů, který jsem kdy viděl.

Hra sama je výtečně napsaná a sleduje dlouhý úsek života obou hlavních hrdinů - od období vrcholných úspěchů až téměř do konce jejich života. Na příběhu konkrétních umělců - velmi rozdílných povah a životního zázemí, kteří přesto měli k sobě velmi hluboký vztah, hra ukazuje obecné životní problémy a zdroje síly, jak se s nimi vyrovnávat. Většinu hry tvoří monology obou hlavních představitelů. Na tom nic nemění to, že často jde o dva paralelní monology.

Při této návštěvě byl dojem z římských nocí realisticky umocněn tím, že venku bylo 30 stupňů a vevnitř jistě víc.