Ja malkáč

 

obnovená inscenace podle knihy
Ľubo Dobrovody Ja malkáč
Slovenská sekce Divadla v Dlouhé
Divadlo v Řeznické, 30.1.2010

    O představení jsem nevěděl mnoho, jen to, že bylo uváděno v kuloárech Divadla v Dlouhé a bylo (jak jinak?) většinou vyprodáno. A tak, když jsem viděl, že to dávají v Řeznické, zašel jsem na to. Až pak jsem zjistil, že je to to samé představení, které se z Dlouhé přesunulo do vhodnějších prostor a že jde o stejný "soubor".

    Inscenace vznikla ze scénického čtení knihy Ľubo Dobrovody Ja malkáč, ale dnes jde o regulérní divadlo. Kniha a tím pádem i inscenace jsou nesmírně vtipné. Očima pětiletého chlapce je popisován život rodiny. Matka je Češka, přivdala se do slovenské bratislavské rodiny, kterou tvoří její manžel - cholerický muž, který trpí mnoha komplexy, ale snaží se chovat jako macho - a  její tchýně.

    Všichni herci jsou výborní, především představitelé chlapce a jeho otce, kterým text dává nejvíce příležitostí. Zaujme také herecká etuda představitele starej mamy, kterou výtečně hraje muž.

    Rozhodně návštěva tohohle představení stojí za to (nejen proto, že si zopakujete slovenčinu). Určitě stojí za to sehnat si knížku.

Římské noci po dvou letech

rsk

Franco D'Alessandro : Římské noci
se Simonou Stašovou a Oldřichem Víznerem

Po dvou letech jsem znovu viděl inscenaci Římských nocí v Řeznické, které jsem už tady jednou psal. K představení se v blogu vracím ze dvou důvodů.

Za prvé chci všechny případné čtenáře upozornit na to, že jde skutečně o jednu z nejlepších inscenací, které lze nyní v Praze vidět.

Za druhé jsem první glosu psal se značným odstupem (více než rok) od první návštěvy a tak jsem referoval víc o vzpomínkách na představení než o představení samém. Na tom, co jsem napsal, nemusím nic měnit, jen bych to doplnil.

Představení se mi líbilo podruhé ještě víc než poprvé, a to i přesto, že jsem na něj šel s velkými očekáváními. Poprvé jsem byl natolik zaskočen výkonem Simony Stašové, že jsem si jiných věcí tolik nevšímal. S překvapením jsem zjistil, že nosnou postavou, která hru drží pohromadě, není Anna Magnani, ale Tennessee Williams, zde výtečně hraný Oldřichem Víznerem. Teprve na tomto základě může vykvést do plné krásy ženská role Anny Magnani. Jak už jsem napsal minule, jde nepochybně o životní roli Simony Stašové a jistě o jeden z nejlepších ženských hereckých výkonů, který jsem kdy viděl.

Hra sama je výtečně napsaná a sleduje dlouhý úsek života obou hlavních hrdinů - od období vrcholných úspěchů až téměř do konce jejich života. Na příběhu konkrétních umělců - velmi rozdílných povah a životního zázemí, kteří přesto měli k sobě velmi hluboký vztah, hra ukazuje obecné životní problémy a zdroje síly, jak se s nimi vyrovnávat. Většinu hry tvoří monology obou hlavních představitelů. Na tom nic nemění to, že často jde o dva paralelní monology.

Při této návštěvě byl dojem z římských nocí realisticky umocněn tím, že venku bylo 30 stupňů a vevnitř jistě víc.

Nejen Římské noci v Řeznické

rsk

Franco D'Alessandro : Římské noci se Simonou Stašovou a Oldřichem Víznerem

Peter Shaffer : Veřejné oko

Christian Giudicelli : Premiéra mládí

Malé divadélko v Řeznické patří k nejlepším pražským scénám, kde se můžete do libosti kochat (vzpomeňme doktora z Vesničky mé střediskové, kterého hrál Rudolf Hrušínský) hereckým uměním. Všechny tři inscenace jsem viděl již déle než před rokem, všechny se mi hodně líbily. Nejhlubší - a trvalý - dojem ve mě zanechaly Římské noci.

Římské noci vyprávějí o přátelství italské herečky Anny Magnani a amerického dramatika Tennesse Wiliamse (slovo přátelství používáme v původním smyslu slova, Tennesse by se jistě ostře ohradil proti tomu, že by měl být přítelem Anny ve smyslu, ve kterém to dnes užívá nejen Blesk - znalci vědí proč, ostatní se to na představení dovědí). Anna Magnani byla jednou z největších hereček neorealistické vlny italského filmu, pověstná jako představitelka temperamentních italských žen. Během svého života vytvořila také hlavní role v několika hrách Tennesseho Wiliamse a jejich filmových zpracováních. Herecký výkon Simony Stašové je naprosto ojedinělý - spíše než o hraní role by bylo vhodnější mluvit o (dočasném) převzetí identity. Slyšel jsem v rádiu rozhovor s herečkou, ve kterém tuto roli bez váhání označila za svoji svoji životní. Pro každého, kdo má Simonu Stašovou rád, by měla být návštěva tohoto představení prostě povinná. Ale pozor! Ten, koho zatím nezaujala, ji nepochybně již v průběhu představení mít rád začne - a tedy bude velkém pokušení jít na to znovu. Oldřich Vízner jen nesekunduje, i jeho role je plnohodnotná. Text hry má švih, mnoho výborných dialogů i monologů (je to o temperamentní italské herečce!), překvapivých point (i po roce si některé pamatuji, ale nebudu Vám kazit zážitek) a hlubokou lidskost. Nesmíte si to nechat ujít!

Na druhém místě mého pomyslného žebříčku těchto tří inscenací - s dost velkým odstupem od místa prvního - by byla Shafferova hra Veřejné oko. Kdybychom však neměřili relativně a navíc přísným "řeznickým" metrem, museli bychom konstatovat, že jde také o výbornou hru, navíc výtečně zahranou. Autor Amadea i zde ukazuje schopnost najít hluboce lidské nosné téma, vymyslet překvapivou pointu hry a dokonale napsat inteligentní a působivé dialogy. Půjdete-li na to, rozhodně budete spokojeni.

Třetí hra, Premiéra mládí pojednává o dvou (i když se to neříká - stárnoucích) ženách, které hledají (v sobě i v sobě navzájem) sílu a motivací k dalšímu životu. Jde o poctivě udělané divadelní představení, které Vás (máte-li k jeho tématu blízko) nezklame.