Hrabaliana VIII - Jak ten čas letí

 

    Jde o další z volného cyklu příběhů, které se odehrály v mém blízkém okolí a které na počest Bohumila Hrabala nazývám Hrabaliana.

    Ne, tohle není osmá historka. Jen se mi nechtělo jí dávat příliš nízké číslo. Když může George Lucas natáčet své filmy napřeskáčku, proč bych tak nemohl psát své glosy já. Narozdíl od něj ale ještě teď nevím, jaké příběhy dostanou čísla IV-VII, ale jsem si skoro jist, že víc než osm jich celkem bude.

    Muselo to být někdy okolo roku 1955. Vedle nás bydlela na chodbě sousedka, která byla zaměstnána na ministerstvu kultury. Čas od času prováděla zahraniční delegace po pražských zajímavostech. Ta nám vyprávěla následující zážitek. Šla s delegací do kteréhosi z pražských paláců, kde komunisté nechávali dožít velmi starou příslušnici šlechtického rodu, kterým palác původně patřil. (Z dnešního pohledu je jasné, že to asi nebylo ani tak ze sociálních ohledů, ale spíše ze strachu, aby její příbuzní v zahraničí nevznášeli své nároky). Šlechtična obývala asi tři pokoje a její jedinou povinností bylo občas po nich provést nějakou tu delegaci. Ten den tam tedy se svojí delegací přišla i naše známá. Domácí paní je provedla a na závěr se zastavila u velkého obrazu, který visel na stěně. Podobné můžete velmi často vidět na různých zámcích. V popředí sedí na vzpínajícím se koni s tasenou šavlí (nebo co to vlastně bývá) vojevůdce a v pozadí za ním můžeme vidět do čtverců vyrovnané šiky jeho armády. Bylo vidět, že stará šlechtična má k obrazu zřejmě zvláštní vztah. Dlouho před ním stála mlčky a pak pronesla větu, kterou se naše známá zdráhala přeložit: "To je můj první manžel v bitvě u Slavkova" (pro ty, kdo chyběli, ta bitva byla v roce 1805). Naše sousedka to přičítala senilitě oné roztomilé paní, ale pak se to vysvětlilo. Provdali ji jako patnáctiletou za devadesátiletého generála a jí teď bylo také skoro devadesát, tak se to stihlo.

    Prostě od toho Žižky zase nejsme tak daleko.

P.S. Četl jsem "vědeckou" variaci na stejné téma. Kdesi vykopali kostru ženy z doby lovců mamutů nebo ještě starší. A jen tak z hecu porovnali její DNA s DNA obyvatel nedaleké vesnice. A zjistili (prý se skoro stoprocentní jistotou), že čtyři ze sta dnešních obyvatel vesnice byli prokazatelně její potomci.

 

Hrabal a Menzel

    Někdy v šedesátých letech (byl jsem na gymplu nebo v na začátku vejšky) byla situace s knihami hodně jiná než dnes. Vždy, když vyšlo něco nekonformějšího, byla to velká událost. Vycházel časopis Nové knihy, v němž jste se mohli s předstihem dovědět, co daný týden vyjde. Všechna knihkupectví v celé republice začala prodávat nové knížky ve stejný den a stejnou hodinu (už nevím, který to byl, ale asi středa nebo čtvrtek). A často se před nimi vytvářely fronty na několik hodin. A pokud jste neměli známého prodavače knih, bylo nutné je vystát, jinak nebyla šance. Nedostatkové byly kuchařky, detektivky, překlady světové literatury, ale především knihy nekonformních českých spisovatelů. Často jsem proto stával ve frontách i já. Na Kunderu, Vaculíka, Kříže, Seiferta, Švoreckého, Párala, Uhdeho, Hrabala a mnohé jiné.

   Musím se přiznat, že tehdy jsem si dlouho nedokázal k tvorbě Bohumila Hrabala (Taneční hodiny, Ostře sledované vlaky, ...) najít ten správný poměr a tak mne z oněch autorů zaujal asi nejméně. Velmi mi pomohl Jiří Menzel svým (kon)geniálním zfilmováním Ostře sledovaných vlaků. Já do té doby nedokázal vzít Hrabalovo vyprávění "tak jak bylo" a hledal v něm nějaké odreagování se (pro mne tehdy) starého autora. Po zhlédnutí filmu jsem najednou prokoukl. Možná bych to mohl srovnat s tím, když jsem dostal první brýle - najednou bylo čtení zase požitkem. Od té doby mám knihy Bohumila Hrabala moc rád. Dokonce jsem dospěl do stadia, kdy z českých spisovatelů (nejen) oněch let považuji Hrabala za daleko největšího. Jeho schopnost zachytit pomocí vyprávění úplně nepravděpodobných, ale o to pravdivějších, autentických příběhů nejen základní lidské emoce, ale i "ducha" té které doby je obdivuhodná a stále mne nepřestává překvapovat.

    Menzel pak natočil řadu dalších Hrabalovských filmů (Skřivánci na niti, Slavnosti sněženek, ....). Všechny se mi svojí člověčinou hodně líbily, ale už jsem jejich "první pomoc" nepotřeboval. Paradoxně - nebo zákonitě - se mi nejméně líbil film na motivy mé nejoblíbenější Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Asi to bylo především proto, že jsem si při četbě už "natočil film svůj". Myslím si ale, že filmu trochu ublížilo, že byl pojat tak "velkoryse" s německou koprodukcí. Bylo by zajímavé porovnat scénář natočeného filmu se scénářem filmu na stejné téma, který měl Jiří Menzel připravený mnoho let před tím a který nesměl natočit (možná si vzpomínáte na extempore s rákoskou na filmovém festivalu v Karlových Varech).

    Jiří Menzel je bezesporu jedním z našich největších filmových režisérů, který i když byl zcela svůj, vždy především sloužil filmované látce. I jeho nehrabalovské filmy, především Vesničko má středisková, patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Necítím se povolán hodnotit jeho tvorbu, ale hrozně mne s.... rádoby kritici, kteří mu vyčítají nedostatek "politické angažovanosti".

    Díky nejen za Hrabala, pane Jiří.

P.S. Mám hrozně rád Feliniho film Amarcord. Kdysi jsem viděl v televizi nějaký pořad se Zdeňkem Svěrákem, kde se vyznal z toho, že právě tenhle film také miluje. A dodal, že touží, aby o některém jeho scénáři někdo řekl, že od Feliniho opisoval. Díky Jiřímu Menzelovi se to ve Vesničce mé střediskové (skoro dokonale) podařilo. Těžko by to někdo jiný dokázal.