Svět je malý,

Shakespeare a Prokofjev velcí,
Julie s Romeem věční,
a John Cranko je toho svědek

    Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
    inscenace Stuttgartského baletu, choreografie John Cranko
    16. května Královské divadlo Madrid

    Už se mi vzhledem k (nejen) pracovnímu zatížení naplnila fronta na glosy natolik, že je nutné se k ní začít chovat spíš jako k zásobníku - a vyřizovat "požadavky" odzadu.

     Jak jsem již někdy psal, snažím se na stará kolena objíždět evropské (nejen) galerie. Letos v květnu jsem tak byl (především za Goyou a Gaudím) již potřetí ve Španělsku. Viděl jsem už i býčí zápasy a tak se mi zdálo "stylové" zakončit pobyt návštěvou baletního představení Stuttgartského baletu Romeo a Julie. Je to určitě pátá a možná i šestá inscenace tohoto baletu, kterou jsem viděl (o dvou jsem napsal glosu v tomto blogu).

    Skutečnost, že Stuttgartský balet patří pod vedením Johna Cranka k nejlepším světovým baletním tělesům je známa asi i těm, kdo se o balet příliš nezajímají. A tak to byla příležitost. O to lákavější, že se mi hrozně líbilo netradiční pojetí baletu Romeo a Julie v Národním divadle.

    S tvorbou choreografa Johna Cranka se ostatně mohli (a v druhém případě snad ještě mohou) seznámit i diváci baletních představení v pražském Národním divadle, kde se uváděly dvě jeho choreografie - Zkrocení zlé ženy a Oněgin. Obě jsem viděl a líbily se mi.

    Přesto mne představení v Madridu trochu překvapilo. Bylo výborné, možná by se dalo bez hřešení říci dokonalé, ale vycházelo z jiného základního principu, než jsem zvyklý. Byla to totiž především (divadelní) podívaná - a tomu bylo přizpůsobeno a podřízeno zcela vše. Scéna byla velmi výpravná, kostýmy bohaté a (asi i) dobově věrné, sbor velký. Všichni sólisté i tanečníci sboru byli vynikající. Jejich výstupy nikdy nebyly "samoúčelným" předváděním baletní techniky, ale sloužily hře, která se hrála.

    Dodatečně si uvědomuji, že do jisté míry měly tento rys i obě zmíněné Crankovy choreografie v Praze. Jinak jsem se s takovým přístupem se setkal především v Rusku (to nemá být jízlivost, ale konstatování). Tam to ale nebylo někdy ku prospěchu, protože choreografie byla až příliš tradiční a de facto neumožňovala vynikajícím tanečníkům diváky více zaujmout. V našich krajích je většinou snaha postavit inscenaci především na nápadu, netradiční interpretaci nebo dokonce na humorném nadhledu a stylizaci.

    Crankova choreografie byla velmi moderní a nápaditá. Mimo mnoha jiných mne zaujalo pade de deux Julie a bratra Lorenza. Nebylo jasné, zda si choreograf může tolik dovolit proto, že má tak výborný soubor, nebo zda soubor je tak výborný, protože má tak mimořádně dobrého choreografa. Na druhé straně se autor nesnažil nějak Shakespearovu předlohu vykládat, "jen" ji ve výtečném podání předvedl jako velkolepou podívanou. Přesto možná "do děje" i on zasáhl, např. vládce Verony vystupoval v této inscenaci jen jednou, takže ho mohl ztělesnit týž tanečník jako pátera Lorenza.       

        Cranko jistě Prokofjevovu hudbu nekrátil - představení trvalo bez přestávek 120 minut. K výbornému dojmu přispělo i to, že hudba nebyla z nahrávky, ale hrál ji výtečně na živo orchestr královského divadla, který obsazením byl daleko blíž České filharmonii než orchestru Národního divadla. Proto jsem, přestože jsem si koupil (drahý) lístek do 10 řady, moc blízko k tanečníkům neměl - asi jako z poslední řady v Národním.

    Všichni sólisté byli, jak se dalo čekat, naprosto vynikající. Na představení, které jsem viděl, tančila Julii Alicia Amatrian, Romea Friedemann Vogel, Benvolia Wiliam Moore a Mercucia "starý známý" Filip Barankiewicz. Ne, že bych ho poznal na ulici (a on mne jistě také ne), ale mohli jsme ho několikrát vidět v Praze, například na představeních "Balet gala". Je to skutečně tanečník mimořádně technicky vybavený - skákal tak o 40 cm výš než ostatní. Malou českou dušičku může potěšit, že v tak vynikajícím souboru se uplatnil jako sólista český tanečník Jiří Jelínek - tančil Tybalda. Mezi méně významnými sólisty byla i další česká tanečnice.

    Co ale dělá soubor skutečně velkým je kvalita sboru, ta byla mimořádná a je vidět, že si soubor může vybírat. Do "davových scén" byli přidáni i komedianti - Čech si okamžitě vzpomene na Prodanou nevěstu. Tady sice nebyl medvěd, ale zato kohout, slepice a několik kraviček.

    Představení se mi velmi velmi líbilo a jsem moc rád, že jsem ho viděl, i když cena lístku byla pro mne skoro astronomická. Za srdce mne však víc vzala pražská inscenace, i když (minimálně technicky) byli stuttgartští tanečníci nepochybně lepší.

    Královské divadlo v Madridu je velké, ale daleko méně načinčané než libovolné z tří velkých pražských divadel. Jen uvaděči jsou v livrejích. Obecenstvo bylo oblečeno dost liberálně - asi jako u nás - takže jsem se svými tesilkami a parádní košilí bez kravaty (bral jsem je s sebou jen pro tuto příležitost) nebudil pozornost. Byl jsem se o přestávce podívat i na galerii, ale to je děs - je tam obdobně jako v Londýnském Govent Garden snad 35-40 řad. Pod střechou divadla je umístěno na každé straně jedno plátno, na která se v průběhu představení promítají nejzajímavější momenty jako na sportovních stadionech. Například při předehře to, jak dirigent taktuje, jindy se střídá detail sólistů s celkovým záběrem scény. Nekoukal jsem se tam často, zda se tam promítají skoky sólistů opakovaně a zpomaleně tedy nevím, ale snad ne. Chudákům na galerii však tato plátna asi moc nepomohou, protože obě jsou umístěna kolmo na hlediště. Jinak v parteru je jen tak 20 řad, ale velmi širokých (tipuji víc než 40 sedadel). Jeviště je o mnoho širší než v Národním. Lóže jsou hluboká tak 6 metrů, takže mají velkou "odpočívací zónu".

Bylo to poslední představení Stuttgartského baletu v Madridu, člověk by tedy očekával nějaké loučení či díky, ale jen představitelka Julie dostala malou kytičku, jinak nic (kromě potlesku). Holt jiný kraj, jiný mrav.