Racek ve Stavovském

A.P.Čechov: Racek
režie: Michal Dočekal
Stavovské divadlo 28.září 2011

Chodím do Národního poměrně často (a rád). Teď se v (informačních) kanálech a na ministerstvech hodně řeší problematika opery a baletu. Při tom možná větším problémem je činohra.
Komorní scéna v Kolowratu umožňuje inscenovat "lahůdky", budovy Národního a Stavovského jsou však pro (soudobou) činohru dost velkým hendikepem. Herci se musí soustředit především na "uřvání" obrovského prostoru - a tak člověk (zvláště takový, který chodí na galerii) mnohdy ani nedokáže plně ocenit jejich (nesporné) kvality. Možná také "vzdálenost od publika" vede k jistému odcizení herců a jisté (nežádoucí) "profesionalizaci" jejich výkonů. Pochopitelně jsou i inscenace, které tyto hendikepy "zázračně" překonávají - např. Pitínského Radúz Mahulena, mnohé ale tento zápas prohrávají (abych zůstal u těch, kde hlavní roli hraje Vojtěch Dyk, např. Žebrácká opera).

Možná i pro to sáhl šéf činohry v nové inscenaci k nestandardnímu řešení, které znám z Divadla v Dlouhé (např.) - posadil diváky na jeviště a herci hrají v jejich těsné blízkosti na jeho hraně - v tomto případě většinou před stylizovanou "oponou", někdy využívají i obrovského hlediště. A hodně se to povedlo.

Pro mne to měli autoři inscenace dost těžké. V mé duši byly  ještě poměrně čerstvé příjemné dojmy a zážitky z velmi dobré inscenace Racka v podání jednoho z mých nejoblíbenějších ročníků v Disku, kterou jsem viděl hned dvakrát (ale glosu jsem ještě nestačil dopsat). A tak jsem na počátku "fandil hostům". Tentokrát jsem rychle pocítil, že inscenace Národního bude přece jen o hodně lepší než ta z Disku jak "objektivně", tak pocitově.

Jde o jednu z nejlepších inscenací (nejen Čechova), které jsem kdy viděl. Přispěli k tomu stejnou měrou všichni herci. Žádný z nich nepřehrával (příjemně mne to překvapilo především u Davida Prachaře), neexhiboval se, ale s "láskou a nasazením" všichni tvořili kolektivní dílo. Divák tak viděl, že jde bez vyjímky skutečně o prvotřídní herce. Trepleva hrál hrozně dobře Jan Dolanský, kterého jsem dosud moc neznal. Ostatní role vytvořili "staří mazáci" (dámám se omlouvám) - Tatjana Medvecká, František Němec, David Prachař, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Johanna Tesařová a Alexej Pyško.

Ten, kdo hru zná a umí počítat, si jistě uvědomil, že jednu ženskou postavu jsem vynechal. A to hned tu hlavní - Ninu Zarečnou. V ten večer, kdy jsem na tom byl, ji hrála Eva Josefíková. Ne, to jsem se vyjádřil špatně - měl jsem napsat ztělesnila. Zvláště v prvním dějství působila jako zjevení přirozené krásy mládí, nevinnosti a opravdovosti. Mohlo by se zdát, že vlastně nehraje, jen prožívá. V druhém dějství, kdy její postava dospěla do stáří i problémů, které herečka z vlastní zkušenosti znát nemůže, se jen potvrdilo, že jde o jeden z největších talentů našeho divadla. Jistě jí k tomuhle výkonu  pomohli svými výkony i nasazením ostatní herci.
Evu Josefíkovou jsem vůbec neznal, v programu jsem si přečetl, že studuje na DAMU. Už jsem se těšil, že ji letos uvidím v DISKu. Jenže je asi teprve v druháku, snad se příštího roku dožiju. Z internetu jsem se dověděl, že ji "objevil"  Zdeněk Troška - abych se přiznal většinu jeho filmů zrovna nemusím, ale "čuch na herce" má obdivuhodný.V mladé generaci máme hodně výborných hereček ( o mnoha z nich jsem v blogu psal) - s Evou Josefíkovou to nebudou mít slečny lehké.

Nenavštívit tuhle inscenaci (alespoň jednou) by byl neskutečný hřích. Není moc míst, kde byste příslušný deficit zážitků mohli dohnat.

Vynikající balet z Olomouce

Frida
balet Moravského divadla Olomouc
libreto, choreografie a režie" Robert Balogh
Stavovské divadlo, 22.září 2011


Pokud mohu, snažím se sledovat dění v baletu a tanečním divadle. K tomu patří i návštěvy hostujících souborů, kdy otázka zní "buď teď nebo nikdy". Z nějakých takových důvodů jsem navštívil i představení baletního souboru z Olomouce. A prozradím hned pointu glosy, že to bylo mimořádně dobré představení.

Balet je věnován životu mexické surrealistické malířky Fridy Kahlo. O malířce jsem toho věděl málo (to mi ale obecně nevadí - nemám "vyprávěcí" balety moc rád), o souboru vůbec nic. Dost podrobně - byť na dostatečně obecné rovině sleduje představení zajímavý a pohnutý život slavné malířky. Do té míry, že v programu "obsah" baletu je skoro totožný s jejím stručným životopisem. Když si v druhém přečteme, že s ní otřásl samovolný potrat, vidíme to i na scéně, má to tam ale svoji roli, význam i decentní vyjádření.

Představení mělo výbornou úroveň, jeho autorovi Robertu Baloghovi se podařilo vytvořit živé představení, které mělo obdivuhodný spád i hloubku sdělení. Dokonale při tom využil kvalit souboru, kterého je uměleckým vedoucím. Výkon Renáty Mrózkové v titulní roli byl zcela ojedinělý. Role jí zcela sedla a tak její vystoupení patří k tomu nejlepšímu, co jsem na kdy baletním jevišti viděl (konkurence je, určitě jsem viděl za život podstatně více než stovku inscenací, hodně i v podání slavných zahraničních souborů). I ostatní sólisté byli dobří. Co mně však u oblastního souboru (to nemá být výraz podceňování, ale naopak obdivu) obrovsky překvapilo byla mimořádná kvalita sboru - taková se moc často nevidí.

Pražské obecenstvo ukázalo svoji vyspělost tak tím, že bylo skoro vyprodáno, tak tím, že potlesk na konci představení byl skutečně intenzivní a o podstatně delší než je v "běžných" představením obvyklé. Dosud jsem měl důvod jet do Olomouce důvod jen na činohru - působí tam Klára Klepáčková , po které se mi stýská, a Jiří Suchý z Tábora (ještě, že je mohu vidět na Kampě v kabaretu Calembour) - teď abych tam zajel i kvůli baletu.

Jedna z mála věcí, na které můžeme být hrdí, je jak kvalitní divadelní soubory v republice máme.

Cena Divadelních novin

Vyhlášení Ceny Divadelních novin mne vysloveně potěšilo, dostala ji totiž Helena Dvořáková z Divadla v Dlouhé za roli Ysé v inscenaci Polední úděl. Představení mne okouzlilo a právě Helena Dvořáková v něm podala zcela mimořádný výkon. Budu se citovat:

A nakonec mi zbyla poslední - a vlastně hlavní - postava Ysé. Hraje ji, vlastně by bylo lepší napsat prožívá, Helena Dvořáková. A takový výkon se na jevišti jen tak nevidí. Postava má neuvěřitelně mnoho poloh. Od ženy znuděné vztahem k manželovi, kterého má ráda, ale který ji neimponuje, přes živočišně koketní a zdánlivě povrchní paničku, která se všemu a všem provokativně a rádoby ironicky směje, přes ženu zcela pohlcenou nově nalezenou láskou, dávající jí schopnosti být milovanému rovnocennou partnerkou i intelektuálně, až k ženě, kterou osud připravil o všechno,  a která přesto v sobě nalézá  ještě sílu začít znovu po boku "mužného a věrného" Amalrika. Dovede se vyrovnat i s návratem svého milence a jeho (zdánlivou) smrtí. V závěrečné scéně se Mesovi zjevuje opět jako krásná mladá žena odkudsi z nebes (na divadle z balkonu) a dává mu sílu žít dál. Nemám tolik schopností ani ambic, abych se pokoušel vystihnout kvality toho výkonu .... prostě nemám slov.  

Tuhle roli dostala Helena Dvořáková darem. Mohla jí zabít nebo vynést k výšinám (uvědomuji si, že není jasné, co je podmět a co předmět - a je to tak dobře, platí obojí). Stalo se to druhé. V závěrečné děkovačce vidíte ženu zkrásnělou tím, co na jevišti dokázala. To jí (a naštěstí ani nám divákům) už nikdo nikdy nevezme. Je velmi pravděpodobné (a bylo by nespravedlivé, kdyby tomu tak nebylo), že Helena Dvořáková dostane za tuto roli nějakou cenu. Nedovedu si však představit, že by to v ní mohlo vyvolat větší emoce než to, že si zahraje takhle tohle představení.

Potěšila mne i další z (vedlejších) nominací pro Alici Nelis za působivou inscenaci opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti) v prostorách Bohnické psychiatrické léčebny. Moc se mi to líbilo, ale glosu jsem ještě napsat nestačil.

Divadlo Letí - Zpověď masochisty

Roman Sikora: Zpověď masochisty
režie Martina Schlegelová
Divadlo Letí ve studiu Švandova divadla
6.října 2011 


O souboru divadla Letí vím již dlouho, ale nějak jsem se na ně nedostal (upřímně řečeno jsem se tématiky některých inscenací trochu bál). Tentokrát to vyšlo - a stálo to vskutku za to.

Těsně před představením jsem opět měl obavy, aby hra nebyla hlavně o psychologii a praktikách masochistů. Viděl jsem na to téma (dle mého ne moc dobrý) dokumentární film. Z inscenace bylo vidět, že minimálně režisérka ten film viděla taky. Ale autor Roman Sikora využil téma k napsání politické satiry, která vyjadřuje nedobré pocity, které z vývoje společnosti má mnoho lidí. Nechci ale zatěžovat tenhle blog politikou, tak nebudu tady záměr aurora a vyznění hry komentovat. Jeden čas jsem myslel, že se z podobných problémů budu vykecávat v blogu jiném, ale pak jsem se na to vykašlal, když jsem zjistil, že šílenému tempu vymýšlení - to není dobré slovo, vznikají určitě jinak než přemýšlením - šílených nápadů se našim politikům prostě nedá stačit.
I když je hra přísně o dnešku (na jevišti uvidíte i masky Mirka s Petrem - těch z vlády), má přece jen silný "nadčasový" obsah. Hra je koncipována jako zpověď muže s masochistickými sklony, kterému se nedaří nacházet v soukromém životě to, co ho uspokojuje. Až jednou přijde na to, že může dojít vyvrcholení jako podřízený v zaměstnání (nebo chcete-li v životě veřejném). Dosáhne skoro dokonalého štěstí - jenže nakonec se to zvrtne - a je odsouzen být již navždy nespokojený. Nápad je to nosný, který Vás dokáže zaujmout po více než 90 minut, které představení trvá. Autor vytvořil pro hlavní postavu i osobitý styl mluvy (mimo jiné posuny sloves, přídavných jmen a příslovcí až na úplný konec vět). Je to velmi působivé a vtipné. K úspěch inscenace přispěla jistě i režisérka.
Největší dojem na mě však udělaly vynikající herecké výkony. Tomáš Kobr hraje hlavní roli a v podstatě nesleze ze scény. Zaujal mne již vedlejší (němé) roli Mistera Propera v inscenaci Svrbí v Rubínu. Tentokrát si to vynahradil a skoro celou inscenací odmluvil sám. Byl to nezapomenutelný výkon. I všichni tři další herci (Zuzana Onufáková, Richard Fiala a Tomáš jeřábek) byli výborní.

Inscenaci by jste si neměli nechat ujít - je to výborné divadlo. A nepletu-li se bude se reprízovat ještě jednou již v říjnu.

Othello

Othello
balet Yuriho Vámose podle W.Shakespeara na hudbu Leoše Janáčka
Národní divadlo, někdy víc jak před rokem

První glosu blogu jsem vlastně začal psát, abych si ujasnil proč se mi tak hrozně líbila Vámošova inscenace Prokofjevova baletu Romeo a Julie, kterou tak mnoho lidí strhalo. Asi měsíc jsem svoje bláboly rozesílal lidem jak "spamy o kultuře". To bylo nesmyslné, tak jsem založil tenhle blog a úvahu o několika inscenacích Prokofjevova baletu jsem do něj zařadil. Sice se mi nepodařilo na Romea a Julii jít znovu, ale v duchu se mi tahle inscenace vybavuje stále.

Proto jsem s velkým očekáváním šel i na další balet tohoto autora - na Othella. Jenže tahle inscenace mě vůbec nezaujala. Dokonce se dá říci, že se mi vůbec nelíbila. Hudba se mi k tomu, co se na jevišti dělo, nehodila, chreografie se zdála moc "popisnou", scéna s obrovskými rukami se příliš ukazovala sama o sobě. Bohužel to nezachránily ani výkony tanečníků - s jedinou výjimkou Karla Audyho, který byl naopak v roli Jaga fantastický. 

To, že se mě inscenace nelíbila samozřejmě neznamená, že je špatná. Jen to, že Yuri Vámos je autor, který dokáže svou tvorbou rozdělovat publikum a vyvolávat silné reakce.

Popelka

Sergej Prokofjev: Popelka
balet Národního Divadla
10.září 2011

Jde o jednu z nejlepších inscenací baletu pražského Národního divadla v posledních letech. Představení je úchvatné  a v podstatě nemá slabé místo.

Autorem choreografe i režisérem je Jean - Christophe Maillot, který působí jako choreograf a ředitel slavného Les Ballets de Monte-Carlo. Teprve, když jsem si doma četl program, jsem si uvědomil, že jsem francouzský soubor viděl hostovat v Praze s Romeem a Julií.  Tenkrát se mi jejich pojetí moc nelíbilo. Tahle Popelka je jiné kafe.
I ostatní tvůrci inscenace pocházejí z Francie. Přinesli souboru ND nejen nové pohledy na klasické dílo, ale zdá se, že mu vdechli i novou sílu. Scéna je jednoduchá, moderní a nesmírně působivá - a při tom na sebe zbytečně neupozorňuje a na druhé straně neruší. Kostýmy jsou trochu nezvyklé - například všechny ženy kromě Popelky mají na hlavě něco stylizovaného, co rozhodně ani nepřipomíná vlasy nebo účes (mě se vybavovali různí brouci z Ferdy mravence) - ale jsou působivé a svoji "provokativností" přispívají k celkovému dojmu. Velkou zásluhu na úspěchu inscenace má jistě i to, že se tančí na živou a nikoli reprodukovanou hudbu, jak je (bohužel) v ND zvykem.

Všichni tanečníci tančili s očididnou chutí a byli doopravdy výborní. Především to potěšilo u sboru, u něj není taková kvalita vždy vidět. Já jsem měl štěstí na obsazení (i když alternace jsou jistě také dobré). Hlavní roli matky a víly (byla na jevišti většinu času) tančila fantasticky Aya Watanabe. Již jsem si jí všiml mnohokrát - a zdaleka nejen kvůli (u nás) exotického zjevu. Popelku tančila Jade Clayton. Byl to mimořádně působivý výkon. Tančila přirozeně bez baletních manýr, měla krásné a při tom nenačinčané kostýmy, rozpuštěné krásné vlasy - prostě Popelka, jak si ji (nejen) děti představují. Třetí hvězdou představení byl v roli prince Viktor Konvalinka, který se stává velkou oporou souboru. Tančí mimořádně přirozeně a s nebývalým vtipem v každém pohybu. 

Na představení jistě půjdu (nejméně) ještě jednou. Rozhodně to stojí za to. Návštěvu představení doporučuji všem Jistě se bude líbit i těm, kteří si dosud cestu k baletu nenašli.

Klinická smrt blogu

Skoro jsem přestal blog psát. Hlavním důvodem nebylo ani tak, to že jsem měl málo času a (zaplať pánbů ne závažné) zdravotní potíže, ale především to, že jsem nestíhal mnoho podstatných věcí. A tak bych měl výčitky svědomí, že si píši pro sebe takové pindy a jiné záležitosti odbývám. Někdy mi to ale chybělo, možná že bych se psaním glos uklidnil a pak našel dost sil i na jiné. kdo ví.
Do divadel jsem ale naštěstí chodit nepřestal, je to jedna z věcí, které mne drží nad vodou. Díky diáři jsem jsem spočítal, že v minulé divadelní sezóně jsem byl v divadlech či na koncertech dohromady skoro šedesátkrát - a bez glos v tom začínám mít trochu guláš. Snad mi vybude letos víc času.