Divadelní událost v Disku

 

Markéta, dcera Lazarova
na motivy Vladislava Vančury napsal Pavel Ondruch
spolupráce Zdeněk Janál
představení KČD DAMU
Divadlo Disk, 25.ledna

    Tak sice pomalu, ale jistě, doháním, co jsem letos v Disku zanedbal. Po dvou výborných studiových inscenacích studentů KČD Central Park West a Biceps s Lessepsem, o kterých jsem v blogu psal, jsem viděl jejich první regulérní inscenaci. Patří k tomu nejlepšímu, co šlo kdy v Disku vidět. Dokonce bych řekl, že tato inscenace je jako několik jiných v minulých letech (vzpomínám si např. na Madragoru, Sluhu a jeho pána, Homo 06, Bratry Karamazovi, Štěstí dam, Marnotratného syna - jistě jich bylo víc) velkou událostí v divadelním životě Prahy.

    Inscenovat Vančurovo dílo vůbec není jednoduchý úkol. Autorovi textu a režisérovi Pavlu Ondruchovi se to za přispění dramaturga Zdeňka Janála podařilo nezapomenutelným způsobem. Nápaditá byla i scéna, působivé kostýmy, hudba i pohybové zvládnutí všech scén včetně soubojových. Prostě mimořádné divadlo. 

    Inscenace byla natolik dobrá, že by bylo nespravedlivé někoho zvlášť vyzdvihovat. Na její kvalitě se podepsali všichni zúčastnění herci.

    Přesto se mi zdálo, že mužské role nejsou tak hluboko propracované jako ženské. Muži de facto svými souboji a siláckými postoji jen charakterizovali dobu a "tvořili příběh", ale možná byli záměnní. Hlavní mužská postava z Vančurovy prózy - Kozlík - se na scéně neobjeví, jen o ní ostatní postavy vyprávějí.

    Dívky se mohly ve svých rolích víc prosadit a všechny svoji příležitost znamenitě využily. Především dvě z nich vlastně inscenaci udělaly.

    Nezapomenutelný výkon podala v titulní roli Klára Klepáčková. Bylo vidět, že do ní dává velmi mnoho ze sebe a že nehraje jen "historickou či literární postavu", ale dává roli hlubší význam - vyrovnání se s citovými a životními pocity ženy, jejíž osudy se snaží ovlivňovat muži okolo ní a přesto se jí daří nalézt samu sebe a nebýt tak jen obětí osudu, ale prožít svůj život (ne úděl) naplno. Nevím, zda se to nyní nepovažuje za sexistické, ale musím říci, že jí to hrozně slušelo.

    Nejtěžší roli měla (moje oblíbená) Marie Štípková, která hrála komediantku, která slovy Vančurovými celý děj hry komentuje, posunuje jej kupředu a dává mu smysl. Nejen, že muselo být strašně těžké nastudovat tak dlouhý monolog v nelehké češtině (její postava de facto není součástí příběhu, který sledujeme, ale zastupuje autora), ale bylo třeba vytvořit skutečnou postavu. Byla na jevišti skoro nepřetržitě a podařilo se jí to, že mnohdy zaujala (například přehráváním scén s loutkami) sama víc než akční scény postav hry. Doufám, že o Marii Štípkové v budoucnu ještě mnoho uslyšíme a hrozně se těším až ji zase uvidím. Poprvé to bude už dnes večer dní v Tartuffovi.  

     Ještě bych zmínil Nikolu Bartošovou, která výborně hrála zdánlivě siláckou Alexandru.
    
    Nevidět tuhle inscenaci by sice nebyl hřích, ale obrovská škoda, kterou nijak jinak nedoženete. Půjdete-li na to, možná se tam potkáme, půjdu na to určitě aspoň ještě jednou.