Dva večery v Disku - Ibsen a Brecht

Henrik Ibsen: Peer Gynt
režie Adam Rut, KČD DAMU
9. ledna, Divadlo Disk

Bertolt Brecht:V houštinách měst
KČD DAMU
19. ledna, Divadlo Disk

Tak se mi konečně podařilo vidět další dvě inscenace nového ročníku KČD DAMU. Dojem z nich byl zcela odlišný.

Peer Gynt je velmi dlouhá hra psaná ve verších. Pochází z ranného Ibsenova období a původně byla napsána jako kniha bez úmyslů ji inscenovat - to napadlo autora až později. Je zajímavé, že v současné době můžeme v podání mladých herců v Praze vidět i druhou veršovanou Ibsenovu hru z téhož období Brand - Oheň v podání o.p.s. Masopust (kterou tvoří absolventi DAMU). Viděl jsem ji asi před půl rokem ještě v prostoru Preslova, ale ještě jsem o ní glosu nestačil napsat, i když se na to dlouho chystám. Nicméně velmi doporučuji ji shlédnout. Bude se několikrát hrát v Divadle v Celetné.

Již jsem z Disku namlsán minulými ročníky, že studenti jsou schopni na překvapivě vysoké úrovni zvládnout i velmi náročné hry. Peer Gynt patří mezi nejlepší inscenace "klasických" divadelních her. Přestože trvá skoro tři hodiny a (jak jsem už řekl) jde o veršovanou hru se stylizovanými postavami, které spíše připomínají postavy báje či mýtu než skutečné lidi, budete unešeni "spádem" inscenace i hloubkou pocitů, kterými Vás zahrne. Jistě na tom má zásluhu nejen režisér Adam Rut, který projevil velké schopnosti i odvahu, když na troufl na takové sousto, ale i autoři scény, kostýmů i živé hudby (dvě piana).
Všichni herci - i těch nejmenších rolí -podali mimořádně soustředěné a kvalitní výkony. Jan Hušek odevzdal v titulní roli nezapomenutelný výkon. Během celé inscenace skoro nesleze z jeviště, má ohromný rozsah nesmírně těžkého textu, role je nesmírně náročná i fyzicky. Až se člověk diví, že to jde vůbec zvládnout -bohatýrský výkon. Z ostatních mě speciálně zaujala Ivana Krmíčková v roli matky.

Neviděl jsem žádnou z inscenací Peera Gynta v pražských divadlech, ale nedovedu si představit, že by některá mohla být působivější. Rozhodně na Peera jděte, je to mimořádný divadelní zážitek, na který se nezapomíná.

Také hra V houštinách měst pochází z ranného období svého autora - Bertolda Brechta. Ani ona nebyla původně koncipována jako divadelní hra a kladla na inscenátory obrovské nároky. Bez mučení se však přiznám, že mi hra nesedla. Zjednodušeně se dá říci, že jsem ani myšlenkově ani pocitově hru příliš nepochopil. I když se v programu píše (údajně podle autora), aby divák nepátral po motivech postav, kdybych musel charakterizovat to, o čem hra byla, napadaly by mne asi zcela jiné věci než se daly přečíst v programu. Bylo jistě nesmírně obtížné tuto složitou a (myšlenkově) "roztěkanou" hru inscenovat. Všichni dělali, co mohli, ale já tentokrát zůstal mimo. Jedinou výjimkou bylo, že jsem začal oceňovat herecké výkony  Markéty Frösslové (hrála jednu z hlavních rolí i v Peeru Gyntovi), která vynikajícím způsobem hrála (pro mě jedinou lidsky pochopitelnou) roli sestry jednoho z hlavních hrdinů. Někdy mám ve zvyku jít na představení, kterým jsem nerozuměl ještě jednou. Tentokrát to asi neudělám (ale kdoví). Třeba mi to dojde až časem, svou hlubokou stopu ve mě inscenace zanechala. 

Choďte do Disku

Carlo Goldoni: Poprask na laguně
KČD DAMU, Disk 16.října

Ještě mám  hlavu plnou výkonů herců minulého ročníku KČD DAMU (ač jsem ještě nestačil napsat glosy o všech jejich představeních), které mám hodně rád, a už je tu nový ročník. A je dost slibný.

Váháte-li zda nebo kam máte jít do divadla, je DISK určitě jednou z nejlepších voleb. Velmi se vyplatí i systematické sledování této scény. Nejen proto, že se orientujete v generaci mladých herců a můžete k nim získat osobní vztah, ale i proto, že dramaturgie je dlouhodobě velmi dobrá.


Obvykle nechodím na představení těsně po premiéře. Tentokrát jsem po dni plném dost nepříjemné práce na internetu zjistil, že v Disku ještě mají lístky, a tak jsem neváhal. Představení Goldoniho Poprasku na laguně se hrálo teprve podruhé. Všichni herci byli výborní. Těžko zatím někoho z nich vydělovat, to se pozná až když je člověk vidí vícekrát. Navíc tahle inscenace je kolektivní dílo všech, všichni mají stejnou příležitost a všichni jí využili. Vynikající herecký výkon podal Petr Borovec v roli patlajícího patrona Fortunata. Udržet míru a nevypadnout z role, která má specifickou řečovou vadu je mimořádně těžké. Sympatie diváků si získal  Jan Hušek, který utrpěl při premiéře úraz a tak musel hrát s francouzskými holemi. Jemu i autorům inscenace se podařilo toho "využít".

Inscenace byla výborná. Opět, jako už mockrát před tím jsem musel obdivovat originální scénografické pojetí. V málo kterém divadle můžete vidět tolik variací scény. Divadlo je živým pomníkem architekta Hubáčka.

Rozhodně návštěvu této inscenace doporučuji, budete se skoro dvě hodiny výtečně bavit s inteligentními a schopnými mladými lidmi (nejen na jevišti). 

Daniel Špinar je "pan režisér"

 

hry, které jsem v jeho režii viděl:

Bratři Karamazovi,  Disk, dvakrát 2008

Homo 06, Disk 2008

Anglická milenka, Národní divadlo, Kolowrat 2009

Vojcek, Divadlo Na Vinohradech, 2009

Kauza Salome, Rubín, 2010

    Nepamatuji se, ale asi jsem v blogu ještě žádnou glosu nevěnoval divadelnímu režisérovi. Hodně často totiž režiséra "přehlédnu" resp. si nezapamatuji jeho jméno, abych poznal, že další z inscenací, které mne zaujmou, má téhož autora. Daniel Špinar je výjimkou. Bez nejmenších jde o jednoho z neoriginálnějších a z nejtalentovanějších mladých režisérů. 

    Jako první jsem viděl jeho Bratry Karamazovy v Disku. Inscenace se mi líbila hned napoprvé a také jsem o ní v blogu napsal. Teprve při druhé návštěvě jsem však plně docenil její kvality. Po třetí jsem se na tohle představení již nedostal a hodně toho lituji. Dodnes vidím mnoho scén a asi na tuto hru nedokážu nikdy zapomenout. Byla to jedna z nejlepších divadelních inscenací, které jsem kdy viděl. Myslím, že to byla skutečná událost v divadelním životě Prahy. Při jednom představení seděl kousek ode mne Ivan Trojan, který hrál ve slavné inscenaci téhož kusu v Dejvickém divadle. Špinarovo pojetí a výkony mého oblíbeného ročníku KČD DAMU v tomto představení způsobily, že jsem pak nebyl tak nadšený "rekonstrukcí" Dejvické inscenace v Zelenkově filmu.

    Strašně dobrá byla i inscenace Homo 06, která vznikla původně jen jako studiová práce na DAMU. Měla však velké úspěchy v Disku a pokud vím ještě se dodnes občas hraje v Rubínu - musím na to ještě jednou zajít. Touhle inscenací jsem byl nadšen, ale nějak jsem přehlédl, že ji vytvořil týž režisér jako Bratry Karamazovy. Režisérovi se podařilo přes kontroverzní téma vytvořit nevídaně poetickou atmosféru, která se člověku zapsala do podvědomí jak celkovým dojmem, tak i mnoha detaily. Opět zřejmě měl velký podíl na výkonech herců. Však mu také všichni tři hlavní představitelé Pavla Beretová, Vojtěch Dyk i Lukáš Příkazký zůstali věrní. A rozhodně na tom on ani oni neprodělali. 

    I na Anglickou milenku do Kolowratu jsem šel, aniž bych věděl, že režiséra inscenace již znám. Hra sama mne zase tak úplně neoslnila. Jde o příběh starší ženy, která zabila svou sestřenici a k činu se přiznala, avšak nikomu není jasné proč čin spáchala. Pátrá po tom vyšetřovatel - znamenitě ho hraje Vladislav Beneš. Nejde však o detektivku, ale o analýzu lidské psychiky a vyhoření vztahu dvou lidí. V první části vyslýchá vyšetřovatel manžela vražedkyně (Jiří Štěpnička), v druhé vražedkyni samu (Kateřina Burianová).  Na scéně je jen stůl a dvě židle v místnosti vyšetřovatele. Režijně byla hra ztvárněna mistrovsky. Mladý režisér dal inscenaci tvar a vytvořil velké herecké příležitosti, kterých se přední herci Národního divadla s chutí a výborným výsledkem chopili. 

    Kdysi jsem do Vinohradského chodil dost často, je to však už dávno. Plánoval jsem to napravit, ale nějak se to nedařilo, protože mne zcela vytěžovala divadla, která jsou stálou součástí mého divadelního portfolia. Jednou jsem šel kolem Vinohradského a zjistil, že mají ještě lístky na inscenaci kontroverzní hry Georga Büchnera Vojcek z první poloviny devatenáctého století, která de facto nebyla dopsána a zůstala torzem. A právě na tohle představení jsem kvůli Danielovi Špinarovi chtěl jít.  Inscenace měla obrovský úspěch u kritiky - později získala cenu Afreda Radoka, ale chladný ohlas u obecenstva tohoto divadla, které je zřejmě zvyklé na jiný typ divadla (nemýlím-li se, derniéra bude už v dubnu tohoto roku - nemáte tedy již moc času). Nebudu tady popisovat děj hry ani se rozebírat její poselství. Bylo by to nutně dost povrchní, na to toho o hře i autorovi vím příliš málo. Inscenace byla však velmi zajímavá, i když na diváky dost náročná. Mě se líbila, i když bych si ji asi více vychutnal na menším jevišti a s méně herci - některé "davové scény" mi spíše vadily (ale možná je to tím, že jsem zvyklý na menší scény). Scéna byla jednoduchá a pro někoho možná i provokativní. Tvoří ji lešení s obrovskou reklamní fotkou lepé děvy. Jako v jiných Špinarových inscenacích bylo vidět, že hodně pracoval s herci. Většina  postav je v jakési permanentní křeči -zvláště se to projevovalo u postavy hejtmana, kterou hrál Martin Stropnický, jehož fistulce jsem občas nerozumněl.  Nejvíce mne zaujal představitel blázna Michal Kern, který diváky do atmosféry představení v dlouhém prologu uvádí a pak se často objevuje jako kontrapunkt k "normálním" postavám.  Dobří byli i představitelé Vojcka Pavel Batěk a Marie Lucie Štěpánková. Asi by to také chtělo jít na inscenaci ještě jednou, ale asi to už nestihnu.

    O inscenaci Kauzy Salome Petra Kolečka jsem v blogu psal včera.

    Daniel Špinar dokázal, že má velký cit pro vedení herců a je schopen z nich "vyždímat" víc než jejich maximum. O jeho talentu svědčí i to, jak široký je rozsah prostředků, které používá. Od komorní a velmi civilní Anglické milenky s hereckými klasiky, přes expresivní hluboké inscenace na malých scénách s hereckými vrstevníky, až k hlučné a výpravné inscenaci Vojcka na velké scéně Vinohradského divadla. Jistě se vyplatí jeho tvorbu sledovat - a chodit "na něj" i když třeba o hře nebudeme moc vědět. 

Tartuffe v Disku - vskutku dokonalé divadlo

 

Moliére: Tartuffe
překlad Svatupluk Kadlec, režie Martin Vokoun
úprava Zdeněk Janál, Martin Vokoun
představení KČD DAMU, Divadlo Disk, 31.ledna

    Na jisté úrovni již nemá cenu srovnávat. Dnes odpoledne jsem tu pěl chvály na inscenaci Markéty Lazarové, teď jsem se vrátil z divadla úplně nadšen z jiné inscenace téže herecké party.

    Tartuffe patří mezi nejhranější klasické hry. Pamatuji si na výtečnou inscenaci bratislavského divadla Astorka, kterou jsem viděl asi v roce 2003 ve Švandově divadle. Jak už jsem řekl byla výborná, ale inscenace v Disku byla o několik tříd výš. Asi jako fotbal Barcelony ve srovnání s nějakým povedeným zápasem naší ligy (snad takové taky jsou). Těžko si dovedu představit lepší pojetí soudobé inscenace klasické hry. Napadá mi jediná, která byla takhle dobrá - Romeo a Julia, kterou udělal J.A.Pitínský také v divadle Astorka.

    Toto představení v Disku je skutečně nebývale dobré, nemám jiné slovo než dokonalost. A to ve všech složkách od scény, přes kostýmy, režii a pohybovou kulturu až skoro neskutečně dobrým hereckým výkonům. Hra je ve verších, zachovává vše podstatné z originálu a přitom to má nebývalý švih, stylovou jednotu a humor, který působí zcela současně. Prostě dokonalé dílo. Všichni herci bez vyjímky dali do svých rolí všechno, co v nich je (a ukázalo se, že toho tam bylo  hodně). Tentokrát skutečně nelze někoho vydělovat, musel bych z programu opsat všechny. 

    Jako vysokoškolský učitel musím pogratulovat učitelům DAMU k tak nadaným a pracovitým studentům a studentům k tomu, že mohou studovat na tak dobré škole.

    Tuhle incenaci si prostě nesmíte nechat ujít!!!

 

Divadelní událost v Disku

 

Markéta, dcera Lazarova
na motivy Vladislava Vančury napsal Pavel Ondruch
spolupráce Zdeněk Janál
představení KČD DAMU
Divadlo Disk, 25.ledna

    Tak sice pomalu, ale jistě, doháním, co jsem letos v Disku zanedbal. Po dvou výborných studiových inscenacích studentů KČD Central Park West a Biceps s Lessepsem, o kterých jsem v blogu psal, jsem viděl jejich první regulérní inscenaci. Patří k tomu nejlepšímu, co šlo kdy v Disku vidět. Dokonce bych řekl, že tato inscenace je jako několik jiných v minulých letech (vzpomínám si např. na Madragoru, Sluhu a jeho pána, Homo 06, Bratry Karamazovi, Štěstí dam, Marnotratného syna - jistě jich bylo víc) velkou událostí v divadelním životě Prahy.

    Inscenovat Vančurovo dílo vůbec není jednoduchý úkol. Autorovi textu a režisérovi Pavlu Ondruchovi se to za přispění dramaturga Zdeňka Janála podařilo nezapomenutelným způsobem. Nápaditá byla i scéna, působivé kostýmy, hudba i pohybové zvládnutí všech scén včetně soubojových. Prostě mimořádné divadlo. 

    Inscenace byla natolik dobrá, že by bylo nespravedlivé někoho zvlášť vyzdvihovat. Na její kvalitě se podepsali všichni zúčastnění herci.

    Přesto se mi zdálo, že mužské role nejsou tak hluboko propracované jako ženské. Muži de facto svými souboji a siláckými postoji jen charakterizovali dobu a "tvořili příběh", ale možná byli záměnní. Hlavní mužská postava z Vančurovy prózy - Kozlík - se na scéně neobjeví, jen o ní ostatní postavy vyprávějí.

    Dívky se mohly ve svých rolích víc prosadit a všechny svoji příležitost znamenitě využily. Především dvě z nich vlastně inscenaci udělaly.

    Nezapomenutelný výkon podala v titulní roli Klára Klepáčková. Bylo vidět, že do ní dává velmi mnoho ze sebe a že nehraje jen "historickou či literární postavu", ale dává roli hlubší význam - vyrovnání se s citovými a životními pocity ženy, jejíž osudy se snaží ovlivňovat muži okolo ní a přesto se jí daří nalézt samu sebe a nebýt tak jen obětí osudu, ale prožít svůj život (ne úděl) naplno. Nevím, zda se to nyní nepovažuje za sexistické, ale musím říci, že jí to hrozně slušelo.

    Nejtěžší roli měla (moje oblíbená) Marie Štípková, která hrála komediantku, která slovy Vančurovými celý děj hry komentuje, posunuje jej kupředu a dává mu smysl. Nejen, že muselo být strašně těžké nastudovat tak dlouhý monolog v nelehké češtině (její postava de facto není součástí příběhu, který sledujeme, ale zastupuje autora), ale bylo třeba vytvořit skutečnou postavu. Byla na jevišti skoro nepřetržitě a podařilo se jí to, že mnohdy zaujala (například přehráváním scén s loutkami) sama víc než akční scény postav hry. Doufám, že o Marii Štípkové v budoucnu ještě mnoho uslyšíme a hrozně se těším až ji zase uvidím. Poprvé to bude už dnes večer dní v Tartuffovi.  

     Ještě bych zmínil Nikolu Bartošovou, která výborně hrála zdánlivě siláckou Alexandru.
    
    Nevidět tuhle inscenaci by sice nebyl hřích, ale obrovská škoda, kterou nijak jinak nedoženete. Půjdete-li na to, možná se tam potkáme, půjdu na to určitě aspoň ještě jednou.

 

Biceps s Lessepsem

 

 

pásmo písní a scének kabaretu Červená sedma
sestavil a režíroval Milan Šotek
KČD DAMU, studio Řetízek, Divadlo Disk, 23.ledna

    Po představení Cenral Park West, kterým jsem byl nadšen, jsem viděl další "studiovou" inscenaci studentů letošního ročníku KČD. Šlo o velmi příjemný večer. Autor inscenace vybral scénky a písničky, které i po skoro sto letech "mají co říci". Všichni účinkující byli dobří, hráli a zpívali s očividnou chutí. I když se mi představení hodně líbilo a jsem rád, že jsem na něj šel, nemám (na rozdíl od mnoha jiných výborných inscenací) touhu vidět ji znovu.

    Vítanou prémií pro mne bylo, že jsem mohl poznat většinu studentů KČD "v civilu" ještě před tím, než se dostanu na jejich "řádná" představení. 

P.S. Přesto, že studio Řetízek má kapacitu jen cca 40 míst, i tento večer platilo experimentální pozorování (2) z glosy (pro fundamentalisty matematické logiky platilo - i když triviálně - i pozorování (1) ).

Osvobozující večer s Woodym, Marií a dalšími

 

Woody Allen: Central Park West 

režie Mikuláš Tyc, překlad Michael Žantovský

DAMU učebna K222, 10.listopadu

 

    Již dlouho jsem se tak srdečně a dosytosti nezasmál.  Studenti KČD připravili studijové provedení aktovky Woody Allana. Bylo to ve "vyprodané" učebně K222 - vstupné dobrovolné do klobouku (kdyby ho vybírali po konci představení, jistě by vybrali pětkrát tolik). Mnoho diváků (většinou studentů DAMU) leželo na podlaze před první řadou.

    Inscenace byla až neskutečně podařená. Všichni herci hráli výborně a s očividnou chutí. Bylo jich pět. Až neuvěřitelně dobrá byla Marie Štípková, která skoro neslezla ze scény. Byl to výkon, na který se nezapomíná. Jsem pyšný, že jsem si jejích mimořádných hereckých kvalit všiml již loni, kdy hrála malé role v inscenacích Na flámu (služka) a Marnotratný syn (maminka). Hrozně se těším na její další role. Z mužů se mi nejvíce líbil Ivan Lupták, kterého si také pamatuji z "Na flámu". I ostatní si zaslouží jmenovat, byli to Anežka Rusevová, Jakub Tvrdík a Klára Krejsová.

    Nevím jestli bude tato inscenace ještě někdy "pro veřejnost" (zatím byla dvakrát), ale pokud ano, vřele doporučuji  touto psychoanalytickou lázeň podstoupit. Je skutečně očistná.

 

 

  

Oběť na oltář ambiciózní dramaturgie

 

                                        minulý ročník KČD v Disku

    V několika posledních letech se mi zpravidla líbila představení Katedry činoherního divadla DAMU více než "alternativců". V minulém ročníku se to skoro totálně otočilo. Ne, že by herci byli špatní, ale podle mého se tento ročník stal obětí přílišných dramaturgických ambicí.

    Vlastně se mi (ale zato hodně) líbila jen první inscenace, kterou jsem viděl - Stoppardova fraška Na flámu. Bylo to jistě dáno především tím, jak hluboký vztah k ní měl režisér (a překladatel textu) Šimon Dominik. Hru jsem viděl dvakrát.

    Druhým představením, které jsem viděl, byl Turista Maria von Mayenburga. O představení jsem také napsal glosu. Moc se mi nelíbilo - je to možná jen subjektivní. Tohohle autora moc nemusím. Především se mi zdálo, že představení neposkytlo příliš "hereckých příležitostí".

    Třetím představením byla koláž z dramatických textů Vítězslava Nezvala Svět kolem ní (Valérie a týden divů). Jistě to byl ambiciózní projekt, ale dle mého názoru se příliš nepovedl. Asi by se to mohlo podařit partě, která by se utvořila (jen) za tímto účelem, kdyby šlo o "autorskou kolektivní inscenaci" hledající vztah k poetice autora. Pro klasické "herecké" nastudování to bylo nevhodné. Možná, že si autoři inscenace ne zcela ujasnili, o co jim jde a "jaké zvíře vlastně chytají".

    Čtvrtým představením bylo uvedení hry Shakespearova současníka  Johna Webstera Vévodkyně z Amalfi, která je českému publiku skoro neznámá. Tedy opět ambiciózní dramaturgický počin aspirující na událost českého divadelního života. Ale také nesmírně těžký úkol pro inscenátory i herce. Ač všichni dělali, co mohli, výsledek nebyl příliš přesvědčivý. Prý se tvorba tohoto autora srovnává s tvorbou Shakespeara. Na taková srovnávání nemám vzdělání ani ambice, ale z hlediska, o kterém píšu, se mi zdá podstatné, že Skakespearovské inscenace mohou těžit - a těží - z toho, že děj jeho her je obecně známý. Mohou se tedy "svobodně" věnovat jejich interpretaci a nemusí mít na zřeteli všeobecně vzdělávací cíl ukázat nevědomému publiku jak divadlo té doby vlastně vypadalo.

    Celkově lze tedy říci, že na první pohled dokonale vytvořený mix žánrů se nepodařilo proměnit v působivý celek. A všechny inscenace kromě první zůstaly pod (sice vysokou) průměrnou úrovní inscenací v DISKu a herci tak nedostali příležitost vrýt se do paměti.

    Možná bylo příznačné, že inscenace Pannenky, která vznikla mimo "oficiální" dramaturgii byla o tolik lepší.

    To druhá katedra Aternativního a loutkového divadla si při tvorbě repertoáru zdánlivě nekladla tak vysoké cíle a o to víc se jí podařilo dělat skvělé divadlo, ale o tom až někdy příště. Dvacátého jdu ještě jednou na jejich asi nejlepší představení Návrat ztraceného syna.

Turista

rsk

Marius von Mayenburg: Turista

    KČD Disk

     Do Disku většinou nechodím na hry nebo dramatiky, ale "na herce" a inscenace. Proto mi došlo až za týden, že autorem hry Turista je můj "starý známý" Marius von Mayenburg, od něhož jsem na viděl na Zlomvazu v podání slovenských studentů herectví hru Eldorádo, o které jsem již v blogu psal. Tehdy se mi hra vůbec nelíbila a připadala mi plytká.

     Ani tentokrát mne hra sama příliš nenadchla. Šlo o velmi výpravné představení s mnoha osobami (v originále před krácením prý trvá ještě několikrát déle).  Hlavní poselství hry zřejmě má být poukázání na to, jak mnoho v našich životech ztrácí smysl a jak málo jsme schopni a ochotni proti tomu udělat. Za mých mladých let se tomu říkalo "odcizení". Jenže - alespoň pro mne - hra nepřinesla nic nového, co bych neměl zažito a do hloubky nechápal. Formálně šlo o zdánlivě bezcílné míhání jednotlivých postav po jevišti (a pod něj do podzemí) provázené dialogy a monology, které postupně ztrácely smysl (resp. se vyjevovalo, že ho nikdy neměly). Jednotlivé situace se často opakovaly a jediným smyslem toho bylo ukázat, že žádný smysl nemají a že všichni účastníci nic neprožívají, ale jen hrají absurdní role aniž by si tuto absurditu uvědomovali. Jediní, kdo se snažili o autenticitu byly děti a mládež, ale tyto pokusy končily neúspěšně nebo dokonce tragicky.

    Jestliže se mi hra vlastně nelíbila, nemohu to úplně říci o inscenaci (i když na ní určitě znovu nepůjdu ani nebudu nikoho na ní posílat). Bylo to tím, že herci vytěžili ze svých rolí maximum (a že to bylo někdy sakra těžké). Ještě, že jsem viděl tuhle partu napřed ve vynikající hře Na flámu a měl ji tedy již rád.

    Zmíním se jmenovitě jen o jedné herečce - Janě Kozubkové, která vystupovala jako host a měla to štěstí, že hrála (skoro) jedinou "normální" postavu hry.  Velký dojem na mne udělalo její "minimalistické herectví".  Bylo s podivem, jak mnoho dokázala vystihnout jedním slovem či pohybem. Kdyby neexistovala možnost, že hrála "jen" sama sebe, rovnou napíšu, že jde o velkou (nejen vysokou a krásnou) herečku. Doufám, že je z nižšího ročníku, a těším se až ji zase na scéně uvidím.

    Ještě jeden velmi příjemný zážitek mne potkal - setkání s "mojí  Tequilou" - Lucií Polišenskou. Loni jsem v tomto blogu psal i o inscenaci Láska vole. Ten den, co jsem na tom byl, hrála - a výtečně - hlavní roli Tequily právě Lucie Polišenská (alternovala s Pavlou Beretovou). Velmi mě tehdy zaujala a rozhodl jsem se jí fandit. V rámci toho jí přeji spíše herecké příležitosti jako byla Tequila než role "tlustého muže hrajícího si na čarodějnici", jak se (nejen) jmenovala role, která ji postihla tentokrát a se kterou toho věru moc udělat nešlo - až mi výborné herečky bylo líto (ale přesto jsem ji rád opět viděl). 

Opět se urodilo - Na flámu v Disku

rsk

 

    Tom Stoppard: Na flámu

        DISK, studenti KČD DAMU

 

      Na mnoha místech (např.) jsem v tomto blogu pěl ódy na minulý ročník KČD DAMU a vyslovoval podiv nad tím, jak se mohlo stát, že se tolik dobrých herců setkalo v jediném ročníku. (I když tím přeruším tok myšlének, chci fandy tohoto ročníku upozornit na to, že jsou na letošní podzim plánovány ještě čtyři reprízy jednoho z jejich majstrštyků - muzikálu Štěstí dam, jedna repríza už byla v září).

    Většinou jsem začínal chodit do Disku koncem listopadu a pak se mi někdy stávalo, že jsem nestihl některá představení vidět tolikrát, kolikrát jsem chtěl (rekord mám 4 návštěvy přestavení Tango ročníku , který končil v roce 2005). Abych se tomu vyhnul, předsevzal jsem si, že budu více řídit heslem "Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek" a byl jsem již teď na prvním představení nového ročníku (samozřejmě, že jsem si to předsevzetí dal i v jiných oblastech, ale tam se plní daleko obtížněji než v návštěvách divadel).

    Jedna věc byla jasná již po prvních deseti minutách inscenace - opět se urodilo. Vynikající kvalita herců není výsledkem nějakých tajemných hrátek přírody v tom kterém ročníku, ale odrazem toho, že pražská DAMU je velmi kvalitní školou, kde se práce s talenty dlouhodobě daří tak jako málo co jiného v naší (krásné, leč ....) zemi. Ostatně i odborníci na víno říkají, že kvalita vína záleží na schopnostech a práci vinaře daleko více než na ročníku sklizně révy. Jako pravidelný divák se z té úrody v Disku každoročně raduji, jako (skoro)celoživotní vysokoškolský učitel nezávidím, ale upřímně gratuluji (jen mi není jasné, zda by kolegové z DAMU uměli ocenit mé studenty z matfyzu).

    Viděl jsem hru Toma Stopparda Na flámu, kterou napsal na motivy hry Johanna Nepomuka Nestroye, jednoho z hlavních autorů a herců vídeňského lidového divadla v první polovině 19. století. Třeba autorovi křivdím, ale mám ho zaškatulkovaného spíše mezi "intelektuálské" dramatiky (Národní divadlo dává jeho hru Rock´n´roll - a upřímně řečeno - nechystám se tam). Ostatně (zdánlivě?) prostinké hry Nestroyovy stále  lákají hlavně "intelektuálské" divadelníky z celé Evropy jako studnice živé vody nejen k osvěžení. V Čechách to byla především slavná Krejčova inscenace Divadla za branou "Provaz o jednom konci", kterou pro něj připravili dramaturg Karel Kraus a spisovatel Zdeněk Mahler. Viděl jsem ji kdysi - a i když si pochopitelně detaily nepamatuji - připadá inscenace v Disku stylově čistší a "upřímnější".

    Anglickému (narodil se v Česku) autorovi se adaptace nepochybně velmi povedla. Má švih, spád, humor a především plnohodnotné a životaplné postavy, které nejsou jen vycpávkami, jak tomu v podobných žánrech často bývá. Jak se člověk může dočíst v programu, nesnažil se překládat slovní hříčky vídeňského dialektu, ale snažil se "jen" zachovat ducha hry.

    Inscenace v Disku je výtečná. Jistě největší zásluhu na tom má režisér a autor překladu Šimon Dominik, který nyní studuje režii na DAMU. Je vidět, že nejenom "umí", ale že režíroval hru, ke které má hluboký osobní vztah. Bez toho by se na tuto úroveň ani sebevětším úsilím (či profesionálními dovednostmi) nešlo vydrápat. Jistě vůbec nebylo jednoduché hru přeložit.  Čeština hry je svěží, živá a inteligentní, všem hercům jde "krásně z huby". Režie je - troufnu si i na takhle silné adjektivum - geniální. 

    Režisér vytvořil dílo, které má spád a ve kterém jsou všechny složky (nápaditá scéna, vynikající hudba, účelná choreografie  i herecké výkony) vynikající a jedna podporuje druhou. Pozornost věnovali všichni autoři inscenace i těm nejmenším detailům. Například proměny scény provádějí sami herci stylizovaným tancem s rekvizitami a celými kulisami. A když je potřeba kulisy na kolečkách v nové poloze zabrzdit, vždy se tak stane na příslušný hudební motiv. Prostě krása. 

    Režisér dal svým pojetím všem hercům možnost nejen ukázat, co všechno umějí (a je toho hodně), ale především - v daném rámci - samostatně tvořit. Všichni herci hrají výborně a s nesmírnou chutí. Je těžké z nich někoho vydělovat, všichni na jevišti "(jen) nehrají, ale de facto svými postavami žijí". Hra sama dává větší prostor pánské části ansámblu, dámy však ztvárňují své menší role s nemenším úsilím a stejně působivými výsledky.  

    

    Jak již všichni (jsou vůbec nějací?) čtenáři glosy pochopili, vřele návštěvu představení doporučuji. Bude dobře, když si pospíšíte. Kdybyste si tak půlrok počkali možná, byste přišli o mimořádně "energeticky vydatný" zážitek při děkovačce. Možná, že na většinu scén z inscenace časem zapomenu (asi ne, určitě na to půjdu ještě jednou), ale pohledy herců při děkovačce mne budou hřát ještě na smrtelné posteli. Vyzařoval z nich velmi zvláštní koktejl vytržení, únavy, údivu, nesměle na svět se deroucího sebevědomí a kdoví ještě čeho všeho. Bylo vidět, jak ještě nedokázali úplně opustit postavy, do kterých se na hodinu a půl převtělili, jak obrovskou radost z dobře odvedené práce mají a jak nový a slastný je pro ně pocit  stát před nadšeným publikem. Jistě nepřestanou umět hrát, inscenace se může dokonce ještě dále zlepšovat, ale na potlesk si časem zvyknou a nebude je již tak udivovat.

Loučení s DISKem

rsk

Reto Finger : Ledový hrot

Petr Kolečko : Soumrak bohů

Jana Slouková, Daniel Špinar: Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní

O inscenacích souboru katedry činoherního divadla jsem v tomto blogu již jednou psal. Podařilo se mi uskutečnit předsevzetí, které jsem si tehdy dal, byl jsem ještě jednou jak na Štěstí dam, tak na Bratrech (Karamazových) a viděl jsem i další dvě jejich inscenace.

Ledový hrot je hra současného švýcarského dramatika, který se v něm zabývá analýzou vztahů a komunikace. "Děj" se odehrává v horské vesnici, která je skoro úplně odříznuta od okolního světa. Její obyvatelé se snaží přistupovat k životu a jeho problémům tak, jak byli jejich předkové zvyklí - přes mýty. Avšak ty již přestávají fungovat. Hra sama mne nijak zvlášť neoslovila, přesto jsem však byl s večerem spokojen. Měl jsem totiž možnost vidět své oblíbence (už jsou to všichni z tohoto ročníku) v dalších polohách jejich herectví. A bylo na co se koukat.

Další dvě aktovky uvedené v úvodu jsou uváděny pod společným názvem Mužské záležitosti.

Soumrak bohů je hra "o fotbale", vášních a nekalostech okolo něj. Také na ní mě zaujaly především herecké výkony.

Daleko více se mi líbila druhá část představení Homo 06 aneb hoši byli toho dne poněkud neklidní. Tu bych bez váhání přiřadil k "velké trojce" představení, o kterých jsem psal minule. Když jsem si kupoval lístky, měl jsem trochu strach. Tématem je totiž homosexualita a já viděl několik filmů, představení a diskusí, které toto téma zpracovávaly způsobem, který mne ani nezaujal ani nenaštval, jen nutil ke kroucení hlavou (výjimečně ne nad sebou samým). Toto představení však bylo mimořádně zdařilé. Autoři i protagonisté si drželi nad tématikou potřebný nadhled a přitom dokázali zdánlivě nemožné: zprostředkovat současně jak "vnější" pohled, tak i citové rozpoložení hrdinů (homosexuálů i jejich okolí). Tolik laskavého a při tom naprosto nespoutaného humoru se jen tak nevidí. Hra byla mimořádně působivě výtvarně a pohybově pojednána. Všichni tři herci Pavla Beretová, Vojtěch Dyk i Lukáš Příkazký byli excelentní. Při tom jejich "role" vůbec nebyly jednoduché, kdyby byly je hrál někdo jiný, šlo by o zcela jiné - a myslím si podstatně horší - představení.

Musím říci, že těch sedm večerů, které jsem s touto partou v DISKu strávil, patřilo k tomu nejlepšímu, co mne v tomto roce potkalo. Bylo k neuvěření, jak široký repertoár jednotliví herci dokázali zvládnout. I když se to týká všech, přesto se mi chce zvlášť zmínit Pavlu Beretovou, Lukáše Příkazského a Radovana Klučku.

Nelze než pogratulovat pedagogům DAMu k tak dobrým studentům a všem absolventům popřát, aby našli uplatnění v kvalitních divadlech i představeních. Bylo by krásné, kdyby si - třeba Bratry Karamazovy - vystřihli ještě několikrát příští rok mimo DISK, jako "můj" ročník Jakuba a jeho pána v Celetné. Lístky by se jistě snadno prodaly. Nevím, zda se mi to podaří, ale rád bych jejich další vývoj sledoval. Pokud někdo bude mít informace, kde působí, dejte mi prosím vědět.

Snad pak nemusela příroda moc dlouho odpočívat - DISK 2008

aneb štěstí nejen dam

rsk

inscenace katedry činoherního divadla ročník 2008

Dostojevskij, Špinar: Bratři (Karamazovi)

Petr Kolečko: Láska, vole

Orson Štědroň - Málková - Tošovský: Štěstí dam

Název glosy je variací na výrok jednoho mého kolegy, který vždy, když si někdo stěžoval, že ten který ročník studentů (matfyzu) je slabší než ročníky jiné, říkával "I příroda musí někdy odpočívat". Aby vytvořila tento ročník studentů katedry činoherního divadla, musela příroda řádit jak pominutá.

Všichni herci jsou výborní, neuvěřitelně hudebně a pěvecky vybavení. Navíc mají (jak já si myslím) mimořádné štěstí na dramaturgii a režiséry. I když je tomu možná i naopak. Dramaturgové, autoři a režiséři měli štěstí, že se setkali právě s tímto ročníkem. Dramaturgie si mohla dovolit tolik právě proto, že znala kvality tohoto ročníku. Největší štěstí pak pochopitelně máme my diváci. Návštěvami DISKu lze letos získat mimořádně mnoho hlubokých zážitků a - zprostředkované - i síly do života.

Inscenace uvádím v pořadí, v jakém jsem je viděl, nikoli podle kvality (to by nebylo lehké, všechny tři jsou výborné). Minimálně na dvě z nich půjdu znovu, ostatní inscenace této party doženu.

Inscenace Bratrů Karamazových je nesmírně působivá a dává všem hercům možnost odvést velký výkon. A všichni této šance plnou měrou využijí. Z tohoto důvodu jsem po ní vzpomínal na Krejčovy inscenace v Divadle za branou, kde jsem se s tím, že i herec té nejmenší role dá do ní ze sebe tolik, že by to mnohým jiným (v jiných divadlech - raději nejmenovat) stačilo na tři (a půl) role titulní, setkal poprvé. Jinak je ale režijně inscenace "zcela soudobá". Napadalo mě adjektivum "postmoderní". Pokud je správné, je to jeden z (mála) příkladů, kdy to není nadávka, ale chvála. Ale vykašlete se na přívlastky a jděte (s otevřeným srdcem) na to. Čeká vás velmi hluboký zážitek. Pokud mohu posoudit, jde o jednu z nejlepších DISKovských inscenací všech dob. Jak už jsem napsal, těžko někoho z herců vydělovat, všichni hrají jak o život. Největší tíha však leží na představiteli hlavní role Aljoši výborném Lukáši Příkazkém. Na mě osobně mimořádně zapůsobila osobním kouzlem představitelka "dívky s ortézou" Jana Pidrmanová.

Láska, vole je (pokud vím) úplně první uvedení nové hry "o současnosti". Vzhledem k mému věku a zájmům může být pro "naozaj mladé" moje glosa této inscenace dost k smíchu. Hra se odehrává v prostředí "šoubiznisu". Velký boss zaměstnává jednak punkovou kapelu, jednak kapelu, jejíž styl nedovedu - vzhledem k neznalostem současné muziky -pojmenovat (možná by šlo říci "mainstreamovou"). Hlavní hrdinka, zpěvačka a vůdčí osobnost punkové kapely Tequila je holka, která si řeší problémy s nedostatkem lásky a s tím, že není (podle současné módy) hezká, společenským protestem. Představitelka této role byla vynikající (nevím však, která ze dvou alternujících to byla). Mimořádný výkon podal v roli pudla Bělky Vojtěch Dyk. Scény Tequilly a Bělky se nedají jen tak zapomenout. Ani členové "mainstreamové" kapely, kteří jsou navenek "v pohodě" a respektují všeobecně vyznávané hodnoty (vegetariánství, móda, společenská reprezentace, atp.) nemají život lehký, a mnoho v jejich vystupování je póza. Už tato inscenace signalizovala mimořádné hudební kvality velké části souboru. I když hudba je důležitou součástí inscenace (k programu dostanete miniCD), je příběh nosný i "sám o sobě".

Zcela mimořádným zážitkem je muzikál Štěstí dam. I když nepatřím k fandům muzikálů, tento se mi hrozně moc líbil. Hodně současných českých muzikálů (i když to nemám příliš spolehlivě ověřeno osobními zážitky) mi připadá "umělohmotových" jako jídlo u MacDonalda. Oproti tomu zážitky ze Štěstí dam jsou opravdové, jako jídlo od maminky, navíc je připraveno s grácií šéfkuchaře (skutečně) prvotřídní restaurace - nic umělého a okamžité chuťové zážitky z jednotlivých chodů se snoubí v lahodnou symfonii, která je vystřídána ještě lepšími dozvuky. Pít k tomu je potřeba nějaké archivní víno. A i po několika dnech se při pouhé vzpomínce sbíhají sliny. O přestávce se mi vybavili jen dvě analogie - Balada pro banditu od Provázků (autor hudby je zřejmě též příslušník rodu Štědroňů) a Starci na chmelu. I poměřování takovýmto metrem Štěstí dam unese.

Děj je adaptován podle románu Emila Zoly, "řeší" - spíš ukazuje - problémy veskrze "aktuální". Nemá cenu snažit se je pojmenovávat. Hra je ukazuje daleko výstižněji a kompetentněji než bych to kdy mohl já napsat. A polopatizmus by hře i tématu hodně ublížil. Nikdo z Vás (obdobně jako já) nebude při hře ani po ní myslet na nějaké problémy. Bude Vám fajn.

Hudba Orsona Štědroně (zvukově by se mi víc líbilo Orsoně Štědroně, ale tak to bohužel nebude) je vynikající. Je hrána živě a velmi přispěla k výše uvedeným gastronomickým přirovnáním (které bych do sebe neřekl). Pěvecky jsou všichni herci vynikající a opravdoví. Je až neuvěřitelné, jak se tolik dobrých zpěváků mohlo sejít v jednom ročníku. Mne velmi zaujali především Tomáš Dianiška a Vojtěch Dyk a také - moje favoritka z Bratrů Karamazových - Jana Pidrmanová, tentokrát v hlavní roli. Vynikající jsou dva Guibalové Radovan Klučka a Lukáš Príkazský, kteří se s úspěchem pokoušejí o téměř nemožné - o předscény (které je v Čechách po Werichovi s Voskovcem resp. Horníčkem velmi těžké hrát). Jejich "pa de deux" nelze zapomenout.

Nápaditá je i scéna a kostýmy. Stylizace postav tanečnic ukazuje na proměnu ideálu ženské krásy od dob Zolových. Už toho nechám, příliš mnoho superlativů u sebe působí mimo USA směšně a nevěrohodně.

Štěstí dam je však zážitkem, který byste si rozhodně neměli nechat ujít, podle mého názoru jde o velkou událost v současném divadelním životě Prahy. Pokud to neuvidíte, skutečně o mnoho přijdete, a jen těžko to jinde "doženete".

Jak už jsem řekl, má tento ročník souboru KČD můj velký obdiv. Mám je už teď skoro tak rád jako (pro mne) "ročník snů", který končil v roce 2005. O něm musím také někdy napsat a vyčistit si tak hlavu (jejich inscenace mi tam i po třech letech stále ještě zabírají hodně místa).