Oběť na oltář ambiciózní dramaturgie

 

                                        minulý ročník KČD v Disku

    V několika posledních letech se mi zpravidla líbila představení Katedry činoherního divadla DAMU více než "alternativců". V minulém ročníku se to skoro totálně otočilo. Ne, že by herci byli špatní, ale podle mého se tento ročník stal obětí přílišných dramaturgických ambicí.

    Vlastně se mi (ale zato hodně) líbila jen první inscenace, kterou jsem viděl - Stoppardova fraška Na flámu. Bylo to jistě dáno především tím, jak hluboký vztah k ní měl režisér (a překladatel textu) Šimon Dominik. Hru jsem viděl dvakrát.

    Druhým představením, které jsem viděl, byl Turista Maria von Mayenburga. O představení jsem také napsal glosu. Moc se mi nelíbilo - je to možná jen subjektivní. Tohohle autora moc nemusím. Především se mi zdálo, že představení neposkytlo příliš "hereckých příležitostí".

    Třetím představením byla koláž z dramatických textů Vítězslava Nezvala Svět kolem ní (Valérie a týden divů). Jistě to byl ambiciózní projekt, ale dle mého názoru se příliš nepovedl. Asi by se to mohlo podařit partě, která by se utvořila (jen) za tímto účelem, kdyby šlo o "autorskou kolektivní inscenaci" hledající vztah k poetice autora. Pro klasické "herecké" nastudování to bylo nevhodné. Možná, že si autoři inscenace ne zcela ujasnili, o co jim jde a "jaké zvíře vlastně chytají".

    Čtvrtým představením bylo uvedení hry Shakespearova současníka  Johna Webstera Vévodkyně z Amalfi, která je českému publiku skoro neznámá. Tedy opět ambiciózní dramaturgický počin aspirující na událost českého divadelního života. Ale také nesmírně těžký úkol pro inscenátory i herce. Ač všichni dělali, co mohli, výsledek nebyl příliš přesvědčivý. Prý se tvorba tohoto autora srovnává s tvorbou Shakespeara. Na taková srovnávání nemám vzdělání ani ambice, ale z hlediska, o kterém píšu, se mi zdá podstatné, že Skakespearovské inscenace mohou těžit - a těží - z toho, že děj jeho her je obecně známý. Mohou se tedy "svobodně" věnovat jejich interpretaci a nemusí mít na zřeteli všeobecně vzdělávací cíl ukázat nevědomému publiku jak divadlo té doby vlastně vypadalo.

    Celkově lze tedy říci, že na první pohled dokonale vytvořený mix žánrů se nepodařilo proměnit v působivý celek. A všechny inscenace kromě první zůstaly pod (sice vysokou) průměrnou úrovní inscenací v DISKu a herci tak nedostali příležitost vrýt se do paměti.

    Možná bylo příznačné, že inscenace Pannenky, která vznikla mimo "oficiální" dramaturgii byla o tolik lepší.

    To druhá katedra Aternativního a loutkového divadla si při tvorbě repertoáru zdánlivě nekladla tak vysoké cíle a o to víc se jí podařilo dělat skvělé divadlo, ale o tom až někdy příště. Dvacátého jdu ještě jednou na jejich asi nejlepší představení Návrat ztraceného syna.