Vy staré Holešovice, ... DOX a současné nemoderní umění
DOX - Centrum pro současné umění
Praha 7, Poupětova 1
Praha 7, Poupětova 1
Nevím proč, ale často se mi vybavují texty písní Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Zaplať pánbů se při tom ukazuje, že se svět vyvíjí i dobrým směrem. V jedné písni vzpomíná starý pán, jak si "jen tak" zajel do Paříže. Tenkrát se nám to zdálo jako vzpomínky na něco, co už my (a asi ani naše děti) nezažijí. A ... i já už tam byl třikrát ... neuvěřitelné. Na druhou píseň, která opěvuje "krásy" starých Holešovic, jsem si vzpomněl, když jsem se vypravil do (pro mne) nedávno otevřené galerie DOX. I ty Holešovice se nám nějak mění před očima.
Je obdivuhodné jaký prostor se pro prezentaci soudobého umění - pokud vím ze soukromých prostředků - podařilo vytvořit. Praha určitě takovou instituci potřebovala. Nejsou tam jen výstavní prostory (část ještě není dokončena, to ale nevadí, aby se v nich již nevystavovalo), ale i příjemná kavárna a obchod s knihami o umění a předměty vytvořenými českými designéry. Těch předmětů, i když jsou krásné a nápadité, si tam ale asi moc nekoupíte (pokud nemáte výrazně vyšší příjmy než si dovedu představit). Nicméně jsem měl chuť nějak je podpořit, tak jsem si koupil (taky ne zrovna levnou) knížku pro vnoučata a katalog prací Davida Černého.
I když nerad, musím začít terminologií. Omlouvám se těm, kteří výtvarnému umění skutečně rozumějí, za zjednodušující laické žvásty. Je doufám jasné, že mluvím hlavně o mém vlastním (ne)chápání věcí než o nějaký obecných pravdách.
Slovo moderní je v běžném životě značně "přetížené" (overloaded). Pro ty, kdo nejsou programátory, musím vysvětlit, že v programováni to znamená, že význam termínu se (mnohdy úplně) mění s kontextem, ve kterém je použit. Pod termínem moderní (výtvarné) umění si většina lidí vybaví když už ne impresionismus, tak alespoň Picassa a malíře z období mezi světovými válkami. Tedy věci nejméně šedesát let staré. Když půjdeme na přednášku, jak vnímat moderní umění, bude se na ní skoro jistě mluvit o tomhle období a přenášející si bude držet (implicitní, ale zcela zřetelný) distanc od toho, co vzniká "právě teď " (rozuměj před dvaceti lety). Je při tom zajímavé, že o takové přednášky je velký zájem, protože většinová společnost (o Romech nemluvě) skousla tak ten impresionismus, a ono moderní umění bere většina lidí především jako senzaci a provokaci (i když to začasté cílem umělců také bylo) a stále neví, co si s ním počít. Ten pojem ale není hloupý ani nevýstižný, vyjadřuje totiž skutečnost, že jednou z (nemnoha) jednotících myšlenek té doby bylo, že považovala (ještě) modernost za jednoznačný klad. Dnes tomu tak již dlouho není a v umění a filosofii je víra v modernost značně nemoderní. Porovnejme to s tím, když mluvíme o moderních autech, letadlech či komunikacích. Nastane tam podobný posun také?
Aby v tom nebyl binec, používá se v angličtině pojem Contemporary Art - současné (soudobé) umění. Kdysi mi jeden angličan vysvětlil, že moderní umění končí v roce 1952 (nevím proč zrovna tehdy, ale asi to zhruba sedí). Je jasné, že ten termín také nemůže dlouho vydržet. Nebo se bude za dalších padesát let mluvit o umění našich let jako o současném a o jejich současném jako o ..... budoucím? Není asi jednoduché najít pro současné umění vhodný termín, protože na první pohled mají jeho výtvory hrozně málo společného, s jistotou vlastně jen to, že vznikají současně. Možná pomůže v minulosti velmi osvědčený způsob hledání názvů pro umělecké směry. Hodně názvů bylo totiž původně když ne přímo nadávkami, tak alespoň hodně ironickými označeními (gotika, baroko, impresionismus, fauvismus, biedermayer, ....). Ale o názvy konec konců vůbec nejde.
Jak už jsem řekl, vznik DOXu jsem uvítal i když nejsem fanda ani znalec současného výtvarného umění. Některé věci mě zaujmou hodně, mnohé mě nechávají chladným a některé mi připadají - jak to říci - nesmysluplné. Dovedu pochopit, že autor objektu, který se sestává dejme tomu z hromady písku, ve které jsou zabodnuty vidle, na jejichž násadě vlají jako prapory dvě barevné podprsenky, a na které se mezi tam poházenými vajgly a zánovními i použitými prezervativy válejí tři otevřené knihy (bible, korán a Maovy citáty), může při "tvorbě", která je v těchto případech zároveň vernisáží, pociťovat libé pocity obcování s (třeba) podstatou jsoucna. Dovedu to možná pochopit i u hostů té vernisáže. Už ale nedovedu pochopit, když se pak objedná stěhovací firma, která převeze toto dílo do několik set kilometrů vzdálené galerie. Je to vůbec tentýž písek a neztratil se cestou ten nejdůležitější vajgl? Ale to jsem se nechal unést. Hromady písku nyní v DOXu neuvidíte.
V současné době tam probíhají tři(?) výstavy a navíc je na nádvoří možno vidět Entropu Davida Černého. Nebudu tady o ní psát, každý si už o ní toho přečetl neúnosně mnoho. Omezím se jen na to, že stojí za to se na ni podívat a že v prostorách Bruselského ústředí EU musela působit skoro stejně pěkně jako miminka na žižkovském vysílači. Možná se tam hodil i ten humbuk kolem.
Ve věži je výstava tvorby Gordona Douglase. Můžeme vidět něco, co jsem viděl v mnoha galeriích v zahraničí, a nikdy mne to moc nezaujalo - m.j. pohyblivé "obrazy" promítané v přítmí galerie na plátna. V nejvyšším patře je instalováno asi 50 televizních obrazovek a na nich paralelně a rozfázovaně běží asi deset scén zabíraných z různých úhlů. Poseděl jsem tam cca 10 minut na umělohmotové bedničce, která byla (snad pro tento účel) uprostřed místnosti. A docela to na mne zapůsobilo. Ne, že bych toužil to vidět znovu nebo si něco kromě vizuálního dojmu zapamatoval, ale stalo se to v takovém zastavení času zajímavým.
V horním patře zadního traktu je výstava Čtrnáct S, kde vystavuje čtrnáct známých (soudím tak z toho, že hodně z nich znám alespoň podle jména i já) současných českých výtvarníků. Nebudu je jmenovat. Všiml jsem si např. obrazů laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého Michala Pěchoučka. Jsou na nich mladí muži v trenkách (ty nejsou namalované, ale skutečné). Již jsem někdy nějaké jeho "textilní" obrazy viděl. Tento autor je pro mě zajímavý m.j. i tím, že učil jednoho mého kolegu kreslit akty a že jsem nedávno navštívil jeho divadelní hru Muži malují v Meet factory na Zlíchově. Jak hra sama, tak její provedení se mi docela líbilo, ale asi bych o něm mnoho napsat nedokázal. Ještě zmíním Petra Nikla, který si tentokráte nehraje se zvukem, ale se světlem.
V prvním patře zadní budovy je Výstava NANO (je prodloužena do 27.7.), ve které díla jsou díla inspirovaná mikrosvětem. Jednu pozoruhodnou optickou projekci "pidižvíků" jako živých můžete už řadu měsíců vidět promítanou i na sklo ve vchodu do Laterny Magiky na Národní třídě.
Nevím, jestli je to dočasná výstava nebo trvalejší součást výzdoby kavárny, mě se ale hodně líbily drátěné figury na její terase.
Zajděte do DOXu, stojí to za to.
Štítky: výstavy
<< Domovská stránka