S třemi jeptiškami blízko (divadelního) nebe

 

                       Sólo pro tři 
                            Brel- Vysockij-Kryl
                            choreografie Petra Zusky
                            Národní divadlo 1.7.2009

      Ne, není to rouhání, i když zlomyslný čtenář by si to tak mohl (dokonce více způsoby) vykládat. Jako (nejen) rodinný "expert" na nonverbální divadlo jsem byl požádán o tip na divadelní představení, které by bylo vhodné pro tři americké jeptišky, které právě dlely pracovně v Praze. Tipů jsem našel několik. Nakonec to dopadlo tak, že jsem je doprovodil na baletní představení Sólo pro tři, o kterém jsem v blogu již psal. 

    Dámy (asi nemohu napsat sestry, když nejsem bratr) byly nejlepšího věku, všechny starší (některé i o dost) než já. Chodí oblečeny civilně, pokud jsem to dobře pochopil, učí na křesťanských universitách v USA. Byl jsem příjemně překvapen, že dokážu (i když asi hroznou) angličtinou povídat o baletu a jeho souvislostech klidně 20 minut. Tvářili se, že to chápou. Kdo ví. I když to byl risk, vypadalo, že se jim představení líbilo. U dvou z nich jsem si tím byl docela jist. Líbilo se mi, když říkaly, že znají muzikály, ale ty že jsou .... pomlka a hledání slov.... takové moc optimistické. Hodně ocenily anglický překlad písňových textů. Občas jsem se na něj také podíval a musím říci, že nebyl odfláknutý ani tupě doslovný.

    Jak už jsem psal, viděl jsem představení podruhé. A líbilo se mi ještě víc než poprvé, tehdy jsem psal glosu víc než rok po představení. Již sama velmi povedená mixáž textů tří velmi rozdílných bardů, které vlastně spojuje jen nadání "od boha", kvalita a poctivost s jakou přistupovali k tvorbě i k životu, je prvořadým divadelním počinem, jehož hodnoty by bylo třeba ocenit i kdyby baletní složka nebyla tak vynikající.

    Petru Zuskovi se podařilo dát do jednoho večera tolik nálad, že se to v obvyklém baletním představení nemůže podařit. A síla tanečního výrazu nikdy kvalitou nekulhala za kvalitami poezie. Choreografie byla nejen nesmírně nápaditá, ale především velmi přirozená a působivá. Myslím si, že až někdo bude psát historii českého divadla našich dní, nebude moci tenhle mimořádně povedený pokus o syntetické působení poezie, hudby a baletu jen tak odbýt.

    I výkony tanečníků byly excelentní. Možná k tomu trochu přispělo i to, že šlo o úplně poslední představení v této divadelní sezóně. Alexandra Katsapova jsem viděl tančit už mockrát (shodou okolností jen v tomto týdnu třikrát - Hradišťan, Extrém). Vždy byl výborný, ale tentokrát byl jeho výkon oslnivý a "z duše tryskající". Výborně mu sekundovala v sólovém partu i Nikola Márová. Radost z tance a vcítění se do atmosféry jednotlivých písní byla však veliká i u všech členů sboru. Někdy jsem v blogu napsal, že sbor Stuttgartského baletu je určitě lepší než v Národním. Asi to byla blbost, tohle by určitě lépe - ani takhle dobře - nezatančili.

    Prostě máme jako (nejen) baletní publikum štěstí, že můžeme chodit do divadla v době, kdy baletu šéfuje právě Petr Zuska.

    Představení mohu vřele doporučit každému. Tenhle zázrak se jmenuje ... divadlo.