Nenechte si ujít výstavu "Konec avantgardy?"

Konec avantgardy?
Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu
výstava v Městské knihovně , 26.5.-25.9.

Předsevzal jsem si,  že budu v blogu víc psát i o výstavách, které mne zaujaly, ale nedodržel jsem to. Hlavním důvodem je, že nestíhám napsat glosy ani o divadlech. A také se mi na mnoho výstav, které jsem chtěl vidět, nepodařilo zajít. Tahle výstava je ale výjimkou. Považoval bych za neodpustitelné, kdybych se nepokusil na ni upozornit.

Je to už několikátá výstava v této galérii, která se odvážně a úspěšně snaží vypořádat s obtížným tématem. Kurátoři i výtvarníci odvedli velmi poctivou a kvalifikovanou práci. Kvalita instalace dle mého názoru snese srovnání s jakoukoli výstavou v zahraničí. Návštěva výstavy přispěje (určitě nejméně pro moji generaci) k lepšímu pochopení doby, o které pojednává a v které jsou kořeny všeho toho, co nás následně potkalo a v čem jsme prožili první půlku života. Je na ní mnoho prací autorů, o kterých jsem sice slyšel nebo četl, ale vlastně jsem jejich tvorbu neznal. Kromě toho uvidíte i mnoho obrazů od autorů, které jste pravděpodobně neznali. Nejsou tam jen obrazy, velkou pozornost věnuje výstava i fotografii a různým dokumentům. Jak už jsem v této galérii zvyklý, doprovodný text k jednotlivým částem výstavy je velmi zajímavý a napsán tak, že je srozumitený a vystihuje poměr kurátorů k jednotlivým aspektům tématu aniž nějak znásilňoval postoj návštěvníků. Takže se nevyplatí jej "přeskakovat", což na většině výstav ( po přečtení několika prvních) dělám. Chtěl jsem si koupit katalog, ale cena přes 1300 mě (zatím?) odradila. Určitě však na výstavu půjdu ještě alespoň jednou.

Skutečná událost - výstava Zdeňka Sýkory

  

Výstava Zdeňka Sýkory

Galerie v Městské knihovně

skončila 2.května

 

    Snažím se od roku 2002 jezdit každý rok po evropských galeriích, letos jsem se dokonce rozšoupl a jel se podívat i na galerie za velkou louži - v New Yorku, Washingtonu a Pensylvanii.  Mám toho tedy poměrně dost "nakoukáno". Jen zcela výjimečně lze v Praze vidět výstavu, která by jistě mohla být pýchou kterékoli světové galerie. A navíc jde o výstavu českého výtvarníka. Galerie města Prahy uspořádala výstavu k devadesátinám českého malíře Zdeňka Sýkory.

 

    Malíř patří mezi v cizině neznámější české umělce (např. v Muzeu moderního umění v Pařížském Centre Pompidue je zastoupen jen on a Kupka). V Čechách tak populární není. I já jsem o něm  něco málo věděl, možná ale hlavně proto, že se narodil a žije v Lounech. Odtamtud totiž pochází většina mých předků, narodil jsem se tam také a dodnes tam mám příbuzné. Druhým důvodem možná bylo, že používal ke své tvorbě již velmi dávno počítač, s čím mu pomáhal kolega (sice ne moc blízký) z fakulty doc. Blažek. Znal jsem i některé jeho obrazy a architektonické realizace. Líbily se mi, ale nějak nadšený jsem z nich nikdy nebyl. Navíc jsem obecně trochu skeptický k "formálním výbojům" ve výtvarném umění a k použití počítačů tím více. Měl jsem pocit, že často jde o něco, co časem ztratí na své hodnotě a bude to moci za chvíli "udělat každý".

    Jenže omyl. I když v tvorbě Zdeňka Sýkory hraje generátor náhodných čísel podstatnou roli, není ničím jiným než "pouhým" nástrojem v rukou umělce, který by jiným byl k ničemu. Obdobně jako by Rembrandt nemohl namalovat své obrazy bez znalosti způsobu přípravy olejových barev, ale sebelepší znalosti o přípravě barev neudělají z nikoho Rembrandta. Liniové obrazy Zdeňka Sýkory vznikají na základě "partitury", kterou na základě vstupních údajů zadaných umělcem, vytvoří na základě náhodných čísel počítač. Přenesením údajů z této "partitury" na plátno vznikne jakýsi složitý rámec pro "omalovánky". Vlastní malba pak spočívá už jen ve vybarvování plošek této omalovánky správnými barvami (ty jsou také předem dány při tvorbě partitury). Takhle to zní hrozně mechanicky, ale výsledné obrazy mají svůj osobitý styl (který sotva někdo může napodobit) a velmi překvapivě i bohatý vnitřní život. Na rozdíl od mnoha jiných současných malířů, kteří tvoří rychle a v momentální extatické náladě, pracuje Zdeněk Sýkora hrozně pracnou, zdlouhavou a téměř "úřednickou" metodou. Avšak výsledná plátna jsou možná "blíže Bohu" než tvorba mnoha z nich. Svět prostě není jednoduchý a úspěšně jej může "ovládnout" jen výjimečný talent, který "pracuje" poctivě a má dost síly na to, aby zůstal ve svém úsilí stále autentický. Kupodivu je právě tohle pro nás netalentované velmi dobrá zpráva i zdroj naděje ve smysl všehomíra (a umění speciálně).

    Výstava je výborně uspořádána a velmi názorně ukazuje umělecký vývoj Zdeňka Sýkory od v podstatě realistických obrazů krajinek až k liniovým obrazům, které vytváří v posledních několika desetiletích. I když jsem mnohé z obrazů z reprodukcí znal, teprve v tomto celku jsem dokázal docenit o jak výrazného a vskutku originálního umělce jde. Hodně k tomu přispělo i promítání hodinového televizního filmu, jehož většinu tvoří rozhovor s umělcem. 

    Myslím, že tahle výstava umožnila návštěvníkům, kteří si na ni vyhradili dost času, možnost pochopit (na velmi netypickém příkladu), co je skutečné umění. Koupil jsem si jak katalog, tak knihu rozhovorů s autorem doplněnou o DVD s filmem o autorovi. Mohu si tedy dojmy z výstavy oživit. Když si mě budete předcházet, můžeme si film pustit společně. Stojí to za to. 

Umění české reformace

   

výstava v Císařské konírně Pražského hradu
končí 4.4.2010

    Bohužel se mi už nepodařilo dostat se podruhé na výstavu Josefa Čapka v jízdárně, ale chtěl bych upozornit na jinou hodně zajímavou výstavu na Pražském hradě.

    Na výstavě je soustředěno mnoho artefaktů z období české reformace 1380-1620. Můžete vidět znamenité obrazy, sochy i ukázky knižní produkce. Popisky k vystaveným dílům jsou nejen velmi informativní, ale skutečně zajímavě napsané. Nejsem kvalifikován na to, abych o výstavě napsal víc než chválu na kvalitu expozice.

    Bylo by škoda kdybyste si tuhle výstavu nechali ujít. Nenechávejte to na poslední chvíli, počet návštěvníků, kteří mohou být na výstavě najednou, je regulován, mohou se tam tedy ke konci období tvořit velké  fronty.
    

Josef Čapek

výstava v Jízdárně Pražského hradu

 

    Právě jsem se vrátil z hradu... . Je tam nádherná retrospektivní výstava tvorby malíře Josefa Čapka. Byl jsem unešen již minulou výstavou, která před několika lety byla v Obecním domě. Byl jsem na ní předposlední den a asi tehdy výrazně stoupl obrat mobilního operátora, protože jsem okamžitě volal všem svým dětem a známým, aby se pokusili na výstavu ještě jít. Od té doby jsem si jasně uvědomil, že z českých malířů se mi líbí právě Josef Čapek nejvíc. A kdybych byl bohatý, tak by to byl asi první kandidát na moji účast v nějakých dražbách. Hodně by se mi líbilo moci se na některý z jeho obrázků "koukat furt". I když by to vlastně bylo dost sobecké. Jediné, co mi kazilo dojem z výstavy v jízdárně, bylo právě to, že velká většina vystavených obrazů je právě ze soukromých sbírek. A tedy nebude vůbec jednoduché je někdy v budoucnosti opět vidět. Již na minulé výstavě jsem zjistil, že mnoho obrazů Josefa Čapka neznám. A navíc, že i když reprodukce některých obrazů znám, že dojem z originálů je podstatně silnější. Vzhledem k charakteru obrázků Josefa Čapka je to překvapivé, ale proto to není o nic méně pravda. Proto jsem si nakonec ani nekoupil katalog.

    Na téhle nové výstavě je mnoho (dokonce se mi zdá, že většina) obrazů, které tehdy v obecním domě nebyly. Necítím se povolán ani schopen nějak tvorbu Josefa Čapka charakterizovat, proto se o tom nebudu šířit. Výstava je mimořádně dobře architektonicky instalována. Podařilo se v jízdárně vytvořit jednoduchým způsobem velmi strukturovaný inspirující prostor.

    Na výstavu jistě půjdu ještě nejméně jednou. Vřele to každému doporučuji.  

            

Josef Saska - trvalá hodnota i aktualita

 

                                dvě výstavy Josefa Sasky

                                            Grafické práce v hlubotisku

                                                výstava v galerii Hollar

                                            Josef Saska - Ohlédnutí

                                                   výstava na Novoměstské radnici

                                        obě potrvají ještě asi dva týdny

    
    K tvorbě malíře a grafika Josefa Sasky mám velmi intimní a hluboký vztah. Díky němu jsem začal před více než deseti lety (nesystematicky) sbírat grafické listy. Ne však do šuplíku, ale snažím se všechny hned zarámovat a pověsit. Proto moje "sběratelská" aktivita v posledních dvou letech poněkud opadla, dokázal jsem totiž zaplnit skoro všechny zdi, které jsou k dispozici. V pracovně nyní visí 31 prací tohoto autora.

 

 

 Něco málo je jich doma, našli byste je i v bytech mých dětí. S jeho obrázky tak trávím již mnoho let denně hodně hodin a dosud se mi žádný z nich neomrzel, naopak mne stále nabíjejí nepojmenovatelnými pocity. Špatně a obtížně se o tom mluví, asi nejlépe to vystihl jeden z návštěvníků mé "minigalerie": "Ty obrázky něčím zvou do sebe".  

    Malíři bylo loni 60 let a u příležitosti uspořádal několik výstav ve Francii. Nyní jsou dvě k vidění v Praze. Na výstavě v Hollaru je průřez jeho grafickou tvorbou. Je tam i deset obrázků, které jsem již v minulosti koupil, přesto jsem neodolal a přikoupil čtyři další. Na Novoměstské radnici jsou kromě grafik i oleje (ty nemám tak "zmáknuté") a několik znamenitých kreseb z tohoto roku.

    Obě výstavy vřele doporučuji všem. I studentům, kteří na ně třeba nemají dobré vzpomínky, protože mezi nimi dělali u mne zkoušku. Pokud nebudete mít čas na obě výstavy, jděte spíše do Hollaru. A kdybyste nestihli ani jednu, stavte se někdy u mne.

 

P.S. Protože mé finanční zdroje jsou pochopitelně značně omezené, většinou si grafiku nejprve zamluvím a jdu se na ni podívat cca za týden nebo dva ještě jednou. A u jiných autorů se mi nezřídka stalo, že jsem listy, které mne na první pohled okouzlily, shledal na druhý pohled (skoro) bezobsažnými - už mi nic neříkaly. To se mi u obrázků Josefa Sasky nikdy nestalo. De facto i proto, že ty většinou koupím hned.

Miroslav Tichý - fotograf a pábitel

                      expozice fotografií Miroslava Tichého

                            září 2008 Centre Pompidou, Paříž

    Loni na podzim jsem se vypravil již potřetí do Paříže. Mezi "povinné" zastávky pro mne patří i návštěva Centre Pompidou. Sídlí zde Muzeum moderního umění a bývají tu kromě toho samostatně i velké velmi reprezentativní výstavy (při minulých zájezdech jsem tak viděl výstavy Joana Miro a surrealistů). Tentokrát tam žádná "velká" výstava nebyla, tak jsem se musel spokojit "jen" s Muzeem moderního umění. O jeho sbírkách tady, ale psát nehodlám, to bych se upsal. Jen konstatuji, že (pokud se nemýlím) je z českých malířů zastoupen jen Kupka (jedním či dvěma obrazy).

    Hned u vchodu mne čekalo překvapení, protože zde byla velká upoutávka na dočasnou expozici známého českého fotografa Miroslava Tichého. Pochopitelně jsem ho neznal, proto jsem plakát přečetl podrobně a když jsem zjistil, že výstava je pořádána ve spolupráci s nadací Tichý oceán, už jsem čul něco Cimrmanovského. Jenže to bylo víc Hrabalovské. Hned na úvod chci říci, že výstava měla stejnou velikost jako stálá expozice Picassa a že na ní bylo hrozně narváno. Žádná jiná část muzea se s tím nemohla rovnat. 

    Miroslav Tichý je dnes už více než osmdesátiletý skoro vystudovaný výtvarník, který odešel z  Akademie po roce 1948. Prodělal vojnu a hluboké deprese. Od konce padesátých let žije v Kyjově. S okolím příliš nekomunikuje, chodí zarostlý a věnuje se pití piva a filosofování (alespoň tak ho vykresluje krátký film, který o něm natočil Roman Buxbaum). A také zde začal fotografovat. No a co, řeknete si. Jenže od on si začal sám vyrábět fotoaparáty. Objektivy k nim vyráběl z plexiskla nejprve nožem a potom je vybrušoval popílkem z cigaret. Něco nepředstavitelného. Na obrázku můžete vidět něco z jeho vybavení.

    Objekty jeho fotografií byly (skoro) výhradně ženy. Vzhledem k jeho psychickému stavu  pro něj byly (jen) výtvarným objektem. Většina fotek vznikla voyerským způsobem skrz plot či "skrytou kamerou". Neměl tedy žádné modelky. Okolí se na něj dívalo většinou jako na podívína, který to nemá v hlavě zcela v pořádku. Pochopitelně se dostával do konfliktů s úřady. Fotografii se věnoval velmi intensivně o něco víc než pět let. Sám neměl potřebu se svou tvorbou někde chlubit.

    Teprve po roce 1989 ho "objevil" lékař a výtvarník Roman Buxbaum, který v roce 1968 emigroval na západ. Miroslava Tichého znal už jako malý chlapec a nyní o něm natočil dokumentární film a napsal několik článků. Film se promítal na obrazovce malého televizoru i v Centre Pompidou, což byl asi důvod tak velkého návalu lidí. Kdyby tam film nebyl, asi by většina lidí kolem fotografií rychle proběhla. Ale s tímhle se každý musel nějak vyrovnat.
    Později Roman Buxbaum založil v Lichenštejnsku nadaci Tichý oceán a začal tvorbu Miroslav Tichého propagovat v cizině. Dnes se jeho fotografie prodávají za obrovské peníze a jsou velkou módou. Sám umělec nechce mít s nadací ani prodejem a vystavováním svých děl nic společného a nesouhlasí s její činností.

    Nebudu komentovat vztahy fotografa a "propagátorů jeho tvorby" (pokud se však zajímáte o vliv peněz na společnost, prostudujte si obě stránky, na které odkazuji) . Nechci rozebírat ani vlastní fotografie, na to si každý musí udělat názor sám.
    Mě na tom zaujalo především neuvěřitelné pábitelské úsilí Miroslava Tichého, se kterým dokázal prakticky nemožné navzdory světu, logice a zdravému rozumu. Tohle se prostě nemohlo stát, jenže ono se to stalo. Skutečně nadaní lidé tvoří navzdory všemu a jsou si sami zdrojem síly i problémů. 

    Měl jsem pocit, že možná především takoví lidé dělají svět skutečně zajímavým. A my ostatní, co jsme jen normální, bychom se měli snažit takovým pábitelům život alespoň nekomplikovat. A dávat si velký pozor než někoho (byť jen myšlenkově) odsoudíme. 

 Stránky, kde si můžete přečíst víc:

    Miroslav Tichý

    pěkný článek v časopise Babylon

    stránky nadace Tichý ocean

P.S. Po návratu jsem se pod vlivem výstavy hodně angažoval v tom, aby poněkud nekonformnímu dálkovému studentu byla povolena netypická žádost. V tomhle konkrétním případě se ukázalo, že to byla chyba.

Vy staré Holešovice, ... DOX a současné nemoderní umění

 

                           DOX - Centrum pro současné umění
                                   Praha 7, Poupětova 1

    Nevím proč, ale často se mi vybavují texty písní Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Zaplať pánbů se při tom ukazuje, že se svět vyvíjí i dobrým směrem. V jedné písni vzpomíná starý pán, jak si "jen tak" zajel do Paříže. Tenkrát se nám to zdálo jako vzpomínky na něco, co už my (a asi ani naše děti) nezažijí. A ... i já už tam byl třikrát ... neuvěřitelné. Na druhou píseň, která opěvuje "krásy" starých Holešovic, jsem si vzpomněl, když jsem se vypravil do (pro mne) nedávno otevřené galerie DOX. I ty Holešovice se nám nějak mění před očima.

    Je obdivuhodné jaký prostor se pro prezentaci soudobého umění - pokud vím ze soukromých prostředků - podařilo vytvořit. Praha určitě takovou instituci potřebovala. Nejsou tam jen výstavní prostory (část ještě není dokončena, to ale nevadí, aby se v nich již nevystavovalo), ale i příjemná kavárna a obchod s knihami o umění a předměty vytvořenými českými designéry. Těch předmětů, i když jsou krásné a nápadité, si tam ale asi moc nekoupíte (pokud nemáte výrazně vyšší příjmy než si dovedu představit). Nicméně jsem měl chuť nějak je podpořit, tak jsem si koupil (taky ne zrovna levnou) knížku pro vnoučata a katalog prací Davida Černého.

    I když nerad, musím začít terminologií. Omlouvám se těm, kteří výtvarnému umění skutečně rozumějí, za zjednodušující laické žvásty. Je doufám jasné, že mluvím hlavně o mém vlastním (ne)chápání věcí než o nějaký obecných pravdách.

    Slovo moderní je v běžném životě značně "přetížené" (overloaded). Pro ty, kdo nejsou programátory, musím vysvětlit, že v programováni to znamená, že význam termínu se (mnohdy úplně) mění s kontextem, ve kterém je použit. Pod termínem moderní (výtvarné) umění si většina lidí vybaví když už ne impresionismus, tak alespoň Picassa a malíře z období mezi světovými válkami. Tedy věci nejméně šedesát let staré. Když půjdeme na přednášku, jak vnímat moderní umění, bude se na ní skoro jistě mluvit o tomhle období a přenášející si bude držet (implicitní, ale zcela zřetelný) distanc od toho, co vzniká "právě teď " (rozuměj před dvaceti lety). Je při tom zajímavé, že o takové přednášky je velký zájem, protože většinová společnost (o Romech nemluvě) skousla tak ten impresionismus, a ono moderní umění bere většina lidí především jako senzaci a provokaci (i když to začasté cílem umělců také bylo) a stále neví, co si s ním počít. Ten pojem ale není hloupý ani nevýstižný, vyjadřuje totiž skutečnost, že jednou z (nemnoha) jednotících myšlenek té doby bylo, že považovala (ještě) modernost za jednoznačný klad. Dnes tomu tak již dlouho není a v umění a filosofii je víra v modernost značně nemoderní. Porovnejme to s tím, když mluvíme o moderních autech, letadlech či komunikacích. Nastane tam podobný posun také?

    Aby v tom nebyl binec, používá se v angličtině pojem Contemporary Art - současné (soudobé) umění. Kdysi mi jeden angličan vysvětlil, že moderní umění končí v roce 1952 (nevím proč zrovna tehdy, ale asi to zhruba sedí). Je jasné, že ten termín také nemůže dlouho vydržet. Nebo se bude za dalších padesát let mluvit o umění našich let jako o současném a o jejich současném jako o ..... budoucím?  Není asi jednoduché najít pro současné umění vhodný termín, protože na první pohled mají jeho výtvory hrozně málo společného, s jistotou vlastně jen to, že vznikají současně. Možná pomůže v minulosti velmi osvědčený způsob hledání názvů pro umělecké směry. Hodně názvů bylo totiž původně když ne přímo nadávkami, tak alespoň hodně ironickými označeními (gotika, baroko, impresionismus, fauvismus, biedermayer, ....). Ale o názvy konec konců vůbec nejde.

    Jak už jsem řekl, vznik DOXu jsem uvítal i když nejsem fanda ani znalec současného výtvarného umění. Některé věci mě zaujmou hodně, mnohé mě nechávají chladným a některé mi připadají - jak to říci - nesmysluplné. Dovedu pochopit, že autor objektu, který se sestává dejme tomu z hromady písku, ve které jsou zabodnuty vidle, na jejichž násadě vlají jako prapory dvě barevné podprsenky, a na které se mezi tam poházenými vajgly a zánovními i použitými prezervativy válejí tři otevřené knihy (bible, korán a Maovy citáty), může při "tvorbě", která je v těchto případech zároveň vernisáží, pociťovat libé pocity obcování s (třeba) podstatou jsoucna. Dovedu to možná pochopit i u hostů té vernisáže. Už ale nedovedu pochopit, když se pak objedná stěhovací firma, která převeze toto dílo do několik set kilometrů vzdálené galerie. Je to vůbec tentýž písek a neztratil se cestou ten nejdůležitější vajgl? Ale to jsem se nechal unést. Hromady písku nyní v DOXu neuvidíte.

    V současné době tam probíhají tři(?) výstavy a navíc je na nádvoří možno vidět Entropu Davida Černého. Nebudu tady o ní psát, každý si už o ní toho přečetl neúnosně mnoho. Omezím se jen na to, že stojí za to se na ni podívat a že v prostorách Bruselského ústředí EU musela působit skoro stejně pěkně jako miminka na žižkovském vysílači. Možná se tam hodil i ten humbuk kolem.

    Ve věži je výstava tvorby Gordona Douglase. Můžeme vidět něco, co jsem viděl v mnoha galeriích v zahraničí, a nikdy mne to moc nezaujalo - m.j. pohyblivé "obrazy" promítané v přítmí galerie na plátna. V nejvyšším patře je instalováno asi 50 televizních obrazovek a na nich paralelně a rozfázovaně běží asi deset scén zabíraných z různých úhlů. Poseděl jsem tam cca 10 minut na umělohmotové bedničce, která byla (snad pro tento účel) uprostřed místnosti. A docela to na mne zapůsobilo. Ne, že bych toužil to vidět znovu nebo si něco kromě vizuálního dojmu zapamatoval, ale stalo se to v takovém zastavení času zajímavým.

    V horním patře zadního traktu je výstava Čtrnáct S, kde vystavuje čtrnáct známých (soudím tak z toho, že hodně z nich znám alespoň podle jména i já) současných českých výtvarníků. Nebudu je jmenovat. Všiml jsem si např. obrazů  laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého Michala Pěchoučka. Jsou na nich mladí muži v trenkách (ty nejsou namalované, ale skutečné). Již jsem někdy nějaké jeho "textilní" obrazy viděl. Tento autor je pro mě zajímavý m.j. i tím, že učil jednoho mého kolegu kreslit akty a že jsem nedávno navštívil jeho divadelní hru Muži malují v Meet factory na Zlíchově. Jak hra sama, tak její provedení se mi docela líbilo, ale asi bych o něm mnoho napsat nedokázal. Ještě zmíním Petra Nikla, který si tentokráte nehraje se zvukem, ale se světlem.

    V prvním patře zadní budovy je Výstava NANO (je prodloužena do 27.7.), ve které díla jsou  díla inspirovaná mikrosvětem. Jednu pozoruhodnou optickou projekci "pidižvíků" jako živých můžete už řadu měsíců vidět promítanou i na sklo ve vchodu do Laterny Magiky na Národní třídě. 

    Nevím, jestli je to dočasná výstava nebo trvalejší součást výzdoby kavárny, mě se ale hodně líbily drátěné figury na její terase. 

    Zajděte do DOXu, stojí to za to.

Dobrý tip - výstava Františka Ronovského

 

       František Ronovský
        retrospektivní výstava životního díla
        Jízdárna Pražského hradu do 9.8.2009

    Nechci se pouštět do nekvalifikovaných hodnotících poznámek. Výstava je však vynikající a navíc většina většina obrazů je ze soukromých sbírek a tak nebudete mít dlouho možnost je pohromadě vidět.

    František Ronovský byl velmi osobitý malíř velkých (až monumentálních) figurativních kreseb, které v tomhle reprezentativním výběru osloví každého.  Nenechte si ujít jedinečný zážitek. 

P.S. Někdy kolem roku 1970 jsem byl jedním kamarádem, který se s malířem dobře znal, pozván do ateliéru Františka Ronovského. Tehdy jsem byl z toho vyplašený a obrazům které tam byly jsem nerozuměl. Na výstavě jsem teď dokonce jeden z nich poznal - a v kontextu s ostatními (především dřívějšími) díly mi už "dává smysl".

Poledne komplexních zážitků

 

výstavy v Rudolfinu:
  Damien Hirst: Život, smrt a láska
  Spodní proud (Jiří Straka,Martin Eder, Jonathan Meese, Josef Bolf)

Prague Food Festival - Vltavské nábřeží 

    Tak jsem se opět jednou vypravil na výstavu do Rudolfina a zjistil, že tam jsou dvě.

    První (malá) v přízemí obsahuje asi 10 (velkých) prací Damiena Hirsta, o kterém jsem si v programu přečetl, že patří mezi nejrenomovanější a nejprodávanější současné umělce. Nebyl jsem uchvácen, ale vystavené práce se mi - na rozdíl od výtvorů některých jiných představitelů současného umění - líbily, zvláště objekty (nebo to byly obrazy?) vytvořené s pomocí skelných střepů, které měly jména "Rakovina kůže" a "Leukémie". Pak tam bylo několik "reklamních letáků a obalů" na léky, muž a žena připraveni k operaci pohlavních orgánů, skříň se sklenicemi, baňkami a jiným skleněnými artefakty, která popírala gravitaci, a hned u vstupu obrovský popelník plný vajglů a krabiček od cigaret.
    Kdyby ale tahle výstava byla jediná, asi bych litoval, že jsem tam šel.

    V prvním patře je výstava Spodní proud prací čtyř výtvarníků narozených (jak se praví v katalogu) okolo roku 1970. A ta mne zaujala hodně. Není těžké vycítit, co vystavená díla a tedy i jejich autory spojuje, o hodně těžší je to vyslovit nebo dokonce napsat. Nebudu se o to proto ani pokoušet. Spokojím se jen s konstatováním, že je zjevné (dle mého názoru a zkušenosti to v současném umění není tak samozřejmé), že dokonale ovládají techniku, kterou používají, a že jdou každý svojí cestou k vyjádření svých vnitřních pocitů i "ducha" doby, pro níž je charakteristické právě to, že jednotícího ducha nemá a nechce mít. A že si přes poctivost svého uměleckého snažení dokáží udržet od světa i své tvorby odstup a (mírně ironický) nadhled. 

    Jiří Straka vystavuje obrovské kresby tuší na papíře formálně blízké čínské malbě, ale se soudobě "západní" dekadentní tématikou.

    Martin Eder je zastoupen velkými pestrobarevnými olejomalbami s "kýčovitými" náměty, např. portréty domácích kočiček, barevnými motýly, ženami v erotických pozicích doplněnými nečekanými společníky (velcí pavouci nebo hroznýš), ... . I když by to člověk nečekal, tyhle obrazy ho dokáží vnitřním napětím hodně zaujmout. Dokonce bych si mnohé z nich dokázal představit pověšeny někde, kde se často vyskytuji. 

    Skoro nejvíc se mi líbily sochy Jonathana Meese. Mají pevnou a (přes menší či větší bizardnost) srozumitelnou základní formu, která je pak různě deformována a pokryta bohatou a "kakofonní" texturou. Stojí za to u každé z nich postát a podívat se na ní z různých stran a vzdáleností. Listoval jsem pak v knihách o autorech a asi by se mi malby tohoto autora vůbec nelíbily. 

    V posledním sále jsou obrovská plátna Josefa Bolfa. Všechny představují scény z moderně architektonicky pojaté školy (chodba, šatna, třída, tělocvična, nádvoří, ... ). Architektonický rámec je podán s téměř fotografickým realismem.  Celkové vyznění je však ponuré a děsivé. V každé scéně je několik (přízraků) dětí, každé však buď krvácí samo nebo se v jeho blízkosti nachází useklá krvácející končetina nebo alespoň kaluž krve. Těchto efektů je dosahováno použitím červeného vosku na plátnech. Obrazy jsou působivé, ale extrémně skličující. Nepřál bych jeho učitelům, aby viděli jaké stopy v (pod)vědomí autora škola zanechala.   

      Když jsem si prošel obě výstavy, tu horní dvakrát a chtěl se odebrat na fakultu opravovat písemky, zjistil jsem, že právě probíhá na nábřeží Prague Food Festival. Není to špatný nápad. Mnohé drahé a věhlasné pražské restaurace tam mají své stánky, kde prodávají různé gastronomické delikatesy a nejrůznější pití od piva, vín, ovocných šťáv až ke koktejlům. Vstupné je 100 Kč a pak si kupujete talony (říkají jim granty) po 25 Kč, kterými se u stánků platí. Není to nejlevnější, ale do restaurace by většina obyčejných lidí na takovéhle pokrmy jít nemohla. Například jste si mohli za 1 kupon koupit jednu ústřici. Já jsem je jedl jen jednou - na podobné akci v Bruselu. A víc krát to opakovat nemusím. Mě zaujaly především chřestové speciality a některé chuťovky, o kterých by nedokázal říct, z čeho fakt byly. Na této akci jsem byl už jednou, když byla na Žofíně, a největší dojem na mne tehdy udělal voucher na slevu 1000 Kč na útratu v kterémsi přepychovém hotelu. Nechal jsem ho ale propadnout, protože jsem došel k názoru, že tam bude asi kafe stát 1200 Kč, takže bych na to neměl.

    Kulinářské zážitky příjemně doplnily dojem z výstavy. Myslím si ale, že výstavy stojí za to navšívit i bez žrádla (které je na nábřeží jen 3 dny) a navíc Vás to vyjde levněji.  

P.S.    Stánky s jídlem a pitím jsou na nábřeží u Mánesova a Karlova mostu. Mezi oběma částmi převážejí návštěvníky lodičky. Díky tomu jsem se dostal pod oblouk Juditina mostu, který byl zachován v budově kláštera Křižovníků. Jinak bych na ty lodičky nikdy nešel. Jistě jste si všimli na Karlově mostě a pod ním černochů, kteří lákají turisty na projíždky. Při přepravě návštěvníků festivalu jídla docházelo hned k dvojí diskriminaci, genderové i rasové. Na břehu loďky obsluhovali pouze muži tmavé pleti a za kormidlem loděk seděli jen bílé ženy. Ale žádného ochránce lidských práv (a abych byl spravedlivý ani nikoho jiného) jsem z toho zvracet neviděl, snad se ozvou v novinách.

Výstava Slovenský obraz

 

    Slovenský obraz (anti-obraz)

    20. století ve slovenském výtvarném umění

    Jízdárna Pražského hradu 28.10.2008-1.3.2009

     V jízdárně pražského hradu byla výborná a reprezentativní (nikoli ve smyslu, že představila všechno - to bych nedokázal posoudit ani ocenit, ale ve smyslu, že výborně reprezentovala) výstava slovenských (nejen) obrazů. Uvědomil jsem si při tom, že jsem byl určitě ve více než 30 evropských galeriích, ale nikdy jsem za tím účelem nenavštívil Bratislavu.  Musím to napravit.   

    Většinu autorů vystavených děl jsem neznal. Nemá smysl vyjmenovávat je. Jen na ukázku. Hodně se mi líbily dřevoryty Kolomana Sokola, krásné barevné krajiny Mikloše Alexandera Barovského a moderní sochy a koláže Josefa Jankoviče. Působivé byly i fotografie (těch jsem znal více) Martina Martinčeka, Antona Podstráského, Luba Stacha a dalších. Výstava však působila především jako celek - byla i výborně uspořádána.

    Na výstavu jsem se dostal až předposlední den, v sobotu v 15 hodin, tedy tři hodiny před inzerovanou zavírací hodinou. Zdánlivě jsem tedy měl na prohlídku času dost. Na vstupenkách i na katalogu bylo logo s heslem Pražský hrad - jsme otevřeni kultuře, ale na dveřích na hlavičkovém papíře Správy hradu "Výstava je z technických důvodů od 16 hodin uzavřena". To nás (návštěvníky) dost rozezlilo. Paní v pokladně řekla, že ony technické důvody nezná, že jí jen zavolali telefonem hradní páni.

    Ukázalo se, že i návštěvníci výtvarných výstav ovládají mnoho peprných kleteb. Někteří se rozhodli ventilovat svoje rozhořčení v knize návštěv, ostatní se dali do diskuse, co to mohlo být za důvody. Jeden Slovák při tom poznamenal, že pokud ví, máme v Praze jen jednoho hradního pána. To museli všichni uznat, a tak jsme se společně snažili dobrat toho, proč to asi pan prezident udělal. Jednou z teorií bylo, že se chtěl nějak po domácí hádce pomstít manželce (pokud to nevíte - vlastně i když to víte - je paní Lívia Slovenka). Mě se to nezdálo především proto, že Václav Klaus by si jistě dovedl nějaký (minimálně na první pohled) věrohodný důvod vymyslet. Chtěl jsem navrhnout, abychom JIM nebo přímo JEMU zkusili zatelefonovat, a tak zjistili, jak se věci doopravdy mají.  Ale (sobecky) jsem to nenavrhl.

    Napadlo mě totiž, že bych mohl situace využít pro sofistikovaný průzkum sledovanosti mého blogu. Napíši-li v něm o těchto našich pochybnostech, pak se - je-li blog skutečně sledovaný - musí se na jisté stránce prezidentské kanceláře dříve či později objevit, že dřívější uzavření výstavy pan prezident osobně nenařídil a už vůbec ne z takových důvodů, resp., že  byl úplně špatně pochopen a ve skutečnosti chtěl, aby byla výstava o dva dny prodloužena. Stránka se jmenuje Co prezident neřekl a je věnována právě takovým věcem. Pokud tam příslušnou informaci naleznete, dejte mi vědět, pro nával jiných povinností ani tak významnou stránku pravidelně nesleduji. Pochopitelně si uvědomuji, že naděje na takové potvrzení sledovanosti mého webu není příliš velká, ale (paradoxně) by i zvýšení počtu kliků na oné stránce mohlo mít nezanedbatelný všeobecně vzdělávací efekt. 

    Pokud Vás překvapilo, že jsem právě na tuto stránku vůbec kliknul, a nemůžete pochopit proč a jak mne to mohlo napadnout, potěšilo mne to. Musím to tedy vysvětlit. V nikdy nekončících debatách o tom, jak by se měl zlepšit web MFF, jeden z kolegů dal za příklad stránky (patří úřadu jedné pražské městské části), které sám pomáhal technicky zabezpečit. A mimo jiné nám sdělil, že z jejich úvodní strany se člověk může dostat na jeden či dva kliky ke všem skutečně důležitým informacím. Tak jsem to zkusil - a hned první dvojklik bylo takovéhle bingo. Přiznám se, že pak už mne odvaha opustila, a tak jsem dalších pokusů raději zanechal. 

P.S. Protože výstava byla skutečně výborná, hodina mi stačit nemohla. Zašel jsem tam druhý den v neděli ráno - a pustili mne (bez protestů) na sobotní lístek.  

P.P.S. Tuhle glosu jsem měl de facto napsanou hned 2. března. Dnes už bych ji možná napsal jinak, ale ponechal jsem ji v autentické podobě.

Fotografis collection reloaded

     ještě jeden tip na poslední chvíli
rsk

    Fotografis collection reloaded 

        výstava v paláci Kinských - končí již 8.února

    Národní galerii se podařilo výměnou za zapůjčení několika vzácných obrazů na výstavu do Vídně získat možnost zopakovat v Praze vídeňskou výstavu fotografií ze sbírky Bank of Austria. Jsou na ní znamenité fotografie vzniklé přibližně od poloviny 19. století až do poloviny století dvacátého. Jde o velmi slavnou sbírku, ve které jsou fotografie mnoha známých tvůrců. Nejde však o "postavení pomníčků slavným", ale pokud se o fotografii alespoň trochu zajímáte, určitě Vás kolekce zaujme. Mě se líbily především nejstarší výtvarně pojaté snímky. Vystaveno je i několik fotografií českých autorů (např. Drtikol). Na tom si lze dobře uvědomit, že právě v tomto oboru výtvarného umění jsme byli dobří.

    Nedokážu o tom dlouho "pindat", ale určitě výstava stojí za návštěvu. A už není moc času. 

Bytosti odnikud

rsk

    výstava v Galerii Hlavního města Prahy, Městká knihovna

    otevřeno již jen do 1.2.2009

    Obecně vzato nemám rád, když se na výstavách prezentuje víc úmysl kurátora než díla sama. Jenže, jak rád říkávám studentům, "Dobrá pravidla mají ještě lepší výjimky" (jde to použít i jako kriterium, pokud nějaké pravidlo nemá lepší výjimku, jde lacinou trivialitu a ne o dobré pravidlo). Jednou takovou výjimkou je současná - spěchejte už dlouho nebude - výstava Bytosti odjinud kurátorky Marie Rakušanové.

    Autorka si na výstavě položila nelehký úkol. Představit "akademickou" malbu v první polovině 20. století. Jsou to díla a principy, které velmi utrpěly přijetím mantry moderního umění, že umělecké dílo má vystihovat (především nebo dokonce jen) umělcův osobní přístup (názor, ....). Přijali jsme ji do té míry, že většinou v galeriích příslušnými odděleními s akademickou malbou prosvištíme možná ještě rychleji než kolem současného konceptuálního umění (píši o sobě, ale mám odkoukáno, že v tomhle výjimka nejsem). A při tom ve své době (a především na konci 19.století) to byla díla, která zaručovala svým autorům velkou společenskou prestiž. Autorka výstavy, aby podtrhla hlavní myšlenku, sáhla k velmi neobvyklému řešení. Obrazy mají jen čísla a jejich autora a název si můžete, ale (jak brzo zjistíte) vůbec nemusíte, vyhledat v katalogu (dostanete jej zdarma). Tím více vynikne převaha obecných (a chcete-li zkostnatělých) ideí a klišé před obsahem či náladou díla - na autorovi tak moc nezáleží (možná ještě tak na jeho řemeslné dovednosti).

    Autorka věnovala jistě obrovské úsilí shromáždění tak reprezentativního souboru. Jsou v něm jak díla dodnes slavných (Kupka, Švabinský), tak díla kdysi slavných a dnes skoro zapomenutých (Nechleba) malířů, tak i obrazy zcela neznámých autorů. Kurátorka se nesnaží tuto odnož umění ani odsuzovat ani rehabilitovat, "jen" skutečně reprezentativním výběrem na ni upozornit. A možná poukázat na některé tendence v současnosti. Výstava je vynikajícím způsobem uspořádána. Věnujte pozornost jak průvodním textům v jednotlivých místnostech, tak i dobovým fotografiím a filmovým "klipům".

    Rozhodně si výstavu nenechte ujít.