Blogu je už jeden rok

    Dost mne to překvapilo, ale od doby, kdy jsem zveřejnil tenhle blog uplynul již celý rok. Jeho vznik měl několik důvodů.

    Prvním z nich bylo to, že jsem na podzim roku 2007 začal pociťovat při návštěvách divadel jakýsi nedefinovaný pocit sounáležitosti publika i nejasného "ohrožení", že už to brzy nebude "jako dřív". Má generace má na to z "dob normalizace" vyvinut zvláštní čich. A já jsem chtěl upozornit co nejvíc známých, přátel a kolegů na to nejlepší, co jsem viděl, dokud je ještě čas. Napsal jsem tedy několik spamovitých mailů "o kultuře". Jenže brzo mi došlo, že posílat takové maily širšímu okruhu lidí pravidelně je obtěžování dost značného kalibru a tak jsem hledal vhodnější způsob a posléze našel možnost psát blog. Ne, že bych z toho měl radost, ale "oprávněnost" mých podvědomých obav se za několik měsíců částečně potvrdila při "krizi" okolo financování pražských divadel. Díky těmto předtuchám i díky častým návštěvám v Disku jsem patřil k těm, kdo příslušnou petici podepsali již v prvních dvou týdnech. Samozřejmě se nic ještě nevyhrálo, ale míra v jaké se lidé na obranu kultury semkli, mě velmi příjemně překvapila. Nechci ale psát o "politice".

    Má původní představa byla na jedné straně "soukromějších" textů pro omezený okruh "čtenářů". Proto jsem si také vybral tak přiblblou adresu a původně provozoval blog vlastně anonymně pod jen šifrou rsk (před více než padesáti lety, těsně po té, co jsem se naučil číst a objevil v kalendáři jméno Servác, jsem strašně záviděl těm, co se mohou tak krásně jmenovat). Druhá představa se týkala toho, že by takový blog mohl sloužit jako prostor pro vyjádření více autorů. Dva se mi skutečně podařilo ukecat, asi u čtyřech jsem neuspěl.

    Jenže brzo se ukázalo, že obě tyto představy byly (skoro) nesmyslné. Forma blogu si vyžaduje subjektivní přístup k textům, za který se není co stydět (a který anonymitou ztrácí věrohodnost). Na druhé straně by bylo pochopitelně divné, aby do takových subjektivních testů přispíval někdo jiný. A tak jsem do hlavičky blogu dal své skutečné jméno, dal odkaz na něj na mojí home page a smazal glosu vyzývající k posílání příspěvků (je to jediná autocenzura kromě oprav překlepů, pravopisných chyb - a doplňování odkazů na pozdější glosy zabývající se obdobným tématem). Přestal jsem také jako nadbytečnou uvádět šifru rsk u každého příspěvku.

    Za ten rok jsem vyplodil cca 60 glos různého rozsahu od velmi krátkých noticek až po texty, které již svou délkou jsou asi daleko za hranicí čitelnosti pro normálního jedince. Problém při tom není o čem psát, ale kde na to vzít čas a pohodu. Přičemž problém mě většinou dělají glosy o tématech, které jsou pro mě hodně důležité. A tak skutečná fronta rozepsaných věcí má skoro deset členů a fronta "v hlavě" je určitě víc než dvakrát delší. Ale zatím mne to baví. 

    Jakkoli už mi došlo, že psaní blogu je věc intimní, přesto mě nějaké reakce potěší. Nechce se mi však dát možnost otevřené "diskuse" na webu. Pokud mi někdo z mých mladších a internetu bližších kolegů neporadí něco jiného (byl bych vděčný), použijte na případné reakce mail se subjectem "rsk".

    Původně jsem do tohohle příspěvku chtěl přidat i výběr glos, které bych vám nejvíc doporučil, ale došlo mi, že je to blbost. 

    Tak mi držte palce, aby mi nedošel dech a chuť. Snad se potkáme někdy v divadle. 

       

Půlden Tomem Stoppardem

 

          Pravý inspektor Hound, Na flámu

    dvě inscenace her Toma Stopparda KČD DAMU DISK 
  
    Tak jsem se zase jednou divadelně rozšoupl. Nejen, že jsem šel od 19:30 po druhé na inscenaci Na flámu, ale předtím ještě odpoledne od 17 hodin do Řetízku na aktovku Pravý inspektor Hound.    

    O inscenaci hry Na flámu jsem tu už psal - a nemusím nic měnit. I když obecně na hry tohoto typu není třeba chodit (v krátké době) vícekrát, tohle je výjimka. Protože jsem už všechny zápletky znal, mohl jsem si znovu a naplno vychutnat krásný a nápaditý překlad Šimona Dominika. Zcela jistě nemůže jít jen o "sémantický" překlad, ale o kongeniální převedení "ducha" slovních hříček do češtiny. Rád bych si překlad někdy přečetl.

     Šimon Dominik režíroval i druhou hru Pravý inspektor Hound. Přeložila ji Dana Hábová (na představení byla přítomna), kterou pravděpodobně znáte nejen z překladů, ale i z tlumočení anglických filmů. Hra sama je intelektuální hříčkou, která zdařile paroduje jak "klasické detektivky", tak styl práce divadelních kritiků. Inscenace se hraje v malém studiu Řetízek, což přispívá k "domácké" atmosféře. Všichni herci se snaží a vytěžili z textu "vše co se dalo". Přesto nebo právě proto působí výsledný tvar jako mimořádně povedené herecké cvičení. To však není rozhodně zápor.

    Návštěvu obou představení doporučuji. Budete-li si vybírat jen jedno, jděte na flám.