Za požárnost ručí děkan

   

    Nekrátký čas jsem dělal vedoucího pracoviště a jednou z mnoha prebend, které to skýtalo, byla povinnost zúčastňovat se (asi jednou rok nebo dva) požárních školení. Školení mohou vést jen "oprávněné osoby". Nevím, co je opravňovalo, ale jednou z kvalifikací zřejmě bylo, že neměly (nebo dokonce nesměly) umět česky (ty osoby). I když to byli vesměs muži, tvrdé y v předchozí větě jim slušelo víc než to měkké ve větě této.

    O požáru resp. o tom, co při něm dělat, se, pokud vím, nikdy nezmiňovali (teď už to nejsou osoby, ale zamlčení - a bohužel až moc životní - podměti). Probíralo se jen jaké (papírové) alibi si kdo má vytvořit, kdyby k něčemu došlo. Když někdo, kdo ještě neusnul, prohodil, že v případě požáru by stejně všechny ty papíry shořely, dotyčná a oprávněná osoba chvíli lapala (případě lapaly - někdy byly i dvě) po dechu a potom o to důrazněji doporučila/y, že všechny ty papíry by samozřejmě měly být v nehořlavém tresoru a pokud možno jejich ověřené kopie ještě v jiné budově (a také v tresoru). Na většinu dotazů (především těch věcných) odpovídali krásnou českou větou s nadpisu téhle glosy:

"Za požárnost ručí děkan."

    Český člověk je na takové věci zvyklý, ale docela mne namíchlo, když se nedávno v naší budově objevily na obou výtazích tyto cedule:

 

 

   Ty cedule jsou určitě oficiální a dokonce předepsané, při tom jejich autor neměl odvahu se pod nimi podepsat. Jistě je povinné je vyvěsit, asi by za nevyvěšení žádných nebo dokonce jiných byla velká pokuta. Jenže nejméně pokutu by měl dostat především ten, kdo vyrobení takových životu nebezpečných cedulí povolil. Mělo by být zakázáno takovéto anonymní cedule vyrábět a vyvěšovat. U každé by měl být její autor uveden, aby nebylo nutné žalovat z obecného ohrožení neznámého pachatele.

    Použití slůvka "tento" v tomto kontextu v češtině totiž znamená, že buď existuje některý jiný výtah sloužící k evakuaci nebo alespoň lze oprávněně předpokládat, že by existovat mohl. Kdyby lidé při evakuaci nepřemýšleli, mohli by místo útěku hledat onen vytoužený výtah a klidně kvůli tomu uhořet. A ručil by za to děkan.

    Pokud to není jasné, představte si, že by na požárním inspektorátu na jedny dveře pověsili ceduli "Tento hasič neumí česky". Z čistě sémantického hlediska (nehledě na osobní zkušenost dotyčného s daným úřadem) to neznamená výzvu k tomu, aby rychle utekl nebo začal na hasiče mluvit turecky či čínsky, ale aby se pokusil domluvit se česky v jiné kanceláři.

    V duchu autorů požárních předpisů by každý hasič měl mít atest, že umí mluvit a psát česky. Atest by se pochopitelně musel nejméně každé dva roky obnovovat. K tomu by sloužily zkoušky u oprávněných osob. Tím by se mohla podstatně snížit nezaměstnanost absolventů filosofických fakult.

P.S. Plně si uvědomuji, že autorem cedule asi nebyl skutečný hasič (takový, který se zabývá hašením požárů a skutečnou prevencí), ale hasič virtuální, který se zabývá pouze a výhradně zakládáním papírů, razítkováním, zakazováním umísťování dětských výkresů na chodbách škol a vybíráním pokut. Takových je teď všude mnoho a šíří se rychleji než skutečný požár, bylo by třeba metahasičů, kteří by před nimi společnost chránili.

P.P.S. Když jsem přemýšlel o adekvátním trestu pro autora oněch nebezpečných cedulí, napadlo mne (i vzhledem k přeplněnosti nápravných zařízení), že by bylo nejlepší požadovat, aby ve svém volném čase (mohl by si vybrat neplacenou dovolenou) musel všechny již instalované cedule opatřit prefixem "ANI".

P.P.P.S. Dlouho po napsání glosy jsem náhodou objevil budovu (je to velká poliklinika), kde mají i výtahy určené k evakuaci a ony cedule na obyčejných výtazích nejsou tedy z lingvistického hlediska závadné. Jenže tam byly jen ony. A né, jak by člověk čekal, šipka k oněm evakuačním výtahům. Prostě virtuálním hasičům nejde vůbec o záchranu lidí, ale jen a jen o alibi. A jazykové (ne)dovednosti s tím nemají vlastně nic společného.

Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj

 

                                        Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj
                                                    nakladatelství Torst, 2006

    Již jsem v blogu psal glosu o inscenaci Česká pornografie, která na základě této prózy vznikla. Protože se mi inscenace hodně líbila, knížku jsem si koupil a neprohloupil jsem, ba byl jsem nadšen. Při jejím čtení jsem si liboval tak jako naposledy snad při čtení knih mého oblíbeného Josepha Hellera (mám na mysli spíše Nemalujte si to a Gold za všechny peníze než známější Hlavu XXII).

    Knížka je fiktivním monologem prostitutky, která "bez zábran" medituje o světě a životě a roli jejího povolání v něm. Je psána v ich-formě, zdánlivě jednoduchá žena má velmi mnoho trefných postřehů nejen o erotice, mužích, ženách, .... , ale i o věcech daleko obecnějších  a hlubších. Tato stylizace umožňuje autorce vyslovit to, co by jinak asi vyslovit nešlo. A navíc zábavnou formou.     

    Nevím, zda má smysl se pokoušet o charakterizaci knihy. Aby mi bylo rozumět, uvedu dvě ukázky. Vybral jsem takové, které jsou "mládeži přístupné" a navíc nepotřebují znalost "odborné terminologie".

    První je ze začátku knihy.   

".... Digisvět mne moří, jako kdybych nebyla dost rychlá, a přitom jsem ještě úplně mladá, holá a potřebuji teplo a laskání, abych vykvetla jako květina, kterou je každá žena, a dnes už i muži jsou květinami, o které je třeba pečovat. Tolik práce s pečováním, na které chybějí pracovní síly, a proto se musejí otevírat pracovní trhy přivandrovalcům, které ještě štěstí s neštěstím neunavilo, i když o sebe neumějí tak pěkně dbát, a trochu to tím pak na našich ulicích kazí. Jenže i kazy do digisvěta patří. protože pak už by přece nebylo co zlepšovat a velkoprůmysl by zvadl jako lilie. ...."

   

    A druhá skoro z konce:

.... jenže já jich (peněz) mám i hrstičku na rozhazování a třeba i na tu kašmírovou šálu lososové barvy, ačkoli ani bez ní by mi zima na krk nebyla, a tomu já říkám nadbytek, a kvůli němu když se chodí na nákup, není to pak nic jiného než čiré potěšeníčko. Čili se na tu šálu, jak je tam na pěkné figuríně pěkně nahozená v nákupní galerii, pěkně dívám a jsem si vědoma všech zádrhelů. Nejenomže cenička je pořádná, ale také, že ta figurína, na které visí, je opravdu fajnová a i všechno to další, co má kromě šály na sobě, je opravdu fajnové, a člověk tak někdy chce vypadat jako ona a zapomene, že si kupuje jen tu šálu, a když si ji pak doma před zrcadlem ovine jako priznicův obklad ke svým obnošeným svrškům, přijde nevyhnutelné zklamání. Je to stejné jako s reklamou na šampon a instantní boloňské makarony v pytlíku. Po umytí hlavy se člověk nijak té krásné slečně z reklamy nezapodobá, stejně ani po uvaření těch makarónů té pěkné hospodyňce s malou prdelkou, co ty makarony v telce vynášela do nebe, a nakonec i ta jejich rodinná pohoda, kterou nad kouřícím hrncem u nich v telce mají, má s tou ve skutečném doma společný jen ten kulatý kuchyňoobývákový stůl, a ten váš má třeba navíc ještě vyvrklanou nohu. ....

     Styl, kterým je kniha psána, bych přirovnal k principu kubistických obrazů. Každé téma vidíme z mnoha (ne-li ze všech) zorných úhlů najednou.

Mám vyslovenou radost z očekávání, kam se věta (souvětí), kterou právě čtu, zatočí a jaká překvapení mě přichystá. Při tom se autorka k mnoha tématům mnohokrát vrací a tím onen efekt holografického zachycení tématiky ještě posiluje. Knížku určitě po prvním přečtení jen tak neodložíte, ale budete se k ní (resp. jejím částem) vracet.

Stejný pocit jsem měl u Hellerovy knihy Nemalujte si to, kterou asi většina lidí bude považovat za vysloveně intelektuálskou. Tohle není intelektuálně níže, jen je to větší sranda a týká se to problematiky, která je (bude/byla) pro všechny aktuální. 

P.S.
Na základě dobrého dojmu jsem si koupil i další knížky této autorky. Ještě jsem je všechny nepřečetl, ale jasné, že bude patřit mezi mé nejoblíbenější autory. Třeba se zmůžu na nějakou glousu o jejích dalších knihách. Určitě jde o vynikající a nesmírně inteligentní vyspělou spisovatelku. Přeji jí i sobě mnoho dalších pěkných knih.