Herci aneb odjezdy vlakov

rsk

Petr Zelenka / Michael Frayn : Herci

v divadle Ta Fantastika pod tímto názvem se Zuzanou Bydžovskou a Bohumilem Kleplem

původně pod názvem

Odchody vlakov - divadlo Astorka Bratislava s Annou Šiškovou a Vladimírem Hajdú

Hra je úplně fantastická, napsal ji a režíroval Petr Zelenka původně v bratislavském divadle Astorka. Já jsem je viděl při přibližně před dvěma roky při jejich pražském hostování ve Švandově divadle. Nyní se hra bude uvádět v divadle Ta Fantastika pod názvem Herci.

Petr Zelenka (Příběhy obyčejného šílenství a Teremin v Dejvickém divadle, film Rok ďábla) při psaní hry vyšel z jednoho nápadu anglického dramatika Michaela Frayna, jako režisér ho přivedl až na hranici dokonalosti a se souhlasem původního autora předkládá tímto způsobem jinou jeho hru. Základní inscenační nápad je velmi překvapivý, obtížně realizovatelný, ale hodně nosný. Inscenace tak získává "třetí dimensi" (nepočítejte je však, Vy byste jich třeba napočítali pět nebo čtyři). Zasloužil bych seřezat kdybych Vám prozrazoval víc. Hra by se Vám jistě i pak líbila, ale přišli byste o hodně.

Jak už jsem říkal, já viděl původní slovenskou inscenaci, ve které hrála nezapomenutelným způsobem Anna Šišková (je to herečka od boha - a Slováci na nás musejí být dost naštvaní, že se kvůli hraní v českých seriálech přestěhovala do Prahy). Výborně ji sekundoval Vladimír Hajdú.

Inscenace mne tak nadchla, že jsem několika lidem koupil lístky na další pražské uvádění a několik kolegů ukecal, aby si na něj lístky koupili sami. Jenže tohle provedení bylo asi týden předem bez rozumného vysvětlení a bez náhrady zrušeno. Ač byla inscenace v katalogu, už nikdy ji v Praze nedávali. Obávám se, že tuším proč.

Nyní bude hra uváděna v divadle Ta fantastika pod názvem Herci s obsazením uvedeným výše. Nepochybuji, že půjde o vynikající inscenaci. Zuzana Bydžovská je velmi výraznou hereckou osobností, kterou jsem ještě neviděl odvést jen polovičatou práci. Takže Vám to doporučuji - i když ... .

Já na to asi podruhé nepůjdu. Jednak si nechci rušit dost živé vzpomínky, jednak mám jistou averzi k divadlu Ta fantastika. Mám totiž pocit, že uvádění činoher (vedle černého divadla a muzikálů) je v tomto divadle motivováno hlavně (jen) snahou získat přístup ke grantovým prostředkům. Možná jim křivdím, ale obávám se, že ne.

Trůn milosrdenství

rsk

Neil LaBute: The Trone of Compassion

Vykúpenie - inscenace Slovenského národního divadla s Ingrid Timkovou

Trůn Milosrdenství - inscenace Divadla Ungelt s Vilmou Cibulkovou a Miroslavem Etzlerem

Tuto hru jsem nejprve viděl jako hostování bratislavského divadla na scéně pražského ND Kolowrat. Moc jsem nevěděl, na co jdu.

Obecně vám mohu poradit - skoro nikdy neuděláte chybu, půjdete-li v Praze na hostování (kteréhokoli) slovenského divadla. Jezdí sem jen s těmi nejlepšími věcmi a očividně k vystupování v Praze přistupují jako k prestižní záležitosti. Jen doufám, že jim to neoplácíme vývozem našeho šuntu.

Byl jsem úplně unešen jak hrou samou, tak především výkonem Ingrid Timkové - chvílemi jsem měl dojem, že hra byla napsána přímo pro ni. Zatím jsem ji nikdy nezaregistroval, i když podle toho, co jsem si přečetl na Síti, jsem už ji někdy viděl v nějakém televizním filmu. Dokonce jsem si říkal, že by stálo za to navštívit Bratislavu speciálně proto, abych ji viděl ještě jednou. Ale jako mnohá jiná předsevzetí jsem to neuskutečnil. V téhle hře už to nepůjde, ale třeba někdy jindy. Píši to především proto, aby ti z Vás, kteří to mají do bratislavského SND blíže, nepropásli příležitost.

Hra je situovaná do New Yorku dní, kdy byla zničena dvojčata. I když je to pro ni důležité východisko, jde jen o příležitost, aby autor - dost brutálně - analyzoval vztah dvojice lidí a jejich (a naši!) schopnost být sám k sobě upřímný a nést svoji odpovědnost. Vždy, když máte pocit, že se postavy dostaly až na dno, zjistíte spolu s nimi, že žádné dno není, vždy existuje něco ještě hloub (ve všech smyslech toho slova). Jak originální, tak slovenský název hry naznačují, že v ní jde o podstatné problémy, proč jinak mluvit o milosrdenství a vykoupení. Nečekejte však nějaký happyend - ono vykoupení spočívá jen v tom, že situaci budou muset oba řešit, ale to už s nimi nebudeme, to už budeme muset řešit problémy své.

Protože se mi hra tak líbila, využil jsem příležitost, že ji uvádějí v Divadle Ungelt k tomu, abych ji viděl ještě jednou. Stálo to za to. Nejen proto, že hra je skutečně dobrá, ale i pro možnost vidět jiný přístup. Vilma Cibulková pojala svoji postavu trochu jinak, především jsem měl pocit, že vedle ní má Miroslav Etzler daleko víc prostoru než slovenský partner Ingrid Timkové (třeba si ho vybojoval, je v reálu jejím partnerem). Oba byli vynikající. Malý prostor divadla ještě umocnil sílu jejich projevu.

Viděl jsem ještě jednu hru Neila LaButa - Autobahn loni v DISKu. Šlo o šest příběhů dvojic, které měly - vnějškově - společné jen to, že se odehrávaly v autě. Byla to také vynikající a hluboká hra. LaBute má schopnost jít bez okolků na podstatu věci a umí napsat překvapivé a psychologicky přesné dialogy. Pokud objevíte nějakou inscenaci jeho hry, jděte na to - a dejte mi vědět.

Festival Malá inventura

venda

Hlas Anne Frankové - Roxy NoD 24. 2. 2008

Toto představení jde něco mezi pohybovým divadlem, pantomimou a tancem.

První část je mistrovským sólovým výkonem Miřenky Čechové. Hrála (tančila – nevím, jaké sloveso by bylo přesnější) každým svalem svého těla. Přestože byla prvních několik minut otočená k divákovi zády, dokázala ho naprosto upoutat! Také dokonalá byla večeře šesti lidí, kterou sehrála sama; viděli jste všechny sedět u stolu a hádat se o tom, kdo má jíst zeleninu. J

Druhá část, představující koncentrační tábor, byla dosti depresivní (jak jistě i měla být). Zde již účinkovalo 5 lidí, což ještě umocnilo kontrast obou částí. Člověka až mrazí z šílenosti a hrůzy koncentračních táborů! V této části excelovali hlavně mužští účinkující.

Atmosféru doplňovala jak hudba reprodukovaná, tak i živá. Toto představení mi přineslo opravdový zážitek, nedovolilo mi než ho celou dobu naplno prožívat…

Tanec papírových tanečnic - Muzeum hudby 21. 2. 2008

V rámci festivalu Malá inventura proběhlo i toto představení. Jednalo se o blok asi 14 tanců. Celkově mě však dosti zklamalo, neboť postrádalo jakýkoli smysl (pokud nebyl natolik hluboký, že byl nad mé chápání), tance byly poslepovány jaksi nahodile.

Velmi se mi líbily kostýmy, skutečně z papíru (útržky kterého občas v zápalu tance padaly k zemi). Nápaditě byl využit prostor Muzea hudby, v jiném prostoru by však představení mělo problém. Např. jeden tanec probíhal ve 4. patře u zábradlí (diváci v prvním patře však měli smůlu, nad sebe nedohlédli).

Jediný, kdo mě více zaujal, byla výtečná baculatá tanečnice, netuším bohužel její jméno, předvedla skvělé sólo panenky na klíček. V rámci celého představení byl i Tanec magnetické tanečnice (či jen jeho úryvek?), malá holčička byla sladká, ale její dospělá spolutanečnice hrajíc si na malé děcko už toliko roztomile nepůsobila.

Trochu mi představení přišlo jako plýtvání talentem profesionálních tanečnic a tanečníka, neboť o tanečních kvalitách účinkujících se nedá pochybovat.

Miřenka Čechová

rsk

Ani se mi nechtělo vymýšlet pro tuhle glosu nějaký rádobyvtipný titulek. Jednak pro většinu čtenářů to bude i takhle dost tajemné, jednak chci mluvit o herečce, tanečnici a mimce(?), které si nesmírně vážím, a která pro mne představuje symbol poctivé snahy o hledání (a nalézání) nových cest a výrazových prostředků v oblasti na pomezí pantomimy, tanečního a pohybového divadla. V těhle oblastech je zvládnutí - obtížné - techniky jen předpokladem k tomu, aby mim mohl vyjádřit pocity své duše. A nedá se tu fixlovat. Pokud máte rádi (nebo aspoň snášíte) tyhle žánry, neuděláte chybu, když některou z inscenací, kde vystupuje resp. je jejich autorkou, navštívíte. Miřenka Čechová je prostě značka kvality.

Pokud Vás hned napadlo, že první, co mne na Miřence Čechové zaujalo, bylo neobvyklé křestní jméno, znáte mne dobře. Jenže to šlo rychle stranou.

Poprvé jsem ji viděl "v akci" asi před třemi roky na vystoupení studentů taneční katedry AMU v DISKu. Původně nebyla v programu, byl to jakýsi přídavek, který ale - pro mne - zastínil všechno ostatní. Šlo o pantomimu (cca 20 minut), v níž herečka představovala umělkyni, která si velmi zakládá na své kráse a kariéře, ale realita je k ní krutá a místo vysněné velké role je nucena k ponižujícímu striptýzu. K překvapení diváků však striptýz nekončí svléknutím posledního kusu oděvu, ale pokračuje dále ... odhalováním "nejniternějších" oblastí ... střeva, ... . Takhle napsané to zní blbě a naturalisticky, ale bylo to mimořádně dobré nejen "technicky", ale především hloubkou sdělení.

Po druhé jsem již šel cíleně "na ní". Ve studiu Rubín probíhal festival Pantomimy, v jednom z představení vystupovala ještě jedním kolegou a kolegyní. Zamluvil jsem si lístek dva týdny dopředu a na odchodu na představení jsem stavil v laboratoři a přesvědčil jednu kolegyni, aby šla taky. Tím jsem "zachránil plichtu". Kromě třech mimů v představení hrála ještě kytaristka (krásná a dlouhovlasá). A diváci byli - i s námi dvěma - čtyři. Přesto se představení hrálo a všichni tři mimové byli výborní (každý předvedl asi 3 etudy). Od Miřenky Čechové jsem mimo jiné viděl ještě jednou tu, ve které "jsme se seznámili". Představení se mi hodně líbilo, i když pocity byly smíšené. "Umělecký" zážitek spojený s lítostí, že takhle dobří lidé vystupují před prázdným sálem. Čtyři diváci se ztratí i v tak malém prostoru jakým je Rubín.

Potom jsem Miřenku Čechovou viděl ještě v sólovém tanečním představení (cca 30 minut) v divadle Ponec. To bylo na hranici (pro mne) srozumitelné "modernosti" a velmi mi pomohlo, že jsem k ní (Miřence) již měl vybudovaný "osobní vztah".

Naposledy jsem Miřenku viděl více než před rokem, ale podařilo se mi - mailem - ukecat jednu nenáhodně vybranou divačku jejího posledního představení (bohužel nebylo mi dáno ho shlédnout), aby do blogu přispěla svojí glosou.

P.S. Více o Miřence Čechové v pozdější
glose .

Jakou alternativu má alternativa ?

rsk

William Shakespeare: Titus Andronicus - Let mouchy - DISK Katedra alternativního a loutkového divadla

Již mnoho let hrozně rád chodím do divadla DISK. Na DAMu působí dvě katedry a tedy i dva studentské soubory:

katedra činoherního divadla a katedra alternativního a loutkového divadla. Podle názvů bych tipoval, že by se mi zpravidla měly líbit především inscenace "alternativců", jenže tomu tak vůbec není.

Dlouhodobě se mi vždy velmi líbí (až jsem jimi nadšen - např. letos) (skoro všechna) představení činoherní katedry. Při tom mnoho z nich je celkovým pojetím režijním, hereckým i scénografickým velmi odvážných a nekonvenčních - letos např. Bratři (Karamazovi). Působí to dojmem, že právě proto, že nemají alternativu napsánu na (vývěsním) štítě, jsou pro ně všechny dveře k experimentům otevřeny dokořán. O inscenacích této katedry napíši jindy.

Každý rok jdu "pro kontrolu" i na 2-3 inscenace katedry alternativního divadla. A - nepamatuji si to přesně - většina inscenací této katedry mě příliš nenadchla (i když výjimky jistě také byly). Často jsem v nich cítil jistou chtěnost a/nebo křeč.

Včera jsem navštívil inscenaci nepříliš známé první Shakespearovy tragedie Titus Andonicus. Hra je plná mrtvol a násilí bez jeho hlubšího psychologického vysvětlení (to je - jak jsem se dočetl - vlastnost samotného textu hry). Jistě tedy nic snadného k inscenování.

Scénograficky je hra uzavřena do jakési arény na cca 1/3 prostoru divadla. Děj doprovází písněmi, na piano a bicí velmi dobrý vokálně instrumentální soubor Doubravánek. Režisér herce vede ke charakteristice postav především formou pohybu, tělesných kontaktů a pohybových kreací s jednoduchými, ale asociace vzbuzujícími rekvizitami (části kostry a pod). Verbální složka je potlačena na nezbytné minimum - spíše ikonického než psychologického významu. Herci (kromě dvou hlavních) střídavě představují různé role, tyto změny jsou symbolizovány drobnou změnou v jinak velmi "abstraktních" kostýmech. Násilí - jež je evidentně hlavním "hrdinou" hry - je symbolizováno všudypřítomným bílým práškem (viz. P.S. k této glose). Všichni herci jsou bezesporu výborně pohybově disponováni a svoji práci odvádějí se zaujetím.

Jenže všechno dohromady působí jaksi strojově a člověk má pocit, že násilí nepáchají jen postavy dramatu jedna na druhé, ale že se herci ještě nedokázali vzpamatovat z násilí, které na nich páchal (zřejmě) režisér; že byli - podobně jako většina postav hry - vlákáni do sluje z níž není úniku. A tak není divu, že (podle mne) neměli herci na konci představení obvyklou radost, na jakou jsem v Disku zvyklý.

A tak jsem si při odchodu z divadla položil otázku stojící v názvu téhle glosy. Pokud na to půjdete, třeba mi/si na ní dokážete odpovědět.

Dnes jde na tutéž inscenaci můj mladší kolega, který je vášnivý(m ochotníkem). Třeba ho ukecám, aby do blogu napsal svůj "koreferát".

P.S. Na dveřích do sálu je cedulka s oznámením, že "Představení není vhodné, pro lidi s dechovými potížemi". Berte to vážně a pokud možno si nesedejte blízko "pultíku" s bílým práškem (nevím zda je to pudr nebo magnesium). Prášek je totiž používán jako symbol pro zabití (nebo zohavení) a protože během hry zemřou "skoro všichni", mnozí ještě předtím několikrát zohaveni, dostane se do vzduchu 30-50 litrů prášku.

Farma v jeskyni - něco pro fajnšmekry

rsk

inscenace:

Sclavi - hraje se několikrát do roka na scéně Švandova divadla

Čekárna - hraje se několikrát do roka na scéně NOD v klubu Roxy

Někdy mám i u výborných divadelních inscenací či filmů pocit, že "kdybych to uměl, tak bych to - v principu - mohl dokázat také". Jen to prostě neumím a asi bych ani nebyl schopen se to "naučit", ale zdá se, že se to - v principu - naučit dá. Jsou však autoři, u kterých je nadání "od boha" natolik zřejmé, že by mi k tomu nemohlo pomoci ani klonování - tím spíš ne jen získání nějakých dovedností či vědomostí. Prostě je jim dáno - příkladem takových jsou např. Fellini, Forman i jeho synové, Hrabal, Menzel, Bosch, Breugel, Michelangelo, Goya, Picasso a .... (není účelem tohoto odstavce vytvářet jejich seznam, ale jen ilustrovat na příkladech, co mám na mysli). Ne vždy však nám musí jejich díla konvenovat, mohou se nám i nelíbit, ale rozhodně k nim nelze zůstat lhostejným.

Jedním z takových zjevení je Viliam Dočolomanský, vedoucí mezinárodní skupiny Farma v jeskyni. Jde nejen o taneční divadlo, k projektu Sclavi vydali i CD písní.

Viděl jsem dvě inscenace uvedené v úvodu této glosy. Předtím inscenovali představení inspirované Andaluzským folklórem a poezií Federica Garcii Lorky, to jsem bohužel už nestihl.

Projekt Sclavi mimo jiné vychází z ukrajinského folklóru a z dopisů "gastarbaiterů" z východní Evropy pracujících v USA. Pro toto představení platí poněkud silněji formulovaný první odstavec v plné míře. Je to "totální divadlo" se silnou hudební i taneční složkou.

Čekárna vznikla na objednávku pro slavnostní otevření kulturního domu v Žilině, který je v budově bývalé železniční stanice, ze které byly za druhé světové války vypravovány transporty Židů do koncentračních táborů. Na rozdíl od představení Sclavi, kde mi znalost kontextu pomáhala, tady mi spíš vadila v bezprostředním vnímání inscenace.

Doporučuji návštěvu inscenací souboru Farma v jeskyni nikoli každému, ale určitě těm, kdo se nebojí setkání s Uměním, v tomto případě zjevujícím se v hávu tanečního divadla. Každé z obou představení trvá asi hodinu - delší by asi tanečníci s touto intenzitou projevu nemohli přežít. Není to snadné ani pro diváky, po představení Sclavi toho máte také "plné kecky".