Česká taneční platforma 2010

 

Ryba

choreografie Lenky Bartůňkové

Ponec 16.dubna

 

Echoes

taneční vystoupení skupiny ME-SA a multiinstrumentalistky Gabriely Vermelho

Synagoga na Palmovce, 17.dubna 2010, 21:30

    Začnu s druhým představením Echoes, které mne velmi silně oslovilo. Skupina tří tanečnic, která si říká ME-SA vznikla při spolupráci s (jiho)korejskou choreografkou Ji-Eun Lee, jejíž díla interpretovaly. I já jsem jednu její choreografii v jejich podání viděl a v blogu o ní napsal glosu. Inscenace Echoes - nešlo jen o choreografii - ale skutečně o globálně pojaté divadelní taneční představení, ve kterém byl tanec hluboce propojen s prostředím, ve kterém se odehrával, a s hudbou, bylo jejich prvním samostatným počinem. Přizvaly si ke spolupráci vynikající multiinstrumentalistku Gabrielu Vermelho, která mne očarovala při představení Havran souboru Veselé skoky. Šel jsem tedy na mladé "staré známé". A rozhodně jsem nelitoval. I ve velké konkurenci českého tanečního divadla to byl mimořádně silný zážitek. 

 

   V prostoru synagogy je na začátku přítmí, jen místa, kde by v katolickém kostele byl oltář (moc se nevyznám v topologii synagog), jsou velmi skromně osvětlena. Leží tam s nohami opřenými o povalené lavice tři dívky. Několik minut je vidíme, jak se protahují. Teprve po začátku začátku hudby postupně vstávají, zůstávají však každá sama. Vždy se osvítí nějaký intimní prostor v synagoze a v něm jedna z nich sólově tančí - a scénář počítá s tím, že se (stojící) obecenstvo k příslušnému místu přesune. Druhé dvě tanečnice stojí bez hlesu každá na jiném místě ve tmě. Tanec vyjadřuje hluboce prožívané pocity nejistoty až strachu. Každá z tanečnic se vyjadřuje vlastním způsobem a zůstává se všemi problémy sama. Sílu výrazu podtrhuje prostředí staré duchovní stavby a především hudební doprovod, který, jak diváci v druhé polovině představení s překvapením zjistí, obstarává jediná žena - Gabriela Vermelho. Je totiž ve tmě, takže přesně netušíme, odkud zvuky přesně přicházejí.

    V druhé části představení se osvítí hlavní loď synagogy, dívky odstraní plachtu z hromady v boční lodi, ve které jsou polštářky pro obecenstvo. Tak se zjistí, že prkna, která dosud vadila v přesunech za tanečnicemi, mají posloužit jako lavice pro diváky. Nyní tančí dívky "dohromady" a za nimi je vidět i hudebnice.

    Hudba je zčásti předem nahraná, je však doplňována živými efekty - zpěvem, netradiční syrovou hrou na violu, různými netradičními bicími nástroji, mačkáním papíru těsně u mikrofonu, ... . Hudební složka tvoří mimořádně důležitou složku představení - i když pro puristy vlastně o hudbu v klasickém smyslu slova nešlo, spíše o koláž konkrétních zvuků vyvolávajících (i) hudební asociace. Protože nejsem nijak hudebně vzdělán, mohu to připodobnit k některým (kdysi avantgardním) směrům ve výtvarném umění, kdy malíři tvořili nové hodnoty tím, že se rozešli s klasickými strnulými principy akademického umění. Podstatným rysem určujícím kvalitu při tom bylo především to, že do svých děl dávali mnoho "ze sebe" a nešlo jen o (lacinou) provokaci (jako u jejich pozdějších "následovníků"). Troufnu si říci, že Gabriela Vermelho je zcela mimořádný talent, který se dovede vyjadřovat mnoha formami. Její životní elán, síla a opravdovost je obdivuhodná. Už se moc těším, kdy se s ní a s její tvorbou zase někdy setkám. 

 

    V programu jsem si přečetl, že inspirací k tomuto dílu byla i tvorba básnířky Silvie Plathové. I když jsem ještě žádné z jejích veršů nečetl, asi mi k chápání tohoto rozměru inscenace přispělo představení studentů DAMU, které jsem viděl na Zlovazu před dvěma roky - asi bych si jej po tomhle zážitku ze synagogy už dokázal lépe vychutnat. 

 

    Všechny tři tanečnice byly mimořádně dobré a do inscenace i samotného tanečního provedení daly ze sebe hrozně mnoho. Jistě si zaslouží, abychom uvedli jejich jména. Jsou to Hana Kalousková, Martina Lacová a Karolina Párová (neumím je rozlišit a jen doufám, že jsem poznal, která z nich je Martina Lacová, kterou jsem cca před rokem viděl i samostatně). Viděl jsem je jen dvakrát, ale už si troufnu každému doporučit návštěvu libovolného z jejich dalších projektů (nemám to slovo rád, ale zde "sedí"). Určitě tím získáte mnoho autentických hlubokých zážitků.

 

    Hrozně jsem se těšil na představení Lenky Bartůňkové Ryba, na které jsem v blogu napsal oslavnou ódu. Měl jsem kvůli autorce velkou radost z toho, že bylo narváno, i když tentokrát jsem způsobil návštěvu jen deseti diváků (na rozdíl od zrušeného představení na podzim, na které se chystalo skoro dvacet kolegů a studentů). I tentokrát se mi představení moc líbilo, ale už jsem nebyl tak "u vytržení". Z něj mne vyvádělo kromě jiných i to, že na představení jedni známí vzali s sebou celou rodinu i s dětmi, pro které to skutečně nebylo. Trpící děti seděly přímo přede mnou a nemohl jsem je nevnímat. To můj syn si to vychutnat dokázal (je však asi o 25 let starší). Tanečnice byly stejné a určitě stejně dobré jako při prvním představení, noví tanečníci však byly o poznání horší než jejich předchůdci. Také jsem marně čekal na některá konkrétní taneční čísla, která jsem si dobře pamatoval.   

 

P.S. Na další představení letošní přehlídky se už asi nedostanu, ale docela mne potěšilo, že z výběru, který autoři do přehlídky Česká taneční platforma zařadili, již znám více choreografií. O 100 Wounded Tears souboru DOT504 jsem tu napsal glosu, v blogu můžete najít i glosu o představení Mirky Eliášové Until I Find It (o jiné její velmi důležité akci mám již velmi dlouho rozepsanou další glosu). Viděl jsem i sólové představení Dory Hoštové Tore, o kterém jsem však nenapsal.

P.P.S. Udělalo mi velkou radost, když jsem se dodatečně dověděl, že cenu diváků na přehlídce dostaly tanečnice ze skupiny ME-SA za inscenaci Echoes. Je vidět, že diváci mají vkus a dovedou ocenit skutečnou kvalitu.