Staré lásky nerezaví

 

Edgar Allan Pú: Havran
představení skupiny Veselé skoky
28.prosince Divadlo v Celetné

 

    Skupinu Veselé skoky mám v oblibě již déle než čtyři roky. Viděl jsem jejich první tři představení dohromady určitě více než sedmkrát. A tak jsem byl strašně rád, že po dvou letech mají další premiéru - Havrana. Opět to byl vrcholný zážitek. Možná, že je dokonce tahle nová inscenace jejich nejlepší. Nic neopakují, ale zůstali svému (nikde jinde nevídanému) stylu věrni natolik, že se mi zdá, že by šlo to, že jde o jejich inscenaci, poznat z libovolné tříminutové ukázky (libovolného představení). Napsal jsem o nich do blogu glosu již před dvěma roky. Ani po čtvrtém představení nemusím na svém obdivu ani na charakterizaci jejich tvorby kupodivu nic měnit. Asi bych to obecně lépe nenapsal, tak se budu citovat:

... představení souboru nepředpokládají od diváka skoro nic. Nemusíte umět česky, nemusíte mít rádi tanec nebo divadlo, můžete být staříci, podnikatelé, intelektuálové, prosťáčci, flákači, workoholici či děti (ty raději až tak od 9 let), můžete mít dobrou či špatnou náladu, můžete být dokonce trochu "zapšklí" a - "bude to fungovat" (je děsné, jak jsou tahle jazyková klišé infekční). Všechna představení ... si Vás vtáhnou do svého světa aniž by vám ukradla ten Váš. Prostě léčba divadlem.

 A ještě jeden citát:

... jde o koncentrovanou radost ze života, neznečistěnou ničím dalším ("hlubokomyslným" ani "plytkým"). Nenajdete tam nic, co budete očekávat, ale - paradoxně - (skoro) vše, co byste si očekávat netroufli.

    Naštěstí už nemusím vymezovat čím tento soubor vlastně je, protože si sami dali výstižný podtitul "Originální pohybové divadlo". Přívlastek pohybové je zde daleko lepší než "taneční", které by asi šlo také použít. Všichni účinkující tančí skoro celou dobu "jak pominutí", ale tanec sám o sobě není cílem. Z každého jejich pohybu je patrné jak jsou všichni nesmírně pohybově nadaní a kolik tvůrčího úsilí věnovali "nácviku choreografe". Zároveň však v libovolném okamžiku dají přednost hereckému gestu před nějakou taneční figurou. Je to analogie "hereckého zpěvu". Mnohdy zpívající herec dokáže písněmi zaujmout víc než profesionální zpěváci. Především proto, že svými písněmi především sděluje myšlenku nebo náladu a nezáleží mu na tom, aby dodržoval zpěvácké kánóny a na tom, kam případně ulítne nějaká nota, ale na hereckém výkonu.        

 

    Výsledkem jsou nesmírně inteligentní představení. Kdyby tolik narážek a vtípků by mělo být realizováno v jedné hře (slovy) formou klasické činohry, tak by to bylo tak intelektuálské představení, že by to nešlo ve zdraví absolvovat. Ukazuje se tak, že nejen pro přírodní národy, ale i pro evropany je vyjádření pohybem natolik fundamentální, že ho jakékoli "kecání" nemůže nahradit.  Právě tohle je možná jednou z příčin, proč se tolik mladých herců věnuje (mimo svou hlavní práci v jiných divadlech) s takovou chutí věnuje veselým skokům. Je vidět, že i jim to dává hodně, stejně jako jejich obecenstvu. Léčba divadlem je tedy totální a obousměrná.

 

   Představení je volně inspirováno básní E.A.Poea Havran. Oproti minulým inscenacím drží tato víc pohromadě. Více než inspirací Havranem je to dáno spíš přínosem dvou hudebních hostů.

 

    Prvním je hráč na bicí a perkuse Vojtěch Kudrnáč. Kromě toho, že na něc hraje v několika souborech a skládá pro ně hudbu, učí hru na tyto nástroje i v ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou. Takového učitele bych (nejen) svým vnoučatům hodně přál.

     Druhou je multiinstrumentalistka a zpěvačka Gabriela Vermelho. Pěstuje word music, hraje s Talichovým komorním orchestrem, hraje a výborně zpívá.

     Oba se nejen podstatně podepsali na hudební stránce představení, ale zúčastní i tanečního běsnění ostatních, Gabrilela občas až na pomezí akrobacie.

  

    Z fotek programu je vidět, že soubor má mnoho členů a několik obsazení. V představení Havran, které jsem viděl, tančí tři dívky a tři muži. Všichni byli naprosto vynikající. Nejsem však schopen je vyjmenovat, i když jsem nejméně tři z nich viděl v minulosti v Disku, jen Evu Leimbergerovou z "mého ročníku" KČD DAMU, na který nemohu zapomenout.

 

    Samotná báseň Havran je jen východiskem (stejně tak dobře bychom mohli říci záminkou) pro představení. Uslyšíte tak Havrana v různých jazykových mutacích a "národních" zhudebněních, uvidíme mnoho nápaditých výtvarných pojednání tohoto tématu.

 

    Ale už o tom kecám (co jiného mi zbývá, když pohybově nadaný jsem nikdy nebyl) příliš dlouho, nedejte se tím odradit a jděte na jedno z nejsilnějších divadelních představeních, která jsou v Praze k vidění. Určitě to bude jeden z nejužitečnějších způsobů jak strávit večer.

 

P.S. Určitě si kupte program. Mimo faktů o E.A.Poeovi tam najdete i báseň E. A. Pú - básníka, který se narodil  koncem léta v dílně Veselých skoků jako "kříženec toho nejlepšího ze světové literatury". Skoro by se mi chtělo ji sem celou opsat, ale to by asi bylo nejen zdlouhavé, ale možná i protiprávní. 

   

I bestseller může být výborná kniha

 

Mariusz Szczygiel: Gottland

 

    Konec roku jsem strávil s horečkou v posteli. Mělo to i své výhody. Dočetl jsem další knížku od Petry Hůlové a přečetl v jednom kuse knihu o Česku od polského publicisty.

 

    Je to prý bestseller. To nemůžu posoudit, ale je to výjimečně dobrá kniha. Polský novinář Mariusz Szczygiel v ní soustředil více než deset svých reportáží o Češích a poměrech v naší zemi. Reportáže mají různou délku - od jednoho či dvou odstavců až do desítek stránek. Všechny jsou však vynikající nejen svými postřehy a jazykem, ale především obrovsky seriózním přístupem k problematice. Poznáte to nejen z textu samého, ale i z poznámek a seznamu pramenů, který má kvality, jež by mu mohla závidět leckterá "vědecká" publikace. A při tom je to obrovsky čtivé. Mnohé z těchto témat nebylo (pokud vím) tak dobře zpracováno v žádném českém pramenu, takže si nejenom počtěte, ale dozvíte se z knihy mnoho nových informací, navíc pohledem chápavého cizince. 

 

    Pokud byste tuhle knihu vynechali, přijdete vskutku o hodně.