Sunyata

Sunyata
choreografie: Kateřina Stupecká
světelný design:  Jan Komárek
hudba: Jan Burian
Ponec, 4. října 2010 a 8.listopadu


Před rokem jsem tu psal o velkém dojmu, který na mne udělala drobná tanečnice Kateřina Stupecká svým představením Da Capo, za který dostala (poslední) Cenu sazky za "objev tanci". Cena byla dobře finančně oceněná a její laureát byl povinen prostředky použít na přípravu samostného představení v následujícím roce. "Velkému mágu" Sazky Hušákovi moc nefandím, ale zánik téhle ceny vzhledem k finančním potížím jeho impéria, je určitě jednou ze špatných zpráv pro českou kulturu.


Skutečně jsem se na novou choreografii Kateřiny Stupecké hodně těšil. To, co jsem viděl, předčilo všechna moje očekávání. Už jsem navštívil hodně tanečních představení, ale tohle bylo "něco nového". Nevzpomínám si na žádnou přímou ani nepřímou analogii. Nešlo při tom o chtěnou originalitu za každou cenu, ale o hloubku prožitku přetavenou do excelentní a působivé taneční formy. Nejsem zase takový odborník, ale "jen" zanícený fanda, ale připadaly mi i čistě technické prostředky nové. Autorka našla výborné spolupracovníky v Janu Komárkovi, který se postaral o světla, a Janu Burianovi, který napsal hudbu. Obě složky s choreografií dokonale harmonovaly, především světelný design je integrální součástí díla. Jan Komárek hodně experimentuje na české taneční scéně, mě se z "jeho" představení podařilo vidět jen jedno, ale zatím jsem o něm nenapsal.


Představení Sunyata je mimořádně působivé. I když apriori nemám "kecy v programech" moc rád, tentokrát udělám výjimku a ocituji "poslání" z programu. Má i "literární" úroveň, je přímo od autorky a hodně vystižné. Věřte, že tancem umí Kateřina Stupecká vyjádřit své myšlenky a pocity ještě lépe.

Plodná prázdnota

Ať se vám to líbí, nebo ne, život je drama, často plné podivných postav a šílených scén. Každý člověk hraje na svém vlastním jevišti a všichni se nějak snažíme tomuto množství dějství porozumět. Nikdo neviděl předem scénář a každý člověk hraje svou specifickou roli. Každý je ve své snaze postihnout zápletku postavou, která hledá svého autora. Choreografie inspirovaná dílem Thomase Moora Temné noci duše vytvořená z prostředků Ceny SAZKY za “objev v tanci” 2009.

Temná noc má neobvyklou řídící funkci v životě duše. Když dorazíme do temné říše podsvětí, je člověk hlouběji než jeho vlastní emoce. Je pod depresí, pod černou náladou, prošel skrz tyto věci až na místo, kde už nejsou. A tento sestup má svá stádia, strach se mění v prázdnotu, není o čem mluvit, není co pochopit. Přiblíží se ticho, i sny ztratí svou živost. Tady jste za emocemi. Prázdnota, kterou pociťujete nemusí být vaše, rozhodně ne vaše osobní. Je to prostě vakuum života.

Krása. Je to hodně výstižné, určitě bych po shlédnutí představení nedokázal tohle formulovat, ale teď je mi jasné, že - mimo jiného  - tam i právě tohle je. Doporučuji si přečíst rozhovor s autorkou na stránkách divadla Ponec.

Diváky odděluje po celou dobu představení od jeviště (relativně masivní) umělohmotná opona. Ta umožňuje mnoho "světelných zázraků" a zároveň odděluje "obyčejný svět" diváků od onoho magického světa "plodné prázdnoty". Podle nasvícení buď vidíme celou hloubku jeviště nebo černou tmu z níž se vynořují buď celé postavy nebo např. jen jejich ruce. Tanec má skutečně metafyzické rozměry, skoro chybí interakce postav, výraz jejich vůle či citů, není zde vůbec přítomen mužský a ženský princip, ani náznak nějaké reflexe reality obyčejného světa. Postavy se o cosi jen těžce uchopitelného snaží a přesto, že se to nedaří, ne svém pohybu stále pokračují. Není však jasný zdroj jejich energie ani nějaký směr či cíl jejich "snažení". Ve skutečnosti nejde o snahu, ale o jakési skoro mechanické pohyby, vyjadřující nesmírně niterné pnutí a pokusy alespoň na chvíli se z něj vymanit a opětné návraty zpět (z výskoku na zem). To jsou ale jen takové žvásty, sílu představení nelze do nich převést.

V představení kromě autorky tančili ještě tři další vynikající tanečníci. Všichni podali mimořádně kvalitní výkon. Představení muselo být fyzicky  - a vzhledem ke své abstraktnosti i nárokům na přesnost prostorového provedení i mentálně - hodně náročné. Energie z tanečníků sálala do hlediště tak mocně, že nás před vážnými následky zachránila asi jen ona umělohmotná opona, která je oddělovala. Tančili Tereza Lenerová, o které jsem tu dnes již psal, Petr Opavský, který už tu má také glosu, a Jan Vrána, kterého jsem zatím nezaznamenal.

Vřele Vám doporučuji tohle představení zhlédnout. Nejbližší příležitost je 8. listopadu, půjdete-li, pak se tam určitě setkáme (ale ani to by Vás nemělo odradit).

P.S. Dojem z druhého shlédnutí představení byl skoro stejně silný jako při premiéře. Zkalila ho jen skutečnost, že malý sálek byl zaplněn tak ze čtvrtiny (a to šlo pokud vím teprve o třetí provedení). A to jsem ještě přítomost sedmi diváků zařídil já. Bylo mi líto obrovského úsilí autorů inscenace i tanečníků, které museli vynaložit, aby pak měli takhle málo diváků. Máme sice krásnou scénu pro tanečního divadlo, ale nějak se nedaří přitáhnout resp. vychovat si publikum. Nejsem takový skeptik, abych si myslel, že by se pro takhle kvalitní kulturu diváci najít nedali.

Dvě působivé choreografie

 

Proměnná
Tereza Lenerová  a Einat Ganz


Void amongst Humans
choreografie: Jarek Cemerek
tančí: Helena Arenbergová a Jarek Cemerek


Ponec, 19.9.2010

Tenhle nedělní večer se vskutku podařil, viděl jsem v Ponci hned dvě výborné choreografie.

První z nich - Proměnná - je společným projektem české tanečnice Terezy Lenerové a její izraelské kolegyně Einat Ganz (díky genetice si  ani na chvíli nepoložíte otázku která je která). Jde o působivé taneční představení, které ukazuje proměnný vztahu dvou bytostí (zde žen). Chvíli jaky jakoby jedna druhé vadila - a byť sedí v nejtěsnější blízkosti, jedinou snahou je aby nedošlo ke kontaktu, za chvíli se potkávají a zase zkouší, co ta druhá ve vzájemném vztahu ještě připustí. Pohybová složka je doprovázena i střídmým mluveným slovem - čeština izraelské tanečnice je dost půvabná.  Obě autorky i tanečnice byly výborné, rád na představení vzpomínám.

Druhá choreografie Jarka Cemereka byla jedním z nejlepších tanečních duet, které jsem kdy viděl. Tanec byl tak silný a působivý, že jsem se ani nepokoušel o jeho interpretaci, vadila by mi. Helenu Arenbergovou již odlišuji dlouho, viděl jsem ji minimálně v pěti představeních (např. 1, 2) a vždy byla naprosto vynikající. Je to "paní tanečnice". Potěšilo mě, že jsem ji asi pětkrát viděl i v hledišti (na netanečních představeních) - má i dobrý vkus. Pokud máte taneční divadlo rádi, určitě neprohloupíte, když se vydáte na kterékoli, ve kterém vystupuje. Jarek Cemerek jí byl důstojným partnerem. Téměř určitě jsem ho již viděl také, ale dosud jsem ho neodlišoval.

V programu jsem se dočetl, že východiskem k tvorbě tohoto dílka byl pokus vyjádřit pocity lidí v anonymním světě. Jistě ano, ale tohle bylo tak dobré, že mi takové zploštění tanečního zážitku do několika vět připadá nejen přebytečné, ale dokonce rouhavé. Na téhle úrovni mám raději tanec "an sich". K čemu slova?
Nemá smysl se zabývat  otázkami jaký je rozdíl mezi baletem a tanečním divadlem. Představení v první části tohoto večera jistě bylo taneční divadlo, druhá choreografie třeba také, ale označení balet by jí slušelo také. Někdy ho užívám pro zdůraznění kvality tanečního pohybu (ne, že by nebyly špatné a špatně provedené balety). Věřím, že Helena s Jarkem by se s tímhle představením uplatnili i v jakékoli konkurenci (moderního) baletu.

Obě představení stojí za shlédnutí, kvůli druhému se klidně vzdejte jiných požitků a vsadil bych se, že nebudete litovat.

Reparát

Velmi společenské tance
režie: jiří Havelka
herci KALD DAMU ročník 2008
Ponec, 4.října

Navštívil jsem derniéru představení Velmi společenské tance, které vzniklo jako absolventské představení KALD DAMU v roce 2008 a které po té bylo dva roky s velkým úspěchem uváděno v divadle Ponec. Pravděpodobně šlo o nejúspěšnější DAMácké představení měřeno úspěchem následného uvádění mimo DISK. Důvodem mé návštěvy nebylo to, že by se mi tehdy představení tak moc líbilo. Dokonce tomu bylo naopak a své zklamání z toho, že jsem očekával něco zcela jiného, jsem tehdy vyjádřil v (asi trochu) nespravedlivé kritické glose. Důvodem pro onen reparát bylo i to, že jsem zjistil, že v představení hraje i Marie Štípková z loňského ročníku KČD DAMU, která je jednou z nejlepších mladých hereček.

Jsem rád, že jsem představení viděl ještě jednou. Jeho nesporným kladem zaujetí všech herců i bezprostřední kontakt herců s publikem. Přesto jsem se přesvědčil, že "to není můj šálek čaje". Mnohé výhrady, které jsem tehdy k inscenaci měl, bych napsal - teď už bez ironických vložek - znovu. Není to však nedostatek inscenace, ale to, že jsem (coby stařec) neschopen se ztotožnit s její poetikou.

Radúz a Mahulena

Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
režie: Jan Antonín Pitínský
hudba: Vít Zouhar
scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Kateřina Štefková
živá hudba: Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse
8.září 2010, Národní divadlo

Na inscenaci Radúze a Mahuleny jsem šel především pro to, že v ní hlavní role hrají moji oblíbenci Pavla Beretová a Vojtěch Dyk, které sleduji již od jejich působení v Disku (a můžete si o nich přečíst v mnoha glosách tohohle  blogu). Jinak jsem nic mimořádného nečekal. Jenže to jsem přehlédl, že režii má jedna z nejvýznamnějších osobností současného divadla režisér Jan Antonín Pitínský. Tenhle režisér má obrovskou fantasii a umění převést originální nápady až do vynikajících inscenací. Již jsem viděl mnoho jeho opusů a  vždy šlo o prvotřídní, působivé, autentické a velmi zajímavé divadlo. Je štěstím pro národní kulturu, že je na volné noze a působí tak v mnoha divadlech. Nikdy nezapomenu na jeho představení Romeo a Julie v Divadle Astorka.

Radúz a Mahulena je zcela jedinečná inscenace, která je na scéně Národního skutečně zjevením. Všechny její složky jsou nesmírně kvalitní a velmi vyvážené, proto jsem také výjimečně do prefixu glosy uvedl všechny autory.

Mnoho lidí si pamatuje film, ve kterém hrál Radúze Jan Tříska. Z každého jeho záběru tryskal patos, výtvarně se film inspiroval obrazy Jana Preislera a hudebně byl postaven na Sukově hudbě. Celkově to však bylo něco neživého a dost muzeálního. Dramaturgyně (nemám obecně feministické novotvary rád, ale tady to tak necítím) spolu s režisérem našli odvahu přistoupit k tomuto dramatu "moderně"  a  vytvořili kouzelné představení, které respektuje autora a při tom vytváří osobitou poetiku. Je zážitek sledovat reakce mladých lidí, kteří tam přišli se školou a při tom akceptovali pohádkový děj i jeho "poselství" a při tom se i výtečně baví.

Scéna i kostýmy jsou kombinací laskavé nadsázky postavené na ohlasech slovenského folklóru a současných minimalistických tendencí v divadelním výtvarnictví. Nejdůležitějším faktorem, který přispěl ke kvalitě inscenace, však byla hudba a způsob její prezentace. Málokdy vidíte v činoherním představení na scéně živý orchestr. V tomto případě vynikající soubor Collegium 1704, který se pod vedením Václava Lukse systematicky věnuje autentické interpretaci barokní hudby. Tento soubor přispěl v Národním divadle  i k mimořádné kvalitě inscenace opery Rinaldo. Děj často posunovali i vynikající zpěváci tohoto souboru. Autorem hudby je Vít Zounar. V programu si přečtete několik velmi zajímavých textů o dramatu i jeho autorovi. Režisér do programu přispěl jen krátkým příspěvkem, ve kterém se svěřil s tím, že měl výhružné telefonáty když vešlo ve známost, že v inscenaci nechce použít Sukovu hudbu. Hudba je moderní, ale zjevně hlavně v úvodu a na konci inspirovaná barokní hudbou (zaslechnete i citace z Mozartovy Kouzelné flétny). Uprostřed inscenace však hudební doprovod využívá i zcela jiných motivů. Po přestávace režisér zařadil promítání úryvků ze slavného filmu Buena Vista Social klub, ve kterém hrají staří kubánští hudebníci. Vojtěch Dyk s Pavlou Beretovou při tom (oblečeni skoro současně) na scéně tančí. To, že v hudebně pojaté inscenaci dali autoři pěveckou příležitost Vojtěch Dykovi, který je nejméně stejně dobrým zpěvákem jako hercem, nikoho nepřekvapí, ale velkou zpěváckou příležitost dostane i Pavla Beretová, která zpívá "jen" jako herečka.  Hudba i výtvarné pojetí vytváří předpoklady k vyznění inscenace, o kterém však rozhodují režisérova koncepce a vynikající herecké výkony. Bylo zajímavé a překvapivé, jak těch několik herců (málokdy jich na scéně je víc než 3-4) ovládlo velké jeviště Národního divadla, které je jindy s třeba patnácti herci "skoro prázdné".
 
Představitelé hlavních rolí Pavla Beretová s Vojtěchem Dykem byli v této inscenaci úžasní - a to jsem oba viděl již mnohokrát. Ostatní herci neměli k dispozici tak velkou plochu, ale k mimořádnému zážitku přispěli nemenší měrou. Mě velmi příjemně překvapila Marie Málková, kterou si pamatuji především z dávných inscenací Divadla na Zábradlí, kde mne uchvátila jako Antigona (v téhle roli si ji vybavím i na smrtelné posteli, pokud to bude v posteli, kdo ví) , matka Ubu i v hrách Václava Havla. Pochopitelně jsem ji od té doby viděl vícekrát, ale už nikdy mne tak neoslovila, až teď.

Kdybyste si tuhle inscenaci nechali ujít, těžko to nějak jinak doženete, byla by to nesmírná škoda.

Choďte do Disku

Carlo Goldoni: Poprask na laguně
KČD DAMU, Disk 16.října

Ještě mám  hlavu plnou výkonů herců minulého ročníku KČD DAMU (ač jsem ještě nestačil napsat glosy o všech jejich představeních), které mám hodně rád, a už je tu nový ročník. A je dost slibný.

Váháte-li zda nebo kam máte jít do divadla, je DISK určitě jednou z nejlepších voleb. Velmi se vyplatí i systematické sledování této scény. Nejen proto, že se orientujete v generaci mladých herců a můžete k nim získat osobní vztah, ale i proto, že dramaturgie je dlouhodobě velmi dobrá.


Obvykle nechodím na představení těsně po premiéře. Tentokrát jsem po dni plném dost nepříjemné práce na internetu zjistil, že v Disku ještě mají lístky, a tak jsem neváhal. Představení Goldoniho Poprasku na laguně se hrálo teprve podruhé. Všichni herci byli výborní. Těžko zatím někoho z nich vydělovat, to se pozná až když je člověk vidí vícekrát. Navíc tahle inscenace je kolektivní dílo všech, všichni mají stejnou příležitost a všichni jí využili. Vynikající herecký výkon podal Petr Borovec v roli patlajícího patrona Fortunata. Udržet míru a nevypadnout z role, která má specifickou řečovou vadu je mimořádně těžké. Sympatie diváků si získal  Jan Hušek, který utrpěl při premiéře úraz a tak musel hrát s francouzskými holemi. Jemu i autorům inscenace se podařilo toho "využít".

Inscenace byla výborná. Opět, jako už mockrát před tím jsem musel obdivovat originální scénografické pojetí. V málo kterém divadle můžete vidět tolik variací scény. Divadlo je živým pomníkem architekta Hubáčka.

Rozhodně návštěvu této inscenace doporučuji, budete se skoro dvě hodiny výtečně bavit s inteligentními a schopnými mladými lidmi (nejen na jevišti).