Deváté srdce - Juraj Herz umí

Juraj Herz, Jan Drbohlav, Josef Hanzlík: Deváté srdce
režie: Juraj Herz
Stavovské divadlo, 10.dubna 2012

Navštívil jsem další z "rodinných pohádkových" inscenací činohry Národního divadla. Není to lehký žánr. Na rozdíl od Sněhové královny, která se mi zdála dost křečovitá a ani vnučku přiliš nezaujala, jde o velmi povedené představení.

Juraj Herz se vrátil k tématu svého slavného filmu z roku 1978 (který jsem však bohužel neviděl) a dokázal i na  divadle vytvořit okouzlující atmosféru, která strhla nejen diváky, ale i herce. Všichní hrají jak o život a s plným nasazením. Člověk si maně vzpomene na atmosféru filmů a televizních inscenací pro děti ze sedmdesátých let, kdy "nebylo co hrát" a tak v nich s plným nasazením hráli všichni nejlepší herci té doby. Nemá smysl opisovat obsazení, tady nebylo malých rolí a odbytých výkonů. Spokojím se jen tím, že mne potěšilo, že v hlavních rolích se potkali představitelé dvou ročníků KČD DAMU, které jsem miloval (a stále miluji) Pavla Beretová a Igor Orozovič.

Nebudu to dál rozkecávat. Jde o výtečné představení, které si nenechte ujít ať je Vám kolik chce. Děti s sebou vemte, ale bude se Vám to určitě líbit i bez nich. Jen se nenechte zmást anotací autorů, která doporučuje hru až od 8 let. Já bych to posunul o tři dolů.

SND v Praze - další koncert Martina Huby

W. Shakespeare: Coriolanus
Slovenské národní divadlo
úprava a režie: Diego de Brea
Stavovské divadlo, 28.dubna 2012

Christpher Hampton: Popol a vášeň
podle romínu Sándora Máraia Sviece dohorávajú
režie: Roman Polák
v hlavní roli Martin Huba
Stavovské divadlo, 29.dubna 2012

Jak už jsem v blogu mockrát napsal, snažím se navštívit co nejvíce slovenských inscenací, které je možné v Praze vidět. K úspěšnosti přispívá i efekt "teď nebo nikdy". Proto jsem navštívil i dvě hostování souboru SND ve Stavovském divadle.

Sobotní inscenace Shakespearova Coriolana, kterou připravil slovinský režisér Diego de Brea mne nijak nezaujala. Proto o ní psát nebudu.

To nedělní večer bylo posvícení. Slovenské národní divadlo uvádělo komorní (doma ho uvádějí ve studiu) hru, kterou na motivy románu maďarského spisovatele (narodil se v Košicích) Sándora Máraie Sviece dohárajú anglický dramatik Christopher Hampton. Toho všichni známe z  jiné slané dramatizace - Nebezpečných známostí. Hra je tak dobrá, že si člověk teprve teď uvědomuje, že podíl autora byl jistě obrovský i u této známé dramatizace.  Ve hře vystupují čtyři herci. Dva z nich - Dušan Jamrich a Eva Křížiková de facto jen (ale znamenitě) sekundují hlavní postavě, kterou hraje oslňujícím způsobem Martin Huba. Čtvrtou postavou je mladá divka, která nepromluví ani slovu a objeví se jen občas jako zhmotnění manželky vzpomínek hlavního hrdiny na jeho manželku.

Hra vlastně "nemá děj", ale jde "koncentrát psychologie" postav, které ač patří do (i když ne tak dávno) zaniklého světa mají překvapivě mnoho říci i nám. a při tom je ta psychologie tak dramatická! V tom je vlastně velká podobnost s nebezpečnými známostmi.

Výtečná hra, výtečně zahraná. Díky bratia. 
V tosvěta zdánlivěNetroufám si tady v několika větách vystihnout hlubokou psychologii postav, které jsou zdánlivě vzdáleny naší době,

Ne všechno se povede - Tři sestry v Dlouhé

A.P.Čechov: Tři sestry
režie: Martin Františák
Divadlo v Dlouhé, 13.března 2012

Ne, že bych z toho měl radost nebo že bych kvůli tomu na něco zanevřel, ale tohle bylo první (asi z 15) nepodařené představení Divadla v Dlouhé, které jsem viděl.

  Tři sestry jsem v minulosti viděl minimálně dvakrát (kromě mnoha citací a "parodií"). První byla kdysi slavná Krejčova inscenaci v Divadle za branou, kterou jsem byl velmi nadšen. Jenže to už je dlouho, takže si o ní zase tolik nepamatuji. Divadlo za branou se svým přístupem natolik lišilo od ostatních souborů té doby, že mu mnoho lidí včetně mne až nekriticky fandilo. Není jisté, že by se mi toto pojetí tolik líbilo ještě dnes. Ale také není ani moc pravděpodobné, že by tvůrci inscenace "po vzkříšení" dnes pojali hru stejně.

 Druhou inscenaci režíroval Martin Huba se studenty KČD DAMU v roce 2011. Tu si pamatuji a dobře a také se mi moc líbila.


Obě inscenace měly společné především to, že režiséři věděli, co chtějí říci.

U inscenace Martina Františáka v Dlouhé nebyl režisérův záměr vůbec zřejmý. První jednání vůbec nedrželo pohromadě a mnoho diváků hru (asi z nedostatku jiných konzistentních výkladů) chápalo jako frašku a po mnoha replikách se snažilo smát, i když tomu situace moc neodpovídala a ani herci si takové reakce nijak nevynucovali. Druhé jednání bylo o něco lepší, byla v něm patrná režisérova snaha opřít se výtvarný dojem. Tomu byl přizpůsoben pohyb herců na scéně i jejich vzájemné interakce.
Druhou vážnou chybou režiséra, která však byla důsledkem té první bylo, že se mu vůbec nepodařilo probudit "ducha souboru", který na diváky tak silně působí v jiných inscenacích. Dokonce se zdálo, že ho musel "uspat".
Herci dělali co mohli, ale inscenaci bez koncepce zachránit asi nešlo. 


Určitě doporučuji návštěvy Divadla v Dlouhé, tohle představení však můžete bez obav vynechat, možná bych Vám to dokonce doporučil. 

Hráči - další výborné představení v Dlouhé

N.V.Gogol: Hráči
úprava: Jan Borna, režie: Jan Borna, Miloslav Hanuš
9.března 2012, Divadlo v Dlouhé

Snažím se seč mohu, abych viděl všechny inscenace tohoto jedinečného souboru. Proto jsem zašel i na Gogolovi Hráče i když hru samu znám dobře, ne moc dávno jsem ji viděl i v originále. Nebudu se zabývat porovnáním těch dvou provedení (na to uplynulo od toho ruského moc času), ani nebudu prozrazovat o co ve hře jde.

Je to další z výtečných představení Divadla v Dlouhé. Má (na klasiku) úžasný spád a všichni herci jsou výborní, že skoro nespravedlivé vyjmenovat jen některé. Ale opisovat celé obsazení také nemá smysl. Největší role mají Jan Meduna a Jiří Wohanka. Jana Medunu znám od jeho studií na DAMU, jeho ročník jsem měl moc rád a byl na všech jejich představeních několikrát. Viděl jsem ho i několikrát i ve Veselých skocích, jednu i  v jiném tanečním představení v La fabrice. Myslím, že je (i se svojí trumpetou, na ni ale v této inscenaci nehraje) velkou posilou souboru a hodně mu přeji, že se dostal do tak vynikajícího kolektivu. Jiřího Wohanku jsem si zatím moc nepamatoval, ale je to pan herec.

Všem doporučuji na Hráče do Dlouhé zajít. Budete se skvostně bavit výtečnými dialogy i výkony všech herců. 

Angažovanost nebo jen bublina?

Lucy Prebble: Enron
režie Michal Dočekal
Národní divadlo, 24.února 2012

Činohra Národního divadla se odhodlala uvést skoro čerstvou (premiéra byla v roce 2009) hru mladé anglické autorky zabývající se současnou krizí (kapitalistického) "volného trhu". Jak se autorka sama v rozhovoru přiznala, "vždycky chtěla napsat hru o byznysu, protože je to prostředí, které se na jevišti příliš nevyskytuje". Hra obsahuje tolik odkazů na žargon byznysu, že dramaturgyně Lenka Kolihová-Havlíková považovala za nezbytné doplnit program stručným "výkladovým slovníčkem". Dočteme se v něm např, že bublina je situace, kdy hodnota akcií neodpovídá "skutečné" hodnotě společnosti, ale založená jen na víře akcionářů v jejich hodnotu. Pak snadno může (nebo dokonce musí) dojít k náhlému a nepředvídatelnému hodnoty akcií a krachu společnosti. Mám neodbytný dojem, že sama hra může být jen takovou bublinou, jejíž hodnota spočívá především (možná dokonce jen) v aktuálnosti tématu a v tom, že je "na trhu" nejlepší (proto, že je tam jediná). Nemluvím zatím o inscenaci, ale jen o hře samé.

Autorka na jeviště přivedla historii bankrotu americké energetické společnosti Enron. Snažila se při tom co nejvíce držet skutečnosti - třem hlavním postavám dokonce ponechala jejich jména. Podle mého názoru právě tohle (možná nejen to) způsobilo, že hra zůstává dost na povrchu. 
Ve hře vystupuje mnoho postav, ale jen čtyři jsou podstatné, ostatní tvoří jen "křoví". Hlavním "hrdinou" je Jefrey Skilling, který je prototypem sebevědomých a schopných absolventů manažérských studií. Podaří se mu prosadit na kontrolních orgánech (firmy, které chtějí být na burze, musí o sobě zveřejňovat povinně hodně informací) nový způsob účetnictví, který legálně umožňoval započítávat (nutně nejisté) budoucí výnosy do zisku firmy. Tímto trikem se mu podařilo zmnohonásobit cenu akcií firmy. Získal si tím úctu a respekt stávajícího vedení firmy, které ho přestalo kontrolovat a věřilo v jeho "nadpřirozené schopnosti". Představitelem původního vedení je Ken Lay, který má mnoho kontaktů do nejvyšší politiky, ale skutečnému vedení firmy se již nevěnuje a proto mu ani nerozumí, jen konzumuje slávu a bohatství. Jestliže u Skillinga si divák musí klást otázky o jeho charakteru, Lay to "myslí dobře" a jeho vina spočívá především v nezodpovědnosti a nekvalifikovanosti. Třetí skutečnou postavou je Andy Fastow, schopný účetní nepevného charakteru. Skilling ho přistihl při podvodu a za to, že ho nepotrestal a celou věc ututlal, si koupil Fastovovu věrnost. Fastow pak vymyslel a realizoval způsob, jak dluhy Enronu "odklánět" do spřátelené společnosti založené jen za tím účelem. To už pochopitelně legální nebylo, ale dlouho to Enronu procházelo.
Jistou protiváhu těmto třem, kteří byli (ve skutečnosti i ve hře) odsouzení za podvodné jednání, které vedlo ke krachu Enronu, ve hře tvoří vymyšlená ženská postava Klaudie Roe. Zprvu se také Skillingovi obdivuje, ale po té, co s ním prohrává karierní závody ve firmě, není ochotná přejímat jeho praktiky a je nakonec donucena firmu opustit. Klaudie reprezentuje ve hře lidi, kteří neztratili zdravý úsudek ani základní instinkty co je a co už není dobré. Možná, že není náhodou, že tuto roli svěřila autorka právě ženě a ne muži. V jedné ze závěrečných scén hry Roe Skillingovi říká, že nechce, aby je někdo spolu viděl, protože by mohla utrpět její pověst.
Když se situace společnosti Enron stává již neudržitelnou, vyplácí Skilling zaměstnancům velkou část mzdy v akciích a agituje je, aby do nich nich investovali všechny svoje úspory. Sám tajně prodává svoje akcie (díky opčnímu programu za vysoké ceny) a posléze firmu těsně před krachem opouští. Řízení firmy se vrací do rukou Kena Laye, který však není schopen ani rozpoznat skutečný stav věcí, natož ho zachraňovat. Dojde k velkému krachu, všichni zaměstnanci jsou propuštěni a řady z nich přichází na mizinu. Zmínění tři "hrdinové" jsou odsouzeni. Andy Fastow dostává snížený trest, protože s vyšetřovateli spolupracoval při odhalení sofistikovaných podvodů v účetnictví firmy.
Hra tedy odhaluje nekalé praktiky "vrcholových manažérů", kteří hrají své hry (někdy i legální) bez ohledu na realitu a možná rizika. Tím je "aktuální" a lechtá diváky svojí "odvážností". Nešetří (v obecné rovině) ani politiky. Ve hře se mluví (ne úplně srozumitelně) o negativním vlivu deregulace cen elektřiny v Kalifornii. Nejsem schopen posoudit do jaké míry je to pravda, ale četl jsem několik reakcí na hru, kde se tvrdilo, že v tomto ohledu autorka souvislosti nepochopila. Třeba jo, třeba ne  - nevím. Rozhodně je však od ní nemohl pochopit žádný z diváků.
 Hra měla velký úspěch v Británii, ale propadla v Americe. Mohlo být tím, že v USA je velká číst střední třídy nějak osobně angažována na obchodu s akciemi a tedy mu rozumí daleko víc než Evropané. Kauza Enronu navíc s americkou společností otřásla natolik, že mnoho lidí se v ní docela dobře vyzná. Proto je možná (nutně) splošťující výklad autorky zklamal.   

Rozepsal jsem o námětu hry především proto,abych mohl lépe komentovat inscenaci samu. Její autoři dělali, co mohli. David Matásek hraje Skillinga výborně. V jeho podání jsou i jak delší "ekonomické" výklady, tak i odhalování psychologie úspěšného a domýšlivého manažera divácky zajímavé. Václav Postránecký v roli Kana Laye i Petra Špalková v roli Klaudie Roe hrají dobře, jejich postavy jsou však dost "ploché", takže s tím víc dělat nešlo. To Jan Dolanský dostal roli morálně nepevného Andy Fastowa, který osciluje mezi pocitem méněcenosti "velkým účetnickým mágem" větší příležitost, kterou plně využil.
Ve hře je mnoho dalších postav, které však jen dotváří kolorit společnosti či scény. Mnoho herců tak hraje více malých roliček. Výprava je náročná a mnohdy na sebe zbytečně strhává pozornost. V inscenaci je několik "muzikálových" vložek, které se však zrovna moc nepovedly. Ten, kdo si před inscenací přečetl program, si však na své přišel. V jedné scéně křepčí v popředí mladí muži a z kontextu je jasné, že jsou to makléři na burze. Za nimi na můstku však tančí a odhalují se mladé ženy (kvůli tomu na to nechoďte, žádná v tom moc daleko nedojde). Určitě nikdo z diváků nepoznal, co dívky představují. Nám, co jsme si přečetli program, však bylo jasno - byly to komodity.

Jak je z předešlého patrno, hra ani inscenace mne moc nezaujaly. Možná však byla "plochost" obsahu hry oním (skoro) bombastickým provedením (asi nechtěně) realisticky zobrazena.

Na představení rozhodně chodit nemusíte. Pokud však půjdete, nebudete vyloženě zklamání, pokud se nebudete snažit podstatě věci porozumět a spokojíte se s pocitem, že umělci jsou v odporu ke prohnilosti dnešní společnosti (bank a velkých koncernů zejména) na "naší straně".

Myslím, že kdyby hra byla postavena na monolozích Skillinga a jednom či dvěma jeho oponentech, tak by to mohlo být nesmírně zajímavé a (aspoň trochu) poučné. Nestalo se.

Mocná Afrodité - Barbora Poláková

Woody Allen: mocná Afrodité
Vinohradské divadlo, 28.února 2012

Divadlo na Vinohradech nepatří mezi scény, kam bych chodil často. Vlastně tohle byla třetí inscenace, kterou jsem tam v posledních několika letech viděl. První dvě jsem viděl více méně kvůli režisérům Danielovi Špinarovi a Štěpánu Páclovi. A tuhle? Asi kvůli Woody Allenovi.

Inscenace stojí (a nepadá) s vynikajícím výkonem Barbory Polákové, kterou jsem mnohokrát viděl v Rubínu. Byla radost sledovat s jakou bravurou a zaujetím zvládá různé polohy role prostitutky Lindy, která to myslí dobře. Barbora Poláková je bezesporu jednou z nejlepších komediálních (nebo lépe - komedii schopných hrát) hereček mladé generace. Výborně ji asistoval Václav Vydra. Pro mne to bylo trochu překvapení, protože jsem ho zatím viděl výhradně v (hloupých rolích v) televizi. Dobrý byl také herec, který hrál posledního partnera Lindy (z programu, ale nejsem schopen dešifrovat, který to byl). Ostatní herci hráli dobře, ale jejich role jim moc příležitostí nedávaly. Poněkud zvláštní mi připadalo, že role "proroka" je v inscenaci "zdvojena". Buď je to Kasandra (a pak ji hraje Jiřina Jirásková) nebo Teirésiás (toho hraje Ilja Racek, kterého jsem viděl já). Zdálo se mi, že Woodymu Allenovi by víc slušelo komornější pojetí, jenže co pak s tak velkou scénou.

Na Barboru Polákovou se vyplatí zajít podívat.

Nová hra Petra Zelenky - Ohrožené druhy

Petr Zelenka: Ohrožené druhy
Nová scéna ND, 8.února 2012

Všechny hru Petra Zelenky, které jsem viděl, mne nadchly. Nejen Příběhy obyčejného šílenství a Teremin v Dejvickém divadle, ale i méně známé Odchody vlakov v Astorce.  Oceňoval jsem fantastické dialogy stejně jako to, že sdělení her byla hluboká a úspěšně se vzpírala triviálním výkladům. Proto jsem se na novou hru Petra Zelenky hodně těšil. A vůbec jsem nebyl zklamán - jde opět o výborné divadlo.

Autor hru na Nové scéně i režíroval. Je vidět, že myšlením je především filmovým režisérem. Jednotlivé scény se rychle střídají jako ve filmu. Scéna je navržena velmi jednoduše a jen malými změnami - často jen přinesením či odnesením židlí a stolů (což zvládnou sami herci) - poskytuje dojem změny prostředí. Všichni herci jsou zcela přesvědčiví. Působí to tak, že jim autor a režisér dal dostatek důvěry a prostoru, aby si mohli role osvojit natolik, že vlastně nemusí hrát. Při tom dialogy jsou dost náročné na přesnost i "timing" a určitě neposkytují prostor pro přílišnou improvizaci.

Nemá smysl se tady pokoušet hru nějak vykládat, bylo by to hloupé (stejně jako většina recenzí, které jsem o hře četl). Abych ale mohl inscenaci něco vůbec napsat, musím hodně zjednodušeně načrtnout děj. Hlavním hrdinou je uznávaný fotograf Jeremy, který si zakládá na své nekomerčnosti. Přihodí se mu, že je vtažen dvěma "mladými kreativci" do reklamního projektu na nový medikament. Ukáže se, že skutečným objednatelem nejsou ti dva, ale jeho bývalý spolužák Jan. Jan je bohatý a úspěšný, ale nemá štěstí ve svých vztazích. Je homosexuální, ve hře proto vidíme i jeho mladého partnera, který právě Jana opouští. Jeremy začne mít pochyby zda byl preparát, který má propagovat, dostatečně vyzkoušen a tak dělá spolu s oněmi dvě reklamními pracovníky (ty mezitím Jan z projektu vyhodil) "partyzánskou" kampaň proti léku. Podaří se jim jeho běžný prodej zarazit. Aby vše nebylo tak černobílé, od Jeremyho odchází jeho žena, o kterou se postará Jan, a Jeremy  v závěru přijímá pozici řiditele PR koncernu vyrábějícího homeopatika. Tak se role obou mužů  prohodí. Jeremy je bohatý a plně zapojený do bussinesu a Jan je chudý, ale začíná se mu dařit zvládat životní problémy. Už toho musím nechat. Věřte, že i přes tenhle blábol je to moc dobrá hra.

Jako ve všech Zelenkových hrách jsou všechny dialogy hodně vtipné a mnohdy značně překvapivé. Autor  těží z napětí mezi slangem dnešní "ukomunikované" doby, ve které se slovo "kreativní" stalo téměř  synonymem umělého života, jehož obraz nám vnucují média, a zbytky přirozeného jazyka, kterým se pokoušíme vyjádřit to, co prožíváme "ve skutečnosti". Jenže nám nedošlo, že hranice mezi těmito dvěma světy, kterou ještě cítíme, se nám jaksi rozplizla. A společnosti chybí "absolutní kritéria", která by nám umožňovala se orientovat. Těm starým už nevěříme a nová jsme si nedokázali vytvořit - a tak je všechno hrozně relativní a nespolehlivé. A mnohdy tak záleží to, kde se ocitneme, více na "shodě okolností" než na dodržování nějakých zásad. Postavy Zelenkových her se vzpírají nějakému jednoznačnému dělení na "kladné a záporné", jak by to rádi viděli někteří kritici, kteří ve svých recenzích pokrytecky "vinili" hlavní postavu Jeremyho z nedostatku morálky.

Tahle inscenace dokázala využít (přece jen) menšího prostředí Nové scény k tomu, aby mohly vyniknout kvality hereckého souboru. Jeremyho hraje výborně i velmi civilně Jiří Štěpnička, jeho oponenta neméně výtečně Igor Bareš. Vedle nich podává přesvědčivý výkon Miluše Šplechtová v roli ženy Jeremyho. Těmto představitelům  (nejen) asistuje mladá generace - dva kreativci Jan Dolanský (toho už jsem viděl výtečně hrát dříve) a Sabina Králová (tu jsem viděl na divadle asi jen jednou v malé roli). Jejich rolí je vnášet do nejen svěžest mládí, ale také (obludnou) mluvu současného newspeaku reklamního světa. Oba hráli moc dobře. Mládež doplňoval i homosexuální milenec Janův - Hanka, kterého hrál Michal Kern.

Návštěvu představení doporučuji - a nedejte na recenze (ani na tuhle glosu), nesahají hře po kotníky.

Konec dobrý, všechno dobré

Vladimír Sorokin: Třicátá Mariina láska
dramatizace: Karel Steigerwald
režijní úprava a režie: Viktorie Čermáková
Divadelní studio Továrna
Nová scéna, 28.ledna 2011

Glosu jsem napsal už dost dávno a nějak se nemohl odhodlat ji zveřejnit. Není vlastně neslušné psát o něčem, co se lidem, kterých si vážím a které mám rád, nepovedlo? Ale ne, moje glosy přece nejsou soudem, ale záznamem mých pocitů a zážitků. 

Na tohle představení jsem se (trochu navzdory upoutávkám v programu) hodně těšil. Mělo to dva důvody.

Tím hlavním bylo, že jsem byl nadšený z jiné (také "sexuálně" zaměřené) inscenace studia Továrna v režii Viktorie Čermákové Česká pornografie podle románu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Viděl jsem ji dvakrát a následně tuto knihu přečetl (po částech) asi pětkrát (měl jsem ji několik měsíců na nočním stolku a bral ji jako medicínu před spaním). Zakoupil jsem (a přečetl) i všechny ostatní knihy této autorky.
Druhým důvodem bylo, že v inscenaci Třicátá Mariina láska mělo hrát (a hrálo) mnoho herců, které mám hodně rád.

Jenže jsem byl velmi zklamán. V první polovině inscenace bylo naskládáno (bez ladu a skladu) mnoho explicitních sexuálních exhibicí bez zjevného důvodu či smyslu. Druhá polovina pak byla dlouhou komsomolskou schůzí plnou frází, které jsme tak dobře znali z informační kanálů "za komunismu". Smysl hry jsem nepochopil (a z reakcí obecenstva bylo jasné, že jsem zdaleka nebyl sám). Ač herci dělali, co mohli, ten průšvih prostě zachránit nešel. Málem jsem nabyl dojmu, že i předloha musí být nesmysl. Když jsem se pak od jednoho kolegy, kterého jsem před návštěvou představení varoval, dověděl, že kniha je dobrá, hned jsem si jí půjčil. Měl pravdu.

A tak to dobře dopadlo. Kdybych to (špatné) představení neviděl, asi bych si knihu nepřečetl - a to by bylo škoda. Vladimír Sorokin ve své knize popisuje s (typicky ruskou) ironií a nadsázkou poměry v Moskevské intelektuální "opoziční" společnosti, kterou spojuje jen nechuť k oficiálním strukturám a kvazihodnotám. Její příslušníci se chytají každé možnosti jak se odlišit, ale nemají sílu dělat kolektivně něco smysluplného. Trpí zejména tím, čím ruská inteligence trpí již několik století - odcizením od "běžných lidí", kterým nerozumějí a kteří nemohou rozumět jim. Jak málo se změnilo od dob děkabristů! Komunisté to nezpůsobili, jen na půl století znemožnili, aby se to mohlo začít měnit. V knize je ústřední postavou mladá dívka Marie, která se postupně stýká s mnoha představiteli oné alternativní společnosti. Aby to bylo věrohodnější, prožívá s jejími představiteli i sexuální vztahy (které navíc dokáží "zabavit" jakoukoli společnost, která zrovna nemá co na práci). Kniha končí (zhruba ve dvou třetinách) tím, že Marie nalezne zalíbení v mužném stranickém funkcionáři, který ji po společné noci (která už se nebude nikdy opakovat) vezme do továrny a udělá z ní údernici a vzornou komsomolku. Marie tak konečně nachází soudruhy i "smysl života". Postupně se však v knize z jednotlivých odstavců, vět i slov ztrácí význam a posledních několik desítek stránek je "opsáno" ze zpravodajství TASU (oficiální tisková agentura SSSR).

Dramatizace románu se snaží "příběh" románu sledovat co nejpřesněji. Jen z některých sexuálních scén, které na papíře zabírají třeba jeden nebo dva odstavce (a lze je chápat i obrazně jako vyjádření bezvýchodnosti), buduje režisérka polopatickou a až nechutně doslovnou "show" na mnoho minut. Také jsou do hry přeneseny skoro všechny postavy románu - a že jich je. Hra také končí "nekonečnou" komsomolskou schůzí a utopením se frázemi. Jenže to, co je zajímavé na papíře, je nekonečně nudné na jevišti.

Převedení románu do hry se nepovedlo. A nejen to. Nepovedl se ani přepis "z ruštiny do češtiny" (to se netýká překladu knihy, který je dobrý). Ono je to totiž těžké. Nestačí překládat "slovo od slova" či "větu od věty". Mnohdy nelze to, co je v ruštině pravdivé a smysluplné, v češtině vůbec vyslovit aniž by se z toho nestal blábol. Pamatuji si ze střední školy na rozdíl dojmů, který ve mě vyvolávaly verše Majakovského - v českém překladu "Probůh to musel být debil" a originále "Byl to chytrý a vnímavý člověk, který byl celou svou bytostí puzen k tomu, aby se stále angažoval, ale žil v náročné době, jejíž pnutí nakonec nemohl vydržet".

Když už jsem si půjčoval knihu, která sloužila jako východisko inscenace, půjčil jsem si i o něco drsnější Den opričníka od tohoto autora. Je to působivá kniha, navíc přeložená tak, že se člověku nad každou druhou větou vybaví jak asi zněla v originále.

Geisslers Hofcomoedianten - radost z (nejen barokního) divadla

Don Juan aneb Strašlivé hodování
18.prosince 2011
Moliére, Petr Hašek: Lakomec
18.ledna 2012
soubor Geisslers Hofcomoedianten
malá scéna Divadla ABC


Lakomce jsem viděl ještě podruhé 19.února tamtéž - a nadšen jsem byl stejně jako poprvé


Udělalo mi obrovskou radost, že jsem se setkal s další divadelní skupinou, která dělá fantastické divadlo. Jméno Geisslers Hofcomoedianten si dali podle principála divadelní společnosti hraběte Šporka, která působila před třista lety v Praze a v Kuksu. A jsou skutečně vynikající. Mají už něco za sebou (existují již od roku 2002) a překvapí tím jak je to, co dělají, na jedné straně dokonale promyšlené a profesionální (v tom dobrém slova smyslu) a jak moc živé je to umění na straně druhé. Velká radost jak pro diváky, tak pro účinkující.  Vycházejí z principů barokního divadla, které mají dokonale zažité. Nestaví mu však pomník či dokonce náhrobek, ale s úctou a jemným nadhledem využívají jeho principy a oslavují ho. Vytvářejí tak mimořádně svěží představení, která jsou jak doušek čisté vody. Byl jsem na nich zatím dvakrát.

Představení Don Juan aneb Strašlivé hodování vytvořili na základě "lidového" textu loutkové hry z roku 1770 s názvem  Strassliwi Hodowani nebo Don Jean mordirz sweho Pana Bratra Don Carlos v 3 dílích. Hra je v jejich provedení nesmírně vtipná, má velký spád a poskytuje jednotlivým hercům prostor pro malé herecké koncerty. Krásné divadlo.

Pokud se na prvním představení autorsky, podílel celý soubor, má adaptace Moliérova Lakomce autora - Petra Haška. Tohle představení patřilo k nejlepším, která jsem kdy viděl. Bylo prostě dokonalé. Přesto, že se v představení používají prvky muzikálů a grotesky a že děj je posunut kamsi do první poloviny dvacátého století, kdy vládl swing a filmová groteska zažívala svoje zlaté období, zůstali Geissleři věrni "baroknímu" přístupu k divadlu.

Aniž bych se chtěl pasovat do role vykladače divadelních principů, musím přesto zmínit, co pro mne ono "barokní" v jejich inscenacích znamená. Jednotlivé postavy hry mají jasně daný (a srozumitelný) charakter, který lze chápat jako znak. Herci jsou tak osvobozeni od nutnosti "klenout psychologický vývoj postavy ve hře" tak, aby nebyly pro diváka "obyčejným" znakem, ale hlubokomyslnou hádankou či záhadou a podnětem k filosofování. To bylo (často dokonce explicitně deklarovanou) povinností divadelníků od devatenáctého století až do poloviny dvacátého, kdy část z nich intuitivně začala chápat, že tento "psychologický" přístup je, i když přinesl nevídané zkvalitnění divadelní produkce, vlastně pastí. To vyvolalo mnoho nových "postmoderních" divadelních směrů. Geissleři nejdou směrem k těmto formálním výbojům, ale čerpají hodnoty ze starších pramenů.
 I když jsem termín "znak" myslel obecněji, zkusme ho na chvíli pro analogii chápat jako "písmeno". Pro běžné (tím nemyslím nekvalitní) divadlo je pociťováno jako klad, když se postava, která na počátku hry působí jako "i", vyvine do "ů", přičemž si vzdělaní diváci a kritici myslí, že ve skutečnosti jde o "w". V "barokním" divadle je od začátku jasné o jaké písmeno jde. Herci se proto mohou soustředit na "kaligrafii" (i to "i" jde napsat mnoha způsoby) a diváci mohou čerpat mimořádně silné zážitky z jemností stínování jednotlivých tahů. To pochopitelně nijak nevadí tomu, aby ve hře byly motivy, které nespočívají na jednotlivých znacích, ale na slovech a větách. A navíc díky pochopení role znaků samých i na jejich "kombinacích", které slovy nejsou.
Už toho musím nechat. Ještě jeden barokní rys jsem v inscenacích Geisslerů viděl. Vrcholná barokní architektura má mimořádný cit pro urbanismus. Neexistuje žádný princip, který by nebyla ochotna obětovat začlenění díla do kontextu, ve kterém má stát. Na rozdíl od pozdějších architektonických směrů však toto "obětování" není myšleno ani chápáno jako popření onoho principu, ale "paradoxně"  jako potvrzení jeho platnosti a skutečného významu.


 Všichni herci jsou výborní. I když každý filigránsky pracuje na své roli, nevadí při tom v rozletu ostatním, proto typicky vidíme mnoho akcí najednou. Inscenace obsahuje mnoho vtipných detailů. Neuvěřitelně komického efektu se dosahuje např. vytvářením ruchů. Postavy, které právě hrají, nevytvářejí žádné zvuky. Bouchnou-li do stolu, pijí-li, píší-li na virtuálním psacím stroji, ozve se příslušný zvuk od stolečku vedle scény, kde sedí herci, kteří právě nehrají, a dělají "ruchaře". Jak už jsem řekl, všichni herci hráli perfektně, přesto však musím vyzvednout to, co předvedla Vendula Štíchová, to se často nevidí.

Tenhle zážitek by si nikdo, kdo má divadlo rád, neměl nechat ujít.

Co si má člověk z divadla odnášet?

 Dennis Kelly: Láska a peníze
režie Štěpán Otčenášek
Divadlo v Dlouhé, 16.ledna 2012

Začnu tuhle glosu nadbytečným "alibi odstavcem" (jaké sám nesnáším). Totiž konstatováním, že glosy v tomhle blogu nejsou (a nemohou být) "kritickými recenzemi", že se v nich nepokouším o "objektivní zhodnocení" toho či onoho, ale slouží že mi k subjektivnímu zaznamenání pocitů a úvah, které ve mě to které představení vyvolalo. Možná ještě větším důvodem pro to, abych je psal, je, že si tak mnohé inscenace (a jména jejich tvůrců) lépe zapamatuji.

Otázka v názvu téhle glosy je dost nesmyslná. Jednoduchá není ani pro ty, kdo tam jdou krást - zas tak moc cenných věcí tam asi není. V minulosti (v přítomnosti asi taky, jen trochu zastřeněji) bylo pokládání takových otázek hodně často zneužíváno mocnými k potlačování nepohodlné kultury - "co to pracujícímu lidu dá?". A co si má s takovou nesmyslnou otázkou počít "normální inteligentní divák"? Vždyť je to strašně individuální a liší se divák od diváka a představení od představení. Navíc určitě nelze poměřovat kvalitu přestavení tím, co jsme si odnesli z něho odnesli. Proto mne hodně překvapilo, že jsem si ji sám dost naléhavě tentokrát položil. Navíc po představení divadla, které považuji (skoro ve všech ohledech) za nejlepší v Praze. Ale k tomu se vrátím.

Ve hře vystupuje osm postav. Dalo by se říci i čtyři dvojice, ale to by moc přesné nebylo. Je však pravdou, že v každém okamžiku některá z postav "komunikuje" s některou jinou a ostatní herci, pokud jsou přítomni na scéně, se toho obvykle neúčastní (někdy se neúčastní ani "adresát" promluv). Použil jsem slovo "komunikuje" ze dvou důvodů. Jednak občas herci občas "předčítají" mailovou korespondenci, jednak je dnes používáno v situacích, kdy se se nedají používat klasická obyčejná slova (mluví, hovoří, píše, vyznává se, hádá se a pod.), protože ta implicitně předpokládávají, že "komunikace" má nějaký obsah (na kterém aspoň někomu záleží). Jednotlivé promluvy postav hry jsou však do velké míry sémanticky vyprázdněné a citově falešné, není ani jasné co kdo (a komu) vlastně předstírá. Přesně tak, jak se s tím setkáváme v současném životě. V tomhle smyslu je to hra strašně realistická. Zdá se, že režisér tento aspekt ještě podtrhl.

Tak, jako vždy v Divadle v Dlouhé, jsou všichni herci výborní. Dokázali okoukat "komunikační" zlozvyky dnešního života tak dokonale, až to bere dech. Asi by hru lépe zahrát nešlo. 
 
 Ona všeobecná degenerace mluveného (i psaného - noviny, knihy už se tolik nečtou) projevu mě hrozně deptá a nejsem dalek toho, přikládat ji "vinu" (rozhodně větší než aspektům hospodářským) za problémy pocitu bezvýchodnosti, které si mnozí prožíváme. Většinou si ani mluvčí ani publikum vůbec nekladou otázku, co ta slova, která se nesou éterem, znamenají či by mohla znamenat. Mnohdy také nic neznamenají a jsme schopni se k nim nějak vztahovat jen z toho, kdo je řekl a jaký dojem z něho máme. 

A o tom (pro mne) byla tahle hra. Realistické popsání krizové situace v našem myšlení, vztazích a "komunikaci". Jenže bez katarze. Hra skončí do vytracena. A mně dokonce napadlo, že by celý její text šlo chápat jako součást onoho informačního šumu. A zdá se mi, že autor by proti takové interpretaci vlastně ani nic nenamítal, že to asi byl jeho skutečný (i když možná ne jediný) záměr. Prostě já jsem viděl dokonalé předvedení toho, co mne deptá. Zanechme všech nadějí.

Možná jsem už moc starý, ale raději bych si z divadla odnášel něco jiného než depku. Vzpomínám si, že se mi vždy líbila představení (např. Havel, Zelenka, Ionesco, ..), která karikovala stav společnosti. Ale byla tam nadsázka a jakýsi (byť třeba jen tušený)  vzdor proti onomu stavu. 

Přes všechno, co jsem tu napatlal, návštěvu představení doporučuji (jako ostatně úplně všech představení v Dlouhé). Přeji Vám, abyste hru interpretovali jinak než já. 

O Janáčkovi poprvé - Listy důvěrné

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
režie Lucie Bělohradská
Divadlo Kolowrat, 26.září 2011

Na tohle představení jsem šel ze dvou důvodů. Tím vážnějším bylo rozhodnutí vidět co nejvíc představení, ve kterých hraje Jiří Štěpnička, tím druhým (který vlastně jen posiloval ten první) byla dobrá zkušenost s inscenacemi, které jsou uváděny na komorní scéně Národního - v Divadle Kolowrat. Představení se mi moc líbilo, ale doporučovat už ho nemá smysl, protože už má za sebou derniéru.

Životní osudy Leoše Janáčka jsou nesmírně zajímavé a dost kontroverzní. V původní verzi téhle glosy jsem se podivoval nad tím, že za námět pro hru si je zvolil  cizinec - irský dramatik Brian Friel a ne nějaký český autor. A měl jsem v tom (skoro) jasno. Česká (kulturní) veřejnost spotřebovala  dost úsilí, aby se vyrovnala s hudbou Leoše Janáčka. Po tom, co se "jeho fandům" podařilo prosadit obecné (vskutku se už týká široké veřejnosti?) uznání kvalit jeho hudby, se jim (celkem pochopitelně) nechtělo ohrožovat "pověst velikána" nesnadně interpretovatelnými podrobnostmi z jeho života. Zamýšlet se veřejně nad jeho osobností je pro nás stále ještě silné kafe. Chce to hodně odvahy, nadhledu, znalostí, pochopení, sebedůvěry a schopnost nepředpojatého uvažování. Absence takových úvah v informacích "pro běžné lidi" byla příčinou, že pro mne bylo mnoho faktů, které jsem se ve hře dověděl, velikým překvapením.

Jenomže už to neplatí. Už máme i českou hru. Milan Uhde a Miloš Štědroň připravili pro Provázek inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, kterou jsem mezitím navštívil. Až tam jsem (možná) leccos pochopil. Nevím však, zda by to bylo možné bez toho, co mi dala a o čem mě donutila přemýšlet hra, o které právě píši. 


Ale nebudu předbíhat, musím se vrátit k inscenaci, kterou na základě hry Briana Friela vytvořila v  dramaturgii Ivy Klestilové režisérka Lucie Bělohradská. Formálně šlo o činohru "šmrcnutou koncertem".  Celou dobu je na jevišti přítomen Eve Quartet, který během večera (po částech) zahraje celý kvartet Listy důvěrné, který dal hře název.

Ve hře jsou čtyři postavy. Tři z nich jsou skutečné, čtvrtou - dnešní studentku, která píše o Janáčkovi disertaci, si autor přidal, aby mohl do hry vpašovat faktografické údaje i jejich "hodnocení". Tu hrála Lucie Žáčková. Tehdy jsem ji ještě moc neznal. S nelehkou rolí se vyrovnala velmi dobře.

Hlavní postavou je pochopitelně Leoš Janáček, kterého znamenitě (jak jinak?) hraje Jiří Štěpnička. Jeho role při tom nebyla vůbec snadná. Musel střídat polohy účastníka dění, když četl ze svých dopisů a znovu prožíval to, co cítil při jejich psaní, s polohami vzdělaného umělce, který i když dokáže mít nad svým životem nadhled, obhajuje své pocity, skutky a "právo na lásku", když odpovídal neodbytné studentce. 

Ještě zbývají dvě ženy, které v konci Janáčkova života bojovaly (nebo se jen dělily?) o přízeň a zájem tehdy již známého a slavného skladatele. Jeho žena Zdenka a "jeho můza" Kamila Stösslová.

Zdenku hraje výtečně Jaromíra Mílová. Její postava byla vlastně jediná snadno pochopitelná a věrohodná - žena, která svého muže miluje a velmi těžko nese to, jak necitelně se k ní chová a de facto jí opouští kvůli mladší ženě, kterou považuje za svou múzu. Kamilu líčí inscenace jako povrchní ženu, která (se souhlasem svého manžela)  zčásti opětuje city, které jí Janáček vyznává. Skladatel jí psal několik dopisů denně, veřejně se vyznával z toho, že inspirací k jeho tvorbě je jeho láska k ní. Dokonce ji Listy důvěrné - včetně autorských práv - věnoval. Postava Janáčka čte ze svých dopisů Kamile, vyznává jí lásku a uvažuje nad svým životem i tvorbou. Musí při tom odrážet otázky studentky, která nemůže pochopit, co tak velký umělec může vidět na (nejen podle jejího názoru - zde do značné míry mluví i za autora hry) tak nezajímavé a nudné ženě, která je typickou představitelkou nepříliš vzdělané maloměšťačky.  Postava Kamily je také ve hře hodně "plochá", moc toho nenamluví, většinu doby jen leží na pianě a předvádí své půvaby. Hrála ji Sabina Králová.

I Janáček ve hře občas připustí, že Kamila "ve skutečnosti" není tou, za kterou ji pokládá. Jenže co je to skutečnost? I trouba jako já pochopí, že pro takového umělce jsou vlastní pocity a víra nekonečněkrát důležitější než nějaká "skutečnost". Jinak by mohl být třeba účetním, ale nemohl by složit tak úžasnou hudbu, která obsahuje tak hluboké city, že se nad nimi budou dojímat další generace ještě za mnoho let. Takže není tak jasné, kdo koho vlastně využívá. Kamila na návrh svého muže zpeněžila milostnou korespondenci od skladatele. Janáček by bez toho, že naplno prožíval své city k ní, nebyl schopen takového tvůrčího vzepětí (v jeho případě to není fráze).  A jeho žena měla prostě smůlu (více o tom, co to mohlo způsobit, jsem se dověděl až od Provázků).

Celkové vyznění hry bylo ohromně posíleno přítomností kvarteta, které znamenitě zahrálo skladby a motivy, o nichž postavy mluvily. Kdyby Národní nemělo Jiřího Štěpničku, asi by si na tuhle hru nemphlo troufnout. 


Bylo to výborné představení, člověk z něj odcházel nejen plný pocitů z krásné hudby, ale kdesi v mysli se mu ještě několik dní vynořovaly otázky po smyslu života, obsahu umění,  roli osobnosti, zodpovědnosti a vztahu umění a jeho tvůrce. Jedinou jistotou  je, že život je složitější "než si dovedeme představit" a spolehlivě se vzepře jakémukoli pokusu o zaškatulkování. Asi se to netýká jen životů geniů - tam je to jen víc vidět.

Tarfuffe na Vinohradech

Moliére: Tartuffe
režie Štěpán Pácl
Vinohradské divadlo, 5.ledna 2011

I když hru znám dost dobře, rozhodl jsem se zajít na Tartuffa i na Vinohrady. Impulsem byla zmínka na facebooku Jany Strykové, že v tom hraje. Když jsem zjistil, že to režíruje Štěpán Pácl, našel jsem nejbližší volný termín a (po malém extempore s pí pokladní) zakoupil lístek. Viděl jsem před tím minimálně dvě inscenace této hry. Před delším časem od Astorky s vynikajícím Milanem Lasicou a přede dvěma roky hru nastudoval můj oblíbený ročník KČD DAMU. Představení v Disku mne zcela nadchlo. Obě tato představení hrála Moliéra "jako současnou hru".

Vinohradské pojetí je blíže originálu. Výprava je velkolepá, scéna Pavla Svobody je nádherná a nápaditá a spolu fantaskními barokními kostýmy má velký podíl na kvalitě divadelního zážitku. Režisérovi představení krásně drží pohromadě a nemá slabších chvilek. Nesnažil o násilnou aktualizaci. Jen v druhé části asi přeložil některé repliky "jazykem dneška". Také scéna svádění Elmíry Tartuffem (nebo to bylo naopak?) byla asi prodloužena, aby mohl vyniknout komediální talent Jany Strykové. Tak se ale asi v Moliérově době hrálo. Byl to praktik, který jistě znal přednosti a slabiny svého souboru a pracoval s nimi. Všichni herci hráli s chutí a výborně. Přesto vynikali představitelé hlavních rolí - Svatopluk Skopal jako Orgon, Jana Stryková jako jeho žena, Lukáš Příkazký v titulní roli a Oldřich Vlach v menší roli Kleanta. V případě Lukáše Příkazkého jsem si nemohl nevzpomenout na jeho Aljošu v Bratřích Karamazových. Zdálo se mi jen, že Lucie Juřičková mohla z postavy komorné (hlavně v první půli má vlastně ze všech největší prostor) vytěžit podstatně více. Při té příležitosti jsem si vybavil výborný výkon Marie Štípkové v Disku.

Celkově se mi představení hodně líbilo, plně mne zaujalo i když jsem text dost dobře znal. Je velkou službou autorovi bez přehnaných snah o sebeexhibici. Každému proto jeho návštěvu doporučuji.

Jediné, co mne zarazilo bylo obecenstvo. Jednak bylo hlediště zaplněno asi jen tak 60-70% (při tom premiéra byla na podzim), jednak hodně diváků zjevně "přišlo na něco jiného". Moji sousedé dokonce po přestávce odešli. Naopak reakce mladých, které jsem vyslechl o přestávce a ve frontě na šatnu, by jistě autory inscenace potěšily. Je škoda, že divadlo nenabízí (snad se nemýlím) nějaké větší slevy pro studenty. Nechodím na Vinohrady moc často a tak nevím, zda je to pravidlo či výjimka. Herecký sbor má toto divadlo beze sporu vynikající, k repertoáru jsem (od lidí, kterým v této oblasti věřím) slyšel a četl různé výhrady. Musím tam ale zajít častěji sám a přesvědčit se na vlastní "hlavu". Ale kde vzít čas, když jsem i v Disku byl v této sezóně zatím jen jednou.  

Etudy pro pět hereček

Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť
12.října, studio Švandova divadla

Lístky na tohle představení jsem si koupil původně kvůli dvěma herečkám. Z plakátů jsem totiž zjistil, že v ní  hraje (jako host) Marie Štípková, která si mne získala svými výkony v DISKu. A jak se mi zdá, trochu "prokaučovala" možnost zakotvit v některém z divadel. Druhou byla Eva Leimbergerová, kterou jsem poznal také v DISKu - jen o něco dřív. Ta však v inscenaci nehrála, nahradila ji však další z mých oblíbenkyň Martina Krátká, která - jak se (pro mne) později ukázalo - přešla od Provázků do Švanďáku a zacelila tak díru, která odchodem Evy Leimbergerové vznikla. To ve mě vyvolalo smíšené pocity (podle hloupého vtipu je to pocit když vaše tchyně spadne s vaším novým autem do propasti). Na jedné straně jsem si nedovedl představit, že by někdo mohl z kolektivu tak rozjetého divadla jakým současná Husa na provázku nesporně je, a na druhé straně budu mít možnost vidět Martinu Krátkou častěji.

Inscenace se uvádí ve studiu ve sklepě, které je pro tento typ komorního divadla nesmírně vhodné. Hra je skutečně velkou příležitostí pro všech pět hereček, které předvádějí hluboké psychologické sondy do "ženské duše". Hra v podstatě nemá děj či příběh. Matka a čtyři dcery žijí samy v domě a vzpomínají na svého mladšího bratra, který od nich (údajně) odešel po tom, co se nepohodl s otcem, který již nežije. A čekají až se jim vrátí a vrátí tak i smysl jejich (promarněných) životů. Není při tom jasné, zda se to skutečně stalo a zda onen očekávaný bratr není jen symbolem pro jejich sny a nenaplněné životní touhy. Ženy vedou dlouhé monology, ve kterých téměř nereagují (rozhodně ne pozitivně) na ostatní. Teprve z programu jsem se dověděl, že jsem už jednu hru tohoto autora My hrdinové viděl v Divadle Na zábradlí. Ta inscenace se mi tenkrát moc nelíbila, ale možná mi pomohla najít si cestu k představení, o kterém píši.

Inscenace se mi především kvůli výkonům hereček hodně líbila. Byla ukázkovým příkladem toho, co "na živo" v divadle člověka zaujme, ale kdyby se na to koukal "v bedně" asi by nejpozději po 15 minut přepnul na nějakou ptákovinu. Všechny herečky byly dobré, kromě hereckých výkonů všechny i pěkně a s chutí muzicírovaly. Nejvíc mne zaujala Petra Hřebíčková, kterou jsem dosud neznal. Musím se podívat v čem ještě hraje. Jistě má na to, aby se dostala do mého "klubu vyvolených herců", u kterých mi stačí k návštěvě nějakého představení jen to, že tam hrají oni. Dobré byly i Martina Krátká a Apolena Veldová v roli matky. Marie Štípková byla dobrá, ale měla nejmenší roli a jak ze zkušenosti (např.) vím - mám ji rád a proto jsem ji na divadle viděl již více než 20 krát - více jí sluší hlavní  nebo aspoň větší role.

Inscenaci bych doporučil - ne však každému, ale především těm, kteří se považují za divadelní fajnšmekry.

Třaskavá směs - Hordubal na Provázku

Karel Čapek: Hordubal

první díl projektu Čapek na provázku

režie Jan Antonín Pitínský

Archa, 20.dubna 2011

V rámci své spanilé jízdy do Prahy uvedlo Divadlo Husa na provázku i znamenitou inscenaci Čapkova Hordubala. Jak každý ví, kniha vypráví o návratu Juraje Hordubala, kterého bída vyhnala do Ameriky, domů na východní Slovensko. Vydělával si jako horník. Peníze nejprve posílal domů, ale když odešel jeho gramotný kamarád, který mu s tím pomáhal, sám to již nedokázal a tak je šetřil v bance. Odkradli ho, ale přesto si ještě odvážel "majlant". Byl z domova osm let, posledních pět o něm žena neměla zprávy. Po návratu domů zjistí, že ženě pomáhá čeledín, který vede jeho hospodářství  - sice velmi úspěšně, ale zcela jinak, než by to dělal on sám. Prodali horská políčka, koupili louky v nížině a vydělávají na chovu koní pro armádu. Žena se Jurajovi za ty roky odcizila a vztah se nedaří obnovit. Ani vesnice Juraje nepřijala dobře a navíc se mu posmívají, že se mu žena spouští s čeledínem. Vzniká tak třaskavá situace, která nakonec vyvrcholí násilnou smrtí hlavního hrdiny.

Já ale měl na mysli jinou třaskavou směs - setkání souboru Divadla Husa na provázku, který výtečně vede Michálek ke skutečně tvůrčímu přístupu a naprostému odevzdání se práci, s režisérem J.A.Pitínským. Vzniklo tak naprosto fantastické představení, které všechny diváky od samého počátku až do konce zcela pohltí. Zcela mimořádně kvalitní je pohybová a hudební stránka inscenace. V programu se dovíte, že se celý soubor podílel na pohybové koncepci představení. Není to určitě fráze. A nedovedu si představit, že by to jiný soubor takhle výborně dokázal (možná jen Divadlo v Dlouhé). V symbolické rovině předvádějí herci "kravičky" a "koně" jak pohybově, tak i zvukově. Jen tahle složka představení by (pro mne) stála za to, abych na představení šel několikrát. I (zatím) jediné shlédnutí však způsobilo, že mi tyto scény nikdy z paměti (a z podvědomí) nevymizí. Celý soubor hrál jak o život - vždyť o něj vskutku šlo. Nemá cenu uvádět všechny výborné herce, to bych jen opisoval celé obsazení. Jednu vyjímku však udělat musím. Vladimír Hauser v hlavní roli Hordubala podává zcela mimořádný výkon, který se jen tak nevidí.
Tohle je inscenace, kterou si žádný fanda divadla prostě nesmí nechat ujít.

Být či nebýt

Nick Whitby: Být či nebýt
režie: Daniel Špinar
Stavovské divadlo, 31.března 2011

Autoři to s publikem tohohle představení vůbec neměli lehké. Zatímco já jsem šel "na Špinara", většina obecenstva šla "na Donutila". Ten to jako televizní hvězda vůbec neměl lehké, diváci na něj reagují jako doma na gauči, když koukají na ty (často) hrůzy, ve kterých je ochoten hrát. Proto trvalo skoro půl představení než bylo obecenstvo vzít jeho postavu "vážně" (to zní u komedie blbě). Naopak já jsem čekal promyšlenou a (aspoň trochu) avantgardní inscenaci, ale byl jsem na (zdánlivě) obyčejné komedii. Když nám to všem konečně někdy okolo poloviny došlo, mohli jsme to vnímat normálně a nepředpojatě.

Děj se odehrává za druhé světové války ve Varšavě a hrdiny jsou členové (ne příliš dobrého) divadelního souboru, kteří využijí svých hereckých schopností k ošálení gestapa. Na tomto základě se odehrává mnoho (někdy víc a někdy míň) vtipných situací. Jaksi v druhém plánu se autor zamýšlí nad podstatou hereckého povolání a nad tím, jaké může vliv na "skutečné osobní" životy a vztahy jednotlivých herců. Hra byla napsána podle filmu Ernsta Lubitsche z roku 1941. Hrozně mne překvapilo, že takový film mohl v té době vzniknout. Určitě by bylo hodně zajímavé ho vidět.

Herci hráli dobře, někdy bylo těžké, aby postavy vypadaly věrohodně. Asi nejméně se to dařilo Václavu Postráneckému v roli gestapáka. Naopak dobře to zvládali Jan Dolanský, Miroslav Donutil a Miluše Šplechtová.

Inscenace to byla dobrá, neuděláte chybu, když na ní půjdete, ale na druhé straně (pro mne) nepatří mezi vrcholné divadelní zážitky.

František Hrubín a Štěpán Pácl

František Hrubín: Křišťálová noc
režie Štěpán Pácl
Švandovo divadlo, 21.října 2011 

Zjišťuji, že v poslední době si vybírám z divadelních inscenací více podle tvůrců než podle hry. Štěpán Pácl si mne - navždy (i když vzhledem k mému věku to zas dlouho nebude) - získal uvedením hry Brand, o které jsem v blogu již psal. Byla to pozoruhodná inscenace, při přípravě které tvůrčí kolektiv projevil minimálně stejnou "zabejčenost" jako hlavní hrdina Ibsenova dramatu. Ta není sama o sobě hodnotou, musí být pořádně "vyfutrována" talentem a schopnostmi. A těmi Štěpán Pácl i jeho kolegové disponují v míře ne zcela obvyklé.
Proto jsem zajásal, že je možno vidět jeho inscenaci ve Švanďáku. Ani jsem si předem nic nepřečetl, o jakou hru jde. Pamatuji se na původní inscenaci Hrubínovy Srpnové neděle v ND ze šedesátých let (myslím, že to bylo ve Stavovském). Křišťálovou noc jsem tehdy ani později neviděl. Obě hry jsou zasazeny do podobného prostředí. A tahle hra se mi líbila víc než Srpnová neděle, která na všechny zapůsobila tak silně především proto, že vznikla jako jedna z prvních her, které opustily schéma "socialistické realismu" (zaplať pánbů už dnes málo lidí skutečně ví, co to bylo a jak strašně se to ve všech sférách života projevovalo). Poselství Křišťálové noci mi připadá "aktuálnější" (fuj to je slovo). Možná to ale bylo hlavně kvalitami téhle Páclovy inscenace, těžko říci. Nebudu raději vyprávět příběh hry, ani to "co chtěl básník říci". Nutně by to bylo hloupé. Kromě hry samotné mě zaujaly výkony všech herců, jak členů hereckého ansáblu Švandova divadla, tak i posil Milostava Königa a Jany Pidrmanové. Bylo to hodně působivé představení. Mohu ho každému, kdo nejde do divadla "jen odpočívat", doporučit. Kupte si i program, dozvíte se dost zajímavého o vzniku hry.
Z inscenace je vidět, že její autoři mají k této době hluboký vztah a snaží se jí pochopit ve všech souvislostech a bez předpojatých zjednodušování. Hodně lituji, že jsem neviděl předchozí Páclovu inscenaci slavné hry Josefa Topola Konec Masopustu. Věřím, že bych ji v jeho pojetí pochopil spíše než současné Pitínského provedení v Národním. 

Dost mne vyděsilo, že ač to byla teprve asi  třetí nebo čtvrtá repríza, divadlo bylo poloprázdné. A na webu nabízeli týden před představením slevu s uvedením nějakého bizardního (už si ho nepamatuji) důvodu,  který však implicitně vyvolával dojem, že nejde o kvalitní představení. S touhle ustrašeností hodně kontrastovala Barnumská reklama, kterou jsem viděl před prázdninami na Malostranském náměstí. Projížděl tam malý  náklaďáček s megafony, jehož jediným nákladem byl poutač s reklamou na inscenaci Křišťálové noci. . Takhle se obvykle divadelní představení - možná s vyjímkou muzikálů Lucie Bílé - neinzerují. Naposledy jsem tak viděl jet "velikého Paroubka" před volbami. Mám dojem, že Švandovo divadlo neumí dobře (na rozdíl třeba od Divadla v Dlouhé) pracovat s diváky. "Vychovat" si je tak, aby divadlu fandili a chodili tak (skoro) všichni na představení různých žánrů a zaměření. Možná, že pro obecenstvo, které se třese na Biomanželku, je moc těžké přepnout na Hrubína.

Kupec benátský - vynikající představení ve Stavovském

W.Shakespeare: Kupec benátský
režie Martin Čičvák
Stavovské divadlo, 4.listopadu 2011, derniéra

Na tohle představení jsem chtěl jít již dlouho, ale nějak mi to nevycházelo, až jsem se najednou dověděl, že bude derniéra. S obrovskou klikou jsem ještě dostal lístek a díky tomu nebyl ochuzen o obrovský divadelní zážitek. Pokud si vzpomínám, byla to jedna z nejlepších Shakespearovských inscenací, kterou jsem kdy viděl (vybavuje se mi jen jedno srovnatelně dobré, Pitínského Romeo a Julie v Astorce). U her tohoto autora jde dnes (skoro) vždy o interpretaci - děj každý předem zná. Nechce se mi dělat "chytrého" a rozebírat či komentovat pojetí autorů inscenace. Spokojím se s tím, že vytvořili dílo, které bylo živé, mělo spád a zcela "aktuální" hluboké poselství, které by bylo hřích zploštit do pár neumělých vět. Navíc dali autoři všem hercům mimořádné příležitosti k vytvoření živoucích postav. V téhle inscenaci skutečně nebylo "malých rolí".

Do divadla jsem šel s tím, že "jdu na Štěpničku", jenže ouha. I když podal jeden ze svých nejlepších výkonů (a to si nastavil v posledních letech sám laťku proklatě vysoko), jeho Shylock nevyčníval nad ostatní, ale byl součástí divadelní hostiny, kde skvělé ukázky hereckého umění odváděli všichni. Nejtěžší to měl Igor Bareš v roli Antonia, která jediná byla (už od autora) abstrakcí, ne reálným člověkem. Zhostil se toho výborně. Oslnivě hrála Lucie Žáčková v roli Porcie, stala "královnou večera". Velmi rád jsem opět viděl Jana Dolanského (ako Graziana), který mne zaujal svým výkonem v Rackovi. Jak už jsem řekl, všichni byli výborní a nemá cenu zatěžovat glosu opisováním obsazení. Zmíním se jen o tom, že i Alexandr Minajev, který hrál dvě (zcela) vedlejší postavy dokázal obecenstvo okouzlit.

Když jsem tady rozplýval nad výkony herců Národního v Rackovi, málem jsem hledal příčinu v "obrácení gradu" hlediště- jeviště. Moc rád to beru zpět. Nemá smysl tohle představení doporučovat, protože se už hrát nebude. Jsem si ale jist, že bude ještě dlouho žít v duších a myslích těch, kteří měli štěstí, že ho mohli vidět. Na takhle dobré divadlo se vlastně zapomenout nedá. 

Divadlení hostina U stolu

Ingmar Bergman: Po zkoušce
brněnské Divadlo U stolu
14.října ve studiu Švandova divadla

Asi před rokem jsem se šťastnou shodou okolností dostal na jedno pražské představení Divadla U stolu. Divadlo jsem dosud vůbec neznal a byl jsem natolik nadšen, že jsem se začal vážně zabývat (byť zatím jen teoretickou) přípravou zájezdů do Brna. Ale někdy má člověk štěstí, divadlo si naplánovalo v říjnu zájezd do Prahy hned se čtyřmi tituly. Koupil jsem si lístky na všechny a doporučil to i svým známým. Právě jsem se vrátil ze třetího představení. Všechna byla vynikající, možná se dá již ze čtyř jejich inscenací, které jsem mohl vidět, trochu zobecnit. Divadlo U stolu lze charakterizovat především odvahou inscenovat témata, která se na první pohled divadelnímu zpracování vzpouzejí, dokonalou přípravou textů her a "neomylným" výběrem herců pro jednotlivé inscenace a role. Prostě divadelní pošušňání.

Mám určitě v plánu napsat o všech inscenacích, začnu úchvatnou adaptaci Bergmanova televizního filmu Po zkoušce.

Kdo nějaké Bergmanovy filmy viděl, dobře ví, že vyprávět "jejich obsah" je naprostá pošetilost. Nicméně od něčeho se musíme odrazit. Na začátku představení jsme svědky dialogu stárnoucího režiséra s mladou herečkou Annou, které svěřil velkou roli v připravované hře. Jde vlastně spíše o režisérův monolog občas přerušovaný šikovnou snahou Anny o získání trvalejší režisérovy přízně. Tempo hry není v této části  nijak závratné. Autor i inscenátoři vlastně diváka trochu uspávají, aby následující nástup byl o to působivější. Z konverzace Anny s režisérem se dovídáme, že se znal již s její matkou, ke které neměla dcera moc dobrý vztah. A najednou přijde ostrý střih zpět v čase a hra nabírá na šílených obrátkách. Anna se stane nehybnou a to, co se na scéně děje nereaguje ani gesty. Na scéně se objeví Annina matka jako stárnoucí herečka, která se snaží za každou cenu získat zpět režisérovu přízeň jak v pracovním, tak především v intimním životě. Režisér se snaží odmítat, ona v zoufalství přechází do hysterie a vyčítání. Tahle část končí jejím odchodem když ji režisér slíbí, že za chvíli za ní přijde. V tom okamžiku ožívá Anna jsme svědky jejich strhujícího "souboje". Oba se pouštějí jeden do druhého i každý sám do sebe jako postavy z nejlepších Bergmanových filmů. Aby sonda do chování, motivací, cílů a triků obou mohla být skutečně hluboká, používá autor a inscenátoři "jednoduchý trik": Oba nevedou přímo dialog, ale "uvažují" na nahlas o tom, co by mohli udělat a jak by mohli reagovat na to, co by mohl udělat ten druhý. Působí to jako hodně současné divadlo. Prostě krása.

Hru nastudoval režisér Ondřej Elbel, skromnou výpravu navrhla Kateřina Bláhová - působivé bylo především využití makety jeviště a loutek herců. Herecké výkony byly oslňující. Nikoho z nich jsem neznal, proto byl zážitek ještě silnější.

Začnu Evou Novotnou, která ukázala v roli matky v krátkém čase obdivuhodný výkon ukazující "ze všech stran i zevnitř" portrét stárnoucí ženy, která ztrácí sebevědomí i smysl života. A tak hledá spásu v pokusu (v jehož úspěch sama moc nevěří) o připoutání bývalého milence. Je to paní herečka.

Druhou ženskou roli Anny hraje Marie Vančurová (na internetu jsem našel, že působí v divadle Jeseník). Z počátku předvádí naivní adeptku herečky, která je poctěna nabídkou na hlavní roli, ale nevěří moc ve své kvality, tak se snaží "pojistit to půvabem svého mládí".  V druhé části hry do ní "něco vjede" a najednou je svému partnerovi důstojnou sokyní. Postupně nachází ve své roli ženu, která dovede využít zájem staršího a (na první pohled silnějšího) muže o sebe k tomu, aby si plně uvědomila sílu své osobnosti, jež již najednou nespočívá jen v jejím mládí, ale .... . Je to vynikající výkon. A nemohu se ubránit dojmu, že takovýhle výkon se musí hluboce odrazit i v duši herečky samé (nejen té, kterou tak znamenitě hraje).

Mužskou roli režiséra hraje Martin Siničák. Je to mimořádný výkon ukazující velkou vnitřní sílu herce i zažitou "hereckou techniku". Zobrazil inteligentního avšak stárnoucího umělce, který ač je stále dobrý, vidí, že síly již nepřibývají a podvědomě hledá potvrzení sebe sama ve vztahu s mladou herečkou. Při tom je mu vnitřně jasné, že jde především o něho - a teprve v druhé řadě o ní. Postava je složitá, herec se s ní vyrovnal naprosto dokonale.

Takovýhle herecký koncert se moc často nevidí - zázrak ve sklepě. Rád bych to viděl ještě jednou.

Racek ve Stavovském

A.P.Čechov: Racek
režie: Michal Dočekal
Stavovské divadlo 28.září 2011

Chodím do Národního poměrně často (a rád). Teď se v (informačních) kanálech a na ministerstvech hodně řeší problematika opery a baletu. Při tom možná větším problémem je činohra.
Komorní scéna v Kolowratu umožňuje inscenovat "lahůdky", budovy Národního a Stavovského jsou však pro (soudobou) činohru dost velkým hendikepem. Herci se musí soustředit především na "uřvání" obrovského prostoru - a tak člověk (zvláště takový, který chodí na galerii) mnohdy ani nedokáže plně ocenit jejich (nesporné) kvality. Možná také "vzdálenost od publika" vede k jistému odcizení herců a jisté (nežádoucí) "profesionalizaci" jejich výkonů. Pochopitelně jsou i inscenace, které tyto hendikepy "zázračně" překonávají - např. Pitínského Radúz Mahulena, mnohé ale tento zápas prohrávají (abych zůstal u těch, kde hlavní roli hraje Vojtěch Dyk, např. Žebrácká opera).

Možná i pro to sáhl šéf činohry v nové inscenaci k nestandardnímu řešení, které znám z Divadla v Dlouhé (např.) - posadil diváky na jeviště a herci hrají v jejich těsné blízkosti na jeho hraně - v tomto případě většinou před stylizovanou "oponou", někdy využívají i obrovského hlediště. A hodně se to povedlo.

Pro mne to měli autoři inscenace dost těžké. V mé duši byly  ještě poměrně čerstvé příjemné dojmy a zážitky z velmi dobré inscenace Racka v podání jednoho z mých nejoblíbenějších ročníků v Disku, kterou jsem viděl hned dvakrát (ale glosu jsem ještě nestačil dopsat). A tak jsem na počátku "fandil hostům". Tentokrát jsem rychle pocítil, že inscenace Národního bude přece jen o hodně lepší než ta z Disku jak "objektivně", tak pocitově.

Jde o jednu z nejlepších inscenací (nejen Čechova), které jsem kdy viděl. Přispěli k tomu stejnou měrou všichni herci. Žádný z nich nepřehrával (příjemně mne to překvapilo především u Davida Prachaře), neexhiboval se, ale s "láskou a nasazením" všichni tvořili kolektivní dílo. Divák tak viděl, že jde bez vyjímky skutečně o prvotřídní herce. Trepleva hrál hrozně dobře Jan Dolanský, kterého jsem dosud moc neznal. Ostatní role vytvořili "staří mazáci" (dámám se omlouvám) - Tatjana Medvecká, František Němec, David Prachař, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Johanna Tesařová a Alexej Pyško.

Ten, kdo hru zná a umí počítat, si jistě uvědomil, že jednu ženskou postavu jsem vynechal. A to hned tu hlavní - Ninu Zarečnou. V ten večer, kdy jsem na tom byl, ji hrála Eva Josefíková. Ne, to jsem se vyjádřil špatně - měl jsem napsat ztělesnila. Zvláště v prvním dějství působila jako zjevení přirozené krásy mládí, nevinnosti a opravdovosti. Mohlo by se zdát, že vlastně nehraje, jen prožívá. V druhém dějství, kdy její postava dospěla do stáří i problémů, které herečka z vlastní zkušenosti znát nemůže, se jen potvrdilo, že jde o jeden z největších talentů našeho divadla. Jistě jí k tomuhle výkonu  pomohli svými výkony i nasazením ostatní herci.
Evu Josefíkovou jsem vůbec neznal, v programu jsem si přečetl, že studuje na DAMU. Už jsem se těšil, že ji letos uvidím v DISKu. Jenže je asi teprve v druháku, snad se příštího roku dožiju. Z internetu jsem se dověděl, že ji "objevil"  Zdeněk Troška - abych se přiznal většinu jeho filmů zrovna nemusím, ale "čuch na herce" má obdivuhodný.V mladé generaci máme hodně výborných hereček ( o mnoha z nich jsem v blogu psal) - s Evou Josefíkovou to nebudou mít slečny lehké.

Nenavštívit tuhle inscenaci (alespoň jednou) by byl neskutečný hřích. Není moc míst, kde byste příslušný deficit zážitků mohli dohnat.

Blbá Veruna

Arnošt Goldflam: Blbá Veruna
inscenace Divadla Husa na provázku
Archa,5.února 2011

Tak jsem měl zas štěstí, že jsem si všiml, že v Arše hostují Provázci a ještě s hrou Arnošta Goldflama. Od té doby, co jsem viděl - dokonce ve dvou provedeních v Kolowratu a v Dlouhé - jeho U Hitlerů v kuchyni, mám laskavý humor a hraní si s češtinou tohoto autora ještě radši.
Hra líčí na příběhu "obyčejné rodiny" celkový pocit  ze života ve "vyspělé socialistické společnosti". Neklade si nějaké příliš sofistikované cíle, ale atmosféru té doby se v inscenaci podařilo i díky kvalitám hereckého souboru vystihnout velmi dobře. Hra není příliš popisná ani politicky aktivistická, ale díváme se zpět laskavýma očima moudrého člověka. Hra je vybavena dobovými písněmi i aktualitami. Například se líčí "barevná televize", která vznikala tím, že se před černobílý televizor postavil barevný filtr (nahoře modrý - nebe, dole zelený- trávník). Už jsem zapomněl, že se jako velká vymoženost prodával.

Zjistil jsem, že ke své škodě současné herce od Provázků vlastně moc neznám (od té doby se mi to už podařilo napravit). Byli všichni výborní, mne však tento večer zaujaly především dvě dámy.

Anežka Kubátová hrála titulní roli mladičké dívenky, která ještě (skoro) všemu věří a dovede se stále  upřímně divit, s neobyčejnou lehkostí a přirozeností. Až by člověk myslel, že to nemusí hrát, ale, že taková je. Jenže je nejen velmi mladá a krásná, ale i velmi talentovaná herečka s hodně rozmanitými výrazovými prostředky (to jsem poznal v dalších inscenacích, kde jsem ji viděl). Dává do hraní v každém okamžiku skutečně vše - ostatně jako skoro všichni z tohoto souboru. 
Druhá dáma - Ivana Hloužková - hrála znamenitě roli matky. Obdivují na ní s jakým elánem a bezprostředností jde do všech rolí. Ani v těch nejmenších ji nejde přehlédnout. Tenhle večer navíc znamenitě zpívala nejen v rámci představení, ale i po něm, na křtu nové knihy Arnošta Goldflama. Křest prý nebyl plánován a tak měl vskutku rodinnou atmosféru. Jako prémii mám tak k hezkému zážitku knížku podepsanou od autora.

Návštěvu této pohodové inscenace každému doporučuji. Jak se ukázalo, byla pro mne výborným  předkrmem před hostinou, kterou servíroval tento soubor v Arše v dubnu, kdy jsem na nich byl pětkrát.