O Janáčkovi podruhé - Leoš aneb tvá nejvěrnější

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější
režie: Vladimír Morávek
Husa na provázku v divadle Archa, 11.prosince 2011

Pro některé faktografické poznámky o Janáčkově životě může pomoci přečíst si glosu o inscenaci hry Listy důvěrné.

Pražská představení brněnské Husy na provázku jsou (určitě nejen) pro mě vždy velkým svátkem. Proto jsem si nemohl nechat ujít ani tohle (a prošvihl jsem kvůli němu i novou premiéru mé oblíbené taneční skupiny ME-SA). A byl to po všech stránkách vrcholný (chce se napsat nejen divadelní) zážitek.

Husa na provázku není obyčejné divadlo, ale kulturní instituce, která má širší záběr. Jak to u Provázků bývá zvykem, přistoupili i k tématu Janáček velmi zevrubně, sérií přednášek, které se po dobu celého roku zabývaly jednotlivými aspekty života a tvorby Leoše Janáčka. Na jejich základě se opět dali dohromady autor Milan Uhde a skladatel Miloš Štědroň,  aby se úspěšně se poprali jak s tématem, tak i se svojí vlastní legendou, kterou z nich vytvořila dnes už dávná spolupráce na Baladě pro banditu. A rozhodně své příznivce nezklamali. Vznikl tak podklad k inscenaci velmi zajímavé divadelně, hudebně (a kupodivu i faktograficky).

Nad tímhle základem režisér Vladimír Morávek sklenul opulentní (fuj, to jsou slova, to druhé jsem určitě ještě nikdy aktivně nepoužil, ale patří sem právem) divadelní stavbu. Mnohým jeho styl nevyhovuje, připadá jim uřvaný a přeplněný výtvarnými symboly. Jenže to je neporozumění a nedorozumění. Nedošlo jim, že Morávek je duší (a tělem) vlastně operní režisér. Plně jsem si uvědomil po shlédnutí jeho fantastické Toscy v Národním divadle. A opera (až na vyjímky) prostě vyžaduje velkou výpravu. Přenést tento "operní" přístup do činohry není vůbec snadné (rozhodně je snadnější inscenovat operu jako činohru). V činohře totiž sebepůsobivější výprava musí být jen doplňkem "libreta" a ne naopak. Ať se to komu líbí nebo ne, vytýkat Morávkovi "operní přístup" právě ve hře o Janáčkovi je dost podivné (stejnou mírou byl takový postup zcela oprávněný a velmi efektivní u Mistra a Markétky).

Hned když přijdeme do divadla jsme zaujati "scénou". Tu tvoří velký stůl, na němž jsou poházeny různé předměty. V jeho čele stojí obrovská socha Pegase, pod nímž v závěru inscenace Mistr sedí. Ještě je tu několik ženských soch v nadživotní velikosti.

Hra nemá (v klasickém smyslu) pevný děj. Jde o pásmo, ve kterém se mísí hudba, zpěv, monology (častěji než dialogy) herců i pohybové akce. Jednotlivé motivy se často vrací nebo se naopak objevují "průhledy" do budoucnosti, často probíhá několik akcí najednou. O to, aby se v tom divák vyznal, pečuje jeden herec, který (mimo to, že sám představuje několik postav) dělá jakéhosi průvodce inscenací. Tento večer to byl Robert Mikluš (alternuje s ním Jiří Kniha). Formálně je hra zasazena do debaty dvou kritiků, kteří se přou o to, kolik procent Janáčkovy tvorby vyjadřuje lásku (jestli se dobře pamatuji 3 nebo 8). Inscenace se snaží pokrýt celý skladatelův život. Mladého Janáčka hraje Martin Donutil, staršího Martin Havelka. Oba jsou výborní. Seznamujeme se s ženami, ke kterým měl Janáček v jednotlivých obdobích svého života nějaký vztah. Jeho poměr k nim nebyl nikdy jednoduchý ani pro něj, ani pro ně. V jistém smyslu "nejhůř" na tom byla jeho žena Zdenka. Úryvky z jejích vzpomínek nalezneme v programu. Před svojí smrtí ji Mistr opustil kvůli vdané paní Kamile Stösslové. Celý soubor odevzdal vynikající výkon, takže nemá cenu jednotlivé členy vyjmenovávat. Kromě "stabilních" hereček v inscenaci uvidíte i uslyšíte i Gabrielu Vermelho, která symbolizuje "osud" resp. smrt. Její účast je především v hudební složce představení velmi podstatná. Je neuvěřitelné, s kolika vynikajícími soubory tato všestranná umělkyně vystupuje. Když vynechám čistě hudební tělesa (mezi která patří i orchestr Berg), jsou to v divadelní branži např. Veselé skoky a již zmiňovaná ME-SA. Severočeské divadlo uvádí balet na její hudbu Jessie a Morgianna.

Mohl bych tady toho o inscenaci nakecat ještě hodně, ale nemělo by to smysl. Bylo to jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl. Autoři, soubor i režisér se se složitou tématikou vypořádali zcela geniálně. Rád bych tuhle hru viděl ještě aspoň jednou.