Tichý Tarzan - další divadelní zázrak od Provázků

Tichý Tarzan
scénář Simona Petrů
spolupráce na scénáři: Petr Jan Kryštof
režie: Anna Petrželková
v hlavní (a titulní) roli: Ivana Hloužková
Husa na Provázku v Divadle Archa, 13.4.2012

Na Divadle Husa na provázku začínám být závislý, chodím na ně už dlouho a už skoro dva roky jsem nevynechal žádné z jejich pražských představení. Dá se tedy říci, soubor i jeho poetiku celkem dobře znám. Přesto se jim často podaří mě zcela překvapit. Naposledy se to stalo včera.

Bylo to fantastické a fantasticky dobré představení.

Hra Tichý Tarzan je o kyjovském fotografovi Miroslavu Tichém. Vím o něm od té doby, co jsem náhodou při své poslední návštěvě Paříže v roce 2008 viděl "jeho" výstavu v Centre Pompidue. S existencí takového člověka, jeho tvorbou, osudem i s tím, jak se stal slavným a jak mu to bylo úplně jedno se musel každý, kdo se o něm dověděl, nějak vyrovnat. Asi půl roku jsem sháněl všechny dostupné informace a otravoval s tím všechny známé i studenty na přednáškách. Vybudoval jsem si proto k tomu to člověku (přesněji řečeno k tomuto úkazu, protože člověka jsem neznal jinak než z toho, co o něm někdo napsal nebo natočil) docela  silný vztah. Samotné jeho fotografie mě zase tolik nenadchly (dokonce jsem nepociťoval jako průšvih, že jsem se nedostal na "jeho" velkou výstavu v Praze), ale samotnou skutečnost, že takový člověk v naší zemi žije (teď už ne) považuji za velmi podstatnou pro jakékoli úvahy o smyslu našeho bytí.

Je dost těžké si představit obtížněji uchopitelné téma pro divadelní hru. Její autorky mají můj nelíčený obdiv. Začíná to již výborným názvem hry. Dokázaly do hry dostat vše podstatné, jak pocitově, tak výtvarně. Velmi rozumně omezili faktografii na nezbytné minimum. Při tom se nenechaly vtáhnout do jakýchkoli hodnotících motivů, které by nutně byly (zvláště poměřovány životem originálního umělce) laciné. Myslím, že hra měla co říci jak těm, kdo faktografii znali, tak i těm, kdo o  se o panu Tichém ten večer dověděli poprvé (i když takových už dnes asi moc není). Výborným nápadem bylo svěřit hlavní roli herečce. Tím se podtrhla skutečnost, že sama osoba hlavního hrdiny je skoro neuvěřitelná, jakoby nepatřila do "našeho obyčejného světa".

Velký podíl na kvalitě inscenace mají, jak je to u Provázků obvyklé, herci. Možná je dokonce takový tvůrčí podíl všech herců na kvalitách každé inscenace tím, co Provázky nejvíc charakterizuje a co nemá v této intenzitě u nás obdoby.

Roli Miroslava Tichého hraje - naprosto úžasně - Ivana Hloužková. Je to výkon, na který se nedá zapomenout. A podle mého si za ní zaslouží nějakou cenu, např. Thalii, jen není jasné, zda za mužský nebo ženský herecký výkon. Obsazení Ivany Hloužkové do této role dalo inscenaci potřebný "surrealistický" rozměr. Kvality Ivany Hloužkové oceňuji již dlouho, například.  Je obdivuhodné s jakým nasazení hraje i drobné úlohy v jiných inscenacích.

I všichni ostatní herci hrají výborně. Gabriela Štefanová hraje většinu doby skutečnou postavu ženy, která pomáhala Miroslavu Tichému s řešením problémů praktického života a obětavě se o něho starala po mnoho let. Ostatní čtyři hráli mnoho různých postav. Anička Duchoňová s Anežkou Kubátovou vynikaly především ve scénách, kde hrály mladé slečny (objekty, které fotograf zabíral) a předváděly jejich "obyčejné" hovory. Na oba muže Vladimíka Hausera a Roberta Mikuše připadlo mnoho drobných postav, které zprostředkovaly kontext událostí.

Inscenace byla výborná i ve zdánlivých detailech, bez kterých by se její kvality vytratily. Osvěžením bylo používání jihomoravského dialektu nebo práce s vývojkou, kterou už asi mnoho dnešních mladých lidí samo nezažilo. Výtvarná úroveň bylo mimořádná. Herci hráli střídavě před a za poloprůhledným pozadím a mnohokrát "strnuli" jako na fotografii.

Tohle představení bych hrozně rád viděl (aspoň) ještě jednou, snad se to povede.

Těším se i na další představení Provázků, první uvidím již dnes večer.

P.S. Nemýlím-li se, pracoval Miroslav Tichý (podobně jako Bohumil Hrabal) nějakou dobu ve sběrných surovinách. Srovnání s dnešními překupníky měděných kabelů říká o tom, kam jsme se posunuli docela dost.

O Janáčkovi podruhé - Leoš aneb tvá nejvěrnější

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější
režie: Vladimír Morávek
Husa na provázku v divadle Archa, 11.prosince 2011

Pro některé faktografické poznámky o Janáčkově životě může pomoci přečíst si glosu o inscenaci hry Listy důvěrné.

Pražská představení brněnské Husy na provázku jsou (určitě nejen) pro mě vždy velkým svátkem. Proto jsem si nemohl nechat ujít ani tohle (a prošvihl jsem kvůli němu i novou premiéru mé oblíbené taneční skupiny ME-SA). A byl to po všech stránkách vrcholný (chce se napsat nejen divadelní) zážitek.

Husa na provázku není obyčejné divadlo, ale kulturní instituce, která má širší záběr. Jak to u Provázků bývá zvykem, přistoupili i k tématu Janáček velmi zevrubně, sérií přednášek, které se po dobu celého roku zabývaly jednotlivými aspekty života a tvorby Leoše Janáčka. Na jejich základě se opět dali dohromady autor Milan Uhde a skladatel Miloš Štědroň,  aby se úspěšně se poprali jak s tématem, tak i se svojí vlastní legendou, kterou z nich vytvořila dnes už dávná spolupráce na Baladě pro banditu. A rozhodně své příznivce nezklamali. Vznikl tak podklad k inscenaci velmi zajímavé divadelně, hudebně (a kupodivu i faktograficky).

Nad tímhle základem režisér Vladimír Morávek sklenul opulentní (fuj, to jsou slova, to druhé jsem určitě ještě nikdy aktivně nepoužil, ale patří sem právem) divadelní stavbu. Mnohým jeho styl nevyhovuje, připadá jim uřvaný a přeplněný výtvarnými symboly. Jenže to je neporozumění a nedorozumění. Nedošlo jim, že Morávek je duší (a tělem) vlastně operní režisér. Plně jsem si uvědomil po shlédnutí jeho fantastické Toscy v Národním divadle. A opera (až na vyjímky) prostě vyžaduje velkou výpravu. Přenést tento "operní" přístup do činohry není vůbec snadné (rozhodně je snadnější inscenovat operu jako činohru). V činohře totiž sebepůsobivější výprava musí být jen doplňkem "libreta" a ne naopak. Ať se to komu líbí nebo ne, vytýkat Morávkovi "operní přístup" právě ve hře o Janáčkovi je dost podivné (stejnou mírou byl takový postup zcela oprávněný a velmi efektivní u Mistra a Markétky).

Hned když přijdeme do divadla jsme zaujati "scénou". Tu tvoří velký stůl, na němž jsou poházeny různé předměty. V jeho čele stojí obrovská socha Pegase, pod nímž v závěru inscenace Mistr sedí. Ještě je tu několik ženských soch v nadživotní velikosti.

Hra nemá (v klasickém smyslu) pevný děj. Jde o pásmo, ve kterém se mísí hudba, zpěv, monology (častěji než dialogy) herců i pohybové akce. Jednotlivé motivy se často vrací nebo se naopak objevují "průhledy" do budoucnosti, často probíhá několik akcí najednou. O to, aby se v tom divák vyznal, pečuje jeden herec, který (mimo to, že sám představuje několik postav) dělá jakéhosi průvodce inscenací. Tento večer to byl Robert Mikluš (alternuje s ním Jiří Kniha). Formálně je hra zasazena do debaty dvou kritiků, kteří se přou o to, kolik procent Janáčkovy tvorby vyjadřuje lásku (jestli se dobře pamatuji 3 nebo 8). Inscenace se snaží pokrýt celý skladatelův život. Mladého Janáčka hraje Martin Donutil, staršího Martin Havelka. Oba jsou výborní. Seznamujeme se s ženami, ke kterým měl Janáček v jednotlivých obdobích svého života nějaký vztah. Jeho poměr k nim nebyl nikdy jednoduchý ani pro něj, ani pro ně. V jistém smyslu "nejhůř" na tom byla jeho žena Zdenka. Úryvky z jejích vzpomínek nalezneme v programu. Před svojí smrtí ji Mistr opustil kvůli vdané paní Kamile Stösslové. Celý soubor odevzdal vynikající výkon, takže nemá cenu jednotlivé členy vyjmenovávat. Kromě "stabilních" hereček v inscenaci uvidíte i uslyšíte i Gabrielu Vermelho, která symbolizuje "osud" resp. smrt. Její účast je především v hudební složce představení velmi podstatná. Je neuvěřitelné, s kolika vynikajícími soubory tato všestranná umělkyně vystupuje. Když vynechám čistě hudební tělesa (mezi která patří i orchestr Berg), jsou to v divadelní branži např. Veselé skoky a již zmiňovaná ME-SA. Severočeské divadlo uvádí balet na její hudbu Jessie a Morgianna.

Mohl bych tady toho o inscenaci nakecat ještě hodně, ale nemělo by to smysl. Bylo to jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl. Autoři, soubor i režisér se se složitou tématikou vypořádali zcela geniálně. Rád bych tuhle hru viděl ještě aspoň jednou.

Balada pro banditu po třiceti letech

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu
režie a úprava Vladimír Morávek
Husa na provázku v Divadle Archa, 3.února 2012


Užívám si toho, že Provázci jezdí teď do Prahy docela často, v poslední době jsem žádnou z jejich inscenací nevynechal. A můj respekt k tomuto divadlu (pokud to jde) roste, už se snad konečně naučím jména všech herců. Jedinou nevýhodou, že nestačím psát, přesněji řečeno dopsat, glosy. Mám už dlouho rozepsanou glosu o Janáčkovi, začal jsem s Hrabalem, ale to dá fušku. A to ve frontě již dlouho čekají  Čapek a Bulgakov, bůhví jestli na ně ještě dojde. Tak zde píši (paradoxně) jako první glosu o představení, které mne zaujalo o něco méně, protože to nedá tolik práce.

Původní inscenaci Balady jsem bohužel neviděl, jen později natočený film. A pochopitelně se mi často vybaví písně z této hry. Napsali ji v době "kulturní krize" Miloš Štědroň s Milanem Uhdem. Přičemž Milan Uhde potají. O tom, že skutečným autorem libreta je on, vědělo jen málo lidí. Ty písničky mne hodně oslovily svojí poetikou.

 Po skoro třiceti letech se Provázci rozhodli nastudovat baladu znovu. Mohli se rozhodnout k "exhumaci" tj. snažit se co nejvěrněji okopírovat původní inscenaci. Ale to by asi bavilo málokterého divadelníka - a Vladimíra  Morávka tím spíš ne. Zvolili tedy nový přístup. Hru zbavili lineárnosti a v duchu svých nynějších inscenačních postupů z ní udělali pásmo, kde se čas zauzlovává a mnoho motivů se opakovaně vrací. Vznikla tak zajímavá (jak jinak u Provázku) inscenace. Z mého osobnímu pohledu nahradila původní poetiku urputnost. Až to na mne dělalo dojem, že někdy až přehnaná - ve snaze se v každém případě odlišit od vzoru. Je to však asi generační záležitost - už prostě nejsem in.

Všichni herci byli (jako vždy) výborní jak herecky, tak zpěvácky. Posilou byla Gabriela Vermelho. Taneční stylizace byla složkou, ve které se ona zarputilost projevovala nejvýrazněji. Výprava byla působivá  - i když se mi "kšandový" kostým Nikoly moc nelíbil.

Určitě byste si toto představení (stejně jako ostatní od Provázků) neměli nechat ujít.

Třaskavá směs - Hordubal na Provázku

Karel Čapek: Hordubal

první díl projektu Čapek na provázku

režie Jan Antonín Pitínský

Archa, 20.dubna 2011

V rámci své spanilé jízdy do Prahy uvedlo Divadlo Husa na provázku i znamenitou inscenaci Čapkova Hordubala. Jak každý ví, kniha vypráví o návratu Juraje Hordubala, kterého bída vyhnala do Ameriky, domů na východní Slovensko. Vydělával si jako horník. Peníze nejprve posílal domů, ale když odešel jeho gramotný kamarád, který mu s tím pomáhal, sám to již nedokázal a tak je šetřil v bance. Odkradli ho, ale přesto si ještě odvážel "majlant". Byl z domova osm let, posledních pět o něm žena neměla zprávy. Po návratu domů zjistí, že ženě pomáhá čeledín, který vede jeho hospodářství  - sice velmi úspěšně, ale zcela jinak, než by to dělal on sám. Prodali horská políčka, koupili louky v nížině a vydělávají na chovu koní pro armádu. Žena se Jurajovi za ty roky odcizila a vztah se nedaří obnovit. Ani vesnice Juraje nepřijala dobře a navíc se mu posmívají, že se mu žena spouští s čeledínem. Vzniká tak třaskavá situace, která nakonec vyvrcholí násilnou smrtí hlavního hrdiny.

Já ale měl na mysli jinou třaskavou směs - setkání souboru Divadla Husa na provázku, který výtečně vede Michálek ke skutečně tvůrčímu přístupu a naprostému odevzdání se práci, s režisérem J.A.Pitínským. Vzniklo tak naprosto fantastické představení, které všechny diváky od samého počátku až do konce zcela pohltí. Zcela mimořádně kvalitní je pohybová a hudební stránka inscenace. V programu se dovíte, že se celý soubor podílel na pohybové koncepci představení. Není to určitě fráze. A nedovedu si představit, že by to jiný soubor takhle výborně dokázal (možná jen Divadlo v Dlouhé). V symbolické rovině předvádějí herci "kravičky" a "koně" jak pohybově, tak i zvukově. Jen tahle složka představení by (pro mne) stála za to, abych na představení šel několikrát. I (zatím) jediné shlédnutí však způsobilo, že mi tyto scény nikdy z paměti (a z podvědomí) nevymizí. Celý soubor hrál jak o život - vždyť o něj vskutku šlo. Nemá cenu uvádět všechny výborné herce, to bych jen opisoval celé obsazení. Jednu vyjímku však udělat musím. Vladimír Hauser v hlavní roli Hordubala podává zcela mimořádný výkon, který se jen tak nevidí.
Tohle je inscenace, kterou si žádný fanda divadla prostě nesmí nechat ujít.

Blbá Veruna

Arnošt Goldflam: Blbá Veruna
inscenace Divadla Husa na provázku
Archa,5.února 2011

Tak jsem měl zas štěstí, že jsem si všiml, že v Arše hostují Provázci a ještě s hrou Arnošta Goldflama. Od té doby, co jsem viděl - dokonce ve dvou provedeních v Kolowratu a v Dlouhé - jeho U Hitlerů v kuchyni, mám laskavý humor a hraní si s češtinou tohoto autora ještě radši.
Hra líčí na příběhu "obyčejné rodiny" celkový pocit  ze života ve "vyspělé socialistické společnosti". Neklade si nějaké příliš sofistikované cíle, ale atmosféru té doby se v inscenaci podařilo i díky kvalitám hereckého souboru vystihnout velmi dobře. Hra není příliš popisná ani politicky aktivistická, ale díváme se zpět laskavýma očima moudrého člověka. Hra je vybavena dobovými písněmi i aktualitami. Například se líčí "barevná televize", která vznikala tím, že se před černobílý televizor postavil barevný filtr (nahoře modrý - nebe, dole zelený- trávník). Už jsem zapomněl, že se jako velká vymoženost prodával.

Zjistil jsem, že ke své škodě současné herce od Provázků vlastně moc neznám (od té doby se mi to už podařilo napravit). Byli všichni výborní, mne však tento večer zaujaly především dvě dámy.

Anežka Kubátová hrála titulní roli mladičké dívenky, která ještě (skoro) všemu věří a dovede se stále  upřímně divit, s neobyčejnou lehkostí a přirozeností. Až by člověk myslel, že to nemusí hrát, ale, že taková je. Jenže je nejen velmi mladá a krásná, ale i velmi talentovaná herečka s hodně rozmanitými výrazovými prostředky (to jsem poznal v dalších inscenacích, kde jsem ji viděl). Dává do hraní v každém okamžiku skutečně vše - ostatně jako skoro všichni z tohoto souboru. 
Druhá dáma - Ivana Hloužková - hrála znamenitě roli matky. Obdivují na ní s jakým elánem a bezprostředností jde do všech rolí. Ani v těch nejmenších ji nejde přehlédnout. Tenhle večer navíc znamenitě zpívala nejen v rámci představení, ale i po něm, na křtu nové knihy Arnošta Goldflama. Křest prý nebyl plánován a tak měl vskutku rodinnou atmosféru. Jako prémii mám tak k hezkému zážitku knížku podepsanou od autora.

Návštěvu této pohodové inscenace každému doporučuji. Jak se ukázalo, byla pro mne výborným  předkrmem před hostinou, kterou servíroval tento soubor v Arše v dubnu, kdy jsem na nich byl pětkrát.

Martina Krátká od Provázků

Zatím jsem moc glos jednotlivým osobnostem nevěnoval, psal jsem většinou o představeních nebo o souborech. Někdy je však třeba udělat výjimku. Martina Krátká z Divadla Husa na provázku dovede své publikum vskutku "očarovat". Když je na jevišti, vyzařuje z ní nějaké fluidum, kterému je velmi těžko odolat. Když se snažím vybavit si nějakou jinou jinou herečku s tak uhrančivým projevem napadá mi jen mladá Marie Málková, kterou jsem viděl někdy v šedesátých letech Na zábradlí v roli Antigony - však také Jan Grossman jejímu kouzlu podlehl.

Martinu Krátkou jsem poprvé viděl asi před rokem v pražské Arše na loutkovém představení Husy na provázku pojednávajícím o "zemi Karla Gotta" (název jsem už zapomněl).  Představení se mi líbilo, ale moc si z něj již nepamatuji. Bylo vtipné a pěkně ilustrovalo, co zaujalo mladé na vyprávění o "komunistickém blahobytu". Hned při příchodu herci vyvolávali atmosféru tím, že za zvuků mistrových písní rozdávali obecenstvu banány - symbol přepychu těch let. Hráli tam dva mladíci a dívka. Na počátku představení jsem se obdivoval tomu, co všechno dovede se svým obličejem udělat. Uměla ho "zmluchlat" tak, že loutky televizních gumáků by z toho musely dostat komplex. Ke konci představení však u mne převládl strach "aby jí to proboha nezůstalo". Proto jsem měl velkou radost, když jsem ji za pár hodin viděl v kuloárech divadla a byla "v pohodě". Ztratil jsem program a glosu o sérii představení, které bylo tohle součástí, jsem nenapsal. A tím si neosvojil ani hereččino jméno. Její zjev se však usadil někde poměrně hluboko ve mě. Nevím kde přesně - v paměti, v duši, v mozku,  v srdci, ve vědomí nebo v podvědomí - ale to je jedno kde, důležité bylo, že mi s ním uvnitř "bylo hezky" a měl jsem se podvědomě na co těšit - že se jednou zase objeví živá přede mnou na jevišti.

A skutečně se to stalo. Viděl jsem ji na představení brněnského Divadla u stolou. Měla tam malou, ale pro ní jako šitou, roli mladé cikánečky, která svým kouzlem očarovala hlavního hrdinu, aby mu pak náhle zmizela ze života. Představení to bylo nádherné a píši o něm jinde. Měl jsem stejně velkou radost ze setkání s Hrabalem jako s ní. A to mě ještě čekal týden hostování Provázků v Praze.
Byl jsem na nich (a proč si nepřiznat, do značné míry především na ní) celkem pětkát během čtyř dní. Byl to krásný týden. Jistě o těch představeních ještě napíši. Martina Krátká hrála - a moc dobře - ve všech pěti přestaveních. Viděl jsem ji jako Markétku a Jeshuu v Mistrovi a Markétce, jako Hafii v Hordubalovi, .... . Hodně jí sedl pižduch v pohádce Václava Havla.

Jeden kolega (velký, mladý, silný, kus chlapa), který také byl na výtečném představení Hordubala, mi (po tom, co jsem mu prozradil, že mám Martinu Krátkou rád) říkal, že je také v dětské roli Hafie a při stylizaci kravičky hodně zaujala, ale že si po představení kladli otázku, jak může hrát "obyčejné dospělé" role. Ujistil jsem ho, že "dospělé" snadno, ale obyčejné sotva. Je to ten typ herečky, která do každé role dá tak mnoho ze sebe, že žádná - byť sebemenší - postava nezůstane "obyčejnou". Kromě značné fyzičky, mimických schopností a hereckých dovedností je tam vždy jakýsi (metafyzický) přesah, nebo lépe řečeno osobní kouzlo. Kdybych to uměl, napsal bych pro ni psychologickou roli osamělé košíkářky (sportovkyně, ne řemeslnice), která se svěřuje s životními trampotami i radostmi obrovskému míči, který se na ní příšerně kření a dělá jí nejrůznější schválnosti. Naštěstí to neumím, takže se můžu těšit, že ji uvidím v něčem lepším. A už se na to moc těším.