Svaly, kosti, šlachy a vtip Andrey Miltnerové

Fractured
Vynalézavá cesta do světa pod kůží, do světa svalů a šlach, cesta jinam 
námět, choreografie a interpretace by A. Miltnerová
studio ALTA, 25.února 2012

Pokud někdo tenhle blog čte, ví, že se snažím navštěvovat představení tanečního a pohybového divadla (zvládnu však napsat glosy jen tak o polovině z nich). Přesto jsem občas hodně překvapen něčím, co je zcela nové. Do studia ALTA jsem v rámci festivalu Malá inventura šel na představení mé oblíbené skupiny ME-SA Solos, o kterém ještě napíšu. Před ním jsem viděl fantastickou kreaci Andrey Miltnerové - tanečnice, kterou jsem dosud neznal.

Hned na počátku vidíme nápaditě nasvícená záda lidského těla. Dívka je po celou dobu v hlubokém předklonu s rukama na zemi a předvádí hru svalů a šlach. Celkový dojem je jako z anatomického atlasu případně - i když to z ní strašně - z nějakého béčkového hororu, kde se ukazují znetvořená těla nebo dokonce ze řeznictví. Přesto je dojem velmi silný a když si člověk "zvykne" ocení i velkou vtipnost celé koncepce. Za celou dobu inscenace (asi 15 minut) nevidíme hlavu tanečnice jinak než ze zátylku nebo "shora", když ji narovná.  Na chvíli přenese váhu na ruce a předvede nám hru svalů na nohou. Na rozdíl od vystoupení kulturistů resp. kulturistek, která jsou pro mne buď k smíchu nebo ve mě vyvolávají znechucení, jde tady o něco jiného. Jde o svého druhu "tělesnou ironii", která je, jakkoli se to z tohohle povídání může zdát divné, nesmírně chytrá a vtipná. Není mi vůbec jasné jak mohla tanečnice tuhle kreaci navrhnout a nacvičit - vždyť se vůbec nemůže vidět, ale kamery asi dělají zázraky. Velký podíl na kvalitě choreografie má výborně vybraná hudba a především svícení, jichž autorem je J.Komárek.

Teprve při děkovačce vidíme něco jiného než maso - krásnou dívku.

Na tohle představení nelze zapomenout a kdyby byla možnost určitě na to zajděte.   

O Janáčkovi podruhé - Leoš aneb tvá nejvěrnější

Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější
režie: Vladimír Morávek
Husa na provázku v divadle Archa, 11.prosince 2011

Pro některé faktografické poznámky o Janáčkově životě může pomoci přečíst si glosu o inscenaci hry Listy důvěrné.

Pražská představení brněnské Husy na provázku jsou (určitě nejen) pro mě vždy velkým svátkem. Proto jsem si nemohl nechat ujít ani tohle (a prošvihl jsem kvůli němu i novou premiéru mé oblíbené taneční skupiny ME-SA). A byl to po všech stránkách vrcholný (chce se napsat nejen divadelní) zážitek.

Husa na provázku není obyčejné divadlo, ale kulturní instituce, která má širší záběr. Jak to u Provázků bývá zvykem, přistoupili i k tématu Janáček velmi zevrubně, sérií přednášek, které se po dobu celého roku zabývaly jednotlivými aspekty života a tvorby Leoše Janáčka. Na jejich základě se opět dali dohromady autor Milan Uhde a skladatel Miloš Štědroň,  aby se úspěšně se poprali jak s tématem, tak i se svojí vlastní legendou, kterou z nich vytvořila dnes už dávná spolupráce na Baladě pro banditu. A rozhodně své příznivce nezklamali. Vznikl tak podklad k inscenaci velmi zajímavé divadelně, hudebně (a kupodivu i faktograficky).

Nad tímhle základem režisér Vladimír Morávek sklenul opulentní (fuj, to jsou slova, to druhé jsem určitě ještě nikdy aktivně nepoužil, ale patří sem právem) divadelní stavbu. Mnohým jeho styl nevyhovuje, připadá jim uřvaný a přeplněný výtvarnými symboly. Jenže to je neporozumění a nedorozumění. Nedošlo jim, že Morávek je duší (a tělem) vlastně operní režisér. Plně jsem si uvědomil po shlédnutí jeho fantastické Toscy v Národním divadle. A opera (až na vyjímky) prostě vyžaduje velkou výpravu. Přenést tento "operní" přístup do činohry není vůbec snadné (rozhodně je snadnější inscenovat operu jako činohru). V činohře totiž sebepůsobivější výprava musí být jen doplňkem "libreta" a ne naopak. Ať se to komu líbí nebo ne, vytýkat Morávkovi "operní přístup" právě ve hře o Janáčkovi je dost podivné (stejnou mírou byl takový postup zcela oprávněný a velmi efektivní u Mistra a Markétky).

Hned když přijdeme do divadla jsme zaujati "scénou". Tu tvoří velký stůl, na němž jsou poházeny různé předměty. V jeho čele stojí obrovská socha Pegase, pod nímž v závěru inscenace Mistr sedí. Ještě je tu několik ženských soch v nadživotní velikosti.

Hra nemá (v klasickém smyslu) pevný děj. Jde o pásmo, ve kterém se mísí hudba, zpěv, monology (častěji než dialogy) herců i pohybové akce. Jednotlivé motivy se často vrací nebo se naopak objevují "průhledy" do budoucnosti, často probíhá několik akcí najednou. O to, aby se v tom divák vyznal, pečuje jeden herec, který (mimo to, že sám představuje několik postav) dělá jakéhosi průvodce inscenací. Tento večer to byl Robert Mikluš (alternuje s ním Jiří Kniha). Formálně je hra zasazena do debaty dvou kritiků, kteří se přou o to, kolik procent Janáčkovy tvorby vyjadřuje lásku (jestli se dobře pamatuji 3 nebo 8). Inscenace se snaží pokrýt celý skladatelův život. Mladého Janáčka hraje Martin Donutil, staršího Martin Havelka. Oba jsou výborní. Seznamujeme se s ženami, ke kterým měl Janáček v jednotlivých obdobích svého života nějaký vztah. Jeho poměr k nim nebyl nikdy jednoduchý ani pro něj, ani pro ně. V jistém smyslu "nejhůř" na tom byla jeho žena Zdenka. Úryvky z jejích vzpomínek nalezneme v programu. Před svojí smrtí ji Mistr opustil kvůli vdané paní Kamile Stösslové. Celý soubor odevzdal vynikající výkon, takže nemá cenu jednotlivé členy vyjmenovávat. Kromě "stabilních" hereček v inscenaci uvidíte i uslyšíte i Gabrielu Vermelho, která symbolizuje "osud" resp. smrt. Její účast je především v hudební složce představení velmi podstatná. Je neuvěřitelné, s kolika vynikajícími soubory tato všestranná umělkyně vystupuje. Když vynechám čistě hudební tělesa (mezi která patří i orchestr Berg), jsou to v divadelní branži např. Veselé skoky a již zmiňovaná ME-SA. Severočeské divadlo uvádí balet na její hudbu Jessie a Morgianna.

Mohl bych tady toho o inscenaci nakecat ještě hodně, ale nemělo by to smysl. Bylo to jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl. Autoři, soubor i režisér se se složitou tématikou vypořádali zcela geniálně. Rád bych tuhle hru viděl ještě aspoň jednou.

Angažovanost nebo jen bublina?

Lucy Prebble: Enron
režie Michal Dočekal
Národní divadlo, 24.února 2012

Činohra Národního divadla se odhodlala uvést skoro čerstvou (premiéra byla v roce 2009) hru mladé anglické autorky zabývající se současnou krizí (kapitalistického) "volného trhu". Jak se autorka sama v rozhovoru přiznala, "vždycky chtěla napsat hru o byznysu, protože je to prostředí, které se na jevišti příliš nevyskytuje". Hra obsahuje tolik odkazů na žargon byznysu, že dramaturgyně Lenka Kolihová-Havlíková považovala za nezbytné doplnit program stručným "výkladovým slovníčkem". Dočteme se v něm např, že bublina je situace, kdy hodnota akcií neodpovídá "skutečné" hodnotě společnosti, ale založená jen na víře akcionářů v jejich hodnotu. Pak snadno může (nebo dokonce musí) dojít k náhlému a nepředvídatelnému hodnoty akcií a krachu společnosti. Mám neodbytný dojem, že sama hra může být jen takovou bublinou, jejíž hodnota spočívá především (možná dokonce jen) v aktuálnosti tématu a v tom, že je "na trhu" nejlepší (proto, že je tam jediná). Nemluvím zatím o inscenaci, ale jen o hře samé.

Autorka na jeviště přivedla historii bankrotu americké energetické společnosti Enron. Snažila se při tom co nejvíce držet skutečnosti - třem hlavním postavám dokonce ponechala jejich jména. Podle mého názoru právě tohle (možná nejen to) způsobilo, že hra zůstává dost na povrchu. 
Ve hře vystupuje mnoho postav, ale jen čtyři jsou podstatné, ostatní tvoří jen "křoví". Hlavním "hrdinou" je Jefrey Skilling, který je prototypem sebevědomých a schopných absolventů manažérských studií. Podaří se mu prosadit na kontrolních orgánech (firmy, které chtějí být na burze, musí o sobě zveřejňovat povinně hodně informací) nový způsob účetnictví, který legálně umožňoval započítávat (nutně nejisté) budoucí výnosy do zisku firmy. Tímto trikem se mu podařilo zmnohonásobit cenu akcií firmy. Získal si tím úctu a respekt stávajícího vedení firmy, které ho přestalo kontrolovat a věřilo v jeho "nadpřirozené schopnosti". Představitelem původního vedení je Ken Lay, který má mnoho kontaktů do nejvyšší politiky, ale skutečnému vedení firmy se již nevěnuje a proto mu ani nerozumí, jen konzumuje slávu a bohatství. Jestliže u Skillinga si divák musí klást otázky o jeho charakteru, Lay to "myslí dobře" a jeho vina spočívá především v nezodpovědnosti a nekvalifikovanosti. Třetí skutečnou postavou je Andy Fastow, schopný účetní nepevného charakteru. Skilling ho přistihl při podvodu a za to, že ho nepotrestal a celou věc ututlal, si koupil Fastovovu věrnost. Fastow pak vymyslel a realizoval způsob, jak dluhy Enronu "odklánět" do spřátelené společnosti založené jen za tím účelem. To už pochopitelně legální nebylo, ale dlouho to Enronu procházelo.
Jistou protiváhu těmto třem, kteří byli (ve skutečnosti i ve hře) odsouzení za podvodné jednání, které vedlo ke krachu Enronu, ve hře tvoří vymyšlená ženská postava Klaudie Roe. Zprvu se také Skillingovi obdivuje, ale po té, co s ním prohrává karierní závody ve firmě, není ochotná přejímat jeho praktiky a je nakonec donucena firmu opustit. Klaudie reprezentuje ve hře lidi, kteří neztratili zdravý úsudek ani základní instinkty co je a co už není dobré. Možná, že není náhodou, že tuto roli svěřila autorka právě ženě a ne muži. V jedné ze závěrečných scén hry Roe Skillingovi říká, že nechce, aby je někdo spolu viděl, protože by mohla utrpět její pověst.
Když se situace společnosti Enron stává již neudržitelnou, vyplácí Skilling zaměstnancům velkou část mzdy v akciích a agituje je, aby do nich nich investovali všechny svoje úspory. Sám tajně prodává svoje akcie (díky opčnímu programu za vysoké ceny) a posléze firmu těsně před krachem opouští. Řízení firmy se vrací do rukou Kena Laye, který však není schopen ani rozpoznat skutečný stav věcí, natož ho zachraňovat. Dojde k velkému krachu, všichni zaměstnanci jsou propuštěni a řady z nich přichází na mizinu. Zmínění tři "hrdinové" jsou odsouzeni. Andy Fastow dostává snížený trest, protože s vyšetřovateli spolupracoval při odhalení sofistikovaných podvodů v účetnictví firmy.
Hra tedy odhaluje nekalé praktiky "vrcholových manažérů", kteří hrají své hry (někdy i legální) bez ohledu na realitu a možná rizika. Tím je "aktuální" a lechtá diváky svojí "odvážností". Nešetří (v obecné rovině) ani politiky. Ve hře se mluví (ne úplně srozumitelně) o negativním vlivu deregulace cen elektřiny v Kalifornii. Nejsem schopen posoudit do jaké míry je to pravda, ale četl jsem několik reakcí na hru, kde se tvrdilo, že v tomto ohledu autorka souvislosti nepochopila. Třeba jo, třeba ne  - nevím. Rozhodně je však od ní nemohl pochopit žádný z diváků.
 Hra měla velký úspěch v Británii, ale propadla v Americe. Mohlo být tím, že v USA je velká číst střední třídy nějak osobně angažována na obchodu s akciemi a tedy mu rozumí daleko víc než Evropané. Kauza Enronu navíc s americkou společností otřásla natolik, že mnoho lidí se v ní docela dobře vyzná. Proto je možná (nutně) splošťující výklad autorky zklamal.   

Rozepsal jsem o námětu hry především proto,abych mohl lépe komentovat inscenaci samu. Její autoři dělali, co mohli. David Matásek hraje Skillinga výborně. V jeho podání jsou i jak delší "ekonomické" výklady, tak i odhalování psychologie úspěšného a domýšlivého manažera divácky zajímavé. Václav Postránecký v roli Kana Laye i Petra Špalková v roli Klaudie Roe hrají dobře, jejich postavy jsou však dost "ploché", takže s tím víc dělat nešlo. To Jan Dolanský dostal roli morálně nepevného Andy Fastowa, který osciluje mezi pocitem méněcenosti "velkým účetnickým mágem" větší příležitost, kterou plně využil.
Ve hře je mnoho dalších postav, které však jen dotváří kolorit společnosti či scény. Mnoho herců tak hraje více malých roliček. Výprava je náročná a mnohdy na sebe zbytečně strhává pozornost. V inscenaci je několik "muzikálových" vložek, které se však zrovna moc nepovedly. Ten, kdo si před inscenací přečetl program, si však na své přišel. V jedné scéně křepčí v popředí mladí muži a z kontextu je jasné, že jsou to makléři na burze. Za nimi na můstku však tančí a odhalují se mladé ženy (kvůli tomu na to nechoďte, žádná v tom moc daleko nedojde). Určitě nikdo z diváků nepoznal, co dívky představují. Nám, co jsme si přečetli program, však bylo jasno - byly to komodity.

Jak je z předešlého patrno, hra ani inscenace mne moc nezaujaly. Možná však byla "plochost" obsahu hry oním (skoro) bombastickým provedením (asi nechtěně) realisticky zobrazena.

Na představení rozhodně chodit nemusíte. Pokud však půjdete, nebudete vyloženě zklamání, pokud se nebudete snažit podstatě věci porozumět a spokojíte se s pocitem, že umělci jsou v odporu ke prohnilosti dnešní společnosti (bank a velkých koncernů zejména) na "naší straně".

Myslím, že kdyby hra byla postavena na monolozích Skillinga a jednom či dvěma jeho oponentech, tak by to mohlo být nesmírně zajímavé a (aspoň trochu) poučné. Nestalo se.

Mocná Afrodité - Barbora Poláková

Woody Allen: mocná Afrodité
Vinohradské divadlo, 28.února 2012

Divadlo na Vinohradech nepatří mezi scény, kam bych chodil často. Vlastně tohle byla třetí inscenace, kterou jsem tam v posledních několika letech viděl. První dvě jsem viděl více méně kvůli režisérům Danielovi Špinarovi a Štěpánu Páclovi. A tuhle? Asi kvůli Woody Allenovi.

Inscenace stojí (a nepadá) s vynikajícím výkonem Barbory Polákové, kterou jsem mnohokrát viděl v Rubínu. Byla radost sledovat s jakou bravurou a zaujetím zvládá různé polohy role prostitutky Lindy, která to myslí dobře. Barbora Poláková je bezesporu jednou z nejlepších komediálních (nebo lépe - komedii schopných hrát) hereček mladé generace. Výborně ji asistoval Václav Vydra. Pro mne to bylo trochu překvapení, protože jsem ho zatím viděl výhradně v (hloupých rolích v) televizi. Dobrý byl také herec, který hrál posledního partnera Lindy (z programu, ale nejsem schopen dešifrovat, který to byl). Ostatní herci hráli dobře, ale jejich role jim moc příležitostí nedávaly. Poněkud zvláštní mi připadalo, že role "proroka" je v inscenaci "zdvojena". Buď je to Kasandra (a pak ji hraje Jiřina Jirásková) nebo Teirésiás (toho hraje Ilja Racek, kterého jsem viděl já). Zdálo se mi, že Woodymu Allenovi by víc slušelo komornější pojetí, jenže co pak s tak velkou scénou.

Na Barboru Polákovou se vyplatí zajít podívat.