Autentický (nejen divadelní) zážitek z autentického Rinalda

  

               Georg Friedrich Händel: Rinaldo
                        operní představení Stavovské divadlo 28.června
                        orchestr Collegium 1704 dirigent Václav Luks
                        režie Loise Moaty

 

            Tohle představení na mne zapůsobilo zcela mimořádně. Šlo o velmi hluboký zážitek, který mne zasáhl nejen citově, ale vlil mi i (skoro globální) naději, že (i když se to někdy nezdá) svět nebude horší. Ale k tomu se dostanu. Před tím se musím zbavit jedné floskule. Skoro vždy, když jsem psal o glosu o operním představení, cítil jsem potřebu svá tvrzení relativizovat tím, že opeře nerozumím. Teď jsem si uvědomil, že to je falešný a nesmyslný postoj. Ne, že bych se považoval za znalce opery (tím se určitě ani v budoucnu nestanu), ale moje glosy nejsou (a ani se tak doufám netváří) nějakými obecně platnými soudy, ale jen popisy pocitů a myšlenek, které v (doufám vnímavém) diváku dané představení vyvolalo. A divadlo je, nebo by mělo být, především pro diváky, ne jen pro nějaké „odborníky“. Rozumět opeře by měli především její tvůrci a je nesmyslné požadovat po divákovi víc než, aby (alespoň někdy) rozpoznal, že tomu tak skutečně je.

            Jen málokdy jsem viděl představení, ze kterého tak silně dýchalo to, že jde o kolektivní dílo nadaných mladých lidí, za kterým si (úplně) všichni tvůrci stojí – a co víc - mohou stát. Odborníci by asi konstatovali především to, že šlo o pokus o autentickou prezentaci barokní opery. Jistě je to pravda, ale mne zaujala víc jiná autenticita. Šlo o autentické tj. nijak nefalšované kvalitní divadlo.   

            Asi hlavní postavou je dirigent a vedoucí orchestru Collegium 1706 Václav Luks. Působí velmi mladě, ale asi to trochu mate, protože orchestr založil již v roce 1991. A podařilo se mu jeho kvalitou (zhruba po patnácti letech zjevně poctivé a usilovné práce) prorazit i na mezinárodním poli. Jde sice o pražský orchestr, ale hraje v něm řada cizinců. I tohle představení je v pravém smyslu mezinárodní. Autory divadelní inscenace (režisérka, scénograf, kostymér, choreograf, …) jsou mladí francouzští umělci, kteří již dříve se souborem Collegium 1704 spolupracovali. Jedna ze zpěvaček je z Koreje, druhá z Argentiny, ostatní jsou „domácí“. Scéna je nesmírně působivá a úspěšně kombinuje iluzi barokní divadelní scény s mimořádným estetickým dojmem.

            Všichni zpěváci (vlastně  spíše zpěvačky, muž je tam jen jeden – Adam Plachetka) jsou výborní a zpívají očividně s chutí a elánem. Jejich nasazení však není „povrchové“, zpívají s velkou lehkostí. Je těžko některou ze zpěvaček vydělovat, mě se však nejvíc líbil zpěv Stanislavy Jirků v roli Gofreda a Marie Fajtové v roli Armidy. Zaujala i Mariana Rewerski v roli Rinalda a Yeree Suh v roli Almireny (i když jsem se těšil na Kateřinu Kněžíkovou, která s ní v roli alternuje - to je ta, co nazpívala megahit Kde domov můj).

    Mám vždy velkou radost, když se nějaké partě lidí něco obzvláště povede. A díky bohu i z vlastní zkušenosti (asi dvakrát třikrát v životě) vím, že pak z toho všichni zúčastnění mohou dost dlouho čerpat sílu k dalšímu životu. Prostě "pak" už není nic jako dřív. A právě takový pocit jsem měl z téhle inscenace. Moc jsem jim to přál a radoval se s nimi. Dokonce jsem měl pocit, že nemalá část té energie vyzářila i do nás diváků. 

    Tohle je zcela mimořádně dobré divadlo.  Dík patří i vedení opery, že vznik takového představení umožnilo.