rsk
dvě operní inscenace W.A.Mozarta v pražském Národním divadle:
La Finta Giardiniera - Zahradnice z lásky
La Clemenza di Tito - Titus
Poslední dvě představení Zahradnice z lásky v této sezóně jsou 10. a 26. prosince. Nezaváhejte a jděte na to!
Původně měla tahle glosa mít název "Finta z lásky" reagující na napětí mezi doslovným překladem a překladem podle obsahu názvu první z těchto oper. Pak však převážilo mé zděšení z toho, v jakém stavu je pražské operní publikum (
a je vůbec nějaké?). Pokud nečtete tenhle blog poprvé, víte, že mám ve velké oblibě některé menšinové divadelní žánry. Proto jsem zvyklý na to, že poměrně často jsem na představení, která zdaleka nejsou vyprodána. Nikdy mě však nenapadlo, že by mezi ně měl patřit v Praze i Mozart, navíc jen dvě představení po premiéře. 17.listopadu jsem navštívil představení
La Finta Giardiniera v poloprázdném Stavovském divadle. Přitom
jde bez nejmenší pochyby o zcela výjimečně kvalitní představení, jehož tvůrci jsou navíc pražskému publiku již z minulé práce v Národním dobře známi. A přesto bylo divadlo zaplněno tak z 50% a někteří diváci ještě odcházeli po druhé přestávce. Měl jsem jako obvykle lístek na galerii, ale vzhledem k okolnostem jsem se po první přestávce přemístil do přízemí. Když jsem se dovoloval (velmi kultivované) paní uvaděčky, dali jsme se do řeči. Na můj údiv, že hodně diváků o druhé přestávce odešlo, reagovala tak, že lidé nejsou zvyklí na dvě přestávky a možná si myslí, že je konec. Když jsem se divil, proč jim to šatnářky neřeknou, smutně se rozesmála a sdělila mi, že ty to jistě nevědí také a i kdyby, tak se o takové věci nezajímají a jsou rády, že půjdou po konci představení o několik minut dřív domů, a poradila mi, abych se - jako ona (vzhledem k tomu, co všechno v divadle zažije) - ničemu nedivil.
Manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi již před několika lety inscenovali ve Stavovském divadle Mozartovu operu La Clemenza di Tito, která dostala v roce 2006 cenu Alfreda Radoka jako nejlepší inscenace roku. Ač moc často na opery nechodím, právě tato cena mě přiměla, že jsem na tuto tehdy zašel. Představení se mi velmi líbilo.
Operu La Clemenza di Tito složil Mozart na objednávku pro korunovaci Leopolda II. českým králem roku 1791. Opera neměla při premiéře velký úspěch, císařova manželka opustila divadlo o přestávce s nadávkami, které si můžete přečíst skoro v každé knížce o Mozartovi.
Libreto chce býti obecnou oslavou - na (smyšleném) příkladu římského císaře Tita - shovívavosti, která je ctí panovníků. Ač u oper nečekám ani nepožaduji kvality libreta, tohle mne ničím zaujmout nedokázalo. Ale hudba byla přepychová, všichni zpěváci výborní - zpívali se zjevnou chutí a scéna zajímavě výtvarně řešena. I když je to už skoro dva roky, dodnes na inscenaci rád vzpomínám. Zajímavostí (o které jsem jako operní nevzdělanec nevěděl) bylo i, že některé mužské role jsou napsány pro ženské hlasy a zpívány tedy ženami.
Po těchto dobrých zkušenostech a zaujat výtvarným půvabem fotografií z nové inscenace manželů Herrmannových jsem tedy zašel i na Zahradnici z lásky. Představením jsem byl zcela okouzlen. Jistě patří mezi "top ten" mezi operními představeními, které jsem viděl. To by nebylo zas tak moc (asi jich nebylo celkem víc než 50 - neděste se, to je v průměru cca 1 za rok), ale jistě by se umístilo velmi vysoko i v soutěži všech divadelních představení "bez rozdílu žánrů", kde je konkurence veliká.
Libreto (na rozdíl od Tita) je živoucí divadlo, které bych si dovedl představit i jako východisko pro dobré současné neoperní představení. Už se Vám stalo, že byste se na opeře - byť komické - několikrát upřímně a od srdce (skoro nahlas) zasmáli? Mě teď ano.
Jistě, že základem byla vynikající Mozartova hudba, ale to se předpokládá, a nemá cenu se o tom rozepisovat. Co už není samozřejmé byly vynikající výkony všech zpěváků. A to nejen pěvecké, ale i herecké.
V době mého mládí bylo zvykem při zfilmování - ať už pro kina či pro televizi - oper, že na plátně vystupoval činoherní herec zatímco zpíval operní. Bylo to buď proto, že operní pěvec se nehodil fyziognomií k roli, kterou zpíval, nebo proto, že se režiséři domnívali, že operní pěvci neumí hrát. Myslím, že je dobře, že tento zvyk se opouští. Navíc, kdyby někdo chtěl hledat pro roli Serpetty "hezčí" a lepší herečku než je
Kateřina Kněžíková, byl by to asi jeden z nejtěžších úkolů, který si vůbec jde vymyslet.
Zcela mimořádným zážitkem je výtvarné řešení inscenace. Nejen scény, která vyvolává skutečně silné dojmy, ale i kostýmů. Nikdy bych do sebe neřekl, že na mne mohou tak moc působit kostýmy.
Jak už jste pochopili, návštěvu inscenace velmi vřele doporučuji. Jen počítejte s tím, že představení trvá i s přestávkami přes 4 hodiny.
Abych jen nechválil. Pokud potřebujete ke své spokojenosti sledovat projekci českého překladu zpívaného textu, budete mít na většině míst v divadle smůlu. Text je promítán na stylizovaný list ze stromu, který je umístěn před reflektory vysoko a poměrně daleko před scénou. V prvních řadách si musíte vybrat. Buď budete sledovat projekci (a bude Vás bolet za krkem) nebo scénu, obojí najednou nejde. Z druhé galerie vidíte lento list stále, ale dokud se na scéně nesetmí ani nepoznáte, že se na něj něco promítá. Je to buď obyčejný šlendrián (špatná žárovka v projektoru) nebo/a pro tyto účely nevhodný materiál, ze kterého je list vyroben. Mě tyto věci vůbec nevadily, stejně skoro nikdy projekci překladu libreta nesleduji (výjimkou byla inscenace "hokejové" opery Nagano, ve které bylo největším zážitkem sledovat napětí mezi českými texty árií a jejich anglickými překlady).
Štítky: Národní divadlo, opera
