My, hrdinové

Jean-Luc Lagarce
představení Divadla Na zábradlí

 

    Jsem v rozpacích, zda mám tuhle glosu vůbec psát. Představení této hry francouzského dramatika v Divadle Na zábradlí se mi totiž vůbec nelíbilo. Ale asi bude dobré jak pro mne samotného, tak i pro případné čtenáře, když si poznamenám proč.

    Hra líčí vnitřní problémy kočovné herecké společnosti i jejích jednotlivých členů. Sám text hry mi nepřipadal nijak zvlášť zajímavý či podnětný, skoro všechny "zápletky" (jestli se vůbec tohle slovo dá použít) byly snadno předvídatelné a de facto jejich "řešení" či vyústění bylo ještě plytčejší než ony sami. Netvrdím, že se z tohoto textu nedala udělat zajímavá inscenace, ale tahle to rozhodně nebyla. Scéna byla okázalá, ale bez poezie. A tak jediným kladem z mého hlediska byly výkony herců. Ač dělali, co mohli, na silný divácký zážitek to nestačilo. Dobrý byl především Jiří Ornest, občas to ale připomínalo to, co s čím se můžeme setkat v nenápaditých inscenacích klasického baletu. Herec předvádí své sólo a ostatní (nejen diváci, ale i herci) na to zírají. Diváci pak uprostřed dramatu zatleskají brilantnímu technickému provedení "skoků či piruet" v dané etudě a nezbývá jim než doufat, že něco podobně dobrého uvidí třeba ještě jednou. Děj se při tom nikam neposune a zůstává dále skoro stejně nudný. Kromě vyslovených komedií jsem mockrát nezažil, aby se v činohře tleskalo "na otevřené scéně" uprostřed jednání. A skoro se mi zdá, že je to "ze zoufalství". A tedy špatné vysvědčení pro inscenaci a dost ponižující pro herce, kterému tím obecenstvo dává najevo, že jeho osobně si váží, ale na zaujetí hrou samou už dávno rezignovalo. S trochu ironie by se dalo říci, že titul hry se vztahoval jak na herce, tak na diváky, že jsme to společnými silami nějak doklepali až do (také nevýrazného) konce. Pokud nejste hrdinové, tak Vám návštěvu tohohle představení nedoporučuji. Přesto však jdu Na zábradlí asi za deset dní znovu (a před tím ještě podruhé na Českou pornografii).

 

Josef Čapek

výstava v Jízdárně Pražského hradu

 

    Právě jsem se vrátil z hradu... . Je tam nádherná retrospektivní výstava tvorby malíře Josefa Čapka. Byl jsem unešen již minulou výstavou, která před několika lety byla v Obecním domě. Byl jsem na ní předposlední den a asi tehdy výrazně stoupl obrat mobilního operátora, protože jsem okamžitě volal všem svým dětem a známým, aby se pokusili na výstavu ještě jít. Od té doby jsem si jasně uvědomil, že z českých malířů se mi líbí právě Josef Čapek nejvíc. A kdybych byl bohatý, tak by to byl asi první kandidát na moji účast v nějakých dražbách. Hodně by se mi líbilo moci se na některý z jeho obrázků "koukat furt". I když by to vlastně bylo dost sobecké. Jediné, co mi kazilo dojem z výstavy v jízdárně, bylo právě to, že velká většina vystavených obrazů je právě ze soukromých sbírek. A tedy nebude vůbec jednoduché je někdy v budoucnosti opět vidět. Již na minulé výstavě jsem zjistil, že mnoho obrazů Josefa Čapka neznám. A navíc, že i když reprodukce některých obrazů znám, že dojem z originálů je podstatně silnější. Vzhledem k charakteru obrázků Josefa Čapka je to překvapivé, ale proto to není o nic méně pravda. Proto jsem si nakonec ani nekoupil katalog.

    Na téhle nové výstavě je mnoho (dokonce se mi zdá, že většina) obrazů, které tehdy v obecním domě nebyly. Necítím se povolán ani schopen nějak tvorbu Josefa Čapka charakterizovat, proto se o tom nebudu šířit. Výstava je mimořádně dobře architektonicky instalována. Podařilo se v jízdárně vytvořit jednoduchým způsobem velmi strukturovaný inspirující prostor.

    Na výstavu jistě půjdu ještě nejméně jednou. Vřele to každému doporučuji.