Blanche a Marie Na zábradlí

 

            Per Olov Enquist: Blanche a Marie
            inscenace Divadla Na zábradlí
            režie Jan Nebeský

    I když se nedá říci, že bych chodil do divadel málo, přesto mám velké resty. Jednak mnoho souborů neznám vůbec, jednak jsem dlouho nebyl ani na představeních některých souborů, o nichž vím, že jsou velmi dobré. To je případ Divadla Na zábradlí. Byl jsem tam po velmi dlouhé době, skoro se stydím napsat jak dlouhá byla. V divadle je stále velmi příjemná atmosféra, jen se mi zdálo, že při této návštěvě budím nějak moc pozornosti. Když jsem se potkal s někým z diváků, důkladně si mne prohlédli. Napřed jsem zkontroloval, jestli nemám něco rozepnutého, pak jsem si prohrábl rukou vlasy (hřeben nenosím), ale žádný efekt to nemělo. Pak jsem si ale všiml, že když se potkají (skoro libovolní) jiní dva diváci, pozdraví se a zavzpomínají na společné zážitky. Taková rodinná atmosféra. Ta byla cítit i při představení. Bylo vidět, že obecenstvo se cítí spoluzodpovědné za vyznění představení tak se například smálo o trochu dřív než to bylo děním na jevišti odůvodnitelné (anebo mám tak dlouhé vedení). Byl tam i dvojník známého hoteliéra Ďurička, nosil ruku stále v kapse a také se na mne při každém setkání velmi upřeně díval. Trochu mne to znervózňovalo, ale když jsem zjistil, že na blízku není žádný tlouštík s knihou (ne že bych zrovna jeho zrovna tam čekal), vyhodnotil jsem to tak, že zřejmě žádné nebezpečí nehrozí, a uklidnil se. Dalším příznakem rodinné atmosféry bylo, že při děkovačce bylo vidět, že každý z herců má v publiku svého diváka, se kterým (nejen pohledy a duplexně) komunikuje. Plánuji, že svůj dluh k tomuto divadlu splatím (podruhé tam jdu už za čtyři dny) a tak se snad "do rodiny" také dostanu, jak podle jedné reklamy chce teď každý.

    Ale k představení samotnému. Hra byla velmi zajímavá a působivá, inscenace velmi osobitá a výborná. Rozhodně však neplánuji psát "o čem bylo". Nebylo by to jednoduché. Autor využil skutečné (a známé) postavy z historie, aby jim dal možnost vyslovovat se k některým obecným otázkám života. Prim při tom hráli tři ženské postavy, muži jim de facto jen asistovali. Přitom, ale bylo jasné, že hru žena nenapsala. Prostě ženský pohled na svět (nebo jak nám text vnucoval - na lásku) napsaný mužem.

    Hlavní postavou je Blanche Wittmanová. Již jako velmi mladá byla léčena profesorem Jean Martinem Charcotem, zakladatelem neuropatologie, v (dnes bychom řekli) psychiatrickém zařízení z hysterie. Její spolupacientkou byla Jane Avrilová, tanečnice, kterou později svými malbami proslavil malíř Toulouse-Lotrec. Součástí léčby bylo i předvádění pacientek a jejich chování návštěvníkům nemocnice, mezi které patřili přední umělci a intelektuálové žijící v té době ve Francii. Jedním z asistentů profesora Charcota byl i mladý Sigmund Freud.

    Druhou hlavní ženskou postavou je slavná Marie Curie-Sklodovská, objevitelka rádia a nositelka dvou Nobelových cen. Blanche Wittmanová u ní pracovala jako asistentka a jako důsledek práce s radioaktivním materiálem přišla po amputaci o ruku, nohu a chodidlo druhé nohy. S Marií se Blanche velmi sblížila a po amputacích začala psát (snad nikdy nevydanou) knihu, ve které se snažila odpovědět si na nejpodstatnější životní otázky - "Najít atomovou váhu lásky", jak říkala. Z života Marie Curie-Sklodovské hra kromě jejího vztahu k Blanche akcentuje především její milostný vztah k ženatému fyziku Paulu Langevinovi, za který ji tehdejší společnost ostře odsoudila.

    To je "východisko" hry, nikoli její děj nebo obsah. Aniž bych to chtěl trivializovat, ženské postavy ukazují bohatý vnitřní citový život a vztah k mužům, kteří se (alespoň sami) na nic nezmohou a jejichž dominantní motivací je strach (z citu, z akce a z lecčeho jiného).

    O to, aby přechod z běžného života do existenciálního světa hry (a zase zpět) byl pro diváky snesitelný, se starala svými písněmi, kterými představení i přestávka začínají i končí, hudební skupina Buzerant. Doprovázela i děkovačku a i po ní hráli asi 15 minut. Na jevišti při tom tančila (nejsem si jist zda opravdu) jedna z lepých divaček. Přes výzvy se k ní nikdo nepřidal.  

    Všichni herci byli výborní. Největší prostor, ale velmi obtížnou roli, dostala Lucie Trmíková, která hrála Blanche. Někdy jsem ji asi již viděl, ale nevzpomínám si kdy a kde. Tentokrát předvedla vrcholný koncert hereckého mistrovství. Její přechody mezi lyričností, inteligentními ironickými poznámkami, fyzickou akcí a hysteriodními "záchvaty" byly obdivuhodné a jen těžko zapomenutelné. S ní kvalita inscenace stála a nepadala.

    Rozhodně stojí za to se Na zábradlí - a jistě nejen na tuto incenaci - vypravit.