Operní skvost v Národním - Hry o Marii

Bohuslav Martinů: Hry o Marii
režie: Jiří Heřman
Národní divadlo, 13.března

Jde o jedno z nejlepších (nejen) operních představení, které jsem kdy viděl. Kromě sboru Národního divadla v něm učinkují i Pražský filharmonický, Kühnův dětský sbor a Balet Národního divadla.

Bylo by asi nesmyslné - a navíc k tomu nejsem povolán - vyzdvihovat kvality hudby Bohuslava Martinů. Nebudu se zde rozepisovat ani o kvalitách orchestru a jednotlivých zpěváků, i když mě všichni připadali výborní. Kdysi jsem chodil koncerty vážné hudby poměrně pravidelně a mám mnoho silných zážitků s Pražským filharmonickým sborem. Určitě nejsou nyní horší.

Režisér si uměl vybrat výborné spolupracovníky, budu jmenovat choreografa Jana Kodeta, autora scény Pavla svobodu a návrhářku kostýmů Alexandru Gruskovou. Všichni dohromady se zpěváky a tanečníky vytvořili velkolepé a obrovsky působivé divadelní představení, na které se nedá zapomenout.

Určitě byste si ho neměli nechat ujít i když třeba nejste fandy opery.

Velmi si vážím působení Jiřího Heřmana na pozici šéfa opery Národního divadla. Kdybych měl říci, který soubor Národního divadla je nyní "nejzajímavější" asi bych neváhal a označil operu, i když jsem častějším divákem baletu (ale kvality Petra Zusky si uvědomuji již dlouho a nic tak převratného se tam v poslední době neudálo) a činohry. Dle mého názoru se Jiřímu Heřmanovi podařilo dát dohromady fantastický repertoár. Nebál se nových a neobvyklých forem a udělal tak z mnoha operních představení velmi kvalitní divadlo. Tím se mu podařilo přilákat do hlediště i obecenstvo, které dosud mělo k operám trochu odtažitý vztah (včetně mě).  Namátkou jmenuji La finta giardiniera, Zítra se bude tančit všude, Tosca, Káťa Kabanová, Rinaldo, Dobře placená procházka a představení o němž teď píši.

Proto mne dost vyděsily zprávy o silovém řešení organizace pražské operní scény. Je možná pravda, že dva operní domy jsou trochu přepych, ale představa, že se něco dá vyřešit "z roku na rok" a navíc "shora" je absurdní. Kvalitní operní ansámbl a repertoár nelze vybudovat dřív než za tři roky úsilí. Proto mne nepřekvapila rezignace Jiřího Heřmana na místo šéfa opery s odůvodněním, že rychlé změny shora (již se ví, že být musí a dokdy, ale neví se jaké) se musí negativně projevit na kvalitě. Jsem přesvědčen, že se bude na dobu jeho působení v čele opery ND dlouho vzpomínat. Doufejme, že budou noví šéfové natolik rozumní, že mu umožní vytvářet další inscenace.

39 stupňů

John Buchanan a Alfred Hitchcock: 39 stupňů
režie: David Ondříček
Dejvické divadlo, 8.února

Vždycky jsem říkal a v tomhle blogu i vícekrát psal, že Dejvické divadlo je ne-li nejlepší, tak alespoň jedno z nejlepších divadel v Praze.Jenže zhruba před rokem jsem si uvědomil, že jejich současného repertoáru vlastně znám jen menší část. Tvrdě jsem na tom zapracoval a nyní mi zbývá už jen Dealers Choice a poslední premiéra.

Hru nastudoval  na motivy filmu Alfreda Hitchcocka (filmový) režisér David Ondříček. A moc se mu to povedlo. Ve hře hrají čtyři herci dohromady asi 20 postav, scény se rychle střídají - jako ve filmu. Obsahem - o něj však nejde - je nepříliš důvtipný detektivní příběh. Půvab inscenace je v dokonalých dialozích (a monolozích) a úžasném vystižení atmosféry "filmu noir", rychlých střizích a obrovském citu pro detaily.

Všichni čtyři herci byli dokonalí. Jaroslav Plesl a David Novotný jsou již dnes hvězdy první velikosti, kterým (mimo Dejvické divadlo) není rovno. Václava Neužila tolik neznám, ale byl také výborný. A všechny dámské role hraje obvykle Simona Babčáková, která je nyní na mateřské. A tak ji zastupuje jedna z nejlepších hereček, které máme - Tatiana Vilhelmová (tak kvalitní náhradníky nemá ani Real ani Barcelona).

Jde i v obrovské konkurenci  Dejvického divadla o mimořádné představení, které byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Brut

Brut
skupina NANOHACH, choreografie Fabrice Ramalingom
studio ALT@ , 23.února 2011

Skupinu NANOHACH mám rád už delší dobu. Vlastně mě jejich představení  Naměkko Naostro, které jsem viděl v Roxy přivedlo k tomu, abych chodil na taneční divadlo v tom smyslu, jak jej představuje repertoár Divadla Ponec, častěji. Od té doby jsem viděl skoro všechna jejich představení, ale o mnoha z nich jsem glosu nestačil nestačil napsat. Ani o tom, které je (podle mne) nejlepší  - Miluj mne, které jsem viděl už dvakrát a pokud to stihnu, možná půjdu ještě jednou. Zaujali mne především opravdovostí svého úsilí o kvalitu, schopností laskavého humoru a pochopitelně i tanečními schopnostmi.  Mám je hodně rád. Proto jsem chtěl vidět i jejich další představení. Měl jsem trochu potíž. Ze dvou dní, ve kterých představení Brut uváděli, jsem mohl jen v tom prvním a v týž den se dávalo v Ponci představení Mah Hunt, do kterého jsem nyní zamilovaný a toužil jsem ho vidět podruhé. Vše ale dopadlo šťastně, Mah Hunt jsem mohl vidět už 13.února.

Pokud mne mysli nešálí, skupina NANOHACH se od počátku cílevědomě snaží navazovat kontakty se zahraničními choreografy. Tentokrát to byl Francouz Fabrice Ramalignom.  Představení se mi líbilo, jen jsem - na to, že šlo o představení skupiny NANOHACH - postrádal jejich obvyklý humor. Když o tom tak přemýšlím, napadá mi, že žádné dvě představení této skupiny nejsou stejná. Tohle představení bylo pojato hodně výtvarně, tanečníci vytvářeli scény, které se podobaly obrazům, sochám či architektuře. Bylo to dáno i působivými kostýmy - všichni tanečníci (i tanečnice) účinkovali "nahoře bez" (řečeno s Werichem i divák nemrava si tak mohl přijít na své). Nemá velký smysl dávat tanci výklad, kdybych však musel tohle představení nějak charakterizovat, řekl bych, že se zabývalo vztahem (napětím) mezi jednotlivcem a jeho okolím, vývojem a "silovým" působením těchto vztahů. Velmi často totiž některý z tanečníků šel sám proti formaci ostatních. Choreografie měla velké tempo střídané dlouhými "klidovými pasážemi". Byla tak asi hodně náročná nejen na fyzičku tanečníků, ale i na jejich psychické soustředění. Tanečníci hodně využívali k předání pocitů mimiky a dlouhých (výmluvných) pohledů na druhého či do obecenstva (na to jsme však právě od tohoto souboru zvyklí i z jiných inscenací).

Všichni tanečníci byli výborní. Obsazení však nebylo typické, pozvali si na pomoc vynikající Terezu Lenerovou, která tančila i v Sunyatě a Palo Kršiaka, kterého jsem, pokud vím ještě neviděl. 
Z kmenových tanečníků tak zbyla Lea Švejdová, kterou si pamatuji především z inscenace NaměkkoNaostro a Jan Malík.  Ten opět předvedl svůj obvyklý vysoký standard. I když mne původně zaujaly především jeho kolegyně, je jasné, že má na výkonech skupiny velký podíl (asi i koncepční a organizační). Nakonec zůstali ze skupiny jen tito dva, když si Eliška Kašparová (plánují o ní napsat glosu již dlouho, ale nějak nemohu najít čas ani odvahu) při přípravě inscenace zlomila nohu.

Zastoupila ji Kateřina Stupecká, kterou mám od jejích inscenací Da Capo a především úchvatné Synyaty (viděl jsem dvakrát a kdyby byl čas, šel bych zas) také moc rád. Na secvičení záskoku měla jen jeden a půl dne. Když jsem ji tak viděl znovu zblízka, teprve jsem si uvědomil, co mě na ní kromě toho, že je očividně výbornou tanečnicí a obrovsky nadanou choreografkou, také zaujalo. Kdyby byla obraz (a je moc dobře, že není), musela by být od Botticelliho (vím, o čem mluvím, viděl jsem většinu jeho obrazů ve světových galériích, na jeho nedávnou výstavu jsem se speciálně vypravil i do Franfurtu). Při sledování představení jsem nevěděl, že zástup byl tak na rychlo a zkoušel jsem si představit jaký vliv na představení mohlo mít nahrazení jedné výrazné osobností druhou (přece jen) typově dost odlišnou. Přes nutnost rychle si roli osvojit byla opět vynikající.

 Inscenátor Fabrice Ramalignom vystoupil s krátkým komentářem před i po představení. Po představení byla, jak je nyní v módě (např. 420People) beseda s diváky. Moderovala ji (šéf?)redaktorka nějakého odborného časopisu. Její jméno i název časopisu jsem ke své škodě přeslechl. Ukázalo se totiž, že mluví strašně chytře, jak to dovedou jen lidé, kteří své věci skutečně rozumějí a nemají zapotřebí něco předstírat.   Udělala na mne hodně dobrý dojem tím jak věcně (mírně ironicky) a hlavně bez nic (mě) neříkajících vznešených frází, které se často vyskytují v recenzích, diskusi vedla. Asi by stalo se na ten časopis někdy podívat. Nemám moc ve zvyku diskutovat o věcech, kterým z přítomných rozumím nejméně, ale svrběl mě jazyk s jednou otázkou. A ona ji položila sama hned jako první - týkala se absence humoru v inscenaci, prý byl v "anotaci" dokonce slibován.

Nevím jak často a zda vůbec se představení Brut bude reprizovat, rozhodně ho však všem, kteří mají taneční divadlo rádi, doporučuji.

P.S. Dodatečně jsem se dověděl, že  paní, která diskusi moderovala, je  Jana Návratová,  redaktorka časopisu Taneční Zóna.

Co se stalo, když Nora ...

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela

Nová scéna, 9.března

Už vůbec nestíhám psát do blogu, naštěstí zatím stíhám chodit do divadel. Frontu už ani nelze spočítat, bude to víc než 50. Při tom pro mne je dobře, když si své dojmy nějak zapíši. Budu to asi muset řešit tak, že glosy budou jen stručné a bez větších ambicí na přesné formulace.

Na tohle představení jsem nešel primárně kvůli autorce, jejíž tvorbu skoro neznám. A charakteristika, kterou jsem si o ní mohl přečíst v různých kanálech by se dala zjednodušeně shrnout jako "extrémní levicový feminizmus" mě nijak nelákala. Zajímala mne inscenace a výkon herečky Kateřiny Winterové, kterou jsem - pokud si pamatuji - ještě na jevišti neviděl. Vím o ní jen to, že některé z mých dětí hodně chodily na koncerty skupiny Extasy od S. Therese, které je zpěvačkou.

Inscenace se mi líbila.  O námětu a textu si netroufám něco psát - bylo by to nutně plytké. Jasné ale je, že autorka je skutečnou osobností a že by asi stálo za to se s její tvorbou podrobněji seznámit. Určitě bylo hodně těžké tuto předlohu realizovat. Z počátku se mne hra trochu iritovala, postupem času jsem jí především kvůli vynikajícím výkonům tří hlavních představitelů přicházel na chuť. Jen nevím proč je nutné velké jeviště Nové scény zaplňoval tak mnoha "komparsisty" (setkal jsem se s tím i v nepříliš podařených inscenacích hostujících souborů Třicátá Mariina láska a Úl).

Kateřina Winterová hrála vskutku výborně a jistě si za tento výkon nominaci na Thálii zaslouží. Pomohlo jí i to, že dva hlavní představitelé mužských rolí Igor Bareš a Vladislav Beneš prokázali, že dovedou s bravurou zvládnout i dosti schématické postavy.

Celkově musím říci, že jde o zajímavou inscenaci, kterou je dobré vidět, ale že bych ji nějak zvlášť všem doporučoval to ne.