Česká pornografie

      

       představení na motivy románu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj
        dramatizace a režie Viktorie Čermáková
       inscenace Divadelního studia Továrna 
        Divadlo Na zábradlí 7.června 2009

    
    Je to výborné a nesmírně působivé představení. Navíc asi nemá na naší divadelní scéně obdoby. Napsat o něm glosu ale nebude vůbec jednoduché. Skoro by se chtělo odbýt to zbaběle (snad vysvětlím, proč zrovna tohle slovo) výzvou "Je to výborné, kdo si troufáte, jděte na to". Kdybych věděl, komu to říkám, doporučil bych představení bez výhrad. Na druhé straně znám dost lidí, kterým bych nikdy sám od sebe o představení nevyprávěl a před kterými bych se snažil zatajit, že jsem to viděl a že se mi to dokonce líbilo. Abych se jich nedotkl a byli ochotni se ještě někdy se mnou bavit. Představení totiž zcela ignoruje mnoho docela užitečných tabu, která ve společnosti (zatím) platí. A nezkouší to krůček po krůčku, ale jde o parašutistický výsadek kamsi hluboko do "zakázaného území" v týlu.

    Když člověk vystavuje glosu na Síť, neví kdo to bude číst (lépe řečeno tuší, že to může číst leckdo), takže to radši trochu okecám. Na druhé straně se však už teď se bojím, že mohu svými žvásty  někoho (normálního) od návštěvy představení odradit. A to by byla (pro něj) velká škoda. Proto, pokud již budete rozhodnuti, že byste na to chtěli jít, dál tuhle glosu raději nečtěte. Pokud na to budete mít náladu, můžete se k ní vrátit po shlédnutí představení. Skoro bych se vsadil, že pak budete mít chuť napsat glosu vlastní. Pokud seberete odvahu ji zveřejnit, napište mi, kde si ji mohu přečíst.

    O něco lépe se mi glosa bude psát když vyjdu z několika informací, které jsem získal z programu. Autorka v něm píše:

".... když Eva Salzmannová a Viktorka Čermáková za mnou přišly s nápadem, že Divadelní studio Továrna převede Umělohmotný třípokoj na jeviště, myslela jsem si, že se zbláznily. .... Umělohmotný třípokoj je nejodvážnější kniha, kterou jsem napsala. Vznikla během deseti dnů podivuhodného vytržení v jednom malém pokoji v Petrohradu. Dodnes se jí bojím. Přestože si za všemi těmi úchylnostmi chtíče stojím, stydím se za ně. ... Na jevišti se tu a tam zastydí i samy herečky. Říkaly mi to. Ale není to na nich vidět. Jsou profesionálky. Na vás to taky vidět nebude. V sále bude tma. Ale abych nezapomněla, je to taky legrace. Uvidíte."

    Pro mne má z tohoto vyjádření velkou informační hodnotu i to, že autorka knížku napsala v Rusku. Něco o "podivuhodném vytržení" z tamějšího prostředí vím z osobní zkušenosti. Byl jsem kdysi asi tři měsíce na stáži na univerzitě v Moskvě (i když samozřejmě mezi Moskvou a Petrohradem je dost velký rozdíl) a jednoho večera jsem na pokoji v hotelu vypil flašku vodky, kolega dokonce skoro dvě. Nikdy před tím ani po tom jsem se k takovému "výkonu" ani nepřiblížil, ani netoužil přiblížit, dokonce jsem možná tolik tvrdého alkoholu nikdy nevypil za celý rok. 

    V knížce (ještě jsem ji nečetl, ale pod vlivem inscenace už koupil) vede prostitutka úvahy o životě ze všech možných stránek. Pochopitelně ty erotické převažují.

    Autorka dramatizace a režisérka Viktorie Čermáková udělala z toho nevděčného tématu znamenitou hru, ve které vystupuje šest žen.  Všech šest hereček je výborných.

    Jedna představuje spisovatelku a jako jediná se při představení nemusí svlékat a střídat sexy oblečky (výborně ji ztvárňuje Zdena Hadrbolcová). Snaží o zobecňující soudy resp. uvádí na pravou míru to, co některá z dalších aktérek "přepískne". Divák si tak na chvíli "odpočine" od výtečných monologů a dryáčnických extempore ostatních pěti postav, které hrají prostitutky. I když se každá z hereček výtečně stylizuje do vlastní postavy, je poznat, že původně jde monolog jedné postavy. Všechny postavy jsou tedy instancemi (ztělesněními) jednoho archetypu "ženy utržené ze řetězu". 

    Scéna evokuje red-light čtvrť v Amsterodamu  (prý je něco takového i v Holešovické tržnici). Každá lehká diva tam má své okno zatažené záclonkou, kterou čas od času odkryje, aby se předvedla a nalákala dalšího klienta. Fotografie z představení si můžete prohlédnout na síti. 

    Ženy mluví o erotice, sexuálních praktikách, o životě, o chlapech vůbec a klientech obzvlášť, o jejich manželkách, o moderní společnosti, o bytové architektuře, ... prostě o životě. Jejich monology jsou nesmírně inteligentní a vtipné, s tak hlubokými postřehy se potkáte málokdy. To vše doplněno (chcete-li kontrastně) lascivními a vyzývavými pohyby a předváděním se v různém prádle. 

    Jak už jsem napsal, všechny herečky jsou výborné. Je přímo vidět, že musejí být všechny velmi inteligentní a vyzrálé osobnosti. Kdyby tomu tak nebylo, hra by spadla kamsi ... pro co nemám slov.

    Evu Salzmanovou si pamatuji velmi dobře z dob, kdy byla s Ondřejem Pavelkou jednou z hlavních protagonistů A-Studia. Viděl jsem několik jejich představení v Rubínu a sálku klubu Na Chmelnici, vzpomínám si zejména na Fausta. Ve všech se mi velmi líbila. Herečka byla v tomto souboru tak angažována, že často měla v Mostecké ulici stolek, u kterého prodávala lístky (tak jsem na ně přišel). Později jsem ji několikrát viděl na scéně Národního. Hrála dobře, ale nikdy jsem již nebyl jejími výkony unesen tak jako na počátku "naší známosti". Až teď opět. V tomto představení podává hvězdný výkon a nemá to vedle mladších a výborných kolegyň vůbec jednoduché. Třeba je to tím, že na vzniku představení má velký osobní podíl (mimo jiné musela přesvědčit manžela, aby uvedení hry produkoval). 

    Z ostatních hereček jsem znal jen Jindřišku Křivánkovou, kterou jsem viděl ve dvou inscenacích Spifire Company (o  kterých musím také napsat).

    Velmi mne zaujala Anna Hrnečková, musím si najít některou z dalších inscenací, kde hraje.  

    Chtělo by se napsat se Šimkem a Grossmanem, že divák nemrava si přijde na své na samém konci hry (ne při děkovačce, ale před ní), kdy se všechny herečky svléknou úplně do naha. Jenže nepřijde. Jestliže do té doby všechny zaujímaly velmi lascivní, vyzývavé a "společensky nepřijatelné" pozice, závěrečnou nahotou spíše každá z hereček už vystupuje z role prostitutky, která jí na něco déle než hodinu poskytovala svobodu mluvit a chovat se nepřístojně, a je už "sama za sebe". V naší kultuře žena tímto gestem potvrzuje, že "to myslí vážně a že si za tím stojí". 
    Dosud jsme mohli vidět mnoho filmů a her, kde "ulítli" jejich mužští hrdinové například do světa násilí, aby se tak zbaveni omezení běžného života mohli podívat na život a své (pod)vědomí z nových úhlů (já si vzpomínám např. na Godardova Bláznivého Petříčka). Tyto filmy rozhodně nebyly propagací násilí, jako tahle hra není propagací prostituce. 

P.S. Po čtyřech měsících jsem byl na představení ještě jednou a celkový dobrý dojem jsem si jen upevnil. Pokud bych zahrnul (transitivně) i aktivitu kamarádky, které jsem návštěvu doporučil, tak bych překonal rekord v počtu návštěvníků, které jsem na představení "přivedl" - už na 21, dosud to bylo 16. Třeba někdy nějaké divadlo vyprodáme.

Zpovědi beze slov

 

          absolventské představení HAMU
choreografky Hana Turečková a Sylva Nečasová             
Stavovské divadlo 31.května 2009

    Už jsem tady mnohokrát napsal, že současný šéf baletu Národního divadla Petr Zuska věnuje kromě vlastní choreografické práce a velmi koncepční skladbě repertoáru (se zvaním předních zahraničních choreografů) velkou pozornost i podpoře choreografické tvorby členů souboru, který vede. Výsledky této podpory jsou vidět již nyní a věřím, že se projeví ještě více v budoucnu.

    Tentokrát dal k dispozici Stavovské divadlo pro absolventské představení HAMU dvou studentek choreografie, které jsou (ne náhodou) členkami baletu Národního divadla. A bylo to nádherné představení. Nejen pro velmi zajímavou choreografii, ale také pro to, že bylo s živou hudbou a s mnoha výtečnými tanečníky souboru ND.

    Po tom, jsem si znovuobjevil Sylvu Nečasovou v roli Carmen jsem se docela těšil, že ji opět uvidím tancovat. To se ale nekonalo, ve svých dílech sama netancovala. Při děkovačce jsem si ale potvrdil svůj dojem, že typově to zrovna Carmen není, o to víc jsem ocenil její tvůrčí přístup k téhle roli. Ale už k jejím choreografiím. Byly tři.

    Nejvíce z nich mne zaujala choreografie Persony na původní hudbu Jana Duška, kterou výtečně hrál orchestr Berg. Autorce se výborně podařilo vystihnout ducha (pro mne) moderní skladby. Tanečníci byly výborní, zvláště Zuzana Šimáková, kterou mám čím dál tím raději.   

    První choreografií Sylvy Nečasové byla Ciacona na hudbu J.S.Bacha a F.B.Busoniho. Představení bylo ambiciozní, snažilo se (a asi se mu to i povedlo) o vystižení příslušné barokní formy, ale já jsem na to nebyl dost vzdělán (a navíc mi někdy - když přijdu unavený - chvíli trvá aklimatizace v divadle). A tak ve mě nezanechalo představení vlastně žádnou stopu. Věřím však, že kdybych to viděl ještě jednou (a šel bych na to, kdyby to šlo, ještě jednou rád), že by to bylo výrazně lepší.

    Prostřední z kusů Sylvy Nečasové Dua aneb Záměny na pokračování měl netradiční hudební doprovod - dvojici hráčů na "elektrofonickou" fujaru. Fujar (obyčejných dřevěných) tam měli víc než pět, nad hráčem na šibenici visel mikron a před ním na podlaze pedálek. Kdykoli  ho hráč zmáčkl nohou, zvuk nástroje (nebo alespoň to, co se z něho dostalo do uší diváků) se výrazně změnil - prostě lidový nástroj. Nezvyklý hudební doprovod mne natolik zaujal, že zastínil dojem z jinak zajímavé choreografie, také adept na "vidět ještě jednou".

    Druhou autorkou večera byla Hana Turečková. Bohužel si ji vůbec nevybavuji jako tanečnici, i když jsem ji nepochybně musel vidět vícekrát. Tenhle večer předváděla dvě choreografie.

   Největší dojem na mne udělal balet Zpovědi beze slov na hudbu smyčcových kvartet Filipa Glasse. Hudba byla podmanivá a pokud jsem to schopen posoudit i výtečně předvedená. Choreografie byla ve stylu mnou milovaného "šmokovsko-kyliánovského" neoklasicismu (já to neberu jako nadávku, ale jako označení, které jiní používají pro styl, který může za to, že se ze mne stal pravidelný návštěvník baletů - i jiných stylů), i když tentokrát tam bylo více Šmoka. Tanečníci byly také výborní - prostě svátek.

    Druhý balet této autorky White Colour of Sorrow na hudbu Afreda Schnittkeho byl pro mne až příliš "existenciální". Občas jsem se nechytal a také by to asi chtělo vidět znovu. I tenhle balet měl vynikající obsazení (např. Alexandr Katsapov). 

    Obě autorky mají nejen velký talent, ale již i zkušenosti, především pak velký cit pro hudbu. Předvedené práce nebyly "studentské", ale zralá a ambiciózní díla "hotových" umělkyň. Celkově se večer vydařil a prokázal, že baletní scéna je nyní v Praze nejen velmi kvalitní, ale i velmi široká. Dokázalo to už pochopit i obecenstvo. Na tomto představení bylo divadlo z více než 3/4 plné.   

P.S. Vzpomněl jsem si na jiný absloventský koncert, který měla v divadle Ponec má oblíbená Lucie Holánková, ta ještě na svou glosu čeká. Ona jistě ne, to já čekám na to, až se zmátořím o téhle důležité osobnosti současného českého baletu napsat.