Zpovědi beze slov

 

          absolventské představení HAMU
choreografky Hana Turečková a Sylva Nečasová             
Stavovské divadlo 31.května 2009

    Už jsem tady mnohokrát napsal, že současný šéf baletu Národního divadla Petr Zuska věnuje kromě vlastní choreografické práce a velmi koncepční skladbě repertoáru (se zvaním předních zahraničních choreografů) velkou pozornost i podpoře choreografické tvorby členů souboru, který vede. Výsledky této podpory jsou vidět již nyní a věřím, že se projeví ještě více v budoucnu.

    Tentokrát dal k dispozici Stavovské divadlo pro absolventské představení HAMU dvou studentek choreografie, které jsou (ne náhodou) členkami baletu Národního divadla. A bylo to nádherné představení. Nejen pro velmi zajímavou choreografii, ale také pro to, že bylo s živou hudbou a s mnoha výtečnými tanečníky souboru ND.

    Po tom, jsem si znovuobjevil Sylvu Nečasovou v roli Carmen jsem se docela těšil, že ji opět uvidím tancovat. To se ale nekonalo, ve svých dílech sama netancovala. Při děkovačce jsem si ale potvrdil svůj dojem, že typově to zrovna Carmen není, o to víc jsem ocenil její tvůrčí přístup k téhle roli. Ale už k jejím choreografiím. Byly tři.

    Nejvíce z nich mne zaujala choreografie Persony na původní hudbu Jana Duška, kterou výtečně hrál orchestr Berg. Autorce se výborně podařilo vystihnout ducha (pro mne) moderní skladby. Tanečníci byly výborní, zvláště Zuzana Šimáková, kterou mám čím dál tím raději.   

    První choreografií Sylvy Nečasové byla Ciacona na hudbu J.S.Bacha a F.B.Busoniho. Představení bylo ambiciozní, snažilo se (a asi se mu to i povedlo) o vystižení příslušné barokní formy, ale já jsem na to nebyl dost vzdělán (a navíc mi někdy - když přijdu unavený - chvíli trvá aklimatizace v divadle). A tak ve mě nezanechalo představení vlastně žádnou stopu. Věřím však, že kdybych to viděl ještě jednou (a šel bych na to, kdyby to šlo, ještě jednou rád), že by to bylo výrazně lepší.

    Prostřední z kusů Sylvy Nečasové Dua aneb Záměny na pokračování měl netradiční hudební doprovod - dvojici hráčů na "elektrofonickou" fujaru. Fujar (obyčejných dřevěných) tam měli víc než pět, nad hráčem na šibenici visel mikron a před ním na podlaze pedálek. Kdykoli  ho hráč zmáčkl nohou, zvuk nástroje (nebo alespoň to, co se z něho dostalo do uší diváků) se výrazně změnil - prostě lidový nástroj. Nezvyklý hudební doprovod mne natolik zaujal, že zastínil dojem z jinak zajímavé choreografie, také adept na "vidět ještě jednou".

    Druhou autorkou večera byla Hana Turečková. Bohužel si ji vůbec nevybavuji jako tanečnici, i když jsem ji nepochybně musel vidět vícekrát. Tenhle večer předváděla dvě choreografie.

   Největší dojem na mne udělal balet Zpovědi beze slov na hudbu smyčcových kvartet Filipa Glasse. Hudba byla podmanivá a pokud jsem to schopen posoudit i výtečně předvedená. Choreografie byla ve stylu mnou milovaného "šmokovsko-kyliánovského" neoklasicismu (já to neberu jako nadávku, ale jako označení, které jiní používají pro styl, který může za to, že se ze mne stal pravidelný návštěvník baletů - i jiných stylů), i když tentokrát tam bylo více Šmoka. Tanečníci byly také výborní - prostě svátek.

    Druhý balet této autorky White Colour of Sorrow na hudbu Afreda Schnittkeho byl pro mne až příliš "existenciální". Občas jsem se nechytal a také by to asi chtělo vidět znovu. I tenhle balet měl vynikající obsazení (např. Alexandr Katsapov). 

    Obě autorky mají nejen velký talent, ale již i zkušenosti, především pak velký cit pro hudbu. Předvedené práce nebyly "studentské", ale zralá a ambiciózní díla "hotových" umělkyň. Celkově se večer vydařil a prokázal, že baletní scéna je nyní v Praze nejen velmi kvalitní, ale i velmi široká. Dokázalo to už pochopit i obecenstvo. Na tomto představení bylo divadlo z více než 3/4 plné.   

P.S. Vzpomněl jsem si na jiný absloventský koncert, který měla v divadle Ponec má oblíbená Lucie Holánková, ta ještě na svou glosu čeká. Ona jistě ne, to já čekám na to, až se zmátořím o téhle důležité osobnosti současného českého baletu napsat.