Poledne komplexních zážitků

 

výstavy v Rudolfinu:
  Damien Hirst: Život, smrt a láska
  Spodní proud (Jiří Straka,Martin Eder, Jonathan Meese, Josef Bolf)

Prague Food Festival - Vltavské nábřeží 

    Tak jsem se opět jednou vypravil na výstavu do Rudolfina a zjistil, že tam jsou dvě.

    První (malá) v přízemí obsahuje asi 10 (velkých) prací Damiena Hirsta, o kterém jsem si v programu přečetl, že patří mezi nejrenomovanější a nejprodávanější současné umělce. Nebyl jsem uchvácen, ale vystavené práce se mi - na rozdíl od výtvorů některých jiných představitelů současného umění - líbily, zvláště objekty (nebo to byly obrazy?) vytvořené s pomocí skelných střepů, které měly jména "Rakovina kůže" a "Leukémie". Pak tam bylo několik "reklamních letáků a obalů" na léky, muž a žena připraveni k operaci pohlavních orgánů, skříň se sklenicemi, baňkami a jiným skleněnými artefakty, která popírala gravitaci, a hned u vstupu obrovský popelník plný vajglů a krabiček od cigaret.
    Kdyby ale tahle výstava byla jediná, asi bych litoval, že jsem tam šel.

    V prvním patře je výstava Spodní proud prací čtyř výtvarníků narozených (jak se praví v katalogu) okolo roku 1970. A ta mne zaujala hodně. Není těžké vycítit, co vystavená díla a tedy i jejich autory spojuje, o hodně těžší je to vyslovit nebo dokonce napsat. Nebudu se o to proto ani pokoušet. Spokojím se jen s konstatováním, že je zjevné (dle mého názoru a zkušenosti to v současném umění není tak samozřejmé), že dokonale ovládají techniku, kterou používají, a že jdou každý svojí cestou k vyjádření svých vnitřních pocitů i "ducha" doby, pro níž je charakteristické právě to, že jednotícího ducha nemá a nechce mít. A že si přes poctivost svého uměleckého snažení dokáží udržet od světa i své tvorby odstup a (mírně ironický) nadhled. 

    Jiří Straka vystavuje obrovské kresby tuší na papíře formálně blízké čínské malbě, ale se soudobě "západní" dekadentní tématikou.

    Martin Eder je zastoupen velkými pestrobarevnými olejomalbami s "kýčovitými" náměty, např. portréty domácích kočiček, barevnými motýly, ženami v erotických pozicích doplněnými nečekanými společníky (velcí pavouci nebo hroznýš), ... . I když by to člověk nečekal, tyhle obrazy ho dokáží vnitřním napětím hodně zaujmout. Dokonce bych si mnohé z nich dokázal představit pověšeny někde, kde se často vyskytuji. 

    Skoro nejvíc se mi líbily sochy Jonathana Meese. Mají pevnou a (přes menší či větší bizardnost) srozumitelnou základní formu, která je pak různě deformována a pokryta bohatou a "kakofonní" texturou. Stojí za to u každé z nich postát a podívat se na ní z různých stran a vzdáleností. Listoval jsem pak v knihách o autorech a asi by se mi malby tohoto autora vůbec nelíbily. 

    V posledním sále jsou obrovská plátna Josefa Bolfa. Všechny představují scény z moderně architektonicky pojaté školy (chodba, šatna, třída, tělocvična, nádvoří, ... ). Architektonický rámec je podán s téměř fotografickým realismem.  Celkové vyznění je však ponuré a děsivé. V každé scéně je několik (přízraků) dětí, každé však buď krvácí samo nebo se v jeho blízkosti nachází useklá krvácející končetina nebo alespoň kaluž krve. Těchto efektů je dosahováno použitím červeného vosku na plátnech. Obrazy jsou působivé, ale extrémně skličující. Nepřál bych jeho učitelům, aby viděli jaké stopy v (pod)vědomí autora škola zanechala.   

      Když jsem si prošel obě výstavy, tu horní dvakrát a chtěl se odebrat na fakultu opravovat písemky, zjistil jsem, že právě probíhá na nábřeží Prague Food Festival. Není to špatný nápad. Mnohé drahé a věhlasné pražské restaurace tam mají své stánky, kde prodávají různé gastronomické delikatesy a nejrůznější pití od piva, vín, ovocných šťáv až ke koktejlům. Vstupné je 100 Kč a pak si kupujete talony (říkají jim granty) po 25 Kč, kterými se u stánků platí. Není to nejlevnější, ale do restaurace by většina obyčejných lidí na takovéhle pokrmy jít nemohla. Například jste si mohli za 1 kupon koupit jednu ústřici. Já jsem je jedl jen jednou - na podobné akci v Bruselu. A víc krát to opakovat nemusím. Mě zaujaly především chřestové speciality a některé chuťovky, o kterých by nedokázal říct, z čeho fakt byly. Na této akci jsem byl už jednou, když byla na Žofíně, a největší dojem na mne tehdy udělal voucher na slevu 1000 Kč na útratu v kterémsi přepychovém hotelu. Nechal jsem ho ale propadnout, protože jsem došel k názoru, že tam bude asi kafe stát 1200 Kč, takže bych na to neměl.

    Kulinářské zážitky příjemně doplnily dojem z výstavy. Myslím si ale, že výstavy stojí za to navšívit i bez žrádla (které je na nábřeží jen 3 dny) a navíc Vás to vyjde levněji.  

P.S.    Stánky s jídlem a pitím jsou na nábřeží u Mánesova a Karlova mostu. Mezi oběma částmi převážejí návštěvníky lodičky. Díky tomu jsem se dostal pod oblouk Juditina mostu, který byl zachován v budově kláštera Křižovníků. Jinak bych na ty lodičky nikdy nešel. Jistě jste si všimli na Karlově mostě a pod ním černochů, kteří lákají turisty na projíždky. Při přepravě návštěvníků festivalu jídla docházelo hned k dvojí diskriminaci, genderové i rasové. Na břehu loďky obsluhovali pouze muži tmavé pleti a za kormidlem loděk seděli jen bílé ženy. Ale žádného ochránce lidských práv (a abych byl spravedlivý ani nikoho jiného) jsem z toho zvracet neviděl, snad se ozvou v novinách.