Tichý Tarzan - další divadelní zázrak od Provázků

Tichý Tarzan
scénář Simona Petrů
spolupráce na scénáři: Petr Jan Kryštof
režie: Anna Petrželková
v hlavní (a titulní) roli: Ivana Hloužková
Husa na Provázku v Divadle Archa, 13.4.2012

Na Divadle Husa na provázku začínám být závislý, chodím na ně už dlouho a už skoro dva roky jsem nevynechal žádné z jejich pražských představení. Dá se tedy říci, soubor i jeho poetiku celkem dobře znám. Přesto se jim často podaří mě zcela překvapit. Naposledy se to stalo včera.

Bylo to fantastické a fantasticky dobré představení.

Hra Tichý Tarzan je o kyjovském fotografovi Miroslavu Tichém. Vím o něm od té doby, co jsem náhodou při své poslední návštěvě Paříže v roce 2008 viděl "jeho" výstavu v Centre Pompidue. S existencí takového člověka, jeho tvorbou, osudem i s tím, jak se stal slavným a jak mu to bylo úplně jedno se musel každý, kdo se o něm dověděl, nějak vyrovnat. Asi půl roku jsem sháněl všechny dostupné informace a otravoval s tím všechny známé i studenty na přednáškách. Vybudoval jsem si proto k tomu to člověku (přesněji řečeno k tomuto úkazu, protože člověka jsem neznal jinak než z toho, co o něm někdo napsal nebo natočil) docela  silný vztah. Samotné jeho fotografie mě zase tolik nenadchly (dokonce jsem nepociťoval jako průšvih, že jsem se nedostal na "jeho" velkou výstavu v Praze), ale samotnou skutečnost, že takový člověk v naší zemi žije (teď už ne) považuji za velmi podstatnou pro jakékoli úvahy o smyslu našeho bytí.

Je dost těžké si představit obtížněji uchopitelné téma pro divadelní hru. Její autorky mají můj nelíčený obdiv. Začíná to již výborným názvem hry. Dokázaly do hry dostat vše podstatné, jak pocitově, tak výtvarně. Velmi rozumně omezili faktografii na nezbytné minimum. Při tom se nenechaly vtáhnout do jakýchkoli hodnotících motivů, které by nutně byly (zvláště poměřovány životem originálního umělce) laciné. Myslím, že hra měla co říci jak těm, kdo faktografii znali, tak i těm, kdo o  se o panu Tichém ten večer dověděli poprvé (i když takových už dnes asi moc není). Výborným nápadem bylo svěřit hlavní roli herečce. Tím se podtrhla skutečnost, že sama osoba hlavního hrdiny je skoro neuvěřitelná, jakoby nepatřila do "našeho obyčejného světa".

Velký podíl na kvalitě inscenace mají, jak je to u Provázků obvyklé, herci. Možná je dokonce takový tvůrčí podíl všech herců na kvalitách každé inscenace tím, co Provázky nejvíc charakterizuje a co nemá v této intenzitě u nás obdoby.

Roli Miroslava Tichého hraje - naprosto úžasně - Ivana Hloužková. Je to výkon, na který se nedá zapomenout. A podle mého si za ní zaslouží nějakou cenu, např. Thalii, jen není jasné, zda za mužský nebo ženský herecký výkon. Obsazení Ivany Hloužkové do této role dalo inscenaci potřebný "surrealistický" rozměr. Kvality Ivany Hloužkové oceňuji již dlouho, například.  Je obdivuhodné s jakým nasazení hraje i drobné úlohy v jiných inscenacích.

I všichni ostatní herci hrají výborně. Gabriela Štefanová hraje většinu doby skutečnou postavu ženy, která pomáhala Miroslavu Tichému s řešením problémů praktického života a obětavě se o něho starala po mnoho let. Ostatní čtyři hráli mnoho různých postav. Anička Duchoňová s Anežkou Kubátovou vynikaly především ve scénách, kde hrály mladé slečny (objekty, které fotograf zabíral) a předváděly jejich "obyčejné" hovory. Na oba muže Vladimíka Hausera a Roberta Mikuše připadlo mnoho drobných postav, které zprostředkovaly kontext událostí.

Inscenace byla výborná i ve zdánlivých detailech, bez kterých by se její kvality vytratily. Osvěžením bylo používání jihomoravského dialektu nebo práce s vývojkou, kterou už asi mnoho dnešních mladých lidí samo nezažilo. Výtvarná úroveň bylo mimořádná. Herci hráli střídavě před a za poloprůhledným pozadím a mnohokrát "strnuli" jako na fotografii.

Tohle představení bych hrozně rád viděl (aspoň) ještě jednou, snad se to povede.

Těším se i na další představení Provázků, první uvidím již dnes večer.

P.S. Nemýlím-li se, pracoval Miroslav Tichý (podobně jako Bohumil Hrabal) nějakou dobu ve sběrných surovinách. Srovnání s dnešními překupníky měděných kabelů říká o tom, kam jsme se posunuli docela dost.

UMĚNÍ vnímat UMĚNÍ - pěkný dárek k Vánocům

Michael Třeštík: UMĚNÍ vnímat UMĚNÍ 
nakladatelství Gasset, Praha, 2011

Koupil jsem si k Vánocům výbornou knihu Michaela Třeštíka a již jsem velkou část přečetl. Byl jsem na ni upozorněn rozhovorem, který s ním měli v rozhlase. Ten pořad se mi zas tak moc nelíbil, ale jsem moc rád, že jsem si knihu koupil.

Autor si vytyčil jako úkol napsat "něco jako knihu na noční stolek pro normální lidi". A aniž bych se tím prohlašoval za normálního, skutečně se mu to podařilo. V knize se snaží ze všech možných stran osvětlit to, co považuje za podstatné k tomu, aby čtenáři usnadnil vnímání výtvarného umění. Virtuózně kombinuje citace z literatury se zaujímáním vlastních (skutečně prožitých a promyšlených) názorů a použitím "praktických" příkladů. Jednotlivé partie je radost číst - i když to někdy musíte udělat několikrát. Zcela vyjímečný je při tom autorův přístup k věci. Za výchozí postuláty si položil m.j. tyto zásady:

"máme-li porozumět složitosti složitého, nemůžeme je redukovat na něco jednoduchého"

"mou ctižádostí nebylo seznamovat čtenáře s myšlenkami někoho, ale s myšlenkami o něčem".

Důležité je, že vše, co si v knize přečtete, skutečně něco znamená a autor si za to "ručí". Když se zavádí nějaký (nejednoznačný) termín, nikdy není použit jako "mlha" pro rozplyznutí tématu. V knize se seznámíte s mnoha pohledy, které by Vás nenapadly, autor Vám je ale nepředkládá jako jedině správné, ale naopak Vás nabádá, abyste se vztahu k umění spoléhali především na sebe.

Knihu moc doporučuji. Mám pocit, že není moc oborů lidské činnosti, které by měly takhle kvalitní "rukověť" pro neprofesionály.

Nenechte si ujít výstavu "Konec avantgardy?"

Konec avantgardy?
Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu
výstava v Městské knihovně , 26.5.-25.9.

Předsevzal jsem si,  že budu v blogu víc psát i o výstavách, které mne zaujaly, ale nedodržel jsem to. Hlavním důvodem je, že nestíhám napsat glosy ani o divadlech. A také se mi na mnoho výstav, které jsem chtěl vidět, nepodařilo zajít. Tahle výstava je ale výjimkou. Považoval bych za neodpustitelné, kdybych se nepokusil na ni upozornit.

Je to už několikátá výstava v této galérii, která se odvážně a úspěšně snaží vypořádat s obtížným tématem. Kurátoři i výtvarníci odvedli velmi poctivou a kvalifikovanou práci. Kvalita instalace dle mého názoru snese srovnání s jakoukoli výstavou v zahraničí. Návštěva výstavy přispěje (určitě nejméně pro moji generaci) k lepšímu pochopení doby, o které pojednává a v které jsou kořeny všeho toho, co nás následně potkalo a v čem jsme prožili první půlku života. Je na ní mnoho prací autorů, o kterých jsem sice slyšel nebo četl, ale vlastně jsem jejich tvorbu neznal. Kromě toho uvidíte i mnoho obrazů od autorů, které jste pravděpodobně neznali. Nejsou tam jen obrazy, velkou pozornost věnuje výstava i fotografii a různým dokumentům. Jak už jsem v této galérii zvyklý, doprovodný text k jednotlivým částem výstavy je velmi zajímavý a napsán tak, že je srozumitený a vystihuje poměr kurátorů k jednotlivým aspektům tématu aniž nějak znásilňoval postoj návštěvníků. Takže se nevyplatí jej "přeskakovat", což na většině výstav ( po přečtení několika prvních) dělám. Chtěl jsem si koupit katalog, ale cena přes 1300 mě (zatím?) odradila. Určitě však na výstavu půjdu ještě alespoň jednou.

Skutečná událost - výstava Zdeňka Sýkory

  

Výstava Zdeňka Sýkory

Galerie v Městské knihovně

skončila 2.května

 

    Snažím se od roku 2002 jezdit každý rok po evropských galeriích, letos jsem se dokonce rozšoupl a jel se podívat i na galerie za velkou louži - v New Yorku, Washingtonu a Pensylvanii.  Mám toho tedy poměrně dost "nakoukáno". Jen zcela výjimečně lze v Praze vidět výstavu, která by jistě mohla být pýchou kterékoli světové galerie. A navíc jde o výstavu českého výtvarníka. Galerie města Prahy uspořádala výstavu k devadesátinám českého malíře Zdeňka Sýkory.

 

    Malíř patří mezi v cizině neznámější české umělce (např. v Muzeu moderního umění v Pařížském Centre Pompidue je zastoupen jen on a Kupka). V Čechách tak populární není. I já jsem o něm  něco málo věděl, možná ale hlavně proto, že se narodil a žije v Lounech. Odtamtud totiž pochází většina mých předků, narodil jsem se tam také a dodnes tam mám příbuzné. Druhým důvodem možná bylo, že používal ke své tvorbě již velmi dávno počítač, s čím mu pomáhal kolega (sice ne moc blízký) z fakulty doc. Blažek. Znal jsem i některé jeho obrazy a architektonické realizace. Líbily se mi, ale nějak nadšený jsem z nich nikdy nebyl. Navíc jsem obecně trochu skeptický k "formálním výbojům" ve výtvarném umění a k použití počítačů tím více. Měl jsem pocit, že často jde o něco, co časem ztratí na své hodnotě a bude to moci za chvíli "udělat každý".

    Jenže omyl. I když v tvorbě Zdeňka Sýkory hraje generátor náhodných čísel podstatnou roli, není ničím jiným než "pouhým" nástrojem v rukou umělce, který by jiným byl k ničemu. Obdobně jako by Rembrandt nemohl namalovat své obrazy bez znalosti způsobu přípravy olejových barev, ale sebelepší znalosti o přípravě barev neudělají z nikoho Rembrandta. Liniové obrazy Zdeňka Sýkory vznikají na základě "partitury", kterou na základě vstupních údajů zadaných umělcem, vytvoří na základě náhodných čísel počítač. Přenesením údajů z této "partitury" na plátno vznikne jakýsi složitý rámec pro "omalovánky". Vlastní malba pak spočívá už jen ve vybarvování plošek této omalovánky správnými barvami (ty jsou také předem dány při tvorbě partitury). Takhle to zní hrozně mechanicky, ale výsledné obrazy mají svůj osobitý styl (který sotva někdo může napodobit) a velmi překvapivě i bohatý vnitřní život. Na rozdíl od mnoha jiných současných malířů, kteří tvoří rychle a v momentální extatické náladě, pracuje Zdeněk Sýkora hrozně pracnou, zdlouhavou a téměř "úřednickou" metodou. Avšak výsledná plátna jsou možná "blíže Bohu" než tvorba mnoha z nich. Svět prostě není jednoduchý a úspěšně jej může "ovládnout" jen výjimečný talent, který "pracuje" poctivě a má dost síly na to, aby zůstal ve svém úsilí stále autentický. Kupodivu je právě tohle pro nás netalentované velmi dobrá zpráva i zdroj naděje ve smysl všehomíra (a umění speciálně).

    Výstava je výborně uspořádána a velmi názorně ukazuje umělecký vývoj Zdeňka Sýkory od v podstatě realistických obrazů krajinek až k liniovým obrazům, které vytváří v posledních několika desetiletích. I když jsem mnohé z obrazů z reprodukcí znal, teprve v tomto celku jsem dokázal docenit o jak výrazného a vskutku originálního umělce jde. Hodně k tomu přispělo i promítání hodinového televizního filmu, jehož většinu tvoří rozhovor s umělcem. 

    Myslím, že tahle výstava umožnila návštěvníkům, kteří si na ni vyhradili dost času, možnost pochopit (na velmi netypickém příkladu), co je skutečné umění. Koupil jsem si jak katalog, tak knihu rozhovorů s autorem doplněnou o DVD s filmem o autorovi. Mohu si tedy dojmy z výstavy oživit. Když si mě budete předcházet, můžeme si film pustit společně. Stojí to za to. 

Josef Čapek

výstava v Jízdárně Pražského hradu

 

    Právě jsem se vrátil z hradu... . Je tam nádherná retrospektivní výstava tvorby malíře Josefa Čapka. Byl jsem unešen již minulou výstavou, která před několika lety byla v Obecním domě. Byl jsem na ní předposlední den a asi tehdy výrazně stoupl obrat mobilního operátora, protože jsem okamžitě volal všem svým dětem a známým, aby se pokusili na výstavu ještě jít. Od té doby jsem si jasně uvědomil, že z českých malířů se mi líbí právě Josef Čapek nejvíc. A kdybych byl bohatý, tak by to byl asi první kandidát na moji účast v nějakých dražbách. Hodně by se mi líbilo moci se na některý z jeho obrázků "koukat furt". I když by to vlastně bylo dost sobecké. Jediné, co mi kazilo dojem z výstavy v jízdárně, bylo právě to, že velká většina vystavených obrazů je právě ze soukromých sbírek. A tedy nebude vůbec jednoduché je někdy v budoucnosti opět vidět. Již na minulé výstavě jsem zjistil, že mnoho obrazů Josefa Čapka neznám. A navíc, že i když reprodukce některých obrazů znám, že dojem z originálů je podstatně silnější. Vzhledem k charakteru obrázků Josefa Čapka je to překvapivé, ale proto to není o nic méně pravda. Proto jsem si nakonec ani nekoupil katalog.

    Na téhle nové výstavě je mnoho (dokonce se mi zdá, že většina) obrazů, které tehdy v obecním domě nebyly. Necítím se povolán ani schopen nějak tvorbu Josefa Čapka charakterizovat, proto se o tom nebudu šířit. Výstava je mimořádně dobře architektonicky instalována. Podařilo se v jízdárně vytvořit jednoduchým způsobem velmi strukturovaný inspirující prostor.

    Na výstavu jistě půjdu ještě nejméně jednou. Vřele to každému doporučuji.  

            

Josef Saska - trvalá hodnota i aktualita

 

                                dvě výstavy Josefa Sasky

                                            Grafické práce v hlubotisku

                                                výstava v galerii Hollar

                                            Josef Saska - Ohlédnutí

                                                   výstava na Novoměstské radnici

                                        obě potrvají ještě asi dva týdny

    
    K tvorbě malíře a grafika Josefa Sasky mám velmi intimní a hluboký vztah. Díky němu jsem začal před více než deseti lety (nesystematicky) sbírat grafické listy. Ne však do šuplíku, ale snažím se všechny hned zarámovat a pověsit. Proto moje "sběratelská" aktivita v posledních dvou letech poněkud opadla, dokázal jsem totiž zaplnit skoro všechny zdi, které jsou k dispozici. V pracovně nyní visí 31 prací tohoto autora.

 

 

 Něco málo je jich doma, našli byste je i v bytech mých dětí. S jeho obrázky tak trávím již mnoho let denně hodně hodin a dosud se mi žádný z nich neomrzel, naopak mne stále nabíjejí nepojmenovatelnými pocity. Špatně a obtížně se o tom mluví, asi nejlépe to vystihl jeden z návštěvníků mé "minigalerie": "Ty obrázky něčím zvou do sebe".  

    Malíři bylo loni 60 let a u příležitosti uspořádal několik výstav ve Francii. Nyní jsou dvě k vidění v Praze. Na výstavě v Hollaru je průřez jeho grafickou tvorbou. Je tam i deset obrázků, které jsem již v minulosti koupil, přesto jsem neodolal a přikoupil čtyři další. Na Novoměstské radnici jsou kromě grafik i oleje (ty nemám tak "zmáknuté") a několik znamenitých kreseb z tohoto roku.

    Obě výstavy vřele doporučuji všem. I studentům, kteří na ně třeba nemají dobré vzpomínky, protože mezi nimi dělali u mne zkoušku. Pokud nebudete mít čas na obě výstavy, jděte spíše do Hollaru. A kdybyste nestihli ani jednu, stavte se někdy u mne.

 

P.S. Protože mé finanční zdroje jsou pochopitelně značně omezené, většinou si grafiku nejprve zamluvím a jdu se na ni podívat cca za týden nebo dva ještě jednou. A u jiných autorů se mi nezřídka stalo, že jsem listy, které mne na první pohled okouzlily, shledal na druhý pohled (skoro) bezobsažnými - už mi nic neříkaly. To se mi u obrázků Josefa Sasky nikdy nestalo. De facto i proto, že ty většinou koupím hned.

Dobrý tip - výstava Františka Ronovského

 

       František Ronovský
        retrospektivní výstava životního díla
        Jízdárna Pražského hradu do 9.8.2009

    Nechci se pouštět do nekvalifikovaných hodnotících poznámek. Výstava je však vynikající a navíc většina většina obrazů je ze soukromých sbírek a tak nebudete mít dlouho možnost je pohromadě vidět.

    František Ronovský byl velmi osobitý malíř velkých (až monumentálních) figurativních kreseb, které v tomhle reprezentativním výběru osloví každého.  Nenechte si ujít jedinečný zážitek. 

P.S. Někdy kolem roku 1970 jsem byl jedním kamarádem, který se s malířem dobře znal, pozván do ateliéru Františka Ronovského. Tehdy jsem byl z toho vyplašený a obrazům které tam byly jsem nerozuměl. Na výstavě jsem teď dokonce jeden z nich poznal - a v kontextu s ostatními (především dřívějšími) díly mi už "dává smysl".

Poledne komplexních zážitků

 

výstavy v Rudolfinu:
  Damien Hirst: Život, smrt a láska
  Spodní proud (Jiří Straka,Martin Eder, Jonathan Meese, Josef Bolf)

Prague Food Festival - Vltavské nábřeží 

    Tak jsem se opět jednou vypravil na výstavu do Rudolfina a zjistil, že tam jsou dvě.

    První (malá) v přízemí obsahuje asi 10 (velkých) prací Damiena Hirsta, o kterém jsem si v programu přečetl, že patří mezi nejrenomovanější a nejprodávanější současné umělce. Nebyl jsem uchvácen, ale vystavené práce se mi - na rozdíl od výtvorů některých jiných představitelů současného umění - líbily, zvláště objekty (nebo to byly obrazy?) vytvořené s pomocí skelných střepů, které měly jména "Rakovina kůže" a "Leukémie". Pak tam bylo několik "reklamních letáků a obalů" na léky, muž a žena připraveni k operaci pohlavních orgánů, skříň se sklenicemi, baňkami a jiným skleněnými artefakty, která popírala gravitaci, a hned u vstupu obrovský popelník plný vajglů a krabiček od cigaret.
    Kdyby ale tahle výstava byla jediná, asi bych litoval, že jsem tam šel.

    V prvním patře je výstava Spodní proud prací čtyř výtvarníků narozených (jak se praví v katalogu) okolo roku 1970. A ta mne zaujala hodně. Není těžké vycítit, co vystavená díla a tedy i jejich autory spojuje, o hodně těžší je to vyslovit nebo dokonce napsat. Nebudu se o to proto ani pokoušet. Spokojím se jen s konstatováním, že je zjevné (dle mého názoru a zkušenosti to v současném umění není tak samozřejmé), že dokonale ovládají techniku, kterou používají, a že jdou každý svojí cestou k vyjádření svých vnitřních pocitů i "ducha" doby, pro níž je charakteristické právě to, že jednotícího ducha nemá a nechce mít. A že si přes poctivost svého uměleckého snažení dokáží udržet od světa i své tvorby odstup a (mírně ironický) nadhled. 

    Jiří Straka vystavuje obrovské kresby tuší na papíře formálně blízké čínské malbě, ale se soudobě "západní" dekadentní tématikou.

    Martin Eder je zastoupen velkými pestrobarevnými olejomalbami s "kýčovitými" náměty, např. portréty domácích kočiček, barevnými motýly, ženami v erotických pozicích doplněnými nečekanými společníky (velcí pavouci nebo hroznýš), ... . I když by to člověk nečekal, tyhle obrazy ho dokáží vnitřním napětím hodně zaujmout. Dokonce bych si mnohé z nich dokázal představit pověšeny někde, kde se často vyskytuji. 

    Skoro nejvíc se mi líbily sochy Jonathana Meese. Mají pevnou a (přes menší či větší bizardnost) srozumitelnou základní formu, která je pak různě deformována a pokryta bohatou a "kakofonní" texturou. Stojí za to u každé z nich postát a podívat se na ní z různých stran a vzdáleností. Listoval jsem pak v knihách o autorech a asi by se mi malby tohoto autora vůbec nelíbily. 

    V posledním sále jsou obrovská plátna Josefa Bolfa. Všechny představují scény z moderně architektonicky pojaté školy (chodba, šatna, třída, tělocvična, nádvoří, ... ). Architektonický rámec je podán s téměř fotografickým realismem.  Celkové vyznění je však ponuré a děsivé. V každé scéně je několik (přízraků) dětí, každé však buď krvácí samo nebo se v jeho blízkosti nachází useklá krvácející končetina nebo alespoň kaluž krve. Těchto efektů je dosahováno použitím červeného vosku na plátnech. Obrazy jsou působivé, ale extrémně skličující. Nepřál bych jeho učitelům, aby viděli jaké stopy v (pod)vědomí autora škola zanechala.   

      Když jsem si prošel obě výstavy, tu horní dvakrát a chtěl se odebrat na fakultu opravovat písemky, zjistil jsem, že právě probíhá na nábřeží Prague Food Festival. Není to špatný nápad. Mnohé drahé a věhlasné pražské restaurace tam mají své stánky, kde prodávají různé gastronomické delikatesy a nejrůznější pití od piva, vín, ovocných šťáv až ke koktejlům. Vstupné je 100 Kč a pak si kupujete talony (říkají jim granty) po 25 Kč, kterými se u stánků platí. Není to nejlevnější, ale do restaurace by většina obyčejných lidí na takovéhle pokrmy jít nemohla. Například jste si mohli za 1 kupon koupit jednu ústřici. Já jsem je jedl jen jednou - na podobné akci v Bruselu. A víc krát to opakovat nemusím. Mě zaujaly především chřestové speciality a některé chuťovky, o kterých by nedokázal říct, z čeho fakt byly. Na této akci jsem byl už jednou, když byla na Žofíně, a největší dojem na mne tehdy udělal voucher na slevu 1000 Kč na útratu v kterémsi přepychovém hotelu. Nechal jsem ho ale propadnout, protože jsem došel k názoru, že tam bude asi kafe stát 1200 Kč, takže bych na to neměl.

    Kulinářské zážitky příjemně doplnily dojem z výstavy. Myslím si ale, že výstavy stojí za to navšívit i bez žrádla (které je na nábřeží jen 3 dny) a navíc Vás to vyjde levněji.  

P.S.    Stánky s jídlem a pitím jsou na nábřeží u Mánesova a Karlova mostu. Mezi oběma částmi převážejí návštěvníky lodičky. Díky tomu jsem se dostal pod oblouk Juditina mostu, který byl zachován v budově kláštera Křižovníků. Jinak bych na ty lodičky nikdy nešel. Jistě jste si všimli na Karlově mostě a pod ním černochů, kteří lákají turisty na projíždky. Při přepravě návštěvníků festivalu jídla docházelo hned k dvojí diskriminaci, genderové i rasové. Na břehu loďky obsluhovali pouze muži tmavé pleti a za kormidlem loděk seděli jen bílé ženy. Ale žádného ochránce lidských práv (a abych byl spravedlivý ani nikoho jiného) jsem z toho zvracet neviděl, snad se ozvou v novinách.

Výstava Slovenský obraz

 

    Slovenský obraz (anti-obraz)

    20. století ve slovenském výtvarném umění

    Jízdárna Pražského hradu 28.10.2008-1.3.2009

     V jízdárně pražského hradu byla výborná a reprezentativní (nikoli ve smyslu, že představila všechno - to bych nedokázal posoudit ani ocenit, ale ve smyslu, že výborně reprezentovala) výstava slovenských (nejen) obrazů. Uvědomil jsem si při tom, že jsem byl určitě ve více než 30 evropských galeriích, ale nikdy jsem za tím účelem nenavštívil Bratislavu.  Musím to napravit.   

    Většinu autorů vystavených děl jsem neznal. Nemá smysl vyjmenovávat je. Jen na ukázku. Hodně se mi líbily dřevoryty Kolomana Sokola, krásné barevné krajiny Mikloše Alexandera Barovského a moderní sochy a koláže Josefa Jankoviče. Působivé byly i fotografie (těch jsem znal více) Martina Martinčeka, Antona Podstráského, Luba Stacha a dalších. Výstava však působila především jako celek - byla i výborně uspořádána.

    Na výstavu jsem se dostal až předposlední den, v sobotu v 15 hodin, tedy tři hodiny před inzerovanou zavírací hodinou. Zdánlivě jsem tedy měl na prohlídku času dost. Na vstupenkách i na katalogu bylo logo s heslem Pražský hrad - jsme otevřeni kultuře, ale na dveřích na hlavičkovém papíře Správy hradu "Výstava je z technických důvodů od 16 hodin uzavřena". To nás (návštěvníky) dost rozezlilo. Paní v pokladně řekla, že ony technické důvody nezná, že jí jen zavolali telefonem hradní páni.

    Ukázalo se, že i návštěvníci výtvarných výstav ovládají mnoho peprných kleteb. Někteří se rozhodli ventilovat svoje rozhořčení v knize návštěv, ostatní se dali do diskuse, co to mohlo být za důvody. Jeden Slovák při tom poznamenal, že pokud ví, máme v Praze jen jednoho hradního pána. To museli všichni uznat, a tak jsme se společně snažili dobrat toho, proč to asi pan prezident udělal. Jednou z teorií bylo, že se chtěl nějak po domácí hádce pomstít manželce (pokud to nevíte - vlastně i když to víte - je paní Lívia Slovenka). Mě se to nezdálo především proto, že Václav Klaus by si jistě dovedl nějaký (minimálně na první pohled) věrohodný důvod vymyslet. Chtěl jsem navrhnout, abychom JIM nebo přímo JEMU zkusili zatelefonovat, a tak zjistili, jak se věci doopravdy mají.  Ale (sobecky) jsem to nenavrhl.

    Napadlo mě totiž, že bych mohl situace využít pro sofistikovaný průzkum sledovanosti mého blogu. Napíši-li v něm o těchto našich pochybnostech, pak se - je-li blog skutečně sledovaný - musí se na jisté stránce prezidentské kanceláře dříve či později objevit, že dřívější uzavření výstavy pan prezident osobně nenařídil a už vůbec ne z takových důvodů, resp., že  byl úplně špatně pochopen a ve skutečnosti chtěl, aby byla výstava o dva dny prodloužena. Stránka se jmenuje Co prezident neřekl a je věnována právě takovým věcem. Pokud tam příslušnou informaci naleznete, dejte mi vědět, pro nával jiných povinností ani tak významnou stránku pravidelně nesleduji. Pochopitelně si uvědomuji, že naděje na takové potvrzení sledovanosti mého webu není příliš velká, ale (paradoxně) by i zvýšení počtu kliků na oné stránce mohlo mít nezanedbatelný všeobecně vzdělávací efekt. 

    Pokud Vás překvapilo, že jsem právě na tuto stránku vůbec kliknul, a nemůžete pochopit proč a jak mne to mohlo napadnout, potěšilo mne to. Musím to tedy vysvětlit. V nikdy nekončících debatách o tom, jak by se měl zlepšit web MFF, jeden z kolegů dal za příklad stránky (patří úřadu jedné pražské městské části), které sám pomáhal technicky zabezpečit. A mimo jiné nám sdělil, že z jejich úvodní strany se člověk může dostat na jeden či dva kliky ke všem skutečně důležitým informacím. Tak jsem to zkusil - a hned první dvojklik bylo takovéhle bingo. Přiznám se, že pak už mne odvaha opustila, a tak jsem dalších pokusů raději zanechal. 

P.S. Protože výstava byla skutečně výborná, hodina mi stačit nemohla. Zašel jsem tam druhý den v neděli ráno - a pustili mne (bez protestů) na sobotní lístek.  

P.P.S. Tuhle glosu jsem měl de facto napsanou hned 2. března. Dnes už bych ji možná napsal jinak, ale ponechal jsem ji v autentické podobě.

Annie Leibowitz: Život objektivem

rsk

        Annie Leibowitz: Život objektivem,

dokumentární film, režie Barbara Leibowitz

   Tak se mi z blogu pomalu ale jistě stává fotografická hlídka - a to mám ještě několik "fotografických" témat ve frontě, z toho jedno (pro mne osobně) skutečně "velké a důležité" je tam dlouho, protože nevím jak přesně ho pojednat. Tohle je snazší.

    Chci Vám doporučit dokument, který o své matce slavné fotografce Annie Leibowitz natočila jedna z jejích dcer. Film je udělám s láskou, na nic si nehraje, a skutečně se "jen" snaží ukázat umělecký portrét velké fotografky. Annie začala fotit na malý formát reportážní fotografie a brzy se proslavila jako hlavní fotografka časopisu Rolling Stones. Věnovala se v té době focení slaných hvězd rockrollové scény. Postupně se propracovávala od "reportážní" fotografie ke komponovaným portrétům. Proslavili ji fotky skupiny Rolling Stones, Johna Lennona s Yoko Ono (nejslavnější snímek této dvojice pořídila několik hodin před Lennonovou smrtí), ale také naopak mnoho (nejen) začínajících hvězd vděčí za rychlý vzestup popularity právě portrétům od ní. Sžila se se kulturním scénou San Francisca do té míry, že sama začala mít problémy s drogami. Podařilo se jí vyléčit se. Po té začala pracovat pro více prestižních časopisů, kde vytvářela velmi stylizované portréty slavných osobností, které však vždy objevovaly na těchto osobnostech nové rysy, nevyhýbala se ani "umělecké" módní fotografii. To jí přineslo takovou prestiž, že i ti neslavnější byli ochotni plnit i ty nejextravagantnější její pokyny, aby mohli mít od ní portrét. V padesáti letech si pořídila dvě děti, aniž slevila z pracovního tempa. Jedno z nich vytvořilo tenhle zdařilý film. Ale co bych vyprávěl, to se ve filmu dovíte líp. A zjistíte - spolu se mnou - jak silná může být fotografie i ta zdánlivě "jen" nakašírovaná.   

    Film jsem viděl v malém sále ve Světozoru a technická kvalita byla místy dost špatná. Celkový dojem dojem to však vzhledem ke kvalitě "obsahu" filmu poškodilo "méně než málo".

Fotografis collection reloaded

     ještě jeden tip na poslední chvíli
rsk

    Fotografis collection reloaded 

        výstava v paláci Kinských - končí již 8.února

    Národní galerii se podařilo výměnou za zapůjčení několika vzácných obrazů na výstavu do Vídně získat možnost zopakovat v Praze vídeňskou výstavu fotografií ze sbírky Bank of Austria. Jsou na ní znamenité fotografie vzniklé přibližně od poloviny 19. století až do poloviny století dvacátého. Jde o velmi slavnou sbírku, ve které jsou fotografie mnoha známých tvůrců. Nejde však o "postavení pomníčků slavným", ale pokud se o fotografii alespoň trochu zajímáte, určitě Vás kolekce zaujme. Mě se líbily především nejstarší výtvarně pojaté snímky. Vystaveno je i několik fotografií českých autorů (např. Drtikol). Na tom si lze dobře uvědomit, že právě v tomto oboru výtvarného umění jsme byli dobří.

    Nedokážu o tom dlouho "pindat", ale určitě výstava stojí za návštěvu. A už není moc času. 

Bytosti odnikud

rsk

    výstava v Galerii Hlavního města Prahy, Městká knihovna

    otevřeno již jen do 1.2.2009

    Obecně vzato nemám rád, když se na výstavách prezentuje víc úmysl kurátora než díla sama. Jenže, jak rád říkávám studentům, "Dobrá pravidla mají ještě lepší výjimky" (jde to použít i jako kriterium, pokud nějaké pravidlo nemá lepší výjimku, jde lacinou trivialitu a ne o dobré pravidlo). Jednou takovou výjimkou je současná - spěchejte už dlouho nebude - výstava Bytosti odjinud kurátorky Marie Rakušanové.

    Autorka si na výstavě položila nelehký úkol. Představit "akademickou" malbu v první polovině 20. století. Jsou to díla a principy, které velmi utrpěly přijetím mantry moderního umění, že umělecké dílo má vystihovat (především nebo dokonce jen) umělcův osobní přístup (názor, ....). Přijali jsme ji do té míry, že většinou v galeriích příslušnými odděleními s akademickou malbou prosvištíme možná ještě rychleji než kolem současného konceptuálního umění (píši o sobě, ale mám odkoukáno, že v tomhle výjimka nejsem). A při tom ve své době (a především na konci 19.století) to byla díla, která zaručovala svým autorům velkou společenskou prestiž. Autorka výstavy, aby podtrhla hlavní myšlenku, sáhla k velmi neobvyklému řešení. Obrazy mají jen čísla a jejich autora a název si můžete, ale (jak brzo zjistíte) vůbec nemusíte, vyhledat v katalogu (dostanete jej zdarma). Tím více vynikne převaha obecných (a chcete-li zkostnatělých) ideí a klišé před obsahem či náladou díla - na autorovi tak moc nezáleží (možná ještě tak na jeho řemeslné dovednosti).

    Autorka věnovala jistě obrovské úsilí shromáždění tak reprezentativního souboru. Jsou v něm jak díla dodnes slavných (Kupka, Švabinský), tak díla kdysi slavných a dnes skoro zapomenutých (Nechleba) malířů, tak i obrazy zcela neznámých autorů. Kurátorka se nesnaží tuto odnož umění ani odsuzovat ani rehabilitovat, "jen" skutečně reprezentativním výběrem na ni upozornit. A možná poukázat na některé tendence v současnosti. Výstava je vynikajícím způsobem uspořádána. Věnujte pozornost jak průvodním textům v jednotlivých místnostech, tak i dobovým fotografiím a filmovým "klipům".

    Rozhodně si výstavu nenechte ujít.

Výstava grafik Jiřího Slívy

rsk

Od 9.4. do 4.5.2008 je ve výstavní síni Hollar výstava grafik Jiřího Slívy. Pro ty, kteří jeho práce někdy viděli, není asi třeba nic dodávat. Pro ty, kterým to nic neříká, je to jedinečná příležitost, jak dohnat pocitový (i intelektuální) deficit. Necítím se povolán nějak dílo Jiřího Slívy hodnotit (kromě toho, že si občas koupím nějaký jeho obrázek). Stačí však říci, že jde o autora s mimořádným smyslem pro laskavý a inteligentní humor, který nikdy nepostrádá poezii.

(Nejen) těm, kteří se na výstavu nedostanou, bych chtěl doporučit knihu jeho grafik. Stojí něco okolo 1000 Kč, ale je to mimořádně dobrá investice (v knihkupectví na Václaváku, kde je knižní klub, ji navíc dostanete s ITIC či ISIC kartou s 10% slevou - to platí pro všechny knihy). Již jsem knihu dal asi pětkrát jako dárek. Když jsem ji dával kolegyni, která od nás odcházela, zmocnila se knihy její tehdy asi pětiletá dcera Máša a více než hodinu ji vydržela s velkým zaujetím "číst". Při tom řada - možná většina - grafik má značný kulturní kontext nebo se jejich vtip skrývá v osobitém výkladu názvu. Jak vidno, je tam toho však víc.

Na síti se povaluje celá řada grafik Jiřího Slívy, nechci sem nějakou dávat (protože nevím, jak je to přesně s autorskými právy). Pro ty, co si nic nevybaví, např. tato stránka.

Rozhodně si nenechte výstavu ujít !!

Divadlo Minor a Klabzubáci

Divadlo Minor - pro ty, co nevědí, o co jde, je to divadlo uvádějící výhradně hry pro děti - již dlouhou dobu věnuje velkou pozornost výtvarné stránce svých her.

Těžko překonatelnou je při tom dramatizace Bassových Klabzubáků, kterou s celým souborem - nejen herců, ale i technického personálu - připravili bratři Formanové. Máte-li kluka od cca 7 do 10 let (možná i víc), neváhejte a zajděte tam. Jemu se bude líbit děj a Vy asi nikdy nezapomenete na obrovsky nápaditou scénu, která je sama o sobě výtvarným skvostem svědčícím o genialitě svých tvůrců (pokud jste viděli Krásku a zvíře v Národním divadle, víte, o čem mluvím). Přijďte včas, již před představením v pasáži herci navozují atmosféru jako kameloti, čističi bot a pod.

Druhou inscenací, kterou jsem coby děda s vnukem viděl, je Ostrov pokladů. Je to dobře a poctivě udělané představení, vnukovi se to líbilo, já jsem se už tak moc nebavil. I zde scéna velmi nápaditá a fantasii povzbuzující, mluvit o genialitě by mne ani nenapadlo.

Nevím, jestli je to pravidlo nebo výjimka, ale inscenace pro úplně malé děti Karkulka a červený balónek, mi přišla úplně nepovedená. Je to "zmodernizovaná" Karkulka, avšak bez nosného nápadu. Děti do věku v₁ tomu nemohou rozumět, také je to nezaujalo (vnučka byla poprvé v divadle a doufám, že to nezanechá trvalé následky). Není to moc chytře udělané, proto už to nebaví lidi od věku v₂. Měl jsem pocit, že v₂ << v₁ .

U představení Klabzubáků je v₂ >> 333.