Podruhé Nanohach

 

                       Kdo je Annik ?
                             taneční představení skupiny NANOHACH
                             choreografie Petra Fornay
                           divadlo Ponec 22.9.2009

    Již jednou jsem v blogu psal glosu o představení taneční skupiny Nanohách, které se mi velmi líbilo. Proto jsem využil možnosti vidět jejich další - a zatím poslední - inscenaci. Byl jsem na ní den po premiéře v divadle Ponec. A opět se mi to hodně líbilo.

    V představení Kdo je Annik? její autorka slovenská choreografka Petra Fornay (tanečně) fabuluje o setkání dvou žen, které hrály významnou roli v životě Iana Curtise (vedoucí osobnosti skupiny Joy Division), jeho manželky a milenky, která se jmenovala Annik. Nebudu zde o tomto východisku více mluvit, protože bych si jen hrál na "retranslačního troubu", který jen opisuje z programů. Přiznám se, že jsem neznal ani jméno Iana Curtise a jeho hudbu, ani jeho životní osudy. Pro vnímání vynikajícího tanečního představení i jeho "obsahu" to však nebylo třeba.

    Choreografka si pohrává s možností setkání dvou žen, jejich "konfrontace" a vztahu, i s tím, že si mohou (a možná musí) být vlastně vnitřně podobné. To by asi z představení pochopil i ten, kdo by program vůbec nečetl. "Vnitřní poselství" představení bylo velmi působivé a (v netriviálním smyslu) i velmi snadno "čitelné". Obrovským dílem k tomu přispěly obě výtečné tanečnice Eliška Kašparová a Marta Trpišovská. Málokdy se vidí tak pocitově intenzivní a formou velmi neokázalý "významový" tanec. Styl tance byl podobný představení Naměkko, které jsem od skupiny viděl naposledy. Zde však byla daleko významnější citová stránka. Kdybych porovnal toto představení s představení jiné výborné skupiny DOT 504, musím konstatovat, že Nanohach zústávají více věrny tanečním principům a nechtějí (a nemusí) se utíkat k mimotanečním (provokativním) prostředkům. A přesto i ony dokážou (chcete-li pouhým) tancem bez problémů zaujmout publikum skoro celou hodinu. Ještě dlouho budu mít některé scény z představení před očima.

    Už se těším, až budu mít to štěstí, a budu zase Nanohách. Návštěvu jejich představení mohu vřele doporučit každému vnímavému člověku. Bylo mě líto, že ani takhle vynikající soubor nemá den po premiéře vyprodáno.

    P.S. Vedlejším efektem této návštěvy bylo, že jsem se dověděl, že tanečnice, která mne naposledy zaujala nejvíce, byla Marta Trpišovská.    

První výstí blogu

 

    Je to k nevíře, ale už se mi "podařilo zaneřádit" prostřednictvím tohoto blogu informační prostor celou stovkou glos. Nikdy jsem si žádné plány v této oblasti nedělal, ale přesto mne to číslo, resp. to, jak brzo se ho dosáhlo, překvapilo. Stále mám v mysli nebo dokonce "rozdělaných" dalších asi dvacet glos. Na některé z nich už asi nebudu mít síly, protože stále přibývají nová témata, ke kterým se chci vyjádřit, u některých zatím stále věřím, že najdu čas a sílu je napsat. Jak už jsem psal v jiné glose, kterou jsem věnoval prvnímu výročí psaní blogu, k největším změnám došlo v mém (ne)chápání toho, co to je (měl by být) blog. Stále více si uvědomuji, že ho píšu především pro sebe a že pokud to je (alespoň někdy) zajímavé i pro ostatní, je to něco navíc. Na druhé straně mě však to, že mé glosy zveřejňuji, mě nutí k "promyšlenějším a zopdovědnějším" formulacím, než kdyby to byl jen "můj deníček". Další věcí, kterou jsem si uvědomil, bylo, že nemám sílu publikovat své glosy natolik včas, aby mohly být "nabídkou aktuálních akcí". Jde tedy velmi často o glosy o událostech, které už není možno vidět.

    Vzhledem k mým zájmům, bude asi i v budoucnu většina glos o divadle. Možná v blízké době přibyde i více glos o výtvarném umění či výstavách, kterým jsem se dosud věnoval jen okrajově.

     Pozoruji na sobě ale čím dál tím větší chuť napsat i o jiných věcech, které s kulturou vlastně nesouvisí. Nebudu se jim tedy bránit tolik jako dosud. Příkladem může být problematika feminizmu, které se letmo věnuji v glosách Jistě, paní vyslankyně nebo Náhlé prozření v galerii Uffizi, aktuální otázky požární ochrany nebo demonstrace silných stránek našich čelných představitelů, jako v glose Výstava Slovenský obraz.

    Začal jsem také psát glosy ze série "Hrabaliana", ve kterých chci vyprávět zajímavé příběhy, které staly v mém blízkém okolí.

    Žádné velké plány nemám ani teď, ale zatím si myslím (a doufám v to), že ještě nějakou dobu vydržím blog psát.  Třeba to někdo bude číst.

    Někdy v roce 2002 jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas, abych se pokusil dohnat to, co jsem v mládí nemohl, a začal jsem jednou až dvakrát za rok jezdit do ciziny, především do měst, kde jsou významné galerie. Za těch sedm let se mi podařilo si většinu těchto svých snů splnit. Před nedávnem jsem umístil na Web výběr fotografií z těchto cest. Ve výběru jsou tak jak fotografie, které se mi líbí výtvarně, tak třeba i velmi nekvalitní fotografie, které však zachycují něco, k čemu mám zvláštní vztah.  Fotografie jsem hlavně z časových důvodů nijak neupravoval, i když mnohé by to hodně potřebovaly. Bohužel jsem neměl čas napsat  k nim ani popisky. Plánuji vytvořit druhý blog, ve kterém se budu věnovat vzpomínkám na tyto cesty. Zpočátku bude asi jen rozcestníkem k mým fotografiím.