Trochu moc ideologie

Muži
Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR
Divadlo Ponec, 12.ledna 2012

Viděl jsem kdysi v La Fabrice jednu inscenaci autorky tohoto představení - Malou smrt, která se mi líbila. druhým setkáním s ní bylo, když Adéla Laštovková-Stodolová alternovala za Lenku Wágnerovou v Perfektním dni.
I tahle zkušenost byla důvodem, proč jsem na její nové představení Muži těšil. Jenže mne moc nezaujalo, dokonce by se dalo říci, že se mi nelíbilo. Nejde ani v přeneseném smyslu slova o taneční divadlo. Těžko bych hledal termíny, kterým bych žánr popsal. To pochopitelně není vadou, naopak často se mě taková nezařaditelná představení hodně líbí. Jenže tentokrát se mi zdálo, že všechno je podřízeno ideologii, která skoro kape z každé minuty představení. Ostatně autoři se k tomu v programu (pyšně) hlásí:

"Jak si v dnešní době žijí muži? Není toho na ně někdy moc? Když se v mužích probudí zvířata, volání smečky se nedá odolat. Šest mužů se vydává na cestu do divočiny, aby našli odpovědi na ty nejniternější otázky. Vyrovnávají se tam se svými problémy a především sami se sebou. Stagnace, potlačená agrese, homosexualita, víra nebo nepřítomný otec.. Pořád je co řešit. Přitom jen fakt, že se muž stane otcem, je důvod k tomu být na sebe hrdý. Přestaňme se tak konečně koukat na muže s předsudky, které nám vštěpuje naše společnost. Divadelní představení na pomezí mnoha žánrů je inspirováno skutečnými příběhy mužů."

Jenže já bych to viděl spíš na to, že se v představení ukazuje, jak muže vidí (chce, je schopna vidět) autorka, než jak tomu je "ve skutečnosti".

 Na jevišti vidíme šest herců, kteří se stylizují do role vlků a jednu tanečnici (Zuzana Stavná), která ztělesňuje fenku, která má svým tělesnem na ony samce velký vliv. Obraz vlčí smečky sestávající ze šesti samců a jedné "hostující" samice odpovídá přírodní realitě  (podle mých pocitů)  stejně málo jako psychologickým problémům a snažením dnešních lidských samců. Pochopitelně nikomu (tím méně umělcům) neberu právo na jejich vyhraněný názor, který navíc nemusím nutně chápat, aby se mi inscenace líbila. Jenže by mi neměl být vnucován s takovou úporností (a skoro až polopaticky). Větší části obecenstva se však představení jistě líbilo, mnoho z nich se smálo skoro při každém vlčím zavytí - a že tihle vlci vyli skoro pořád. Možná je to dobrý krok, jak do Ponce přilákat nové diváky.

Na druhé straně je nutné objektivně říci, že "řemeslně" bylo představení uděláno velmi dobře. Všichni herci byli dobří a dělali, co mohli, nápaditá byla scéna, osvětlení i hudba.

Kdo to dočetl až sem, ví, že návštěvu představení doporučovat nebudu. Na druhé straně nelituji toho, že jsem ho viděl, určitě na něj ale nepůjdu znovu, což jinak dost často dělám.

Tři zajímavé choreografie

Miniatura
choreografie Roser López Espinosa
Tao Te
choreografie Ference Fehér
Passo - duo
choreografie a provedení Ambra Senatore


Tanec Praha - EVROPSKÁ TANEČNÍ LABORATOŘ 1
Divadlo Ponec, 13.června

Týden po zahájení jsem po druhé navštívil  představení festivalu Tanec Praha a možná se mi tenhle večer líbil ještě o něco víc než ten první. Sestával se ze tří velmi rozdílných představení. Jedno však měla všechna tři společná - poctivou snahu autorů o hledání nových forem tanečního sdělení a vynikající výkony interpretů.

První inscenací večera byla Miniatura španělské choreografky Roser López Espinosy. Spolu s ní tančila druhá dívka Maria Campos Arroyo. Obě byly výborné. Trvalo nějakou dobu než si mne toto představení získalo. Obecně nejsem totiž velkým příznivcem různých filmových efektů na divadle. A tohle představení jich bylo plné. Začíná tak, že se z projektoru umístěného na scéně promítá taneční vystoupení za záda dvou dívek sedících na jevišti. Dívky ze různě hýbají, sahají si ve správnou chvíli na správné místo na zádech, převlékají se - a tak vznikají různé efekty. Tato část trvá poměrně dlouho. Teprve za nějakou dobu dívky vstanou a začnou tančit - a to už si mě získaly. Choreografie byla nevtíravá, ale hodně působivá asi především tím, že tanečnice předváděly své vlastní téma. Další použitou technikou byla obyčejná digitální kamerka položená na zemi před první řadou. Jedna z dívek před ní položila nohu a na konci jeviště tančila druhá tak, že to na plátně vypadalo, že tančí hned na noze hned pod nohou partnerky. Za chvíli si místo vyměnily a zase tančila první na ruce té druhé. Bylo to zajímavé a kupodivu  docela přirozeně působící. Bylo příjemné se na produkci těchto dvou španělských dívek dívat.

Druhá choreografie byla naprostým kontrastem. Nejen proto, že křehké dívky vystřídali dva tanečníci s velmi syrovým a mužným projevem. Jedním z interpretů byl opět autor choreografie - Ferenc Fehér. Ten vlastně mohl za to, že jsem si koupil lístek právě na tento večer. Zaujala mne totiž jeho choreografie uváděná na loňském festivalu. Partnera mu dělal o hodně mladší Ákos Dózsa. Oba tančili zcela dokonale, byl to možná nejlepší taneční výkon "mužského dua", který jsem kdy viděl. Inspirací k choreografii byla kniha čínského filosofa Lao-c'e Tao Te Ťing. Ne, že bych to poznal, ale bylo to v programu. Netroufl bych si vykládat význam předvedeného tance, ale byly v něm stopy po asijském bojovém umění, až úporná snaha o to něco dokázat a ovládnout partnera, střídaná okamžiky "harmonie s vesmírem".

Na počátku vidíme dva muže v podřepu jíst nějakou vánočku, na konci se po velmi dramatickém ději k nedojenému jídlu oba "filosoficky" vracejí. Tanec byl technicky a fyzicky mimořádně náročný, oba interpreti tančili jak o život, již v polovině produkce byli propoceni . Překvapilo mě, co všechno se dá dělat v saku (pro mne je to spíš svěrací kazajka). Mimořádně působivé představení "silového" tanečního stylu. Ferenc Fehér je prostě frajer.

Třetí část byla opět zcela jiná. Jmenovala se Passo -duo a tančila její autorka Ambra Senatore. Ke  konci představení se k ní připojila "její dvojnice" Caterina Basso. Na samém konci však divák vidí, že ve skutečnosti si tyto dvě ženy vůbec podobné nejsou a vše to byl mam a klam paruky a šatiček. To by však dnes, kdy ženy střídají účesy, barvu (některé i délku) vlasů a nehtů rychleji než kabelky, na představení nestačilo. Námětem choreografie bylo to, že nic nemusí být tím, jak to vypadá. Interpretka má obrovské osobní charizma, kterému velmi rychle podlehnete. I když to zní divně, napadla by mě při pokusu o popis projevu tanečnice dvě adjektiva: inteligentní a působivé. Tuhle ženy bych také moc rád ještě někdy viděl tančit.

Jestli to půjde takhle dál, je nutno těm, které program festivalu vytvářely, hodně nahlas poděkovat a těšit se, že budou mít příště stejně dobrou ruku (spíš je potřeba otevřených duší a plných kapes). 

Granhøj Dans

Dance me to the end on/off love
na hudbu Leonarda Cohena
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 20 hodin

2men2mahler
Granhøj Dans
Divadlo Ponec 6.června 2011, 22:15 hodin

Rok se s rokem sešel a zase je tu festival Tanec Praha - tentokrát se mi podaří vidět šest představení. A hned v den zahájení jsem stihl dvě. V Ponci byly k vidění dvě inscenace dánského souboru Granhøj Dans. Obě mne překvapila.

První inscenace byl vlastně koncert hudby Leonarda Cohena, který byl scénicky inscenován vedoucím souboru Palle Granhøjem. Vystoupení začínalo recitací Cohenových veršů a pantomimou dvou mužů, čekal jsem tedy komorní taneční představení na reprodukovanou hudbu, ale za chvíli se ozvala z temnoty scény hudba a zpěv. Chvíli jsem obdivoval dokonalost záznamu a ozvučení, jenže za chvíli se objevil celý "orchestr" - asi 15 hudebníků. Všichni krásně (i sólově) zpívali a v jednu chvíli bylo na scéně 9 kytaristů. Hudebně to bylo úchvatné. Taneční složku představení obstarávali jen asi čtyři tanečníci. Hudbu zdařile doplňovala, ale (pro mne) byla "jen" doprovodem. Představení se mi líbilo, ocenil jsem, že "taneční soubor" nerespektuje škatulky, ale pustí se do díla, které by vlastně patřilo žánrově trochu jinam. Neznám analogii na české scéně.

Větší část publika na druhé představení nezůstala - a o hodně přišla. Nejprve byly vyhlášeny výsledky České taneční platformy - najdu-li  čas, napíši o nich samostatnou glosu.

Oba tanečníci představení 2men2mahler předvedli udivující fyzickou kondici, akrobatické schopnosti i nadání ke "klaunským" výstupům, že by všichni představitelé "nového cirkusu" museli závidět. Tolik pohybových (a zvukových) nápadů se málokdy do jedné hodiny vejde. Oba používali celou řadu pomůcek: Velmi vtipně tyč, ale i dva kompresory, kterými jednak vyluzovali různé zvuky, jednak nafukovali balonky do falických symbolů. Při tom to většinou (alespoň pro nás, co na taneční a pohybové divadlo chodíme častěji) nebylo laciné a mělo to i svoji poezii tance, která není cirkusová. Hodně jsem obdivoval pohybovou fantasii autorů. Na celkovém dojmu se podstatně podílel hudební doprovod - kromě reprodukované balkánské hudby především živá interpretace Mahlerovy hudby houslistou a vynikajícím zpěvákem, která vytvářela zajímavé protiklady s tím, jak a kde je obvykle interpretována. Bylo by zajímavé vidět reakci koncertního publika, kdyby mu k Mahlerovi promítali klipy s těmito tanečníky. 

Já bych Tohle představení bych hodně rád viděl ještě jednou, ale do Dánska kvůli tomu asi nepojedu.

Byl to hodně slibný začátek festivalu.

Tanec Praha 2010 v Ponci

 

Twins, Companie Pál Freák
Site-specific, Sebastian Belmar & DOT504
7.června divadlo Ponec

Happy, polský soubor, choreografie Nigel Charnock
10.června, divadlo Ponec

    Navzdory skomírajícímu zdraví se mi podařilo navštívit dvě výborná představení festivalu Tanec Praha v divadle Ponec (a ještě mám lístky na další dvě v Karlíně). A obě stála vskutku za to.

    První večer patřil znamenití produkci dvou maďarských tanečníků Twins. Choreografie Pála Freáka si pohrávala s fenoménem dvojčat. Oba muži byli mimořádně fyzicky i tanečně vyspělí. Některé technické prvky - např. “provaz svisle” (který se stal logem tohoto ročníku) se jen tak nevidí. Celá produkce byla ve velkém tempu - a když se choreografovi nezdálo dost velké, obul tanečníkům kolečkové brusle. Viděli jsme i jakousi hrazdu. Tyto technické finesy však nebyly natolik dominantní, aby přebily dojem z tance samého.

Pro mne byl tento večer  zajímavý i tím, že se předávala cena diváků  z České taneční platformy, kterou obdržely tanečnice skupiny ME-SA za site-specific produkci Echoes, která se konala v synagóze na Palmovce. Bylo to jedno z nejsilnějších představení, které jsem kdy viděl, a tak jsem pro ně hlasoval i já. Mám je hodně rád, tak jsem měl z ocenění skoro takovou radost jako ony.

Po skončení večera ještě zorganizoval hostující Sebastian Belmar spolu s částí skupiny DOT504 site-specific kreaci na dvoře za divadlem, ke které využil tam stojící maringotky stavební firmy. Hudebníci stáli na jejich střechách, tanečníci tančili před nimi, v nich a vůbec kde se dalo. Příjemný dojem posílilo krásné počasí (druhý den se představení reprizovalo a v oné době byl v Praze dost velký slejvák- vzpomínal jsem na ně).

Druhý večer byla na pořadu choreografie Nigela Charnocka Happy, kterou sestavil  pro polské tanečníky (dávala se pak i v Londýně). Bylo to zajímavé především srovnáním  s jeho produkcí Miluj mne, kterou vytvořil v Praze pro skupinu NANOHACH, kterou už jsem viděl dvakrát, moc se mi líbila, ale stále jsem nenašel čas o ní glosu dopsat. Bylo mimořádně zajímavé, co vnímavého cizince v obou slovanských kulturách (které však dost nepochopitelně nikdy moc nekomunikovaly) zaujalo.

V českém představení bylo více (intelektuálských) vtipů, důrazu na jednotlivce zmítající se v pochybách a svých pocitech. Jako doprovod byly použity i české lidové písničky (např. “..já ne, já ne to ty to ty, zouvalas mi moje boty.. ”

Polská verze byla víc “natvrdo”, většinou šlo o tanec celé skupiny, velkou roli hrál alkohol a smrt. Jednotlivec se nemohl osudu vzepřít a ani ho to nenapadlo. Rozhodně neměl čas “dumat nad svými citečky" - a když by to hrozilo byla tu flaška a vábící kolový tanec ostatních. Mnoho písní   z hudebního doprovodu bych tipnul spíš na ukrajinské nebo ruské.

   

Mah hunt - svátek tance v Ponci

Mah Hunt
Lenka Vágnerová Pavel Mašek
Divadlo ponec, 24.10.2010

V poslední době chodím na taneční divadlo ještě častěji než obvykle, tak se mi ani moc nechtělo tuto část svého "divadelního portfolia" aktuálně rozšiřovat. Málem bych tohle představení propásl. Kdybych ho minul, byla by to obrovská škoda. Zachránilo mě to, že jsem někde v rádiu slyšel rozhovor s oběma tanečníky a z něj se dověděl, že jsou to "Ti dva", co spáchali fantastické "pa de deux" s taškou v La putyce. Na to moc zapomenout nejde, ale jména tanečníků jsem si nezapamatoval. Viděl jsem oba v představeních DOT504. Tanečnici - když pro nic jiného, tak pro její půvaby - prostě nelze přehlédnout, ale nijak jsem neměl důvod pamatovat si jejich jména. Nedávno jsem tu psal o vystoupení jiné dvojice z Dot504 a musím konstatovat, že "po částech" mám tento soubor ještě radši než "po hromadě".

Tohle představení si Lenka Vágnerová a Pavel Mašek vytvořili sami pro sebe a jde jim tedy "z duše". Je obdivuhodné, co dva mladí, technicky mimořádně vybavení a inteligentní (všechny tyto vlastnosti objevíte do minuty po začátku představení) tanečníci dokáží vykouzlit na téma "různé aspekty lovu" a vydrží jim to okolo hodiny. Obecenstvo je celou dobu "jejich", od srdce se zasměje mimořádným tanečním nápadům, které je jistě stejně obtížné "vymyslet" (asi se nevymýšlí, ale talentovaným jedincům se nějak zjevují) jako zatančit. A je skoro jisté, že by na tohle (či jíné, které by jim bylo blízské) téma dokázali vytvořit ještě několik stejně vynikajících představení. Jde o choreografii s nosnou ideou (kterou ale nejde adekvátně vyslovit), mající svoji poetiku a především hrozně moc humoru. Nejde při tom jen o výborné okamžté "gagy" (podané s vrcholnou taneční kulturou a vkusem), ale i o vtipy, které mají kontext mnoho minut vzdálený. Prostě krása. Nevím, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice, ale je vidět, že jejich angažmá v La putyce nebylo náhodné. I z tohoto čistě tanečného představení dýchá stejná vůně opravdovosti, poctivosti, laskavého humoru a prvotřídní profesinality. Pokud jste někdy slyšeli klišé "živé umění" a měli z mluvčího špatný pocit, tak tady zjistíte, že existuje i jak strašně moc může být živé.

Nechci plýtvat superlativy, ale takhle očividně talentovaných inteligentních lidí, kteří navíc navíc mají ze své perfektně odvedené práce neskrývanou radost, moc v žádném odvětví života nenajdete. A každé setkání s nimi a jejich tvorbou je svátkem - tentokrát tanečním.

Je nadbytečné psát to, že tohle představení vskutku všem doporučuji. Jen bych měl dodat, že díky humoru je přístupné skutečně každému, i těm, kteří si hodinu divadla bez mluvení nedovedou představit. Určitě  budete mít úspěch, vezmete-li na to představení někoho, koho máte rádi (jen u dětí si nejsem jist, i když na představení byly dvě okolo 10 let).

P.S. V průběhu roku 2011 jsem na tomto představení byl ještě dvakrát. A jsem si jist, že bych tam i příště opět našel něco nového.

Sunyata

Sunyata
choreografie: Kateřina Stupecká
světelný design:  Jan Komárek
hudba: Jan Burian
Ponec, 4. října 2010 a 8.listopadu


Před rokem jsem tu psal o velkém dojmu, který na mne udělala drobná tanečnice Kateřina Stupecká svým představením Da Capo, za který dostala (poslední) Cenu sazky za "objev tanci". Cena byla dobře finančně oceněná a její laureát byl povinen prostředky použít na přípravu samostného představení v následujícím roce. "Velkému mágu" Sazky Hušákovi moc nefandím, ale zánik téhle ceny vzhledem k finančním potížím jeho impéria, je určitě jednou ze špatných zpráv pro českou kulturu.


Skutečně jsem se na novou choreografii Kateřiny Stupecké hodně těšil. To, co jsem viděl, předčilo všechna moje očekávání. Už jsem navštívil hodně tanečních představení, ale tohle bylo "něco nového". Nevzpomínám si na žádnou přímou ani nepřímou analogii. Nešlo při tom o chtěnou originalitu za každou cenu, ale o hloubku prožitku přetavenou do excelentní a působivé taneční formy. Nejsem zase takový odborník, ale "jen" zanícený fanda, ale připadaly mi i čistě technické prostředky nové. Autorka našla výborné spolupracovníky v Janu Komárkovi, který se postaral o světla, a Janu Burianovi, který napsal hudbu. Obě složky s choreografií dokonale harmonovaly, především světelný design je integrální součástí díla. Jan Komárek hodně experimentuje na české taneční scéně, mě se z "jeho" představení podařilo vidět jen jedno, ale zatím jsem o něm nenapsal.


Představení Sunyata je mimořádně působivé. I když apriori nemám "kecy v programech" moc rád, tentokrát udělám výjimku a ocituji "poslání" z programu. Má i "literární" úroveň, je přímo od autorky a hodně vystižné. Věřte, že tancem umí Kateřina Stupecká vyjádřit své myšlenky a pocity ještě lépe.

Plodná prázdnota

Ať se vám to líbí, nebo ne, život je drama, často plné podivných postav a šílených scén. Každý člověk hraje na svém vlastním jevišti a všichni se nějak snažíme tomuto množství dějství porozumět. Nikdo neviděl předem scénář a každý člověk hraje svou specifickou roli. Každý je ve své snaze postihnout zápletku postavou, která hledá svého autora. Choreografie inspirovaná dílem Thomase Moora Temné noci duše vytvořená z prostředků Ceny SAZKY za “objev v tanci” 2009.

Temná noc má neobvyklou řídící funkci v životě duše. Když dorazíme do temné říše podsvětí, je člověk hlouběji než jeho vlastní emoce. Je pod depresí, pod černou náladou, prošel skrz tyto věci až na místo, kde už nejsou. A tento sestup má svá stádia, strach se mění v prázdnotu, není o čem mluvit, není co pochopit. Přiblíží se ticho, i sny ztratí svou živost. Tady jste za emocemi. Prázdnota, kterou pociťujete nemusí být vaše, rozhodně ne vaše osobní. Je to prostě vakuum života.

Krása. Je to hodně výstižné, určitě bych po shlédnutí představení nedokázal tohle formulovat, ale teď je mi jasné, že - mimo jiného  - tam i právě tohle je. Doporučuji si přečíst rozhovor s autorkou na stránkách divadla Ponec.

Diváky odděluje po celou dobu představení od jeviště (relativně masivní) umělohmotná opona. Ta umožňuje mnoho "světelných zázraků" a zároveň odděluje "obyčejný svět" diváků od onoho magického světa "plodné prázdnoty". Podle nasvícení buď vidíme celou hloubku jeviště nebo černou tmu z níž se vynořují buď celé postavy nebo např. jen jejich ruce. Tanec má skutečně metafyzické rozměry, skoro chybí interakce postav, výraz jejich vůle či citů, není zde vůbec přítomen mužský a ženský princip, ani náznak nějaké reflexe reality obyčejného světa. Postavy se o cosi jen těžce uchopitelného snaží a přesto, že se to nedaří, ne svém pohybu stále pokračují. Není však jasný zdroj jejich energie ani nějaký směr či cíl jejich "snažení". Ve skutečnosti nejde o snahu, ale o jakési skoro mechanické pohyby, vyjadřující nesmírně niterné pnutí a pokusy alespoň na chvíli se z něj vymanit a opětné návraty zpět (z výskoku na zem). To jsou ale jen takové žvásty, sílu představení nelze do nich převést.

V představení kromě autorky tančili ještě tři další vynikající tanečníci. Všichni podali mimořádně kvalitní výkon. Představení muselo být fyzicky  - a vzhledem ke své abstraktnosti i nárokům na přesnost prostorového provedení i mentálně - hodně náročné. Energie z tanečníků sálala do hlediště tak mocně, že nás před vážnými následky zachránila asi jen ona umělohmotná opona, která je oddělovala. Tančili Tereza Lenerová, o které jsem tu dnes již psal, Petr Opavský, který už tu má také glosu, a Jan Vrána, kterého jsem zatím nezaznamenal.

Vřele Vám doporučuji tohle představení zhlédnout. Nejbližší příležitost je 8. listopadu, půjdete-li, pak se tam určitě setkáme (ale ani to by Vás nemělo odradit).

P.S. Dojem z druhého shlédnutí představení byl skoro stejně silný jako při premiéře. Zkalila ho jen skutečnost, že malý sálek byl zaplněn tak ze čtvrtiny (a to šlo pokud vím teprve o třetí provedení). A to jsem ještě přítomost sedmi diváků zařídil já. Bylo mi líto obrovského úsilí autorů inscenace i tanečníků, které museli vynaložit, aby pak měli takhle málo diváků. Máme sice krásnou scénu pro tanečního divadlo, ale nějak se nedaří přitáhnout resp. vychovat si publikum. Nejsem takový skeptik, abych si myslel, že by se pro takhle kvalitní kulturu diváci najít nedali.

Dvě působivé choreografie

 

Proměnná
Tereza Lenerová  a Einat Ganz


Void amongst Humans
choreografie: Jarek Cemerek
tančí: Helena Arenbergová a Jarek Cemerek


Ponec, 19.9.2010

Tenhle nedělní večer se vskutku podařil, viděl jsem v Ponci hned dvě výborné choreografie.

První z nich - Proměnná - je společným projektem české tanečnice Terezy Lenerové a její izraelské kolegyně Einat Ganz (díky genetice si  ani na chvíli nepoložíte otázku která je která). Jde o působivé taneční představení, které ukazuje proměnný vztahu dvou bytostí (zde žen). Chvíli jaky jakoby jedna druhé vadila - a byť sedí v nejtěsnější blízkosti, jedinou snahou je aby nedošlo ke kontaktu, za chvíli se potkávají a zase zkouší, co ta druhá ve vzájemném vztahu ještě připustí. Pohybová složka je doprovázena i střídmým mluveným slovem - čeština izraelské tanečnice je dost půvabná.  Obě autorky i tanečnice byly výborné, rád na představení vzpomínám.

Druhá choreografie Jarka Cemereka byla jedním z nejlepších tanečních duet, které jsem kdy viděl. Tanec byl tak silný a působivý, že jsem se ani nepokoušel o jeho interpretaci, vadila by mi. Helenu Arenbergovou již odlišuji dlouho, viděl jsem ji minimálně v pěti představeních (např. 1, 2) a vždy byla naprosto vynikající. Je to "paní tanečnice". Potěšilo mě, že jsem ji asi pětkrát viděl i v hledišti (na netanečních představeních) - má i dobrý vkus. Pokud máte taneční divadlo rádi, určitě neprohloupíte, když se vydáte na kterékoli, ve kterém vystupuje. Jarek Cemerek jí byl důstojným partnerem. Téměř určitě jsem ho již viděl také, ale dosud jsem ho neodlišoval.

V programu jsem se dočetl, že východiskem k tvorbě tohoto dílka byl pokus vyjádřit pocity lidí v anonymním světě. Jistě ano, ale tohle bylo tak dobré, že mi takové zploštění tanečního zážitku do několika vět připadá nejen přebytečné, ale dokonce rouhavé. Na téhle úrovni mám raději tanec "an sich". K čemu slova?
Nemá smysl se zabývat  otázkami jaký je rozdíl mezi baletem a tanečním divadlem. Představení v první části tohoto večera jistě bylo taneční divadlo, druhá choreografie třeba také, ale označení balet by jí slušelo také. Někdy ho užívám pro zdůraznění kvality tanečního pohybu (ne, že by nebyly špatné a špatně provedené balety). Věřím, že Helena s Jarkem by se s tímhle představením uplatnili i v jakékoli konkurenci (moderního) baletu.

Obě představení stojí za shlédnutí, kvůli druhému se klidně vzdejte jiných požitků a vsadil bych se, že nebudete litovat.

Reparát

Velmi společenské tance
režie: jiří Havelka
herci KALD DAMU ročník 2008
Ponec, 4.října

Navštívil jsem derniéru představení Velmi společenské tance, které vzniklo jako absolventské představení KALD DAMU v roce 2008 a které po té bylo dva roky s velkým úspěchem uváděno v divadle Ponec. Pravděpodobně šlo o nejúspěšnější DAMácké představení měřeno úspěchem následného uvádění mimo DISK. Důvodem mé návštěvy nebylo to, že by se mi tehdy představení tak moc líbilo. Dokonce tomu bylo naopak a své zklamání z toho, že jsem očekával něco zcela jiného, jsem tehdy vyjádřil v (asi trochu) nespravedlivé kritické glose. Důvodem pro onen reparát bylo i to, že jsem zjistil, že v představení hraje i Marie Štípková z loňského ročníku KČD DAMU, která je jednou z nejlepších mladých hereček.

Jsem rád, že jsem představení viděl ještě jednou. Jeho nesporným kladem zaujetí všech herců i bezprostřední kontakt herců s publikem. Přesto jsem se přesvědčil, že "to není můj šálek čaje". Mnohé výhrady, které jsem tehdy k inscenaci měl, bych napsal - teď už bez ironických vložek - znovu. Není to však nedostatek inscenace, ale to, že jsem (coby stařec) neschopen se ztotožnit s její poetikou.

Po neurčitém integrálu musela přijít na řadu cibule

 

Holding Fast

taneční představení skupiny Dot504

choreografie Jozef Fruček (SK), Linda Kapetanea (GR) 

Divadlo Ponec 7.dubna

    Zhruba před rokem jsem tu psal o představení skupiny Dot504 týchž choreografů 100 Wounded Tears. Úroveň  tanečníků i jejich nasazení mě tehdy velmi zaujala. A nejen ta, v tomhle představení bylo i mnoho "provokujících" a zcela netanečních prvků, které mi sice vysloveně nevadily, ale klidně bych se bez nich obešel. Desítky umělohmotových ještěrů, hromady písku, ... vyvrcholilo to zřejmě tím, že jedné dívce (učinkující, ne divačce) rozmačkali po obličeji cibuli, kterou před tím musela loupat. Protože jsem viděl i vlastní představení autorů choreografie UNA, tušil jsem, že to bylo asi jimi, ne tanečníky skupiny DOT504 samými, přesto mne zajímalo, jak vypadalo představení Holding Fast, které předcházelo. Proto jsem využil možnosti, že bylo reprízována a zašel na to.

 

    Tohle představení se mi moc líbilo - ještě víc než Wounded Tears. Všichni tanečníci byli opět vynikající, choreografie nápaditá a propracovaná. Tématicky bylo představení srovnatelné s jinou vynikající inscenací Neila Charnocka Miluj mne skupiny NANOHACH, kterou jsem mezi tím již viděl dvakrát, ale nestačil o ní ještě napsat. Jenže vyzněním ne. Bez pochyby musíme obdivat dokonalý taneční projev skupiny DOT504. Jenže jen obdivovat. Skupinu NANOHACH si po inscenaci Miluj mne musíte zamilovat (i když třeba "objektivisticky" posuzováno nejsou jejich výkony tak "dokonalé"). Ale abych nebyl nevděčný a nevěnoval tuhle glosu chvále jiné inscenace. Bez uzardění musím říci, že Holding Fast je výborné představení, které by si žádný příznivec tanečního divadla neměl nechat ujít.

 

    A také jsem přišel na to, proč (pravděpodobně) musela v následujícím představení přijít na řadu cibule. Holding Fast začíná tím, že jeden tanečník visí na tabuli hustě popsané vzorečky z "vyšší" matematiky. Bylo vidět, že ten kdo tabuli popisoval více méně věděl, co píše. Dívka tabuli nejprve okolo tanečníka a potom i pod ním smaže a dál se tabule používá jako rekvizita. Asi v polovině představení Helena Arenbergerová začne ze "skript" předčítat tvrzení o primitivních funkcích (pro nematematiky:  je to jedna z definicí neurčitého integrálu). Vzhledem k profesionální deformaci jsem to poslouchal a tvrzení byla v podstatě dobře, jen podávaná s cílem, aby ozvláštnila atmosféru, ne s cílem, aby jim mohlo být rozumět. Její kolega na tabuli psal ilustrující formulky a obrázky.

    Když skupina a autoři choreografie měli takový úspěch s inscenací, kterou ozvláštňovala definice neurčitého integrálu, museli si nutně položit otázku kam dál? K tenzorům na varietách? To by asi běžný divák vůbec neodlišil. A cibule to jistila.

 

Česká taneční platforma 2010

 

Ryba

choreografie Lenky Bartůňkové

Ponec 16.dubna

 

Echoes

taneční vystoupení skupiny ME-SA a multiinstrumentalistky Gabriely Vermelho

Synagoga na Palmovce, 17.dubna 2010, 21:30

    Začnu s druhým představením Echoes, které mne velmi silně oslovilo. Skupina tří tanečnic, která si říká ME-SA vznikla při spolupráci s (jiho)korejskou choreografkou Ji-Eun Lee, jejíž díla interpretovaly. I já jsem jednu její choreografii v jejich podání viděl a v blogu o ní napsal glosu. Inscenace Echoes - nešlo jen o choreografii - ale skutečně o globálně pojaté divadelní taneční představení, ve kterém byl tanec hluboce propojen s prostředím, ve kterém se odehrával, a s hudbou, bylo jejich prvním samostatným počinem. Přizvaly si ke spolupráci vynikající multiinstrumentalistku Gabrielu Vermelho, která mne očarovala při představení Havran souboru Veselé skoky. Šel jsem tedy na mladé "staré známé". A rozhodně jsem nelitoval. I ve velké konkurenci českého tanečního divadla to byl mimořádně silný zážitek. 

 

   V prostoru synagogy je na začátku přítmí, jen místa, kde by v katolickém kostele byl oltář (moc se nevyznám v topologii synagog), jsou velmi skromně osvětlena. Leží tam s nohami opřenými o povalené lavice tři dívky. Několik minut je vidíme, jak se protahují. Teprve po začátku začátku hudby postupně vstávají, zůstávají však každá sama. Vždy se osvítí nějaký intimní prostor v synagoze a v něm jedna z nich sólově tančí - a scénář počítá s tím, že se (stojící) obecenstvo k příslušnému místu přesune. Druhé dvě tanečnice stojí bez hlesu každá na jiném místě ve tmě. Tanec vyjadřuje hluboce prožívané pocity nejistoty až strachu. Každá z tanečnic se vyjadřuje vlastním způsobem a zůstává se všemi problémy sama. Sílu výrazu podtrhuje prostředí staré duchovní stavby a především hudební doprovod, který, jak diváci v druhé polovině představení s překvapením zjistí, obstarává jediná žena - Gabriela Vermelho. Je totiž ve tmě, takže přesně netušíme, odkud zvuky přesně přicházejí.

    V druhé části představení se osvítí hlavní loď synagogy, dívky odstraní plachtu z hromady v boční lodi, ve které jsou polštářky pro obecenstvo. Tak se zjistí, že prkna, která dosud vadila v přesunech za tanečnicemi, mají posloužit jako lavice pro diváky. Nyní tančí dívky "dohromady" a za nimi je vidět i hudebnice.

    Hudba je zčásti předem nahraná, je však doplňována živými efekty - zpěvem, netradiční syrovou hrou na violu, různými netradičními bicími nástroji, mačkáním papíru těsně u mikrofonu, ... . Hudební složka tvoří mimořádně důležitou složku představení - i když pro puristy vlastně o hudbu v klasickém smyslu slova nešlo, spíše o koláž konkrétních zvuků vyvolávajících (i) hudební asociace. Protože nejsem nijak hudebně vzdělán, mohu to připodobnit k některým (kdysi avantgardním) směrům ve výtvarném umění, kdy malíři tvořili nové hodnoty tím, že se rozešli s klasickými strnulými principy akademického umění. Podstatným rysem určujícím kvalitu při tom bylo především to, že do svých děl dávali mnoho "ze sebe" a nešlo jen o (lacinou) provokaci (jako u jejich pozdějších "následovníků"). Troufnu si říci, že Gabriela Vermelho je zcela mimořádný talent, který se dovede vyjadřovat mnoha formami. Její životní elán, síla a opravdovost je obdivuhodná. Už se moc těším, kdy se s ní a s její tvorbou zase někdy setkám. 

 

    V programu jsem si přečetl, že inspirací k tomuto dílu byla i tvorba básnířky Silvie Plathové. I když jsem ještě žádné z jejích veršů nečetl, asi mi k chápání tohoto rozměru inscenace přispělo představení studentů DAMU, které jsem viděl na Zlovazu před dvěma roky - asi bych si jej po tomhle zážitku ze synagogy už dokázal lépe vychutnat. 

 

    Všechny tři tanečnice byly mimořádně dobré a do inscenace i samotného tanečního provedení daly ze sebe hrozně mnoho. Jistě si zaslouží, abychom uvedli jejich jména. Jsou to Hana Kalousková, Martina Lacová a Karolina Párová (neumím je rozlišit a jen doufám, že jsem poznal, která z nich je Martina Lacová, kterou jsem cca před rokem viděl i samostatně). Viděl jsem je jen dvakrát, ale už si troufnu každému doporučit návštěvu libovolného z jejich dalších projektů (nemám to slovo rád, ale zde "sedí"). Určitě tím získáte mnoho autentických hlubokých zážitků.

 

    Hrozně jsem se těšil na představení Lenky Bartůňkové Ryba, na které jsem v blogu napsal oslavnou ódu. Měl jsem kvůli autorce velkou radost z toho, že bylo narváno, i když tentokrát jsem způsobil návštěvu jen deseti diváků (na rozdíl od zrušeného představení na podzim, na které se chystalo skoro dvacet kolegů a studentů). I tentokrát se mi představení moc líbilo, ale už jsem nebyl tak "u vytržení". Z něj mne vyvádělo kromě jiných i to, že na představení jedni známí vzali s sebou celou rodinu i s dětmi, pro které to skutečně nebylo. Trpící děti seděly přímo přede mnou a nemohl jsem je nevnímat. To můj syn si to vychutnat dokázal (je však asi o 25 let starší). Tanečnice byly stejné a určitě stejně dobré jako při prvním představení, noví tanečníci však byly o poznání horší než jejich předchůdci. Také jsem marně čekal na některá konkrétní taneční čísla, která jsem si dobře pamatoval.   

 

P.S. Na další představení letošní přehlídky se už asi nedostanu, ale docela mne potěšilo, že z výběru, který autoři do přehlídky Česká taneční platforma zařadili, již znám více choreografií. O 100 Wounded Tears souboru DOT504 jsem tu napsal glosu, v blogu můžete najít i glosu o představení Mirky Eliášové Until I Find It (o jiné její velmi důležité akci mám již velmi dlouho rozepsanou další glosu). Viděl jsem i sólové představení Dory Hoštové Tore, o kterém jsem však nenapsal.

P.P.S. Udělalo mi velkou radost, když jsem se dodatečně dověděl, že cenu diváků na přehlídce dostaly tanečnice ze skupiny ME-SA za inscenaci Echoes. Je vidět, že diváci mají vkus a dovedou ocenit skutečnou kvalitu.

Past jménem Ponec

 

    Jak čtenáři mého blogu vědí, hrozně rád a často chodím do divadla. Velkým problémem je však sledovat, kde se co zajímavého šustne. Řeším to většinou tak, že vždy v nějakém období "vytuneluji" nějaké divadlo, tedy chodím do něj "dokud ho nevykoukám skoro do konce". Někdy to nejde - lístky se shánějí strašně obtížně (Divadlo v Dlouhé), někdy se to "podaří" jako s Divadlem Na zábradlí, kam teď asi tak rok nepůjdu. V případě Divadla Ponec se však tentokrát z toho stala past. Vůbec nevím jestli se v této sezóně dostanu ještě na jiné scény. Zanedbávám už dokonce i "svoje mateřské divadlo" - Disk.

    Byl jsem v malém divadélku Ponec, které se systematicky věnuje tanečnímu divadlu, již několikrát v minulých letech. Tento podzim jsem to však vzal z gruntu. Viděl jsem skoro všechna tam uváděná představení a výsledkem je jen to, že chci vidět úplně všechna. A navíc minimálně dvě prostě musím vidět ještě znovu Rybu a Miluj mne od souboru Nanohach (o tom určitě ještě napíši).

 

    Moc všem lidem, kteří se kolem divadla točí, děkuji a přeji jim hodně sil, odvahy a štěstí jak v uměleckém, tak osobním životě. A současně lituji toho, že nepochybné kvality souborů, které v Ponci vystupují, objevilo zatím tak málo lidí. Zkuste tam zajít a uvidíte, že Vám to dá obrovsky mnoho. Budu se Vám v blogu svými glosami snažit pomoci najít ta představení, která by mohla být právě pro Vás vhodná pro iniciační slavnost.

 

Skutečně hodně dobrý balet

 

Paedocypris Progenetica (Small Fish)
B/olero
Small Hour
tři taneční představení skupiny 420people
Divadlo Ponec 16.listopadu

 
    Skupinu 420people založili v roce 2007  Nataša Novotná a Václav Kuneš, kteří dlouho působili v Nederlands Dance Theatre u Jiřího Kyliána. Na kvalitě jejich (nejen tanečního) projevu je to patrné. Vzhledem k dokonalosti tanečního projevu používám raději označení balet než taneční divadlo. Tento večer uvedli tři inscenace a vynikající přídavek. Po představení ještě uspořádali krátkou diskuzi s diváky. Je vidět, že jim hodně záleží na tom, aby své umění nepředváděli jen v Holandsku, ale i ve své vlasti, i když je to obtížné. 

 

    První choreografie inscenace Paedocypris Progenetica (Small Fish) byla inspirována motivy knihy J.Orwella 1984. Spolu s oběma uvedenými tanečníky vystoupil i Tomáš Rychetský, člen baletu Národního divadla. Bylo to zatančeno velmi dobře, další tři vystoupení však pro mne tuto inscenaci zastínila.

 

    Před přestávkou tančily  Nataša Novotná a  Rei Watanabe výtečně B/olero - krátkou choreografii izraelského tanečníka Ohada Naharina. Byl to zcela mimořádný zážitek. K atmosféře přispělo i výtečné nasvícení scény, které vybavení divadla Ponec umožňuje.

 

    To nás však ještě po přestávce čekaly dva vrcholy večera. Prvním byl duet Small Hour, za který oba tanečníci získali (víc než po právu) mnoho ocenění. Nebudu zde rozebírat "o čem to bylo", jak se o to pokoušeli někteří diváci na besídce po představení. Nemá to cenu.

Určitě šlo o jeden z nejlepších baletních duetů, který jsem kdy viděl. Jsou to skutečně důstojní pokračovatelé Jiřího Kyliána (asi bych větší poklonu vyseknout neuměl).

 

    Jako přídavek předvedl Václav Kuneš s Rei Watanabe tanec na jazzovou hudbu Luise Armstronga. Nevídáno, neslýcháno. Jde o jeden kus z jejich holandského jazzového představení, jehož velká část probíhá jako improvizace s živými hudebníky na scéně. Bohužel tohle představení asi u nás kvůli jeho ceně asi neuvidíme. Skoro by stálo za to jet na něj do Holandska.    

  Skupina 420people uvádí premiéru nového programu 30. listopadu až 2. prosince v Divadle Archa. Určitě to bude velký zážitek.  

 

Ryba - okouzlen a zcela unesen čistotou mimořádné inscenace

 

Ryba - taneční divadlo o cestě ryby oceánem

režie a choreografie Lenka Bartůňková

27.října Divadlo Ponec
 

    Nejsem sice "odborník", ale určitě jsem velký fanda s nemalými diváckými zkušenostmi. Proto snad mohu srovnávat. Chodím na balet, taneční či pohybové divadlo a podobné žánry velmi často. O hodně častěji, než by to vyplývalo z počtu glos v tomto blogu (a je jich tu dost) - mnohdy totiž nestačím glosu napsat nebo se mi jí vůbec nechce psát.  

 

    Představení Ryba Lenky Bartůňkové  bylo pro mne zjevením. Svojí koncepcí, lyrikou, propracovaností, hloubkou prožitku, nápady jak choreografickými, tak scénografickými a režijními, i kvalitou provedení nemá v posledních několika letech v pražském kulturním životě obdoby. Zcela si získalo nejen moji duši a srdce, ale i vědomí a rozum. Kdyby to nebyl nesmysl, mohl bych říci, že jsem se do inscenace na první pohled "zamiloval". Určitě se mi v mysli budou mnohokrát vybavovat jednotlivé obrazy. Už se nemohu dočkat až půjdu na další reprizu, která je 2. prosince. 

 

    O takhle kvalitním díle se píše v době, která superlativy nešetří (spíše neumí používat nic jiného), hrozně obtížně. Zkusím tedy vyjít ze srovnání a omezím se na žánr tanečního divadla (ať už to znamená cokoli). Hodně souborů se (někdy až úporně) snaží o (post)moderní projev - chtějí  vyjádřit problematičnost a neukotvenost hodnot našeho současného života a/nebo "velké ideje". Volí proto zpravidla prostředky, které nějak provokují či testují hranice ještě únosného. Často doplňují své inscenace zcela netanečními zcizujícími prvky (neorganické předměty na scéně - pytle s pískem, loupaná cibule, extatické výkřiky, a.t.d.). Jedním z cílů je zpravidla "znásilnit" divákovy zkušenosti, estetická schémata, chápání a cítění a teprve na "onom spáleništi" navázat s ním kontakt. Případné estetické hodnoty pak divák získává "až dodatečně" podle toho, jak se dokázal naladit na cítění autorů inscenace. Nebo podle toho, o jak (ne)kvalitní inscenaci šlo. Hodně (jiných nebo i těch samých) souborů se snaží upoutat především kvalitou provedení, za níž však často mnoho dalšího už není. Při pokusu o popis jejich tance (nebo spíš inscenací) se člověku vnucují silná adjektiva expresivní, šokokující, bořící, demytizující, strhující, mimořádný, bezbřehé, (pře/ne)oganizované, anarchistické,  obrovské nasazení ... a další.
    Jinou typologickou skupinou jsou (mě hodně sympatické) inscenace, jejichž hlavním obsahem je "radost z tance", někdy se však bohužel nedají "přečíst  i jinak".

    Aby bylo jasno, nijak si na kvalitu pražské taneční divadelní scény nestěžuji, naopak, libuji si, že si ji můžu užívat. Ona šíře pohledů i způsobů provedení je až neuvěřitelná a velmi obohacující. A nedá se to bohužel všechno stihnout a tím méně absorbovat. Mluvil jsem o tom jen proto, abych ukázal v čem všem je Ryba jiná a nová. 

 

    Při sledování  inscenace Ryba jsem na žádná adjektiva nemyslel. A přece se mi jedno jediné v hlavě usídlilo - čistota. Čistota ideje, čistota přírody, čistota života, čistota tance, čistota jevištích prostředků, čistota mládí,čistota mysli - Čistota velkého Umění i umění. S tím se často nesetkáte. A kdyby to nebyl de facto projev agrese, rád bych Lenku Bartůňkovou poznal i jinak. Musí to být fascinující žena (ve významu člověk - nebo naopak?). 

 

    Lenka Bartůňková získala Cenu Sazky za rok 2008 a z prostředků, kterými je cena dotována, vytvořila toto představení. Autorka žila poslední dva roky ve Španělsku a pro "příběh" o rybě našla bezprostřední inspiraci u románského Majáku v Galicii. Nejde však o nic prvoplánově ilustrativního či narativního. Atmosféra moře je vytvářena velmi nápaditou scénografií. I když uvidíme sítě, rybáře i rybu v nich, vždy jde o poetický obraz, ne o příručku o rybolovu. Hudební doprovod je tvořen jednak "přírodními" zvuky, jednak lidovými písněmi. Choreografie i její ztvárnění tanečníky jsou však tak silné, že máte spíše dojem, že hudba a scéna doprovází tanec než naopak. Pohyby jsou, jak už jsem napsal velmi čisté, jdou přímo ze srdce, dívkám to hodně slušelo. Pokud se vám však podaří na chvíli uniknout citům a snažíte se tanec trochu analyzovat, zjistíte, že jde i technicky o mimořádně náročné kreace, navíc postavené s obrovským vtipem - např. pohyb tanečnice v umělohmotném lavoru nebo "pa de deux" s míčkem. Muselo to dát hodně práce vymyslet a vyrobit scénografii i tanec nastudovat. Výsledek je však pravým opakem upracovanosti.  

 

    Všichni tanečníci byli mimořádně dobří. Proto si zaslouží, abychom je vyjmenovali. Byly to tři ženy - autorka a choreografka Lenka Bartůňková, Johana Matoušková, Eliška Kašparová a dva muži - Jan Březina a Karel Kratochvíl. Lenka Bartůňková byla výborná, ostatní dvě tanečnice však nebyly o nic horší. Oba pánové je zdařile doplňovali. Znal jsem z dřívějška jen Karla Kratochvíla, který loni absolvoval KALD DAMU a svými výkony v Disku (hlavní role ve Spalovači mrtvol a především smrťák v Marnotratném synovi - "Trabantamtam") všechny, kteří měli správný čuch a představení alternativců si loni nenachali ujít, musel uchvátit.

 

    Nemám tak bujnou fantazii, abych si dokázal představit někoho, komu by se tohle představení mohlo nelíbit, nanejvýš nebudete tak "slintat jako já". Proto ho všem doporučuji. Jedinou podmínkou je umět se uvolnit. 

Da Capo Nanohach

 

dvě choreografie  - Divadlo Ponec, 6.října 

Da Capo choreografie a provedeni Kateřina Stupecká 
Rezonance choreografie Michal Záhora, provedení skupina Nanohach

 

    Byl to překrásný večer s výrazovým tancem a vlastně jsem k němu přišel "jako slepý k houslím". Před nedávnem jsem na Webu objevil službu "last minute" vstupenek do divadla, kde je možné si na poslední chvíli objednat se slevou lístky na divadelní představení, která ještě nejsou vyprodána. A před cvičením mi došel mail, že je večer tohle představení v divadle Ponec. Tak jsem hned, jak jsem studenty propustil, jel bez večeře do divadla.

    Obě choreografie patřily jistě k tomu nejlepšímu, co jsem z "tanečního divadla" kdy viděl.

    Kateřina Stupecká dostala za představení Da Capo v roce 2009 Cenu Sazky za "objev v tanci" (nikdy bych nevěřil, že má Hušák tak dobrý vkus). Ve své choreografií je sama jedinou interpretkou. Byl to "objev" i pro mne. Choreografie byla nesmírně působivá, nápaditá a plná naprosto neokoukaných prvků. Hudba (Kryštof Mařatka - Astrofonia) byla působivá (zvláště houslová sóla) a tanečnice s ní zcela srostla. V některých dlouhých pasážích tančila s rukama  nehybnýma, zvednutýma, v loktech ohnutýma vzhůru a s prsty rukou roztaženými, což mě evokovalo indické obrázky, i když hudba ani tanec sám mě orientální nepřipadal. Skoro lituji, že jsem se do takových "keců" pouštěl, asi by bylo lepší jen napsat, že jsem byl  z tohoto tanečního kusu zcela u vytržení. Kateřina Stupecká je určitě velká osobnost (drobné postavy a - dokud netančí - i nenápadného vystupování) . Pokud se nemýlím, tak Cena Sazky je poměrně štědře finančně dotována, ale laureát musí tyto prostředky vynaložit na přípravu nového tanečního projektu. Už se určitě všichni, kdo měli to štěstí tohle představení vidět, hodně těší. Nebude to mít slečna jednoduché, aby nezklamala tak velká očekávání.

     (Když jsem se teď neúspěšně snažil popsat polohu rukou tanečnice, vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi z knihovny půjčil Tyršovu knihu, v níž zavádí českou tělocvičnou teminologii. Ono "rozpor skrčmo za nohama", "dvojitý zálud schylmo" a pod. Byla to - podobně jako české chemické nebo biologické názvosloví - vlastně překrásná, obrovsky inteligentní a nápaditá postmoderní báseň. Je kupodivu k jaké dokonalosti dovedlo jen několik nadšenců přivést české odborné názvosloví. To má málo národů. Současní tvůrci českých terminologií jim nesahají ani po kotníky jak v oblasti jazykového citu, tak smyslem pro logiku.) 

    Druhé představení Resonance choreografa Michala Záhory tancovaly v obrovském tempu tři dívky Dora Hoštová, Dagmar Chaloupková a Belgičanka Lotte Nouwkens. Narozdíl od prvního představení, kde byl projev tanečnice lehkonohý (ale ne lehkomyslný), zde bylo vidět, že jde o něco zcela jiného. O jakési vyjádření sil a energií, které hýbou světem, a tedy se vzpírají nějakému jednoduchému uchopení nebo výkladu, ale jejich hluboký smysl se vyjeví až jako výslednice jejich dlouhodobějšího působení. Možná i proto bylo představení více než třikrát delší než první. Tanečnice byly celou dobu v rychlém pohybu, který byl očividně vyčerpávající nejen fyzicky.

    Bylo to třetí (vlastně čtvrté, v prvním večeru byly choreografie dvě) představení skupiny Nanohach, které jsem viděl. Nezbude mě, než se opakovat a kterékoli jejich představení Vám (komu vlastně?) od srdce doporučit. Příležitost k tomu budete mít ve dnech 23.-28.11., kdy v Praze proběhne přehlídka celého jejich repertoáru. 

 

P.S. Ještě jeden dík bych měl složit všem, kteří se zasloužili o to, že budova Divadla Ponec byla rekonstruována pro účely tanečního divadla. Je skoro neuvěřitelné, jak velké jeviště se vejde do tak malé a nenápadné budovy. Byl to velký čin pro kulturní život Prahy, jehož důsledky již můžeme pozorovat v kvalitě i počtu souborů, které tu působí. Mám štěstí, že jsem se toho dožil.

Podruhé Nanohach

 

                       Kdo je Annik ?
                             taneční představení skupiny NANOHACH
                             choreografie Petra Fornay
                           divadlo Ponec 22.9.2009

    Již jednou jsem v blogu psal glosu o představení taneční skupiny Nanohách, které se mi velmi líbilo. Proto jsem využil možnosti vidět jejich další - a zatím poslední - inscenaci. Byl jsem na ní den po premiéře v divadle Ponec. A opět se mi to hodně líbilo.

    V představení Kdo je Annik? její autorka slovenská choreografka Petra Fornay (tanečně) fabuluje o setkání dvou žen, které hrály významnou roli v životě Iana Curtise (vedoucí osobnosti skupiny Joy Division), jeho manželky a milenky, která se jmenovala Annik. Nebudu zde o tomto východisku více mluvit, protože bych si jen hrál na "retranslačního troubu", který jen opisuje z programů. Přiznám se, že jsem neznal ani jméno Iana Curtise a jeho hudbu, ani jeho životní osudy. Pro vnímání vynikajícího tanečního představení i jeho "obsahu" to však nebylo třeba.

    Choreografka si pohrává s možností setkání dvou žen, jejich "konfrontace" a vztahu, i s tím, že si mohou (a možná musí) být vlastně vnitřně podobné. To by asi z představení pochopil i ten, kdo by program vůbec nečetl. "Vnitřní poselství" představení bylo velmi působivé a (v netriviálním smyslu) i velmi snadno "čitelné". Obrovským dílem k tomu přispěly obě výtečné tanečnice Eliška Kašparová a Marta Trpišovská. Málokdy se vidí tak pocitově intenzivní a formou velmi neokázalý "významový" tanec. Styl tance byl podobný představení Naměkko, které jsem od skupiny viděl naposledy. Zde však byla daleko významnější citová stránka. Kdybych porovnal toto představení s představení jiné výborné skupiny DOT 504, musím konstatovat, že Nanohach zústávají více věrny tanečním principům a nechtějí (a nemusí) se utíkat k mimotanečním (provokativním) prostředkům. A přesto i ony dokážou (chcete-li pouhým) tancem bez problémů zaujmout publikum skoro celou hodinu. Ještě dlouho budu mít některé scény z představení před očima.

    Už se těším, až budu mít to štěstí, a budu zase Nanohách. Návštěvu jejich představení mohu vřele doporučit každému vnímavému člověku. Bylo mě líto, že ani takhle vynikající soubor nemá den po premiéře vyprodáno.

    P.S. Vedlejším efektem této návštěvy bylo, že jsem se dověděl, že tanečnice, která mne naposledy zaujala nejvíce, byla Marta Trpišovská.    

2 x Jozef Fruček a Linda Kapetanea

Tanec Praha 09

 dvě choreografie Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney 

        UNA - unknown negative activity
            "physical opera"
            Divadlo Archa 11.června  
            soubor Rootlessroot Company

      100 Wounded Tears
            Ponec, 12.června
             soubor DOT 504 

Pokud to šlo, snažil jsem se vždy zajít na některé představení festivalu Tanec Praha.

    Nejvíce se z minulosti vzpomínám na balet Pták (vlastně Vták) Ohnivák, který na hudbu Igora Stravinského nastudoval se Bratislavským studiem tanca tehdy avantgardní choreograf Ján Ďurovčík. Bylo to ještě na Nové Scéně. Je už to dlouho, ale protože mám rád Stravinského hudbu a tohle byl jeden z nejlepších baletů, které jsem na jeho hudbu kdy viděl, hodně si to pamatuji. "Děj" baletu se odehrává na ruské vesnici a všichni tanečníci tančí v holínkách. Prý inscenaci obnovili. Kdyby jste na ní narazili, jděte na to - a dejte mi vědět.

    Byl jsem taky dvakrát v Sazka Aréně. Jednou dokonce také na Stravinském (Svěcení jara), ale dojmy z baletu vždy byly potlačeny negativními dojmy z prostředí (mj. kontroly v rámech jak na letišti) a zdlouhavými (jednou 70 minutové) oficialitami před vlastním uměleckým programem. Tak jsem si řekl, že tohle si letos odpustím.

    A tak jsem uvažoval o zahájení festivalu v Karlínském divadle, ale cena vstupenky přes tisíc korun a výhrůžka pořadatelů, že se tam mohu potkat s celou řadou celebrit (některé byly dokonce jmenované) mě odradily, i když hostující soubor tancující na hudbu George Gershwina byl asi dobrý.

    Nakonec jsem se rozhodl jít na soubor DOT 504, který tvrdí, že je prvním plně profesionálním souborem fyzického divadla v Čechách. Představení 100 Wounded Tears s nimi sestavili choreografové Slovák Jozef Fruček a Řekyně Linda Kapetanea. Po taneční a technické stránce to byl obrovský zážitek. Všichni tanečníci byly výborní, zejména na ně udělala velký dojem Helena Arenbergerová. Vlastní "obsah" představení mne už tolik nezaujal resp. mi nezarezonoval, ale je to možná věkem. Bylo v něm mnoho akcí: ("matfyzácké") nošení písku nejprve na hromadu A a pak na hromadu B, drcení cibule a mazání vzniklé kašičky po tváři tanečnice, rozmístění snad 50 umělohmotných ještěrů na jeviště v samém závěru předastavení. V těchto extempore byl ale vynikající slovenský herec Csondor Kassai. "Hrál" neurotického muže, dělal neuvěřitelné kousky s obličejem, zpíval,  ... . Rozhodně mohu toto představení každému, kdo má pohybové divadlo rád, vřele doporučit. 

    Když jsem si na toto představení kupoval lístek, zjistil jsem, že jeho choreografové vystupují za hodinu v Arše. A tak jsem na představení UNA šel. Autoři  představení označili jako fyzickou operu. Vskutku se zde setkáme s mluveným slovem, písněmi, živou i reprodukovanou hudbou a pochopitelně i s tancem. Inspirací k inscenaci byla postava teroristy Theodora Kaczynskeho ("Unabombera"), který se mstil moderní společnosti. Na představení je přečten jeho manifest. Jozef Fruček představoval svým tancem frustrovaného muže, který se bojí kontaktu s lidmi (je to "znázorněno" pronásledováním malé holčičky, která mimochodem vynikajícím způsobem tančí během celého představení). Linda Kapetanea netančí, ale pěkně zpívá a je nositelem textové části. Abych se ale přiznal, moc jsem její angličtině nerozuměl (jistě to bylo mojí "vinou"). Pro mne byla klíčová taneční složka představení, kterou zprostředkovali  s občasnou účastí Josefa Fručka další tři tanečníci (včetně oné malé holčičky). Taneční projev ukazoval "drsné zacházení s lidmi", které dobře vystihovalo možnou nenávist vyšinutého člověka ke společnosti.

    I toto představení se mi líbilo, bylo však jen "pro vybrané". Z těhle dvou večerů bych dal přednost souboru DOT 504.