Manson - působivé pohybové divadlo

Manson
Teatr novogo fronta  & DOT504
Koncept a režie: Aleš Janák
NOD Roxy 23.února a 15.března

O divadelní skupině Teatr novogo fronta vím dlouho. Chtěl jsem na ně někdy zajít, ale protože to nebyla "priorita", nějak jsem vždy jejich představení propásl. K tomu, že se tak nestalo opět, podstatnou mírou přispělo, že se ke spolupráci spojili s Lenkou Vágnerovou a Pavlem Maškem, jejichž vystoupení by na mém seznamu "must see" byla hrozně vysoko (kdybych by tak pečlivý, že bych si takový seznam vytvářel). Jejich schopnostem se obdivuji již dlouho. Tak jsem se dověděl o představení Manson dostatečně včas a návštěvu si naplánoval. A po jeho shlédnutí mi bylo jasné, že to musím vidět ještě jednou. Povedlo se.

Představení je motivováno osobou Charlese Mansona, zločince, který unikl trestu smrti jen proto, že byl tento trest v Kalifornii zrušen. Sám se považuje za nadčlověka pověřeného vyššími silami páchat násilí. Před a po představení promítají v předsálí film, na kterém se svými vizemi extaticky vystupuje. O tom chlapíkovi jsem nevěděl nic - a vůbec mi to nechybělo. A nehodlám po tom pátrat ani po představení, které se mi hodně líbilo. Prostě to ke štěstí nepotřebuji. Četl jsem nějakou recenzi, kde autorka představení rozebírala a posuzovala podle toho jak věrně se drží "skutečnosti", dokonce citovala jména jednotlivých obětí a místa zločinů. Mě by takové vědomosti asi dokonce rušily, jsem totiž proti dějovým baletům (možná nespravedlivě) zaujat. Tohle ovšem není balet. Kdybych musel (ale proč?) označit žánr asi bych použil spíše pohybové divadlo než taneční.  Pro mne - a věřím, že i pro autory - to představení nebylo o jednom konkrétním nebezpečném šílenci, ani o tom, zda šílencem je či není, ale o zlu a násilí jako takovém a o tom zda a jak jsme ho schopni vnímat, zda a za jakou cenu mu jsme schopni čelit (ať ve společnosti nebo "v sobě"). Pochopitelně, že prvotní inspirací pro autora byla v tomto případě "skutečnost".  Ale od toho jsou na světě "umělci", aby byli schopni své pocity a chápání světa přetavit do "umělecké" formy a tak nám je předávat jako poselství a ne jako nějakou soudničku.

Na počátku tančí Lenka Vágnerová s Pavlem Maškem úchvatným způsobem variace na téma násilí. Jako rekvizita jim slouží nůž. Po nějaké době se k nim přidává i Irina Andreeva. Všichni tři jsou výborní a choreografie velmi působivá.

Do hry vstupuje po té poprvé vstupuje autor Aleš Janák s proslovem, ve kterém ponižuje svůji oběť, které před tím uřízl ucho (jde zřejmě o citaci skutečného Mansona). Po té vidíme intermezzo z mexické vesnice, kde na chvíli vidíme dokonce humorné scény. Tak, aby vynikla následující scéna vraždy.Velkou posilou byla Irina Andreeva, která "tančila" s obrovskou chutí a elánem. Její malá postava ji vůbec neomezuje, naopak ji umí využít.

Velmi nápaditá je scéna, na které se přemísťují tři  neúplné krychle, na kterých dochází k různým honičkám. Zde se naplno projevují mimořádné schopnosti všech tří tanečníků. K nim se posléze znovu připojuje i Aleš Janák.

Inscenace je velmi působivá a pomalu spěje ke svému závěru. Vidíme pátrání policie, dopadení zločince a vše končí scénami z věznice, kde Manson se svými komplici tráví doživotní trest.

Nevím jestli byl dobrý nápad zařadit do glosy odkazy na obrázky. Asi to případným čtenářům umožnilo mít realističnější představu, ale na druhé straně mě to omezilo "v rozletu" co napsat. Další nevýhodou může být, že obrázky časem zmizí z míst, kam se nyní odkazuji.

Návštěvu představení všem, kteří mají alespoň trochu pevné nervy, velmi doporučuji. Asi moc lepších představení tohoto žánru neuvidíte a navíc je to tak působivé, že na to jen tak nezapomenete.

Díky všem za silný zážitek.

Kauza Médeia

Eurípidés - Kolečko - Špinar : Kauza Médeia
Studion Rubín, 10.1.2011

Po vynikající Kauze Salomé, kterou jsem byl nadšen, sáhli Petr Kolečko a Daniel Špinar po další klasické tragedii, aby ji "přenesli do našich dní". A - i když tentokrát jde o "lehčí žánr" - opět se to povedlo. Vzniklo tak další velmi dobré představení divadelního studia Rubín. Tentokrát nedošlo oproti předloze k  tak velkému posunu "děje". Jen mluva a pojednání problematiky byly "moderní" - i když současné Médey si to asi "tak neberou" a nedovedou být tak důsledné.

Daniel Špinar měl opět velmi štastnou ruku na obsazení obou hlavních rolí. A nejen to. Dokázal herečkám vytvořit takové podmínky, že to jistě byly jedny z jejich nejlepších rolí. Už mne to u něj nepřekvapuje.

Médeiu hrála Jana Stryková, kterou  jsem již viděl  - a obdivoval - již mnohokrát (např. ve Špinarově inscenaci Hedy Gablerové nebo v Pornohvězdách). Je to jedna z nejlepších hereček mladé generace - a že je tam konkurence. Je dobrá i v inscenacích, kde má jen štěk - např role krávy v Sopránu ze Slapské přehrady, nebo v inscenacích, které moc nepovedly, jako rosnička v Úlu. Tady měla hlavní roli a byla opět vynikající.

Roli Glauké - mladé dívky, která svedla Médeina manžela Iásona, hrála Zuzana Stavná. Vlastně jsem ji viděl poprvé v činoherní roli. Ale uchvátila mě svým výkonem v obou tanečních představeních, které jsem viděl. Především v česko-katalánském projektu Očištění/Depurados, po kterém jsem si předsevzal, že tuhle herečku  musím sledovat. Také hned dostala v mém blogu - jako jedna z mála - svůj štítek pro vyhledávání. Druhým představením, kde jsem ji viděl, bylo  taneční představení Malá smrt v La Fabrice, kde tančila i "Salomé" Pavla Beretová. Výborným nápadem bylo nechat herečku v představení Médeia mluvit "materčinou" - slovensky. I když její postava byla psychologicky jednodušší, přesto to byla kvalitní herecká příležitost, kterou dokázala "Cuzika" využít a byla Janě Strykové nejméně rovnocennou partnerkou. I když to asi není genderově korektní, musím říci, že jí to v téhle inscenaci hodně slušelo - takže se asi moc diváků Iásonovi nedivilo (navzdory tomu, že Médeia proplula mezi Scyllou a Charybdou).


I autorovi Petrovi Kolečkovi očividně spolupráce s Danielem Špinarem velmi svědčí. Dle mého názoru s ním napsal své nejlepší hry. Zdá se mi, se v nich dokázal ukáznit a hry netrpěly takovou roztěkaností jako např. Úl.  Můžeme se jen těšit, co dalšího z této dvojice spolužáku z DAMU (už tam byli vynikající) ještě vznikne.

Pro mne bylo potvrzením dobrého vkusu autorů inscenace, že si k pohybové spolupráci pozvali Lenku Vágnerovou, kterou jsem pro sebe objevil teprve nedávno.
Je jistě velkou zásluhou Petra Kolečka  a jeho spolupracovníků, že se kolem studia Rubín soustřeďují výrazné osobnosti současného českého divadla. Vyplatí se tam chodit pravidelně.

Mah hunt - svátek tance v Ponci

Mah Hunt
Lenka Vágnerová Pavel Mašek
Divadlo ponec, 24.10.2010

V poslední době chodím na taneční divadlo ještě častěji než obvykle, tak se mi ani moc nechtělo tuto část svého "divadelního portfolia" aktuálně rozšiřovat. Málem bych tohle představení propásl. Kdybych ho minul, byla by to obrovská škoda. Zachránilo mě to, že jsem někde v rádiu slyšel rozhovor s oběma tanečníky a z něj se dověděl, že jsou to "Ti dva", co spáchali fantastické "pa de deux" s taškou v La putyce. Na to moc zapomenout nejde, ale jména tanečníků jsem si nezapamatoval. Viděl jsem oba v představeních DOT504. Tanečnici - když pro nic jiného, tak pro její půvaby - prostě nelze přehlédnout, ale nijak jsem neměl důvod pamatovat si jejich jména. Nedávno jsem tu psal o vystoupení jiné dvojice z Dot504 a musím konstatovat, že "po částech" mám tento soubor ještě radši než "po hromadě".

Tohle představení si Lenka Vágnerová a Pavel Mašek vytvořili sami pro sebe a jde jim tedy "z duše". Je obdivuhodné, co dva mladí, technicky mimořádně vybavení a inteligentní (všechny tyto vlastnosti objevíte do minuty po začátku představení) tanečníci dokáží vykouzlit na téma "různé aspekty lovu" a vydrží jim to okolo hodiny. Obecenstvo je celou dobu "jejich", od srdce se zasměje mimořádným tanečním nápadům, které je jistě stejně obtížné "vymyslet" (asi se nevymýšlí, ale talentovaným jedincům se nějak zjevují) jako zatančit. A je skoro jisté, že by na tohle (či jíné, které by jim bylo blízské) téma dokázali vytvořit ještě několik stejně vynikajících představení. Jde o choreografii s nosnou ideou (kterou ale nejde adekvátně vyslovit), mající svoji poetiku a především hrozně moc humoru. Nejde při tom jen o výborné okamžté "gagy" (podané s vrcholnou taneční kulturou a vkusem), ale i o vtipy, které mají kontext mnoho minut vzdálený. Prostě krása. Nevím, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice, ale je vidět, že jejich angažmá v La putyce nebylo náhodné. I z tohoto čistě tanečného představení dýchá stejná vůně opravdovosti, poctivosti, laskavého humoru a prvotřídní profesinality. Pokud jste někdy slyšeli klišé "živé umění" a měli z mluvčího špatný pocit, tak tady zjistíte, že existuje i jak strašně moc může být živé.

Nechci plýtvat superlativy, ale takhle očividně talentovaných inteligentních lidí, kteří navíc navíc mají ze své perfektně odvedené práce neskrývanou radost, moc v žádném odvětví života nenajdete. A každé setkání s nimi a jejich tvorbou je svátkem - tentokrát tanečním.

Je nadbytečné psát to, že tohle představení vskutku všem doporučuji. Jen bych měl dodat, že díky humoru je přístupné skutečně každému, i těm, kteří si hodinu divadla bez mluvení nedovedou představit. Určitě  budete mít úspěch, vezmete-li na to představení někoho, koho máte rádi (jen u dětí si nejsem jist, i když na představení byly dvě okolo 10 let).

P.S. V průběhu roku 2011 jsem na tomto představení byl ještě dvakrát. A jsem si jist, že bych tam i příště opět našel něco nového.