Bytosti odnikud

rsk

    výstava v Galerii Hlavního města Prahy, Městká knihovna

    otevřeno již jen do 1.2.2009

    Obecně vzato nemám rád, když se na výstavách prezentuje víc úmysl kurátora než díla sama. Jenže, jak rád říkávám studentům, "Dobrá pravidla mají ještě lepší výjimky" (jde to použít i jako kriterium, pokud nějaké pravidlo nemá lepší výjimku, jde lacinou trivialitu a ne o dobré pravidlo). Jednou takovou výjimkou je současná - spěchejte už dlouho nebude - výstava Bytosti odjinud kurátorky Marie Rakušanové.

    Autorka si na výstavě položila nelehký úkol. Představit "akademickou" malbu v první polovině 20. století. Jsou to díla a principy, které velmi utrpěly přijetím mantry moderního umění, že umělecké dílo má vystihovat (především nebo dokonce jen) umělcův osobní přístup (názor, ....). Přijali jsme ji do té míry, že většinou v galeriích příslušnými odděleními s akademickou malbou prosvištíme možná ještě rychleji než kolem současného konceptuálního umění (píši o sobě, ale mám odkoukáno, že v tomhle výjimka nejsem). A při tom ve své době (a především na konci 19.století) to byla díla, která zaručovala svým autorům velkou společenskou prestiž. Autorka výstavy, aby podtrhla hlavní myšlenku, sáhla k velmi neobvyklému řešení. Obrazy mají jen čísla a jejich autora a název si můžete, ale (jak brzo zjistíte) vůbec nemusíte, vyhledat v katalogu (dostanete jej zdarma). Tím více vynikne převaha obecných (a chcete-li zkostnatělých) ideí a klišé před obsahem či náladou díla - na autorovi tak moc nezáleží (možná ještě tak na jeho řemeslné dovednosti).

    Autorka věnovala jistě obrovské úsilí shromáždění tak reprezentativního souboru. Jsou v něm jak díla dodnes slavných (Kupka, Švabinský), tak díla kdysi slavných a dnes skoro zapomenutých (Nechleba) malířů, tak i obrazy zcela neznámých autorů. Kurátorka se nesnaží tuto odnož umění ani odsuzovat ani rehabilitovat, "jen" skutečně reprezentativním výběrem na ni upozornit. A možná poukázat na některé tendence v současnosti. Výstava je vynikajícím způsobem uspořádána. Věnujte pozornost jak průvodním textům v jednotlivých místnostech, tak i dobovým fotografiím a filmovým "klipům".

    Rozhodně si výstavu nenechte ujít.

Pařeniště

výlet do mládí v Disku

rsk

     E.F.Burian: Pařeniště

    představení HADivadla Brno v Disku 30.11.2008 

    E.F.Burian patřil mezi avantgardní umělce z období první republiky, kteří si za "komunismu" velmi zadali s režimem. Až do té míry, že tím podstatně utrpěla i kvalita podstatné části jejich tvorby (k dalším patřili např. Vítězslav Nezval či Ivan Řezáč). Slyšel jsem, že vrcholem této "tvorby" E.F.Buriana byla hra Pařeniště odehrávající se v době politických procesů padesátých let. Když jsem ji tedy viděl na programu Disku v hostování brněnského HaDivadla, koupil jsem si lístek. A tak mne čekal "večer plný překvapení".

    Prvním bylo, že mi nedošlo, že HaDivadlo, které jsem si pamatoval jako (skoro) studentské divadlo, zestárlo spolu se mnou a dnes jde o "regulérní" dospělý divadelní soubor.  Druhým bylo publikum v Disku. Jsem zvyklý, že až na jednu dvě výjimky bývám bezkonkurenčně nejstarší. A tenhle večer tam byla většina mých vrstevníků, navíc nezvykle seriózně oblečených. Dalším šokem byly rozhovory diváků ve frontě než otevřou sál. Jak se ukázalo, většina z nich byla "uměleckými" kritiky  z našich informačních kanálů, kteří s obrovskou chutí pomlouvali jiné kritiky, kteří nebyli přítomni. Například jsem se dověděl, že Mirka (asi Spáčilová) je děsná, protože ani jednou nebyla na festivalu filmů Ingmara Bergmanna, a mnoho jiných nepublikovatelných klepů a pomluv (u jejichž hrdinů jsem si naštěstí ani nedokázal doplnit identitu). Třetím bylo, že představení nebylo jen tak obyčejným hostováním Brňáků v Praze, ale posledním představením v sérii nejlepších inscenací  přehlídky "České divadlo 2008". Ani jsem se nepodíval, kdo nakonec vyhrál.

    Ale už k představení samému. Scéna byla moderní, režii dělal slavný J.A.Pitínský. Herci hráli seč mohli, i když bylo vidět, že mnozí nevědí, co vlastně hrají (a nebylo se co divit). Hlavní hrdinkou  - původně zápornou, z dnešního pohledu spíše kladnou - byla intelektuálka, která nebyla ochotna podřídit své uvažování (především o kultuře) dobovým ideologickým postulátům.  Její muž, který na rozdíl od ní strávil válku nikoli v protektorátě, ale v zahraniční armádě a má tedy vysokou vojenskou hodnost, vede nyní důležitý úřad a ve strachu, aby o prestižní místo nepřišel,  postupně mění názory. Má svou ženu rád a je zprvu ochoten tolerovat, že smýšlí jinak, ale jen za předpokladu, že své názory nebude dávat najevo vůbec před nikým a především, že se přestane úplně stýkat se svými uměleckými přáteli, kteří upadli v nemilost mocných. Vytváří tak pro ni nesnesitelnou situaci, kterou se ona nakonec rozhodne řešit emigrací spolu s jedním známým. I když o tom muž neví (ani to netuší), přesto na ni nastraží zcela vědomě provokaci, která ji umožní po neúspěšném přechodu hranic odsoudit na mnoho let. Muž se jí veřejně zřekne, rozvede se s ní a pokračuje ve své kariéře.

    V padesátých letech letech jsem sice byl velmi malý, ale jejich duch prosakoval i do dob, kdy už jsem velmi dobře chápal všechny souvislosti.

Proto jsem si jistý, že stranické papaláše nemohla tato hra nijak nadchnout, že si dokonce nemohli být jisti tím, co vlastně má znamenat. Viděl a četl jsem nekonečně mnoho filmů, divadel a knih, které lezly režimu do "pr...." daleko srozumitelněji. Zdá se mi také nemožné, že by autor hru zamýšlel poťouchle, to by jistě divadelník kalibru E.F.Buriana dokázal líp. A tak pro sebe mám jediné vysvětlení (vycházím při tom z předpokladu, že inscenací nebyla původní hra zcela deformována). Domnívám se, muselo jít o vyrovnávání se s vlastním svědomím. Neznám autobiografii E.F.Buriana, ale vsadil bych se, že musel podobný osud potkat nějakou ženu, která mu byla velmi blízká - a možná, že na tom měl i sám jistý podíl. Za takového předpokladu by byla hra zcela pochopitelná.

    Nešlo o dobrou hru, ale o  působivé svědectví doby, kterou si jen o málo mladší lidé než jsem já, nedovedou již vůbec představit. Původně jsem chtěl napsat "naštěstí", ale nešlo mi to z huby. Bojím se totiž toho, aby se díky tomu u nás něco podobného někdy neopakovalo.  

 

Flamenco

    rsk 

     Maria Carrasco: Carmen Flamenca

        Coliseu Lisabon květen 2008

    Carmen, Krvavá svatba a Fado

        filmy Carlose Saury

 

    S tanečním stylem flamenco jsem se poprvé seznámil kdysi dávno ve výtečném (ale více baletním než "lidovém") podání tanečníka Antonia Gadese a jeho skupiny ve filmech Carlose Saury v první polovině osmdesátých let. Oba na mě udělaly velký dojem, ale víc jsem si zapamatoval z filmu Carmen. Měl jsem možnost jej vidět před několika dny (máte tu možnost také - film vyšel na DVD před cca 10 dny) znovu a líbil se mi možná ještě víc než tehdy. Taneční film je podložen story o vedoucím tanečního souboru, který připravuje flamencovou verzi baletu na téma Carmen. Hledá hlavní představitelku a když jí najde zamiluje se do ní. A ona ho nakonec ponižujícím způsobem odmítne, což on nevydýchá, a s tanečnicí to dopadne jako se "skutečnou" Carmen. Ve filmu se tak prolínají dvě roviny. V některých okamžicích je divák ponecháván delší dobu v nejistotě, kam aktuální scéna vlastně patří, zda do zkoušky baletního představení nebo do života tanečníků. Přispívá to k dramatičnosti, ale to není to hlavní. Tím jsou vynikající taneční výkony. Jak už jsem napsal, flamenco je ve filmu traktováno výsostně baletními prostředky, což u tohoto typu tance může být někdy i trochu na škodu. Tak (tanečně) nejsilnější je dlouhá pasáž oslav narozenin jednoho z tanečníků, ve které se tanečníci odvázali a tančí (zdánlivě) zcela bez připravené choreografie. Hudba k onomu baletu (a tedy i filmu) není jen Bizetova, ale mnohdy i "originální flamencová".

    Další - a jedno z nejsilnějších setkání  - s tímto tancem bylo v malé místnůstce (byly tam stoly tak pro 10-15 lidí) před záchody v jedné pizzerii v Granadě. Šel jsem kolem té pizzerie několikrát a žádné reklamy na folklor či taneční vystoupení tam (narozdíl od jiných) nebyly. Jednou, když jsem se pozdě večer vracel do hotelu, dostal jsem hlad a povečeřel jsem tam. Na štěstí jsem potřeboval jít na WC a tam před záchody úchvatně tančila flamenco krásná španělka nejlepšího věku (určitě víc než 25, asi méně než 35) doprovázena postarším seladonem na kytaru. U stolu sedělo asi 6 turistů a natáčeli si jí. Dnes lituji, že jsem kameru nevyndal také, ale jistě by to na filmu "už nebylo ono". Dojem byl úžasný a velmi autentický. Těžko na něj někdy zapomenu. Žena a muž si to zjevně užívali a "čumilové" jim nevadili (i když ve skutečnosti tančili pro peníze do kasičky na jednom ze stolů - však jsem tam také nechal dost eur). Dojem z tance byl doplněn úžasným momentem, který, kdybych měl při ruce foťák a uměl to, mohl klidně vyhrát libovolnou fotografickou soutěž. Ze záchodů vyšla asi 120kilová žena a zjevně byla zjevem tanečnice překvapena neméně než tanečnice zjevem jejím. Jejich pohledy se na okamžik setkaly v omračující směsi překvapení, jižanského temperamentu a hlubokého vzájemného nepochopení až opovržení.

    Saurův film Fado je podstatně novější a režisér v něm nevypráví žádný příběh, ale nechává účinkovat (skoro všechny) nejlepší představitele portugalského lidového umění Fado. Portugalské fado je daleko víc zpěv, španělské flamenco je daleko víc tanec než zpěv. Jinak se do charakteristik jejich rozdílů a podob pouštět nechci. Bohužel, pokud vím, film Fado u nás běžně vidět nelze. Mě se to poštěstilo na Febiofestu.     

    Loni jsem byl na týden v Portugalsku. Ve staré čtvrti Lisabonu na Vás na každém rohu čeká nadhaněč, který Vás zve do "original Fado klub". Já jsem k takovým turistickým atrakcím (srovnej pražské koncerty a černá divadla "pro Němce") velmi skeptický. Podařilo se mi sice najít jeden pajzlík, který budil důvěru autentického prostředí, ale tam byly produkce Fado jen dvakrát týdně a jednou, když jsem šel okolo, viděl jsem, že je tam tak 2-3 krát víc lidí než se tam mohlo vejít (i když všichni naráz vydechli) takže jsem s mojí postavou neměl šanci se tam ještě vecpat. Proto jsem zkusil v Portugalsku jít na jít na "flamenco balet".

    Carmen Flamenca byl balet na Bizetovu hudbu, který byl doplněn - spíše prošpikován jako roláda - flamencovými čísly. Úpravu baletu, režii a zřejmě i skoro všechno ostatní obstarala primabalerína a vedoucí souboru Maria Carrasco. Tanečně byla skutečně výborná a to jak v baletních částech, tak i ve flamencových intermezzech. To se nedalo říci o ostatních členech skupiny, kterým většinou šlo výrazně lépe buď jedno nebo druhé. Jedinou výjimkou byl jakýsi Juan Juan, který byl také uváděn coby hvězda na plakátech, tomu nešlo vůbec nic. Jeho "baletní" styl byl ukázkou toho, jak by to vypadat nemělo. (Vzpomněl jsem si, jak jsem za studií v plaveckém oddílu na matfyzu byl vyčleněn k předvádění toho, jak nemá vypadat startovní skok.) Myslel jsem si, že je to nějaká místní celebrita, ale reakce (převážně domorodého portugalského) publika byly okázale negativní jako moje. Tak nevím. Baletní část představení se "dala vidět", ale flamencová byla fantastická. Byl tam jeden lidový tanečník, který si na svá čísla přivedl i svoji kapelu, zpěvačku a partnerku. Bylo to technicky nepředstavitelně náročné a při tom zcela spontánní a velmi působivé. Prostě krásný večer.

    Mám s flamencem zážitky i z Čech, ale ty si z dobrých důvodů nechám na jinou glosu.