Flamenco v Čechách

rsk

    I. Mezinárodní setkání Flamenca

        Divadlo v Dlouhé, neděle 10.února 2008

    Carmen a flamenco

        Divadlo Na prádle, neděle 25.ledna 2009 

    Pochopitelně se nebudu pouštět do nějakého bilančního textu, ale zmíním se v glose o jen dvou akcích, které jsem navštívil a které se mi líbily.   

    Na začátku roku 2008 se v Praze konal I. mezinárodního týdne Flamenca, kterého se zúčastnilo mnoho tanečníků nejen ze Španělska. Závěrečný večer v Divadle v Dlouhé byl dost nóbl akcí s účastí španělského velvyslance, který nad akcí převzal záštitu. Přes tuto oficialitu se mi hrozně moc líbil. Natolik, že jsem nelitoval dost vysokého vstupného a že jsem (s pomocí programu, který jsem si schoval) schopen napsat o tom ještě po roce. Škoda, že zřejmě letos žádný II. ročník nebude, jistě bych šel. Duší závěrečné přehlídky byla Jana Haluková, známá v této komunitě jako La Chiri. Zaujala mne citace jejího textu v programu, proto ji ocituji.    

".... Jako celosvětový fenomén přispívá k navozování dialogu a sbližování kultur.
    Pro mnohé zahraniční umělce se flamenco stalo jejich životním stylem a přes jejich osobní uměleckou výpověď odráží současnost a stává se tak jako jiné umělecké žánry živou reakcí na současné dění ve společnosti.
    .... V přetechnizovaném světě se tak prostřednictvím flamenca vracíme k emocím, které jsou přirozeně lidské."

                                                                La Chiri

    Zní to hodně nadneseně, ale po skončení představení mi to už tak ... nepřipadalo. Celý večer byl totiž vlastně názornou ilustrací toho, jak příjemné a inspirující může být přebývat v blízkosti někoho, kdo něčemu tak hodně věří a je schopen a ochoten pro to dost udělat (pokud to zrovna není šéf nějaké sekty). Po skončení večera se u ní vytvořil shluk přátel, kteří jí gratulovali, objímali a líbali. Docela jsem měl chuť jít k ní taky, ale (skoro vrozený) pacifismus mě zabránil být tak agresivní. Ale radost z večera jsem měl takovou, že jsem po divadle zašel (na její počest) na skleničku něčeho dobrého, což dělám jen zřídkakdy.

    První část představení tvořilo něco, co obecně nemám vůbec rád (například jsem kvůli této alergii příliš neocenil Baletománii v Národním), totiž pokus o "vzdělávací pásmo názorně ilustrující vývoj a kořeny něčeho". Cca hodinové pásmo Cesty flamenca ukázalo různé taneční styly, které nějak ovlivnily vznik a podobu flamenca. Vystřídalo se víc než deset účinkujících jak španělských, tak i českých, a místo obávaného "poučování" šlo o vrcholně zajímavý taneční zážitek. Všechny tři české tanečnice včetně autorky pásma La Chiri byly vynikající.

    Po přestávce již vystupovali jen španělští hosté, vlastně vzhledem k žánru spíš domácí. Hlavní podíl měli tanečník Juan Polvillo a tanečnice Pilat Ortega. Byli i spolu s doprovodnou muzikou výborní. Podobně dobré výkony jsem v životě viděl jen jednou nebo dvakrát.

    V současné době můžete vidět v Divadle Na prádle představení Carmen a flamenco. Vytvořily ho společně dvě dámy. Edita Adlerová je operní zpěvačka, která roli Carmen poprvé zpívala (v plzeňském operním divadle)již v roce 1990 (rok před dokončením konzervatoře). Má tedy tuto roli dobře zažitou. Druhou je Jana Drdácká, jedna z vynikajících českých tanečnic flamenca. 

    Muzika hraje střídavě témata z Bizetovy opery a doprovod k flamencovým číslům. Muzikanti byli výborní, ale dle mého jim přece jen lépe šel ten Bizet. Bylo vidět (vlastně spíš slyšet), že v Andalúzii nevyrostli.  Projevovalo se to především v "pauzách", kterých bylo ve srovnání s originálem podstatně méně a návraty z nich nebyly tak bravurní, jak to ve Španělsku "umí všichni". Velmi příjemným překvapením byl pro mne zpěvák flamencových písní Zdeněk Žorna. Styl flamencových písní ovládl překvapivě dobře. 

    Jana Drdácká ukázala, že - především technicky - je skutečně dobrou interpretkou flamenca. Asi by se s tím uplatnila i ve Španělsku - i když by poznali, že se tam nenarodila. Na tanečníkovi to bylo vidět ještě daleko více. Měl toho naučeno dost, ale "jen naučeno".

    Zpěvačka Edita Adlerová zpívala Carmen s lehkostí i prožitkem. Někdy se mi však zdálo, že by některým áriím slušelo větší nasazení. Bylo to však možná tím, že to v tak malém prostoru prostě nejde a že neměla oporu orchestru. Nicméně si jí (i na základě toho, co jsem si o ní přečetl) velmi vážím - a nejen jako zpěvačky.

    I když celkový dojem z představení nebyl tak ohromující jako v prvním případě, přesto je mohu zájemcům a fandům doporučit.

O mých zahraničních zážitcích s flamencem pojednává jiná glosa.